Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Velmi významnou novotu obsahuje devátý oddíl projednávaného zákona, v němž se činí opatření stran zvláštního pojištění pro žurnalisty. Důvodová zpráva k §u 124 odůvodňuje zvláštní pojištění žurnalistů tím, že toto povolání více než některé jiné ničí duševní i fysické síly lidí v něm zaměstnaných, poněvadž není jen nadmíru namáhavé, nýbrž jest i u velkých deníků povoláním, které skorem výlučně vyžaduje noční práce. Pro zavedení zvláštního pojištění žurnalistů byla dále směrodatnou skutečnost, že zaopatřovací možnost jest právě v tomto stavu v pokročilém stáří následkem politických poměrů skorem nemožná, poněvadž změna povolání v pokročilém stáří jest následkem politických poměrů skorem neproveditelná. Nyní se vláda konečně rozhodla, aby utvořila žurnalistům přiměřené starobní pojištění. Vítáme tuto část zákona zcela zvláště a konstatujeme s radostí, že vláda dává pro toto pojištění k disposici částku 20 mil. Kč i pro naše poměry zajisté přiměřenou. Tím si vytvořilo zdejší sociální zákonodárství vzorné zřízení, kteréhož se dosáhlo pouze v rakouském zákonodárství, které ovšem zavedlo pojištění žurnalistů před několika lety. V této souvislosti nutno však konstatovati, že bohu žel vláda postupovala při přikazování státních příspěvků na pensijní pojištění s touto jedinou výjimkou u žurnalistů mimořádně nesociálně. Zde skutečně vytvořila skorem přednostní stav - abych tak řekl - nechala však ostatní zaměstnance, zvláště staré zaměstnance, skorem bez povšimnutí, a jestliže dnes zde poukázal kol. Petr na to, že staří žurnalisté, kteří jsou dnes starší 60, 65 a 70 let, nemohou své povolání více vykonávati, mají od nynějška naději na pensi 2000 Kč měsíčně, 24.000 Kč ročně, a jestliže vidíme, že vedle toho soukromý zaměstnanec, který snad byl zaměstnán rovněž v časopiseckém podniku, nikoli však jako žurnalista, nýbrž jako účetní, obdrží ve 72 letech 6300 Kč roční pense, pak musím říci, pánové, musí to působiti pobouření. (Posl. inž. Jung [německy]: Člověk vidi úmysl a jest rozladěn!) Člověk mohl by se dojista postaviti ba stanovisko p. kol. Petra a říci, že prozatím jsou zde prostředky právě pouze jen pro část zaměstnanců. Však už se ví, proč se vyšlo žurnalistům vstříc. Blahopřeji k tomu žurnalistům, vždyť přináležím sám k tomuto stavu. Jest to právě skupina, která se může bránit, kdežto ostatní skupiny bez obrany jsou vydány na pospas znásilnění nesociálního způsobu, a právě poněvadž jsem příslušníkem stavu novinářského, musím se a musili bychom se my všichni zasaditi právě o ostatní zaměstnance celou silou, aby také jim dostalo se řádného sociálního pojištění. (Potlesk poslanců něm. strany nár. socialistické.)

Bohužel, nebylo možno pojmouti do zákona v plném rozsahu státní příspěvek, který byl požadován v §§ 194 a 195 návrhu komise. Jednalo se zde o to, aby byla do pensijního pojištění započtena ona služební léta jako léta pojištění určitou částkou starším pojištěncům, kteří sloužili již před vstoupením pensijního zákona v platnost, tedy před rokem 1909. Zaměstnanectvo odůvodňuje svůj požadavek tím, že nechtějí dostat při poukazu státního příspěvku od státu zhola nic darem. Zaměstnanci musí, jak známo, platiti zvláštní daň, kterou jinak nemusí platiti žádný stav ani povolání, poplatek ze služební smlouvy, která činí při platech půl procenta. 300.000 soukromých zaměstnanců zaplatí neměně než 23 milionů Kč ročně na poplatcích ze služební smlouvy. Podle toho zaplatili od r. 1921 okrouhle 150 milionů Kč ve formě této stavovské daně a tudíž jest oprávněným požadavkem zaměstnanců, že státní příspěvek má rovněž dosáhnouti přiměřené výše, aby staří pojištěnci měli k očekávání aspoň jakési zlepšení svého pojištěného důchodu. Při tom přichází v úvahu, že státní příspěvek by musil v několika letech přec úplně zmizeti, poněvadž tento druh pojištěnců časem odpadne a tudíž by se jednalo pouze o přechodné opatření. Bohužel se nepodařilo tento důležitý požadavek prosaditi v plném rozsahu.

Celkem možno říci, že projednávaný zákon o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců považujeme za splátku na dlouholeté a oprávněné požadavky veškerého zaměstnanectva. Konstatujeme výslovně a s obzvláštní radostí, že tímto zákonem zakotvilo nově právo na zvláštní pojištění a zvláštní sociální zákonodárství zaměstnanectva i v zákonodárství tohoto státu. Byl to veliký a těžký zápas mezi zaměstnanectvem a sociálním zákonodárstvím samotným, je-li nutno, pro zaměstnanectvo zřizovati zvláštní zákonodárství. Kdežto před 20 lety se o tyto věci ještě zápasilo, jest stanovisko, jež zvláště zaujaly národní odborové organisace, provedeno venkoncem úspěšně a toto zákonodárství zaměstnanectva stalo se bezesporným požadavkem a zákonnou skutečností.

Stojíme-li na konci jednání o pensijním pojištění, máme za povinnost současně říci, že bude zapotřebí úpravy celé řady důležitých zákonných ustanovení, aby bylo zaměstnanectvo v této zemi zajištěno. Požadujeme především vytvoření řádného zaměstnaneckého zákona, jak byl r. 1923 vládou přislíben a jak již dávno existuje v německé říši. Tento zaměstnanecký zákon by musil obsahovati soubor všech zvláštních zákonů a zvláštních práv směrodatných pro zaměstnanectvo. Požadavek tohoto zvláštního zaměstnaneckého zákona jest předpokladem pro budoucí vývoj zákonodárství v zájmu veškerého zaměstnanectva a tím sociálního zákonodárství této země. Nesmí se v budoucnosti státi, že zaměstnanectvo sice státu platí poplatky ze služební smlouvy, že se však stát sám o jejich služební smlouvy nestará. Požadujeme dále jako doplněk k pensijnímu pojištění zaměstnanců co nejdříve uzavření vzájemných smluv s německou říší, s Rakouskem, s Polskem a s Maďarskem, aby zaměstnanci stěhující se z důvodů povolání do sousedních států, neztráceli svá pojišťovací práva, získaná dlouhými lety příspěvků. Požadujeme dále, aby podpora nezaměstnaných nezůstala, jako v tomto zákoně, přenechána libovůli pensijního ústavu a náhradních ústavů, nýbrž byla konečně upravena zvláštním zákonem o nezaměstnaných. Požadujeme v této souvislosti konečné odstranění gentského systému.

V §u 196 původní vládní předlohy, tisk 1706, bylo požadováno, aby zákon o pensijním pojištění vstoupil současně v platnost s nemocenským pojištěním soukromého zaměstnanectva. Bohužel, vláda nepředložila posl. sněmovně zákon o nemocenském pojištění soukromého zaměstnanectva také současně se zákonem o pensijním pojištění. Proto zůstává nyní stejně jako dříve otevřeným pilný a důležitý požadavek zaměstnanectva, rychlá předloha zákona o nemocenském pojištění zaměstnanectva. 15.000 osob požívajících důchodu má podle dnešního zákona nárok na nemocenské ošetření na útraty pensijního ústavu. Nikde však v zákoně se tato otázka neupravuje, poněvadž zákon o nemocenském pojištění dosud chybí. Již z tohoto důvodu jest rychlá předloha tohoto zákona samozřejmou povinností vlády a ministra sociální péče. Ohlašujeme však ihned, že nikdy neuznáme nynější úpravu zemských úřadoven a že požadujeme, aby němečtí zaměstnanci měli právo a možnost dáti se pojistiti u svého německého ústavu a že neustaneme ve vznášení tohoto požadavku tak dlouho, dokud se nestane zákonem. Požadavek národní samosprávy jest nejen požadavkem politickým a kulturním, nýbrž i důležitým postulátem sociálního zákonodárství. Jako jsme při projednávání sociálního pojištění dělnictva žádali, že 800.000 německých dělníků podléhajících tomuto sociálnímu pojištění má dostati právo utvořiti německou část Ústřední sociální pojišťovny, právě tak budeme na tom trvati, aby se také skorem 100.000 německých zaměstnanců přiznalo jejich právo na německé zemské úřady neztenčeně. Protestujeme, že samozřejmé právo: "Pojištění pojištěncům" bylo jmenováním členů správy pensijního ústavu vládou zrušeno, případně ztenčeno, a trváme na požadavku, aby správu obstarávali výlučně volení zástupci. Setrváme na požadavku, aby bylo závodním výborům vymezeno právo součinnosti při vytváření zákonných ustanovení, aby byli slyšeni a neustoupíme od požadavku, aby veškerým jměním vládli orgánové pensijního ústavu sami. Podle dnešní předlohy má veškerou moc ministerstvo sociální péče, nanejvýš ještě ministerstvo financí jako nadřízený orgán, ministerstvu může však býti přiznáno v nejlepším případě pouze právo dozoru, nikdy však rozhodující právo stran částek zaplacených zaměstnanci a zaměstnavateli. Uznáváme beze všeho, že projednávaný zákon o pensijním pojištění zaměstnanců jest v mnoha statích pokrokem a částečným splacením starých oprávněných požadavků veškerého zaměstnanectva. Litujeme znovu, že i tohoto zákona bylo použito, aby se rozvířily nové národnostní rozpory a aby byl vnesen národnostní boj také do oněch ústavů, v nichž se až dosud nic nevědělo o tomto boji pro klidnou, souběžnou práci oddělených německých a českých zemských úřadoven. (Posl. inž. Jung [německy]: K tomu jsme potřebovali zrovna národnostně smíšenou vládu!) Ano, jest ironií, že smutná zásluha o vyvolání tohoto boje náleží straně, podle jejíž etických a mravních zásad měl by mír mezi národy býti jejím mravním požadavkem, totiž české křesťanskosociální straně lidové. Její exponent kněz Šrámek, který ve starém Rakousku sám žádal národní samosprávu pensijního po jištění, a jeho strana, jsou to, jež vkládají sekeru na německé zemské úřadovny a z po léta osvědčeného zařízení zemských úřadoven vy tvářejí předmět, o nějž se v budoucnu bude bojovati. (Posl. inž. Jung [německy]: Když jsem to řekl v Bohumíně křesťanskému duchovnímu, pravil mně: "Páter Šrámek není knězem". Na mou otázku, co vlastně je, řekl mně duchovni: " Učitel náboženství!") To je také jeden z úskoků, které si mohou pouze tito páni dovoliti. Je zcela lhostejno, je-li knězem čili nic; je-li příslušníkem strany, jež křesťansky myslí, musil by připustiti právo na samo správu z principů míru mezi národy. Přijmeme tento boj o zemské úřadovny směle Jsme přesvědčeni, že přijde den, kdy my v této zemi budeme hájiti a konečně přineseme domů práva našeho německého lidu na národní samosprávu jinak, než ráčí dělati německé vládní strany. Náš boj půjde dále z: heslem: "Sem se sudetskoněmeckou samosprávou ve všech oborech!"

Mám za úkol a jest mi ctí, dáti jménem parlamentního sdružení německé národně-sociální strany dělnické posl. sněmovny prohlášení, že budeme vzhledem k výše uvedenému sběhu věcí hlasovati v prvním čtení zákona pro některé paragrafy, že však s ohledem na nepovšimnuté národní a hospodářské požadavky, zvláště však se zřetelem na zrušení zemské úřadovny opavské vůbec a na omezení ostatních německých zemských úřadoven, jak jsou chystány v §u 84, budeme hlasovati proti zákonu. (Souhlas a potlesk poslanců něm. strany nár. socialistické.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Myslivec.

Posl. Myslivec: Vážené Národní shromáždění! Předlohou touto plní nynější vláda jeden ze svých programových bodů a podává k četným dosavadním nový důkaz, že s celou vážností a svědomitostí plní vytčený si úkol, napravovat všechny nedostatky, jež po stránce spravedlnosti dosud se vyskytovaly. Velkým sociálním činem nazval tuto předlohu i pan kol. Al. Petr, a já nemohu než s hodnocením vysloviti plný souhlas.

Především s povděkem konstatuji, že to bylo opravdu záslužným činem nynější vládní většiny a ministerstva soc. péče, že pamatováno bylo v projednávání této předlohy zákona na starobní pojištění novinářů. Nemusím vážené posl. sněmovně ještě zvlášť zdůrazňovat zásluhy novinářů o národní život; zejména novináři našeho národa mají nepopiratelné zásluhy v boji za dobývání práv našeho národa. Bohužel, že již jeden z prvních a nejslavnějších žurnalistů českých Karel Havlíček byl nucen si postesknouti: "Poctivému hrozí jen hlad, zloději zase jen šibenice, ale kdo jest český literát" - tedy také kdo je žurnalista "tomu hrozí ještě více, tomu hrozí hlad i šibenice."

Páni zpravodajové podškrtli ještě jiné vynikající a uznáníhodné přednosti projednávané předlohy. Já bych zvláště ještě uvedl jen to, že započítávání válečných let pojištěncům, soukromým zaměstnancům, jest znamenitým sociálním činem, na který bude stát přispívat obnosem 120 mil. Kč. Také započítávání presenční služby vojáků vyžadovat bude od státu trvalých příspěvků, čímž zajisté zmírněn bude osud mužů povolávaných k službě velmi obtížné, službě vojenské.

Novinkou v tomto zákoně jest, že vdově rozloučené manželce připadne část pense, a to podle toho, kolik roků se svým mužem nynějším či bývalým ztrávila. Velmi ušlechtilým sociálním rysem zákona jest zejména péče o sirotky, neboť oboustranně osiřelé dítko bude mít nejmenší roční příjem 3000 Kč.

Další přednosti zákona nebudu vypočítávati. Poznamenal bych jenom, že ovšem nemůže ani tento zákon plně uspokojiti všechny tužby a požadavky, poněvadž takového ideálního stavu a takového ideálního zákona, který by všecky uspokojoval, nebude ani v našem, ani v kterémkoliv jiném parlamentě. Ale, že tento zákon je velkým krokem kupředu, museli volky nevolky uznati i ti páni kolegové řečník, kteří přede mnou mluvili a kteří patří do řad dočasné oposice.

Při té příležitosti bych ihned připomenul včerejší výrok mluvčího jedné z oposičních stran, p. posl. dr Meissnera, který prohlásil, že jako důsledek zemských voleb z 2. prosince musí nastati konec politiky protidělnické, konec politiky proti drobnému lidu. Vážené shromáždění! Právě tento projednávaný zákon, stejně tak jako zákon o novelisaci sociálního pojištění, je pomníkem péče nynější vlády a nynější vládní většiny o dělnictvo a o třídy méně majetné. Jestliže pak včera na schůzi odpovídáno bylo po vývodech oposičních řečníků - jak referují dnešní noviny: "Odpovíme při příštích volbách věrolomcům", chtěl bych konstatovati s tohoto místa, že to není způsob, jakým má býti kvitována ta ušlechtilá snaha nynější vlády a vládní většiny, uzákoniti sociální pojištění soukromých zaměstnanců. Věrolomci jsou ti, kteří porušili dané slovo. My jsme nezrušili žádného daného slova. (Tak jest!) My jsme splnili příslib, který jsme dali, že budeme pečovati o zákony sociálního pokroku a sociální spravedlnosti. (Výborně! - Potlesk.) Nehledáme vděku, ale svědomí naše je klidné.

Když už jsem se zmínil o té poznámce p. dr Meissnera včera pronesené, že po 2. prosinci musí nastati konec politiky protidělnické - které, jak jsem řekl, nebylo, aspoň ne za nynější občanské koalice - chtěl bych ještě na několik málo jeho poznámek ze včerejší řeči reagovati. Bylo diskutováno o tom, zda volby z 2. prosince byly volby politické či nepolitické. Názory v tom směru se různily. A byly pronášeny úplně protichůdné názory různých parlamentních skupin. Ať byly ty volby jakékoli, ať politické či nepolitické, pravda je, že to byly volby zemské. Na politiku parlamentu a vlády mohou míti vliv jen volby parlamentní. Ty se mají konati jednou za 6 let. To je zákon a ten jsou, myslím, povinni především zachovávati zákonodárci. Či snad bychom měli měniti vládu či rozpouštěti parlament při každé doplňovací volbě? Pak bychom dospěli k těm důsledkům, že, když by v jednotlivé obci konaly se doplňovací volby a konstelace při nich by se utvořila příznivě pro tu neb onu nebo pro všechny oposiční strany, voláno by bylo pak důsledně po každé takové doplňovací volbě i po nových volbách do parlamentu.

Pan dr Meissner projevil vážnou starost o koalici. Myslím, že ho bolí hlava pro to, jak se jednotlivé koaliční strany shodnou. Snažil se nám namluviti, že bude v koaličním manželství asi takový poměr jako v některých manželstvích - jak on řekl - ruských, kde teprve bitím je žena přesvědčována o lásce mužově. My jsme také koaliční stranou a neváhám prohlásiti, že takový názor na manželství nemáme, a tudíž nebudeme trpěti ani v koalici. My jsme a zůstaneme toho přesvědčení, že bitím se láska nedokazuje, a budeme souhlasiti s Jablonským, který napsal: "A tak rovněž: Jestli člověk člověka v otroctví jal, snadno může ho k tomu míti, by mu úct u zjevoval, by se strachem před ním třásl a bič jeho celoval. Všeho může docíliti, jen ne by jej miloval."

Myslím však, že každý novinářský projev ani pro poměry v koalici nebude rozhodující, že podkladem koalice, jako dosud, i nadále bude solidní dohoda, vyjádřená zásadou již starou: "Dohodli jsme se, že se dohodneme." Při té příležitosti bych chtěl však také poznamenati, když již se stará pan dr Meissner o manželství koaliční, že ani to manželství oposiční nebylo nejideálnější a že by bylo snad vděčnějším úkolem, když již někdo zametati chce, aby zametal před vlastním prahem. (Potlesk.) My jsme zde byli nejednou svědky (Hlasy: Včera hned!), včera hned také, jak komunistický člen rodiny se dohodoval se svým soc.-demokratickým manželem. No, to zrovna nebyla květomluva, která se tu ozývala. (Veselost.) Říká-li se, že není kostelíčka, aby v něm nebylo kázáníčka - toto kázáníčko, které se včera ozývalo v oposičním manželství, bylo nejméně důkazem ideálních poměrů v tomto manželství. Ale není jediným rušivým tónem jen to, co jsme zde viděli včera a předtím častěji. Pamatuji se na projev vynikajícího člena oposice p. posl. Bechyně, když v Praze měl svou aprobační řeč jako redaktor "Práva Lidu", když z Prostějova měl býti přeložen do Prahy. V řadách soc. demokratických byla patrně poněkud nedůvěra vůči osobě páně Bechyňově z té příčiny, že on před časem náležel ke straně nár. socialistů, a tuto nedůvěru rozptýliti považoval p. redaktor Bechyně za svou povinnost. Zhostil se jí takto: Řekl: "Ano, strana nár. socialistů byla moje první láska. (Veselost.) Já se přiznám, že jsem se do ní zamiloval až po uši, ale za nějaký čas jsem zpozoroval, že má falešné zuby. (Veselost.) Brzy na to jsem poznal, že má falešné vlasy, dokonce" - prosím za prominutí, já to jen opakuji - "že má falešné vnady a nakonec jsem dospěl k přesvědčení, že to není milenka, nýbrž že to je" prosím za prominutí, opakuji jeho slovo - "mrcha". (Veselost.)

Vážené Národní shromáždění! Přestanu na tom, co jsem uvedl, ale myslím, že to může sloužiti za důkaz, že poměry v oposičním manželství nejsou nejideálnější, a projevuje-li pan dr Meissner takovou starost o koalici, že by jeho dobrá vůle a snaha nalezla bližší, a myslím, pro něho i vděčnější pole. Oba dva vůdcové oposiční, kteří včera promluvili, i pan dr Meissner, i pan dr Franke, svorně vytkli úbytek katolických hlasů. Pan dr Meissner volil pro to termín "klerikálních stran". Ale to už musíme prominouti, že politická terminologie i u vynikajících vůdců oposice ještě pořád poněkud pokulhává. Pan dr Meissner přičítá úbytek hlasů katolických stran sociálním prý hříchům těchto stran.

Především bych konstatoval, že veřejnost nemá ještě přesné úřední statistiky o volbách z 2. prosince a že všecky důsledky z voleb a z volební statistiky vyvozované spočívají na soukromých statistikách. Ale i když bych připustil, že neuchyluje se daleko od skutečností statistika, na které tvrzení své založil p. posl. dr Meissner, chtěl bych k jeho tvrzení 4 konstatovati, že není správný jeho dohad. Především nebylo takových sociálních hříchů u stran, stojících na půdě katolického světového názoru. Pan mluvčí oposiční neuvedl aspoň žádného důkazu pro tvrzení o sociálních proviněních. Ale i jinak svědčí částečná statistika, kterou máme, o tom, že i strany katolické právě ve střediscích dělnického lidu, zvláště ve městech, měly percentuelní úbytek hlasů nejmenší. Ale jedno bych chtěl připomenouti zde jako mluvčí jedné ze stran stojících na katolickém základě. My ten úkaz, který se ve volbách projevil, uznáváme. My se také snažíme vysvětliti si, proč právě katolické strany měly ne sice velkou, ale přece jen částečnou, několikaprocentní ztrátu hlasů ve volbách. A já zde otevřeně pravím, že my, když zpytujeme své svědomí, musíme si učiniti výtku, že jsme ve společném útvaru, ve kterém jsme přinesli tolik obětí, ani nevymáhali právo dítek a katolicky smýšlejících učitelů, aby se směli s dětmi ve škole a po vyučování modliti. (Výkřiky posl. Landové-Štychové.)

V otázce zmodernisování školy byli jsme rovněž značně pasivní. Země jako Holandsko, Belgie, Francie, Anglie, Italie, Amerika dávno již uznaly svobodu svědomí a v důsledku jejím také právo katolických dítek na náboženskou výchovu ve školách.

My jsme toho dosud nedosáhli pro naše české katolické dítky. My jsme opravdu šli v obětavosti pro společnou věc a v sebezápoření, po té stránce co nejdále (Předsednictví převzal místopředseda dr Buday.), a musím ujistiti oba včerejší pp. řečníky i jejich strany, že po té stránce jest u nás upřímná snaha, v budoucnosti se polepšiti a napraviti. (Potlesk.)

Vážené Národní shromáždění! Snad uvedu věc známou, ale pravdivou, která, třebaže byla známa, může býti opakována.

Výsledek volební neznamená velké přesuny. A ztratily-li některé strany ve vládě zúčastněné několik procent hlasů, obětovaly tuto ztrátu positivní politice. Za positivní politiku trpěl v našem národě již velký vůdce politický dr Rieger, za positivní politiku, o níž byl přesvědčen, že jeho národu prospívá, byl prohlášen dokonce za zrádce a byla mu vmetena ve tvář strašná a neslýchaná výtka, že za skleničku koňaku prodal český národ. Za positivní politiku u nás trpěli i ti, kteří před časem házeli po dr Riegrovi kamením. Uvádím dobu, z kdy do ministerstva vídeňského vstoupil dr Kaizl a kdy strana, k níž přináležel, začala dělati politiku positivní. My jsme i této positivní politice přinesli oběť a je dost smutné, že se v té debatě stále a stále vyskytovala otázka, která strana získala, a nikdy nebylo, vzpomenuto státu. To je rozdíl mezi námi a některými oposičními stranami, že my výše než zájem strany vždycky ceníme a budeme ceniti zájem celku, zájem státu (Výborně! - Potlesk.), věrni heslu jednoho z našich buditelů: "Chceš-li vlasti blaho získat, přízeň doby nehledej!" Budeme tak činiti v přesvědčení, že přijde doba, kdy tato státotvorná práce bude uznána i těmi, kteří snad na čas pochybují, stejně jako byla uznána u vzpomenutého dr Riegra, jemuž při osmdesátých narozeninách na Staroměstské radnici jeden z těch, kteří se před časem rovněž zúčastnili útoku na něho, musil slovy prosto, národní písně vzdáti dík, když pravili "Tatíčku starý náš, šedivou hlavu máš; dobře je to ještě s námi, dokud ty jsi mezi námi, tatíčku starý náš!"

Pan dr Meissner ve své včerejší řeči pronesl v této sněmovně myšlenku dosti novou. On připustil, že může být: i vláda menšiny. Jistě při tom vzpomínal, že v jiných státech byly takové vlády, jistě mu tanula na mysli vláda vůdce dělnické strany anglické Macdonalda, který po řadu měsíců stál v čele anglické vlády, aniž měl za sebou většinu sněmovny. Ale Macdonald podjal se toho úkolu, přijal výzvu učiněnou mu stranou konservativní i liberální, aby prokázal schopnost dělnické strany, representovati se jako strana vládní. Macdonald obětoval sám také tím svou popularitu, jak prokázaly volby, které se na to v Anglii konaly.

Také v Německu právě nynější vláda soc. demokratická, jíž v čele jest kancléř Müller nemá za sebou většiny, ale s její taktikou bych nerad pronášel svůj souhlas, neboť při záležitosti křižníku - já se tím nemísím do poměrů německých, konstatuji to pouze ukázala soc. demokratická strana, že chápe úkol svůj jako vedoucí vládní strana podivným způsobem. Podala návrh, aby zastavena byla práce na budovaném křižníku, a když tento návrh většinou sněmovny byl zamítnut když tedy strana byla poražena, zůstal Müller zůstala soc. demokracie klidně seděti.

Já bych před takovými experimenty vlády menšiny přece jenom varoval, poněvadž v nich vidím průpravu pro diktaturu, neboť diktatura není nic jiného než vláda menšiny nad většinou. Principem demokracie však je a zůstane, že většina ve státě a při sdělávání zákonů rozhoduje. Nepřejeme si té blahovůle ani od p. dr Meissnera, ani od jeho strany ani od celé oposice, že by nám milostivě chtěla přenechávati možnost vlády menšiny. Zatím není ještě sbor voličský nynějších koaličních stran menšinou, ale i kdyby jí byl, děkujeme za tu blahovůli, které nám dopřál včera ve své řeči p. dr Meissner.

Varovali bychom však před jedním, ne ve svém stranickém zájmu, nýbrž v zájmu klidu vnitřní konsolidace ve státě, totiž aby se každého půl roku konaly volby. Kdo je chce, ať se za ně vezme odpovědnost, ale ať vzpomene, že to byl vůdce oposiční p. posl. Bechyně, který r. 1925, tři roky před vypršením volebního období senátu, rok před vypršením volebního období posl. sněmovny vynutil si rozpuštění obou těchto sborů a vypsání nových voleb. Výsledek byl ten, že všechny čtyři oposiční strany nynější: soc. demokracie česká i německá, nár. socialisté i komunisté ztratily 12% hlasů, z 48% klesly na 36%. Chce-li někdo ten experiment opakovati, ať jej opakuje.

Ovšem musím býti spravedlivý a přiznati, že oposiční strany ve svém tisku i zde ve sněmovních projevech nechtějí rozpuštění sněmovny a nové volby. Kdybych psal, opatřil bych slova "nechtějí" uvozovkami.

Včera s tohoto místa mluvil p. dr Franke a s velkým gestem prohlásil: "My nechceme jít: do vlády, nepůjdeme do vlády." Ale pak dospěl k závěr: "My spoléháme na vůdce, my očekáváme jeho rozhodné jednání." Račte mi laskavě dovoliti, abych tuto taktiku označil trochu snad přísným způsobem - abych ji nazval novou formou politické zbabělosti. (Tak jest!) Sám netroufal si říci: Rozpusťte parlament a vypište nové volby - ale řekl: Vůdce ať to učiní. Na rozhodnutí vůdce čekáme. Varoval bych, aby se takové volání ozývalo a uplatňovala taková snaha, poněvadž jsou určité osoby v tomto státě, které čím déle zůstanou mimo boj a vřavu politickou, tím lépe bude pro stát. (Výborně! Potlesk poslanců čsl. strany lidové.) A když už někdo chce rozhodnutí, ať je tak otevřený, upřímný a mužný a řekne: Já si to přeji, a ať se neschovává za maminčinu zástěrku, ať nevolá teprve po zasáhnutí nějakého vůdce.

Ani pan dr Meissner a socialistický tisk - připomínám dva nedělní články "Práva Lidu" - nechtějí volby, ale s jednou podmínkou, kterou včera zde ve své řeči - přiznám, se vzácnou otevřeností - pronesl pan dr Meissner, a ta podmínka je: "Když bude občanská koalice a vláda dělati takovou politiku, jakou chceme my, pak necháme vládu vládou, dopřejeme jí pokoje." Děkujeme za takovou blahovůli, za takovou chytristiku. Demokracie - bylo řečeno - je sice diskuse, ale demokracie není hračka. Každé volby stojí snad 200 mil. Jsou-li náš stát, národ a národnosti v něm sdružené tak bohatými, ať si toto vyhazování peněz dovolí. Nechceme blahovůli, která by byla vykoupena tím, že by nynější koalice, nynější vláda dělala takovou politiku, jakou jí bude diktovati oposice. Pohodlné by to ovšem bylo, míti výhody z vládnutí a nenésti žádné odpovědnosti. Ale my za takovou demokracii, za takovou politiku děkujeme, nepřijímáme ji, odmítáme ji a nebudeme s ní nikdy souhlasiti. V pravý čas rádi poneseme odpovědnost za činnost, kterou jsme v občanské koalici konali. Poneseme odpovědnost za činy, které jsme způsobili. A já jsem již s počátku řekl, že to byly velké sociální činy, činy sociální spravedlnosti, sociálního pokroku. (Výborně!) Zvláště převezmeme rádi tu odpovědnost, bude-li ještě více takových šťastných činů, jako byla reforma soc. pojištění i zákon právě projednávaný. (Potlesk poslanců čsl. strany lidové.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Ďalším zaznačeným rečníkom je pán posl. Horpynka. Dávam mu slovo.

Posl. Horpynka (německy): Dámy a pánové! Uznávajíc sociální nutnost veliké stavovské skupiny soukromých zaměstnanců, projevilo ministerstvo sociální péče již více než před dvěma lety úmysl toto pojištění zreformovati způsobem poměrům přiměřeným. Musí se uznati, že se na počátku nastoupila dobrá cesta k vykonání tohoto díla. Ministerstvo soc. péče dosadilo totiž komisi složenou z odborníků, jež měla vypracovati příslušné návrhy na reformu zákona o pensijním pojištění. Od té doby, co tato komise svou práci skončila a předložila svůj elaborát nejen ministerstvu soc. péče, nýbrž i kruhům zájemníků, zaměstnává tento návrh k novému zákonu o pensijním pojištění téměř neustále nejširší okruh veřejnosti. Ve shromážděních a anketách, ve schůzích a poradách, v denním tisku a v odborných časopisech, v nesčetných podáních na parlamentní sbory byla projevena hojnost přání a podnětů kruhů zájemníků, jež měly za cíl zlepšení elaborátů komisí odborníků. Jak veliké bylo tedy zklamání, když ministerstvo sociální péče konečně v červenci t. r. přišlo před poslaneckou sněmovnu s vládním návrhem, tisk 1706, jenž znamenal dalekosáhlé zhoršení návrhu odborné komise a jenž také nadšeným přívržencům nynější vládní koalice musel býti nepochopitelným.

A tak počalo v soc.-politickém výboru zápolení, aby alespoň nejpovážlivější tvrdosti této vládní předlohy byly odstraněny. Co se dnes předkládá poslanecké sněmovně k usnesení, možno několika málo slovy charakterisovati jako směs zákonných ustanovení, která vznikla jednak vadnou dohodou mezi stanoviskem odborného ministerstva a požadavky oposice, z části pak byla oposici vnucena vládní většinou využitím převahy hlasů.