Hlavní zásady osnovy projednávané
jsou tyto: Československým státním
příslušníkům, kteří
dne 1. července 1926 dosáhli nebo překročili
60. rok svého věku a kteří by byli
účastni pojištění podle zákona
č. 221 Sb. z. a n. o sociálním pojištění
dělnickém nebo pojištění podle
zákona č. 148 o pojištění osob
samostatně hospodařících, mohou býti
z prostředků státních poskytovány
státní starobní podpory, jakmile osoby ty
dovrší 65. rok věku a jsou nemajetné
a výdělku neschopné. (Posl. dr Czech [německy]:
Co je s příslušníky?) Tyto podpory
příslušejí jim jenom tenkráte,
když budou míti 65 roků. Jsou-li mladší,
pane kol. dr Czechu, než 65 roků, pak podle
tohoto zákona podporu dostati nemohou!
Tato státní podpora má činiti 500
Kč ročně. Poskytne-li se podpora dvěma
žadatelům, kteří žijí ve
společné domácnosti, má činiti
pro každého 300 Kč ročně. (Výkřiky
posl. Johanise.) V tom případě, když
oba tito žadatelé budou tak bezmocni, že budou
potřebovati trvale cizí pomoci, bude pro každého
podpora činiti 500 Kč, tedy dohromady 1000 Kč.
K těmto státním podporám, k tomuto
státnímu příspěvku poskytne
ještě příplatek obec, bydliště
podporovaného. Výše toho příplatku
se řídí podle toho, o jakou obec jde. Jde-li
o obce veliké, které mají obyvatelů
nad 50.000, činí příplatek 20%, to
jest 100 Kč. U obcí, jež mají více
než 2000 obyvatelů až do 50.000 obyvatelů,
bude činiti příplatek 15%. U ostatních
obcí, které mají pod 2000 obyvatelů,
bude příplatek činiti pouze 10%. Bude se
tedy tato státní podpora starobní pohybovati
zpravidla mezi 550 až 600 Kč ročně.
Žádost za udělení státní
podpory bude se podávati u obce pobytu, a rozhodne o ní
příslušný okresní úřad.
To by tak jaksi byly hlavní zásady osnovy o státních
starobních podporách.
Pokud jde o finanční dosah osnovy, podá podrobný
výklad zpravodaj výboru rozpočtového
pan posl. Roudnický, já se omezím
pouze aspoň na sdělení, že osnova odhaduje
počet osob, jímž se podpory starobní
dostane, na 95.300. Podle toho bude činiti částka,
vyplácená státem v prvním roce 42,300.000
Kč. Částka tato bude ovšem postupně
klesati, poněvadž jde o generaci, které bude
přirozenou cestou ubývat.
Už v pátém roce platnosti zákona výdaj
státu na starobní podpory klesne na 32,300.000 Kč,
tudíž o plných 10 mil. Kč proti částce
vynaložené v prvním roce platnosti zákona.
A po 35 letech zmizí tento výdaj státu úplně.
Pokud jde o příplatek obcí, odhaduje osnova,
že tento výdaj obcí bude činiti v prvních
dvou letech 5 1/2 mil.
Kč ročně. Počítá se
tedy, že pro první rok bude potřebí
dohromady na starobní podpory asi 48 mil. Kč. Cifra
dosti slušná.
Sociálně politický výbor provedl ve
vládním návrhu některé změny,
které jsou ve zprávě výborové
podrobně uvedeny, a není proto třeba, abych
je v tomto slavném sboru zvláště ještě
uváděl.
Připouštím, že projednávaná
osnova není právě ideální.
Praxe ukáže, pokud má jaké nedostatky,
ale lze ji přece v otázce péče o přestárlé
považovati za dobrý krok. Dává přece
aspoň něco, a já jsem pevně přesvědčen,
že budou za toto něco ti, jimž se podpory dostane,
republice vděčni.
Jménem výboru sociálně politického
navrhuji, aby poslanecká sněmovna přijala
vládní návrh zákona o státních
starobních podporách, tisk 1897, ve znění,
jak je uvedeno ve zprávě výborové.
(Souhlas.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Uděluji slovo druhému zpravodaji, jímž
jest p. posl. Roudnický.
Zpravodaj posl. Roudnický: Slavná sněmovno!
Rozpočtový výbor projednal vládní
návrh zákona tisk 1897 o státních
starobních a invalidních podporách, a to
hlavně po stránce finanční. Po stránce
meritorní osnova tato projednávána byla výborem
sociálně politickým. Počet percipientů,
na které se výhody zákona o státních
starobních podporách vztahují, činí
95.000. Myslím, že tohoto čísla bude
asi podle propočtu Ústřední soc. pojišťovny
dosaženo.
Pro tyto percipienty by bylo potřebí 42 mil. Kč
ročně. O úhradu pro tento obnos bylo již
dostatečně postaráno. Již r. 1920 zákonem
č. 683 bylo věnováno na tyto percipienty
30 mil. Kč a r. 1921 zákonem č. 483 130 mil.
Kč, ovšem v předpokladu, že výnos
daně obratové bude o 100 mil. Kč větší
než je preliminováno. Jest tedy pamatováno,
aby těm, kterých v prvních letech se to bude
týkati. z těchto obnosů byly podpory vypláceny.
Vláda slibuje, že obnos, kterého je zde zapotřebí,
uhradí z přebytků a bude vždy předkládati
v rozpočtu ministerstva sociální péče.
Možno tedy říci, že nebude tím
rovnováha našeho rozpočtu nijak dotčena.
Pokud by se týkalo druhé věci, jedná
se zároveň o podporu obcí. Předloha
tato o státních starobních podporách
jistě velice se liší od oné osnovy,
kterou vláda podala r. 1926. Tehdy jednalo se vlastně
jen o podporu, či o chudinskou péči, kdežto
nyní postavena je tato podpora starobní na basi
jinou. Vláda zde chce říci, že tohoto
dobrodiní mají býti účastni
i ti, kteří pod zákon o starobním
a invalidním pojištění nespadají
a že jim má býti vypláceno právě
tolik jako pojištěncům - 500 Kč ročně.
Uznávám s rozpočtovým výborem,
že tento obnos 500 Kč ročně s příplatkem
od obcí není nijak dostatečný, aby
umožňoval existenci osob přestárlých.
Také u těch, kteří pojištěni
byli, stát sám nehradí všechno. Zde
alespoň přispívá něčím
a vzpomeneme-li na malé vísky, myslím, že
tam obnos 500 Kč jistě bude dosti znáti.
Připomenul jsem v rozpočtovém výboru,
že bych byl rád a že by mne těšilo,
kdybych mohl navrhnouti zvýšení alespoň
na 1000 Kč, ačkoliv uznávám, že
ani potom tento obnos nebyl by dostatečný k zajištění
existence všech přestárlých, ale jako
referent rozpočtového výboru tento návrh
učiniti jsem nemohl, zvláště když
min. financí na tento zvýšený obnos
přistoupiti nemůže. Proto navrhuji, aby vládní
návrh tak, jak byl pozměněn v sociálně
politickém výboru a stejně i ve výboru
rozpočtovém, byl poslaneckou sněmovnou přijat.
(Souhlas.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Než zahájím rozpravu, navrhuji podle usnesení
předsednictva pro tuto rozpravu řečnickou
lhůtu 45 minut. (Námitek nebylo.)
Námitek není. Navržená lhůta
je přijata.
K slovu jsou přihlášeni: na straně "proti"
pp. posl. Hackenberg, Horpynka, Riedl,
Simm, Tayerle, Tučný a Karpíšková;
na straně "pro" pp. posl. Schubert
a Zajiček.
Dávám slovo prvnímu zapsanému řečníku
p. posl. Hackenbergovi.
Posl. Hackenberg (německy): Dámy a
pánové! Organisované dělnictvo vedlo
po desítiletí boj za vybudování dělnického
pojištění, za zřízení
starobního a invalidního pojištění
a vdovského a sirotčího zaopatření.
Mezi lidmi, kteří bojovali za dělnické
pojištění a starobní zaopatření,
byly všechny ty tisíce příslušníků
dělnické třídy, jichž se týká
právě projednávaný zákon. Vedli
boj za starobní pojištění, ale nepodařilo
se jim dosíci toho, aby také sami byli účastni
aspoň poněkud přiměřeného
starobního zaopatření tím, že
by byli pojati do zákona o sociálním pojištění.
Pro všechny ty staré lidi bylo krutým zklamáním,
že hranice pro vstup do sociálního pojištění
byla ustanovena 60 lety a že všichni přes 60
let byli ze sociálního pojištění
vyloučeni. Při projednávání
zákona o sociálním pojištění
jsme ovšem žádali, aby starobní hranice
byla škrtnuta a aby do starobního a sociálního
pojištění byli pojati všichni lidé,
kteří ho potřebují.
Poněvadž pan zpravodaj Malík mluvil
o tom, že zaopatření potřebují
nejen dělníci, nýbrž i drobní
živnostníci, drobní rolníci atd., chci
hned konstatovati, že také my, příslušníci
soc.-demokratické strany, po desítiletí jsme
se domáhali vybudování nejen dělnického
pojištění, nejen zřízení
starobního a invalidního pojištění
dělníků, nýbrž pojištění
všech, kdo pojištění potřebují.
My jsme jen nechtěli slyšeti o zákonodárném
spojení obou pojišťovacích zařízení,
o spojení pojištění dělníků
s pojištěním samostatně hospodařících.
Byly to různé důvody, proč jsme žádali,
aby obě pojišťovací odvětví
byla od sebe organisačně oddělena.
Staří lidé, kteří byli vyloučeni
ze sociálního pojištění, byli
utěšováni, že jejich zaopatření
bude upraveno zvláštním zákonem. Pan
zpravodaj se zmínil, že na podporu starých
lidí, vyloučených ze sociálního
pojištění, bylo poskytnuto 30 mil. Kč
z fondu pro umělá hnojiva. Tenkráte nebylo
to tak lehké dostati k tomuto účelu 30 milionů
Kč. Z výtěžku hospodaření
s bramborami byly poskytnuty peníze na zakoupení
umělého hnojiva, vlastně na opatření
levnějšího umělého hnojiva a
tenkráte v zemědělském výboru,
v němž se projednával vládní
návrh, zaútočily socialistické strany:
má-li se již něco dáti z výtěžku
hospodaření s brambory, k čemuž především
přispěli přece spotřebitelé,
pak nechť to není jen sousto pro agrárníky,
nýbrž nechť se poskytne také nějaká
částka dělníkům, kteří
byli vyloučeni sociálním pojištěním
ze starobního zaopatření. Ovšem tenkráte
jsme se ještě nedomnívali, že budou vyloučeni,
nýbrž jsme si řekli: pro lidi, pro něž
pojištěním nebude lze již opatřiti
lehce úhradu, budeme potřebovati větší
státní pomoci. Těchto 30 milionů Kč
bylo základem pro podporu starých lidí, ale
nebylo to ani zásluhou agrárníků a
vlády, nýbrž socialistických stran,
že po prvé bylo pamatováno zákonem na
tyto staré lidi. Tento fond musil by ovšem býti
doplňován a prvý pokus k rozmnožení
tohoto fondu byl učiněn při zákonu
o dani obratové; ale k nasycení tohoto fondu 100
miliony Kč nedošlo, poněvadž se tato částka
nesešla. Ale každý si byl vědom, že
pro staré lidi, vyloučené ze sociálního
pojištění, bude třeba každoročně
značných příspěvků ze
státních peněz a že jen tak jest možno
opatřiti aspoň poněkud uspokojující
zaopatření. Staří lidé byli
dosti dlouho utěšováni, že jejich zaopatření
bude upraveno zákonem. Teprve za úřednické
vlády, když byl ministrem soc. péče
dr Schieszl, byl podán prvý návrh.
Pan zpravodaj Malík pravil, že tento návrh
uvázl v podvýboru soc.-politického výboru.
Návrh, tak jak byl podán zákonodárnému
sboru tehdejší vládou, byl nepřijatelný.
Co přinášel? Přídavek k podporám,
které poskytují samosprávné sbory.
Staří lidé byli by mohli podle tohoto návrhu
dostati ročně nejvýše 500 Kč
a jen tehdy, kdyby samosprávný svazek platil ročně
nejméně 250 Kč podpory. Státní
příspěvek měl tedy činiti nikoliv
500 Kč, nýbrž nejvýše 250 Kč
a jeho výše byla závislá na částce,
kterou vyplácely obce a samosprávné svazky
jako chudinskou podporu. Že takovýto návrh
jest nepřijatelný a musí vzbuditi pobouření
a rozčilení, toho byli si vědomi také
páni z občanských stran a ti si řekli,
že tento návrh, tak jak jej podala vláda, nemůže
býti přijat.
Když pak došlo k novelisaci zákona o sociálním
pojištění, pokračovali jsme v pokusu,
aby do zákona byli pojati také lidé, kteří
byli ze sociálního pojištění
vyloučeni pro pokročilé stáří.
Zahájili jsme boj v zákonodárných
sborech i mimo ně a naší práci se podařilo
vzbuditi u odborné komise, zřízené
Ústřední sociální pojišťovnou,
vědomí, že jest přece třeba,
aby tito vyloučení byli zahrnuti do sociálního
pojištění. Vyjednávání
v této odborné komisi nebylo lehké. Také
tam se vyskytly rozpory. V komisi byli nejen odborníci,
nýbrž i vyslovení zástupci průmyslníků
a agrárníků, kteří o tom spolurozhodovali.
Po dlouhém jednání se komise usnesla navrhnouti
ve svém vyjádření k novele zákona
o sociálním pojištění nejen změnu
§ 6 zákona o sociálním pojištění
(Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)
v tom smyslu, aby pro lidi, kteří byli vyloučeni
původním zákonem, byla vydána zvláštní
ustanovení o starobním nebo invalidním důchodu,
nýbrž do znění § 122 b) ve vyjádření
odborné komise Ústřední sociální
pojišťovny bylo také pojato ustanovení.
že základní důchod těchto lidí
má býti snížen o 100 Kč a že
tito lidé, aby dosáhli starobního důchodu,
mají prodělati čekací dobu 250 příspěvkových
týdnů. Pan zpravodaj se zabýval tímto
návrhem odborné komise a vypravoval nám zde,
že se většina soc.-politického výboru
nemohla připojiti k tomuto ustanovení elaborátu
odborné komise, poněvadž byla ustanovena čekací
doba 250 příspěvkových týdnů,
ale ti staří lidé nemohou přece čekati
tak dlouho, proto musila býti čekací doba
škrtnuta, aby se jim mohlo dostati zaopatření
dříve. Kdyby pánové z většiny
byli skutečně měli takový úmysl,
pak byla by se našla jiná cesta; mohli přece
snížiti čekací dobu 250 týdnů,
jak byla navržena v návrhu odborné komise,
na 100 týdnů, jako u jiných pojištěnců.
Byli by však musili snížiti čekací
dobu také pro jiné pojištěnce, neboť
pro dosažení starobního důchodu neměli
jsme ani podle zákona čekací dobu 150 týdnů,
ani podle novely čekací dobu 100 týdnů,
neboť pro dosažení starobního důchodu
činí čekací doba i pro lidi, kteří
byli zahrnuti do sociálního pojištění,
v nejpříznivějším případě
250 příspěvkových týdnů.
Do pojištění byly zahrnuty všechny osoby
do 60. roku věku. Kdo byl před 1. červencem
60tiletý, ale nepřekročil 60. rok věku,
bude účasten starobního pojištění,
dovrší-li 65. rok věku, musí tedy prodělávati
také čekací dobu 250 příspěvkových
týdnů. Odborná komise Ústřední
sociální pojišťovny přizpůsobila
tomuto stavu jako podmínku pro dosažení starobního
pojištění těchto 250 příspěvkových
týdnů.
Nyní jest ještě třeba poohlédnouti
se poněkud, jak by byl působil návrh odborné
komise přes snížení základního
důchodu o 100 Kč a porovnati s tím, co projednávaným
návrhem zákona přinášejí
starým lidem většinové strany a vláda.
Podle návrhu odborné komise byl by základní
důchod pro osoby pojaté do zákona nižší
o 100 Kč, při čemž mezi vládním
návrhem na novelování zákona o sociálním
pojištění a návrhem odborné komise
jest ještě také rozdíl v základní
částce a také v státním příspěvku.
Podle zákona o sociálním pojištění
a jeho novely jsou státní příspěvek
a základní částka stejně vysoké,
nehledě k zařazení do mzdové třídy
a výši pojištění. Podle návrhu
odborné komise byl by býval jak základní
důchod tak také státní příspěvek
odstupňován, a to státní příspěvek
byl by býval v nižších mzdových
třídách vyšší, ve vyšších
nižší. Podle návrhu odborné komise
byl by činil státní příspěvek
ve třídě Aa 700 Kč, Ab 600 Kč,
B 550 Kč, ve třídě C 500 Kč
a ve třídě D 450 Kč. Odstupňovaná
základní částka činila by v
třídě Aa 300 Kč, Ab 400 Kč,
ve třídě P 450 Kč, C 500 Kč
a D 550 Kč, takže základní částka
a státní příspěvek dohromady
byly ve všech třídách úplně
stejné a měly činiti 1000 Kč. Podle
zákona jest to však jiné. Podle zákona
zůstal státní příspěvek
550 Kč a základní částka byla
zvýšena na 550 Kč, ale zůstala stejná
ve všech třídách. Kdyby však všechny
osoby, které byly vyřazeny ze zákona o sociálním
pojištění pro své stáří,
byly bývaly pojaty do zákona o sociálním
pojištění, jak jsme to žádali my
a byly by získaly jen nárok na důchody stanovené
v zákoně, nikoliv na důchody, jichž
jsme se dožadovali při projednávání
zákona, mohli tito staří lidé dostávati
podle novely již ve třídě Aa 1206 Kč,
ve třídě Ab 1271 Kč, ve třídě
B 1349 Kč a ve třídě C 1414 Kč
a ve třídě D 1505 Kč důchodu.
Podle návrhu komise vypadají ony částky
poněkud jinak. Starobní důchod pojištěnců
stoupá od třídy Aa počínaje
částkou 1175 Kč až do třídy
D na 1450 Kč. Pro přestárlé, kdyby
byla bývala základní částka
snížena o 100 Kč. bylo by znamenalo provedení
pojištění ve třídě Aa
důchod 1075 Kč, ve třídě Ab
1125 Kč, ve třídě B 1200 Kč.
ve třídě C 1275 Kč a ve třídě
D 1350 Kč. Kdyby tedy bylo bývalo přijato
znění navržené komisí a tito
lidé pojati do pojištění, byli by nabyli
nároku na starobní důchod 1075 až 1350
Kč. Ale byli by měli nejen tento nárok, neboť
pojetí do sociálního pojištění
přináší ještě také
jiné výhody, kterých neposkytuje právě
projednávaný návrh zákona. Novelou
zákona o sociálním pojištění
bylo dosaženo, že se důchodcům, potřebujícím
cizí pomoci, zvyšuje důchod o 50%. Jest to
příspěvek pro choré důchodce.
Této výhody se ovšem nedostává
osobám, pro něž platí právě
projednávaný návrh zákona.
Zákonem o soc. pojištění jsme jasně
vyslovili, že všichni tito pojištěnci mají
nejen právo na starobní a invalidní důchod,
nýbrž že také jejich příslušníci
mají právo, zaručené v zákoně,
na základě pojištění. Kol. dr
Czech volal před chvílí na pana zpravodaje,
co je s příslušníky osob vyloučených
z pojištění, a jest již třeba,
aby se pan zpravodaj ve svém závěrečném
slovu poněkud podrobněji touto otázkou zabýval.
Neboť ze znění návrhu i ze znění
změněného v soc.-politickém výboru
lze lehce vyčísti, že nárok na tuto
podporu mají jen osoby, které by byly jinak samy
podléhaly pojištění, a ze znění
§u 1 nevysvítá ještě úplně
jasně, že příslušníci těchto
osob jsou také účastni pojištění,
na příklad žena dělníkova nebo
živnostníkova, které by byly podléhaly
pojištění, kdyby byly nepřekročily
příslušný věk. A tu jest již
třeba, jestliže to není výslovně
řečeno náležitě jasným
zněním, aby to bylo aspoň konstatováno
zde ve sněmovně a aby to bylo jasně vloženo
do prováděcího nařízení,
že tyto podpory mají dostávati nejen pro sebe
osoby, které by byly jinak podléhaly pojištění,
kdyby byly nepřekročily onen věk, nýbrž
že na podporu mají právo také ženy
takových osob, které byly vyloučeny z pojištění.
Poněvadž to byla vůle soc.-politického
výboru - jak jsem slyšel, zabýval se touto
věcí podrobně - musí to býti
úplně jasně vysloveno, poněvadž
jinak by nebylo nemožno vyčísti z ustanovení
návrhu něco jiného.
Soc.-politický výbor odmítl pojetí
přestárlých do sociálního pojištění
nikoliv z důvodů, které nám oznámil
pan zpravodaj, poněvadž jim byla na překážku
čekací doba, nikoliv z těchto lidumilných
důvodů, nýbrž poněvadž ministerstvo
a pan ministr soc. péče nechtěli ani slyšeti
o pojetí přestárlých do pojištění.
To byla ona příčina. Jak jsou tím
tito lidé poškozeni, seznáme, porovnáme-li
sazby, o nichž jsem se dříve zmínil,
totiž sazby návrhu odborné komise, částky
od 1075 Kč do 1350 Kč, nebo částky
zákona od 1206 Kč do 1505 Kč, s 500 Kč,
jak mají býti tímto návrhem ustanoveny
jako zaopatření přestárlých.
Nyní má dojíti k vlastní zákonné
úpravě. Soc.-politický výbor provedl
na původním vládním návrhu
také některé změny. Tak v §u
1 původního vládního návrhu
se pravilo, že úřady mohou toto zaopatření
přiznávati podle volného uvážení.
"Volné uvážení" bylo vyškrtnuto
a na jeho místo v odst. 1 §u 1 připojena na
konci věta, že právního nároku
na toto zaopatření podle návrhu není.
Tedy lidé, pro něž zákon platí,
nemají právního nároku - podle znění
návrhu - na zaopatření; v podstatě
neznamená to tedy nic jiného, než že úřad
bude rozhodovati podle volného uvážení,
komu důchod - vlastně dar z milosti - přizná
nebo komu jej odepře. Zároveň chci předeslati,
že nemají o tom rozhodovati zvláštní
komise, nýbrž okresní úřady,
a v návrhu není také slova o tom, jaké
opravné prostředky mají ti, kdo byli odmítnuti.
Poněvadž o tom v návrhu zákona není
vůbec zmínky, musíme se domnívati,
že mají právo odvolati se podle ostatních
zákonných ustanovení a že podle zákona
o správní reformě druhá stolice, je-li
rozhodnutí stejné, rozhoduje s konečnou platností.
A tito lidé, i když byli odmítnuti druhou stolicí,
mají pak právo stížnosti k nejvyššímu
správnímu soudu. Poněvadž však
v návrhu zákona jest naprosto jasně vyjádřeno,
že nemají právního nároku, jest
samozřejmé, že správní soud nebude
se při stížnosti zabývati meritem věci,
nebude zasahovati do volného uvážení
úřadu při přiznávání
důchodu.
65 let musí býti člověku, aby mohl
dostávati takovéto zaopatření - co
se zove zaopatřením! - musí být nemajetný
a nezpůsobilý k práci. Podle zákona
o sociálním pojištění v původní
formě bylo předpokladem pro starobní důchod,
že člověk ztratil dvě třetiny
schopnosti k výdělku, podle zákona o sociálním
pojištění ve formě změněné
novelou vzniká nárok na starobní důchod,
i když může vydělati jen polovici výdělku,
který jinak dělník za stejných poměrů
vydělá, to jest: způsobilost k práci,
zmenšená o polovici, přináší
nárok na poskytnutí starobního důchodu,
dovrší-li člověk 65. rok věku.
Podle znění tohoto návrhu jest to však
jiné. Člověk musí býti nejen
nemajetný, nýbrž i nezpůsobilý
k výdělku. Určiti stupeň nezpůsobilosti
k výdělku, ponechává se opět
volnému uvážení okresního úřadu.
A jestliže nyní takový byrokrat u okresního
úřadu řekne: "Tvoje způsobilost
k práci jest sice menší, ale přece ještě
můžeš pracovati a můžeš si ročně
vydělati nejméně 500 Kč", pak
takový byrokrat okresní správy může
také čekatele odmítnouti a prohlásiti,
že není podmínek pro nárok.
§ 2 osnovy obsahuje ještě řadu ustanovení,
kteří lidé jsou vyloučeni z dobrodiní
tohoto návrhu zákona. Vyloučeni jsou všichni
opilci, tuláci, osoby štítící
se práce, nebo které byly potrestány, při
čemž byla vyslovena ztráta volebního
práva nebo ztráta občanských čestných
práv. Po dobu, po kterou mu byla odňata občanská
čestná práva nebo po dobu, po kterou takový
člověk nemůže vykonávati volebního
práva, nesmí dostati tuto almužnu, toto zaopatření,
poněvadž ho z toho vylučuje § 2. Ze starého
Rakouska převzali jsme pro Československo mezi jiným
také starý zákon o tulácích
a víme, kolik lidí, jež není možno
označiti za tuláky a osoby štítící
se práce, podle ustanovení tohoto zákona
se stíhá a také trestá. Ponechá-li
se posouzení byrokratu u okresního úřadu,
koho pokládati za osobu štítící
se práce nebo tuláka, dojdeme již k tomu, že
mnoho lidí bude vyloučeno z podpory, kde to nebylo
v úmyslu ani členů většiny soc.
politického výboru, a tito lidé budou dohnáni,
aby opět stáli na rozích ulic a žebrali.
Víte, že se na jedné straně vybízí,
aby se potíralo žebrání, aby se žebrákům
nedávalo darů, nýbrž aby se zasílaly
příspěvky sociálním organisacím,
aby byla učiněna přítrž nešvaru
žebráctví, a zde tyto lidi přímo
doháníte, odnímajíce jim takovou ubohou
a skrovnou podporu, aby šli žebrati. Neboť musí
jíti žebrati nejen ti, kdo nedostanou podporu, nýbrž
za dnešních poměrů připadnou
veřejné dobročinnosti s tímto příspěvkem
i nadále ještě také ti, kdo budou dostávati
tuto podporu, poněvadž s touto částkou
přece naprosto nemohou vystačiti. Zřizují
se korporace a spolky k podpoře propuštěných
vězňů, aby tyto osoby, které si odpykaly
trest, i těžcí zločinci, byli opět
vráceni občanské společnosti a výdělku
a aby se zabránilo návratu k jejich dřívějšímu
životu. Zřizují se takovéto instituce,
veřejnost jest vybízena, aby je podporovala, a zde
přicházíte s návrhem zákona,
v němž se praví, že osoby, které
byly odsouzeny ke ztrátě občanských
čestných práv nebo ke ztrátě
práva voliti do obcí, nemají míti
účasti na této almužně, mají
tedy opět krásti a musí žebrati, nemají-li
zahynouti hladem.
Další ustanovení týká se otázky
státních občanů Československé
republiky, žijících v cizině. Neodhodlali
jste se ani k tomu, abyste nakládali s občany Československé
republiky, žijícími v cizině, stejně
jako s těmi, kdož žijí doma, nýbrž
občanům Československé republiky,
žijícím v cizině, může býti
poskytnuta tato žebrácká podpora jen rozhodnutím
ministra soc. péče v dohodě s ministrem financí.
V každém jednotlivém případě
musí ministr soc. péče žádati
o souhlas ministra financí, aby mohl těmto osobám
v cizině dáti podporu.
A nyní výše podpory. 500 Kč ročně
jest částka, která má býti
poskytnuta přestárlým ze státních
peněz. Nároku nemají, to jest zásada
vyslovená v §u 1, nemají nároku, prohlašují
pánové většiny, aby odůvodnili
ustanovení nízké částky, není
úhrady, nic neplatili a není tedy závazku
dáti jim více; nechť jsou rádi, že
dostanou to. Jakoby nebylo povinností společnosti
postarati se o ty, kteří se často po celý
život plahočili ve službách společnosti,
své síly spotřebovali ve službách
společnosti, zešedivěli a nebyli s to v době,
kdy mohli pracovati, uložiti si stranou tolik, aby byli chráněni
pro stáří. Společnost jest povinna
pečovati o tyto osoby, a není to milost, která
se těmto osobám prokazuje, nýbrž mají
dobré právo toho žádati. Toto právo
jest jim však upíráno a prohlašuje se,
že právního nároku nemají a odbývají
se almužnou 500 Kč ročně jako darem
z milosti.
V návrhu ministra soc. péče bylo ustanovení,
že dvě osoby v rodině - muž a žena
- kteří uplatňují nárok na
podporu a u nichž jsou předpoklady, aby jim byla poskytnuta,
nemají míti práva na plnou částku,
nýbrž že v tomto případě
má se podpora snížiti na částku
po 300 Kč a smějí dostati oba dohromady nejvýše
600 Kč. Nyní si zástupci většinových
stran na tom neobyčejně zakládají,
že změnili toto tak kruté ustanovení
návrhu ministerstva sociální péče.
Vložili totiž do návrhu ustanovení - snížení
na 300 Kč ponechali - v němž se praví,
že tuto sníženou částku lze opět
zvýšiti na 500 Kč, jsou-li oba žadatelé,
kteří dostávají podporu, tak bezmocní,
že potřebují cizí pomoci. Tito lidé
mohou tedy v nejlepším případě
dostati ročně 1000 Kč a jen tehdy, jestliže
oba potřebují cizí pomoci - v ustanovení
návrhu se výslovně praví, že
oba musí potřebovati cizí pomoci. Jestliže
cizí pomoci potřebuje muž nebo žena, nedostanou
již dar vyšší, nýbrž podle znění
návrhu dostanou jen nižší, a když
jen jeden z nich potřebuje úplné pomoci a
jest odkázán na cizí pomoc, přes to
dostanou oba dohromady jen 600 Kč, a to se nazývá
ohromným zlepšením návrhu, které
bude spojeno s větším zatížením.
Pan zpravodaj nám již vypočítal - on
to vlastně nevypočítal, nýbrž
převzal to z důvodové zprávy vládního
návrhu - že v prvém roce bude na tyto dávky
vydáno ze státních peněz 48 milionů.
Uhlídáte, že také tento výpočet
ministerstva jest značně zveličen. K těmto
částkám, které má platiti stát
ze svého, mají vypláceti obce přídavky,
a to obce přes 50.000 obyvatelů 20%, obce přes
2000 do 50.000 15% a obce s nejvýše 2000 obyvatelů
10%, při čemž při této příležitosti
chci hned konstatovati a k odůvodnění také
jednoho našeho návrhu říci, že
naše samosprávné svazky byly těžce
omezeny finančním zákonem, takže nemohou
mnoho připláceti. Jak jsem již svrchu prohlásil
o dávkách podle tohoto zákona o státním
příspěvku, o zaopatření, mají
rozhodovati okresní úřady, nikoliv však
zřízené komise, nikoliv lidé v úzkém
styku s obyvatelstvem. V zákoně jest ustanoveno,
že nemají právního nároku, že
poskytnouti podporu přísluší úplně
volnému uvážení těchto úřadů.
Uznáte tedy, že ze všech těchto důvodů
nemáme příčiny, abychom pro zákon
hlasovali, nýbrž že, budou-li naše pozměňovací
návrhy zamítnuty, nebudeme se moci odhodlati, abychom
zdvihli ruku pro zákon, který odbývá
obyvatelstvo almužnou. (Potlesk něm. soc.demokratických
poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Horpynka. Dávám mu slovo.