Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Nyní je počet různých zaměstnanců podstatně vyšší než před 20 lety. 1. květnem 1928 byly tyto zemské úřadovny: 1. Pražská německá zemská úřadovna 61.881 pojištěnců, 2. pražská česká zemská úřadovna se 105.184 pojištěnci, 3. německá zemská úřadovna v Brně s 18.246 pojištěnci, 4. česká zemská úřadovna v Brně s 28.215 pojištěnci, 5. zemská úřadovna v Opavě s 10.408 a 6. slovenská zemská úřadovna v Bratislavě s 26.530 pojištěnci. Počítáme-li především s historickými zeměmi, dostaneme tyto číslice, při čemž se má pevně za to, že opavská zemská úřadovna jest převážně německá: 135.000 českých zaměstnanců a okrouhle 90.000 německých zaměstnanců. Z těchto číslic vyplývá jasně právo, že Němcům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku musily by býti přiznány německé zemské úřadovny. Bohužel musíme dnes na sklonku porad o projednávaném zákoně konstatovati, že následkem nového znění §u 84, který týká se německých zemských úřadoven a který byl schválen v sociálně-politickém výboru za souhlasu německých vládních stran, byla vytvořena tato situace: 1. Zemská úřadovna Opava se úplně ruší. 2. Okruh působnosti zemské úřadovny Čech, Moravy a Slezska bude nově stanoven podle odst. 2 vládním nařízením. V textu zákona se výslovně praví, že členové slezské zemské úřadovny v Opavě se rozdělí na jednotlivá úřední místa na Moravě. 3. U zemských úřadoven na Moravě má se právě tak jako až dosud u zemské úřadovny v Čechách použíti principu teritoriálního, t. j. zaměstnanci, lhostejno, zda německé či české národnosti, kteří bydlí v okresích s českou většinou, mají býti přiděleni českým zemským úřadovnám a zaměstnanci v okresích s německou většinou zemské úřadovně německé. Co to znamená? Znamená to, že použití teritoriálního principu pro území moravskoslezské ve skutečnosti znamená, že mnoho tisíc německých soukromých zaměstnanců bude nyní pojištěno u české zemské úřadovny a tam přirozeně podvedeno nejen o právo na vlastní samosprávu, nýbrž i o svá jazyková práva. Kdo zná poměry na Moravě a ve východním Slezsku, ví, co to znamená, že zaměstnanci z Brna, Jihlavy, Znojma, Olomouce, Mor. Ostravy a z mnoha jiných politických okresů budou od nynějška přivtěleni do českých zemských úřadoven. Poněvadž zvláště němečtí průmysloví zaměstnanci ve většině jsou činni v těchto oblastech, není o tom pochyby, že německé zemské úřadovny budou vykazovati podstatně menší rozsah nežli nyní, přes to, že obdrží od opavské zemské úřadovny přiděleno nejméně 7 až 8000 německých zaměstnanců. Z více než 54.000 zaměstnanců moravskoslezských jest okrouhle 25.000 německé a 29.000 české národnosti. Německá zemská úřadovna v Brně by byla zajisté velikou a rentující se zemskou úřadovnou, kdyby zůstalo při principu osobním. Odstraněním osobního principu a zavedením principu teritoriálního bude však s největší pravděpodobností přiděleno více než 12.000 zaměstnanců české zemské úřadovně, takže německá zemská úřadovna v Brně nebude vykazovati více než 13.000 pojištěnců. Co má tohle znamenati, jest každému zasvěcenci jasno. Teprve před několika měsíci vyšel zvláštní otisk časopisu "Pensijní pojištění", v němž se president Všeobecného pensijního ústavu dr Rudolf Hotowetz zabývá podrobně správními výdaji Všeobecného pensijního ústavu. Tento otisk nebyl nadarmo německými kruhy označen jako předehra pro zrušení menších zemských úřadoven. Na konci svých vývodů poukazuje na to, že správní výdaje německé zemské úřadovny v Čechách činily v roce 1927 50.63 Kč a české zemské úřadovny 48.32 Kč, kdežto u německé zemské úřadovny v Brně 91.93 Kč, u české zemské úřadovny v Brně 64.61 Kč a u zemské úřadovny v Opavě 76.44 Kč. President dr Hotowetz vyvozuje z těchto správních výdajů, že, čím je větší zemská úřadovna, tím prý jsou menší její správní výdaje v poměru ku předpisování pojišťovacího příspěvku. Čím menší však je zemská úřadovna, tím jsou prý poměrně větší správní výdaje. Nehledě vůbec k tomu, že se takovými matematickými výpočty neodstraní se světa daleko důležitější a významnější národně-politický problém - lze proti těmto číslicím do jisté míry silně vznésti odpor. Mohlo by se tu právě tak říci, že staré Rakousko musilo zůstati zachováno, poněvadž rakouský správní aparát byl levnější než československý nebo mnohých malých národních států. Takovými matematickými prováděními důkazu nelze připraviti se světa státní anebo jiné problémy. Na takové početní příklady my vůbec nic nedáme a odmítáme zásadně, aby nám takovými důkazy bylo nějak zadržováno naše právo na národní samosprávu v sociálním zákonodárství. Poukazuji toliko na to, že nové znění §u 84 skytá možnost vytvořiti podstatně menší německou zemskou úřadovnu v zemi moravsko-slezské, aby určitým kruhům byl dán popud poukazovati na její nevýnosnost a v dané chvíli ji zrušiti. Z tohoto důvodu nemůžeme souhlasiti se zněním §u 84, který ještě k tomu ponechává provedení tohoto ustanovení vládnímu nařízení, tudíž nezaručuje parlamentu pražádný vliv na to, jakým způsobem bude provedena tato úprava, jak vysoké bude procento v tak zvaných smíšených okresech, jak bude provedeno rozdělení, zda budou vytvořena výminečná ustanovení atd., vládnímu nařízení, jemuž je přenechán celý osud moravské, ale i české německé zemské úřadovny. Prohlašujeme znění §u 84, který umožňuje zrušení německé zemské úřadovny v Opavě a decimování německé zemské úřadovny v Brně, za podnět k válce a konstatujeme, že německé vládní strany postrádají mandátu přivoliti k takovému řešení na škodu německých zaměstnanců a snad ještě s odvoláním na německé zaměstnance. (Posl. dr Schollich [německy]: Dělají tak mnohé bez mandátu!) Dělají mnohé bez mandátu, avšak na příště budou to dělati bez mandátů parlamentních. § 84 obsahuje však ještě možnost nového ohraničení okruhu působnosti zemských úřadoven v Čechách a není pochyby, že této možnosti může se použíti k tomu, aby se německé zemské úřadovně v Praze způsobila újma. Pan ministr Šrámek odůvodňoval jak jsme zpraveni, zavedení teritoriálního systému na Moravě tím, že prý je nemožno zaváděti a udržovati na Moravě jiný princip než v Čechách. Že tento argument neobstojí, vychází na jevo z toho, že v obou zemích po dvacet let byly možny různé principy při přidělování členů různým zemským úřadovnám a že se tato různost v obou územích nejen osvědčila, nýbrž že jest i vysvětlitelná i oprávněná poměry národnostního osídlení. Kdyby byla vláda tak důsledná, jako chce v otázce přidělovacího principu u německých zemských úřadoven vyhlížeti, pak musila by vláda nechat platiti teritoriální princip i při správní reformě a zříditi pro jednojazyčné německé osídlovací území sudetskoněmeckou autonomní samosprávu a dáti sudetským Němcům právo na vlastní sudetskoněmecké zemské zastupitelstvo. (Posl. Matzner [německy]: To by byly měly také německé vládni strany požadovati!) Tak jest! (Posl. inž. Jung [německy]: Tehdy hlasovaly proti našemu návrhu!) Tak jest, s odůvodněním, že prý je neproveditelný. Avšak páni Češi jsou jen tehdy důslední, když to slouží jejich prospěchu. Vždyť zastávali již při založení tohoto státu tuto zásadu a žádali z důvodů národního sebeurčení rozbití uherského státu, který jako hospodář ská a státní jednotka byl přinejmenším právě tak ideálním územním útvarem, jako snad jsou Čechy. Z důvodů národního sebeurčení roztříštili toto panonské území, avšak zároveň prohlásili, že sudetským Němcům právo na sebeurčení poskytnouti nelze, poněvadž se nesmí roztříštiti domněle tak ideální hospodářský a územní útvar historických korunních zemí. Použili tedy na Slovensku práva na národní sebeurčení a zároveň v sudetských zemích totéž právo na národní sebeurčení popřeli a použili zde českého hospodářského imperialismu jako odůvodnění pro vytvoření státu. Tak důslednými tedy, jako chtějí nyní páni vypadati při zemských úřadovnách, nebyli nikdy. To dokazuje i jiná skutečnost, již lze v průběhu zákona zjistiti. (Posl. inž. Jung [německy]: Avšak politiky byli vždy na rozdíl od německých vládních stran!) Tak jest! Jak známo, vytvořila správní reforma čtyři autonomní územní celky, Čechy, Moravu se Slezskem, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Vláda odůvodňuje svůj návrh na zrušení zemské úřadovny pensijního ústavu v Opavě novou organisací správy. Toto odůvodnění jest ovšem jen záminkou, aby se mohlo německému městu Opavě vzíti také toto zařízení. Jakkoli tedy musí zemská úřadovna zmizeti z důvodů správní reformy, zřizuje se pro Slovensko a Podkarpatskou Rus toliko jedna jediná zemská úřadovna v Bratislavě, takže Podkarpatská Rus nemá vlastní zemské úřadovny. (Posl. inž. Jung [německy]: Ačkoli Podkarpatské Rusi je dáno v ústavě výminečné postavení!) Tak jest, o těchto věcech jsme zde mluvili již několikráte. Páni nejsou však pevni v zásadách, neboť jestliže se musí ze zásadních důvodů zrušiti zemská úřadovna tam, kde je zrušena zemská správa, musí se nehledě k počtu pojištěných členů zříditi také vlastní zemská úřadovna i tam, kde se utváří nová zemská správa, jako jest tomu na Podkarpatské Rusi. Zásada zůstává zásadou, když se již páni zásady drží. Avšak honění pana ministra sociální péče po zásadách v případě zemské úřadovny v Opavě a teritoriálního principu, podle něhož mají vzniknouti nově utvořené zemské úřadovny na Moravě na místě dosavadních zemských úřadoven v Opavě a Brně, není nic jiného než záminka, aby mnoho tisíc německých zaměstnanců bylo vtěsnáno do české zemské úřadovny a tak záludně připraveno o právo na pojištění v německých zemských úřadovnách. Tato otázka je více než otázkou toliko soukromého zaměstnanectva. Vznášíme tudíž na strany většiny otázku, jsou-li toho mínění, že je věci národního míru v této zemi poslouženo zničením určitých území německého vlivu, jež náležela po dvacet let k bezesporné državě německého národa. Co může ještě Němectvo této země očekávati, když i německo-česká koaliční vláda ruší, rozpouští a omezuje německá správní tělesa, která existovala po desítiletí a osvědčila se. Mám příkaz, abych prohlásil jménem německé národní socialistické strany dělnické, že k této úpravě otázky německých zemských úřadoven nikdy nepřivolíme, že pociťujeme jak zrušení zemské úřadovny v Opavě tak zkracování německé zemské úřadovny v Brně zavedením teritoriálního principu jako těžkou ránu, zasazenou sudetskoněmecké samosprávě, a že ponecháme vládním stranám plnou odpovědnost za nenapravitelné poškození německého žití a německé samosprávy. Při této otázce může sudetskoněmecké obyvatelstvo poznati jasně a zřetelně, jak velikou politickou chybou a jak těžkým národním neštěstím to bylo, že německé vládní strany vstoupily do vlády bez jakýchkoli záruk, že národní práva našeho obyvatelstva zůstanou zachována a budou plnou měrou prosazena, že vstoupily do této vlády bez výhrad.

Obrátíme-li své úvahy od této nejsmutnější kapitoly zákona o pensijním pojištění k sociálně-politické části, musíme upřímně doznati že předloha odporuje velkou řadou ustanoven požadavkům a přáním zaměstnanců a že není tomu tak, jak vážený pan zpravodaj, kol Petr, pravil, že požadavky zaměstnanectva byly v zákoně honorovány 100%. Již vážený pan řečník přede mnou na to poukázal - a já budu moci podle jednotlivých částí zákona dokázati - že netýká se to pouze takových ustanovení, u nichž jde o finanční otázku; vážený pan referent řekl, že oposici je lehkým vznést požadavek 500 mil. Kč, o úhradu že se však nestará. (Posl. inž. Jung [německy]: Vždyť to referent nemusí zaplatit!) Nemusí to sice zaplatiti, avšak já připouštím, že by tento argument mohl býti věcným. Poukazuji však na to, že celá řada ustanovení, jež nevyžadují nijakého nákladu, zůstala bez povšimnutí a že tyto požadavky byly zamítnuty vládní většinou jedině z protisociálních úvah.

Přede vším ostatním jest popudem k oprávněným stížnostem skutečnost, že vládní většina i při tomto zákoně omezila samosprávu zaměstnanců do té míry, že možno mluviti toliko o zdánlivé samosprávě. Podle usnesení většiny sociálně-politického výboru bude se skládati podle §u 77 z předsedů, jmenovaných vládou, a ze 34 členů, z nichž 14 jest voleno zaměstnanci a 14 zaměstnavateli, a mimo to z 6 členů jmenovaných vládou z kruhů odbornických. I když zde není poměr zástupců jmenovaných ke zvoleným tak popuzující jako u politické správy, kde činí, jak známo, třetinu, přec nutno i zde vznésti co nejrozhodnější protest proti pokusu, že pojištěncům se ještě dále těmito jmenováními omezuje právo své instituce si sami spravovati, vedle celé řady jiných zákonných ustanovení, o dozoru atd. "Pojištění pojištěncům" zní tak jasné a samozřejmé řešení, jež není možno vyvrátiti nijakými argumenty, nejméně při pojištění pensijním, jež až dosud vycházelo dobře bez proslulých jmenovaných a bylo již ve starém Rakousku spravováno výhradně volenými zástupci. Jsou to politování hodné zjevy úpadku demokracie v demokratické republice, může-li býti udržována za účelem zachování moci určitých vládnoucích kruhů pouze jen prostřednictvím jmenování. Tento princip nestane se stravitelnějším ani tím, že posl. Dubický odůvodnil v sociálně-politickém výboru jmenování okolností, že byla zavedena do zákonodárství v roce 1924 při pojištění dělnickém tehdejším ministrem sociální péče, nynějším posl. dr Wintrem. Odmítáme v každém případě toto zdánlivě demokratické zastoupení a zastáváme stanovisko, že jedině pojištěnci mají míti právo spravovati své pojištění volenými zástupci. Nepřestaneme a nesložíme ruce v klín dříve, dokud zde a ve všech ostatních sborech jmenování nepadnou. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Budeme v tomto ohledu podporovati každou většinu, která jest ochotna odstraniti systém jmenování.

Vítáme, že rozsah pojištěním povinných byl u nové novely podstatně rozšířen, ačkoliv bychom si byli přáli, aby byla ze zákona odstraněna ještě řada ustanovení, která považujeme za škodlivá a dikci zákona zhoršující. K těmto ustanovením patří ustanovení §u 1. čís. 6, podle něhož na místě znění "zaměstnanci zaměstnaní trvale a ne pouze přechodně" bylo použito slova "převážně". Změna, která jest zdánlivě pouze nepatrná, musí způsobiti, že zaměstnanci uvedení v §u 1, čís. 6 a) prohlašují se za pojištěním povinné pouze tehdy, jestliže tito dělníci vedle jedné práce konají převážně jiné práce pojištění podléhající. Tím jest dána možnost k bezpočetným novým sporným případům, poněvadž se zaměstnavatelé mohou postaviti na stanovisko, že na př. není povinen pojištěním dílenský mistr, dozorce atd., je-li sice trvale zaměstnán, avšak jako dozorce koná práci pouze malou část své pracovní doby denně, zatím co věnuje větší díl denního zaměstnání manuelním pracím. Bohužel bylo nemožno toto ustanovení odstraniti, jako se též bohužel nepodařilo, odstraniti v §u 2 nově uvedené ustanovení, že zaměstnanci, nepřekročivší 16. rok věku, jsou z pojišťovací povinnosti vyloučeni.

Velmi nebezpečné ustanovení obsahuje § 2, čís. 8, který stanoví, že osoby požívající starobního důchodu, jsou z pojišťovací povinnosti vyňaty. Zaměstnanectvo zastává stanovisko, že dlužno pojistiti všecky službu konající zaměstnance. Starobního důchodu požívající osoby mají dostávati stálý starobní důchod, jenž je činí nezávislými na vedlejším výdělku. Tento článek bude i nadále umožňovati, aby zestárlých zaměstnanců bylo používáno ke stlačování mezd, poněvadž jsou stále ještě zaměstnavatelé, kteří myslí, že tímto způsobem mohou uspořiti pensijní příspěvky. Navrhovali jsme, aby za tyto osoby byl placen aspoň zaměstnavatelův podíl k pensijnímu příspěvku, aby byly odstraněny uvedené sociální těžkosti.

Také v §u 4, odst. 4 se bohužel nepodařilo prosaditi přání odborové organisace zaměstnanců, aby byla zajištěna při stanovení hodnoty naturálních požitků pro započítání do pensijního pojištění také účast odborové organisace Spočívá v tendenci vládní majority odborovým organisacím nepříznivé, že bohužel nebyl také tento návrh přijat.

Velmi sporné ustanovení jest ustanovení o započítatelné příspěvkové době aktivní služby vojenské do pensijního pojištění na základě § 13. Již v sociálně-politickém výboru jsme zevrubně odůvodňovali, že jest pro zaměstnance službou vojenskou povinné těžkou nespravedlností, aby se jim vojenská služba započítávala v první, po případě ve druhé třídě příspěvkové. Do této třídy jsou, jak známo, zařaděni pouze učňové a zaměstnanci s příjmem nejvýše 3000 Kč. To znamená v 90% všech případů nedostatečné pojištění takového zaměstnance, má-li býti ve 20 nebo 21 letech pojištěn s ročním platem 3000 Kč. Proto jsme navrhovali, aby, jako to učinila meziministerská komise, započítání vojenské služby dálo se ve čtvrté platové třídě, to znamená s takovým příspěvkem, který se rovná ročnímu příjmu 9000 až 12.000 Kč. Žádal jsem, aby zástupce ministerstva národní obrany byl při poradách sociálně-politického výboru přítomen a podal dobré zdání, a skutečně pan min. rada dr Hubáček z ministerstva národní obrany podal v této věci dobré zdání v tom smyslu, že ministerstvo národní obrany klade důraz na to, aby se vojínu povolanému k vykonávání vojenské služby způsobilo co možná nejméně sociálních škod. V odůvodnění svého návrhu v soc.-politickém výboru jsem poukazoval na to, že návrh vládních stran znamená těžké poškození pro zaměstnance nastupující vojenskou službu, kteří při nejmenším jsou poškozováni o 2 až 3 platové stupně. Dojista to musí pobuřovati zaměstnance nastoupivšího vojenskou službu, že nejen úplně ztrácí po 18 měsíců svůj plat, nýbrž že jest též hospodářsky poškozován vyloučením ze svého povolání v důležité době vývoje a ve svém postupu a že ještě k tomu trpí škodu na svých čákách u pensijního pojištění, zatím co kolega vojenskou službu nenastoupivší působí dále v kanceláři nebo ve svém obchodě, béře plat a může ve službě postupovati a nad to přirozeně i v pensijním pojištění zvyšuje podstatně svou čáku. Proto jsme žádali, aby vojenská služba byla zaměstnancům, kteří nastoupili vojenskou službu, započítávána ve čtvrté platové třídě a aby tento příspěvek hradila finanční správa.

Ve vládním návrhu vyslovené přání stran zařadění do prvé třídy znamená ovšem velikou úsporu pro správce financí, poněvadž tímto sníženým pojištěním může na jednom vojáku uspořiti za 18 měsíců 1512 Kč příspěvků. Počítali jsme, že započítání potřebných příspěvků by činilo asi 3 až 3.2 milionu Kč. Stát, který ročně vydává více než 2000 milionů Kč na vojenské účely, musí býti s to vydávati i 3 až 3 1/2 milionu Kč na pojištění zaměstnanců nebo je někde ušetřiti. Jest špatnou výmluvou, poukazují-li vládní strany na to, že vojíni, kteří jsou v občanském životě živnostníci nebo zemědělci, nedostanou u vojska rovněž pojišťovacích příspěvků, neboť to je přec vinou vládních stran, že v roce 1924 při uzákonění sociálního pojištění dělníků schválené vydání zákona o starobním pojištění samostatných živnostníků a zemědělců až do dnešního dne nebylo ještě poslanecké sněmovně předloženo. Kdyby bylo starobní pojištění samostatných živnostníků hotovým zákonem, pak by se jim musila přirozeně vojenská doba započítati do pojištění. Urgujeme proto hned při této příležitosti také podobnou předlohu zákona o starobním pojištění pro živnostníky, zemědělce a samostatná povolání.

Zcela zvláště nebezpečná jsou však nová ustanovení o nároku na invalidní důchod podle §u 17 nové předlohy zákona. Až dosud zákon pravil: "Neschopným výdělku jest, kdo pro tělesné nebo duševní vady není s to více vykonávati povinnosti povolání vyplývající z jeho posledního, pojištěním povinného postavení." Kdo tedy až dosud mohl prokázati, že není více s to dostáti svému poslednímu postavení jako účetní, korespondent, inženýr, dílenský mistr atd., měl zákonný nárok na invalidní důchod. Toto ustanovení se nyní podstatně zhoršilo. Znění vládního návrhu praví, že jest invalidou a tím oprávněným k důchodu pouze ten, kdo není s to dále plniti povinnosti svého posledního povolání nebo jiného povolání odpovídajícího jeho dosavadnímu povolání a způsobu, kterým byl v něm zaměstnán, jeho postavení v něm, jakož i jeho praktickému předběžnému vzdělání, takže důchodová komise nemůže na přinutiti prokuristu, aby dále sloužil jako písař na stroji nebo závodního inženýra, že by snad mohl býti dozorcem nebo podobně, poněvadž by to byla postavení, která by neodpovídala jeho dosavadní činnosti V soc.-politickém výboru jsem však výslovně upozorňoval na to, že je možno, ba že je to dokonce úmyslem tvůrců, ztížiti nárok na důchod tím, že důchodová komise zjistí, že uchazeč o důchod nemůže sice na př. pracovati jako korespondent, že tedy je pro toto postavení neschopným, že však může ještě zcela dobře býti na př. účetním, tedy že může plniti povolání, které je stejně placeno nebo stejně oceňováno jako jeho dosavadní. Tím by korespondent ztratil místo, pro které byl uznán neschopným. Kdo však opatří jemu, který je pro určitou práci neschopným, jiné pracovní místo? Jest přece známo, že průmysloví nebo obchodní zaměstnanci v pokročilém stáří mohou dosáhnouti místa ztěží nebo ho nedosáhnou nikdy. Máme celou řadu závodů, které propouštějí své zaměstnance při dosažení 50. roku věku a každoročně pořádají tak zvanou létací periodu, kdy propouštějí zestárlé zaměstnance. Zaměstnanec nedostane tedy podle nových ustanovení §u 17 ani místo ani invalidní důchod a bude tudíž vydán přes dlouholeté placení příspěvků na pospas hospodářské bídě a sociální nejistotě. Vládní strany mají těžkou odpovědnost, že se neřídily ani těmito poměry v soc.-politickém výboru důkladně vyloženými a přijaly tvrdá a dojista k nespravedlivým rozhodnutím svádějící ustanovení § 17. Jest jen nepatrnou útěchou, jestliže zástupce ministerstva výboru prohlásil, že těchto ustanovení bude loyálně používáno. Nač se vůbec pojímá takové ustanovení do zákona, když se musí říci předem, že jeho přesné a obtížné, tedy zákonu skutečně odpovídající provádění, povede k velikým těžkostem a k velikým sociálním tvrdostem?

Bohužel nepodařilo se také pozměniti nadmíru důležitá ustanovení §u 21, týkající se invalidního důchodu. Invalidní důchod skládá se ze základní částky 3600 Kč ročně a ze zvyšovacích částek, které podle příspěvkové třídy zvyšují výši důchodu každoročně o určitou částku. Základní částka zůstávající ve všech třídách stejnou poškozuje veškeré pojištěnce, kteří přicházejí následkem vyššího věku do vyšších platových tříd. Základní částka, zůstávající stejnou, znamená sice poměrně vyšší pojištění poživatelů invalidního nebo i starobního důchodu, kteří jsou v nižších platových třídách. Pohled na statistiku o rozdělení pojištěnců na jednotlivé třídy podle stáří a platů ukazuje však, že tato výhoda vyššího počátečního důchodu přichází k dobru skorem výlučně mladším zaměstnancům, kteří však, jak známo, pouze v řídkých a ve zvláštních případech stávají se invalidními před 30. rokem věku. Pouze zcela nepatrné procento zaměstnanců starších 30 let patří do těchto platových tříd a pouze tito mají vyhlídku na prospěch z těchto počátečních důchodů. Proto jsme požadovali, aby počínajíc od 5. platové třídy se počítalo 30% z výměry základu podle tříd jako základní částka. Bohužel v sociálně-politickém výboru nedala se dosíci ani změna těchto ustanovení. Rovněž jest hodno politování, že omezení, podle nichž nesmí starobní a invalidní důchod přesahovati průměr zaúčtovatelných požitků, nemohlo býti odstraněno. Důvodová zpráva k zákonu o pensijním pojištění ukazuje na tabulce 15, že na př. soukromí zaměstnanci ve stáří od 26 do 30 roků mají okrouhle 26.000 Kč ročního příjmu. Ve stáří mezi 66 až 70 lety je naproti tomu průměrný plat pouze okrouhle 18.000 Kč, jest tedy podstatně nižší. Tyto statistické číslice ukazují nám v průměru, že platy až do stáří od 41 do 45 let stoupají, v tomto stáří dosáhnou největší výše, pak opět klesají a v 70. roce jsou tak nepatrné, že tito staří zaměstnanci vydělají si méně než zaměstnanci mladí. Z toho vyplývá, že ustanovením §u 24, odst. 1 snižuje se mnoha zaměstnancům, kteří dostanou ve vyšším stáří důchod krutě jejich důchod a to zvláště vždy, octnou-li se zaměstnanci v pokročilém stáří bez místa a musí-li z přinucení nastoupiti nové místo s nižšími platy, v němž později nabudou nároku na důchod kde také mohou uplatňovati toliko nárok na nižší důchod. Tímto způsobem ztratili dříve zaplacené vysoké částky. Je politováníhodné že se ani u tohoto paragrafu nepodařilo dosíci přiměřené změny. Malé zlepšení proti zákonu bylo prosazeno přijetím návrhu v §§ 34 a 37, Důchod starobní a důchod vdovský. Ustanovení, že pro požitek důchodu jest prokázati nemajetnost, padlo. Naproti tomu chystá novela k pensijním u pojištění zaměstnanců těžké zklamání pro staropojištěnce a především pro staropoživatele důchodů, zvláště však pro poživatele důchodu starobního. Tito byli oklamáni o své naděje, poněvadž se finanční správa nemohla k tomu odhodlati a vládní strany nesehnaly dostatek rozhodné vůle k tomu, aby přichystaly státní příspěvek za nepojištěnou dobu. Jak dalece tyto skupiny starých zaměstnanců jsou poškozovány vůči zákonným ustanovením rakouských pojištěnců, nechť objasní malý příklad: zaměstnanec měl na př. 1. ledna 1909 měsíčního platu 300 zlatých korun, byl tedy až do 1. ledna 1920 stále v první platové třídě (9000 Kč pojištěného platu od 1. července 1920). Dostával r. 1928 plat 2000 Kč, což se asi rovná sedmeronásobnému zhodnocení jeho mírového platu 300 zlatých korun. Tento zaměstnanec obdrží po 20tiletém pojištění podle novely nejvyšší možný důchod v nejvyšší třídě, tedy od 1. ledna 1929 při stáří 65 let starobní důchod 9420 Kč ročně. V Rakousku obdrží týž zaměstnanec ročně jako základní důchod 13.200 Kč a k tomu ještě započítání nepojištěné doby, zatím co tato se u nás, jak známo, nepřipočítává. Že obdrží podle našeho systému v obou nejnižších třídách po 5 letech více než vykazuje rakouské pojištění, jest pouze krásným gestem, neboť přiznání invalidního důchodu v této krátké pojišťovací době jsou řídké výjimky, které pro celek nemají onoho významu, jako řádné starobní pojištění zaměstnanců.

V posledních dnech došla mne řada dopisů od poživatelů starobního důchodu a na jednom takovém dopisu chci přibližně ukázati, jak velice byli tito staří zaměstnanci oklamáni o své oprávněné naděje. Zde mně píše jeden z těchto starých kolegů mezi jiným: "Jak se to na př. projeví u mne, budiž uvedeno v dalším: Dostanu roční pense 6165 Kč proti mému poslednímu platu asi 22.000 Kč. Kdyby se mi byla započítala léta před 1. lednem 1909, byla by má pense 3240 Kč, k tomu základní částka 3600 Kč a ještě různé ostatní přídavky, v část ze 4000 Kč; byl bych tedy dostal celkem 10.840 Kč. Takto však dostávám pouze 360 0 Kč a 1000 Kč přídavku, celkem tedy 7600 Kč. Nynější znění zákona způsobí mi tedy škodu 1435 Kč; měsíčně bych bral více okrouhle o 120 Kč, než mám dosud. Ptám se vás a celého světa: Jest to nějaká pense? Mohou tři lidé žíti s částkou 633 Kč měsíčně? A to se nám odvažuje vládní většina poskytovati? Není zde nikoho, kdo by šel věci na kloub a vypočítal důchody, jak se projeví podle této reformy? Proč nám odpírají státní příspěvek, který má dostati každý nádeník? Kde je spravedlnost, kde přiměřená valorisace našich platů ve zlatých korunách?" Na konec píše pak ještě v poznámce na okraji: "Tento vánoční dárek, jímž nás obmyslily vládní strany, nezapomeneme jim na věky." Tak píše 65letý stařec, jemuž byla dnešní předlohou vzata naděje jeho stáří.

Požadavkem zaměstnanců, na který se též nevzal dostatečný ohled, byla otázka podpory v nezaměstnanosti. Ustanovení §u 56, jež mají upravovati nezaměstnanost, jsou tak pojata, že pensijní ústav a ústavy náhradní mají úplně volnou ruku v nakládání s podporou v nezaměstnanosti. Nejen výše podpory, nýbrž i způsob vyplácení je úplně vydán na pospas libovůli zaměstnanců pojišťovny. Jest samozřejmé, že zaměstnanci nemohou býti s takovou úpravou spokojeni. V tomto ohledu poskytl návrh meziministerské komise jakýsi druh prozatímního zákona pro řádné pojištění nezaměstnaných, jak je již delší dobu požadováno. Počítalo se tam s každoroční částkou podpor ¹/₂% z přijatých pojistných příspěvků pro podpůrné účely a mimo to měla býti tato částka ještě zvýšena určitými hospodářskými přebytky, pokutami a dary, takže by byly bývaly na podporu nezaměstnanosti soukromých zaměstnanců poměrně vysoké částky. Tato ustanovení chybí ve vládním návrhu vůbec. Za to má však § 56, odst. 2 činiti podporu závislou ještě na povolení ministra sociální péče, který přec na tyto podpory neplatí ani haléře a proto by také neměl míti co mluvit do úpravy této podpory. Bohužel, nepodařilo se nám prosaditi v § 56 takovou formulaci, která by odpovídala návrhu meziministerské komise a jíž by se vyhovělo přáním zaměstnanců. Také zde chybělo vládním stranám úplně potřebné porozumění pro těžkou situaci nezaměstnaných soukromých zaměstnanců.

Všeobecný pensijní ústav používá, jak známo, nyní ve své podpůrné praxi t. zv. gentského systému, podle něhož dostanou podporu v plné výši pouze oni zaměstnanci, kteří jsou organisováni v odborových organisacích, které se ke gentskému systému připojily. Jak známo, zamítl německý Svaz obchodních zaměstnanců a Svaz německých ženských zaměstnanců, avšak též jiné finančně méně silné organisace, gentský systém jako úplně pochybený. Tím je vyloučeno 18.000 německých zaměstnanců, kteří jsou v obou svazech organisováni, z podpory všeobecného pensijního ústavu, takže tyto svazy vyplácejí svým zaměstnancům podporu v nezaměstnanosti z vlastních prostředků. Pensijní pojišťovna rozděluje podle toho pojištěnce na skupinu přednostních a skupinu poškozovaných, ačkoli přec musí veškeří zaměstnanci platiti a pensijní pojištění stejné příspěvky. Tyto neudržitelné poměry odstraniti se bohužel opět nepodařilo pro nynější znění § 56 a proto i tento paragraf je předmětem oprávněných stížností se strany velké části německého zaměstnanectva.