Nyní k věci samé. Praví se tedy, že
jsem kritisoval činy legionářů. Chci
zásadně konstatovati, že nemám co říci
k takovým činům legionářů,
že za války utekli od praporů, že přeběhli
a podobně. Vedli svůj boj svým způsobem,
přešli k nepříteli, dali se zařaditi
namnoze do řad nepřítele jako legionáři
a bojovali proti Rakousku, věc to, pro niž mám
úplné porozumění a dokonce podiv,
proto, poněvadž je jistě velkým činem
hleděti vstříc jisté smrti v případě
zajetí, poněvadž obětavost při
nasazení vlastní osobnosti jest věc obdivuhodná.
Jeden z velkých vašich mužů Sís
snažil se ve své řeči 6. května
1921 v Paříži objasniti toto jejich stanovisko
a zřetelně je vyjádřiti pravě:
"Co jest výše, zájmy státu či
zájmy národa? Nepochybovali jsme ani chvíli,
že máme závazky jenom ke svému národu,
a nikdy ke státu a že tyto závazky musíme
splniti bez ohledu na to, dopustíme-li se tím zločinu
proti psanému zákonu rakouskému. Kdybychom
byli splnili tyto zákony, byli bychom poškodili věc
svého národa a dopustili se tím těžkého
zločinu, zrady na vlastním národě."
Vznešený, řekl bych směrodatný
názor, který vrcholí takto: "Zájmy
národa jsou nad zájmy státu." (Souhlas
poslanců něm. strany národní.) Názor,
který jste bez výhrady hájili. Vy jste nechtěli
rakouský stát, potírali jste ho. Vaše
pracovní metody a jak jste postupovali nechceme dnes souditi.
Z vašeho hlediska zcela pochopuji, že jste vedli boj
až do zničení rakouského státu.
Potom však nesmíte si dnes hráti na soudce,
je-li na straně druhé týž názor.
Pak musíte míti také porozumění
pro tento duševní směr, pro tuto mentalitu.
Vy jste šli dokonce ještě mnohem dále.
Prohlásili jste, že přísahy dané
státu rakouskému neplatí, a to ještě
v době, kdy tento stát dosud trval a měl
plnou autoritu. Připomínám jeden příklad:
Bývalý major rakousko-uherské armády,
československý příslušník
Josef Rozum, žádal později u ministerstva národní
obrany, aby mu byla započítána čtyři
léta válečného zajetí do pense.
Ministerstvo jeho žádost zamítlo s odůvodněním,
že nemá podle §u 96, odst. 6 zák. zaopatřovacího
z r. 1922 nároku na započtení doby strávené
v zajetí, poněvadž nevyhověl podmínkám
tohoto zákona, totiž že nevstoupil dobrovolně
do československých legií. Žadatel se
totiž hlásil do československé armády
teprve po převratě. Major podal žalobu u nejvyššího
správního soudu na uznání svých
nároků a prohlásil v ní, že před
28. říjnem 1918 neměl vůbec možnosti
do legie vstoupiti, poněvadž se cítil vázán
přísahou danou rakouskému císaři.
Když tato přísaha byla zrušena, že
hned do legií vstoupil. Zástupce ministerstva nár.
obrany naproti tomu dovozoval tehdy u nejvyššího
správního soudu, že tehdejší přísaha
rakouská Čechů nevázala, a že
prý bylo povinností stěžovatelovou,
aby ještě před převratem vstoupil v
Rusku do legií. Tím ztratil svůj nárok,
t. j. tedy dříve Rakousku vykonané přísahy
mají se vždy považovati za neplatné. Vaše
mentalita s názorem na přísahu atd. zasahuje
tedy ještě daleko zpět do doby existence rakouského
státu a ukazuje jinými slovy, že všechny
přísahy, ať byly složeny komukoliv, nikdy
nezavazují, odporují-li zájmům národa.
Toho jsem jistě ve svých vývodech nekritisoval,
poněvadž by to odporovalo naprosto mým názorům.
Prohlašuji ještě jednou, že jsem vždycky
projevoval plné porozumění pro tyto činy
legionářů. Kritisoval-li jsem, pak jenom
v takových případech, které se namnoze
staly, když československé legie v Rusku, na
Sibiři působily a provedly řadu činů,
za něž jistě, pokud jsou pravdivy - přiznávám,
že mnoho je přehnáno - nikdy nebudete chtíti
nésti odpovědnost. Každý slušný
Čech se odvrátí od takových věcí.
Ušetřím si zabývati se zde těmi
věcmi podrobněji. Byly o tom napsány již
celé knihy a i příště bude ještě
o tom psáno. V této souvislosti poukazuji jenom
na zločiny, které jsou vylíčeny v
interpelaci kol. Brunara v prvém volebním
období, tisk 3808, a které se připisují
jistému Miroslavu Julínkovi, který býval
československým legionářem ve Vladivostoku,
jemuž se klade za vinu zastřelení 16 hudebníků,
dále zavraždění dvou švédských
státních občanů, zavraždění
estonského příslušníka jménem
Korfa, svobodníka Geibla a četných jiných
osob. Ministr zahraničí Beneš tehdy
odpověděl na tuto interpelaci a odmítl odpovědnost.
Později však vyšlo najevo ještě množství
materiálu v této věci a podán důkaz,
že vylíčení hanebností tohoto
člověka bylo úplně správné
a oprávněné. Na valné hromadě
říšské organisace pro repatriaci válečných
zajatců dne 7. května 1922 v Litoměřicích
vystoupil válečný zajatec jménem Kuss
z Teplic, který úplně potvrdil správnost
těchto skutečností. Víte dále,
aniž se musím zabývati jednotlivostmi, že
v německém nakladatelství pro politiku a
dějiny v Berlíně vyšla kniha, a to od
švédské filantropky a delegátky švédského
červeného kříže Elen Brentströmové
s názvem: "Zajatci v Rusku a na Sibiři 1914
až 1920". V této knize je kapitola: "Zajatci
váleční na Sibiři 1916 až 1919",
kde jsou zvlášť ostře kritisovány
jednotlivé činy československých legionářů.
V této souvislosti připomínám dále
článek "Rovnosti" z 5. února 1922,
aniž bych se zabýval jednotlivostmi jeho, kde se z
časopisů českoamerických vypravuje
množství hrozných podrobností, a to
o Samaře, kde byly slaveny přímo krvavé
orgie a kde se mluví o hromadném vraždění,
neslýchaných ukrutnostech, o loupeži a drancování.
Nechci se tím vším dnes zabývati, avšak
jsem přesvědčen, že vy sami a každý
slušný legionář, musíte se úplně
odvrátiti od takových věcí. Chci se
zmíniti dále o interpelaci, kterou svého
času podal posl. dr Lodgman v dřívějším
zasedání parlamentu pod tiskem 5211 a která
se odvolávala na zprávy východo-evropské
korespondence č. 11 ze 4. května 1925 o osudu tehdejšího
ruského zlatého pokladu, při čemž
byl učiněn dotaz, zda jest správné,
že tehdejší ruský zlatý poklad
32 1/2 mil. dolarů
- tolik tu bylo ještě ke konci - byl legionáři
ve skutečnosti dopraven domů a nyní tvoří
základ legionářské banky. Dr Beneš,
bohužel, na tuto interpelaci neodpověděl. Poukazuji
v této souvislosti také na vylíčení
v ruském časopise "Dělo Rossiji",
který se podrobně zabýval různými
skutky legionářů v Rusku a tvrdí,
že mnoho z toho, co v Rusku tito legionáři
s sebou vzali při různých taženích
v zemi křížem krážem, bylo potom
železničními vlaky dopraveno domů. Totéž
dostalo se na světlo, jak známo, také v procesu
Gajdově.
Zabývám-li se tedy činy legionářů,
nečiním tak pro jejich ideální motivy
a jejich postup, nýbrž jenom abych upozornil na výstřelky,
jichž nemohu nijak schvalovati. Jsou namnoze potvrzovány
i výpovědmi válečných zajatců,
kteří dovedou povídati o zlém nakládání
se strany československých legionářů.
Cítím se tedy úplně bez viny a samozřejmě
klidně hledím vstříc projednávání.
Zvláště tak činím, pokud jde
o bod druhý. Praví se dále, že prý
jsem se vyjádřil hanlivě o československých
ministrech. Velectění, nevím, zda je už
také zakázáno a nebezpečno kritisovati
chování jednotlivých ministrů. Já
mám ovšem vyšší názor o postavení
ministrově a ovšem i o jeho výrocích
a jednáních. Zastávám hledisko, že
když ministr dá na př. slib, čestné
slovo, že je jím potom vázán, že
jest potom jeho povinností takové čestné
slovo také bezpodmínečně splniti.
V minulé době - bohužel musím to konstatovati
- udělali jsme zkušenost, že to pánové
neberou se svými sliby vždy zcela přesně.
Musili jsme konstatovati, že i pevně daný slib
nebyl později dodržen. My můžeme dokonce
mluviti o množství porušených ministerských
slibů. Konstatuji, že v celé řadě
případů ministři nedodrželi daných
slibů. Dnes ještě nesdělím s
veřejností příslušný materiál,
pokud je v mé moci. Bude-li však zavedeno trestní
řízení v tom směru, pak se dovolám
německé veřejnosti, aby mně dala ještě
k disposici příslušný materiál,
a pak vyjde ještě mnoho věcí najevo.
Bude to ovšem smutný obrázek, jak se zde dané
sliby dodržují. Důsledkem toho a opíraje
se o tyto věci, řekl jsem zde ve sněmovně
10. června 1926 ve své řeči mezi jiným:
"Pochopíte, že takové vládě"
- byla to vláda Černého - "nemůžeme
dáti zmocnění, že jí vůbec
nedůvěřujeme a že smíme zajisté
tvrditi, že můžeme věřiti více
cikánovi, než československému ministru,
poněvadž máme dosti důkazů, že
ani ministrova slova v tomto státě nejsou dodržována."
Totéž jsem opakoval v Mor. Ostravě, nemohl
bych tedy býti podle mého mínění
za to vůbec stíhán soudem, poněvadž
jsem to již jednou řekl pod ochranou imunity. Proto,
jak řečeno, i v tomto směru hledím
klidně vstříc projednávání,
poněvadž podáme důkaz, že mé
tvrzení je pravda, při čemž ovšem
tvrdím, že to samým pánům ministrům
bude velmi nepříjemné, když se ty věci
budou musiti zjišťovati před soudem. Nebojím
se tedy soudního řízení a neobjevil
jsem se tu proto, abych se nějak z toho dostal. Chtěl
jsem jenom použíti příležitosti,
abych zase konečně odhalil celý ten podvod,
jak se tu namnoze měří dvojím loktem
a jak při vydávání poslanců
se nejprve hledí na osobu, které se to týká,
a teprve potom se podle toho usnáší.
Rozeznává se mezi skutečnou oposicí,
jistou loyální oposicí a stranami většinovými.
Týká-li se takový případ ostřejší
kritiky člověka z oposice, pak jest jasno, že
on bude vydán pod nůž, aby mu pro budoucnost
zašla odvaha takovou veřejnou kritiku vyslovovati.
Přenechávám však vašemu posouzení,
zda jest to v zájmu věci samé, v zájmu
státu a v zájmu mnoha přehmatů, kterých
se tu a tam dopouštějí podřízení
úředníci. Zde se soudí jenom podle
tohoto hlediska. Udělali jsme zkušenost, že poslanec
ze stran vládních není vydán ani tehdy,
jde-li o urážku na cti, o výtky dotýkající
se cti, na jejichž prokázání má
on sám zájem. U sněmovny, která dbá
své vážnosti, mělo by se přece
rozeznávati, jde-li o slova kritiky, aby byly objeveny
závady, nebo jde-li o sprosté urážlivé
útoky, které ovšem nikde nesmí býti
trpěny.
Dámy a pánové, domnívali jsme se aspoň
dosud, že německé vládní strany,
když už jsou ve vládě, nebudou aspoň
znemožňovati německou kritiku, a že v
tomto směru budou působiti u svých kolegů
z většiny, u nichž prý přece mají
tak rozhodující vliv, v tom směru, aby bylo
vůbec možno v každé době říci
upřímné slovo kritiky o politických
věcech. Musíme však, bohužel, konstatovati,
že německé vládní strany jako
v mnoha jiných věcech, i v této úplně
selhaly. Tím není ovšem pro nás řečeno,
že přes selhání německých
vládních stran dáme tím na sebe působiti
nějak ve své činnosti jako odpovědní
zástupcové svého národa a svého
voličstva. Mravní základnou našeho jednání
jest naše právo a závazek k našemu národu.
Tohoto práva kritiky nedáme si vzíti za žádných
okolností. My jsme mírovými či lépe
řečeno nemírovými smlouvami donuceni
žíti v tomto státu a nebudeme dříve
mlčeti, budeme bojovati a pracovati v zájmu svého
národa, až si dobudeme rovnoprávnosti, a nespokojíme
se trpným stanoviskem jako otroci jiných; budeme
bojovati až do úplného získání
rovnoprávnosti a tím také vytvoříme
pro budoucnost možnost, takovou možnost, jakou neustále
sledovali pánové, když sami byli ve starém
rakouském státě, a k níž stále
pracovali. Neboť my potom jako před tím hájíme
stanovisko, které vyslovil náš básník
Felix Dahn a které jsme hájili vždycky: "Nejvyšším
statkem muže jest jeho národ!" I v budoucnosti
dáme se vésti jenom zájmy svého národa.
(Potlesk poslanců něm. strany národní.)
Předseda (zvoní): Ke slovu není
již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.
Dávám slovo k doslovu p. zpravodaji posl. dr Ravaszovi.
Zpravodaj posl. dr Ravasz: Slávna snemovňa!
Nebudem sa s meritórnou čiastkou reči p.
posl. dr Schollicha zaoberať, lebo vlastnú
obžalobu, ktorá je prednesená a pre ktorú
ho žiada štát. zástupca vydať, ako
ráčila slávna snemovňa počuť,
nepopieral. Isté je, že on inak chápe, ako
musí tie výrazy chápať svedomitý
referent v imunitnom výbore z ohľadu k štátu.
Zaiste, keby tam bol tak uvažoval, ako musí každý
referent v imunitnom výbore podľa svojho svedomia
a s ohľadom na štát vážiť slová,
tie výrazy, ktoré dnes nepopiera, -ani by nebol
predniesol o našich ministroch a legionároch. Ako
hovorím, týmito vecami nebudem sa zaoberať;
jedine na tú výtku p. predrečníka
dr Schollicha chcem reagovať, že imunitný
výbor akosi ľahko pojednáva veci, držím
sa oprávneným prehlásiť nielen ako zúčastnený
referent tejto veci, ale ako podpredseda imunitného výboru,
že neodpovedá pravde tvrdenie p. posl. dr Schollicha,
ako by imunitný výbor zásadne pracoval tak,
že umlčuje každé prehlásenie slobodnej
opozície. (Posl. dr Koberg [německy]: Ne pokaždé,
ale stává se to často!) Pravda, môžem
len s týmito vecami argumentovať, ktoré mám
po ruke a na ktoré sa môžem pamätať.
Na pr.: Dnes referent posl. dr Ravasz referoval o 12 prípadoch
a z týchto 12 týkalo sa opozičných
poslancov a boli vydaní len 3. Myslím, že na
toto p. posl. Schollich nemôže povedať,
že imunitný výbor quasi principielne pracuje,
aby opozíciu len preto vydával, aby ju umlčoval.
(Výkřiky posl. dr Schollicha.)
Ďalej musím spomenúť, že slovenská
ľudová strana vstúpila do vlády pred
2 rokmi. Od tej doby, čo slovenská ľudová
strana je už vo vláde, boly prejednávané
imunitné záležitosti tiež poslancov tejto
strany. Nemám dáta, ale tvrdím, že od
tej doby, čo je ľudová strana vo vláde,
Hlinka bol najmenej 10 ráz vydaný ako vládny
poslanec, Juriga bol zaiste 5 ráz vydaný
a Tománek najmenej 15 ráz. Tedy myslím,
že z tohoto nemôžeme si úsudok tvoriť,
ako by imunitný výbor pracoval tak, že keď
dostane do ruky referát opozičného poslanca,
že by ho vydaním umlčoval. Chcem poukázať
na tú svedomitosť imunitného výboru,
o ktorom pán posl. Schollich tvrdí, ako je
preťažený prácou, že keď referent
niečo navrhuje, z opozičnej strany je tam prítomný
na pr. pán posl. dr Horpynka alebo iný člen
opozičnej strany, každá strana tam má
zástupcu, obraciame tú vec, debatujeme o nej hoci
dve hodiny, a povedal by som, že v 75% dajú sa tí
páni referenti i na inú mienku doviesť, než
len na tú, vydať opozičného poslanca.
Toľko som chcel uviesť na obranu práce imunitného
výboru, ako jeho podpredseda, v ktorom výbore zasadajú
i vaši zástupci opozície, že sa tam nepracuje
nesvedomite a ľahko, ale že každá vec uváži
sa svedomite.
Čo sa týče veci, poneváč pán
posl. dr Schollich nepopieral údaje, držím
sa návrhu na vydanie. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Přistoupíme
k hlasování. Prosím pány poslance,
aby se posadili na svá místa. (Děje se.)
Pan zpravodaj navrhuje jménem výboru imunitního,
aby poslanecká sněmovna svolila k trest. stíhání
posl. dr Schollicha.
Kdo s tímto návrhem pana zpravodaje souhlasí,
nechť pozvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím posl. sněmovna usnesla
se svoliti k trest. stíhání posl.
dr Schollicha.
Tím vyřízen jest 7. odstavec pořadu.
Přistoupíme k dalšímu odstavci, jímž
jest:
8. Zpráva výboru imunitného o žiadosti
okr. súdu v Mor. Ostrave, žiadajúcej vydať
posl. Jílka k trest. stíhaniu (tisk 1676).
Zpravodajem je pan posl. dr Ravasz. Dávám
mu slovo.
Zpravodaj posl. dr Ravasz: Slávna snemovňa!
Zpráva výboru imunitného o žiadosti
okr. súdu v Mor. Ostrave, žiadajúcej vydať
poslanca komunistickej strany Jílka k trest. stíhaniu.
Dňa 6. novembra 1927 rečnil posl. Jílek
v hostinci "Slunce" v Mor. Ostrave na verejnej schôdzi
komunistickej. Štát. zástupca pozdvihnul proti
nemu obžalobu pre výrazy protiviace sa výš
označenému paragrafu a preto okr. súd v Mor.
Ostrave žiada ho vydať k trest. stíhaniu.
Imunitný výbor preskúmajúc dôkladne
záležitosť, nenašiel v inkriminovaných
výrazoch nič takého, čím by
poslanec svoju imunitu bol narušil, a preto navrhuje poslaneckej
snemovni posl. Jílka k trest. stíhaniu nevydať.
Předseda (zvoní): Ke slovu není
nikdo přihlášen. Rozprava odpadá. Přistoupíme
ke hlasování.
Pan zpravodaj navrhuje jménem výboru imunitního,
aby poslanecká sněmovna nesvolila k trest. stíhání
posl. Jílka.
Kdo s tímto návrhem pana zpravodaje souhlasí,
nechť pozvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím poslanecká sněmovna
usnesla se nesvoliti k trest. stíhání
posl. Jílka.
Tím vyřízen jest 8. odstavec pořadu.
Přistoupíme k odstavci dalšímu, 9.,
jímž jest:
9. Zpráva výboru imunitního o žádosti
kraj. soudu v Litoměřicích za souhlas s trest.
stíháním posl. Jílka a dr Sterna (tisk
1678).
Zpravodajem výboru imunitního jest p. posl. Daněk.
Dávám mu slovo.
Zpravodaj posl. dr Daněk: Slavná sněmovno!
Dne 15. října 1927 pořádala krajská
organisace KSČ tábor lidu s průvodem. Když
se průvod hnul, byla do něho podstrčena podle
policejního referátu standarda, jež byla před
tím zakázána, a dána do rukou chlapci
školou povinnému.
Když policejní inspektor Jenčík a policejní
komisař dr Kouba intervenovali za odstranění
standardy, vytrhli tuto oba jmenovaní poslanci standardu
z rukou dr Kouby a zabránili odstranění této.
Stejně zabránili zjištění chlapce
a muže, který s otevřeným nožem
se sápal na inspektora Jenčíka. Při
tom nastalo tak hrozivé srocení lidu, že bylo
nebezpečí násilí, takže zmínění
úředníci museli ustoupiti.
Imunitní výbor projednávaje tento trest.
případ, dospěl k přesvědčení,
že oba zmínění poslanci svým
postupem překročili meze poslanecké imunity,
že jednání násilné a ochrana
zločinu nemůže býti kryta poslaneckou
imunitou a navrhuje poslanecké sněmovně,
aby svolila k trestnímu stíhání posl.
Jílka a dr Sterna.
Předseda (zvoní): Ke slovu není
nikdo přihlášen, rozprava odpadá, a
přistoupíme proto ke hlasování.
Pan zpravodaj navrhuje jménem výboru imunitního,
aby posl. sněmovna svolila k trest. stíhání
posl. Jílka a dr Sterna.
Kdo s tímto návrhem pana zpravodaje souhlasí,
nechť pozvedne ruku. (Děje se.)
To je většina.
Tím posl. sněmovna usnesla se svoliti k trest.
stíhání poslanců Jílka a
dr Sterna.
Tím vyřízen jest 9. odstavec pořadu.
Přistoupíme k projednávání
dalšího odstavce, jímž jest:
10. Zpráva výboru imunitního o žádosti
kraj. soudu v Plzni za souhlas s trest. stíháním
posl. Dědiče (tisk 1679).
Zpravodajem jest p. posl. Tůma. Dávám
mu slovo.
Zpravodaj posl. Tůma: Slavná sněmovno!
Kraj. soud v Plzni žádá za souhlas s trest.
stíháním posl. Dědiče pro
výroky, jichž měl se dopustiti na táboru
lidu, konaném dne 11. srpna 1927 v Plzni a táboru
lidu, konaném dne 1. září 1927 rovněž
v Plzni jako referent.
Jak ve zprávách o těchto táborech
uvedeno, užil posl. Dědič výroků,
jež označeny jsou jako přečiny podle
§u 14, č. 1, 5 a §u 16, č. 1 zákona
na ochranu republiky.
Imunitní výbor jednaje o žádosti kraj.
soudu v Plzni za vydání posl. Dědiče
k trest. stíhání nabyl přesvědčení,
že výroky pronesené jsou nevhodnou a nemístnou
kritikou. Jsou frázemi, které komunističtí
poslanci k objasnění programu a cílů
své strany často slovem i tiskem užívají,
a je nemožno poslance do té míry omezovati,
aby mentalitu, politické cíle a názory své
strany svým voličům nemohli přednášeti.
Navrhuje tudíž imunitní výbor posl.
sněmovně, aby posl. Dědič k
trest. stíhání pro uvedené trestné
činy vydán nebyl.
Předseda (zvoní): Ke slovu není
nikdo přihlášen, rozprava odpadá a přistoupíme
proto ke hlasování. Pan zpravodaj navrhuje jménem
výboru imunitního, aby posl. sněmovna nesvolila
k trest. stíhání posl. Dědiče.
Kdo s tímto návrhem pana zpravodaje souhlasí,
nechť pozvedne ruku. (Děje se.)
To je většina.
Tím posl. sněmovna usnesla se nesvoliti k
trest. stíhání posl. Dědiče.
Tím vyřízen jest 10. odstavec pořadu.
Přistoupíme k projednávání
dalšího odstavce, jímž jest:
11. Zpráva výboru imunitního o žádosti
hlav. stát. zastupitelství v Bratislavě za
souhlas s trest. stíháním posl. Majora (tisk
1680).
Zpravodajem jest p. posl. Tůma. Dávám
mu slovo.
Zpravodaj posl. Tůma: Slavná sněmovno!
Na základě trest. oznámení, které
bylo dne 16. září 1927 podáno u stát.
zastupitelství v Bratislavě, a které došlo
dne 1. listopadu 1927 okr. soudu v Bratislavě, učinilo
stát. zastupitelství v Bratislavě dne 31.
října 1927 návrh na příslušné
stíhání posl. Majora pro přestupek
§u 20 zák. čl. XLI z r. 1914.
V obci Abrahám u Diosegu konalo se dne 12. června
1927 o půl 16. hodině shromáždění
členů komunistické strany v Abrahámu.
V tomto shromáždění intervenoval zástupce
okresního úřadu v Galantě, a tohoto,
Ant. Doležalíka, oficianta, posl. Major, jako
předseda a Vilém Široký, jako tajemník
komunistické strany v Československu, sekce Bratislavské,
u župního úřadu v Bratislavě,
tedy u jeho nadřízené vrchnosti, přípisem
ze dne 20. června 1927 bez náležitého
skutkového podkladu obvinili z toho, že Antonín
Doležalík jako zástupce okr. úřadu
ještě pět minut po zahájení schůze
v jiném hostinci při pivě posedával,
a žádali, aby proti němu, "který
nedbá zákonitých předpisů a
jedná samovolně", župní úřad
bratislavský zakročil.
Tím obvinili zástupce okr. úřadu,
že spáchal skutek trestný v řízení
disciplinárním.
Antonín Doležalík, oficiant, na vyzvání
župního úřadu v Bratislavě podal
ospravedlnění, které župní úřad
v Bratislavě pod č. 4869 pres. z 30. července
1927 vzal na vědomí a zmocnil okresní úřad
v Galantě, aby podal trestní oznámení,
protože udání posl. Majora a Viléma
Širokého se neukázalo býti pravdivé.
Tím se stal posl. Major podezřelým
z přečinu podle §u 20 zák. čl.
XLI z r. 1914.
Imunitní výbor jednaje o tomto, navrhuje posl. sněmovně,
aby návrhu k trestnímu stíhání
pro přečin §u 20, zákonného čl.
XLI z r. 1914 bylo vyhověno a posl. Major k trest.
stíhání vydán byl.
Předseda (zvoní): Ke slovu není
nikdo přihlášen, rozprava odpadá a přistoupíme
proto ke hlasování.
Pan zpravodaj navrhuje jménem výboru imunitního,
aby posl. sněmovna svolila k trest. stíhání
posl. Majora.
Kdo s tímto návrhem pana zpravodaje souhlasí,
nechť pozvedne ruku. (Děje se.)
To je většina.
Tím posl. sněmovna usnesla se svoliti k trest.
stíhám posl. Majora.
Tím vyřízen jest 11. odstavec pořadu.
Přistoupíme k projednávání
dalšího odstavce, jímž jest:
12. Zpráva výboru imunitného o žiadosti
hlav. štát. zastupiteľstva v Bratislave, ktorou
žiada vydať k trest. stíhaniu posl. Gregorovitsa
(tisk 1697).