Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. Horpynka (německy): Dámy a pánové! Dříve než se budu ve svých vývodech zabývati vládním návrhem tisk 1897, mám čest jménem a na rozkaz parlamentního klubu německé národní strany učiniti toto prohlášení:

Dne 4. března jest desáté výročí dne hrůzy a smutku pro nás, sudetské Němce. Na den 4. března 1919 bylo do Vídně svoláno ústavodárné shromáždění Německo-Rakouské republiky. V této době nebyly hranice [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. února 1929, podle § 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] určeny ani mírem ani jiným mezinárodním činem. Přes to, že dne 29. října 1918 německo-čeští a sudetští poslanci do říšské rady, zvolení podle všeobecného volebního práva, prohlásili pohraniční území Čech, Moravy a Slezska, tvořící jednolité jazykové území, ze svobodné vůle lidu za součást nově utvořené republiky Německo-Rakouské, překazili Češi [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. února 1929, podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] volbu do vídeňského ústavodárného Národního shromáždění. Na znamení protestu [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. února 1929, podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] chtěli sudetští Němci ještě jednou slavnostně před celým světem významně projeviti svou příslušnost k německo-rakouskému státu a tím k celé německé vlasti a uspořádali ve všech městech sudetsko-německých zemí dne 4. března 1919 velké projevy pro právo sebeurčení sudetských Němců. Pražské vládě byly tyto ohlášené schůze lidu nanejvýš nemilé, poněvadž v této době dr Beneš a dr Kramář se štábem úředníků v západních zemích a v pařížských předměstích za pomoci [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. února 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] memoiru III měli vykonati důležitou předběžnou práci pro mírové konference. Proto byl z Prahy vydán rozkaz českým posádkám v německých městech, aby takové schůze zakázaly a všemi prostředky znemožnily, a k tomuto účelu dostala tak zvaná česká vojska hojně nábojů. [Další slova byla usnesením předsednictva poslanecké sněmovny ze dne 28. února 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] A když se přes české hrozby nedalo německé obyvatelstvo zastrašiti a ohromné zástupy lidu, příslušníků všech stran a tříd, neozbrojeného lidu dne 4. března 1919 proudily na shromáždění, tu se začalo [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. února 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] strojními puškami stříleti na Němce. 57 mrtvých, z nichž bylo 16 nezletilých a dětí, zůstalo na místě. Zápas bezprávných lidí o právo sebeurčení a nezávislost vyžádal si strašných obětí. Hostinné, Ústí nad Labem, Cheb, Kadaň, Stříbro, Karlovy Vary a Šternberk na Moravě truchlily po svých nejlepších rodácích. Při této příležitosti vzpomínáme také na německé krvavé svědky, kteří před 4. březnem 1919 a po něm násilně byli zbaveni života. V Louce-Horním Litvínově, v Hoštce u Litoměřic, v Mostě, v Moravské Třebové, v Kaplicích při obsazování postupujícím českým vojskem, ve Znojmě při rozpuštění německé schůze, v Bratislavě při rozehnání sociálně-demokratické schůze českými legionáři, v Bruntále při rozpuštění všeobecné německé schůze lidu, v Oblekovicích u Znojma útokem vojenské hlídky, v Plzni při příjezdu presidenta Masaryka, v Pohořelicích (na jižní Moravě) [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. února 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] na schůzi německých sedláků, v Litoměřicích a Jihlavě [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. února 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] na německé slavnosti slunovratu, v Cukmantlu při nuceném povolávání německých nováčků, v Aši při zboření pomníku císaře Josefa, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 23. února 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] v Ústí nad Labem při rozpuštění německé protestní schůze proti přehmatům českých legionářů, v Kraslicích při odporu německého obyvatelstva proti mobilisaci a v Bruntále při svržení pomníku císaře Josefa [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. února 1929 podle §u 9. lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] 117 německých smrtelných obětí stojí u kolébky tohoto státu. Těžce raněných, mrzáků, vdov a sirotků, rodičů a sourozenců, kteří byli zbaveni jejich opory, čítáme na sta. Pražská vláda jsouc si vědoma své viny, slíbila sice, že aspoň hmotnou podporou zmírní bídu žijících obětí, ale do dneška svého slova nesplnila. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. února 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Nikoliv navždy nemůže býti přirozené a živoucí právo národního kmene na sebeurčení a na svobodu [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. února 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] pohřbeno. My, sudetští Němci, doufáme s celým svým národem v Evropě ve vítězství našeho práva [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. února 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] (Potlesk poslanců něm. strany národní.)

Nyní chci se stručně zabývati projednávaným vládním návrhem tisk 1897 o státních starobních podporách. Od té doby, co má Československá republika zákon o sociálním pojištění, považovaly všechny vlády za svou povinnost vzíti do svého programu také starobní podporu ze státních peněz oněch osob, které, jsouce dne 1. července 1926 starší než 60 let, nemohly se pro své stáří účastniti starobního a invalidního pojištění. Tyto sliby měly býti splněny vládním návrhem tisk 279 z května 1926. Ale když vláda poznala, že se její návrh odsuzuje jako pokus s nedostatečnými prostředky, vzala svůj návrh zase zpět a vůbec nic v této otázce nedělala. Se souverenním opovržením přešla přes iniciativní návrhy tisk 300 a 478 k dennímu pořadu, až se konečně ministru sociální péče a zástupci předsedy vlády Šrámkovi v listopadu 1928 milostivě uráčilo předložiti poslanecké sněmovně tento vládní návrh k projednání.

Zklamání ovšem nemohlo býti větší. Způsob, jakým tento zákon zachází s veterány práce, jest zřejmý výsměch každého pracujícího člověka v tomto státě. Plným právem bude tento zákon pro své účinky označován jednou jako žebrácký zákon. Hned v §u 1 se oznamuje veteránům práce, že teprve po dovršení 65. roku věku mohou dostati starobní podporu, ale že právního nároku na takovou státní podporu vůbec není. Kromě toho však ještě i § 2 kromě opilců a tuláků vylučuje ještě tak zvané osoby práce se štítící od možnosti dostati takovou ohromnou pensi. Je-li již povážlivé uváděti v zákoně pojem osoby práce se štítící a neopsati při tom podrobně rozsah a obsah tohoto pojmu, jest přímo směšné u lidí, kteří pracovali do svého 65. roku věku, vůbec mluviti o štítivosti práce. (Výkřiky na levici.) Ale můžeme býti skálopevně přesvědčeni, že se v Československé republice některému, četnictvem přiměřeně podporovanému okresnímu hejtmanu již podaří zjistiti štítivost práce u lidí, kteří si prací svých rukou vydělávali svůj vezdejší chléb až do 65. roku věku. Neboť od té doby, co Pán Bůh s pomocí zdejší vládní většiny nám nadělil zákon o správní reformě, dovede každý okresní hejtman vše a provede každý umělecký kousek.

§§ 3 a 4 podávají nám vysvětlení o výši starobní podpory, kterou stát a obec bydliště spolu poskytují člověku k práci neschopnému ve stáří 65 let. Takový veterán práce dostane úhrnem v obcích majících více než 50.000 obyvatelů denně 1·67 Kč, v obcích od 2000 do 50.000 obyvatelů 1·59 Kč denně a v obcích majících méně než 2000 obyvatelů denně 1·53 Kč. Srovnejme tyto částky s ročními průměrnými cenami nejdůležitějších potravin. 1 kg mouky na vaření stojí 2·90 Kč, 1 kg mouky na pečivo 3·30 Kč, 1 kg bramborů 60 h, 1 kg soli 2 Kč, 1 vejce 70 h až 1·20 Kč, 1 kg kávy 36 Kč, 1 litr mléka 1·80 Kč. O cenách šatstva a obuvi lépe se v této souvislosti ani nezmiňovati. Neměli bychom vůbec připojiti ani slovo kritiky, neboť každá kritika jen zeslabuje strašnou řeč číslic. Stát dává takovému veteránu práce ročně nejvýše 500 Kč a domnívá se, že s tím člověk může vystačiti. Ale týž stát vypočítává ve státních rozpočtech a ve státních účetních uzávěrkách útraty vydržování vojenského nebo četnického psa na 1200 Kč ročně. (Výkřiky.) Nedosti na tom, pánové! Když dvě osoby, které dostávají takovou starobní podporu, žijí ve společné domácnosti, snižuje jim stát ještě zákonem starobní podporu, neboť pak dostává každá osoba v obcích majících více než 50.000 obyvatelů jen 1 Kč denně, v obcích od 2000 do 50.000 obyvatelů jen 95 h denně, a v obcích majících méně než 2000 obyvatelů jen 91 h denně. Takové peníze troufají si za dnešních drahotních poměrů nabídnouti pracujícím lidem. Ba ještě více. Aby dostal takový dar z milosti, nesmí žadatel míti vůbec nic, nesmí odnikud dostávati nějakou starobní podporu. Dostává-li odněkud nějakou podporu ať na penězích nebo na naturálních dávkách podle nějakého právního titulu, sráží se mu přiměřená hodnota ze státní podpory. Zákon tedy výslovně prohlašuje, že výše zmíněné částky činící průměrně 1·50 Kč nebo 95 h denně mohou ještě býti sníženy. Musíme přímo žasnouti, že tito přestárlí nebudou ještě musiti platiti daně.

Ostatní ustanovení zákona obsahují již jen šikany pro osoby, které takovou starobní podporu dostávají, ba dokonce směšné ustanovení, že někdo, kdo neprávem dostával starobní podporu, musí ji ještě vrátiti. A tento zákon po 4 léta slibovala svým občanům vláda konsolidovaného státu Čechů. Staré přísloví praví: "bis dat, qui cito dat", dvakrát dává, kdo rychle dává. Užijeme-li ho na naše poměry, má toto přísloví opačný smysl: Česká vláda dává pomalu, velmi pomalu, ale zato stále méně a méně.

Ale jak musíme žasnouti, čteme-li hned v úvodu důvodové zprávy, že vláda touto starobní podporou béře na sebe nejzazší výměru právě ještě snesitelného finančního zatížení; více prý by poskytnouti nemohla, poněvadž by byla ohrožena rovnováha státního rozpočtu. Zdá se, že se tato výmluva stává nyní stálou součástí vládní sbírky frází. Ministr Engliš odhalil, že péče o válečné poškozence ohrožuje rovnováhu státního rozpočtu, a proto musí býti postupně zrušena. Platy státních zaměstnanců a učitelů nemohou býti přizpůsobeny nynějším drahotním poměrům, srovnání všech pensistů nelze provésti, poněvadž by úhrada ohrožovala rovnováhu státního rozpočtu. A nyní se předkládá zákon o starobních podporách, jenž svými směšně nízkými částkami jest přímo paškvilem sociální politiky. A tyto pokusy s nedostatečnými prostředky se zase odůvodňují zřetelem na rovnováhu rozpočtu. Jest to jistě velice smutné s finančními základy státu, když každý výdaj ohrožuje státní rozpočet a otřese jím.

A při všem tom nelze výpočty vlády o očekávaném finančním zatížení státními podporami považovati za úplně věrohodné. Vláda přece sama nevěří, že zatížení poskytováním starobních podpor 65letým dělníkům podle předloženého návrhu zákona bude skutečně trvati 35 let. Přirozená úmrtnost, podporovaná mizerným zaopatřením podle tohoto zákona, musí způsobiti, že v 10 nebo 12 letech ani jediný z těch, kdož nyní potřebují podpory a mají na ni právo, nebude na živu. Jest tedy úplně vyloučeno, že částka rozpočtená na 35 let mohla by skutečně dosáhnouti výše 380 milionů Kč. Ale i kdyby částka 380 milionů Kč za 35 let byla správná, jaký význam to může míti pro rozpočet, ve kterém se denně vyhazuje více než 5 milionů Kč na bezúčelný militarismus, ve kterém se cukerním baronům vracejí miliony na daních, ve kterém se miliony podporuje zahraniční propaganda a ministrům a zahraničním zastupitelstvům se povolují miliony na representační účely?

Jistě nikdo v této sněmovně nemůže prohlásiti, že by souhlasil s takovou činností sociální péče. Jelikož vládní většina jako obyčejně zamítne všechny pozměňovací návrhy, jelikož v této sněmovně jest marný každý pokus dostati do návrhu zákona sebemenší zlepšení, bude německá národní strana hlasovati proti tomuto návrhu zákona. (Potlesk poslanců něm. strany národní.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Schubert. Dávám mu slovo.

Posl. Schubert (německy): Slavná sněmovno! Máme před sebou třetí osnovu zákona, podle něhož všechny osoby, které 1. července 1926 dosáhly 60 roků věku anebo jej překročily, dostanou s 65. rokem věku důchod, jestliže podle svého povolání by podléhaly zákonu o dělnickém sociálním pojištění z 9. října 1924 nebo zákonu o sociálním pojištění pro samostatně hospodařící z 10. června 1925 a jestliže jsou bez práce a nemajetní. Zákon bude se proto týkati nejenom zestárlých osob z kruhů dělnických, nýbrž i osob samostatně výdělečně činných. To jest předností zákona, vyhovuje všem stavům, také našim vrstvám občanským. Nový zákon, nabude-li platnosti, nezasáhne tak hluboce a těžce do hospodářského života, poněvadž tu jsou pro něj již peněžní fondy z doby minulé a poněvadž je takřka zákonem léty odumírajícím, zanikajícím, končícím, který nestupňuje jako zákony druhé rok od roku břemen do nekonečna, nýbrž vede k jejich snižování, poněvadž mezi těmito přestárlými lidmi provádí smrt svoji rychlou, nelítostnou a těžkou žeň. Dnem 1. ledna 1929 by činil počet podporovaných 160.000. Náklad státu v 10ti letech klesne z 42 milionů na ročních 16 milionů a zanikne jako každý výdaj státní a obecní konečně úplně, poněvadž příští generace bude již bez výjimky pojata do sociálního pojištění. Čechy, Morava, Slovensko a Podkarpatská Rus mají podle šetření poměry tak různé, které opravdu působí zcela zvláštně, a tak právem ukazují, jak máme i v sociálním a kulturním směru území právě tak zaostalá, jaká mělo staré Rakousko ve svých územích v Bosně a jinde. Mezi 1000 obyvateli mají Čechy 17 chudých podporovaných osob, Morava 15, Slovensko 4 a Podkarpatská Rus 1. V Čechách má, bohužel, rekord župa karlovarská s 21·3 osobami na 1000 obyvatel, župa plzeňská s 20·4 osobami stojí na třetím místě, budějovická na čtvrtém, tedy župy, které, pokud jde o venkovské obyvatelstvo, nesnesou srovnání s bohatými kraji ve vnitrozemí. Státní podpora jistě vyhoví podporovaným obcím těchto a jiných žup, když budou i v obecních úřadovnách podávány návrhy charakterně a humánně, avšak také přísně podle skutečnosti, neboť tyto podpory, které dosud ponejvíce musily poskytovati obce samy, jsou nyní přenášeny částečně i na stát. Obecní příspěvky jsou v celém státě vypočteny na 5.5 milionů a naproti nim stojí příděl státní 42,300.000 v prvém roce, takže stát, který dosud nedával obcím ani haléře, přispěje jim napoprvé tímto 42 milionovým příspěvkem. Není to částka nesmírná, ale jest to přece něco, co možno považovati, mohu-li to říci, za první dávku. Celkem přispěje stát až do zániku zákona obcím asi 400 miliony. Kromě toho činí obecní podpory, odečte-li se jeden a půl milionu, které platí velké obce přes 50.000 obyvatel, v celé říši pouze 4 miliony. Striktně a rozhodně odmítli jsme předem přání z mnoha občanských stran projevená, aby obce byly přinuceny vzhledem k smutným financím obecním, k větším příspěvkům. Příspěvky obecní jsou odstupňovány podle počtu obyvatelstva, a to jest spravedlivé, neboť většina lidí přicházejících z venkova spotřebovala své mladé síly pracovní ve velkoměstě a tvořila tam hodnoty, proto má takové velkoměsto především také povinnost, aby počítalo s takovým vážným momentem (Souhlas.), a to tím spíše, když všecky peníze státu především jsou mobilisovány pro velkoměsto. Staré osnovy byly i v tom směru zlepšeny, že dostává se uchazečům ve společné domácnosti, jsou-li bez pomoci, a to oběma 500 Kč státního příspěvku, kdežto stará koalice zamýšlela jim dáti jenom 300 Kč. Nejmenší roční důchod pro jednu osobu v obcích pod 2000 obyvatel bude činiti, nebude-li srážena nějaká částka opírající se o nějaký právní důvod, spolu s příspěvkem obce 550 Kč, u dvou osob nikoliv bezmocných 660 Kč a dvou osob potřebujících cizí pomoci 1100 Kč. Vítáme, že nebyly vytvořeny vlastní rozhodčí komise o vyplácení podpůrných příspěvků, poněvadž tím by se aparát zbytečně zdržoval. Okresní úřad a okresní výbor postačí k výkonu kontrolního práva nad obcemi úplně. Již zákon z 22. prosince 1920, č. 683 Sb. z. a n., kterým se zřizoval u ministerstva zemědělství fond pro opatřování umělých hnojiv r. 1921, bylo tomuto fondu v §u 11 poskytnuto také právo na další příjem z dřeva poškozeného mniškou, z mimořádných výnosů lesního hospodářství v období 1920/1921, z výlučného práva nákupu, z kteréhožto zvláštního příjmu, který se však netýkal lesů župních, okresních, obecních a urbariálních a majitelů lesů do 30 ha, reservováno 30 milionů pro přestárlé a odvedeno ministerstvu sociální péče, které od té doby tuto částku spravuje. V souvislosti s tím šel zákon z 21. prosince 1921, č. 483 Sb. z. a n., ještě dále. Pro účely připravovaného pojištění starobního a invalidního pro přestárlé určil prozatím částku 130 milionů Kč. V tomto obnose je obsaženo těch 30 milionů fondu pro umělá hnojiva a zbývajících 100 milionů mělo býti opatřeno z výnosu všeobecné daně obratové a z pracovních výkonů a částečně z daně přepychové, zákon z 12. srpna 1921, č. 321 Sb. z. a n., a mělo býti po případě z části opatřeno také úvěrními operacemi ministerstva financí. Tyto prameny však v tom směru selhaly a ony částky musely býti opatřeny úsporami v rozpočtu a z jiných státních příjmů. Tento zákon jest výsledkem resolučního návrhu, který byl podán 4. července 1925. Je tu tedy jeden z případů, kdy bylo vyhověno resolučnímu návrhu, přece však s omezením, že další péče není možná bez otřesu a bez poruchy rozpočtové rovnováhy. Poněvadž především většinu výdajů bere na sebe státní pokladna, hlasujeme pro něj v zájmu obcí, potřebných lidí a poplatníků a jak řečeno, má to obec sama v moci - toho by bylo dosaženo - a má to v moci i okresní úřad, aby se zde postupovalo úplně spravedlivě. Mužové, kteří zasedají v obci, mají prvé rozhodující slovo, a to jest jistě dobrým a směrodatným ustanovením, poněvadž zástupcové obce přece dobře znají poměry. Jest to kousek samosprávy, úspěch, ačkoliv se z druhé strany zde přes to všecky naše úspěchy popírají.

Konstatuji dále, že z této nové osnovy bylo vypuštěno aspoň ono neudržitelné a dříve zamýšlené ustanovení, podle něhož příbuzní, kteří mají povinnost alimentační, musí ručiti za škody do výše neprávem přijaté starobní podpory, rovněž tak za hříchy a opominutí druhého byli by museli nespravedlivě pykati. Považuji to za úspěch zemědělské rady, kterýžto úřad ve svém dobrozdání vypracovaném ke starým návrhům rozhodně se postavil proti takovým drakonickým opatřením. Příjemně se dotýká také ustanovení, že takových státních starobních podpor může se dostati i československým příslušníkům, kteří bydlí v cizině. Mohou je dostati u nás i cizozemci, jestliže jejich stát jedná ve stejném smyslu. Také tím bylo vyhověno požadavku, který jsme rovněž uplatňovali.

Mimo to jest však nezbytně nutno, aby bylo konečně důrazně uloženo berním správám, aby včas poskytovaly obcím příděly a zálohy. Jest podstatným ulehčením pro uchazeče a pro obce, že všechna právní jednání, úřední opatření a listiny, jichž jest třeba v řízení o státních starobních podporách i u obecních výborů, jsou bez kolku a poplatku. Právem byly fiskální zájmy odsunuty.

Pánové z oposice, pokud patřili k dřívější koalici, nemají práva a věcného důvodu, něco nám vytýkati, nemají nejmenší příčiny nacházeti vady na této předloze, neboť předlohy, které dříve předložili, stály daleko za touto předlohou novou, a já jsem již zdůraznil jednotlivé okolnosti, jimiž se nová předloha od starých předloh liší. Stará koalice opominula dáti aspoň to málo, co slibovala, a nechala předlohy vůbec odpočívati. V tom směru úplně selhala a nemá tedy práva honosně něco vytýkati. Nová občanská koalice přinesla to, a ještě více, co stará koalice po léta slibovala, avšak nesplnila. Ti veteráni nouze a s nimi i obce musí býti tudíž nikoliv jim, nýbrž nám zavázáni. My dáváme málo, oni však nedali nic. My tedy, jsouce si vědomi převzaté odpovědnosti, budeme hlasovati pro tento zákon. (Potlesk poslanců klubu Bund der Landwirte.)

Předseda: Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Riedl. Uděluji mu slovo.

Posl. Riedl: Slavná sněmovno! Paní a pánové! Když zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří ze dne 9. října 1926 byl přijat, bylo zřejmo, že nevyčerpává úplně sociální pojištění dělnické. Bylo zřejmo, že je tu potřebí určitého doplňku, aby se totiž staly účastny aspoň jistého opatření také ony osoby, které pro to, že jejich věk přesáhl hranici, stanovenou v zákoně o sociálním pojištění dělnickém, nemohly býti účastny také výhod tohoto zákona.

Bylo tedy potřebí doplniti zákon o sociálním pojištění dělnickém opatřením osob přestárlých. Litujeme, že po odhlasování zákona o sociálním pojištění dělnickém nebylo hned také přikročeno k uzákonění opatření osob přestárlých. Podle našeho názoru propásla se tak vhodná doba. Víme sice, že v době, kdy byl odhlasován zákon o sociálním pojištění dělnickém, nebylo možno prosazovati a prosaditi socialistické požadavky do všech důsledků, ale také víme, že na druhé straně bylo nutno, aby občanské strany přizpůsobily se určitým, zásadním názorům socialistických stran. Byla to doba kompromisního řešení a proto jsme pevně přesvědčeni, že kompromis, který by byl tehdá opatřil osoby přestárlé, byl by býval jistě daleko příznivější než dnešní zákon, který nám byl předložen.

Teprve 2 roky po té, 14. května 1926, předložila úřednická vláda nový návrh zákona, tak zv. návrh zákona o státním příspěvku k chudinským podporám. Úřednická vláda byla otevřená: Hned do titulu zákona dala také jeho obsah. Nebyl to tedy zákon, který by měl na zřeteli skutečné opatření osob přestárlých, nýbrž zákon, který měl zabezpečiti toliko určité příspěvky oněm osobám, které dostávají chudinské podpory. Podle našeho názoru byla zde úřednická vláda pouze pláštíkem pro nově tehdy se zrodivší občanskou koalici: návrh byl ukazatelem směrnic nového koaličního sdružení. Právo a nárok na ochranu mají zde mocní - chudáci byli ponecháni soukromé dobročinnosti a milosrdenství. To vydražďovalo. Vydražďoval výsměch humanit, obsažený v tomto návrhu zákona. Vždyť my víme, že chudinské podpory v některých místech činí jenom 5 Kč měsíčně, řada obcí platí na chudinských podporách 10 až 20 Kč měsíčně. Nový návrh uznával, že příplatek ze státní pokladny má býti ve stejné výši jako chudinská podpora, při tom se však mělo do chudinské podpory započítati všecko, co dotčený podporovaný dostává nejen na hotovosti, nýbrž také na naturáliích, jako šatstvo, byt atd.

Znali jsme také naprostou nedostatečnost chudinského opatření. Je nutno konstatovati, že už tehdy ve zvláštním výkazu v důvodové zprávě se konstatovalo, že u nás připadá průměr ně na 1000 osob 16 osob podporovaných, na Slovensku toliko 4·3, na Podkarpatské Rusi něco přes jednu osobu. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi chodí se ještě dnes po střídě. (Slyšte!) Víme, co to znamená, když takový chudý člověk je odkázán na to, aby chodil od jednoho statku ke druhému, aby mohl svou pouhou existenci uhájiti. (Výkřiky posl. Sladkého.)

U nás sociální, vlastně chudinská péče je organisována podle tak zv. Elberfeldské soustavy. Rozeznáváme chudinskou péči veřejnou a ústavní. Také ta druhá část péče, totiž ústavní, jest u nás vybudována toliko ve větších městech a není vůbec vybudována na venkově. Snad v Čechách ještě sem a tam mají okresy určité humanní ústavy, ale jinde toho nevidíme.

Kromě toho vydražďovala také naprostá nedostatečnost tehdejších opatření. Potřeba v prvním roce měla činiti 20 mil. Kč. Je zřejmo, že tento návrh zákona vzbudil odpor na všech stranách, a my s díky konstatujeme a kvitujeme, že tento návrh zákona nemohl se státi ani předmětem jednání. (Výborně!) Jenomže, pánové, je potřebí si uvědomiti další historii tohoto návrhu a tu konstatujeme, že 2 1/2 roku od té doby nestalo se pranic. Až teprve když 8. listopadu 1928 projednávala se novela k soc. pojištění a měšťácká vládní koalice postavila se do pósy zájmů dělníků - to už nebyli zástupcové socialistických stran, kteří hájili zájmy dělnické třídy a dělnického stavu, to byly občanské strany, které hlásaly, že chtějí hájiti hospodářské zájmy dělné třídy - byla přijata resoluce tohoto znění: Vládě se ukládá, aby v nejbližší době předložila Národnímu shromáždění osnovu zákona o zaopatření osob, které pro vysoký věk nebyly pojaty do invalidního a starobního pojištění. - Důsledek toho je vládní návrh zákona, jejž dnes projednáváme ve znění upravovaném soc. politickým výboru. Také tento návrh, vážení pánové, neuspokojuje a nemůže uspokojiti.

Uvedl jsem v krátkých rysech obsah původního návrhu o příplatcích k chudinským podporám jenom proto, abych dokázal, že duch návrhu z r. 1926 zůstal také v tom novém návrhu dnešním z r. 1928. (Posl. Sladký: Jiná slova, stejný duch!) Stejný duch, ano.

Hned v prvním paragrafu máme ustanovení, se kterým my socialisté nikdy se nemůžeme spřáteliti. Je to důkaz, že náš názor na člověka a lidskou práci diametrálně se liší od názoru občanských kruhů. Původní ustanovení, že nárok na podpory starobní přísluší oprávněným osobám "v mezích volného uvážení", byl změněn tak, že bylo toto ustanovení vynecháno a tento paragraf doplněn novou větou: "na tyto podpory není právního nároku."

Nechceme se zabývati určitými právnickými floskulemi. Podle našeho názoru původní věta a nynější věta mají naprosto stejný obsah. (Tak jest!) Vidíme v tom nedostatečné hodnocení lidské práce. I ten hospodářský liberalismus, na kterém je dnešní hospodářský řád založen, rozeznává tři činitele při hospodářské výrobě: půdu, kapitál a práci. My socialisté redukujeme tyto tři činitele na činitele dva, na půdu a práci, poněvadž kapitál podle našeho názoru není ničím jiným než nahromaděná lidská energie minulých generací, ke které přibude nahromaděná energie nynější generace, aby na tomto základě mohly hospodařiti dále příští generace. Tvrdíme, že základem veškeré výroby je lidská práce. (Posl. Sladký: Ano, člověk!) Člověk. Nic na světě by nemohlo býti bez lidské práce. My, národní socialisté, povídáme: bez harmonické lidské práce tělesné a duševní (Výborně!) co by znamenal největší duch, největší vynálezy, kdyby tu nebylo tvrdé ruky dělníkovy, která by dovedla uvésti myšlenku ve skutek? (Výborně!) A na druhé straně, co by znamenala tvrdá práce dělníkova, kdyby tu nebyl lidský duch, který určuje nejen způsob výroby, ale také onen chod od výrobce k spotřebiteli, a který určuje distribuci a výměnu statků. Stojíme tedy, pánové, na stanovisku, že lidská práce musí býti také podle toho náležitě oceňována. Jestliže všecko, co tu je, veškeré lidské statky, veškeré ony hodnoty, které potřebuje lidstvo k své existenci, k dalšímu vývoji a k svému rozkvětu, tvoří se lidskou prací, musíme na druhé straně žádati, aby tato práce byla náležitě oceňována. Jestliže tedy někdo pracuje ve prospěch lidské společnosti celý svůj věk, pak má právo a nárok, aby lidská společnost se o něj postarala v době, kdy už pro ni nemůže pracovati, kdy dosáhl určitého stáří, kdy jest k práci neschopný. Chceme, tedy, aby osoby přestárlé, oni veteráni práce, měli právní nárok na podporu od státu (Výborně!), tedy organisované lidské společnosti. Nám nestačí jen nárok mravní. Nárok mravní jest pro nás identickým pojmem s nárokem právním. My, pánové, nemůžeme se identifikovati s názory, které byly pronášeny na př. u příležitosti projednávání zákona o sociálním pojištění mládeží, řekněme, zlatou mládeží strany, která buduje svůj program na křesťanském solidarismu a která prohlašovala, že jest potřebí, aby byla dána možnost lidské společnosti prokazovati milosrdenství a dobrodiní, poněvadž prý milosrdenství a prokázané dobrodiní jest prvním stupněm k nebeské blaženosti.