Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Co však bude a zůstane každému normálně myslícímu člověku nepochopitelným, je skutečnost, že rozhodujícím činitelům českého vládního systému musí posloužiti také tento předložený návrh zákona, aby nás, Němce, v národnostním ohledu poškodil a dal nám poznati rafinovaně vychytralý způsob národnostního poškozování a útisku, jež se na nás zcela pomalu v budoucnosti budou páchati, aniž máme možnost proti tomu se postaviti na obranu. Jde o soustavné ohrožování německých zemských úřadoven. Všeobecného pensijního ústavu v Praze, v Brně a Opavě, z nichž poslednější byla již tímto návrhem zákona ztracena, kdežto obě dřívější mají býti pomalu v budoucnosti zničeny. Nehledě k Slovensku, zakládají se dnes stávající zemské úřadovny Všeobecného pensijního ústavu na zákoně o pensijním pojištění ze dne 16. prosince 1906 a na nařízení ministerstva vnitra ze dne 5. listopadu 1908 vydaného k provedení tohoto zákona. Na tomto stavu nezměnily následující novely zákona, čítaje v to novelu z r. 1920, ničeho. Vládní předloha zákona o pensijním pojištění, podaná r. 1901, chystala úplně ústředně organisovaný pensijní ústav pro Rakousko se sídlem ve Vídni. Proti této organisaci čelil boj zvláště českých poslanců ve vídeňské sněmovně, který konečně vedl k dohodě, právě k nyní ještě trvajícím zemským úřadovnám. V těchto trvajících zemských úřadovnách pensijního ústavu máme po desetiletí vžilou organisaci, jež se osvědčila v každém ohledu výborně. Dokonce i důvodová zpráva označuje za zbytečné, aby stará, osvědčená organisace byla rušena a aby se dělaly pokusy s novou organisací, jejíž účelnost a výsledek byly by přece jen nejisté. Doznává se výslovně, že by nebylo možno vzdáti se zemských úřadoven bez značného, ztěží překonatelného odporu. Ve skutečnosti se přece také ponechává systém zemských úřadoven, jen německé úřadovny se prohlašují za zbytečné. Národně politické důvody, druhdy uplatňované českými poslanci ve vídeňské sněmovně, se nyní nepřiznávají Němcům. Již při poradách odborné komise počal boj Čechů proti německým zemským úřadovnám.

Podle návrhů komise odborníků měly býti nynější německé zemské úřadovny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zrušeny, a jen zřízeny tři společné zemské úřadovny, jedna pro Čechy v Praze, jedna pro Moravu a Slezsko v Brně a jedna pro Slovensko a Podkarpatskou Rus v Bratislavě. Námitky německých členů komise, odůvodněné naléhavým přáním zaměstnavatelů a zaměstnanců po zachování německých zemských úřadoven, zůstaly bez výsledku. Při všech jednáních odborné komise bylo jasným úmyslem Čechů, aby německé zemské úřadovny byly zrušeny. Tak přišel vládní návrh konečně před ministerskou radu k předběžnému schválení. Kdo četl § 84, obsažený v této předloze, nemohl mu jinak rozuměti, než že v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a i na Slovensku má zůstati jen jedna zemská úřadovna, ježto tento názor ukázal se býti plně potvrzen také zněním §u 124, odst. 11, §u 134, odst. 2 a §u 135, odst. 2. Německý lid nemohl pochopiti, že tato německá država měla býti ztracena za vlády, ve které zasedají dva němečtí ministři, tím spíše, že vláda byla již na to upozorněna, že německé vládní strany nemohou a nebudou nikterak hlasovati pro předlohu zákona, jestliže tato ruší po 20 let trvající německé zemské úřadovny Všeobecného pensijního ústavu nebo také jen je v jejich působnosti omezuje. A skutečně byla německá veřejnost příjemně překvapena novinářskou zprávou, že oba němečtí ministři kladli požadavek udržeti německé zemské úřadovny se vší energií a že dokonce hrozili demisí, kdyby tomuto německému přání nebylo vyhověno. Tisk německých vládních stran uklidňoval po celé týdny německý lid, že prý zachování německých zemských úřadoven je téměř zajištěno, že jen přiměřená změna textu §u 84 bude ještě předmětem jednání politické "osmy". Teprve během porad soc.-politického výboru proskakovala znovu zpráva, že zvláště ministr Šrámek a zástupce české klerikální strany činí zachování německých zemských úřadoven nové potíže a že německé vládní strany jsou nuceny vybojovati těžký boj se svými českými druhy v koalici. Přímo před konečným hlasováním v sociálně-politickém výboru byl německým vládním stranám předložen text pro § 84, který sice prozatím formálně ponechává německé zemské úřadovny, vydává je však svými ustanoveními na pospas libovůli ministra sociální péče a odsuzuje je k zániku v nejkratší době. Tato zákonná formule byla předložena německým vládním stranám s ultimátem, které není možno bráti vážně, že německé vládní strany musí proň hlasovati nebo že bude zákon o pensijním pojištění, dělán jinou většinou. Nepochopitelným způsobem ustoupily německé vládní strany tomuto nátlaku a prováděly opětně politiku povolnosti vůči Čechům. Za všenárodní české koalice se podařilo udržeti německé zemské úřadovny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, za smíšeně národní vládní většiny podtíná se tato německá država. (Posl. dr Koberg [německy]: Opavská zemská úřadovna zmizí ihned!) Ta je již odbyta.

Všechny takové důvody, které mluvily pro zachování německých zemských úřadoven Všeobecného pensijního ústavu, narážely u českých vládních stran na hluché uši. Útěchy německého vládního tisku že přece německé zemské úřadovny prozatím zůstanou zachovány, že jejich organisace a jejich působnost má prý býti určena nařízením vlády, ve které zasedají dva němečtí ministři, kteří již vykonají náležitý vliv na udržení německých zemských úřadoven nejsou podle našich dosavadních zkušeností nikterak s to, aby rozptýlily naše obavy. Naopak, vidíme jasně a zřetelně, že se soustavné ničení německých zemských úřadoven, o které Češi usilují, uskutečňuje nepříjemně rychle. Nejprve se rozpouští německá zemská úřadovna v Opavě s poukazem na účinek správní reformy a převádí se do německé zemské úřadovny na Moravě. Tím skutečně zmizela již jedna z těch nenáviděných německých zemských úřadoven. Zbývají tedy ještě obě německé zemské úřadovny v Praze a v Brně. K ohraničení obvodu působnosti německé zemské úřadovny v Čechách došlo dosud podle zásady územní, kdežto na Moravě byla vzata za základ tak zvaná zásada osobní. Tato odlišná organisace obvodu působnosti byla také dosud jedině možnou zárukou zachování této německé državy v Čechách a na Moravě. Co se stane nyní? Nejprve se uvádí za důvod proti brněnské německé zemské úřadovně, že národnostní katastr, podle něhož jest stanoven její územní obvod, dnes již neexistuje, že tedy je ztracen zákonitý podklad pro podržení zásady osobní. Z důvodů unifikačních bude tedy zaveden pro německou zemskou úřadovnu spojených zemí Moravy a Slezska v Čechách platný princip územní. Podle statistických dat uveřejněných dr Hotowtzem v časopise "Pensijní pojištění" bude míti německá zemská úřadovna v Brně v budoucnosti nejvýše 13.000 pojištěnců. Podle výpočtu dr Hotowtze má pak Brno příliš malou německou zemskou úřadovnu, jež vzhledem ke svým poměrně vyšším nákladům správním a vzhledem k svému poměrně většímu aparátu úřednickému v poměru k větší zemské úřadovně musí být: označena jako nehospodárná. Vláda tedy rozpustí z důvodů hospodárnosti německou zemskou úřadovnu v Brně. Tím zmizí druhá německá zemská úřadovna. Z důvodů unifikačních dojde pak vláda k závěru, že také německá zemská úřadovna v Praze je zbytečná a proto může býti bez ohrožení celé organisace rozpuštěna. Tak dosáhne česká vláda oklikami toho, co se prozatím ještě ostýchá učiniti násilným činem proti Němcům. Budoucnost nás poučí že naše obavy a strachy jsou plně oprávněny. Rána za ranou se uskuteční, co dnes oposice maluje na zeď jako prý bezpodstatné strašidlo. Dosud vedeme bezvýsledný boj o svou německou državu v tomto státě. Neohroženě bojujeme proti zákonným ustanovením, jež pružností svého výkladu umožňují českým držitelům moci, aby nám působili jednu porážku za druhou.

Nepochopitelným nám zůstává jen chování německých vládních stran, jež nedovedly využíti svého příznivého postavení ve vládní většině ani při této příležitosti. Nyní, když české strany ještě nejsou s to, aby vytvořily novou vládní většinu, byly by mohly německé strany vládní klidně hroziti svým výstupem z vládní většiny a tak vynutiti zachování německých zemských úřadoven. Jestliže toho neučinily, budou museti později jednou za toto chování nésti odpovědnost před celým německým národem.

Připouštím, že řada zákonných ustanovení vládní předlohy je beze všeho přijatelnou se sociálního hlediska i pro německou stranu národní. Vítáme to, že jeden z nejnaléhavějších požadavků na poli sociální politiky, na jehož naléhavost měla v posledních letech příležitost opětně s největším důrazem poukázati i německá strana národní, má konečně dojíti splnění. Třeba že vybudování budoucího pensijního pojištění, jež je životní otázkou pro tisíce německých soukromých zaměstnanců, může ještě býti v mnohých bodech zlepšeno, mohla by něm. strana národní souhlasiti přece alespoň s oněmi ustanoveními, jež byla beze změny a zhoršení převzata z návrhu odborné komise do vládního návrhu. Německá strana národní uznává také spravedlivé požadavky novinářů a mohla by bez váhání souhlasiti s dnes předloženým §em 124, poněvadž přece tato ustanovení byla přijata uznanou organisací novinářů jako dohoda s vládní většinou. Pokud však jsou vládou předkládány sněmovně zákony, které obsahují těžké poškození národnostní državy Němců, jako se to děje v případě německých zemských úřadoven v tomto zákoně, nesmí německá strana národní vysloviti vládě důvěru a musí z národnostně-politických důvodů takovému zákonu odepříti svůj souhlas.

Máme však vůči předloženému zákonu ještě jiné obavy národně-politické. Kdežto v §u 69, odst. 3 zákona č. 221/24 se Ústřední sociální pojišťovna zavazuje, aby dbala, aby mezi úředníky souhlasil poměr národnostní příslušnosti přibližně s národnostní příslušností pojištěnců, postrádáme obdobného ustanovení v projednávaném zákoně stran ústředny Všeobecného pensijního ústavu. Máme obavy, že vypuštění tohoto ustanovení znamená praejudic pro chystaný zákon o nemocenském pojištění soukromých zaměstnanců, takže němečtí zaměstnanci jsou takto poškozováni.

Bohužel musíme však také poznamenati, že právě v době, kdy všechny německé strany stanovily samosprávu v tomto státě alespoň za etapový cíl své politiky, obsahuje předložený vládní návrh vše, co soustavně podkopává samosprávu ve správě sociálního pojištění. Podle našeho názoru má správa pensijního pojištění spočívati výhradně v rukou osob nejblíže zúčastněných, zaměstnanců a zaměstnavatelů, a státní dozor má býti omezen na onu nejmenší míru, které je třeba, aby bylo zabezpečeno splnění zákonitých náležitostí a aby bylo zabráněno zneužití. Odmítáme proto, že vládní předloha omezuje správu pensijního pojištění jakožto čestný úřad.

Právě tak jako při zákonu o okresních a zemských zastupitelstvech bojovali jsme proti právu vlády jmenovati třetinu členů okresního a zemského zastupitelstva, odpíráme i nyní svůj souhlas k tomu, aby vládě dostalo se práva, aby k členům výboru Všeobecného pensijního ústavu voleným ze zaměstnanců a zaměstnavatelů podle zásady poměrné volby jmenovala také ještě odborníky, poněvadž to odporuje zásadě demokracie a sebeurčení členů Všeobecného pensijního ústavu, poněvadž dále se falšuje jmenováním výsledek poměrné volby. Byť bychom se třeba mohli spokojiti s tím, že předseda Všeobecného pensijního ústavu je jmenován presidentem republiky, musíme na druhé straně zásadně požadovati, aby jeho náměstkové ze skupiny zaměstnavatelů a zaměstnanců byli určeni svobodnou volbou z jejich středu. Nyní v zákoně stanovené jmenování má pravděpodobně sloužiti jen k tomu, aby na konec jedním z náměstků nebyl Němec. (Souhlas na levici.) Stejný požadavek voleb klademe také u náměstků předsedů zemských úřadoven.

Vznášíme námitky také proti dalekosáhlé plné moci, kterou si nechává dáti ministerstvo soc. péče stran celého hospodářství pensijního pojištění, jen aby mohlo pensijnímu pojištění vnutiti svou byrokratickou metodu správy. Odmítáme také vrchnostenské postavení ministerstva sociální péče a ministerstva financí, příčící se každé zásadě samosprávy, v otázkách hospodaření se jměním, poněvadž kapitály nahromaděné v pensijním pojištění, jež byly nashromážděny z hospodářství národního, mají býti dány k použití na státní účely, mají však býti bezvýhradně odňaty hospodaření soukromému.

Dnes víme, že všechna naše přání v tom směru zůstanou nesplněna, poněvadž vládní většina se usnesla, že tento zákon přijme, jak byl podle přání vlády předložen sněmovně. Pokud však naše nejdůležitější požadavky a přání nemají naděje na splnění, musí německá strana národní hlasovati proti tomuto zákonu. (Potlesk poslanců něm. strany národní.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Dávam slovo ďalšiemu zaznačenému rečníku, pánu posl. Burianovi.

Posl. Burian: Ctěná sněmovno! Naše stanovisko k osnově zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců je dáno zásadami, které jsme uplatňovali při projednávání zákona o sociálním pojištění dělnickém. Dnes bychom jen potřebovali opakovati, co jsme tenkráte řekli. Vláda měří soukromým zaměstnancům podobně, jako měřila dělníkům. Vládní měšťácké strany postavily se proti podstatným požadavkům soukromých zaměstnanců, a nár. socialisté i soc. demokraté obou národností kompromisním jednáním vyhověli zaměstnavatelům tam, kde tito si toho přáli. Všechny tyto strany budou však vykládati, že zákon je jejich velikou vymožeností ve prospěch soukromých zaměstnanců. Jsme povinni soukromým zaměstnancům otvírati oči. Jsme povinni jim říci: Zákon má vykonati řadu služeb ve prospěch kapitalistické třídy a v neprospěch opravdových existenčních zájmů soukromých zaměstnanců. Zákonem má býti soukromé zaměstnanectvo zaslepeno, má mu býti namluveno, že tak zv. zaměstnanci ve vyšších službách docílili velkolepé reformy a že za to mají býti vděčni a nakloněni vládním stranám, případně reformistům. Zákonem mají býti soukromí zaměstnanci utišeni, uklidněni, umlčeni, mají býti odvráceni od opravdové obhajoby svých skutečných existenčních potřeb, zaměstnanci mají na své velké životní starosti zapomenouti a mají si namluviti, že pro rozřešení jejich sociální otázky byl vykoná velký čin, byla vypracována vzácná reforma.

Voláme proto k soukromým zaměstnancům: nedejte se klamati, zákon o pojištění soukromých zaměstnanců "ve vyšších službách" to jest jen danajský dar soukromým zaměstnancům.

Ti, pro které je zákon určen, učili se tomu ve školách, jak chytrý Odysseus před brány Troje postavil krásného dřevěného koně, v jehož útrobách byli skryti ozbrojení vojáci, kteří pak trojské obyvatelstvo přemohli. Podobně také soukromí zaměstnanci mají býti obelstěni, uchlácholeni, nemá se u nich projeviti bdělost, mají zůstati ztrnule v netečnosti, aby kapitalistická třída mohla tím více z jejich práce těžiti.

Zákon je takovým danajským darem v několika směrech.

Ze skutečných zásad sociálního pojištění nesplňuje zákon nic. Co bylo již před válkou vytýčeno pouhými reformisty, co ještě dnes je pokládáno za něco nemožného, neuskutečnitelného, přemrštěného, nevyplývá ve skutečnosti ze žádného politického radikalismu, nýbrž jde prostě o uskutečnění důsledků z jednoduchého předpokladu, že největší péče nemá býti věnována kapitalistickému majetku a imperialisticko-militaristickému molochu, nýbrž že nejlépe má býti postaráno o pracujícího člověka, že nejhospodárněji má býti zacházeno s lidským životem těch, kteří jsou ve společnosti užitečně činni. V sociálním pojištění má se péče o pracujícího člověka projeviti způsobem nejdokonalejším. To znamená, že soc. pojištění pro všechny pracující lidi má býti vybudováno na těchto zásadách: 1. V případě nemoci, invalidity, nezaměstnanosti, stáří má se pojištěnci dostati takového důchodu, jak vysoký byl předtím jeho výdělek. 2. Příspěvky na pojištění nemají platiti pojištěnci, nýbrž mají je platiti zaměstnavatelé, pro které dělník nebo zaměstnanec pracuje. 3. Pojišťovací ústavy mají si spravovati pojištěnci výhradně sami a nikdo jiný jim do toho nemá mluvit. 4. Celá organisace veškerého sociálního pojištění dělníků i soukromých zaměstnanců má býti úplně jednotná. 5. Mezi novými a starými pojištěnci nemá býti rozdílů důchodových.

Nejlepší socialističtí odborníci v sociálně-pojišťovacích otázkách vyslovili se pro tyto zásady. V praktické politice zastává se jich však důsledně jedině komunistická strana.

V dělnickém pojištění byly všechny tyto zásady zamítnuty. A také soukromým zaměstnancům vládní strany nepopřály vybudování jejich pojištění na těchto zásadách. V kapitalistickém státě opravdová sociální reforma je neproveditelná, a i kdyby prakticky byla uskutečnitelná, kapitalistická třída nemá dobré vůle ji povoliti.

Úřednické pensijní pojištění bylo odděleno od pojištění dělnického. Je prý to tak nutné z důvodů odborných. Tento výklad je nepravdivý. Vláda a vládní strany odmítly všechny rozklady i měšťáckých odborníků v četných otázkách. Nejde jim tedy ani o zdravé sociální zásady, ani o to, aby pojištění bylo zařízeno podle zásad a potřeb odborných. Všude v osnově zákona jsou prosazovány hlediska třídně-politická na sociálních principech fašismu. Úřednické pojištění odděluje se od dělnického proto, aby úřednictvo bylo třídně a politicky uměle oddělováno od dělnictva. V soukromých zaměstnancích má býti vypěstována psychologie, že nemají s dělnictvem nic společného, že jsou stavem privilegovaným. Pokud se však kapitalistické třídě daří úředníky, techniky, obchodní zřízence, bankovní zaměstnance a všechny jiné kategorie takových zaměstnanců oddalovati od spojenectví s dělníky, potud samostatným pojištěním dává soukromým zaměstnancům danajský dar, neboť onou menta litou úředníků proti dělníkům získává zbraň pro sebe, proti soukromým zaměstnancům.

Dnes však rozhodující činitelé v kapitalistické třídě nedůvěřují již nikomu a tak v organisaci pensijního pojištění soukromých zaměstnanců zachází kapitalistický stát s úředníky a se všemi ostatními intelektuály a polointelektuály stejně tak, jako v dělnickém pojištění zachází s dělníky. Lichotivě je osnova nadepsána, že jde o zákon pro muže a ženy ve vyšších službách, ale samospráva je jim vzata nadobro. Celé pensijní pojištění soukromých zaměstnanců je dáno pod kuratelu zaměstnavatelů a kapitalistického státu. V dělnickém pojišťování bylo zavedení podobné kurately vysvětlováno tím, že stát na pojištění to přispívá a že jde o dělníky, kteří nedovedou se svěřenými jim penězi tak dobře hospodařiti.

Tentokráte stát na pojištění soukromých zaměstnanců nepřispívá, jde o pojištěnce vysoce vyškolené, kteří jsou často na vedoucích místech ve službách důležitých a složitých podniků, ale i v tomto případě vyhražuje si kapitalistický stát poručnictví nad nimi a nad jejich pensijním pojištěním. Příčina postupu tohoto je nyní aspoň odhalena. Kapitalistický stát vyhražuje si moc nad dělnickým i zřízenecko-úřednickým pojištěním, poněvadž chce, aby tohoto pojištění mohl využitkovati ve svůj vlastní prospěch a ve prospěch kapitalistické třídy. Zaměstnanci mají býti do určité míry pojištěni, mají míti dojem, že je o ně postaráno, ale celkovým rázem pojištění, jeho organisací, touto jeho páteří bude postaráno o blaho kapitalistického státu a kapitalistické třídy.

Kuratela kapitalistického státu nemůže soc. pojištění prospěti, nýbrž může mu jen škoditi. To doznávají dokonce členové bývalé vládní komise pro novelu pensijního zákona, kteří k vládnímu návrhu vypracovali zvláštní připomínky, v nichž na str. 16 a 17 čteme:

"Nedokonalost a škodlivost státní ingerence projevila se velmi markantně po převratu při likvidaci pensijního pojištění dříve rakouského. Kdyby tato likvidace byla bývala svěřena pensijním ústavům samotným - třebas za dozoru vlády - byla by bývala určitě nejdéle do roka skončena úplně a k spokojenosti všech stran. Prováděly ji však vlády nástupních států, které likvidaci býv. vídeňského Všeobecného pensijního ústavu sjednaly ovšem po slyšení, a podle návrhů nástupních pensijních ústavů - zásadně už v letech 1922 a 1923. Příslušná likvidační smlouva byla podepsána delegáty sukcesních států 29. března 1924. Od té doby až do dneška naše vláda přes všechny urgence a žádosti opomenula ratifikovati příslušnou úmluvu. Důvody toho nejsou vůbec známy, ale oprávnění jich lze tím méně pochopiti, poněvadž jiné vlády úmluvu již ratifikovaly. Toto opomenutí naší vlády způsobuje, že pražskému Všeobecnému pensijnímu ústavu dosud není odevzdána do vlastnictví část jmění, kterou z likvidace má obdržeti a která vedle nemovitostí, inventáře, věřitelských titulů z povolených zápůjček a různých cenných papírů sestává také z bývalých rakouských válečných půjček. Pražský Všeobecný pensijní ústav po marném urgování ratifikace domohl se konečně aspoň toho,.e za účelem přeměny těchto válečných půjček na čsl. státní půjčku směl r. 1925 složiti hotovost přes 150 mil. Kč. Pro nedostatek ratifikace není však přeměna dosud definitivně provedena a pražský ústav ztratil tak do začátku r. 1928 (kdy mu na zakročení dozorčího komisaře byly titry, ovšem za přísných kautel a záruk, vydány) jen na úrocích z úroků částku přes 7¹/₂ mil. Kč, tedy částku nijak nepatrnou, nýbrž velmi značnou. Utrpěl tuto ztrátu bez jakékoli své viny, jen zadržením vládní ratifikace a utrpěl ji asi zhola zbytečně, poněvadž toto zdržování nebylo nutné.

Stejně není dosud úplně provedena likvidace u všech zrušených náhradních ústavů a smluv, není dosud proveden clearing pohledávek a protipohledávek, nejsou dosud pražskému ústavu známa všechna práva a povinnosti, které mu z toho všeho vznikají. Poněvadž tu jde o částky dosahující sta milionů Kč, nemůže ovšem pražský ústav dosud naprosto přesně sestaviti svou matematickou bilanci a zejména ji nemůže uveřejniti."

Těmito skutečnostmi je sice stanovisko vlády a vládních stran věcně vyvráceno, ale prakticky kapitalistický stát neohlíží se na škody, které způsobí sociálnímu pojištění, když mu jde o zvýšení jeho moci.

Zajímavé je, že aspoň jedna zásada mohla být uskutečněna, o které jsem dříve mluvil. Posl. Klein v soc.-politickém výboru vykládal, že zaměstnavatelé byli ochotni platiti celé pojistné, ale žádali, aby zastoupení ve Všeobecném pensijním ústavě měli jen oni sami. Toho prý se sociální demokraté zalekli a aby pojištěncům zastoupení ve správě pojišťovacích zákonů zachovali, přistoupili na to, že budou zaměstnanci platiti polovinu pojistného Tohle se sociálním demokratům podařilo! Zaměstnanci mohli býti zbaveni placení ohromných statisíců a milionů, znamenitou politikou sociálních demokratů je budou platiti, ale práv nebudou míti žádných, neboť pokud budou míti nějaké skromné zastoupení, budou práva jejich zástupců naprosto bezcenná, neboť opravdovou moc ve Všeobecném pensijním ústavě budou míti zástupci zaměstnavatelů a státu. Je dobré držeti práva, ale platiti peníze a ztratiti práva, to podobá se jednání onoho zvířete, které chtělo dáti jenom kožich, ale ztratilo při tom život.

Chceme-li pochopiti, co kapitalistický stát zničením samosprávy pojištěnců sleduje, musíme si všimnouti, kolik bude na pensijní pojištění placeno a jaké budou důchody pojištěnců. Uvedu několik případů.

Důchod starobní vznikne teprve po 40letém placení příspěvků u mužů, po 35letém u žen. Důchod invalidní bude možno získati velmi těžko. Zákon podstatně zhoršuje ustanovení o zjišťování invalidity proti dosavadním předpisům. Sama důvodová zpráva k vládnímu návrhu to doznává slovy: "Podle dosavadního zákona je invalidním (nezpůsobilým k výdělku), kdo pro tělesnou nebo duševní vadu nemůže dále zastávati povinností svého posledního zaměstnání pojištěním povinného. Návrh podržuje invaliditu z povolání, která je výsadou a hlavním důvodem pro udržení samostatnosti pensijního pojištění, a rozšiřuje podle potřeby prakse dosavadní znaky invalidity o znak slabosti tělesných nebo duševních sil.

Dodatek, že pojištěnec nesmí býti schopen k výkonu i jiného povolání, přiměřeného jeho dosavadnímu povolání, způsobu, jakým byl v něm zaměstnán, jeho postavení v něm, jakož i jeho praktickému a teoretickému vzděláni, obsahuje tolik ochranných kautel pro pojištěnce, že není třeba se obávati, že by tím nastalo neodůvodněné zhoršení dosavadního stavu".

Vládní odůvodnění neodvažuje se tvrditi, že nenastane žádné zhoršení, nýbrž skutečné zhoršení jen omlouvá frásí, že nebude žádného neodůvodněného zhoršení. Skutečný stav bude tudíž takový, že důchod invalidní bude možno jen neobyčejně těžko získati, důchod starobní předpokládá u mužů zaplacení premií po dobu 40 let. Platiti do Všeobecného pensijního ústavu bude se však důkladně.

V nejnižší platové třídě, kdež budou zařazeni zaměstnanci s platem do 250 Kč měsíčně, bylo by za 40 let zaplaceno na hotovosti, t. j. bez úroků a úroků z úroků 5760 Kč. Zaměstnanec, jenž by v této třídě setrval, měl by po 40letém placení ročního starobního důchodu 3960 Kč. V jiné třídě (VI) s platem od 15.000 do 18.000 Kč ročně zaplaceno bude za 40 let do pensijního ústavu - zase bez úroků a úroků z úroků 68.000 Kč, roční důchod starobní bude činiti 14.040 Kč. V IX. třídě při platu od 30.000 až do 36.000 Kč bude do Všeobecného pensijního ústavu vloženo 90.800 Kč, roční důchod při stálém setrvání v téže třídě by činil ročně 19.800 Kč. Konečně v nejvyšší třídě s ročním platem přes 42.000 Kč bude za 40 let zaplaceno 120.000 Kč pojistného a roční důchod starobní bude činiti 23.640 Kč.

Ještě uvedu invalidní důchody v prostřední třídě šesté - zaměstnance s ročním platem od 15.000 do 18.000 Kč. To by činily po pěti letech 4.380 Kč, po 10 letech 5.760 Kč, po 20 letech 8.520 Kč, po 30 letech 11.280 Kč.

Počítáme-li normální vzestup platů zaměstnanců, není žádným přeháněním, řeknu-li, že za každého zaměstnance za 40 let bude s úroky a úroky z úroků do Všeobecného pensijního ústavu vloženo průměrně přes 100.000 Kč. V oné VI. třídě platové, do které zařazeni jsou zaměstnanci s nevelikými platy 15.000 až 18.000 Kč ročně, bude do Všeobecného pensijního ústavu za 40 let s úroky a úroky z úroků zaplaceno plných 178.777 Kč 23 h.

Obrovské sumy budou platiti zaměstnanci, z nich plynoucí důchody invalidní a starobní budou jen skromné a dožije se jich jen malý počet zaměstnanců. Leč ve Všeobecném pensijním ústavě budou se hromaditi obrovské miliony a miliardy. Takový je tedy obraz také tohoto druhého sociálního pojištění: Pojištěnci budou dostávati ze svých vkladů skromné většinou nedostatečné důchody, ale kapitalistická třída a kapitalistický stát budou vládnouti miliardami. V zaměstnancích bude vyvoláván dojem, že stalo se něco sociálně užitečného pro ně, ale ve skutečnosti bude zde vybudován veliký podnik pro majetné třídy, pro kapitalisty a kapitalistický stát.

Máme-li si učiniti správnou představu o tom, čím je odhlasované sociální pojištění dělnické, čím po odstranění samosprávy bude pensijní pojištění soukromých zaměstnanců "ve vyšších službách", pak musíme obě tato pojištění srovnati s funkcí velikých kapitalistických bank. Také do těchto peněžních ústavů vkládá lid své úspory a dostává z nich jen úroky, někdy dokonce ve správních radách některých peněžních ústavů jsou jednotliví "zástupci" dělnictva, ale nikomu nenapadá, aby v bankách viděl ústavy ve prospěch lidu nýbrž každý ví, že jsou to tvrze, bašty kapitalismu. Také Všeobecný pensijní ústav bude takovým velikým bankéřem kapitalistické třídy a kapitalistického rozvoje.

Úspory v peněžních ústavech mohou býti pro jednotlivce prospěšné, ale nesmí se dát klamati o skutečném kapitalistickém rázu bank. Pojištění invalidní, starobní a vdovské je nutné a poskytuje ve skromné míře po nejvíce jen malou podporu, ale my říkáme dělníkům a zaměstnancům, že se tím nesmí dáti klamati o celkovém kapitalistickém a re akčním rázu dnešního pojištění. Kapitalistický stát si je upravil pro kapitalistickou třídu. Reakce dokonce vystoupila převratně. Nedbala konservování, udržení starého způsobu pojištění, ale odstranila v něm vše, co pro kapitalistickou třídu nebylo dosti pevné. Banky budou lidové teprve tenkráte, když budou ovládány pracujícím lidem a dělnickým socialistickým státem. Pojištění dělníků a soukromých zaměstnanců bude plně sloužiti pojištěncům a pracujícímu lidu, když bude ovládáno výhradně pojištěnci a dělnickým socialistickým státem. Banky budou lidové teprve po socialistické revoluci a také sociální pojištění ať dělnické, ať úřednické bude lidové a pojištěncům úplně užitečné stejně tak teprve po socialistické revoluci.