Podľa §u 24, č. 7 zákona č. 126/1927,
usnesenie volebnej komisie má konečnú platnosť
a tedy proti nemu použiť možno iba sťažnosti
u volebného súdu. Zákon predpisuje i to,
že poradové číslo kandidátnych
listín stanoviť možno iba losovaním. Avšak
akej ceny má zákon, keď je na škodu záujmom
strany agrárnej? Zemský úrad octnul sa v
takej panike, že hneď telefonoval do ministerstva vnútra,
a pravdepodobne odtiaľ dostalo sa mu vysvetlenia, že
zákon treba proste pošliapať. vykašlať
sa na usnesenie a. na protokol komisie, zamietnutú kandidátku
treba vytlačiť, označiť ju číslom
a potom nech sa obracia kto chce so sťažnosťou
na volebný súd, ktorý neusnáša
sa po celé roky; hlavnou vecou je, aby sa uplatňovaly
záujmy agrárnikov. Tak sa i stalo: Pracovníci
Podkarpatskej Rusi obdržali jasný dôkaz o podstate
a platnosti zákonov.
Čo sa už potom v samý deň volieb dialo,
o tom nemožno dať zprávu v rámci jedinej
reči. Pálenka len tiekla, bolo podplácanie,
bol teror, našich dôverníkov komisií
povyhadzovali z volebných miestností a lúpili
celé tisíce hlasov bez kontroly. Ajhľa, len
niekoľko príkladov: Michal Molnár, Peter Voron,
Fraňo Riskó, Ivan Talapko, Juraj Girika, lvan Dumnics
a Michal Hajnali, členovia komisie v Tiačeve, dokazujú,
že korteši Valent Dobóczy, Eugen Szrojmovics
a Ľudvik User vo volebnej miestnosti proste vytiahli zo sväzku
kandidátiek kandidátku komunistickú a strčili
ju do vačku, aniž komisia bola dala na miesto nej
inú. Pri jednej príležitosti na ostrý
protest prehľadali vačok Dobóczyho a našli
v ňom 19 odňatých kandidátnych listín.
V Terešve slúžnovský referent Pázmán
agitoval v záujme strany agrárnej v židovskom
kostole a zkrátka povedal toto: Pamätajte na to, že
Praha je ďaleko a ja som k vám blízko. Svedkami
toho sú Abrahám Rozemberg, Fisl Gottesmann, Šalamon
Viesel, David Ádler a veľa iných obyvateľov
z Terešvy. Tamže pri sčítaní hlasov
úradný exponent Riskó vyhodil komunistických
členov komisie, rozumieme, že len preto, aby mohli
hlasy tým lepšie vo svoj prospech spočítať.
V Dolnej Apši zmocnil notár každého krčmára,
aby bezplatne kŕmil a napájal na útraty agrárnej
strany. Pilo sa do rána a agrárny rychtár
Kyrilla potom vydal rozkaz, že musí sa hlasovať
na agrárnu stranu. Agrárni korteši však
potom pomáhali vo volebných miestnostiach pri hlasovaní,
t. j. hlasovali na miesto voličov.
V Terebli notár Karol Saska napájal pálenkou
a kortešoval pre agrárnu stranu. Vo volebnej miestnosti
komunistické kandidátky boly jednoducho roztrhané
a túto prácu konal hlavne Léba Hadakov. Komunisti
vyžiadali si proti tomuto nešvaru pomoc četníkov,
četnícky strážmajster sa aj dostavil,
avšak cele prirodzene nezakročil, ale jednanie toto
schválil.
V Malom Rakovci duchovný odňal ženám
kandidátky a sám na miesto nich hlasoval. (Posl.
dr Štefan se směje.) Je to veľmi smiešné,
pane kol. Štefan, sú to veľmi zábavné
prípady!
V Stavnej lesný správca Jozef Burján vyhádzal
z volebnej miestnosti členov komisie menovaných
okresným náčelníkom a len na moju
intervenciu okresný náčelník nariadil,
aby naši členovia Jurko Répásy a Fedor
Munek boli do komisie pripustení.
Avšak na čo by som v tom pokračoval, rovnaké
prípady udaly sa v doline Turie, ktorá po celé
týždne zaplavená bola agrárnickým
špiritusom.
Viem, že úradné šetrenie bude bezvýsledné
a že i volebný súd zaujme stanovisko, že
zo všetkého toho nemožno ešte zistiť,
o koľko hlasov boli sme olúpení. Ale to je
vedľajšie, veď už i tieto faktá samé
dokazujú, že výsledky boly zfalšované
a že hlasy vydierané boly prostriedkami nezákonnými.
Každým pádom však zvedavý som na
usnesenie volebného súdu v tom smere, či
bolo možno konečné usnesenie volebnej komisie
jednostranne odkopnúť, t. j. či je zákon
zákonom a či nie.
Nemôžem ponechať bezo slova ani spojovanie kandidátnych
listín, z čoho vysvitá, že v Zakarpatskej
Ukrajine sociálni demokrati išli do volieb so zvláštnou
kandidátkou českou a zvláštnou rusínsko-maďarskou,
avšak spojovali sa tiež so sionistickými židmi,
medzi ktorými nájdu sa vydieračskí
buržousti práve tak, ako neuvedomelí proletári.
Strana sociálne-demokratická pokladala tedy za cele
prirodzené odovzdávať svoje hlasy po prípade
buržoáznemu židovi, aby tým mohla poslať
do zemského snemu po prípade buržoázneho
žida.
Spojovanie kandidátnych listín sohnalo vôbec
v jeden tábor zemedelcov s obchodníkmi liehom a
drevom a s krčmármi, židov s kresťanmi,
pravoslávnych s grécko-katolíkmi, Maďarov
s Čechmi, hlavným bolo len, aby odovzdané
hlasy prospely niektorej vládnej strane. Naša strana
prirodzene sa nespojuje, lebo je jedinou proletárskou stranou
triedneho boja a napriek tým najväčším
zneužívaniam chýbalo jej iba 452 hlasov, aby
vydobyla samostatne ešte o jeden mandát viac.
Voľby nepochybne znamenajú pre komunistickú
stranu porážku, my to ani v najmenšom nepopierame.
Známe však príčiny porážky,
ktoré sú prirodzenými dôsledky našej
oportunistickej pasivity. Pre nás táto volebná
porážka znamená mohutné poučenie,
akých chýb dopustili sme sa v našom hnutí,
a my vieme, že jestli našu stranu preboľševizujeme,
chyby vymýtíme, budeme tak silní, že
napriek všetkým násiliam i za okolností
čo najťažších dokážeme
úradom, že pracovníci Podkarpatskej Rusi sotrvávajú
pri strane komunistov.
Buržoázia mohla len vydrieť hlasy, avšak
vytrvalých stúpencov, stranníkov nie. Objektívne
predpoklady v Podkarpatskej Rusi za dnešných výrobných
poriadkov sa zmeniť nemôžu a predpoklady tieto
vyžadujú si železnou logičnosťou
uskutočnenie programu komunistov. Jestliže agrárnici
získali hlasy a knihujú to ako víťazstvo,
vtedy my s kľudným povedomím môžeme
tvrdiť, že vydobyli len krátkodechého
víťazstva Pyrrhusovho, ktoré rozptýli
sa čoskoro ako bublina. Ak poukazujeme však na to
dušovanie, ktorým agrárnici pred voľbami
roztrušovali zprávy, že stranu komunistickú
zničia, vtedy napriek doznanej našej porážky
môžeme objektívne konštatovať, že
plán tento i pri najväčšom napnutí
síl sa nezdaril, strana komunistická zostala silnou
a boja schopnou, ktorá ešte sa zväčší
a viac zmohútnie, než kedykoľvek, jestliže
ju povedieme do aktivity a do boja.
[Další věta byla usnesením předsednictva
posl. sněmovny ze dne 18. prosince 1928 podle §u 9,
lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké
zprávy. Viz str. 58 této těsnopisecké
zprávy.] (Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda dr Buday (zvoní):
Ďalším zaznačeným rečníkom
je pí. posl. Landová-Štychová.
Dávam jej slovo.
Posl. Landová-Štychová: Dámy
a pánové! Když jsem koncem r. 1927 a začátkem
roku letošního upozornila s tohoto místa na
krutý režim v československých věznicích
a trestnicích, vzbudila fakta ověřená
svědectvím spisovatele Ivana Olbrachta, redaktora
Jos. Kozáka, básníka Ladislava Dymeše,
tajemníka Koubka, Vavrušky a jiných značnou
pozornost v některých kruzích veřejnosti.
Proč? Poněvadž šlo nejen o svědectví
těch, kteří jako vězňové
měli příležitost seznati a popsati tento
režim z vlastní zkušenosti, ale hlavně
proto také, že někteří ze svědků
jsou známých jmen ve světě literárním
a žurnalistickém. Přes to, že vládnoucí
kruhy snažily se tehdy zeslabit silný účinek
těchto svědectví výtkou, jako by líčení
poměrů ve věznicích a trestnicích
bylo přehnané, přece jenom nemohly popříti
Rudou pomocí protokolárně zjištěná
a ověřená fakta a hleděly tedy odbýti
celou tu záležitost výmluvami, že tu nejde
o systém, jak jsme tvrdili, nýbrž o nahodilé
nedostatky a přehmaty.
A v důsledcích toho nastala jakási dočasná
náprava, ale jenom vůči těm, o nichž
se dalo předpokládat, že vyjdou-li z vězení
a začnou-li mluvit, mohl by jejich hlas býti dost
daleko slyšán. Pro všechny ostatní proletářské
politické vězně se nezměnilo pranic.
A zejména ocitne-li se dělník ve vazbě
nebo trestu pro čin politického charakteru, jemuž
se podle zákona na ochranu republiky politický charakter
nepřiznává, pozná v celé hrůze
fašistický vězeňský režim,
který už v našich trestnicích a věznicích
takřka zdomácněl.
Měla bych o tom řadu nových dokladů,
ale chci se dnes omeziti jen na jeden z nich, a to takový,
který sám o sobě měl by stačiti
k zburcování aspoň té části
veřejnosti, která ještě lidsky cítí,
a měl by ji podnítit k energickému zasáhnutí
proti fašisaci Československa vůbec.
Je to tragická smrt soudruha Antonína Pinty, (Poslanci
strany komunistické povstávají.) dělníka
z Libušína u Kladna. Soudruh Antonín Pinta
byl nadšeným a obětavým komunistou,
aktivním členem komunistické strany mládeže,
okresním vůdcem náčelní rady
Skautů práce, členem federované Jednoty
proletářské tělovýchovy, Rudé
pomoci, odborových organisací atd. Soudruh Pinta
byl jeden z těch mladých soudruhů naší
nové komunistické generace, kteří
domyslili myšlenku sociální revoluce do všech
důsledků i pro svůj život soukromý.
Jeho činnost veřejná i život soukromý
byly v naprostém souhlasu, celá jeho osobnost opravňovala
opravdovostí svého revolučního charakteru,
svou sebekázní, systematickým a vytrvalým
sebevzděláváním v komunistické
ideologii, nadprůměrnými schopnostmi k rychlému
a správnému chápání a orientaci
ve spleti hospodářských a politických
zájmů dělnické třídy
a jejích revolučních zápasů,
k nejsmělejším nadějím do budoucna.
"Byl to hoch zlatého srdce", říkají
kladenské hornické ženy, který byl jedinou
oporou starých, sedřených rodičů
(Poslanci strany komunistické usedají.), který
však přes velikou lásku k nim vždy byl
pohotov k práci a k boji pro velké cíle své
třídy, kdykoli ho strana zavolala. Když se
loni účastnil na Kladensku projevů na oslavu
desátého výročí Svazu sovětských
socialistických republik, byl zatčen, prý
pro neuposlechnutí policejního rozkazu k rozchodu,
a odsouzen pak na základě zákona na ochranu
republiky na jeden měsíc vězení. Trest
nastoupil dne 30. července 1928 do věznice na Pankráci
v Praze. Do vězení odešel úplně
zdráv a nikdo ze soudruhů netušil, že
výkon trestu znamená pro něj trest smrti!
Po 10denním vězení, při nedostatečné,
nechutné stravě a nesprávném postupu
při větrání cely, jak uvádí
ve svém trestním oznámení, které
krátce před svou smrtí k státnímu
zastupitelství podal, onemocněl soudr. Pinta zápalem
plic. Hlásil se k lékařské prohlídce,
ale teprve když jeho stav vzbuzoval vážné
obavy, byl uznán nemocným a dán do vězeňské
nemocnice, kde však řádně lékařsky
ošetřován nebyl. Ležel zde v nečistotě
a takřka bez pomoci. Když se k zápalu plic
přidružila otrava krve a stav Pintův stal se
kritickým, žádal ústně prostřednictvím
dozorce za přerušení trestu a převezení
do všeobecné nemocnice. Správa věznice
nevyhověla této žádosti, ač povinností
její, jakož i vězeňského lékaře,
bylo, aby se o to starali, a místo umožnění
včasného operativního zákroku, kterým
by byl mladý život zachráněn, poslalo
ředitelství věznice Pintovu otci dopis tohoto
znění: "Sdělujeme vám, že
zdravotní stav vašeho syna Antonína Pinty je
vážný. Poněvadž jeví celkové
příznaky otravy krve, bude dne 30. srpna 1928, po
odpykání trestu, dopraven do ošetřování
do všeobecné nemocnice v Praze. - Razítko ředitelství
věznice zemského trestního soudu. (Výkřiky
komunistických poslanců.) Datováno z
28. srpna 1928. Podpis nečitelný."
Jak jsme dodatečně zjistili, trpěl soudr.
Pinta ve vězeňské nemocnici nejkrutějšími
bolestmi, ale přes to musel svůj trest odpykati
do poslední minuty a teprve pak, ve stavu úžasné
nečistoty a jsa takřka bez vědomí
následkem nesnesitelných muk, byl převezen
do nemocnice Milosrdných bratří. Zde lékaři
přikročili bezodkladně k provedení
operace. Později byl na vlastní přání
převezen do okresní nemocnice na Kladně.
Téměř ještě 2 měsíce
zápasil mladý organismus 20letého statečného
hocha se smrtí, která ho konečně 24.
listopadu t. r. zdolala. Obrovská účast kladenského
hornictva na jeho pohřbu byla svědectvím
nejen uznání činnosti mladého soudruha
v dělnickém hnutí, nýbrž i souhlasu
s revoluční ideou, pro kterou umřel.
Kladenský proletariát ovšem nedopustí,
aby tato smrt byla marnou. Nad Pintovou rakví si uvědomil
všechny krutosti a všecku nelidskost kapitalistického
pořádku a my dnes jeho jménem voláme
před celým dělnickým a pokrokovým
světem vinníky této předčasné
smrti našeho soudruha na soud, - nikoli na soud Šrámkova
boha, který je falešnou představou jako
všechna ta náboženská a lžidemokratická
pojmová veteš novodobé buržoasie ale na
soud proletářů, který se jednou dostaví
s celou svou neúprosnou spravedlností a neodvratnou
odplatou.
Naše československá plutokracie se všemi
svými pestrými garniturami vlád se ovšem
utěšuje, že k tomu tak hned nedojde, nebo že
snad k tomu nedojde vůbec. Věří v
brannou pohotovost armád a ve svá moderní
inkvisiční zřízení, jako je
na př. zostření Prügelpatentu v připravovaném
návrhu na změnu a doplňky trestního
zákona a trestního řádu. Nemáme
zájmu na tom, abychom jí tuto slepou víru
brali. Ale nevzdáme se také svého práva
a všech daných možností, abychom nezabraňovali
ohlupování širokých vrstev utopiemi
o možnosti uplatnění demokratického
zřízení a hospodářského
blahobytu pro pracující vrstvy v rámci kapitalistického
řádu. To je náš úkol zde. Tím
jsme se stali všem nepohodlnými. Nebýti nás
zde, nic by svět nevěděl, co se děje
v československých věznicích a trestnicích.
Nic by se nevědělo o mučednictví Pintově.
Vracím se k jeho případu. Byla zde podána
6. září t. r. soudruhem posl. Můňou
interpelace k panu ministrovi spravedlnosti. Tehdy soudr.
Pinta ještě žil. Dnes je mrtev. Nemůže
nikdo namítnouti, že pášeme demagogii,
když s tímto případem přicházíme
do sněmovny, ledaže by chtěl někdo označiti
za demagoga i soudr. Pintu proto, že se opovážil
umříti zřejmě z viny bezcitné
nedbalosti vězeňské správy a vězeňského
lékaře na Pankráci, z viny celého
toho systému, který tu panuje. A poněvadž
každá zmínka v tisku o Pintově případu
a o poměrech ve věznicích a trestnicích
vůbec je zásadně konfiskována, protestuji
s tohoto místa jménem Rudé pomoci proti nelidské
praksi při provádění výkonu
trestu a žádám zaručení bezpečnosti
zdraví a životů všech proletářských
vězňů vůbec a reklamuji práva
všech proletářských vězňů
politických, to jest i těch, jimž na základě
některých ustanovení zákona na ochranu
republiky jsou tato práva odpírána. (Výkřiky
komunistických poslanců.)
Rudá pomoc nepustí tyto požadavky se zřetele
tím spíše, že tu nejde v tragedii Pintově
o případ ojedinělý - leda snad rychlým
jeho zakončením. Proletářský
politický vězeň je podvýživou,
chladem a nedostatkem hygienických prostředků
ohrožen na zdraví i životě ve všech
čsl. trestních ústavech. To už je zjev
hromadný, nejen na Slovensku a Zakarpatsku, nýbrž
i v zemích historických.
V Plzni. na Borech pomalu dozrává takový
další případ, a to soudr. Vodičky.
Je tak typický pro čsl. justiční a
vězeňský řád, na něj
soustředíme nejširší zájem
u nás, event. i v zahraničí. Dnes omezuji
se zatím jen na tuto zmínku a jménem Rudé
pomoci Československa vyzývám celou proletářskou
a pokrokovou veřejnost: Neustaňte na projevu pěti
českých vědců a spisovatelů.
Celá pracující třída, od dělníků
a zemědělců počínaje až
k nejširším vrstvám pracující
inteligence měla by vzkřiknout svůj protest
tak, aby se celá zločinná společenská
dnešní soustava otřásla vlivem našich
protestních bouří proti fašisaci Československa.
A v prvních řadách měly by státi
ženy a matky dorůstajících synů
a dcer, neboť tato fašisace je předzvěstí
zločinného válečného výpadu
proti jediné skutečné vlasti pracujícího
lidu, proti sovětskému Rusku.
Pryč s fašismem, pryč s imperialistickou válkou!
Ať žijí Sověty! (Potlesk komunistických
poslanců.)
Místopředseda dr Buday (zvoní):
Dalším zaznačeným rečníkom
je pán posl. Šafranko. Dávam mu slovo.
Posl. Šafranko: Útoky a stále stupňované
prenasledovanie komunistického hnutia, ako zastavenie komunistických
časopisov, žalárovanie funkcionárov,
brutálne a násilné potlačovanie mzdových
bojov, snaha zatlačiť komunistickú stranu do
ilegality, zavedenie fašizmu na sucho, má slúžiť
k tomu, aby buržoázia uskutočniť mohla
svoj plán na úplné zotročenie proletariátu,
aby mohla zaradiť sa do protisovieského bloku a brať
účasť na vojenskom pláne a vojne proti
Sovietskemu Rusku.
Prenasledovanie komunistickej strany na Slovensku priamo zúri.
Polícia, četníctvo používajú
metod rumunskej siguranzie a politické úrady, používajúc
neobmedzenú moc, danú im novou verejnou správou,
umlčujú každú nespokojnosť zbedačeného
robotníctva a chudobného roľníctva trestaním
a pokutovaním. Naše časopisy, ktoré
poctive stavajú sa po boku prenasledovaného robotníctva
a roľníctva, ktoré odhaľujú a pranierujú
brutálny a provokačný režim na Slovensku,
denne sú konfiškované, a teraz majú
byť tak "Pravda" ako aj "Munkás"
úplne zastavené. Zastavením "Pravdy"
a "Munkása" buržoázia vyraziť
chce jednu z najúčinnejších zbraní
z rúk slovenského proletariátu v boji za
požiadavky a konečný cieľ proletárskej
triedy. Zemerobotníci na Slovensku, ktorí sú
najviac vykorisťovaní, ktorí tvoria pre agrárnych
kapitalistov podklad, aby som povedal čínského
kuliho, ktorý musí drhnúť na agrárnych
kapitalistov na Slovensku za mizernú mzdu a za neuveriteľných
mzdových podmienok, teraz na jar pripravujú boj
za svoje práva, za zvýšenie miezd. Agrárni
kapitalisti, spojení s ostatnými buržoáznymi
stranami a spojení so soc. demokratmi už vopred zahájil
kampaň, vytvorili spoločný boj a pri posledných
udalostiach mohli sme zistiť, že majú jednotný
plán proti zemerobotníctvu, ktoré žiada,
aby, keď už pracuje od svitu do mraku, mohlo aspoň
toľko zarobiť, aby nemuselo hladovieť. Soc. demokrati,
agrárníci, domovinári s kresťanskými
socialisty spoločne sa dohodujú s agrárnymi
zemäny a robia kompromis, aby takýmto spôsobom
zradili tento boj za požiadavky zemerobotníctva. Agrárni
veľkostatkári samozrejme - a tu v čele agrárna
strana - všemožné podnikajú, aby vytvorili
podmienku pre svoj boj proti zemerobotníctvu čo
najpriaznivejšie a z týchto dôvodov, poneváč
vedia, že "Pravda" a "Munkás",
ako robotnícke časopisy poctive postavily sa po
boku týmto zemerobotníkom, chcú im vyraziť
túto zbraň z rúk, chcú zemerobotníctvu
znemožniť, aby mohlo viesť boj, presvedčovať
verejnosť, organisovať a povzbudzovať svoje rady,
aby keď prijde na to čas, keď zpupnosť agrárnych
zemänov vyvrcholí v tom, že tie najminimálnejšie
požiadavky zemerobotníkov splnené nebudú,
aby potom jednotne vstúpiť mohly do boja a vybojovať
si právo na vyššie mzdy a na väčší
kus chleba. Tedy to je so strany týchto pánov príprava
boja proti zemerobotníctvu a iste že zastavením
"Pravdy" a "Munkása" zemerobotníctvo
vo svojom boji má byť napadnuté.
To isté znamená na Slovensku i pre textilné
robotníctvo. Textilné robotníctvo vypovedalo
kolektívnu smluvu a ako je známo, v poslednej dobe
na Slovensku zakazujú nám vydržiavanie nielen
verejných prejavov, ale v poslednej dobe na Slovensku nemôžeme
vydržiavať ani členské schôdze.
Na pr. závodné schôdze, ktoré sú
zákonom zaručené, kde závodné
výbory a rady majú právo svolávať
závodné schôdze, kapitalisti jednoducho nepovoľujú
svolanie takejto schôdze, tak že robotníci úplne
odkázaní sú na tlač. Vidíme,
že páni agrárnici, ľudáci a všetci
tí ostatní, ktorí ináč po celom
Slovensku papuľujú a hovoria, že oni sú
zástupcii pracujúceho ľudu, spoločne
pracujú k tomu, aby textilnému robotníctvu
nestála k dišpozícii robotnícka tlač,
ktorá háji jeho záujmy v boji. (Předsednictví
převzal místopředseda inž. Dostálek.)
Vezmime tretí prípad: Soc. demokrati, nár.
socialisti, hlavne p. dr Meissner, hovoril tuná
naposled v zakončení svojej reči, že
im pri týchto voľbách nezáležalo
na stranníckych záujmoch, leč že im
záležalo na záujmoch robotníckej triedy.
Já by som chcel poukázať, že ako to tá
soc. demokracia so záujmami robotníckej triedy myslí
v praxi. Mestské robotníctvo v Komárne už
na jare dožadovalo, aby dostalo sa mu 30% zvýšenia
miezd. Podotýkam, že všetci títo zamestnanci-robotníci
organizovaní sú v odborovej organizácii odborového
sdruženia. Starosta mesta Komárna Csizmazia, soc.
demokrat, 7 mesiacov sabotoval túto žiadosť robotníctva
a vôbec nepredostrel ju k prejednaniu. Robotníctvo
videlo, že p. starosta ich žiadosť sabotuje dožadovalo,
aby dostalo sa mu, keď už iné nie, tak aspoň
drahotný prídavok v obnose 14dennej mzdy. A čo
sa stalo? Mestské zastupiteľstvo to odhlasovalo, ale
pán starosta, ačkoľvek bolo usnesené,
že vyplatiť musí hneď, počkal, až
niekto z meštiackych strán podá odvolanie a
týmto spôsobom zmarí vyplatenie odhlasovaného
drahotného prídavku zamestnancom. Robotníctvo
vstúpilo do stávky. Čo sa stalo? Pán
starosta zaujal v záujme robotníctva nasledujúce
stanovisko. Je to vládny orgán, maďarský
časopis "Reggel", v ktorom pán starosta
uverejňuje svoje stanovisko a hovorí nasledujúce:
Ja ako robotník nebudem sa stavať proti robotníckym
požiadavkom. Nebudem zamestnávať stávkokazov,
ačkoľvek túto stávku nepovažujem
za oprávnenú. Ale ako starosta postaral som sa o
to, aby práca vo vodárni bola prevádzaná.
Tedy nezamestnávam žiadnych stávkokazov, ale
obstaral som, aby vo vodárňach sa pracovalo. Na
druhej strane nepoužívam žiadnej represálie
proti robotníctvu. ale oznámil som policajnému
komisariátu, že tuná je stávka a že
ostatné musí zariadiť policajný komisariát.
To píše doslovne v časopise. Tedy pán
starosta mesta Komárna, organizovaný v soc. dem.
strane, počas stávky verboval stávkokazov;
podľa výšcitovaného protokolu prinútil
jedného robotníka, ktorý zamestnaný
je u mesta 20 rokov, pod vyhrážkou, že bude prepustený
z práce, aby v Komárne vo vodárni nastúpil
prácu, a súčasne vyzýval políciu,
aby proti robotníctvu zakročila. Tedy otvorene pracoval
s políciou, verboval stávkokazov, zkrátka
konal svoju povinnosť ako poctivý soc. demokrat.
Tak vyzerá v praxi to hájenie záujmov robotníckej
triedy, čo tuná p. dr Meissner v konci svojej
reči povedal.
Samozrejme, agrárnici, ľudovci a všetky tie ostatné
strany sú si vedomé toho, že keď komunistická
strana má voľné pole, môže vyvíjať
činnosť, a že keď nebudú postupovať
proti komunistickej strane, nebudú prenasledovať komunistické
časopisy, všetko to svinstvo, všetok ten podvod,
ktorý prevádzajú vo spojení s pozemkovou
reformou, bude odhalené, a že títo roľníci
budú postavení proti týmto podvodom, a iste
že agrárnici a všetky tie ostatné strany
spoločne toho sa boja najviac a z týchto dôvodov
chcú za každých okolností znemožniť
nám, aby sme odkrývali ich svinstvo a tieto podvody.