Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dalším přihlášeným řečníkem
je pan posl. Simm. Uděluji mu slovo.
Posl. Simm (německy): Pánové!
Když jsme před nedlouhou dobou dostali do ruky vládní
předlohu, tisk 1897 stran státní starobní
podpory tak zvaných přestárlých, musili
jsme s politováním zjistiti, že jeden z nejnezbytnějších
sociálních státních problémů
doznal bagatelisování. Počínám
svoji řeč takto, poněvadž právě
řečník přede mnou kol. Zajiček
varoval před označením tohoto zákona
jako bagately sociálního problému přestárlých
a charakterisoval jej jako cennou legislativní vymoženost.
Zaopatření tak zvaných přestárlých
- to prohlásilo již mnoho řečníků
přede mnou -jest nezbytností po léta a zvláště
od doby, co dal zákon o sociálním pojištění
právě těmto osobám pociťovati
jejich nouzi nepoměrně tíže než
dříve. Vytvořil-li zákon o sociálním
pojištění hranici stáří,
pak musili tímto ustanovením o hranici stáří
postižení pociťovati od jeho platnosti tento
nedostatek dvojnásobně těžce. Sociální
pojištění přestárlých
bylo tedy již po léta splatné. Také
já zjišťuji to zde jménem své strany.
Nyní se však vláda rozhodla ke skutku ve formě
předlohy, jež se dnes projednává, kterou
musíme označiti po stránce sociálně
politické jako neštěstí pro tisíce
a tisíce lidí. Již v sociálně
politickém výboru jsme zdůraznili a tvrdili
skorem bez odporu této vládní většiny,
že toto zaopatření přestárlých
jest přímo rouháním myšlence
sociálního pojištění této
skupiny lidí. To vyplývá již z ustanovení
připomenutého již různými řečníky,
podle něhož se na osobu vyměřuje roční
starobní podpora 500 Kč a pro druhou osobu, žijící
s touto ve společné domácnosti, 300 Kč.
Toto ustanovení o zaopatření druhé
osoby bylo v sociálně-politickém výboru
jen nepatrně korigováno tím, že v jednotlivých
případech může býti toto zaopatření
druhé osoby zvýšeno na 500 Kč. Tyto
zaopatřovací sazby nejsou samozřejmě
naprosto v souladu v tom nejmenším s denními
potřebami, i když důchody povolované
státem jednotlivému důchodci v §u 4,
pak v §u 3 doznávají přece jakéhosi
zvýšení příspěvky obcí.
Tyto příspěvky jsou velmi nepatrné,
v nejlepším případě 20% státního
starobního pojištění podle tohoto zákona.
Při projednávání každého
sociálního zákona musí se kritika
říditi materiálním obsahem. Tak musíme
také namířiti kritiku proti §§
3 a 4, které představují v podstatě
obsah tohoto zákona. Jak se tyto paragrafy pro přestárlé
jednotlivce prakticky uplatní, bylo zde již dostatečně
sděleno. V nejlepším případě
bude činiti roční podpora 500 Kč s
20%ním přídavkem, tedy 600 Kč ročně.
Rozdělíme-li tuto částku, připadá
na měsíc 50 Kč, na den 1·66 Kč.
Mimo tento nejlepší nejzazší případ
mohly by se ještě také uvésti jiné
případy, které dokazují nemožnost
trvalé existence tohoto zákona. Jest nemožné,
abychom se oddali přesvědčení, že
by tímto zákonem byl sociální problém
přestárlých vyřešen a požadujeme
ve chvíli, kdy má býti tento zákon
poslaneckou sněmovnou vyřízen, jeho opravu
ve smyslu svých návrhů. Naše návrhy,
které mají hlavně za účel zvýšení
státní podpory, jsou po našem mínění
naprosto proveditelné, ba dokonce smíme tvrditi,
že kdyby měl stát v ruce prostředky,
kterých má podle svého tvrzení zapotřebí
k provedení zákona, jak jsou uvedeny v tabulce I
důvodové zprávy, byl by s to upraviti důchody
jinak, aniž potřeboval více finančních
prostředků, než mu nyní stojí
k disposici. Na 35 let rozdělené státní
prostředky na zaopatření přestárlých
mohou - dovolím si to tvrditi bez statistiky - býti
dojista stlačeny na 25 let, ne-li na 20 nebo 15 let, ve
které době bude řešen sociální
problém přestárlých. Stlačíme-li
tyto prostředky tak dohromady, pak jest možným
podstatné zvýšení důchodů.
(Posl. Geyer [německy]: 15 let jest technickým
vrcholkem!) Ano. Při nejmenším mohlo by
se jíti do výše našich návrhů.
Přinese-li pak k tomu stát ještě malou
další oběť, pak by se mohly důchody
pohybovati ve snesitelné výměře. Jestliže
odpovědné vedení státu, v tomto případě
zastoupení ministerstva financí, takové mínění
předem odmítne snad s poukazem, že finanční
situace státu to nedovoluje, pak budiž mně
dovoleno poznamenati, že bylo uspořeno 100 mil. Kč
při novelisování sociálního
pojištění tím, že byla v novele
škrtnuta zdravotní péče, jichž
lze velmi dobře použíti ke zlepšení
sazeb podle tohoto zákona. Nechť jest tomu jakkoli
a nechť se odpovědná vláda v poslední
chvíli rozhodne jak chce: my cítíme přes
to nezbytnost přednésti naše myšlenky
zde v plénu sněmovny, třebaže jsme již
v soc. politickém a rozpočtovém výboru
vyložili svůj názor o tom dosti obšírně.
Při posuzování tohoto zákona napadají
nás pochyby stran administrativního provádění.
Pravím zcela otevřeně, že máme
obavy, že bude administrativní řízení
mimořádně pomalé a tím pro
důchodce přímo nesnesitelné. Podle
zákona má obec bydliště přijmouti
žádost důchodce, odevzdati ji s osobními
údaji okresnímu úřadu, také
si vyžádati dobré zdání domovské
obce navrhovatelovy. Bude potřebovati nesmírně
mnoho času, až důchodce dosáhne ukojení
svého nároku na důchod. Vrhneme-li jen trochu
pohled na činnost úřadů v poslední
době, vidíme, že nepracují již
v tak živém tempu jako kdysi. Není to již
tempo pomalého šimla, nýbrž hlemýždě.
Všude jsou nevyřízenými spisy ucpány
průchody, jimiž se má bráti úřední
vyřízení. Léta se musí vyčkávati.
Toho se obáváme i pro tento zákon. Oposice
si dala poctivou práci, aby zákon, jak byl vládou
předložen, pozměnila. Pan kol. Zajiček
zjistil, že si vláda dala se zlepšením
zákona práci, ale oposice si dala při nejmenším
rovněž takovou práci, ba smím tvrdit,
že oposice dala popudy ke zlepšení zákona,
které pak vládní strany přejaly. Avšak
opravy sociálně-politického výboru
jsou velmi nepatrné proti tomu, co jsme se snažili
prosaditi svými návrhy: Zlepšilo a změnilo
se toho maličko. Široká kompetence úřadů
se při provádění zákona ještě
zúžila, avšak také jen velmi málo
a trochu byl v §u 3 opraven odst. 3. Velmi originální
bylo, smím-li se tak vyjádřiti, jaký
účinek mohlo míti toto ustanovení
pro příjemce důchodu. § 3, odst. 3 stanovil,
že každé zaopatření žadatele,
jakéhokoliv druhu, v penězích nebo naturaliích,
jest započítati do státního starobního
zaopatření. Při přísném
výkladu tohoto odst. 3 bylo by bývalo velmi lehce
možno, že by byl býval započítán
každý malý vánoční dárek,
který by příjemce důchodu dostal,
do státní podpory. To bylo poněkud korigováno
dodatkem, že jest započítati do státního
zaopatření pouze žadatelem požívané
zaopatření jakéhokoliv druhu, které
se zakládá na právním titulu. Také
toto nyní opravené znění odst. 3 §u
3 jest podle okolností ještě nebezpečné
a pro žadatele nadmíru tvrdé. Může
se státi, že i z tohoto znění povstanou
pro příjemce důchodu těžkosti.
Beru pouze jediný praktický případ.
Důchodce jest na př. výměnkář,
který nedostává jiného zvláštního
daru z milosti než malý příděl
ze sklizně. Tento příděl třeba
nemá nejmenší hmotné ceny, ale spočívá
na právním titulu a musí tedy býti
započítán do státní starobní
podpory. Chci ukázati jen na tomto jediném případě
možnost nebezpečí pro žadatele a příjemce
renty i na základě opraveného ustanovení.
Ještě horší jsou ustanovení o regressních
závazcích příjemce renty. Nechybuji
dojista v domněnce, že se z těchto ustanovení
o regressních závazcích vyvine kapitola,
která se bude podobati truchlivé kapitole válečných
poškozenců. Tisíce válečných
poškozenců byly, jak známo, nyní ohroženy
exekutivním opatřením, i když dostaly
jen o několik korun více v průběhu
let nad důchod jim připadající. Regressní
ustanovení ve státním starobním pojištění
přinášejí v sobě možnost,
že vznikne paralela mezi těmito opatřeními
státních úřadů a opatřeními
proti válečným poškozencům. Tato
ustanovení jsou tak přísná, že
za přeplacené požitky nejsou regressem povinni
jen příjemci starobní renty, nýbrž
že by se mohly státi k náhradě povinnými
i osoby stojící k nim v rodinném poměru.
Poukázali jsme ve výboru, na obtíže,
které mohou vzejíti z těchto ustanovení,
náš hlas nebyl však slyšen a většinou
byla nezměněně přijata i tato ustanovení.
Nemůžeme sdíleti mínění,
které projevil před několika okamžiky
kol. Zajiček, že tento zákon znamená
přece pokrok v sociálním zacházení
s touto kategorií osob. Zákon, který se natolik
projevuje jako rouhání myšlence sociálního
pojištění, nelze za žádných
okolností nazvati pokrokem. Rouhám sociální
myšlence jest důkazem, jak se lidé cítí
v sociálně zpátečnickém ohledu
silnými, aby sociální politiku odbourávali,
místo aby ji vybudovávali a působili vskutku
blahodárně. Státně finanční
kategorický imperativ byl také směrodatným
pro poslední znění zákona. Dáváme
k uvážení, zda se má vždycky tak
řízně užívati státně
finančního kategorického imperativu u sociálních
zákonů, zda by nebylo cennější
a také rozumnější nechati přísný
příkaz spořivosti v platnosti při
jiných příležitostech než při
příležitostech, s nimiž jest spojen osud
tisíců sociálně slabých lidí.
Nemůžeme považovati zákon za přijatelný
a musíme jej v této formě zamítnouti,
zvláště když byly zamítnuty naše
pozměňovací návrhy. Ještě
něco. I my musíme, jako to udělal kol. Zajiček,
napomenouti odpovědné činitele, aby obrátili
svoji pozornost na veliké další sociální
úkoly, které v přítomné době
jsou nezbytné. Jenom že máme lepší
možnost apelovati na státní správu než
kol. Zajiček. Kol. Zajiček, který
zde řídil tento apel na státní správu,
nechce se ve své řeči přiznati, že
jest sám součástí této státní
odpovědnosti, čímž jest i spoluvinným.
Nesmí se to vykládati ve zlé, jestliže
to konstatujeme, neboť jest naším úkolem,
abychom si na věci posvítili. Musíme to konstatovati,
když apelujeme na státní správu, aby
vůči nezbytným sociálním problémům
zaujala stanovisko pozorné a ochotné. Náš
apel jest něco jiného než apel kol. Zajička,
který chce veřejnost jen oklamati nemaje ani praktické
a faktické odpovědnosti sám a při
neodpovědnosti vlastní strany, oné odpovědnosti,
z níž by podle našeho skromného mínění
musilo vzejíti vyřešení nynějších
sociálních otázek. K těmto sociálním
otázkám patří též kol.
Zajičkem jmenované otázky. Především
otázka válečných invalidů a
zvláště invalidů těžkých.
Tyto problémy se neřeší nějakým
ujištěním o ochotě, nýbrž
obrácením možnosti ve skutek. Kol. Zajiček
pronesl toto nebo podobné ujištění
nejlepší vůle vůči problému
válečných poškozenců před
rokem, když jsme předložili novelu k zákonu
o válečných poškozencích, podle
níž měla býti opět stanovena
nová hranice příjmu. Tehdy nebyl kol. Zajiček
a jeho strana s to, aby prosadil skromné zvýšení
příjmové hranice nebo stanovení stejné
příjmové hranice pro válečné
poškozence, samostatně hospodařící.
Nemůžeme tedy panu kol. Zajičkovi a
ostatním pánům z jeho strany vůbec,
lhostejno zda Němcům či Čechům,
uspořiti, abychom je činili odpovědnými
za zpomalené řešení těchto problémů,
problému válečných poškozenců
právě tak, jako nyní problému zajištění
existence státních úředníků,
učitelů, vůbec pevně placených,
který se stává stále naléhavějším.
Když byl r. 1926 schválen poslední platový
zákon, byli myšlenkoví tvůrci tohoto
zákona toho mínění, že se hospodářské
poměry zkonsolidují. Pouze za tohoto předpokladu
byli také toho mínění, že zákon
postačí. Nyní se však vývoj státu
od 1926 změnil. Hospodářské poměry
se zhustily, poměry se z tohoto důvodu staly pro
státní úředníky a učitele
nesnesitelnými a kdo se jen trochu namáhal nahlédnouti
za kulisy klamného zdání, které tito
neustále v nepravém studu ještě drží
před svými existencemi, tomu se stanou lidské
osudy jasnými a zřetelnými, jak takové
lidské osudy po léta v těchto stavech nebyly.
Jsme povinni na to upozorniti a označiti řešení
platové otázky státních zaměstnanců
a učitelů jako pilné a žádati
je od vlády.
Dojista patří sem i jiné otázky, jak
se v dalším zmínil kol. Zajiček,
patří spolu k oněm, za nimiž stojíme
s vřelým zájmem, mezi jiným i otázka
právních a hmotných poměrů
pensistů. Nepotřebujeme opakovati, jak velikou činnost
jsme v posledních létech vyvinuli, aby byla i tato
otázka vyřešena. Skromné řešení,
jak bylo dáno v zákoně o staropensistech,
není řešením. Řešení
otázky pensistů bude úspěchem jen
v onu chvíli, kdy dojde k úplnému zrovnoprávnění
jejich požitků. Státní zaměstnanci,
učitelé, pensisté a váleční
poškozenci stojí před branou státu,
buší na tuto bránu státu, aby upozornili
vůdce státu, kteří stojí za
dveřmi, na jejich závazky. Jsme zde tlumočníky
jejich zájmů, i my upozorňujeme státní
odpovědnost na nezbytnost řešení problému,
a já poukazuji na nutnost řešení tohoto
problému ještě v tomto roce.
Zaujal jsem prve stanovisko k vládnímu návrhu
zákona o starobní podpoře přestárlých.
Opakuji, že tomuto návrhu zákona upíráme
své votum, poněvadž hmotná ustanovení
považujeme za nedostatečná a poněvadž
projednávání tohoto zákona v odborném
výboru neprojednalo ani nejskromnější
naše popudy k zlepšení, ani jich nepřijalo.
Ostatní sociální otázky, které
jsem do své řeči vložil, budou v nejbližší
době předmětem naší nejenergičtější
práce. (Potlesk poslanců něm. strany nár.
socialistické.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Přerušuji projednávání tohoto
odstavce a přistoupíme k odloženým hlasováním,
a to nejprve k postupnému oddělenému hlasování
o odstavci prvém až čtvrtém, po té
o odstavci pátém, načež bychom ještě
projednali imunitní případy dnešního
pořadu.
Před hlasováním však přerušuji
schůzi na 20 minut.
Předseda (zvoní): Zahajuji přerušenou
schůzi.
Přistoupíme nyní k odloženým
hlasováním.
Sněmovna je schopna se usnášeti.
Přistoupíme ke hlasování o odst. 1
pořadu.
Ad 1. Hlasování o schvalovacím usnesení,
kterým se předkládá Národnímu
shromáždění ke schválení
III. dodatkový protokol k obchodní úmluvě
mezi republikou Československou a republikou Polskou ze
dne 23. dubna 1925, podepsaný v Praze dne 9. února
1928 (tisk 1849).
Schvalovací usnesení má jediný odstavec
a dám o něm hlasovati najednou ve znění
zprávy výborové. (Námitky nebyly.)
Námitek není. Budeme tedy hlasovati, jak jsem uvedl.
Kdo tedy souhlasí s celým schvalovacím usnesením
ve znění zprávy výborové, nechť
zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím posl. sněmovna přijala
toto schvalovací usnesení ve čtení
prvém.
Druhé čtení navrhnu na pořad schůze
příští.
Tím je vyřízen odst. 1 pořadu.
Nyní přistoupíme ke hlasování
o odst. 2 pořadu.
Ad 2. Hlasování o schvalovacím usnesení,
jímž se předkládá Národnímu
shromáždění ke schválení
IV. dodatkový protokol k obchodní úmluvě
mezi republikou Československou a republikou Polskou ze
dne 23. dubna 1925, sjednaný ve Varšavě dne
26. června 1928 a uvedený v prozatímní
platnost vládní vyhláškou ze dne 13.
července 1928, č. 123 Sb. z. a n. (tisk 1850).
Schvalovací usnesení má jediný odstavec
a dám o celém schvalovacím usnesení
hlasovati najednou ve znění zprávy výborové.
(Námitky nebyly.)
Námitek není. Budeme tedy hlasovati, jak jsem uvedl.
Kdo souhlasí s celým schvalovacím usnesením
ve znění doporučeném pány zpravodaji,
nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím posl. sněmovna přijala
toto schvalovací usnesení ve čtení
prvém.
Druhé čtení navrhnu na pořad schůze
příští.
Tím vyřízen je druhý odstavec pořadu.
Přistoupíme k hlasování o odst. 3
pořadu.
Ad 3. Hlasování o schvalovacím usnesení,
jímž se předkládá Národnímu
shromáždění Smlouva mezi republikou
Československou a republikou Polskou o úpravě
řeky Olše a potoka Petrůvky, podepsaná
v Katovicích dne 18. února 1928, se závěrečným
protokolem (tisk 1975).
Schvalovací usnesení má jediný odstavec,
dám tudíž o celém schvalovacím
usnesení hlasovati najednou ve znění zprávy
výborové. (Námitky nebyly.)
Námitek není. Budeme tedy hlasovati, jak jsem uvedl.
Kdo souhlasí s celým usnesením schvalovacím
ve znění zprávy výborové, nechť
zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím posl. sněmovna přijala
toto schvalovací usnesení ve čtení
prvém.
Druhé čtení navrhnu na pořad schůze
příští.
Tím vyřízen je odst. 3 pořadu.
Nyní přistoupíme k hlasování
o odst. 4 pořadu.
Ad 4. Hlasování o schvalovacím usnesení,
jímž se předkládá Národnímu
shromáždění Smlouva mezi republikou
Československou a Německou říší
o hraniční Odře, podepsaná v Praze
dne 22. března 1928 se závěrečným
protokolem (tisk 1976).
Schvalovací usnesení má rovněž
toliko jediný odstavec a dám o něm hlasovati
najednou ve znění zprávy výborové.
(Námitky nebyly.)
Námitek není. Budeme tedy hlasovati, jak jsem uvedl.
Kdo souhlasí s celým schvalovacím usnesením
ve znění zprávy výborové, nechť
zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím posl. sněmovna přijala
toto schvalovací usnesení ve čtení
prvém.
Druhé čtení návrhu na pořad
schůze příští.
Tím vyřízen je 4. odstavec pořadu.
Nyní vykonáme odložené hlasování
o pátém odstavci pořadu, t. j. o obchodní
úmluvě s Francií (tisk 2027).
Ad 5. Hlasování o schvalovacím usnesení,
jímž se předkládá Národnímu
shromáždění k projevu souhlasu obchodní
úmluva mezi republikou Československou a Francií,
sjednaná v Paříži dne 2. července
1928 (tisk 2027).
Ježto schvalovací usnesení má toliko
jediný odstavec, míním dáti o něm
hlasovati najednou ve znění zprávy výborové.
(Námitky nebyly.)
Námitek není.
Budeme tedy hlasovati, jak jsem uvedl. Kdo tedy souhlasí
s celým schvalovacím usnesením ve znění
zprávy výborové, nechť pozvedne ruku.
(Děje se.)
To je většina.
Tím poslanecká sněmovna přijala
toto schvalovací usnesení ve čtení
prvém.
Druhé čtení navrhnu na příští
schůzi.
Tím vyřízen jest 5. odstavec pořadu.
Přistoupíme k projednávání
dalšího odstavce pořadu, jímž je:
7. Zpráva výboru imunitného o žiadosti
kraj. súdu v Mor. Ostrave, ktorá žiada vydať
posl. dr Schollicha (tisk 1610).
Zpravodajem výboru imunitního je pan posl. dr Ravasz.
Dávám mu slovo.
Zpravodaj posl. dr Ravasz: Slávna snemovňa!
Na verejnej schôdzi v Mor. Ostrave rečnil dňa
11. júna 1927 posl. dr Schollich a vo svojej reči
kritizoval činy legionárov na Sibíri a vyslovil
sa hanobne o čsl. ministroch. Na základe tohoto
žiada ho krajský súd v Mor. Ostrave vydať
k trest. stíhaniu.
Imunitný výbor po preskúmaní záležitosti
navrhuje posl. dr Schollicha k trest. stíhaniu vydať,
poneváč použil takých výrazov,
že s týmito narušil svoju imunitu.
Předseda (zvoní): K této věci
je přihlášen řečník. Zahájíme
proto rozpravu.
Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta
řečnická byla stanovena 15 minutami.
Jsou proti tomuto návrhu námitky? (Nebyly.)
Námitek není. Navržená lhůta
je přijata.
Ke slovu je přihlášen pan posl. dr Schollich.
Dávám mu slovo.
Posl. dr Schollich [německy]: Velectěné
dámy a pánové! Slyšeli jste vývody
zpravodaje. Navrhuje se, abych byl vydán pro své
vývody ve schůzi 11. června 1927 v Mor. Ostravě,
poněvadž jsem tam, jak se praví ve zprávě,
použil takových výrazů, že jimi
byla porušena imunita. Hlásil jsem se ke slovu, nikoliv
snad, abych se bil v prsa a volal: "Otče, hřešil
jsem, má vina, má vina, má největší
vina", nýbrž abych konečně podrobil
kritice skutkový děj a objasnil, proč se
vydání navrhuje. Nikoliv pro delikty ve schůzi,
nýbrž pro hlubší příčiny,
aby takovým postupem byla oposice umlčena. Ve zprávě
se praví, že prý jsem kritisoval činy
legionářů na Sibiři a vyjádřil
jsem se hanlivě o československých ministrech.
Podívejme se krátce na věc samu. Je ovšem
správné, že se dnes již nepamatuji na
přesné znění výroku, poněvadž
od té doby již uplynulo jeden a tři čtvrti
roku. Jsou zde tedy patrně dva důvody, že musel
uplynouti takový čas, než imunitní výbor
zde mohl podati zprávu; prvý důvod snad,
že imunitní výbor nekoná žádné
skutečné práce. To však jistě
není pravda, poněvadž všichni víme,
že pracuje velmi intensivně a produktivně,
že jest snad výborem, který v československém
parlamentě vykonává nejvíce práce.
Když jeho činnost srovnáme s činností
těch výborů, kde se tvoří pro
Československo produktivní zákony a zvláště
s výborem školským, který se sejde jednou
za čas, pak musíme říci, že pracuje
intensivně. Tento důvod tedy padá. Výbor
pracuje. Denní pořad nám to dostatečně
ukazuje. Dal jsem si práci a prohlédl jsem všecky
denní pořady posledních let a našel
jsem, že nemine téměř schůze,
kde by se neprojednávala celá řada imunitních
případů. Mnohdy jsou na denním pořadu
jenom jeden až dva body, zato však 10 až 15 případů
imunitních. Musí zde býti tedy druhý
důvod pro odklady, a to ten, že imunitní výbor
nemůže vykonati svoji práci, poněvadž
je jí příliš mnoho. A tak jest tomu
skutečně. A myslím, že v žádném
jiném parlamentě se neprojednává tolik
imunitních případů jak v parlamentě
československém. Má to snad svůj důvod
v tom, že se zde ve státě provádí
přísnější kritika než jinde?
Jistě nikoliv. Sledoval jsem vývody a řeči
poslanců jiných států a musel jsem
konstatovati, že jejich kritika jistě nebyla méně
ostrá, než jaká bývá v Československu.
Odkud to tedy, že u nás se tolik případů
projednává? Jistě jenom proto, že jsou
zde jiné názory na postavení poslanců
a jejich činnost než jinde, t. j. jinými slovy,
že my jsme se zde v domněle demokratickém státě
ještě nepovznesli k onomu vysokému názoru
jako ve státech jiných, kde jest kritika poslanecká
vítána, poněvadž se tím odstraňují
různé závady a zlořády, po
případě oznamují se veřejnosti
a vymítají. U nás kritika vítána
není. (Posl. dr Koberg [německy]: Chtěli
by nám dáti náhubek!) Zajisté,
nerado se slyší, když tu a tam se poměry
kritisují. Nesmí nás to uváděti
v úžas, když ani zde ve sněmovně
nemáme tribuny, kde může poslanec mluviti svobodně.
Jestliže i řeči v parlamentě jsou podrobeny
censuře předsedy sněmovny, pak se nedivme,
když venku každý podřízený
úředník, každý aktuár,
který třebas ani německého jazyka
úplně neovládá, osobuje si ve schůzích
právo zasedati k soudu nad poslanci a předkládati
zprávu, která často skutečnosti přímo
odporuje. Nedovede-li sněmovna hájiti své
důstojnosti, pak nelze k tomu nic jiného říci,
ale není mojí úlohou, abych nějak
zachraňoval vážnost této sněmovny
před obyvatelstvem.