Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Nemám v úmyslu, abych o těchto věcech zde dále obšírně mluvil, dávám však pouze na uváženou, zda by naše zahraniční politika neměla též zapotřebí, aby působila na tyto věci, jak se dnes vůči Německu odehrávají, a to způsobem, kterým by mohla být užitečnou našemu průmyslu. Apeluji tedy ještě jednou na odpovědné vedení naší obchodní a hospodářské politiky, aby vůči oné práci, již jsem právě ve svých poznámkách ilustroval, zaujala jiné stanovisko, než tomu bylo až dosud, a zvláště co nejrychleji vytvořila správný obchodní a hospodářsko-politický poměr k Německu, Rumunsku a Jugoslavii.

Jest však též ještě druhé stanovisko, o něž se dnes musím pokusiti, jež se snad tolik netýká utváření hospodářského poměru Československa k Francii, jako utváření poměru čistě politického, ačkoliv právě nástin utváření také politického poměru Československa k Francii má tak mimořádně důležitý význam i pro celý hospodářský život. Myslím, že to vycházelo na jevo z mých slov. Jest jen zdánlivé, tvrdí-li se snad, že hospodářský poměr k Francii nenačichl od poměru politického. Mezi Československem a Francií existuje několik smluv, nejen prošlá obchodní smlouva, která jest již druhou obchodní smlouvou s Francií a nově sjednávaná smlouva, jak bude v krátku existovati. Mezi Československem a Francií existuje ještě jiný druh smluv, jež nemůžeme při projednávání nové obchodní smlouvy pominouti. Dovolte mně, abych tento druh smluv předem charakterisoval krátkým poukazem na smlouvy, o nichž se mluvilo nedávno a také ještě v nynějších hodinách mluví. Jsou to tajná ujednání mezi Francií a Belgií, jež v posledních dnech a hodinách mimořádně vzrušila evropskou veřejnost. Uveřejněním těchto tajných vojenských ujednání mezi Francií a Belgii bylo vneseno světlo do bahna oné tajné politiky, jež se opět přes válku a převrat provalilo, ačkoliv mělo býti, jak vycházelo na jevo z ujišťování zvláště smiřovatelů, v létech 1918 a 1919 úplně vyschlé, toto bahno tajné diplomacie, tajných ujednání a smluv. Uveřejnění francouzsko-belgického vojenského tajného ujednání ukazuje nejen, jak se podařil úmysl toto bahno vysušiti, bylo-li to vůbec kdy poctivě míněno, nýbrž jak poťouchle a přímo pro veškeré evropské lidstvo nebezpečně tento druh politiky vystrkuje hlavu. Vojenské ujednání mezi Francií a Belgií stalo se po své materiální stránce časopiseckými zprávami posledních dnů příliš známým, než abych se musil o tom podrobně šířiti v této sněmovně. Konstatuji však zde: pro nás není ani té nejmenší pochyby o pravosti těchto tajných ujednání. (Souhlas na levici.) Jestliže se dnes francouzský parlament a odpovědná belgická zahraniční politika vykrucuje, aby vylíčila existenci tohoto vojenského tajného ujednání snad jako vtip, jaký ten či onen udělá v masopustní noci, pak vůči tomu konstatujeme, že právě toto vykrucování a toto popírání potvrzuje existenci těchto smluv více než cokoli jiného. Právě nervosita francouzského a belgického tisku jest nám toho důkazem. Avšak nejlepším důkazem o existenci belgicko-francouzského tajného ujednání jest dojista ta, co jsme v r. 1921 uvedli s naším kol. Knirschem o existenci tajného vojenského ujednání, a to mezi Československem a Francií, které se ani o stupeň neliší od tajného vojenského ujednání mezi Francií a Belgií. Jsme s to učiniti sdělení o obsahu vojenského tajného ujednání mezi Československem a Francií a činím tak pouze z toho důvodu, abych ještě uvedl na paměť, co jsme r. 1921 vyložili o existenci takového ujednání již veřejnosti. Tehdy jsme se snažili vám také vyložiti, že jsme byli informováni nejseriosnějšími kruhy. Tajné ujednání vojenského rázu mezi Československem a Francií bylo již založeno první smlouvou tehdejšího a nynějšího ministra zahraničí dr Beneše z r. 1918. V ní se Československo zavazuje, že svoji politiku zařídí na provádění obchodních smluv a vedení armády na deset let přenese na francouzskou vojenskou missi. Útraty francouzské vojenské misse jdou na účet Československé republiky, nesmí však ročně přesahovati dva miliony franků. Jako vzájemnou službu - a to se stává právě letos aktuální - stanoví pro Československo smlouva, že v r. 1929 jest utvořiti smíšenou komisi, která má za úkol zjistiti, zda Československo se aktivně zúčastnilo provádění mírových smluv čili nic. Zjistí-li komise aktivní účast, pak zřekne se Francie se své strany všech až do 1. ledna 1919 vzrostlých válečných dluhů, což jsou dojista tak zvaný osvobozovací poplatek a útraty za vyzbrojení československé armády. Materiálnímu obsahu tohoto vojenského ujednání, prvního ujednání Československa s Francií, nedalo by se ani tolik vytýkati, jest to ujednání, které se konec konců vyvine z oboustranné likvidace války. Ale my máme ještě další ujednání, jichž uveřejnění dnes dojista nabude mimořádné ceny, kdy vojenská smlouva Francie s Belgií se stala známou. Tato další ujednání tajné vojenské povahy týkají se tohoto: Kdyby měla otázka připojení Rakouska vejíti do stadia uskutečnění, má Československo obsaditi Vídeň, Linec, Solnohrad, průmyslová střediska a vojensko-technické závody až k pásmu Vídeňské Nové město, toto v to čítaje. (Posl. inž. Jung [německy]: Potvrzuje se vývody ministra Beneše, že připojení znamená válku!) Tak jest! Francie obsadí Štýrský Hradec a Celovec. Rakouské spolkové vládě jest toto opatření oznámiti teprve 24 hodin před překročením hranic vojskem. Druhý dodatek k tomuto ujednání jest datován 9. listopadu 1921. V něm béře Československo na vědomí spolek, uzavřený mezi Francií a Polskem dne 31. srpna 1921. Československo se zavazuje dále v dohodě s polskou vládou společně podniknouti hospodářské a vojenské kroky proti Německu, zjistí-li Francie ohrožení středoevropského míru. Když kol. Knirsch podával r. 1922 zprávu o existenci tajné vojenské konvence tohoto materiálního obsahu mezi Československem a Francií zde v poslanecké sněmovně, bylo to při zasedání 13. července 1922, nebyl jeho názor, ačkoliv jej zdůrazňoval seriosním pramenem, z něhož jej čerpal, takovým, aby vyvolal nejširší veřejný zájem. Bohužel, ačkoliv již tehdy bylo pozorovati, jakým způsobem se dělá politika v tomto státě: podle staré methody. Nepokusili jsme se však dnes nadarmo připomenouti toto, abychom dokázali pravdivost a pravost smluv sjednaných mezi Francií a Belgií v jich oboustranném ujednání též z existence této smlouvy. Dámy a pánové! Myslím, že veřejnost a především i německá veřejnost vyvodí právě z opakování výroku tehdy kol. Knirschem učiněného v této sněmovně, větší důsledky než se stalo. Avšak my, zde na tomto místě, musíme již vyvoditi politický důsledek: Protestujeme proti cestě, kterou se stát ubírá. Není to cesta, po které může byť i v nejmenším dojíti bezpečně k uklidnění svých poměrů vnitřních i vnějších, ani k trvalé záruce svého života. V bruselském parlamentě bylo při posuzování francouzsko-německého tajného vojenského ujednání před několika dny poukázáno jedním řečníkem na to, že Belgie by musila vésti jinou politiku než tuto, že politika, kterou dnes Belgie ve skutečnosti sleduje, jest protivou oné politiky, která by se vlastně musila nezbytně vyvinouti z neutrální politiky Belgie. Zdůrazňujeme tyto výroky řečníka v belgickém parlamentě. Tato politika tajných ujednání s Francií jest také pro Československo nesprávná a neplodná. Smíme-li vám připomenouti, co jest vaší první povinností, tak jen to - již jsme to zde často učinili že jest pouze jedna možná cesta, aby vnitřní poměry státu se uklidnily a zabezpečily uvnitř i vně: Jest to cesta, na níž leží politika pro vás povinného ohledu na oprávněná přání a požadavky oněch národů státu, kteří nejsou Čechy, jest to cesta, na níž leží pro vás povinné vyplnění požadavků nečeských národností státních, německé národnosti jako ostatních, na konec svobodná samospráva národů a národností státu. Kdybyste byli v průběhu posledních let, snad ode dne založení státu, bývali vždy jednali podle nejzazšího příkazu prospěchu státu, byli byste při nejmenším musili již učiniti obrovské přípravy, abyste složení státu přeměnili ve smyslu požadavků a přání menšinových národností.

Pravím vám, že vnitřní přeměna státního života podle přání a požadavků menšin nebyla by naprosto něčím, co by prospěch státu a bezpečnost státu nesnesly. Naopak: právě vyplnění požadavků menšin to je, co může býti samojediné v zájmu státu a co stát zabezpečuje. (Posl. inž. Jung [německy]: Mělo by to větší cenu, než nejužší spolek s Francií!) Dojista je tomu tak.

Často jsme použili příležitosti, abychom odpovědnému vedení státu připomněli jeho povinnost a rozumnost, jež by musely říditi veškerá státní jednání. Připadá nám za těžko stále to opakovati; neměli jsme s tím velmi mnoho úspěchů. Nezbývá nám však jako nositelům zájmů svého národa nic jiného, než přednésti tyto požadavky opětovně při v šech vhodných příležitostech. Jednou se tyto požadavky uskuteční. Nebudeme však spokojeni s vedením státu, jak lze poznati z vojenské smlouvy mezi Československem a Francií a nechápeme, že německé strany mohou nésti za takovou státní politiku odpovědnost. Nerozumíme zatížení, které vyplývá z takové politiky pro německé vládní strany. U příležitosti projednávání obchodní smlouvy s Francií musili jsme opět vyložiti naše stanovisko vůči obsahu obchodní smlouvy, a tak jsme se cítili nuceni věnovati několik slov též politickému poměru Československa s Francií. Učinil jsem tyto výroky nikoli proto, abych snad urazil city druhé strany, nýbrž abych upozornil odpovědné vedení státní, jaké má povinnosti a co mu káže rozum. (Souhlas a potlesk poslanců něm. strany nár.-socialistické.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen. Rozprava je skončena. Přikročíme k doslovům pánů zpravodajů.

Uděluji slovo k doslovu prvnímu zpravodaji, p. posl. dr Hnídkovi.

Zpravodaj posl. dr Hnídek: Slavná sněmovno! Proti samé smlouvě s Francií zde nebylo meritorně promluveno nic, právě naopak byla tato smlouva vítána jako další krok v konsolidaci našich hospodářských poměrů. Bylo zde ovšem vysloveno přání, že mají býti uzavírány další smlouvy, hlavně s Německem atd.

Pánové! Docela přiznávám potřebu i uzavření smlouvy obchodní s Německem, poněvadž je to náš bezprostřední soused. Máme velmi mnoho vztahů obchodních i hospodářských s Německem a jistě vynaloží naše vláda a příslušné kruhy všechnu možnou péči, aby i s těmito státy, o kterých zde byla řeč a u kterých bylo poukazováno, že dosud smlouvy s nimi uzavřeny nebyly, také uzavřeny byly. (Posl. Horpynka [německy]: To by musel dr Beneš dělati proti Německu jinou politiku!) Pane kolego, my jistě zachováváme i k Německu tu nejloyálnější politiku, poněvadž jsme si dobře vědomi svého postavení k Německu a Německa k nám, takže zde o nějakém nepřátelství a špatné politice vůči Německu nemůže býti řeči. Právě naopak. Já hned s počátku jsem řekl, že někde politické vztahy se liší od hospodářských a že při nejlepší vůli není vždycky možno, aby se všechny tyto vztahy politické i hospodářské kryly. Každá země má jiné zájmy hospodářské i politické a každá země musí tyto své zájmy hájiti, jako to dělá Německo. To musíme dělati i my vůči Německu a při dobré vůli jsem přesvědčen, že k prospěchu obou států se dohoda najde, jako i u jiných států, Jugoslavie atd. Třebas by na prvý pohled bylo dosti ostrých třecích ploch, přece jen na konec musí zvítěziti rozvaha a prospěch státní, jako se to stalo při smlouvě s Francií. Vždyť před uzavřením smlouvy s Francií viděli jste, že zde byly dosti ostré diference v hospodářských stycích s Francií, že to namnoze hraničilo skoro s takovou celní válkou, ovšem cum grano salis vzato, a přece se dospělo k dohodě. A tak jistě dospějeme k dohodě i s Německem i také s Jugoslavií.

Ovšem, jak jsem již řekl, životní zájmy našich výrobních stavů jak zemědělství, tak dělnictva a průmyslu musí býti přirozeně chráněny. Co by nám řekla veřejnost, co by nám řeklo dělnictvo a zemědělství, kdybychom jeho zájmy nehájili vůči ostatním státům? Vždyť je to náš vlastní zájem státní. Jsem přesvědčen, že těmto přáním, která zde byla přednesena, bude vyhověno a znovu doporučuji jménem zahraničního výboru slavné sněmovně, aby schválila smlouvu uzavřenou mezi naší republikou a Francií. (Souhlas.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo k doslovu uděluji druhému zpravodaji, panu posl. dr Zadinovi.

Zpravodaj posl. dr Zadina: Slavná sněmovno! Jako referent výboru živnostenského konstatuji, že v debatě, která byla dosti obsáhlá, nebyly proneseny žádné námitky proti smlouvě s Francií, naopak, že smlouva byla oceňována jako nový základ pro další intensivní rozvoj vzájemných obchodních styků. Také z toho důvodu očekávám, že naše sněmovna projeví svůj souhlas s touto smlouvou tak asi, jako to učinila sněmovna francouzská, která 7. prosince minulého roku jednomyslně, tuším asi 850 hlasy, schválila tehdy smlouvu s Československem a současně týž den s Rakouskem.

Ohledně jiných obchodních smluv také zde padl výrok o jednání s Německem. Konstatuji, že s naší strany jsme projevovali vždy největší ochotu při jednání o obchodní smlouvě s Německem. Jednání byla zahájena již před 2 roky. Byla velmi pilně a svědomitě vedena a nebyly příčiny na naší straně, které vedly k přerušení toho jednání. Německo má ještě několik rozdělaných obchodních smluv, na př. s Polskem, kteréžto jednání se vleče téměř 4 roky a nabývalo forem velmi ostrých. Teprve teď v poslední době nastává dohoda ohledně položky vepřů, dříví, brambor - to byly ty nejspornější body - a zdá se, že dojde v dohledné době k uzavření obchodní smlouvy i mezi Německem a Polskem. Ale Německo má ještě diference i na jiných stranách. Víme, že nemůže sjednati obchodní smlouvu s Rakouskem, se kterým má jistě dosti zájmů společných i národnostních a přece nedošlo k uzavření této obchodní smlouvy mezi Německem a Rakouskem. Německo se pokusilo o sjednání obchodní smlouvy s Maďarskem. Sešli se k jednání, bylo jich několik - tuším osmkráte se sešli k tomuto jednání - ale viděli jsme, že tato jednání mezi Německem a Rakouskem rovněž nevedla k žádnému výsledku.

Já bych chtěl konstatovati - a myslím, že neprozrazuji žádného tajemství - že nastalo dnes sblížení mezi námi a Německem ohledně dalšího postupu při sjednávání obchodní smlouvy, a mohu naznačiti, že snad již pro nejbližší dobu několika snad týdnů rýsuje se nám očekávání, že naše delegace zasednou si zase, aby pokračovaly v jednání o obchodní smlouvě s Německem. Celá materie, která tvoří obsah naší smlouvy s Německem, je hodně již probrána a většinou vyřízena. Probrána je kapitola tuším všeobecných zásad, jak to bývá u každé obchodní smlouvy, dále kapitola ohledně povolovacího řízení a celá řada ustanovení celně-tarifních z oboru zemědělského i průmyslového. Spornými zůstala, pokud jsem jednání mohl sledovati, řada citlivých některých produktů na straně naší i německé, z oboru zemědělského a průmyslového. Tedy myslím, že jednání mezi Československem a Německem přivedlo nás již do stadia dosti podstatného sblížení ve vzájemných požadavcích, a dojde-li k tomu, jako dovozuji naději svoji z určitých zpráv, že se delegace obou států sejdou k pokračování, chovám plnou naději, že tato jednání nově obnovená povedou k positivnímu výsledku.

Já bych chtěl, když již o tom Německu uvažujeme, projeviti úsudek, že německá politika není po stránce obchodně politické ještě dobře stabilisována. V poslední době čteme stále projevy s vážných míst na straně německé, pronášené ministry, i ministrem zemědělství, výživy atd. a slyšeli jsme také výroky ministerstva zemědělství v Prusku, že se uvažuje v Německu stále o zvyšování cel. Německo stále sleduje myšlenku dalšího zvyšování cel a konstatuji, že jde především o zvýšení cel zemědělských. Padají projevy s úředních i polooficielních míst, že dojde v Německu ke zvyšování cel na obilí, dobytek atd. To jsou věci pro nás velmi zajímavé, poněvadž nás vedou k orientaci, že musíme počítati s tím, že Německo si svou ochranářskou politiku, která je dosti vypiatá, ještě eventuelně zvýší. S tím faktem musíme počítati. Pravím to ne proto, že by u nás, na naší straně československé, byla neochota k pokračování v jednání o obchodní smlouvě s Německem, naopak vynaložili jsme největší úsilí, dojíti ke kladnému vyřízení úpravy obchodních styků.

Pokud se týče francouzské smlouvy samotné, tu bych na rozptýlení určitých pochybností a obav, které byly zde proneseny, vyzdvihl přece jen ty okolnosti, že nová obchodní smlouva s Francií nám přináší docela nové zásady toho druhu, že z nich odvozujeme naději pro další stupňování vzájemného obchodu. Poukázal jsem již ve svém referátu, že se náš dosavadní obchod s Francií nerozvíjel v některých oborech, jak bychom si přáli v zájmu obou států. Dokonce konstatujeme svoji pasivitu na straně naší, která dosáhla až půl miliardy ročně, tedy byla velmi značná. Utěšujícím momentem je tu, že v tom pasivu je vlna, kterou potřebujeme jako důležitou surovinu, kterou musíme dovážeti ať odtud nebo odjinud, a dovážíme ji z Francie v cifře, která přesahuje 300 mil. Kč. Když tuto cifru odečteme od pasiva, pak toto pasivum proti ostatnímu zboží se zmenší jen na 200 mil. Kč, a to není již tak velké.

Ale obchodní smlouva s Francií přináší nám také velikou výhodu, že Francie nám dává klausuli nejvyšších výhod. Nebudeme už diskriminováni na francouzském trhu, s naším zbožím nebude nakládáno hůře než se zbožím z jiných států. Francie nám dosud nepřiznala klausuli nejvyšších výhod, poněvadž to nedělala žádnému státu v době poválečné. Ale když zavedla loňského roku nové zvýšené tarify pro obor zemědělského i průmyslového zboží, nastoupila novou etapu průmyslové politiky jako my, na základě klausule nejvyšších výhod, v zásadě jistě nesprávnější pro celý obor obchodní politiky, poněvadž jednáme se všemi státy stejně, paritně, přiznávajíce jim klausuli nejvyšších výhod. Francie nám tuto výhodu přiznává a můžeme se utěšovati nadějí, že náš dovoz do Francie se bude nyní stupňovati a dále rozvíjeti.

Mimo to je velikou výhodou této smlouvy okolnost, že se nyní smluvní sazby stabilisují v pevných cifrách, nikoliv jako dříve, že se poskytuje sleva v procentu, kdy se taky sazby celní mohly zvyšovati, ač procento zůstávalo stejné, jako jsme to měli na př. ve smlouvě s Polskem. To byla naprostá labilita v celní úpravě. Nyní tato smlouva stanoví na obou stranách pevně smluvené sazby v určitých cifrách, takže žádná strana nemůže základní sazby měniti.

My jsme ovšem připojili k těmto sazbám celně smluvním klausuli valutovou v obvyklé stylisaci, naproti tomu zase Francie připojila svoji klausuli ohledně indexu velkoobchodních cen. Kdyby totiž snad index stoupl, může Francie eventuelně sazby měniti. To jsou klausule, které musí býti sledovány velmi pečlivě, aby nenastaly nějaké rušivé úpravy.

Jak jsem uvedl v dřívějších vývodech, zdůrazňuji znova, že Francie uznala ochranu původu našeho cenného zboží, jako je chmel, pivo, naproti tomu jsme my přiznali Francii ochranu původu pro jejich specialitu, jako je sýr Rocquefort.

Na základě těchto vývodů připojuji se k projevu kol. referenta dr Hnídka a doporučuji za živnostenský výbor posl. sněmovně rovněž, aby dala souhlas této obchodní smlouvě s Francií. (Souhlas.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Měli bychom přistoupiti ke hlasování. Nebude-li však proti tomu námitek, přeruším projednávání tohoto odstavce pořadu a odložím pokračování, resp. hlasování o něm na dobu pozdější. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Přistoupíme tudíž ihned k odst. 6 pořadu, jímž je:

6. Zpráva výborů soc.-politického a rozpočtového o vládním návrhu zákona o státních starobních podporách (tisk 2000).

Zpravodaji jsou: za výbor soc.-politický p. posl. Malík, za výbor rozpočtový p. posl. Roudnický.

Uděluji slovo prvnímu zpravodaji p. posl. Malíkovi.

Zpravodaj posl. Malík: Slavná sněmovno! O tak zv. přestárlých mluví se v našich zákonodárných sborech již velmi dlouho. Péče o ně byla již několikráte dána na jevo, avšak posud vždy jen slovy, ne tak skutky. Otázka přestárlých byla každoročně položena, odpověď však na ni skončila obyčejně odkladem věci, ač se všeobecně uznávalo, že se pro přestárlé něco musí státi.

První vážná zmínka o přestárlých děje se v zákoně č. 683 z r. 1920, jímž se zřizuje při ministerstvu zemědělství fond pro opatření strojených hnojiv. V §u 11, v posledním odstavci, tohoto zákona se praví: "Z výnosu fondu pro opatření strojených hnojiv bude věnována částka 30 mil. Kč na podporu zaměstnanců, kteří nebudou pojati do pojištění pro případ stáří a invalidity proto, že překročili 60. rok svého věku v době, kdy nabude účinnosti zákon o tomto pojištění." V tomto zákoně, vydaném za vlády úřednické, mluví se výslovně o podpoře. O podpoře mluví však také zákon č. 483 z r. 1921, kterým se určuje peníz 130 mil. Kč k účelům sociálního pojištění. § 2 tohoto zákona praví: "Peníze toho dlužno použíti především na podporu osob, které nebudou pojaty do chystaného pojištění pro případ stáří a invalidity proto, že překročily 60. rok svého věku v době, kdy nabude účinnosti zákon o tomto pojištění."

Oba tyto zákony však zůstaly pouze na papíře, přes to, že fond pro opatření strojených hnojiv oněch 30 mil. Kč určených zákonem č. 683 z r. 1920 skutečně odvedl.

Pokud jde o zbývajících 100 mil. Kč, měly se opatřiti z výnosu všeobecné daně z obratu a pracovních výkonů a daně přepychové, ale jen tehdy, jestli tato daň vynese 100 mil. Kč nad obnos ve státním rozpočtu na r. 1922 preliminovaný. Tento předpoklad se nesplnil, a tak bylo pro uvedený účel pouze oněch 30 mil. Kč k disposici. K rozdělení však těchto peněz pro přestárlé nedošlo.

Oba tyto zákony zůstaly skutečně jen na papíře, jak už jsem uvedl a nebyly realisovány. Když pak došlo k projednávání osnovy zákona o sociálním pojištění, vyšli přestárlí zase na prázdno, neboť § 6 tohoto zákona vyňal z pojištění invalidního a starobního ty, kdož dokonali nebo překročili 60 rok svého věku v den účinnosti zákona.

V důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona o pojištění zaměstnanců pro případ invalidity a stáří tisk posl. sněm. 4186 z r. 1923 na str. 37 stojí psáno: "Osnova myšlenku státního zaopatření odmítla. Úplně je však vylučovati nelze. I systém pojišťovací má totiž své meze. Nelze do něho pojmouti z důvodu účelnosti i z důvodů přílišného zatížení, jež by tím bylo pojištěncům způsobeno, osoby překročivší určitý věk. U nás jsou podle osnovy vyňaty z pojištění invalidního a starobního osoby, jež by vstoupily do pojištění poprvé teprve po dokonaném 60. roce života. Také o ty je však nutno se postarati. To se právě stane ve formě opatření atd." - To jsou slova důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona o soc. pojištění dělnickém.

Není o tom pochyby, že pojištění invalidní a starobní osob, dosáhnuvších 60. roku věku, a tím spíše ovšem osob starších, bylo by pro ně skutečně velkým dobrodiním; nebylo by však spravedlivé, kdybychom my dnes vytýkali, že důvody pojišťovací matematiky tenkráte rozhodly pro to, aby přestárlí do pojištění invalidního a starobního pojati nebyli.

Byli tedy pominuti, ale ani citovaná slova, že je nutno o ně se postarati a že se tak stane ve formě zaopatření, nestala se skutkem ani r. 1924, kdy byl publikován zákon čís. 221 o soc. pojištění dělnickém, ani r. 1925, kdy byl vydán zákon č. 148 o pojištění osob samostatně hospodařících.

R. 1925 při projednávání osnovy zákona o pojištění osob samostatně hospodařících pro případ invalidity a stáří (tisk 5163 posl. sněm.) bylo sice na přestárlé opětně pamatováno, avšak zase jen resolucí, vyzývající vládu, aby předložila sněmovně osnovu zákona o podpoře osob překročivších 65. rok.

Této resoluční výzvě bylo vyhověno 14. května 1926, kdy tehdejší ministr soc. péče dr Schieszl předložil posl. sněmovně vládní návrh zákona o státním příspěvku k chudinským podporám starobním (tisk 279).

Tento vládní návrh byl předmětem jednání výboru soc. politického. Zpravodajem byl tehdy p. posl. Tučný. Předloze bylo mimo jiné vytýkáno, že váže státní příspěvek na předpoklad, že žadatel dostává chudinskou podporu se strany své domovské obce. Jednání výboru omezilo se pouze na povšechnou debatu, která skončila zvolením subkomise. Tato subkomise se však vůbec nesešla a tak celá věc byla zase pochována.

Při projednávání novelisačního návrhu zákona o soc. pojištění dělnickém vzpomenuto bylo samozřejmě opět otázky přestárlých. To platí zejména o návrhu odborné komise Ústřední soc. pojišťovny. § 122 b) tohoto návrhu praví: "Pro pojištění osob, které po prvé vstupují do pojištění invalidního a starobního po dokonaném 60. roku svého věku, platí ustanovení tohoto zákona s těmito odchylkami: a) nárok na starobní důchod vzniká po dokonání 250 příspěvkových týdnů, b) základní částka invalidního důchodu činí o 100 Kč méně než uvedeno v §u 111, c) odbytné činí o 150 Kč méně, nežli by činilo podle §u 121, odst. 1 a 2.

Tento návrh, jinak dobře promyšlený, má jednu hlavní nevýhodu, totiž tu, že váže nárok na důchod na splnění podmínky o čekací době, jde-li o důchod starobní, na dokonání 250 příspěvkových týdnů, t. j. čekací doby plných 5 let; u dělníka, který nebyl by zaměstnán po celý rok, absolvování čekací doby ještě delší.

Tento návrh, jak známo, nebyl akceptován, poněvadž byla dána přednost snaze poskytnouti co nejdříve pomoc těm, kdož pro stáří, neschopnost k práci a nemajetnost pomoci potřebují.

Z této snahy vzešel vládní návrh, tisk 1897, o státních starobních podporách. Tento vládní návrh, jenž je právě předmětem dnešního jednání, platí nejenom pro osoby z řad zaměstnaneckých, nýbrž i pro osoby z řad samostatně hospodařících. V tom jest jeho plus, ježto i v řadách těchto osob, domkářů, rolníků, živnostníků a řemeslníků je bída nezřídka větší nebo jistě aspoň taková jako mezi dělníky. Je tedy úplně spravedlivé, aby se přispělo i osobám, pocházejícím z řad samostatně hospodařících, když na stará kolena přišli na mizinu.