Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Vážená sněmovno! Tak nemůžeme rozuměti učení Kristovu, učení lásky, který hlásal, že dobrodiní má se konati tak, aby pravice nevěděla, co činí levice, a naopak. Myslím, že to je právě úkolem skutečně činorodé lásky člověka k člověku, lásky člověčenstva, jestliže upravuje poměry životní, hospodářské ve společnosti své tak, aby nebylo oněch osob, kterým by bylo třeba milosrdenství prokazovati. Nepřejeme si, aby se opakovaly ony zjevy z velkých měst, kde na rozích ulic stojí starý sedřený veterán práce, který prosí o almužnu ony šťastnější bratry, kteří mohou ještě pracovati. Žádáme, aby lidská společnost a stát znaly svoji povinnost k těm, kteří pracovali ve prospěch jejich. (Výborně!) Žádáme, aby přestárlí dělníci měli zákonný nárok na podporu se strany státu. (Výborně!)

Ovšem, vážení pánové, tak, jak myslí hodnotiti vládní návrh člověka a lidskou práci, si to ovšem my nepředstavujeme. Nemůžeme se identifikovati s oním ustanovením §u 2, který vylučuje z podpory starobní tuláky a osoby práce se štítící. A aby bylo zřejmo, jak si to tvůrci tohoto navrhovaného zákona představovali, uvádí důvodová zpráva k §u 2 tuto definici osob, které se práce štítí. Praví se tu: Pokud jde o osoby práce se štítící, dlužno míti na mysli, že zejména ve venkovských obcích jsou sem tam starci neschopní sice výdělečné činnosti, t. j. soustavné práce dostačující k opatření výživy, ale schopní konati příležitostné nahodilé práce, na př. v zájmu obce při nutné úpravě cest, vodotečí a pod. Soudíme, že 60 i více let starý člověk pravděpodobně nebude moci vykonati tak "lehké" práce, spojené s úpravou cest nebo vodotečí! Tímto ustanovením však je dána neomezená možnost různým zástupcům v obcích, kteří mohou míti k osobě podporované různé vztahy přátelské i nepřátelské, aby využily a zneužily tohoto ustanovení v neprospěch osoby, která se uchází o podporu. Známe to už z opatření chudinského. A kdo z praxe ví, jak se chudinské podpory resp. nárok na chudinské podpory uplatňuje, dá mně za pravdu, když tvrdím, že je zde hrozivá odvislost takového starého dělníka od různých funkcionářů.

My ovšem také zde musíme vytýkat nedostatečnost co do požitků. Návrh určuje 500 Kč jako nejvyšší možnou dosažitelnou hranici, to znamená, že i s těmi příspěvky obecními tedy v městech velkých přes 50.000 obyvatel - jedna osoba bude míti Kč 1·66 denně. Musíme se ptáti, jestli si to pánové dobře rozmyslili a uvážili, můžeme-li nazývati jakýmsi "zaopatřením" - jak se v oné resoluci přijaté poslaneckou sněmovnou říká - jestliže někdo maje Kč 1·66 denně, může z toho obnosu také žíti? Jsou-li dvě osoby, snižuje se tento důchod na 600 Kč. Vlastně tedy se zde určuje, že, když k osobě jedné přistoupí osoba druhá, tato osoba může žíti za 100 Kč ročně. A jestliže obě tyto osoby jsou tak neduživé, že jsou odkázány na cizí pomoc, přidává se jim k tomu ještě 400 Kč ročně, jako by vůbec bylo možno opatřiti si cizí nějakou osobu, která by pečovala o ty dva neduživé starce za 400 Kč ročně.

Pan zpravodaj nám vypočetl, jak velký bude náklad na toto zákonné opatření. Náklad za první rok bude prý dělat 42,300.000, ale ovšem hned přiznal, že rok od roku bude se tento náklad zmenšovati a že je vypočteno, že koncem roku 1935 ve skutečnosti, prakticky, přestane tento zákon míti jakékoliv odůvodnění, poněvadž rok 1935 bude třeba toliko částky 8000 Kč, aby bylo možno vyhověti nárokům z tohoto zákona vyplývajícím. V prvém roce bude prý opatřeno tímto zákonem 45.300 osob, r. 1935 již prý jich bude toliko 20. Za 35 let vyplatil by tedy stát podle těchto výpočtů 380,000.489 Kč. Za jeden rok je to průměrně 10,571.114 Kč. Oba páni referenti prohlásili, že uznávají nedostatečnost tohoto opatření, ale prý ohledy finanční nutí je k tomu, aby nebyly přijímány takové návrhy, které by zabezpečovaly důchody lepší. Bylo zde již vzpomenuto toho, že ne vždy je vládní koalice tak úzkostlivá, zvláště když jde o to, sleviti určité povinnosti, které mají dobře situované osoby vůči státu. Bylo možno beze všeho cukrovarům dělati určité presenty milionové, ale bylo také možno, že tato slavná sněmovna přijala zákon, kterým se přímo zmocňuje ministerstvo financí, aby také v ostatních případech, kde by snad obchodové daně byly s to ohroziti konkurenční schopnost určitých výrobců, tyto daně slevilo. Tyto částky ovšem nejdou do malých milionů, půjdou do desítek, do set milionů, ale pro staré veterány práce není ani tolik, aby bylo možno přijmouti návrh, který byl naším klubem podán a kde jsme byli jistě neobyčejně skromní, když jsme navrhovali, aby částka, která by připadla na osobu, činila 1200 Kč ročně. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.)

Stát bude podle tohoto opatření prý podporovati asi 95 tisíc osob. Obcím naproti tomu připadne dále ještě povinnost, aby se staraly o 100 tisíc osob.

Nový zákon uvaluje nová břemena na obce. Stará se ponechávají a nová se přičiňují. Již jednou měli jsme možnost konstatovati zde tuto snahu, aby se určitá nová břemena na obce převalovala. To bylo tehdy, když uzákoněna byla předloha, podle které obce jsou povinny platiti  1/5 ošetřovacích nákladů ve veřejných nemocnicích. Pravda, u nás na Moravě znamenalo to jisté ulehčení obcím, poněvadž dosud platily obce na Moravě  1/3 ošetřovacích nákladů, ale ve všech ostatních zemích byly ošetřovací náklady placeny z veřejných, t. zv. zemských fondů. Nyní připadla tato břemena na vrub jednotlivých obcí.

Novým zákonem ukládá se nyní obcím povinnost k určitým příplatkům: 20% příplatku ve velkých obcích nad 50.000 obyvatelů, 15% v obcích menších nad 2000 až 50.000 a 10% v obcích nejmenších do 2000 obyvatelů. Tato částka bude pro obce činiti asi 5 1/2 mil. Kč podle důvodové zprávy, která je připojena k novému návrhu. Toto ustanovení není ničím jiným než zděšeným úprkem od novely ze 7. února 1919. Tato novela - t. zv. obecní novela - v §u 20 výslovně stanovila, že širší svazky samosprávné, případně státní správa sama převezme tyto obory dosavadní samosprávy obecní: 1. věcné náklady na školství obecní, 2. policii bezpečnostní a polní, 3. policii zdravotní a mravnostní, 4. stavbu a udržování silnic a konečně 5. správu chudinství a ústavů dobročinných.

Důvody, pro které tato novela k obecnímu zřízení byla uzákoněna, jsou zřejmé a jasné. Jsou tu určité povinnosti, které obce nemohou dobře snésti, poněvadž nemají k tomu dosti finančních prostředků, a pak pochopila správně státní správa, resp. parlament, že jest potřeba tyto úkoly vykonávati jednotně se širšího hlediska, než jest úzký rámec jednotlivé obce.

Co bylo za těch 10 let provedeno? V některých význačnějších městech byla postátněna bezpečnostní policie. Polní ovšem nikoli. Jak tato bezpečnostní policie funguje, jak nedostatečně je vyzbrojena, jest viděti ze stálých snah velkých obcí, aby doplnily tento aparát bezpečnostní policie zase svojí vlastní obecní bezpečnostní policií. V některých význačnějších obcích byla také postátněna služba zdravotní. Přes to však veliká břemena zůstala ještě obcím i nadále. To byla ona břemena, která zůstala obcím při převzetí personálu a ostatních jiných menších úkolů, takže na př. město Brno z tohoto titulu potřebuje ročně 1 1/2 mil. Kč. Že ostatní zdravotně policejní úkoly zůstaly, je zřejmo z příslušných kvot, které jednotlivé obce musejí na veřejné zdravotnictví do rozpočtů vkládati. Na př. město Brno má přes 8 mil. Kč na zdravotnictví.

Zákon o hospodaření svazků územní samosprávy omezuje obecní prostředky. Úbytek na příjmech je neobyčejně značný. Město Brno na př. ztratilo na obratové dani 7 mil. Kč; daňová základna daně výdělkové podle II. hlavy klesla s 8 na 4 1/2 mil., úbytek v základně 4 mil. Kč a při 310% přirážkách znamená to úbytek na příjmech 10 mil., tedy 17 mil. Kč celkem.

Město Plzeň vykazuje snížení daňové základny se 4 na 2 miliony, při 200% přirážek znamená to úbytek 4 mil. Kč. Totéž je u Moravské Ostravy. Na druhé straně však ukládají se obcím břemena ještě větší a další.

Předpokládali jsme, že při provedení zákona o správní reformě vzpomene si naše vláda, že existuje ona obecní novela z r. 1919 a že také při organisaci nových úřadů správních konečně dojde výrazu ustanovení, že totiž skutečně také širší svazky samosprávné, t. j. nové okresy a zemské útvary, převezmou ony povinnosti, které dosud měly obce a které podle obecní novely mají převzíti širší svazky; v prvé řadě věcné náklady na školství, dále pak správ u chudinství a ústavů dobročinných.

Místo toho vidíme, že se v oboru chudinské péče města neodbřemenila, nýbrž že se jim přidává ještě nové břemeno. Důsledek toho je, že předvídavé obce byly povinny dnes zařaditi určité částky do svého rozpočtu na příští rok, poněvadž předpokládaly, že zákon o státní podpoře osob přestárlých, jak byl navrhován, bude uzákoněn. Tak město Brno zařadilo už do rozpočtu z tohoto titulu 370.000 Kč.

A přece naše obce mají také ještě povinnost k chudinskému opatření. Tuto povinnost jim nařizuje domovský zákon z 3. prosince 1863 v §§ 1 a 22. Požitky, které jednotlivé obce na chudinství věnují jednotlivým chudým občanům, nejsou opulentní, ale břemena jsou neobyčejně tíživá. Město Praha na př. má rozpočet na 507 mil. Kč, z toho věnuje na sociální péči 54 mil. Kč, čili více než 10%. Město Brno má rozpočet 108 mil., z toho připadá na sociální péči 10 mil., téměř 10%. Že to nejsou pouze náklady rozpočtené, nýbrž skutečně spotřebované, je viděti z uzávěrky - z hospodářských výsledků - u města Brna na rok 1927, kde z 97 mil. bylo věnováno na sociální péči 9 mil. Kč.

Praha podporuje celkem 6216 osob chudinskými podporami. Náklad činí ročně 4,104.000 Kč, takže přijde průměrně na jednu osobu 660 Kč ročně. Brno podporuje 3650 osob, náklad činí 1,852.000, průměrně na jednu osobu připadá 508 Kč. Ovšem že jsou v tom zahrnuty osoby dospělé i děti, a vezmeme-li podle výpočtů, které jsou v důvodové zprávě, za prokázáno, že 45% podporovaných osob jsou osoby přes 60 let staré, vidíme, jak obrovské částky věnují zde obě města právě na tyto osoby přestárlé. V dalším uvidíme, že právě tyto osoby budou naprosto vyloučeny z jakéhokoliv dobrodiní podle nového zákona.

Kromě chudinské podpory na hotovosti jsou jiné dávky naturální, které obce poskytují dotčeným zchudlým osobám,takže chudinské opatření v Praze je celkem o 160 Kč a v Brně o 170 Kč větší než navrhované opatření z titulu nového zákona.

Nemůžeme zde tedy mluviti o tom, že by tu šlo skutečně o "zaopatření osob", nýbrž jde o jistý druh opatření chudinského. Nejhroznější ustanovení tohoto zákona je však v §u 3, kde ve třetím odstavci se říká: "Jakékoliv zaopatření, jehož se žadateli dostává ať na penězích či na dávkách naturálních, pokud spočívá na právním titulu, započítá se na starobní podporu státní".

A to je, pánové, právě totéž, co bylo v onom zákoně původně navrhovaném. Všechno to, co dostávají podporované osoby z jakéhokoliv titulu t. zv. právního - a je to nejextensivnější výklad, který je vůbec možný, že totiž veškeré nároky, které ze zákona plynou, aniž by byly individuálně určeny, spadají pod tento právní pojem - všechny tyto kvoty jdou na účet nové podpory státní.

A nejen to, také ony povinnosti alimentační, které plynou z ustanovení občanského zákona, který v §§ 91, 141, 142, 154 a 166 ustanovuje alimentační povinnost ascendentů vůči descendentům a descendentů vůči ascendentům, manžela vůči manželce a konečně v dědickém právu také některých osob podědivších, připadají na účet státní podpory a budou od té státní podpory odpočítány.

Subsidiárnost tohoto zákona je zvláště ještě vyznačena v důvodové zprávě, aby bylo zřejmo a jasno, že všechno to, co na jiných podporách osoba, domáhající se podpory státní, pobírá, bude jí odpočítáno. Aby to bylo vyvrcholeno, ustanovuje § 8: "Dostával-li někdo státní starobní podporu neprávem vzhledem ke konkurenci se zaopatřením uvedeným v § 3, odst. 3., přechází nárok podporovaného na takové zaopatření na stát až do výše přeplatku."

Je to stejné ustanovení, na jehož základě se vymáhají přeplatky i u válečných poškozenců. (Souhlas čsl. nár. socialistických poslanců.) A my víme, co to znamená, jestliže válečný poškozenec vědomě nebo nevědomě pobírá neoprávněně po nějakou dobu svůj důchod, svou rentu, a pak je na něm žádáno, aby v určité krátké době tuto kvotu zase vrátil. A dnes i ten chudý člověk, žebrák, který jest odkázán na chudinskou podporu nebo alimentační podporu a pobírá podporu státní, bude povinen ji vrátiti, a stát se zabezpečuje, že právní nárok, který mu vzniká vůči těmto osobám, přechází na stát. Tak se může státi, že stát si bude vymáhati na těchto osobách k alimentaci povinných kvoty, které dosud platily podporovanému; mezi tím časem ovšem může tento podporovaný zemříti, poněvadž nebude dostávati žádné kvoty vůbec.

Máme za to, že výpočet, že by stát věnoval první rok na tyto podpory 94 mil. Kč, není správný a že ve skutečnosti nebude této částky dosaženo. Mám zde statistiku, ovšem z r. 1921, ale tato statistika není pranic starší nežli statistika důvodové zprávy, poněvadž ta je také z r. 1921. Tam je vypočítáno, že 12 větších měst věnuje na chudinskou péči 8,499.600 Kč. Počítáme-li zase těch 45% osob starých přes 60 let, vidíme, že jenom v těch 12 obcích budou dostávati osoby přes 60 let staré přes 4 miliony Kč. To znamená, že již jenom z těch 12 měst nutno 4 miliony Kč odpočísti z nákladu státního, poněvadž tyto 4 miliony nepůjdou z pokladny státní. A co je to těch 12 měst oproti 15.405 obcím, které jsou u nás v Československé republice? A všecky kvoty, které tyto obce platí na chudinských podporách, ať na hotovosti nebo v naturaliích, budou odepsány od příspěvku státního.

Máme za to, že ani příslušníci koalovaných stran neznali dobře obsahu tohoto návrhu. Jinak si nemůžeme vysvětliti, že p. posl. dr Matoušek v "Národě" informoval veřejnost takto o požitcích, které se chystají pro přestárlé: "Podle § 3 osnovy činí podpora starobní pro osobu 500 Kč ročně. Poskytuje-li se podpora 2 žadatelům, žijícím ve společné domácnosti, snižuje se podpora pro každého na 300 Kč.

Podle § 4 osnovy poskytuje k této státní podpoře obec bydliště podporovaného 500 event. 300 Kč ročně s těmito příplatky: obec, mající více než 50.000 obyvatelů, připlácí k tomu 20%; obec, mající více než 2.000 obyvatelů, připlácí k tomu 15%; obec, mající nejvýše 2.000 obyvatelů, připlácí 10%."

To je totéž, co vlastně obsahoval náš návrh. Když to vypočtete, znamená to, že nepřipadá na jednu osobu, jak je zřejmo podle zákona, 600 Kč i s těmi příplatky, nýbrž 1.100 až 1.200 Kč. My bychom si jenom přáli, aby nejenom stoupenci p. dr Matouška, nýbrž i stoupenci vládní koalice vůbec dokázali, že se mýlí strany, které předkládají tento návrh zákona a že se nemýlil p. dr Matoušek, a aby spolu s námi hlasovali pro návrh, který právě bere za svůj toto mínění p. dr Matouška. (Posl. Prášek: Ovšem jenom v novinách, ne v praxi!) Ano.

Vládní koalice musí náležitým způsobem hájiti také čest tohoto parlamentu. Ten parlament musí přece ukázati, že dovede posuzovati také potřeby člověka s hlediska dneška. Je třeba, aby se ukázalo, že tento parlament má také ještě lidskou čest, a že dovede obhájiti lidskou důstojnost a nalézti správný výraz pro tuto důstojnost lidskou.

Ovšem, mluví se mnoho o krisi parlamentarismu s poukazem na Italii, Španělsko, SHS, Polsko a popírá se, že by tato krise parlamentarismu byla, ale myslím, že málokdo bude moci popříti krisi tohoto parlamentu. Nejsou to jenom oposiční poslanci, kteří vytýkali, že parlament a vláda, která přece je vládou parlamentní, nehájí dosti autority tohoto parlamentu, ale byli také poslanci vládní. Vzpomínám, že již 3. května 1927 stěžoval si p. posl. Marcha, jak se poslancům ztěžuje vykonávání jejich povinností. Řekl, že poslanci mohou trojím způsobem vykonávati své povinnosti: tím že intervenují a jsou prý při intervencích obyčejně neradi viděni, nebo tím, že s parlamentní tribuny řeční, a to prý je někdo buď poslouchá nebo neposlouchá - já myslím, že to druhé bylo správnější, neboť jsme neviděli, že by nás někdo poslouchal, i když vytýkáme určité nedostatky zákonu - a konečně řekl kol. Marcha, že prý také není dostatek úcty k interpelačnímu právu poslanců. Nedávno pan kol. Bechyně vytýkal nedostatečnou režii, dlouhé, únavné schůze, které jsou s to, aby zploštily jednání v parlamentě. Nedávno také kol. Bergmann vytýkal, že už dva roky se mu neodpovědělo na interpelace. Já sám musím uvésti, že 24. ledna 1928 podal jsem s ostatními klubovními poslanci tři interpelace, týkající se poměrů v tatranských lázních. První byla o drahotních poměrech tamže, druhá o kontrole státních lázní a třetí o pronájmu restaurace na Štrbském plese. Do dnešního dne nebyly interpelace zodpověděny, ačkoliv jejich obsah je toho druhu, že by právě pan ministr veřejného zdravotnictví měl považovati za svou povinnost vyvrátiti jejich obsah a my bychom byli rádi v zájmu dobré pověsti státu i ministerstva veřejného zdravotnictví, kdyby nám mohlo býti vyvráceno, co je uvedeno v dotčených interpelacích.

Dnes už vidíme, že to bude těžké, poněvadž zatím dospěly poměry tak daleko, že důsledky výtek, které jsme v interpelacích uvedli, se už projevují.

Pranic nevadí, že § 68 zákona z 15. dubna 1920, č. 325 o jednacím řádu posl. sněmovny stanoví, že do dvou měsíců má býti poslancům podávajícím interpelace podána veřejně zpráva ve sněmovně, anebo že mají býti udány důvody, proč odpověď se odpírá. Je přece jen zapotřebí, aby vláda a ovšem také ti, kteří jsou povinni vykonávati určité administrativní funkce, respektovali v prvé řadě ustanovení zákona a respektovali také tento parlament. (Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.) Je lhostejno, jde-li o "napoleonského" člověka, který si myslí, že má napoleonské sklony a napoleonský rozhled. Přáli bychom si, aby právě tu napoleonskost své povahy projevil tím, že dovede také respektovati zákony, které odhlasovala tato sněmovna. (Tak jest!)

Ke konci dovoluji si poukázati ještě na jednu anomalii v tomto zákoně. Je to v §u 1, který praví:

"Československým státním příslušníkům, kteří dne 1. července 1926 dosáhli nebo překročili 60. rok svého věku a kteří by povahou svého životního povolání byli účastni pojištění pro případ invalidity a stáří podle zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, nebo pojištění podle zákona ze dne 10. června 1925, č. 148 Sb. z. a n., o pojištění osob samostatně hospodařících... " a t. d.

Je zde zřejmo, že se tu anticipuje vlastně platnost zákona, jehož platnost dosud nepočala. Známe důvody a chápeme, proč najednou uznává vládní koalice zákon o sociálním pojištění osob samostatně výdělečně činných, ale my bychom si přáli, aby tato vládní koalice také domyslila, že není přece možno dávati do zákona anomalii toho rázu, že vzniká nárok z tohoto zákona osobám, které by byly pojištěny podle zákona, jehož platnost dosud nenastala.

Nyní dovolte, slavná sněmovno, abych shrnul: Prohlašujeme, že předkládaný nám návrh zákona jest nedostatečný, je to toliko první splátka na dluh, který má stát oproti starým dělníkům. Navrhujeme změny a žádáme všechny lidi dobré vůle bez rozdílu, aby hlasovali pro zlepšovací změny. Prohlašujeme ovšem, že tím ještě není dobudován celý systém sociálního pojištění dělnického. I když musíme prohlásiti, že se budeme domáhati při nejbližší příležitosti zlepšení tohoto zákona, prohlašujeme, že je zapotřebí, aby budova sociálního pojištění dělnického byla ještě dále dobudována náležitým, vyhovujícím zákonem o pojištění proti nezaměstnanosti. (Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Johanis. Uděluji mu slovo.

Posl. Johanis: Slavná sněmovno! Zpráva výboru sociálně-politického a rozpočtového o vládním návrhu o státních podporách starobních dá se kritisovati s mnoha hledisek. Se stanoviska sociálně-politického vítám, ať již osnova je jakákoli, že vůbec přicházíme k jejímu projednávání, neboť má ráz nejen sociálně-politický, ale především lidský a do budoucnosti zaručí chudákovi, který dovršil 65 let, jakous takous almužnu anebo podporu, ať se těch ročních 500 Kč, o kterých se mluví v osnově, jmenuje jakkoli.

Naše strana reklamovala osnovu zákona o státních starobních podporách mnohokráte. Již v bývalém Rakousku po podání Beckovy osnovy o pojištění invalidním a starobním to bylo po 3. listopadu 1908 - se uznávalo, že nelze přejíti osoby staré, které pro vysoký věk již tehdy byly vylučovány v osnově Beckově z invalidního a starobního pojištění. Ani Beckova a později Bienerthova osnova neřešily pojištění starých lidí, a my jsme tento stav, jak byla tato otázka řešena ve dvou rakouských osnovách, převzali. Ale kdykoli jsme v Československu jednali o pojištění zaměstnanců, vždy jsme zdůrazňovali, ať to bylo v prvním revolučním Národním shromáždění nebo při jednání o zákonu č. 221, že nelze přejíti osoby staré, které pro vysoký věk nebudou do pojištění pojaty. Pan zpravodaj zde řekl, že o starých se více mluví, avšak méně skutky pro ně jedná. Mohu jen souhlasiti s názorem p. kol. Malíka jako zpravodaje, ale bylo by zajímavé, kdyby p. zpravodaj nám mohl říci, proč k tomuto názoru přichází, proč se o opatření pro staré lidi dosud více mluvilo a málo konalo. Pan zpravodaj měl říci, že právě nynější režim zavinil pozdní podání osnovy. Nechci zabíhati příliš daleko, poněvadž se chci dotknouti ještě jiného důležitého problému, který dnes souvisí zejména s finanční krisí nemocenských pojišťoven. Ale pan zpravodaj ví, že urychlené předložení osnovy zákona pro přestárlé bylo zejména nynějším režimem několikráte slíbeno, ale že slib splněn nebyl. Vláda navrhla v osnově, aby působnost zákona stanovena byla se zpětnou platností od 1. ledna 1929. Ale již v bývalé koaliční vládě - ne rudozelené, nýbrž ve vládě Švehlově - když byla podána osnova zákona, kterou dnes jmenujeme zákonem č. 221, bylo ujednáno, že současně s platností zákona pro aktivní zaměstnance bude také uzákoněna osnova zákona pro přestárlé a že vejde v platnost současně se zákonem č. 221/24, což mělo býti 1. července 1926.

Projednáváme-li tedy osnovu teprve dnes, je přece jen nutno hledati vinníka tohoto opoždění. Pan kolega zpravodaj odvolával se zde na to, že se o přestárlých více mluvilo než jednalo, ale měl také říci, kdo je tím vinníkem. Je známo, že zejména naše strana urgovala nesčetněkráte tuto osnovu zákona. Odvolávám se v té příčině na urgenci naši a národních socialistů a zejména na odpověď, kterou dostal kol. Tučný od pana ministra soc. péče počátkem února r. 1928, v níž se nám tehdy řeklo, že osnova je v tak zv. připomínkovém řízení a že bude co nejdříve podána. Ale tato osnova, jejíž připomínkové řízení nám bylo hlášeno v měsíci únoru 1928, byla posl. sněmovně předložena teprve těsně před koncem roku 1928.

Je nutno konstatovati, že osnova je ubohá v meritu. Někteří řečníci již to zde vytkli a vrátí se k tomu snad ještě všichni ti, kteří se ještě této debaty zúčastní. Ale když už mluvím o vývoji této otázky, musím přece jen vytknouti, že osnova přichází příliš pozdě a že podle našeho názoru almužna, podávaná vládní osnovou, měla již dávno býti přestárlým poskytována. Ostatně vrátím se ještě k té věci, zda je oportunní a praktické, že vláda se brání zvýšiti podporu nad obnos Kč 500 -.

Chtěl bych však osnově vytknouti některé podstatné vady. Kdykoli šlo o otázku, aby stát z veřejných prostředků něco poskytl a pan zpravodaj správně se odvolával na zákony, které zaručují dotaci určitých fondů, jako na př. zákon o zřízení fondu na opatření umělých hnojiv, o dani z obratu atd. - vždy se předpokládalo, že osnova zákona o přestárlých nebude se týkati jen osob, které nebyly pojaty do pojištění invalidního pro vysoký věk, tedy jenom dělníků, kdežto dnes vidíme ze zprávy výborové, že zákon má se týkati jen bývalých dělníků. Když tedy osnova zákona přímo říká, že na podporu mají nárok státní příslušníci, kteří 1. července 1926 dosáhli nebo překročili 60. rok svého věku, a kteří by jinak povahou svého životního povolání byli účastni pojištění pro případ nemoci, invalidity a stáří, nebo pojištění podle zákona z 10. června 1925, totiž o pojištění osob samostatně hospodařících, vidíme, že zákon se má vztahovati na užší okruh osob, a že nebude spravedlivý ke všem osobám, pomoci potřebným. Dostane-li tuto podporu dělník, který překročil 65. rok věku, jak k tomu přijde na příklad stará domkářka, která nemá žádného výměnku, neb vdova po dělníku, že je bude zákon vylučovati? Což se to dá hájiti? Jistě mělo se více přihlížeti k lidským důvodům, když už se nechtěl zákon chápati se stanoviska spravedlnosti. Jest jistě krajně nespravedlivé ustanovení, že chudák, který žije na venkově a nebyl by býval pojištěn 1. července 1926, je vylučován z možnosti získání podpory. Křiklavě nespravedlivý je však závěr tohoto paragrafu, v němž se říká: "Na tyto podpory není právního nároku." To je rarita v Československu, že děláme zákon o podpoře přestárlých, který však v §u 1 v závěru říká: právního nároku na tuto podporu nebude. Proto se musíme ptáti, když zákony projednáváme, pro koho budou platiti a pro koho ne. Když z důvodů nesprávných úřad zamítne žádost uchazeče, nemá míti tento vůbec možnost domáhati se spravedlivého rozhodnutí jiného.

Teď k výši podpory. Dámy a pánové, kol. Riedl zde již vypočetl, kolik takový stařec neb stařena dostane denně. Ovšem on již počítá s příspěvkem, který má obec ve smyslu §u 4 podporovanému poskytnouti. Ve výboru jsme již dokazovali podrobně, jak těžko budou moci obce tento úkol plniti. Musíme si býti vědomi, že chudá obec je dnes již podle zákona čís. 77 se svými příjmy tak zešněrována, že musí šetřiti na všem možném. Jsou jí dokonce diktovány dávky, kterými se zdražují životní potřeby obyvatelstva. Jak mají obce sehnati příspěvky přestárlým, to zákon neřeší. Tázali jsme se v sociálně-politickém výboru, jak tento problém bude řešen, zdali okresní úřad bude nutiti obec, aby zvyšovala staré nebo zaváděla nové dávky. Na to se nám nedostalo odpovědi. Což je to možné a populární, aby se obec nutila k zvyšování dávek, nebo zavádění nových dávek, aby mohla dostáti povinnosti podle §u 4 projednávané osnovy?

Když jsme ve výboru tento dotaz učinili, zástupcové vlády na tuto otázku vůbec neodpověděli, poněvadž jest jim jedno, jak to v obcích skončí, jsou-li přirážky limitovány. Proto musíme vytknouti osnově, že po této stránce je naprosto nedbalá.