Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

A nyní přicházím k jedné věci, která je odmítána všemi pojištěnci, všemi zaměstnavateli a také velkou částí odborníků. Doznávám, že je to stylisace p. prof. Schönbauma, aby se nemluvilo proti mně, že jsem to zamlčel. V tom směru i v komisi odborníků splnil jsem povinnost v tom smyslu, že jsem varoval, aby nový pojem invalidity tak, jak byl formulován, nebyl dán do zákona, nýbrž aby byl ponechán dosavadní stav. Podle dnešního stavu věcí vzniká nárok na invalidní důchod u toho pojištěnce, který pro tělesnou nebo duševní vadu nebo pro slabost tělesných anebo duševních sil nemůže dále zastávati svého posledního zaměstnání pojištěním povinného. Je to t. zv. pracovní invalidita. § 17 nového zákona zavádí invaliditu z povolání. My bychom proti tomu také snad nic nenamítali, kdyby v tom §u 17 neměl nový pojem dvě části. My hlavně mluvíme proti té druhé části nového pojmu invalidity, která praví, že nárok na invalidní důchod má jen tehda pojištěnec, nemůže-li vykonávati také jiné povolání. Až dosud stačilo poslední zaměstnání a byl invalidním. Více se nezkoumalo. Na příště však nebude stačiti jen to poslední povolání, nýbrž bude se zkoumati ještě, nemůže-li vykonávati jiné povolání, přiměřené dosavadnímu povolání a způsobu, jakým byl v něm pojištěnec zaměstnáván, jeho postavení - překlad "Stellung" atd. v něm, jakož i jeho praktickému a teoretickému vzdělání. Když to přeložíme do češtiny, vypadá to asi takhle: Rentová komise bude zkoumati, zdali ten pojištěnec nemůže ještě jiné povolání vykonávati, které nemá jej však hospodářsky a sociálně degradovati, a jestliže dospěje k tomu poznání, že může jiné povolání vykonávati, nedá mu rentu. Jenže se zapomíná, kdo mu má dáti to jiné zaměstnání. Zaměstnavatel zpravidla, poněvadž té invaliditě předchází nemoc, propustí zaměstnance s klasifikací, že může vykonávati ještě jiné povolání. Těžko dosáhnouti tohoto nového povolání, poněvadž těžko najdeme zaměstnavatele, který takového zaměstnance bude chtíti zaměstnávati.

Prosím, úplně se přešla praxe, úplně se přešel život. Mám ještě legitimaci prohlásiti na základě naší statistiky: Soukromý zaměstnanec ve 40 letech zaměstnání již neobdrží. Ve 40 letech stáří zaměstnání nikdo již neobdrží až na nepatrné procento oněch zvláště schopných osob, které nehrají už vůbec žádné úlohy v tomto posouzení. Tento zjev máme v Německu. Němci také pro to našli velmi vhodné slovo: Berufstot - on je mrtev pro povolání - a totéž máme u nás. Poněvadž invalidita nejčastěji přichází v pozdějších letech, nutno uvážiti toto: Rentová komise rozhodne, že zaměstnanec může vykonávati ještě jiné povolání, nedá mu rentu, nedá mu práci; a pak myslím, že mohu opakovati to, co jsme řekl ve výboru soc.-politickém - neměl jsem důvodu, abych na tom něco korigoval - budeme míti invalidy bez invalidní renty a bez práce. To bude praktický důsledek §u 17. Proto trvám na tom, aby sněmovna pochopila, že sice dává pojištěncům vyšší renty, poněvadž si budou více platiti, ale že toto placení v určitých případech bude předmětem hospodářských zápasů. Řada zaměstnavatelů se totiž jistě pokusí o to, aby snížili platy, poněvadž budou odváděti větší kvoty na premiích. A proto žádají pojištěnci, budou-li skutečně práce neschopni, aby také rentu obdrželi. Dnes ovšem § 17 nás svádí k obavě, že tyto renty namnoze neobdrží, a mají-li pak čekat do 60 let, kdy mohou dosáhnouti renty pro případ stáří, tedy jest zde vacuum nějakých 15, 20 let, a parlament má tuto mezeru řešiti. Řešiti to může jen tak, že zachová nynější osvědčenou formulaci platného zákona o pensijním pojištění.

Ale pánové, ještě něco jiného. Už při §u 1 jsem se zmínil, že se zapomíná na veliký proces ve výrobě, na racionalisaci. Jak to bude při posuzování kriteria, bude-li zaměstnanec moci vykonávati ještě jiné povolání, když racionalisace v nejbližších letech svou revolucí vytvoří docela jiné pracovní podmínky a nový druh zaměstnanců? Na to § 17 vůbec nepamatuje. Uznávám loyálně, že 2. odst. §u 17 je velmi dobrý, poněvadž umožňuje, aby pro přechodné invalidy byla stanovena renta a umožněno léčení.

V §§ 26 a 27 setkáváme se s ustanovením, které až dosud v našem zákonodárství nebylo řešeno, ani v sociálně pojišťovacím ani v občanském zákoně, ani v manželském právu, vůbec v žádném zákoně, na které ani komise odborníků nepamatovala a nevzpomněla, že by najednou pensijní pojištění mělo vyřešiti problém rozloučených manželek. Výbor soc.-politický podle přání kol. Pechmanové zvolil podvýbor, který ovšem neměl pak dosti času, aby uvážil důsledky takového ustanovení, a tak jako jiné věci se dělaly v politické osmičce, tak také politická osma definitivně rozhodla, že toto ustanovení musí přijíti do nového zákona. Zdá se mi, že v tomto případě to byla pouze jedna osmina té osmičky, poněvadž ostatní strany byly přesvědčeny, že konají něco nedobrého; pouze pan ministr soc. péče zamiloval se do těch rozloučených a pamatoval na ně také částí vdovského důchodu. Věc není domyšlena. Nepopírám, že zasluhuje řešení, ale ne takového, které je vyjádřeno v zákoně. Nechť se tou věcí zaměstnáváme při manželském právu, při novém občanském zákoníku nebo jinak, nechť se věci připravují, ale hodit: to do osnovy, která jest sporná, která provedla 200 korektur na elaborátu, a nemíti času povolati odborníky-právníky, takovým způsobem nemůžeme věci řešiti. Když se podíváme na poslední dva nové odstavce §u 26, které se připínají k §u 27, vidíme, že zde je řada nelogičností. Již 5. odstavec říká, že "nároku na vdovský důchod není, bylo-li manželství v době úmrtí manželova výlučně z viny manželčiny rozvedeno, nebo z její viny nebo z viny obou manželů rozloučeno." A 6. odstavec praví: "Jestliže při rozluce provedené bez viny manželčiny nebo z viny obou manželů před účinností tohoto zákona se dostalo rozloučené manželce odškodnění výslovně za vdovský důchod, není nároku na vdovský důchod."

Prosím, kde pak najdete takové smlouvy před účinností zákona, že by někdo prostě se dohodl o tom, že dá rozloučené manželce odškodnění výslovně za vdovský důchod? Mohl někdo na to pamatovati, že přijde nový zákon, který bude rušiti stará práva? Neračte zapomenouti, že nová manželka, se kterou pojištěnec vstoupil v nové manželství a uzavřel smlouvu, pochopitelně počítá s tím, že dostane plný vdovský důchod, který je zákonem garantován. A najednou se ta smlouva mění a ta příští vdova eventuelně má se o ten důchod, zaručený přítomným zákonem, děliti s manželkou rozloučenou.

Máme takové případy, a já jsem akt, originál, přinesl do výboru soc.-politického, ve kterém výslovně manželka je odbyta, ale nyní právě proto, že se nemohlo pamatovati nebo nepomýšlelo na to, že by se něco podobného objevilo v zákoně o pensijním pojištění, vedle toho odbytí, které neodpovídá odst. 6, dostane rozloučená manželka také část té vdovské renty. To je nemožné!

My bychom to chápali, když již tedy p. ministr soc. péče trvá na tom, aby ustanovení o rozloučených manželkách bylo v tomto zákoně, kdyby to platilo pro případy budoucí. Ale se zřetelem na případy minulé máme obavy, že vyvolá to nové spory a rozháranost v manželstvích, a to přece ani nemůže pan ministr soc. péče se svého hlediska žádati. Proto jsme navrhli ve výboru, aby se tato věc vyřídila v jiném zákoně kolektivně pro všechny. Je to nelogické, že to platí pro pojištění soukromých zaměstnanců, a jinde to vůbec neplatí. Přece je nutno, aby se o tom uvažovalo, aby odborníci o této věci rozhodli, a ne politická osmička, která dostatečně prokázala, že našemu pojištění pensijnímu vůbec nerozumí. (Posl. dr Winter: Bylo sjednáno s ministerstvem financí, že vypracuje osnovu!) Ano. Nám jde pouze o spravedlnost a právo. Jestliže dosud platný starý zákon zaručil vdově plnou rentu, a na základě tohoto práva vešel pojištěnec v nový sňatek, zdá se mně, že ten nový zákon nemá práva rentu rušiti. Je to nemorální! Mají-li se věci nějakým způsobem řešiti, může to platiti pro nové rozluky, které nastanou po novém zákoně, aby každý, kdo vejde v nové manželství, věděl, jaký nárok má vdova pro případ úmrtí pojištěnce.

My jsme žádali, aby bylo pamatováno také na družky. V prvé řadě mají pochopitelně nárok vdova a děti. Družka je vůbec vyňata z nároku na pojištění. Řekli jsme, že nárok důchodu družčina vzniká, měla-li s pojištěncem dítě aneb byla-li v době úmrtí jeho těhotná, nebo případně, byla-li na něho svou výživou odkázána. Jedná se tudíž o nárok podmínečný, ale i zde družka byla zamítnuta. Alespoň odbytné se mělo družce dáti (§ 36). I tento náš návrh byl zamítnut. Vítáme, že tento zákon zavádí také důchod vdovecký a důchody rodičů. To je nesporný pokrok.

Pokud jde o novinářské pojištění, pan kol. Al. Petr řekl, že u novinářů na 100% jest všechno vyřešeno. Jest pravda, že novinářům se podstatně dostalo vše to, co bylo žádáno, ale ne úplně již proto, že § 17 zejména na novinářích velmi krutě se vymstí. Jinak i materielně jest pochopitelně rozdíl mezi elaborátem a zprávou výborů a můžeme to oceniti jen jako 90% vyhovění. A jestliže se tvrdí, že vládní návrh přejal z elaborátu komise odborníků materielní ustanovení beze změny, dovolte, abych prohlásil, že tomu tak není, poněvadž chybí ještě vyřešení ustanovení o státním příspěvku pro zákup poloviny nepojištěné doby. Vláda to vyškrtla úplně bez každé regrese a ani ve své zprávě důvodové nezaujala k tomuto postupu stanovisko. Mohu prohlásiti - a osobuji si právo mluviti jménem veškerých pojištěnců - že v tomto směru pojištěnci nemohou souhlasiti s postupem vlády, poněvadž se všeobecně počítalo s tím, že nároky pojištěnců vzrostou právě také o započítání nepojištěné doby. Také pojistný matematik, který nemohl vyjmouti z celku materielního státní příspěvek, když proti němu se uvádělo, že snad valorisace není úplně skvělá a uspokojující, uváděl vždy: Pánové, co chcete, dostáváte státní příspěvek na zákup nepojištěné doby!

O co nám především jde? Fakt je, že stát přispívá k veškerým důchodům podle zákona o sociálním pojištění a podle dosud neprovedeného zákona o pojištění osob samostatně hospodařících svým příspěvkem. Soukromí zaměstnanci jsou z toho vyňati. Má-li příspěvek státní k našemu pojištění jinou funkci, totiž tu, že se jím má zakoupiti polovina nepojištěné doby, nemá to co dělati s principem, že stát má také na naše pojištění přispívati. Bylo to zamítnuto, a to z toho důvodu, že vypočítává se zatížení státu z tohoto titulu v cifře vyšší než je udána v elaborátu. Konstatuji a poukazuji na připomínky vládní komise odborníků, kde se mluví asi o počátečních 8 milionech Kč ročně, jež dostoupí během 20ti let přibližně na 35 milionů Kč, i v souvislosti s dobou válečnou a pak náklad rapidně klesá. Tedy ty cifry nesouhlasí a prosím velmi snažně, aby dnešní majoritní strany uvážily, že budou ještě jednou při hlasování postaveny před alternativu, chtějí-li dáti soukromým pojištěncům státní příspěvek, se kterým se počítalo a musí počítati, nebo chtějí-li zhoršiti pensijní pojištění. Státní příspěvek je docela logickou částí materielních partií nového zákona a pojištěnci nemohou se tohoto nároku vzdáti. Jestliže sněmovna zamítne naše návrhy v tomto směru, nezbývá nic, než abychom hned po Novém roce majoritní strany znovu postavili před rozhodování, zdali jsou ochotny splniti tyto závazky vůči pojištěncům čili nic.

Vpomínám zde také zejména důchodců. V zákoně je sice opatření, aby důchodce nebral méně než béře dnes, ale důchodci počítali právem s větší rentou a proto se také dnes už ozývají a říkají: nehlasujte anebo znemožňujte zákon, poněvadž jsme zklamáni, poněvadž nedostáváme to, co nám bylo slibováno a co také ukázal elaborát vládní komise. Jsou to zejména přestárlí, kterým se měla renta náležitě upraviti, a na které se zapomíná a jimž, kteří spravedlivě dnes reklamují své nároky, nedává se to, co očekávali. Vláda zamítla také ustanovení o možnosti výplaty rozdílu mezi důchodem starým a novým, ač nositel pojištění toto břemeno sám nese.

V nových pojistných premiích navrhovali jsme a žádáme, aby tak, jako je to dosud, v prvých čtyřech třídách platil zaměstnavatel ²/₃ a zaměstnanec ¹/₃. Nový zákon předpisuje ve všech třídách služného polovinu premie zaměstnavatelům a druhou polovinu zaměstnancům. I zde je zhoršení proti dnešnímu stavu. Řekne-li se, že starý zákon v prvých čtyřech třídách předpisoval premie mezi 6 až 18 Kč, a nový zákon začíná 12 Kč, tak alespoň dvě první třídy měly by se upraviti tak, že by ²/₃ platil zaměstnavatel a ¹/₃ zaměstnanec. Připomínám, že zde také je nutné ustanovení v tom směru, že pojištění trvá tak dlouho, dokud nebyl právně rozvázán služební poměr. Jsou spory totiž, zdali platí pro někoho kvartální výpověď nebo šestiměsíční atd. Zaměstnavatel zpravidla vždy odhlašuje zaměstnance v tom měsíci, ve kterém nastává spor, a je nejsprávnější, že pojištění má trvati tak dlouho, jak se přisoudí také nárok na plat.

Poněvadž nezbývá mně času, musím ukončiti brzy, lituji však toho, věc sama je tak důležitá a těch sporných věcí tolik mnoho, že je nemůžeme v dané lhůtě všechny probrati. My vycházíme z toho hlediska, že ústav soc.-pojišťovací má býti vlastně spravován jen pojištěnci, že i ta část pojistného, která je odváděna zaměstnavatelem, tvoří v jeho kalkulaci úhrnně položku služebních výdajů. My víme, že mocenské poměry zatím nám znemožňují, abychom tento požadavek prosadili. Ale jestliže jsme přišli do komise odborníků s požadavkem, aby paritní zastoupení, které se osvědčilo v Pensijním ústavě, i nadále platilo, právem jsme odmítli návrh vládní v tom směru, že se zavádí také jmenování zástupců do orgánů pensijního pojištění. Pánové nám zde předkládají věci, které se projednávaly při soc. pojištění, a říkají: vy jste také byli pro jmenování atd. - Račte prominouti, zákon o pensijním pojištění týká se především pensijního pojištění, které existuje 20 roků, pojištění, které má svou tradici, a jde především o nositele pojištění, který prokázal svou dobrou hospodářskou a finanční politikou výsledky nanejvýš prvořadé, se kterým se může honositi také před cizinou. Poukazuji, že na příklad ze svých přebytků podporuje nezaměstnané, jimž vyplatil až dosud přes 5 mil. Kč. Tento nositel pojištění, Pensijní ústav, dovedl vytvořiti zvláštní harmonickou shodu mezi pojištěnci, zaměstnavateli a nositelem pojištění a právě dík této harmonii bylo dosaženo těchto překvapujících výsledků v Pensijním ústavě. Vláda to ruší a nerespektuje to. Vyhrazuje si právo jmenovati 6 t. zv. odborníků do orgánů vedle 14 volených zaměstnanců a vedle 14 volených zaměstnavatelů. My jsme, právě s ohledem na tu tradici a na zkušenosti s pensijním pojištěním, protestovali proti tomuto jmenovacímu právu a řekli, že odborové organisace obou dvou stran, zaměstnanců i zaměstnavatelů, jistě vyšlou do orgánů pensijního pojištění odborníky, kteří denně zákon prakticky uplatňují, denně případy vyřizují a mají tolik bohatých zkušeností svých, že mohou jistě s plným výsledkem zastávati zájmy pojištěnců v těchto orgánech.

O jaké odborníky jde? Pravděpodobně o odborníky rázu oněch, o které jde při jmenování do zemských a okresních úřadů, o odborníky s politickou legitimací dnešních vládních stran. Ale nejen to. Zde máme také specialitu, která je zvláště zajímavá právě v pensijním pojištění. Zákon garantuje živnostem netovárním nejméně 3 zástupce a zemědělství nejméně 1 zástupce ve skupině zaměstnavatelské. Tedy k čemu volby? Zákon v praxi praví: Političtí živnostníci nejméně 3, agrárníci nejméně 1. Jsou tedy předem voleni i jmenováni do těchto orgánů. To politická osmička rozhodla. Tady byla odbornou, ale tam, kde měla projeviti více pochopení pro zájmy pojištěnců, toto pošlapala a vytvořila opak toho. Že proti tomu protestujeme, že to budeme potírati všemi prostředky, jest pro nás samozřejmé.

Pokud jde o zemské úřadovny, kolegové ze řad německých soc. demokratů budou tomu více času věnovati. Ale chci jménem českých našich pojištěnců prohlásiti: My nejsme pro zrušení dnešních úřadoven proto, poněvadž máme obavy, že se zbytečně vyvolají nacionální spory mezi pojištěnci. Máme obavy, že ta dosavadní součinnost a spolupráce v pensijním ústavu bude jimi porušena. Proto jsme se postavili úplně na půdu dnešních úřadoven, i těch t. zv. německých, a žádáme jejich uchování.

My jsme v partii o organisaci dále žádali, aby nejen pojištěnci aktivní a zaměstnavatelé měli právo rozhodovati o orgánech nositele pojištění. Žádali jsme, aby také ostatní pojištěnci a i důchodcové invalidní a starobní měli volební právo v orgánech pensijního pojištění. Pánové, vždyť oni platili do pensijního pojištění, oni po léta konali zákonnou povinnost vůči nositeli pojištění a jestliže stali se důchodci, není tím řečeno, že se mají zbaviti práva, aby i nadále spolurozhodovali o otázkách v ústavech, do kterých platili, a které také jim nyní poskytují zákonné dávky. To se ovšem zamítlo a zůstalo při starém ustanovení, které dosud podle platného zákona platí.

Organisace pojištění souvisí ovšem v novém zákoně velmi úzce s dozorem státním a s ustanoveními o hospodaření jměním nositele pojištění. Jest známo, že jsme již v obou dvou výborech velmi ostře vytkli, že dosavadní osvědčená samospráva nositelů pojištění se ruší. To, co se osvědčilo, se nerespektuje. Zrušení samosprávy počíná u malých věcí, že na př. schvalování regulativu o podporách v nezaměstnanosti a schvalování regulativu o léčebné péči podléhá ministru soc. péče, že ministr soc. péče bude napříště rozhodovati o tom, kdo bude ředitelem, jaké budou instrukce, jaké budou služební řády, že bude rozhodovati o každé věci, která byla dosud rozhodována samosprávně uvnitř nositele pensijního pojištění, že předseda Pensijního ústavu ve svých právech degraduje se na pouhý mechanismus, který bude podepisovati akta, a ani ne ta důležitá akta, že budou jmenováni náměstkové předsedy, kteří měli býti voleni. Uvážíme-li dále, že vláda si vyhradila změniti mez ukládání ve státních a jiných papírech, jinými slovy, že vláda může kdykoliv sáhnouti na jmění nositele pojištění, aniž by s někým mluvila, pak, pánové, zahrabete ten skvělý pensijní ústav, který spravuje miliardové jmění, pak jste učinili smělý útok proti právům pojištěnců a hrdinně jste zamlčeli a zastínili to, co předcházelo dnešnímu zákonu, totiž onu 20letou skvělou činnost Všeobecného pensijního ústavu. My se státnímu dozoru nebráníme, státní dozor v pensijním zákoně dnes už jest a my jsme jej jasně formulovali v elaborátu odbornické komise, ale nemůžeme souhlasiti, aby zejména ve věci hospodaření se jměním zasahovala vláda způsobem, který je v praksi nemožný. Denně, každou hodinu jde o to, aby nastala transakce v papírech a to může činiti odpovědný ředitel, který má rychlé styky s bankami, s jinými finančními ústavy, s Národní bankou a který musí rychle rozhodovati. Napříště má všechno podléhati až na nepatrné výjimky dozoru státnímu, rozhodování ministra soc. péče, ministra financí atd. To je zešněrování celé činnosti, a já se táži, jakým právem sahá vláda na práva pojištěnců ústavu, který vlastně podle spravedlnosti nepatří vládě, ani zaměstnavatelům, nýbrž pojištěncům, A vláda si dá do zákona, že může kdykoliv sáhnouti na jmění, na služební požitky zaměstnanců. Tedy chápete, že protestní schůze pojištěnců jsou naladěny velice radikálně proti nynější vládě a je zajímavo, že musí s námi jíti také organisace, které dnes se nalézají v lůně strany agrární, strany lidové a národně demokratické, neb nemohou snésti útoku na toto pensijní pojištění, s námi souhlasí a ve 12. hodině žádají sněmovnu, aby učinila korektury, za které jsme se ve výborech postavili a které mají napraviti vskutku oprávněné obavy do budoucna. My jsme vedli boj o zaměstnance ústavů, aby jejich právní poměr nebyl zkreslován. Oni jsou podle dosud platného zákona soukromými zaměstnanci, ale neustále se zde opakuje snaha, aby zaměstnanci u nositelů pojištění byli veřejnými zaměstnanci, zkresluje se to tím, že v jejich úředních úkonech mají požívati práv veřejných zaměstnanců. To neznamená, že jejich právní poměr se má měniti. Oni mají zůstati nadále, jak si přejí a jak komise odborníků rozhodla, zaměstnanci soukromými.

Vážená sněmovno! Jak jsem již uvedl, nemohl jsem ke všem změnám zaujmouti stanovisko.

Kol. Al. Petr pravil, že Klein měl snadné stanovisko ve výboru soc.-politickém, poněvadž se nemusil starati o úhradu. Nikoliv. Já jsem pravil: jeden z hlavních rysů projednávání pensijního pojištění objevil se v tom, že resortní ministerstvo obdrželo dílo dohody, dílo nejpovolanějších odborníků a že nemusilo mnoho zkoumati, mohlo dáti tomu číslo a předložiti sněmovně k projednání. A každý ministr sociální péče byl by vděčen těmto okolnostem a tomuto jistě příznivému osudu, kdyby dostal dílo dohodnutí a mohl se zapsati zlatým písmem do srdcí 300.000 soukromých zaměstnanců. Ale pan ministr soc. péče Msgr. Šrámek musil to pokaziti, ten to musil obrátiti na ruby, aby soukromí zaměstnanci, i jeho vlastní lidé, proti němu mluvili a proti zákonu protestovali.

Neměl jsem ten snadný úkol (Výkřiky posl. dr Wintra.), já jsem si byl toho vědom, že elaborát odbornické komise je čestným závazkem pro veškeré politické strany v tomto státě a především pro parlament. (Tak jest!) A jestliže my jsme tento čestný závazek vůči pojištěncům splnili do všech důsledků, nestalo se tak u stran vládních. Právě proto opakujeme nejvážnější obavy. Předkládáme sněmovně návrhy naprosto shodné s elaborátem komise vládní a prosíme, abyste znovu uvážili všecko to, co jsme vytkli a co je také míněním ostatní části pojištěnců, ba i velké části zaměstnavatelů.

Budeme hlasovati pro veškeré nesporné paragrafy zprávy výborové a budeme ovšem hlasovati pro naše opravné návrhy, které mají snahu, aby splnily veškeré oprávněné požadavky pojištěnců. (Výborně! - Potlesk čsl. soc. demokratických poslanců.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Uděluji slovo p. posl. Krebsovi.

Posl. Krebs (německy): Slavná sněmovno! Je tomu nyní již skorem 10 let, co zaměstnanci obchodu a průmyslu usilují o novelisaci pensijního pojištění a požadují, aby platy jak starobního tak invalidního pojištění soukromých zaměstnanců byly zvýšeny na úroveň, jež při nejmenším trochu odpovídá skutečným poměrům, jejich hospodářskému postavení. Vládní předloha, již dnes má poslanecká sněmovna definitivně vyříditi, byla tudíž již před mnoha léty splatná a není tudíž nijakou vymožeností, nýbrž toliko vyrovnáním dávno splatného dluhu, že pensijní pojištění soukromých zaměstnanců bylo konečně novelováno. Přes to, že konečným vyřízením vládní předlohy vyrovnává se starý dluh, není pochyby, že se raduje soukromé zaměstnanectvo všeobecně a německé soukromé zaměstnanectvo zvláště, že konečně byly zlepšeny sociální platy zákona.

Bohužel padají do poháru této radosti nejen hořké kapky, že se vládní většina nemohla dopracovati ke skutečně základnímu a velkorysému sociálnímu pojetí a že proto zůstala nesplněna řada oprávněných požadavků soukromých zaměstnanců, nýbrž i jiná ještě hořčí kapka, která německým zaměstnancům soukromým béře radost i z mírných sociálních úspěchů tohoto zákona: skutečnost, že přes četná ujišťování vládních stran byla bez ostychu přiložena sekera na německé zemské úřadovny.

Pensijní pojištění zaměstnanců trvá, jak známo, již asi 20 let. Když bylo ve starém Rakousku schváleno poslaneckou sněmovnou, vznesli čeští parlamentníci, mezi nimiž byl tehdy nynější zástupce předsedy vlády a ministr. soc. péče Msgr. Šrámek, požadavek, aby pensijní ústav byl organisován na základě principu národní samosprávy. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Skutečně bylo tehdy jak v Praze tak v Brně zřízeno po jedné německé a jedné české zemské úřadovně pensijního ústavu a mimo historické země utvořena i v Opavě zemská úřadovna, jež byla z veliké většiny německá. Tehdy bylo na území Čech, Moravy a Slezska celkem okrouhle 45.000 pojištěných, z nichž náleželo sotva 15.000 národnosti české. Pro těchto 15.000 zaměstnanců byly tehdy zřízeny 2 zemské úřadovny. Zatím co v Čechách byla stanovena zásada územního rozdělení, tedy systém teritoriální tak, že ony okresy, jež byly většinou české, měly své zaměstnance pojistiti u českého ústavu, kdežto zaměstnanci okresů, jež byly většinou německé, uzavřeli svá pojištění u německé zemské úřadovny, byl naproti tomu na Moravě zaveden tak zvaný osobní princip. (Posl. inž. Jung [německy]: Tento princip tvořil podklad moravského vyrovnáni!) Tak jest! Tato zásada byla krátce před tím přijata při sjednání moravského vyrovnání oběma národy a jest také veskrze přizpůsobena osídlovacím poměrům obou národů na Moravě. Na základě osobního principu byl na Moravě, lhostejno, zda bydlil zaměstnanec v některém německém či českém městě, zapsán německý zaměstnanec u zemské úřadovny německé a český zaměstnanec u zemské úřadovny české. Ve starém Rakousku byla tedy snaha vyhověti i národním zájmům zaměstnanectva, takže němečtí zaměstnanci sami spravovali své německé zemské úřadovny a čeští své české ústavy. Tato úprava organisace pensijního pojištění se obzvláště osvědčila. Zemské úřadovny, lhostejno, zda německé či české, byly spravovány dobře a svědomitě, což přec bylo účelem rozdělení na národní sekce, nikdy nebylo národnostních konfliktů v této instituci, zřízené pro zaměstnance.