V důvodové zprávě vláda vypočetla,
že náklad na starobní podpory bude činiti
380 mil. Kč. Vláda počítala, že
zákon bude se týkati všech osob, které
jsou myšleny §em 1. Uvedli jsme však ve výboru
- zejména mně se to podařilo - data z obce
pražské, z nichž je zřejmo, že obec
pražská dává chudinskou podporu asi
6400 osobám - to jsou totiž její příslušníci
- a že dvěma třetinám těchto
osob poskytuje více než 500 Kč ročně.
Tentýž případ je také v Brně.
Jak již řečník přede mnou uvedl,
budou tyto osoby vyloučeny z možnosti získati
podpory podle této osnovy, poněvadž dostávají
400 Kč chudinské podpory. Důvodová
zpráva s tímto faktem vůbec nepočítá
a proto nebude náklad na podpory podle tohoto zákona
vyžadovati celých 380 mil. Kč.
Na tomto faktu dokazuji nevážnost, s jakou se tato
věc projednávala. Když osnova dovozuje číslicemi,
že celý náklad na pojištění
všech přestárlých, kdyby jim stát
vyplácel 500 Kč, bude dohromady činiti 380
mil. Kč, a neodpočítává ty
osoby, které jsou podporovány vyššími
obnosy z prostředků chudinských - původně
jsme myslili, že je to jenom v Praze a v Brně, ale
teď bylo zjištěno, že i v Kolíně,
v Plzni a jinde dostávají chudí lidé
na podporách více než 500 Kč ročně
- když důvodová zpráva tyto věci
přešla, pak je nejen nešetrností, ale
přímo nedbalostí, že se s tím
nepočítá a že se počítá
jenom s tím, že každá osoba přestárlá
dostane 500 Kč, ať je tomu tak nebo ne. Že částka
500 Kč, i když je zvýšena o těch
10, 15, 25%, kterými má přispěti
obec, je nedostatečná, to nebudu rozváděti.
Ve výboru bylo správně řečeno,
že správa našeho státu nemá takovýmto
způsobem šetřiti, když osnovu předložila
teprve r. 1928 a navrhuje, aby zákon měl platnost
teprve od 1. ledna 1929. Státní správa přešla
okolnost, že zákon vejde v platnost teprve o 3 roky
později než bylo původně počítáno
a že zatím mnoho lidí zemřelo a tím
také hodně ušetří. Poněvadž
musíme státi na stanovisku, aby se přihlíželo
k drahotním poměrům v Československu,
navrhujeme k §u 1, aby se osobám starším
65 let, které jsou úplně nemajetné,
ať již by náležely nebo nenáležely
do pojištění podle zákona č.
221, bezpodmínečně podpory dostalo. Konečně
navrhujeme, aby podpora činila vyšší částku,
totiž 1200 Kč ročně. Máme za
to, že 100 Kč měsíčně
je obnos nepřehnaný a se zřetelem k potřebám
člověka starého velmi nutný.
K §u 3 navrhujeme mimo jiné, aby odst. 3 byl škrtnut;
v případě, že by tento návrh
byl zamítnut, navrhujeme, aby odst. 3 §u 3 zněl:
"Dostává-li se žadatelům nebo důchodcům
nějakého zaopatření ať na penězích
či dávkách naturálních, nemá
to vlivu na výši dávky starobní. Naturální
zaopatření započítává
se jen tehdy, přesahuje-li jeho hodnota státní
dávku. Ocenění provede sociální
pojišťovna a její okresní ústavy."
To navrhujeme proto, aby z osnovy vymizelo ono ostudné
ustanovení, že osobě, která béře
od obce chudinskou podporu, má se tato od podpory podle
tohoto zákona odpočítati.
K §u 3 navrhujeme dále, aby žadatelům,
kteří pečují o vnuky, byla podpora
zvýšena. Důvody pro to není třeba
uváděti, poněvadž každý
uzná, že když staří lidé
pečují o vnuky, a to platí zejména
o dětech, které zbyly po válečných
poškozencích, resp. jejichž rodičové
byli ve válce zabiti nebo zemřeli, že tyto
osoby mají morální nárok, aby se jim
podpora zvýšila.
Velmi závadné je ustanovení §u 8. Při
projednávání tohoto paragrafu sváděl
se ve výboru boj o otázku, mají-li o žádostech
přestárlých osob rozhodovati okresní
úřadovny s konečnou platností nebo
má-li býti ještě k rozhodování
volána II. instance. Páni z panské koalice
dali do osnovy jednoduše ustanovení, že o sporech
rozhodne s konečnou platností okresní úřad,
příslušný podle obce bydliště
podporovaného, a podrobnosti že se upraví vládním
nařízením.
Vím, že ještě teď, co osnovu projednáváme,
se jedná o to na pokyn některých činitelů
z Nejvyššího správního soudu, aby
toto ustanovení bylo změněno a aby zemský
úřad byl II. instancí ve sporech a ne aby
hned I. instance byla současně instancí konečnou,
poněvadž Nejvyšší správní
soud bude zavalen stížnostmi, a se zřetelem
k jeho veliké agendě by stěžovatelé
velmi dlouho čekali, než by dostali vyřízení,
nehledě k tomu, že každý nemá možnost
a prostředky, aby šel se svou stížností
před Nejvyšší správní soud.
Bude tedy zajímavé, zdali se páni z panské
koalice rozhodnou toto ustanovení změniti tak, aby
o stížnostech rozhodovala II. instance.
K osnově nutno konečně říci,
že kdyby nebylo bývalo odporu se strany panské
koalice proti pojištění starých lidí
při projednávání zákona č.
184 z 8. listopadu 1928, mohli jsme míti otázku
přestárlých jinak a důstojněji
zřízenu, než jak to navrhuje tato osnova. Dovolávám
se znovu oné záležitosti s 11. třídou
mzdovou u zákona č. 184, kde, jak známo,
soc.-politický výbor k podnětu různých
zájemníků schválil zavedení
nové nejvyšší mzdové třídy,
aby pojištěnci nebyli tak křiklavě podpojištěni.
Dnes jest možno pojistiti pojištěnce nejvýše
na 36 Kč denně a zpráva výboru žádala,
aby byla zavedena vyšší třída a
průměrným denním výdělkem
40 Kč. Průmyslníci, v čele s dr Hodačem,
zahájili však proti zavedení té 11.
třídy nejprudší boj, ale navrhovali,
aby místo zavedení 11. třídy bylo
možno podle návrhu odborné komise Ú.
S. P. zavésti pojištění osob starších
60 let, pro invaliditu a stáří. Tato věc
je všeobecně známa. Jestli tehdy panská
koalice odmítla iniciativní návrh dr Hodače,
že by průmyslníci připustili starobní
a invalidní pojištění lidí více
než 60letých, kdyby zavedení 11. třídy
bylo zrušeno, pak je viděti, že se páni
dopustili na přestárlých osobách veliké
křivdy. Kdyby byli přistoupili na tento návrh
průmyslníků, měly by přestárlé
osoby dnes již nárok na důchod ve výši
asi 1100 Kč minimálně a nemusily se prosit
o takovou ubohou podporu, jakou navrhuje vláda v této
osnově, nehledě k tomu, že její poskytnutí
závisí ještě na rozhodnutí okresního
hejtmana po vyjádření starosty obce.
Omezuji se prozatím na tuto kritiku, poněvadž
se k osnově vrátíme také ještě
jinými svými řečníky.
Když mluvíme o opatření pro staré
lidi, kteří nejsou většinou v práci,
nutno při této příležitosti zmíniti
se o jiné otázce, jež souvisí s pojištěním
osob aktivně zaměstnaných, to jest o kritické
finanční situaci, kterou prodělává
dnes v Československu nemocenské pojištění.
Nemocenské pojištění v Československu
má situaci finančně nepříznivou
již od 1. července 1926, co platí pojištění
invalidní a starobní. Data, která o této
věci vydala tento týden Ústřední
sociální pojišťovna dokazují, že
i kdyby nebylo bývalo mimořádných
poměrů povětrnostních, musíme
si býti vědomi, že opatření tak
důležité pro člověka zaměstnaného
v úřadech, dílnách, továrnách
atd., jako jest pojištění nemocenské,
by vyžadovalo nápravy. Podle zprávy Ústřední
sociální pojišťovny celkem ze 303 pojišťoven
končilo 87 v r. 1927 přebytkem v částce
přibližně Kč 8,900.000 a 216 schodkem
v částce 78 milionů. Z toho 24 pojišťoven
mělo větší pasiva než aktiva, čili
neměly žádného reservního fondu.
Celkový reservní fond u všech nemocenských
pojišťoven, dozoru Ústřední sociální
pojišťovny podrobený a statisticky zpracovaný,
činil koncem roku 1927 přibližně 395
mil. Kč.
Roku 1927 všechny nemocenské pojišťovny
celkem přijaly 871 mil. Kč a vydaly 940 mil. Kč,
avšak předpis pojistného činil pouze
778 mil. Kč, čili vydání bylo přibližně
o 162 mil. Kč větší, nežli činil
předpis pojistného. Refundace Ústřední
sociální pojišťovny, náhrady úrazové
pojišťovny, náhrady jiných pojišťoven,
náhrady zaměstnavatelů, jakož i výnos
jmění a ostatní drobné příjmy
v r. 1927 činily asi 93 mil. Kč. Celkové
správní náklady činily r. 1927 133
mil. Kč a Ústřední soc. pojišťovna
refundovala přibližně částku
25 mil. Kč. Zbývá tedy částka
asi 108 mil. Kč.
Za tohoto finančního stavu není divu, že
Ústřední sociální pojišťovna
musela se zabývati četnými žádostmi
o zvýšení pojistného. Celkem podalo,
co je v platnosti invalidní a starobní pojištění,
80 nemocenských pojišťoven 89 žádostí
o zvýšení pojistného, respektive o prodloužení
k vybírání zvýšeného pojistného,
případně po zamítnutí žádostí
žádost novou. Zvýšení pojistného
bylo povoleno 48 nemocenským pojišťovnám
a v dalších osmi případech prodlouženo,
takže bylo příznivě vyřízeno
celkem 56 žádostí. To jest stav hospodářství
v r. 1927.
R. 1928 se poměry nezlepšily a situace není
taková, aby bylo možno mluviti, že se s dosavadním
pojistným nemocenského pojištění
v Československu stačí. Průběh
pojištění nemocenského roku 1928, ač
hospodářsky lze tento rok považovati za velmi
příznivý, není utěšený.
Z měsíčních statistických zpráv,
které jsou pravidelně uveřejňovány
ve Věstníku Ústřední soc. pojišťovny,
vyplývá, že za 11 měsíců
r. 1928 bylo nemocenskými pojišťovnami na pojistném
nemocenského pojištění předepsáno:
U okresních 634 mil., u všech nemocenských
pojišťoven 787 mil. Tyto pojišťovny přijaly
na pojistném: Okresní 606 mil., všechny nemocenské
pojišťovny 756 mil. Okresní nemocenské
pojišťovny vydaly 670 mil., všechny nemocenské
pojišťovny 827 mil.
Okresní nemocenské pojišťovny přijaly
na pojistném o 64 mil. méně než vydaly
a o 36 mil. předepsaly méně než vydaly,
t. j. předepsaly méně než vydaly o 5·7%
z předepsaného pojistného a přijaly
méně než vydaly o 10·6% z přijatého
pojistného. Všechny nemocenské pojišťovny
přijaly o 71 mil. Kč méně než
vydaly a o 40 mil. Kč méně předepsaly.
V procentech předepsaného pojistného nemocenského
pojištění předepsaly méně
o 5·1% a vydaly méně než přijaly
o 9·4% z přijatého pojistného nemocenského
pojištění. Příznivější
stav zemědělských nemocenských pojišťoven
vysvětluje se z valné míry tím, že
za většinu pojištěnců se platilo
pojistné i za neděle, a tím, že zemědělské
nemocenské pojišťovny mají menší
náklady na dávky pojištěncům,
zejména na léčebnou péči než
ostatní pojišťovny. Celkem r. 1928 mají
nemocenské pojišťovny všechny asi 45 mil.
schodku.
To byl stav, než přišla epidemie chřipková
a velká nemocnost způsobená povětrnostními
poměry, zvláště mrazy. Dovolím
si ukázati na několika okresích, jak vypadají
poměry vlivem velké nemocnosti od 1. ledna 1929.
Průměrně, podle statistiky z r. 1925, kterou
vydalo ministerstvo soc. péče, činí
u okresních nem. pojišťoven nemocnost 3·57%.
Naproti tomu letos od 1. ledna asi do 15. února zaznamenáváme
nemocnost tuto: na Král. Vinohradech 7·68% nezpůsobilých,
v Plzni 8·3%, v Pardubicích 9·57%, v Hradci Králové
11·7%, na Kladně 7·66%, v Kolíně
9·74%, v Ústí n. Orl. 7·55%, v Něm.
Brodě 9·6%, v Domažlicích 11·73%,
ve Strakonicích 10·40%, v Třeboni 10·20%,
v Jindřichově Hradci 6·60%, v Kralupech n.
Vlt. 14·20%, v Olomouci 8·9%, v Mor. Ostravě
8·00%, ve Fryštátu 7·2%, v Opavě
6·1%, v Bílovci 9·00%.
Z toho vidíme, že nemocnost stoupla v četných
okresích dvojnásobně i více oproti
normální době, v těch několika
okresích kde jsme data zachytili. V poslední době
se však v některých okresích poměry
ještě zhoršily. Dnes došly zprávy
ze 4 okresů, které oznamují, že nemocnost
tam stoupla na 10, 12 až 15%. Některé obory,
zejména stavební, dosahují nezpůsobilosti
až 20%. To se odráží přirozeně
ve finančních poměrech. Dovolím si
to předvésti na příkladu sedmi velkých
pojišťoven.
Pražská okresní nemocenská pojišťovna
vyplatila na nemocenském od 1. ledna do 15. února
1,504.000 Kč r. 1928. Za stejnou dobu letos 2,254.000 Kč.
Okresní nemocenská pojišťovna na Vinohradech
za tutéž dobu r. 1928 815.000 Kč, letos 1,186.000
Kč. Okresní nemocenská pojišťovna
v Plzni vyplatila na nemocenském od 1. ledna do 16. února
r. 1929 více o 904.000 Kč. Okresní nemocenská
pojišťovna v Kolíně vyplatila za loňský
rok od 1. do 14. února 47.000 Kč, letošního
roku v téže době 126.000 Kč. Okresní
nemocenská pojišťovna v Ústí n.
Orl. vyplatila na nemocenském za leden 1928 134.000 Kč,
letos za leden 170.000 Kč. V Třeboni od 1. ledna
do 22. února 1928 72.000 Kč, letos pouze do 15.
února již 99.000 Kč. V Mor. Ostravě
za celý únor 1928 411.000 Kč, letos za prvých
15 dnů, tedy za polovinu téhož měsíce
561.000 Kč.
Poměry jdou tak daleko, že některá nemocenská
pojišťovna za měsíc leden předepsala
800.000 Kč na celém pojistném, ale vydala
1,200.000 Kč, tedy o 400.000 Kč více než
předepsala pojistného, které ani nedostane
celé.
Ale, vážené paní a pánové,
je nutno říci, že k tomu přicházejí
ostatní úkoly, to jsou lékaři, léky,
nemocnice, ochranná opatření v mateřství,
náklady správní, takže vidíme,
že je pochopitelno, že finanční stav nemocenského
pojištění v Československu ocitl se
poměry, které jsou zaviněny povětrností
a zejména ovšem nezaměstnaností, v totální
krisi. Snad by se o této věci dalo říci
ještě mnoho jiného. Chci jen říci,
že nemocenské pojišťovny a jejich svazy
i Ústřední sociální pojišťovna
v řadě porad v posledních 14 dnech doloženými
daty prokazují a prokázali, že nemocenské
pojištění nemůže býti státní
správou opuštěno. Nemocenské pojištění
je opatření, k němuž má chudý
člověk, dělník a úředník,
nejblíže. Ukázalo se, při nynější
nemocnosti, že nemocenské pojištění,
v jehož službách je na 5.000 lékařů,
béře v ochranu i zájmy státu. Stát
by neměl proto po našem názoru zavírati
oči při takové pohromě sociálně
politického zákonodárství, jako máme
právě při pojištění nemocenském.
Psaní "Venkova" je charakteristické. Vypadalo
to tak, jako kdyby deficit v nemocenském pojištění
byl jen v okresních nemocenských pojišťovnách.
Páni redaktoři agrárních listů
zapomněli, že tatáž situace, ba horší,
je v zemědělských nemocenských pojišťovnách,
které oni ovládají a kde přece není
tolik pasivních živlů, kde nemocnost nikdy
tolik neřádí jako u městského
dělníka, kde také nezaměstnanost nehraje
takovou roli; mohu sám říci, že zemědělské
nemocenské pojišťovny v Kralovicích a
Libochovicích a jinde naříkají stejně,
ale úřední data Ústřední
sociální pojišťovny za rok 1927 a 1928
to potvrzují, že vada v nízkém pojistném
má vliv jak u okresních nemocenských pojišťoven,
tak u zemědělských.
Je pochopitelno, že se touto otázkou budeme ještě
zabývati. Chci jen říci, že zákon
č. 184 finanční krisi nemocenského
pojištění jen zostřil. On totiž,
jak známo, vyloučil z invalidního pojištění
mladistvé osoby, on však čeleď a mladistvé
dělnictvo zařadil také do nižších
tříd, oceňuje méně naturální
požitky, čímž nemocenské pojištění
bude poškozeno. Stanovil jednotnou karenční
dobu dva dny, aniž by upravil náležitě
příspěvky nemocenských pojišťoven.
Nutno dále konstatovati, že vůbec nemůžeme
ještě dnes odhadnouti dosah krise, protože nemocnice
jsou plné nemocných. Není zvláštností,
že vážné případy onemocnění
se odmítají, poněvadž v nemocnicích
není místa. Jaké budou účty
za léčení nemocných, nemůže
dnes nikdo odhadnouti, stejně jaké budou účty
za léky ať v domácích nebo ve veřejných
lékárnách. Chtěl bych říci,
že také účty lékařů
budou větší, což je pochopitelno, poněvadž
čím větší je nemocnost, tím
více musí růsti vydání.
Přednášíme tyto věci u příležitosti
projednávání zákona o přestárlých,
abychom s tribuny sněmovny ukázali na nebezpečí,
které hrozí nemocenskému pojištění
za těchto poměrů. Mohli bychom rekriminovati
a vytýkati celou řadu vad, zejména to, že
nemocenské pojištění bylo skandalisováno,
jakmile bylo zavedeno pojištění starobní
a invalidní. Snad jsme si to odbyli částečně
při novelisaci zákona, ale dnes musíme žádati,
aby stát tak, jako poskytuje pomoc při živelních
pohromách, poskytl pomoc také takovým institucím,
jako je pojištění nemocenské, když
postihne živelní pohroma je.
V této věci jsme uvedli celou řadu požadavků,
které byly tlumočeny jednak resortnímu ministru
panu Šrámkovi, pak panu ministru financí
a zítra budou tlumočeny panu min. předsedovi
Udržalovi. Přednesem těchto okolností,
kterými jest postiženo nemocenské pojištění
v Československu, chceme upozorniti celou veřejnost,
kam poměry došly, protože pojištění
bylo podceněno, nebyla mu dána finančně
možnost vývoje, bylo podťato zejména rozhodnutím
Nejvyššího správního soudu ze 14.
dubna 1927. Žádáme, aby si celá veřejnost
a zejména zákonodárné sbory uvědomily
svou povinnost.
K osnově zákona pro přestárlé
chtěl bych říci, že i když je vadná,
jak ji všichni kritisujeme, přece jen dokazuje, že
pro starce se muselo něco vykonati. Já se na tu
osnovu nedívám jen s hlediska toho, co bude dávati,
že ten obnos 500 Kč je částkou nepatrnou,
fakt je, že tím zákonem je vykonána
poklona starému člověku, byť i malým
obnosem. Doufejme, že se poměry v Československé
republice na tolik změní, že dostane ten starý
člověk nikoliv 500 Kč, nýbrž
částku vyšší, ale těchto
500 Kč je vyslovením zásady, že starý
a chudý člověk nemá býti v
Československu úplně opouštěn
a že se mu má něco dáti.
Tato zásada je se stanoviska soc. politického značně
důležitá a aby se zvýšení
podpory a rozšíření její dostalo
na všechny chudáky, to bude věcí příštího
režimu, který, doufejme, bude co nejdříve
v Československé republice nastolen. (Potlesk
poslanců čsl. strany soc. demokratické.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
Zajiček. Uděluji mu slovo.
Posl. Zajiček (německy): Slavná
sněmovno! Všechny československé vlády
slibovaly, že pomohou přestárlým. Roku
1920 bylo na to slíbeno 30 milionů Kč, příštího
roku za určitých podmínek, které se
ovšem nedostavily, 130 mil. Kč. Konečně
v květnu 1926 za ministra dr Schieszla byl podán
vládní návrh tisk 279. Soc.-politický
výbor tento návrh jednomyslně odmítl,
a to nikoliv jen z důvodů hmotných, nýbrž
také proto, že tato starobní podpora byla myšlena
jako přívěsek chudinského zaopatření.
Vláda návrh odvolala a v prosinci 1928 byl podán
nový návrh zákona tisk 1897.
Kdo dostane důchod? Českoslovenští státní
občané, kteří jsou starší
65 let, jsou-li nemajetní a výdělku neschopní.
Dále se žádá, aby, kdyby byli mladší
60 let, spadali pod zákon č. 221 z r. 1924 o pojištění
nesamostatných nebo pod zákon č. 148 z r.
1925, který dosud nenabyl účinnosti, o pojištění
samostatně hospodařících. Tento zákon
týká se tedy nejen bývalých dělníků,
nýbrž také bývalých drobných
rolníků a drobných živnostníků.
Nároku na důchod nemá nikdo. Marně
jsme žádali, aby tento výraz byl škrtnut,
nebo aby nebyl do zákona pojímán. Toto ustanovení
bylo do zákona vloženo především
proto, aby bylo ztíženo odvolání k nejvyšší
instanci. Ostatně jest také zajímavé,
že toto ustanovení má také iniciativní
návrh českého národního socialisty
Tučného tisk 478. Vládní návrh
odděluje důchod přestárlých
od chudinského zaopatření, zvyšuje důchod
proti návrhu Schieszlovu. Tento důchod mohou
dostati také českoslovenští státní
občané, kteří žijí v cizině,
dále cizinci, kteří žijí v tomto
státě. To jsou zlepšení proti vládnímu
návrhu Schieszlovu.
Kdo tedy nedostane důchod? Opilci, tuláci a osoby
štítící se práce, které
ztratily volební právo. Obava, že by na příklad
příslušníci některé politické
strany mohli býti bezdůvodně označováni
za osoby práce se štítící, aby
byli zbaveni důchodu, jest zajisté neodůvodněná.
Kolik dostávají důchodci? Každý
dostane 500 Kč. Poskytne-li se podpora dvěma osobám
žijícím ve společné domácnosti,
dostane každý jen 300 Kč. Na náš
návrh ponechává se tato částka
500 Kč, potřebují-li oba takové pomoci,
že je musí obsluhovati cizí lidé. Těchto
500 Kč platí, tak jako státní příspěvek
podle zákona o sociálním pojištění,
stát. K tomu obce bydliště připlácejí
ještě příplatky: v místech s
více než 50.000 obyvatelů činí
příplatek 20%, v místech majících
více než 2000, ale ne přes 50.000 obyvatelů,
15%, v menších místech, totiž pod 2000
obyvatelů, 10%. Podle dřívějších
zákonů ani stát, ani obec bydliště
nebyly povinny chudé podporovati. Až dosud, nehledě
k příslušným ustanovením všeobecného
občanského zákoníka, bylo to jedině
věcí domovské obce, která ovšem
není tím zprošťována svého
dřívějšího závazku.
Dlužno vítati, že se tímto zákonem
ukládá také státu podobný sociální
závazek. Příplatky obcí v prvém
roce budou asi činiti 5 1/2
milionů Kč, státní příspěvek
se odhaduje na částku přes 40 milionů
Kč. V prvém roce bude tento zákon platiti
asi pro 100.000 osob. Tyto číslice budou ovšem
rok od roku klesati, poněvadž další ročníky
dělníků jsou již pojištěny
podle zákona o sociálním pojištění.
Z tohoto důchodu sráží se jakékoliv
zaopatření, ať v penězích nebo
v naturáliích, pokud jde o částky
zakládající se na právním titulu.
Osoby, které dostávaly dosud od své domovské
obce na příklad přes 100 Kč měsíčně,
nedostanou buď žádný státní
příspěvek nebo domovská obec bude
jim dosavadní částky vypláceti dále
pod jiným titulem, aby mohly dostávati státní
příspěvek plný nebo téměř
plný. Osoby, které dostávaly od domovské
obce na příklad jen 20 Kč měsíčně,
dostanou vedle této dosavadní částky,
ještě také rozdíl mezi státním
příspěvkem a dosavadní částkou.
Přihláška děje se písemně
na formuláři nebo ústně v obci bydliště.
Tato opatří posudek domovské obce. O důchodu
samotném rozhoduje okresní úřad. Snažili
jsme se uplatniti návrh, aby nerozhodoval okresní
úřad, tedy okresní hejtman, nýbrž
komise, zřízená okresním zastupitelstvem.
Bylo nám však namítnuto, že zde jde o
státní peníze, které má opět
vydávati státní úřad. Žadatel,
je-li odmítnut, má ovšem právo odvolati
se k zemskému úřadu.
Zákon nabývá účinnosti 1. ledna
t. r. Důležité jest ustanovení, které
bylo pojato do zákona při jeho projednávání,
že žadatel má právo tři měsíce
po vyhlášení tohoto zákona se přihlásiti
a dále má právo na doplatek od 1. ledna t.
r.
V tisku a také při projednávání
bylo již několikráte poukázáno
na to, že v chudém Rakousku vyplácejí
se těmto lidem daleko větší částky,
než podle tohoto zákona. Tato chvála nás
těší proto, že v Rakousku jest ministrem
sociální péče jeden z našich
ministrů. V Rakousku dostává tak zvaný
starobní důchod ten, kdo 1. července 1927
překročil 60. rok věku svého a jest
bez práce. Podle poslední asi tři měsíce
staré statistiky spadá pod tento zákon 33.000
lidí. Zajímavé jest, že v Rakousku činí
nejmenší měsíční důchod
18 $, to jest 86 Kč. To jest zajisté mnohem více
než důchod, jaký dostávají u
nás přestárlí, ale musíme přece
míti na paměti, chceme-li srovnávati rakouský
zákon s naším, předně, že
v Rakousku v této starobní rentě jest v mnoha
případech obsažena již také starobní
podpora; za druhé, že v Rakousku zákon o sociálním
pojištění až na tuto kapitolu nenabyl
ještě platnosti a za třetí - a to jest
zvláště důležité - že
v Rakousku platí Spolek na tuto starobní rentu nejméně.
50% tohoto starobního důchodu platí v Rakousku
společně zaměstnavatelé a zaměstnanci,
33% platí země a jen 17% Spolek. Srovnáváme-li
tedy těchto 17% s 500 Kč, které se dávají
u nás, činí u nás státní
příspěvek podstatně více než
v Rakousku.
Také tohoto zákona použilo se u nás,
abychom byli podezříváni. Prohlašuje
se, že jest to drzá provokace, dává-li
se takovému chudákovi denně 1·37 Kč.
1·37 Kč jest velmi málo a víme velmi
dobře, že z těchto 1·37 Kč (k tomu
dlužno přičísti malé příplatky
obcí) nikdo nemůže žíti. Musíme
však konstatovati, že stát dosud nevydával
pro tyto chudáky ani koruny, ani 50 haléřů,
ba ani 10 haléřů, takže tento zákon,
i když jest sebe skrovnější, přece
jen znamená pokrok. Uvážíte-li, že
v prvém roce dostane na 100.000 lidí, řekněme
přes 40 milionů korun od státu, že to
v šesti létech dělá 221 milionů,
vidíme z těchto čísel, že tento
zákon přece jen nelze tak podceňovati a z
těchto čísel také vidíte, proč
bylo pro nás tak těžké, abychom svým
návrhem tento státní příspěvek
zvýšili a proč jsme nemohli tento svůj
návrh uplatniti. K porovnání uvádím,
že stát dělníkům, kteří
jsou pojištěni podle zákona o sociálním
pojištění, nedá v šesti létech
- při tom odpočítávám 2 až
3 roky karenční doby - 220 milionů, nýbrž
204 miliony. Tento zákon jest zajisté nesmírně
daleko od ideálu. Vidíme však, že jest
to pokrok a že nám budou vděčni nejen
ti chudí lidé, kteří nyní dostanou
malý důchod, nýbrž i všechny obce
bydliště. Vytýká-li se nám, že
tento zákon jest vydáván příliš
pozdě, odpovídáme, že tato výtka
jest úplně neodůvodněná. Tato
výtka jest nespravedlivá, poněvadž se
od nynější vlády, která jest
v úřadě 2 1/2
roku, vyžadují všechny možné zákony,
které mohly býti lehce vypracovány v dřívějších
letech, kdy bylo ve vládě 7 socialistických
ministrů.
Tímto zákonem nesmí býti ovšem
uzavřeno sociální zákonodárství.
Několikráte jsme žádali, aby vláda
konečně splnila přání válečných
invalidů. Žádali jsme, aby byly zlepšeny
zvláště důchody nejtěžších
invalidů. Jest zajisté málo států,
které platí nejtěžším invalidům
tak špatně, jako právě tento stát
a s potěšením konstatujeme, že v posledních
dnech ministr soc. péče zcela prostě vydal
nařízení, že se nejtěžším
invalidům přiznává skrovné
zlepšení jejich platů. Dále jsme několikráte
žádali, aby chudým lidem byly škrtnuty
přeplatky, aby byly zavedeny stejné hranice příjmů
a aby byla zavedena nová přihlašovací
lhůta. Vytýká-li se nám rádo
ve veřejnosti, že jsme z těchto požadavků
neprorazili dosud ani s jediným, poukázal bych na
to, co dnes prohlásil již jeden řečník
oposice, že roku 1926 ministr financí žádal
s tohoto místa, aby velké části invalidů
byly důchody vůbec odňaty. Nestalo-li se
to dosud, jest to úspěch, za nějž mohou
invalidé děkovati nám.
Co nejdříve musí býti sanovány
bratrské pokladny. Tak jako dříve trváme
na novelisaci zákona o podpoře v nezaměstnanosti.
Bylo by velice třeba, aby byly zřízeny smírčí
úřady na ochranu kolektivních smluv. Znovu
se také dožadujeme novelisace zákona o svát
cích a byla-li v mnohých časopisech rozšířena
zpráva, že naše strana jest proti novelisaci,
musím konstatovati, že naše strana neustále
se dožadovala co nejrychlejší novelisace tohoto
zákona a dožaduje se i dále.
Loňského roku dostalo se staropensistům malého
zlepšení zákonem čís. 80. Při
projednávání tohoto zákona bylo tehdy
ve veřejnosti prohlášeno, že vlastně
jen velmi nepatrná část staropensistů
něco z toho dostane. Nyní, když tento zákon
jest již téměř proveden, všichni
uznají, že toto tvrzení bylo naprosto klamné.
Tímto zákonem není ovšem pro nás
ani zdaleka ještě rozřešena otázka
pensí staropensistů. Stojíme na stanovisku,
že pense staropensistů musí býti přizpůsobovány
pensím novopensistů aspoň postupně.
Vláda bude se musiti také vysloviti, jak se zachová
k přáním státních zaměstnanců
v činné službě. Jsme si vědomi
toho, že promyšlená sociální politika
jest možná jen tam, kde jsou státní
finance v pořádku a kde vzkvétá zemědělství,
živnosti, průmysl a obchod. Státní hospodářství
jest aktivní. Průmyslu se všeobecně
jistě nedaří špatně. Jsme přesvědčeni,
že průmysl hravě a lehce unese výdaje,
které byly pevně stanoveny novým zákonem
o soukromých úřednících a jsme
také přesvědčeni, že by průmysl
mohl zvýšiti mzdy četným dělníkům,
kteří jsou neobyčejně špatně
placeni. Musí býti naším neustálým
úkolem zlepšovati také stav zemědělství
a živnosti, nejen v zájmu těchto obou stavů,
nýbrž v zájmu veškerého sociálního
zákonodárství. Tu a tam slyšíme,
že děláme příliš mnoho sociální
politiky. Bylo dokonce žádáno, abychom sociální
zákonodárství omezili. Kdo takto mluví,
připravuje cestu bolševismu.
Radujeme se, že konečně byl uskutečněn
tento zákon, radujeme se, že se naší straně
podařilo dosíci toho či onoho malého
zlepšení a prohlašuji jménem své
strany, že budeme pro tento návrh hlasovati. (Potlesk
poslanců něm. strany křesť. sociální.)