Tak tedy pan Heller jako vůdce sklářské
deputace žádá teď jako represálie,
ztížení importu amerických automobilů.
Tento pan Heller přede dvěma roky byl spolumajitelem
zdejší prodejny amerického vozu Studebaker.
Rád bych věděl, jak tenkráte mluvil.
Moc by mne zajímalo, kdybychom se dověděli,
zdali p. Heller tenkráte také byl pro represálie
proti Americe, poněvadž již tenkráte Amerika,
vedena stejně pošetilými nebo skoro tak pošetilými
lidmi jako Evropa, dělala politiku ochranářskou.
Pánové, když p. Heller nebo jiní dovážejí
automobily, mluvívají obyčejně proti
kontingentu, vysokým clům atd. Když dovážejí
sklo, volají: zadržte ty automobily, nepouštějte
jich sem atd. (Posl. Bechyně: To jsou kapitáni
našeho hospodářského života!) Ano,
to jsou ti kapitáni! - Myslím, že nemluvím
jen za sebe ani jenom za naši stranu, když řeknu,
že odmítáme další provokace našich
ochranářů v tomto smyslu. Žádné
stromy nemohou růsti do nebe. Doporučujeme našim
kapitánům průmyslu, aby spíše
hledali svou spásu ve zlevnění zdejší
výroby, ve vynalézání nových
ekonomických method, v lepší propagandě,
v lepším odbývání toho, co dobře
dovedou udělati. Já znovu říkám,
jak jsem již několikráte s tohoto místa
řekl: Naše výrobky nebývají technicky
špatné, ale bývají špatně
prodávány. Naši fabrikanti automobilů
někdy dovedou pěkný kus udělat, ale
zpravidla jej neumějí prodávat, poněvadž
se drží staré maximy: malý obrat, velký
zisk na kuse!
Musíme místo zvyšování celní
sazby a šikanování kontingenty a povolovacím
řízením přistoupiti k fundamentální,
radikální změně naší autonomní
celní politiky. Potřebujeme nový autonomní
celní tarif; to uznávají také rozumní
podnikatelé. V tom není nic socialistického.
Stále se nám říká z t. zv.
"odpovědných míst", že se
ten autonomní celní tarif připravuje. Připravuje
se však asi tak, jako tkala Penelopa svoje svatební
roucho: Co se připraví za ministra jednoho, to se
za druhého ministra rozcupuje a jsme pořád
na jednom místě.
Naše hospodářská politika v oboru zahraničního
obchodu došla zdrcujícího posouzení
s mnoha a s mnoha míst. Odmítají ji i osvícení
průmyslníci. Slyšeli jsme odsuzující
kritiku o ní i z úst presidenta Masaryka.
A jest již jednou na čase, abychom vážně
pomýšleli na to, jaké důsledky z této
kritiky, která se stává pomalu veřejným
míněním, odvodíme. A tu mi dovolte,
abych načal thema, které s tohoto místa musí
býti jednou načato a které trochu vybočuje
z thematu "automobily" a dokonce vybočuje i z
thematu "francouzská smlouva".
Je to thema, proč naše obchodní politika v
mezinárodním obchodě je tak špatná.
Já bych zde chtěl rozeznávati dvě
skupiny příčin. První jsou omyly lidí,
kteří to poctivě myslí, a druhá
skupina jsou špatné zájmy lidí, kteří
vědí, jak by to mělo býti, ale nechtějí
to tak, jak by to mělo býti, z důvodů
úzce sobeckých. Každý z nás najde
dosti omluvy, nejenom vysvětlení pro omyly. Nikdo
z nás není neomylný, a chce být in
puncto omylu rozumným kritikem cizích chyb. Nekritisuje
nebo nechce kritisovati hůře než by si přál,
aby druzí kritisovali jeho omyl. Něco jiného
jest se zájmy. Jak máte čeliti špatným
zájmům? Stačí zde přemlouvání
člověka, který ví, jak to má
býti, ale nechce to? Stačí přemlouvati
toho člověka, aby to chtěl? Pokoušejí
se o to někteří lidé u nás
a stavějí proti sobě úzkoprsý,
okamžitý zájem a dobře pochopený,
trvalý zájem; proti politice okamžiku politiku
a la longue. Říkají, že v politice je
tomu tak, jako někdy v lékařství,
že medicina, která okamžitě ulevuje nemocnému,
někdy trvale zhoršuje jeho zdravotní stav.
Tito lidé ukazují našim fabrikantům
automobilů, že si jen přechodně pomáhají
ochrannými cly, když donutí člověka,
který nedostane povolení na dovoz automobilu a nutně
ho potřebuje, aby si koupil jejich předražený
vůz. Ale jak jim to pomáhá na trvalo? Co
jim pomohlo zdanění vozů podle krychlového
obsahu válců? To je asi tak moudrá methoda
zdaňovací jako zdaňovati automobil podle
nátěru, poněvadž ten obsah neříká
také nic o luxusnosti nebo síle vozu. Co jim to
pomohlo? Že mají malý odbyt! Ale, velectění,
nemám velké naděje, že by pouhé
přesvědčování zájmů
špatně orientovaných argumentem ze zájmů
dobře pochopených někam v dohledné
době vedlo. Člověka, kterého nemůžete
přesvědčiti, musíte přehlasovati,
chcete-li se držeti v rámci demokratických
method, a nám také nic jiného nezbude. Naše
automobilová a vůbec naše průmyslová
politika připomíná, když mluvím
o těch zájmech, slova nesmrtelného Richarda
Cobdena, který, jak vám snad známo, byl fabrikantem
z Manchestru a vůdcem liberální školy
nejextremnější, tak zv. manchestrácké.
Cobden bojuje proti obilním clům v čtyřicátých
letech minulého století, prohlásil, že
kdyby anglická obilní cla byla vystřelena
na měsíc, že by obyvatelé měsíce
okamžitě uhodli, že tato obilní cla nemohl
dělati v Anglii nikdo jiný, než velkostatkáři.
Kdyby naše automobilní cla byla vystřelena
na měsíc, což jim ze srdce přeji, tak
jsem jist, že by ti náměsíčníci
okamžitě řekli, že taková cla nemohl
dělati nikdo jiný, než nejzaostalejší
český fabrikant. (Posl. Bechyně: Ale kde
pak - ministr obchodu!) To předpokládáš,
že je činitelem rozhodujícím, ale on
je činitelem toliko odpovědným. Stejně
by to tedy vypadalo, kdybychom vystřelili na měsíc
naši reformu daňovou, zákon o stabilisačních
bilancích, nebo kdybychom tam vystřelili zákon
o omezování přirážek svazků
územní samosprávy, okamžitě by
ti lidé nebo tvorové tam poznali, kdo tyto zákony
komponoval a kdo je parlamentem protlačoval.
Velectění, zde se dostáváme k thematu,
které bych nazval thematem o ministerské odpovědnosti.
Kol. Bechyně poznamenal, že těmito cly
je vinen ministr obchodu. Já jsem p. inž. Nováka
vzal poněkud jako ministra obchodu do ochrany, řka,
že on za ně pouze odpovídá - nebo snad
spoluodpovídá. U nás zákonodárství
o clech je kuriosním způsobem spíše
skoncentrováno do působnosti ministerstva financí
- aspoň, soudíme-li podle kontrasignování
celních zákonů - nežli do ministerstva
obchodu a zemědělství; odtud ovšem vyvěrá
nejsilnější vliv na úpravu toho, co
pak ministr financí podepisuje.
Velectění! Ministerská odpovědnost
u nás jest zajímavý zjev. Nevím, je-li
správné mluviti u nás o odpovědnosti
ministerské. Spíše soudím, že by
bylo správné mluviti o odpovědnosti ministerské
rady nebo vlády, poněvadž u nás individuelní
odpovědnost ministrova jest stlačena na cosi mizivého,
co se od nuly těžko rozezná. - Naši hospodářští
ministři jsou vybíráni obyčejně
ze světa podnikového. Není divu! Postavím
se k této věci docela střízlivě.
Má-li býti někdo jmenován hospodářským
ministrem, musí napřed ukázati, že hospodářství
rozumí. Kde to ukáže? Nějakými
knihami? To nebývá vždy bezpečný
argument, jak mi říkají moji vážení
političtí odpůrci. (Veselost.) Já
s nimi souhlasím - také ovšem, když nejde
o mou osobu. Jisto je, že velká většina
našich hospodářských ministrů
přináší si jakési vysvědčení
způsobilosti ze světa podnikového, z prakse.
Proti tomu by nebylo žádných námitek.
Ale, když jsou povoláni ze světa podnikového,
kde sledovali soukromopodnikatelské zájmy, a jsou
posazeni na ministerská křesla, kde mají
postupovati státnicky, bylo by záhodno, aby přestali
sledovati zájmy soukromopodnikatelské a začali
hájiti a propagovati zájmy státní.
Musím říci, že velká část
ministrů hospodářských tohoto státu
neplnila svou funkci ministerskou, jak jsem právě
naskizoval, že velmi četní z nich považovali
úřad ministerský za pokračování
správního radovství, abych trochu obměnil
slavné slovo Clausewitzovo, čili úřadovali
jako správní radové - pouze v jiné
kanceláři! (Potlesk poslanců čsl.
soc. dem. strany dělnické.)
Velectění pánové a dámy! U
nás se také obyčejně špatně
rozumí inkompatibilitě. U nás se inkompatibilita
chápe velmi formálně. U nás veřejné
mínění je spokojeno, když člověk,
jmenovaný ze správního rady ministrem, složí
své správní radovství a jde si sednouti
do kabinetu ministerského a když po úřadování
zase se vrátí na tu židli, kterou mu tam
kolegové obyčejně drží vyhrazenu.
Velectění! Mám za to, že bychom měli
velmi hlasitě žádati, aby u nás inkompatibilita
v politice byla chápána více obsahově
a nikoliv pouze formálně, aby člověk,
pokud to v jeho silách je, dovedl se sebe setřásti
své soukromé zájmy, když vstupuje do
tak vysoké a před dějinami odpovědné
funkce ministerské.
U nás s hospodářskými zájmy
se to mívá opačně jako s vlastenectvím.
Vlastenectví se často nosívá na kabátě,
v srdci není po něm potuchy. Hospodářské
zájmy se nenosívají na kabátě.
za to bývají skryty v srdci. Na venek je to Aristides,
člověk nedotknutelný, nestranný státník:
Kabát je all right! Ale pod kabátem je to jináč.
Naši lidé, když jdou intervenovati k tomu nebo
onomu ministru, velmi zhusta dostávají dojem, že
nemluví s representantem nejvyšší exekutivy
státní, nýbrž s exponentem politické
strany nebo docela úzké zájmové skupinky,
nějakého průmyslového koncernu. Nedivme
se, že veřejnost ztrácí důvěru
v nestrannost a též v závaznost norem, které
naši státníci vydávají, když
v nich nectí nestranného posuzovatele zájmů
veřejných, nýbrž úzkoprsého
sledovatele a obhájce zájmů dílčích.
Velectění! Moc křiku se u nás nadělalo
s rozdělováním těch medailí
tělocvičným spolkům. Copak je toto
rozdělování medailí, v němž
každý z nás musí viděti nadržování
- jedním slovem - Orlům, copak je toto využívání
ministerského křesla k těmto účelům
proti daňovým vyrovnáním (Výborně!),
využívání povolovacího řízení
a jiným kouskům! Vždyť ty medaile k těmto
věcem se mají asi tak jako svěcená
voda ke kyselině sírové. Ale naše veřejné
mínění jest již tak ustrojeno, že
se naši lidé pro nehmotné zájmy, pro
poctu rozohní, ale když jim kdosi sahá, ba
hrabe v kapsách a obrací je na ruby, je ticho: Lid
se kouká na nějakou representaci, na nějaký
špektákl, který vlastenečtí ochranáři
národu čas od času uspořádají.
Velectění, podívejte se, jak se rozumí
ministerské odpovědnosti a funkci ministerské
na jiném příkladě, abychom se nedrželi
pořád jen průmyslníků. Pan
ministr dr Srdínko podle "Venkova" ze
dne 24. t. m. mluvě na schůzi zemědělského
týdne o hospodářské konferenci Malé
Dohody, užil těchto slov - cituji "Venkov"
doslovně: "Jako při spolupráci politické
zůstala nedotčena politická integrita států
Malé Dohody, při spolupráci hospodářské
musí zůstati nedotčena hospodářská
integrita." Dále praví mimo jiné: "Bylo
proto nutno, aby ministerstvo zemědělství
zajistilo si, že na předporadách v Bukurešti
- na těch předporadách státníků
Malé Dohody - nebude žádného jednání,
které by se dotýkalo obchodních smluv našich
nebo celního našeho tarifu. Když tato záruka
byla dána, mohl jsem dáti souhlas ku započetí
předporad, které právě byly skončeny."
Velectění! Kdybychom byli dosti demokraticky citliví,
stačilo by, aby taková věc byla vytištěna
nebo aby se jen tak šuškalo, jak že se to přitrefilo
v ministerské radě, když byla záruka
dána, a pak myslím, že by ministr musil ihned
podati resignaci. U nás se to vytiskne na první
stránce vládního orgánu, který
má pomáhati autoritě státní,
aby stála vzpřímena a na všechny strany
stejně přísná a nestranná,
a ejhle! kromě odporu se strany oposice nic se nestane.
(Posl. Bechyně: Obchodní politika státu
je soukromou záležitostí několika velkostatkářů!)
Ano, a fabrikantů!
Velectění! Tak jako veřejnost ztrácí
důvěru k ministrům, kteří takto
chápou svůj úřad, že se v něm
cítí pouze exponenty své strany anebo úzké
zájmové skupiny, nějakého koncernu
bankovního nebo průmyslového, tak vidíme,
že špatné příklady kazí
dobré mravy a že i ministři tak chápou
svou funkci. Ministrům nezáleží na tom,
mají-li důvěru parlamentu, jim stačí
důvěra jejich stran anebo toho koncernu, který
je ať tak nebo onak do té vlády dostal.
Vážení, není vám divno, že
v tomto parlamentě ještě žádná
vláda nepodala otázku důvěry, že
v tomto parlamentě ještě žádná
vláda nepadla vyslovením nedůvěry,
jak tomu bývá v jiných státech demokratických,
nýbrž že se u nás vlády poroučely
odvoláním ministrů, jež provedly politické
strany.
O tomto odvolání ministrů velmi dobře
promluvil předevčírem ministr Stresemann,
jak víte z novin, na poradě své strany. Dovolte,
abych citoval jeho památná slova, která,
myslím, u nás mají při nejmenším
takový význam jako v Německu. Ministr Stresemann
zdůrazňuje odpovědnost ministra vůči
parlamentu, která se projevuje tím, že parlament
odepřením důvěry může
ministra zbaviti funkce, ale dále praví: "Jmenování
ministra provádí říšský
president. Je jasné, že říšský
president vezme na to zřetel, aby ministři od něho
jmenovaní dosáhli důvěry většiny
v říšském sněmu. V ostatním
však nástup nebo odchod ministrů závisí
od jejich osobní odpovědnosti." Ministr Stresemann
praví: "Ohražuji se osobně proti užívání
věty, že frakce ministra odvolává. Ministři
mají sami před sebou zodpověděti otázku,
zda úřad přijmou, či zda se úřadu
vzdají. Sněm jim může odepříti
důvěru. Frakce (strana politická) může
je vyloučiti ze sebe, ale odvolávání
ministrů znamená, že ve skutečnosti
není tu osobnosti, nýbrž že se tu objevuje
jen kdosi jako zmocněnec jakékoliv organisace -
Beauftragter irgendeiner Organisation. Toto pojetí je konec
liberalismu vůbec", praví Stresemann. "Jestliže
nemáme žádných liberálních
stran, které by dovedly snésti osobnost, pak přestanou
býti nositeli liberalismu." - Troufám si tvrditi,
že to neznamená jen konec liberalismu, nýbrž
také konec demokracie, když demokracie nesnáší
vůdce. Mám za to, že ministr v demokratickém
státě se má považovati za vůdce,
který je zvolen, jehož autorita prýští
z vůle těch, kdož ho zvolili, ale že,
pokud je zvolen a pokud je ve funkci, pokud není odvolán,
je vůdcem, kterého nutno poslouchati. Jemu může
býti parlamentem vyslovena nedůvěra a pak
musí jíti, ale dokud mu parlament nedůvěru
nevysloví, pak je to ministr a nutno ho poslouchati. (Posl.
Hampl: To byrokracie vždycky nedělala!) Bohužel!
Máme, bohužel, moc ministrů, kteří,
když se octli v konfliktu se svým svědomím
in puncto nějakého zákona, tak neposlechli
svědomí, nýbrž své strany, nebo
parlamentní majority. Místo aby řekli: "Pánové,
najděte si jiného, který vám podepíše
ten zákon, já se svou ctí a se svými
vědomostmi srovnati nemohu, abych ten zákon podepsal,
a proto jdu."
Angličtí demokraté, hlavně ve straně
dělnické, přirovnávají velmi
často vůdce strany ke kapelníkovi, kterého
musejí hudebníci poslouchat na setinu vteřiny.
Troufám si tvrditi, že velmi mnoho z našich ministrů
nemělo té ambice, býti, kapelníky
tam, kde jde o zahrání národní skladby,
ale dovedli se spokojiti s funkcí jakýchsi biletářů,
kteří pouštěli nebo nepouštěli
na tento koncert. Troufám si tvrditi... (Posl. Hampl:
Dr Preiss!) - ano, toho kapelníka z venku uznávali
- že naše demokracie právě v oboru hospodářské
politiky projevuje těžkou nemoc, která záleží
v neuznávání vůdců a v nechuti
vésti. Vůdcové nechtějí vésti,
chtějí, aby byli strkáni, oni nechtějí
taktovati tomuto sboru, oni chtějí, aby jejich rukou
v kabátě bylo cloumáno kýmsi vzadu.
(Posl. Bechyně: To dělal také Matěj
Kopecký!) Ano, velmi dobře.
Mám za to, že musíme se čelem postaviti
k této nemoci našeho veřejného zřízení.
To není pouze krise parlamentarismu, mám za to,
že je to nemoc našeho veřejného zřízení.
Bez jasného rozpoznání této nemoci
není naděje, že bychom ji správně
léčili. Medicina bývá ovšem neméně
hořká jako diagnosa. Není člověku
příjemné, když zjišťuje, co
špatného je u nás. Ale špatný člověk
je, který ví, co je u nás špatného,
ale neřekne to, a nepokusí se to léčiti.
(Potlesk poslanců čsl. strany soc. demokratické.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
Simm. Uděluji mu slovo.
Posl. Simm (německy): Dámy a pánové!
Předmět dnešního denního pořádku,
týkající se ratifikování obchodní
smlouvy s Francií, jest nepochybně takovým,
že vyvolává nejširší hospodářský,
avšak také ostatní zájem, a to zajisté
z dvojího důvodu: Nejdříve z toho
důvodu, poněvadž je uzavření
obchodní smlouvy v přítomné době
nebezpečně hrozících hospodářských
událostí již samo sebou významným
pro veškeré hospodářské vrstvy,
potom však také jistě z toho důvodu,
že právě nové stanovení obchodních
vztahů Československé republiky k Francii
zaslouží stále povšimnutí jako
korektura vůči bývalým poměrům,
které Československo k Francii mělo. Také
my, kteří jsme se dnes hlásili o slovo k
předmětu denního pořádku stran
ratifikace obchodní smlouvy s Francií, zajímáme
se o tento předmět z těchto obou důvodů.
(Předsednictví převzal místopředseda
Stivín.) Smím zde dojista konstatovati, že
zájem o tento předmět není teprve
dnešní, nýbrž že zde jest již
dávno; smím zde skromně poukázati
na kus práce své strany, která právě
v tomto ohledu před lety již byla vykonána
předčasně zemřelým kolegou
posl. Patzelem.
Co se všeobecné stránky dotýče,
byli jsme vždy toho mínění, aby vyjednávání
o obchodní smlouvy se napomáhalo, uzavření
obchodních smluv se všemi státy, zvláště
státy sousedními se co nejúčinněji
podporovala, poněvadž jako lidé stojící
ve skutečném a opravdovém hospodářském
životě dobře víme, co znamená
pořádek v obchodních a hospodářských
poměrech mezi státy pro bezpečné fungování
hospodářství, které konec konců
jest základem života tisíců a tisíců
lidí a v neposlední řadě bezpečným
základem pro tisíce a tisíce obyvatel právě
Československé republiky jako státu průmyslového.
Poukazujeme při tomto zjištění, že
jsme toho domnění, že obchodní smlouvy
mezi dvěma státy jsou jedině s to dáti
bezpečnou záruku k onomu stavu skutečně
fungujícího hospodářství, který
obchodně a hospodářsko-politicky býval
před válkou. Právě před válkou
bylo charakteristické, že existovala široká
síť postačujících obchodních
smluv a že tyto obchodní smlouvy byly takřka
vzájemným životním pojištěním
jednotlivých států. Měly-li míti
nějaký účel, nemohly býti ničím
jiným nežli řády pro hospodářství
a pro obchod stavícími na vzájemných
ústupcích. Byly to, smí se to zde dojista
poznamenati, výsledky dlouholetých pozorování
stupně, obsahu a způsobu vzájemného
obchodu mezi jednotlivými státy, jak je národy
a národnosti ve svých hospodářstvích
právě representují. Nutno jen poněkud
nahlédnouti do obchodních a hospodářských
statistik doby předválečné, aby co
zde jako mínění vykládám, jsme
dostali stokrát prokázáno, jak právě
na podkladě takových obchodních smluv, jak
existovaly mezi státy v době předválečné,
byla teprve umožněna, abych tak řekl, rovnováha
pro hospodářské životní poměry
jednotlivých národů a národností.
Nemá se popírati, a vlastně jsem již
ve svých úvodních slovech naznačil,
jak důležité jsou takové smlouvy právě
pro průmyslový stát, pro stát, který
jest odkázán na vývoz, a jak důležitou
jest taková smlouva právě pro Československo,
které jest přece státem průmyslovým,
i když ne výlučně. Představuje
však přece řadu složek, v níž
průmyslový moment má převážný
význam. Stáli jsme tedy od jakživa na stanovisku
podpory práce našich odpovědných obchodně
politických faktorů s vytvářením
obchodních a hospodářských smluv s
jednotlivými státy a také k dnešnímu
předmětu se nestavíme jinak, což ovšem
neznamená, že si jej nedovolíme zkritisovati,
jak jest zde v elaborátě připraven k rokování.
Jak se vyvíjel, zaujmeme-li teď k tomuto bodu denního
pořádku zvláště stanovisko, obchodní
poměr Československa k Francii po celá léta,
počínaje rokem 1918, rokem převratu, až
k 1927 a 1928 a až k běžnému roku a jak
se vyvine tento obchodní a hospodářskopolitický
poměr Československa k Francii na základě
nového řádu, který má býti
vytvořen novou obchodní smlouvou? Obchodní
spojení mezi Československem a Francií odbývala
se od počátku to nutno zde konstatovati - v málo
přátelských metodách. (Výkřiky
posl. dr Schollicha.) Byla jednostranně přistřižena
pro Francii. Vzpomínám pouze toho, že až
do 16. července 1925 měla Francie podle ustanovení
mírové smlouvy trianonské úplně
zabezpečené nejvyšší výhody
pro své zboží v Československu, kdežto
naopak Československu nebyla tato výhoda zachována.
Tak z poměru k Francii brala tato docela jednostranným
způsobem užitek, kdežto pro Československo
byl zahraniční obchod s Francií od r. 1923
pasivní. (Posl. Geyer [německy]: Pravá
láska to není!) Ano, pravá láska
to není; k tomu ještě přijdu. Jest však
zajímavé konstatovati z číslic, jakým
způsobem, v jakém stupni a až do které
výše byl právě tento obchodní
poměr k Francii pro Československo pasivní.
Nemohu o tom přednésti číselný
materiál dosti obšírně, jak by to bylo
nutno, abych tyto skutečnosti dotvrdil. Konečně
není to také zapotřebí. Ale nechť
několik číslic dokáže, jak se
vyvíjel náš obchodní a hospodářský
poměr k Francii od r. 1923 rok od roku stále katastrofálněji.
Tak činila na př. pasiva našeho zahraničního
obchodu s Francií r. 1923 50 milionů Kč,
r. 1924 stoupla tato pasivní stránka na 244 milionů
Kč, r. 1925 na 424 miliony Kč, r. 1926 činila
rovněž 424 milionů Kč. R. 1927 stouplo
pasivní saldo Československé republiky co
do jejího obchodního a hospodářského
spojení s Francií již na více než
půl miliardy. Kol. Geyer upozornil mne výkřikem
na skutečný, praktický, svým vlivem
na reální život působící
výsledek našeho politického přátelství
s Francií, jakož i na to, že jsme byli hospodářsky
a obchodně politicky tímto způsobem Francií
vykořisťováni. Můžeme však
k obětem francouzského přátelství,
jež se právě jeví v číslicích,
které jsem zde jmenoval, přičísti
i oběti, které přináší
československý stát každoročně
na své vojsko a armádu, jež přece musí
udržovati v této velikosti a síle z diktátu
státu, s nímž není s to obchodně
a hospodářskopoliticky dosíci větších
výsledků. Na zvýšené zbrojení,
které musíme každoročně prováděti
na základě vojenské úmluvy, a jež
každoročně činí sta milionů
korun, nesmí se zapomenouti. K tomu přistupují
ještě další výdaje na podobné
účely. Sečteme-li to všechno, pak se
ukáží k pasivnímu saldu Československé
republiky, jež jsem prve jmenoval, dojista ještě
okrouhle dvě miliardy výdajů na vojenské
účely, které musíme platiti na základě
některých politických poměrů
k Francii a z toho resultujících závazků.
Cizinecký ruch z Československa do Francie je dosti
značný, z Francie do Československé
republiky však velmi malý, takže vůči
výše uvedeným číslicím
nepřicházejí příjmy vůbec
v úvahu. (Výkřiky posl. dr Schollicha
a inž. Junga.) Náš cizinecký ruch
s Francií jest tudíž rovněž pasivní
a přináší prospěch pouze Francii.
Dosavadní obchodní smlouva s Francií, druhá
od uzavření míru, byla uzavřena 17.
srpna 1923 a vstoupila prozatímně v platnost 1.
září 1923. Podle této byla proti plným
nejvyšším výhodám pro Francii přiznána
Československu nejvyšší výhoda
pouze pro velmi nepatrný počet zboží.
Jiná skupina zboží požívá
určité výhody a všecko ostatní
zboží spadá pod generální tarif,
který Francie zvýšila r. 1921 čtyřnásobně.
Státy jako Belgie, Italie, Anglie, Švýcarsko,
Švédsko, Norvéžsko a Nizozemí požívaly
ve Francii nejvyšších výhod, takže
na francouzských trzích byla československá
konkurence přímo nemožná. Neregistrujeme
to při projednávání dnešní
úmluvy nadarmo, nýbrž účelově
a užitečně pro výchovu veřejného
mínění státu o ceně našeho
spojení s Francií.
V r. 1926 podařilo se Německu - a nepostrádá
to jakési ironie - učiniti průlom do tohoto
systému francouzské smluvní politiky německo-francouzskou
obchodní smlouvou, k níž došlo po velmi
obtížném vyjednávání,
poněvadž v této smlouvě byly Německu
přiznány nejvyšší výhody
a Československo participovalo částečně
na Německu přiznané nejvyšší
výhodě na základě tak zvané
assimilační klausule k obchodní smlouvě
s Francií r. 1923. (Posl. inž. Jung [německy]:
Československo jako přívěsek Německa!)
Tak nepostrádá, jak již řečeno,
vývoj korektury našeho obchodního poměru
k Francii německým vlivem jakési ironie.
Pravil jsem, že Československo participuje následkem
ujednání Francie s Německem na nejvyšší
výhodě, ovšem pokud se nejvyšší
výhoda týká zboží, které
podle československo-francouzské obchodní
smlouvy spadalo pod nejvyšší výhody, nebo
pod mezitarif, nikoli však pokud spadalo pod generální
tarif. Tato výhoda, kterou vlastně přineslo
Československu říšskoněmecké
ministerstvo obchodu, nebyla při stanovisku, jež se
zde bohužel ještě k Německu zaujímá,
bez jakési hořké příchuti.
Do Československa vyváží Francie většinou
drahé luxusní zboží: hedvábné
zboží, voňavky, vína a vína šumivá,
ovoce a zeleninu, bavlněnou přízi, kaučuk
a kaučukové zboží, kůži
a zboží kožené, stroje, kožišnické
zboží, automobily atd. Náš dovoz do Francie
skládá se především ze skla,
porculánu, chmelu, koží kozích a králičích,
vlny, vlněných tkaniv, jabloneckého zboží,
papíru, zboží železného, dřevěného
zboží, strojů a bot. Na vývozu do Francie
jest tedy, jak jest z tohoto sestavení viděti, interesováno
zemědělství právě tak jako
průmysl, skorem bych řekl v úplně
stejné míře. V první řadě
jest interesován průmysl sklářský.
Mluvím neposledně jako zástupce oblasti,
v níž sklářský průmysl
představuje takřka zájem životní
vůbec. Zemědělství dosáhlo
v nové obchodní smlouvě francouzských
minimálních cel pro oves, ječmen, sušenou
zeleninu, slad, chmel a plzeňské pivo a to pod titulem
nejvyšší výhody, kterou nová smlouva
nyní rozšiřuje také na Československo.
Naproti tomu Československo poskytlo podstatně Francii
příznivější postavení
u velikého počtu položek jejího luxusního
zboží, zvýšilo dovozní kontingent
u vína z Francie na 120.000 hl a snížilo značně
clo na šampaňské, aby páni, jejichž
životním zvykem jest píti šampaňské,
požívali z této korektury obchodní smlouvy
přece také nějaké výhody. (Výkřiky
posl. Geyera.) Pro náš průmysl bylo podstatně
dosaženo jen málo ústupků pro tkaniva,
sklo, porculán, gumové zboží. Především
pro sklo, porculán a tkaniva jsou příliš
nepatrné, než aby jim umožnily v budoucnu snesitelný
obchod s Francií.
Pouze jednomu průmyslu - a o tom mluvil právě
pan řečník přede mnou dr Macek
velmi obšírně - byly novým zněním
obchodní smlouvy s Francií přiznány
podstatné ústupky, při nejmenším
žádné zhoršení jeho dosavadního
přízně požívajícího
postavení. Jest to československý automobilový
průmysl. Díváme-li se do zákulisí
vlastních příčin a důvodů,
pak jsou ovšem poslední usnesení velmi pochopitelná.
Za československým automobilním průmyslem
stojí, jak přece víme, Živnostenská
banka, a té se přec podaří mnohdy
něco prosaditi. (Výkřiky posl. Geyera
a dr Schollicha.) Nyní je zcela podivné, že
Francie činí Československu jen velmi skromné
ústupky a to teprve po velmi zdlouhavém vyjednávání,
ústupky, které musily býti Československem
vykoupeny koncesemi, které činí cenu ústupků
Francie takřka ilusorními. Toto přátelství,
které tímto Francie opět tak správně
interpretuje, podobá se velmi silně přátelství,
jež bývá mezi bankou a jejími dlužníky,
jimž banka sbírá smetanu s jejich podniků.
Pánové! Tolik ke kritice obchodní smlouvy
s Francií. Naše úloha nebyla by však dokonale
splněna, kdybychom si nepřipamatovali při
kritice francouzské obchodní smlouvy ony obchodní
smlouvy, které Československu chybí a které
podle našeho mínění mají pro
Československo daleko větší význam
než obchodní smlouva s Francií. Ptám
se vás, pánové, kde zůstává
obchodní smlouva s Německem, obchodní smlouva
s Jugoslavií a s Rumunskem? Na tyto otázky mělo
by nezbytně odpověděti naše obchodně
politické, případně odpovědné
vedení naší obchodní politiky. Mělo
by mu to býti zcela zvláště nezbytné
odpověděti na tyto otázky vůči
oněm hrozivým hospodářským
katastrofám, jež budou vyplňovati léta
1929 a 1930. Připomínám svoji řeč,
kterou jsem přednesl zde 6. července minulého
roku, v níž jsem včas upozornil na příští
hospodářské vývoje a zápletky,
s nimiž bude musit Československo počítati
v letech 1929 a 1930. Nebyla to tehdy řeč, jejímž
úmyslem bylo zlobiti nebo raniti, nýbrž byly
to poznámky, které jsem úmyslně učinil,
aby působily skutečně profylakticky, aby
naši odpovědnou obchodní politiku přiměly
k opatřením, která by takřka byla
bývala v zájmu státu, aby včas provedla
korektury všech těchto zápletek, jak je - a
nechci býti prorokem neštěstí, ale musím
to říci - určitě zažijeme r.
1929 a 1930 v hospodářském ohledu. Kde zůstávají
zde opět odpovědní obchodní a hospodářští
politikové státu, kde pak se kdo namáhá,
aby se obchodní smlouvy uzavřely právě
s oněmi státy, které jsou podle našeho
mínění nejdůležitějšími
hospodářskými podílníky Československé
republiky? Pánové, dovolte mi přec, abych
apeloval zcela zvláště na ony pány s
druhé strany, kteří jsou odpovědni
za vytváření obchodně politických
poměrů tohoto státu. Přece mně
nebudete chtít popříti, že je vyjasnění
našeho obchodního a hospodářsko-politického
poměru k Německu eminentní státní
nezbytností. Na tomto vyjasnění závisí
ve skutečnosti zajištění existence tisíců,
desetitisíců ba statisíců lidí.
Pánové, proč se nehýbáte, proč
nekonáte větší a odpovědnější
práci, aby se dosáhlo uzavření obchodní
smlouvy s Německem, kterou považuji přímo
za nezbytnost v zájmu státu? Páni však,
alespoň v poslední době, naladili také
do trochu ostřejší toniny, aby se též
dostali aspoň s jiným ze jmenovaných států
v obchodně smluvní poměr, míním
s Jugoslavií. Obchodní smlouva s Jugoslavií
je zcela podstatný a důležitý požadavek
pro náš stát. Jest skutečností,
že hospodářsko-politický poměr
mezi námi a Jugoslavií byl po delší
dobu zkalen a bude zkalen ještě více. Ale my
musíme, bohužel, tempo naší obchodní
politiky klasifikovati jako příliš pomalé
a odpovědní činitelé budou se přec
musit dát do rychlejšího pochodového
tempa, abychom dokončili tuto úpravu, nezbytnou
pro existenci tisíců a desetitisíců
již v nejbližší době. Při
tom musíme však upozorniti ještě na něco
jiného. Již jsem vám vylíčil,
že u obchodní smlouvy s Německem jde také
o to, abychom využili konsumní síly říše
čítající nad 60 milionů lidí.
A nechceme-li v budoucnosti býti příliš
poškozeni, nesmíte se politicky příliš
radovati z toho, že při reparačním jednání
v Paříži byl Německu na krk pověšen
ohromný tribut. Každá marka, každý
fenyk tohoto tributu, který Německo odvede do Francie,
Anglie, nebo do jiné spojenecké oblasti, ujde nám,
každá marka a každý fenyk z konsumní
síly Německa bude naší produkci prostě
scházeti. (Různé výkřiky
na levici.)