Posl. inž. Jung (německy): Dámy
a pánové! Náměstek pana předsedy
vlády, kterého jsme měli opět jednou
potěšení viděti ve sněmovně,
učinil dnes vládní prohlášení,
jehož obsahem jest v podstatě, že vláda
stojí na tom stanovisku, že volby ze dne 2. prosince
byly nepolitické, poněvadž to byly volby do
nepolitických sborů. Kdyby to bylo dopadlo pro pány
jinak, bylo by se ovšem mluvilo docela jinak, takto však
jest vláda toho mínění, že z
tohoto výsledku voleb nepotřebuje vyvozovati důsledky.
(Posl. Krebs [německy]: Bylo to řečeno
po lopatě a přece příliš slabě!)
Zcela správně. Ostatně bylo by zajímavé
zjistiti, proč tyto sbory, do nichž jsme volili 2.
prosince, jsou nepolitické, kdo je takové zdělal,
kdo je snížil k úplné bezvýznamnosti,
jak ve skutečnosti jsou. My jsme - chci se vyjádřiti
velmi zdvořile - ovšem jiného mínění
než vládní koalice.
Číselný výsledek voleb jasně
prokázal, že vláda nemá již důvěry
většiny obyvatelstva. V každé demokracii
znamenalo by to odstoupení vlády, dokonce i v Rumunsku
vyvodí z toho takové důsledky, ale zde v
Československu, které prý leží
ve střední Evropě, a jest prý demokratickým,
dokonce naddemokratickým státem, důsledky
se z toho nevyvodí. My ovšem známe tento zvláštní
druh demokracie, o níž lze použíti výroku
Bismarckova, který pronesl kdysi o starém Rakousku,
prohlásiv, že v něm vládne absolutismus
zmírněný lajdáctvím. Zabývám
se výsledkem voleb, pokud jde o německé strany.
Zde dlužno nezvratně konstatovati přírůstek
socialistických hlasů, a to jak u německých
sociálních demokratů, tak také u nás
německých národních socialistů,
ovšem z důvodů sociálních. Byly
to sociálně zpátečnické činy
vládní koalice, které způsobily tento
přírůstek a u německé sociální
demokracie způsobily přírůstek zajisté
převážně v oboru sociálním,
neboť, jak dokazují volební výsledky,
neuškodilo jim ani spojení s českými
sociálními demokraty, sdružení s nimi.
Přírůstek národních socialistů,
ale i skupiny Roschovy, vznikl však také z
důvodů národních. Německé
vládní strany musejí přičísti
své ztráty tomu, že v oboru národním
úplně selhaly. Tato ztráta byla by značně
větší, kdyby nepřišly v úvahu
určité momenty, jako volení kandidátními
listinami, které všeobecně způsobilo
jakési ztrnutí stran a především
volební povinnost. Každý, kdo pracoval v těchto
volbách, ví, jak bylo pro ně málo
nadšení a kdyby nebylo volební povinnosti,
bylo by se dostavilo 2. prosince k urně sotva 60% voličů.
Konečně dlužno uvážiti, že
účinek správní reformy se ještě
nemohl projeviti, že o jejích zásadách
vládní strany všeobecně a zvláště
německé vládní strany rozšiřovaly
skutečné pohádky. Poukazuji na příklad
na pohádku o zachování všech možných
zemských ústavů v městě Opavě.
Dále byl podniknut krok stran zachování německých
zemských úřadoven pensijního pojištění
a dovedlo se toho využíti jako dobrého volebního
hesla, ačkoliv po hostině výsledek vypadá
jinak. Konečně německé vládní
strany a zvláště křesťanští
sociálové pronášeli přímo
oposiční řeči nejostřejšího
druhu. Stačí, poukážeme-li jen na řeči
křesťansko-sociálních senátorů
a jejich nejvýznačnějších osobností,
abychom mohli ihned konstatovati, že nebylo naprosto odvahy
vznésti k voličstvu dotaz, souhlasí-li s
takovýmto aktivismem - nazývejme to tak, jak to
činí pánové sami. O půl roku
později a volby byly by dopadly ještě zcela
jinak. Ale, ať je tomu jakkoliv, tyto volby 2. prosince jsou
zkušebním kamenem pro vládní politiku
a zkouška dopadla špatně.
Musíme přece míti na paměti, oč
šlo při tomto pokusu, o němž byl 2. prosince
vynesen rozsudek. A tu si připomeňme, co prohlásil
pan předseda vlády, který je zastoupen p.
Šrámkem, ve svém vládním
prohlášení dne 15. října 1926,
jako program této vlády. V tomto vládním
prohlášení se praví: "V našem
státě, který je přímo klasickým
příkladem úzkého styku různých
kultur národních" neodvážil se
použíti slova národů - "sestupujeme
se dnes ke společné práci pro vytvoření
harmonického soužití." A dále:
"Dnes, dík vítězství myšlenky
demokracie, můžeme jednati v našem státě
jako svobodní občané bez cizí patronance,
přímo, otevřeně, jako rovný
s rovným." To stálo ve vládním
prohlášení. To přece bylo tedy programem
vlády a tážeme se: Kde zůstalo splnění
tohoto programu? Německé vládní strany
byly však ještě vázány něčím
jiným a to bylo ono státoprávní prohlášení,
které učinil dne 18. prosince 1925 nynější
ministr pan dr Spina jako tehdejší německý
místopředseda této sněmovny v poslanecké
sněmovně. V tomto státoprávním
prohlášení byly nejen opakovány zásady
prvého prohlášení z r. 1920, nýbrž
obsahovalo také tyto úvahy a zásady: "Nuceně
připojeni k národnostně smíšenému
státu, prohlašujeme, trvajíce zásadně
na právu svobodného národního sebeurčení,
za svůj vnitřně politický cíl
naši rovnoprávnost po stránce jazyka, pracovního
místa, školy a půdy." To byla prvá
zásada a druhá zněla takto: "Proto žádáme,
aby se také výstavba státu a způsob,
jakým se vládne, řídily podle potřeb
a požadavků všech národů, které
v něm obývají." (Posl. Krebs [německy]:
Bez symbiosy!) To byl zřejmý program dnešních
německých vládních stran, ten měly
splniti a pro ten měly bojovati. Odmítáme
výklad, který nyní čteme a slyšíme
v různých řečech a prohlášeních,
mezi jinými také od ministra dr Spiny, jako
by se nyní všechny politické strany hlásily
k jednomu druhu politiky, kterou německé vládní
strany rády líčí jako národní
politiku prvého řádu, nýbrž trváme
pevně na půdě onoho státoprávního
prohlášení, které pan dr Spina přednesl
tenkráte v této sněmovně také
jménem naší strany. A jeho zásady jsou
zajisté podstatně různé od činů
německých vládních stran. Neboť
nebyl splněn ani jediný z požadavků
zde vytýčených, ba nedokázaly ani
změnu jednacího řádu poslanecké
sněmovny. A proti německému pracovnímu
místu, na něž byl podniknut mocný útok
již kdysi novelisací zákona o certifikatistech,
příslušníci českých vládních
stran štvou dnes co nejostřeji před očima
německých vládních stran. Poukazuji
jen na štvanici proti německým úředníkům
ve vítkovických železárnách a
v kopřivnické továrně na vagony. Ačkoliv
se nám v žádném tomto místě,
pokud jde o pracovní místo, nedostává
nějaké přednosti, přes to používá
se všech možných prostředků, také
za pomoci ministra obchodu a žádá se, aby v
těchto závodech zmizel poslední německý
úředník. (Posl. Krebs [německy]:
Kdyby si to byl dovolil některý ministr ve starém
Rakousku, byl by dávno vyletěl!) Ano, jest to
neslýchané, co provádějí tito
páni Novák a Špaček. Mám
zde takový štváčský článek,
ale nemá to účelu zde jej předčítati.
Jest to neslýchané, že poslední německý
soukromý zaměstnanec má tam přijíti
o své místo a zneužívá se k tomu
všech možných státních zařízení.
Pozorujeme-li dále, abych poukázal na jeden příklad,
jak se postupuje proti Hlučínsku, aby bylo počeštěno
nebo aby bylo zachováno tak, jak bylo zjištěno
kdysi při sčítání lidu, ovšem
všemožným paděláním, pak
seznáme, jak bez vlivu jsou německé vládní
strany. Neboť toto Hlučínsko bylo doménou
křesťanských sociálů a oni nedovedli
zabrániti, aby od tohoto území byly německé
obce odděleny a připojeny k obcím českým.
Přes to toto území zachovalo se 2. prosince
po stránce národní přímo skvěle,
neboť počítáme-li komunistické
hlasy k českým, vykázalo 54% německých
hlasů. A celé toto území nemá
jediné německé školy. (Německé
výkřiky: Ne. slýcháno!) A německé
vládní strany nemohou obyvatelstvu, které
se hlásí k němectví, opatřiti
ani jediné německé školy. (Posl.
Krebs [německy]: A to se děje v zemi, kde znalec
pro menšiny dr Beneš jest ministrem věcí
zahraničních!) Zcela správně!
Vidíte, jak je tomu ve skutečnosti. A tážeme-li
se dále: Mají páni nějaký vliv
na zahraniční politiku tohoto státu? Dostává
se nám za odpověď: Nikoliv! Pan dr Beneš
může dělat, co chce. Přes německé
vládní strany prohlašuje, že připojení
Rakouska k Německu, to jest lépe řečeno
návrat Rakouska, neschopného života, do říše,
znamená válku. A to prohlašuje týž
dr Beneš, který jest zároveň
předsedou odzbrojovací komise Společnosti
národů, aby se na každý způsob
prokázalo, jaká komedie je tato Společnost
národů. Setkáváme se zde s týmž
myšlenkovým pochodem, který přednesl
zástupce jiné české strany, kol. Špaček,
jak známo jako zpravodaj při projednávání
velkých vojenských předloh v této
sněmovně. Dr Beneš a pan Špaček
jsou jedno tělo a jedna duše. (Posl. Krebs
[německy]: A společnici pana Spiny!) Ano, a
všech ostatních, kteří se domýšlejí,
že jejich politika prospívá německému
národu v Evropě nejen vnitropoliticky, nýbrž
i v zahraniční politice. Pokud jde o otázku
návratu Rakouska do říše, mohu poukázati
na stanovisko, které bylo zaujato v ustavujícím
Národním shromáždění Rakouska
dne 21. října 1918, a zvláště
na tehdejší státoprávní prohlášení
mé strany, které učinil kol. Knirsch,
v němž jsou obsaženy naše politické
směrnice. (Posl. Krebs [německy]: A které
jsou dnes směrnicemi celého německého
národa v Rakousku!) Zcela správně, a
základy toho, co se dnes ve zmenšeném měřítku
nazývá otázkou připojení. Není
to nic jiného než samozřejmý důsledek
z práva sebeurčení, z onoho práva
sebeurčení, které bylo učiněno
podkladem vyjednávání o příměří
a o něž jsme pak byli při mírovém
jednání nebo lépe řečeno při
mírových diktátech hanebně podvedeni.
Ale nesmíme se tím dáti klamati. Národnostní
otázka, právě tak jako dříve,
stojí v popředí politického života.
O tom svědčí právě nedávná
srážka dra Stressemanna s polským ministrem
zahraničních věcí Zaleskim na schůzi
Společnosti národů, srážka, která
by byla měla další následky. kdyby byl
předseda Briand nepřiskočil svému
příteli Zaleskimu na pomoc skončením
schůze. Proto však tato otázka z denního
pořadu nezmizí. Také pro tento stát
jest nejen problémem. nýbrž prvním jeho
problémem vůbec. Neboť není to pouze
otázka ideově národní, nýbrž
jest v tomto státě národů, tak jako
také byla ve starém Rakousku, zároveň
sociální a hospodářskou otázkou
prvého řádu.
A jak se řeší tato otázka? Příležitostné
výroky pana presidenta Masaryka nejsou s to, aby
ji šťastně vyřešily, i když
připouštíme, že se mínění
presidenta státu zatím poněkud změnilo,
neboť nás nechal povýšiti z přistěhovalců
a kolonistů, kterými jsme ještě byli
před několika lety, na organickou součást
státu. Ale že by se tím snad rozřešila
otázka národní, že by se to nějak
změnilo, nemůže přece nikdo zjistiti
a také o tom byl vynesen rozsudek dne 2. prosince. Že
německé vládní strany zde tak úplně
selhaly, že nebyly s to, aby dosáhly, byť i toho
nejmenšího, že nebyly ani s to připomenouti
ministrovi školství dru Hodžovi jeho slib,
který učinil před více než 1 1/2
rokem, a podle něhož školní samospráva
měla nabýti účinnosti již 1.
července 1927, to jest jejich nejtěžší
provinění. (Předsednictví převzal
místopředseda dr Buday.)
Tážeme-li se nyní, proč má strana
při těchto volbách tak skvěle obstála,
musíme konstatovati - a konstatuji to proti německým
vládním stranám - že má strana
děkuje za svůj úspěch nikoliv na posledním
místě svému jasnému poměru
k národní otázce tohoto státu, jako
jeho hlavnímu problému. Poukázal jsem již
na to, že jsme v převratových dnech, a to 7
dní před revolucí na Václavském
náměstí, tenkráte ve státoprávním
prohlášení, které přednesl kol.
Knirsch, vyvodili přirozené důsledky
z oněch zásad, které měly býti
zdánlivě učiněny základem příštího
státního vývoje Evropy a světa. V
otázce vnitropolitické drželi jsme se svých
názorů, které jsme hájili již
ve starém Rakousku, a provolání sudetsko-německých
zemských vlád a v něm obsažené
výzvy k veškerému sudetsko-německému
obyvatelstvu, aby zahájilo boj o svá životní
práva, tedy o svou rovnoprávnost, která vrcholí
v národní samosprávě. Po celá
léta jsme se namáhali, abychom sudetským
Němcům vpravili do hlavy význam této
otázky jako národní otázky samo o
sobě, kterou dlužno odděliti od všech
stranických rozdílů a.ode všech rozdílů
světových názorů, a výsledky
lidových dnů svědčí o tom,
že jsme se brali správnou cestou. Neboť opakuji,
není to jen otázka čistě ideová,
nýbrž zároveň také sociální
a hospodářská, která nesporně
vyplývá mezi jiným také z krátké
definice našeho požadavku rovnoprávnosti našeho
národa, jeho jazyka, z požadavku, aby udržel
vlastní školy a pracovní místo a půdu.
A této jasné formulaci krátkého programu,
který nemá býti programem jediné strany,
nýbrž všech sudetských Němců,
za jehož splnění by se musilo bojovati v jednotné
frontě, dokud by se jejich právo nevybojovalo, tomuto
jasnému programu děkuje má strana za svůj
volební úspěch a my bychom si jen přáli,
aby německé vládní strany vyvodily
z toho důsledky. Neboť vždy prohlašovaly,
že chtějí nejprve věděti, zda
obyvatelstvo schvaluje jejich krok, či chování
jiných. Nyní tedy obyvatelstvo jejich krok neschválilo,
a přirozeným následkem pro ně musí
býti, aby konečně učinily to, co ve
slavnostních prohlášeních vyhlásily
za svůj program a co také bylo vyhlášeno
ve vládním prohlášení jako program
této národně smíšené vlády.
Neboť kdo má řešiti národní
problém, kdo jiný než národně
smíšená vláda a právě
ona po této stránce úplně selhala
a již po málo měsících skončila
úpadkem. Přirozený závěr, který
vyvozujeme z výsledku voleb 2. prosince, vrcholí
v požadavku, aby byly rozepsány nové volby
do sněmovny, aby obyvatelstvo, které může
voliti, mohlo pronésti svůj jasný rozsudek,
tvrdí-li druhá strana neustále, že volby
z 2. prosince byly nepolitické. Moje strana opírajíc
se o svůj jasný program, opírajíc
se o svou činnost, jak po stránce národní
tak také sociální, očekává
tyto volby s klidem a důvěrou. (Potlesk poslanců
něm. strany nár.socialistické.)
Místopředseda dr Buday (zvoní):
Ďalším zapsaným rečníkom
je pán posl. dr Gáti. Dávam jemu slovo.
Posl. dr Gáti (maďarsky): Od dlhej doby
jedine strana komunistická hlása nepretržite,
že stále viac a viac prehlbujúce sa protivy
výroby kapitalistickej povedú k válečnému
výbuchu; plány imperialistického bloku k
ozbrojenému útoku na sovietsku úniu sú
už hotové a československá buržoázia
je tiež v kruhu útočných mocností.
Vládne strany po dlhú dobu hlboko mlčaly,
avšak tým intenzívnejšie pracovaly na
utváraní výnimečných zákonov
pre prípad vojny a na vyzískaní diktátorských
zmocnení. Strany reformistické, podľa svojho
zvyku, prelicitovaly buržoáziu s nimi somknutú,
avšak väčší hriech spáchaly
pri zamlčaní, lebo bagatelizujú válečné
nebezpečenstvo, zfašizovanie štátneho
aparátu, a už sú aj hotové sprostredkovať
vháňanie pracujúceho ľudu na jatky,
akiste pod zámienkou, že ide o bytie či nebytie
republiky, jestliže ona nezúčastní sa
vojny proti sovietskej únii.
V tesnej súvislosti s válečnými prípravami
sú udalosti poslednej doby, výnimečné
opatrenia proti triede robotníckej, ktoré prirodzene
vyvrchoľujú v prenasledovaní strany komunistickej.
S válečnými prípravami súvisí
tiež zlomenie mzdových bojov metodami fašistickými,
prepúšťanie komunistických železničiarov
a štátnych úradníkov, postupné
umlčovanie komunistickej tlače, odbúravanie
samosprávy, zavedenie správnej reformy tendencióznym
obmedzovaním volebného práva a administratívnym
absolutizmom. S válečnými prípravami
súvisí plánované recipovanie zákona
Pavla Boncourta, ktorý zákon znamená zmilitarizovanie
celého obyvateľstva bez rozdielu pohlavia a veku.
Zakarpatská Ukrajina bude pre prípad vojny územím
nekonečne dôležitým, lebo tu stýkajú
sa maďarské, rumunské a české
železničné sieti. Zakarpatská Ukrajina
ako nástupné válečné územie
je najkratšou cestou ku hraniciam sovietskej Ukrajiny. Okrem
tejto zemepisnej konkrétnosti ešte dva ťažké
problémy robia starosti buržoázii, pripravujúcej
vojnu. Jedným je to, že väčšina obyvateľstva
Zakarpatskej Ukrajiny je ukrajinská, druhým, že
pracovný ľud je v tábore pracovníkov.
Tomu možno privlastniť všetko to, čo udalo
sa za posledných volieb v Zakarpatskej Ukrajine.
Decembrové voľby boly v Zakarpatskej Ukrajine opravdu
voľbami triednymi, kde česká buržoázia
pomocou tamojšej buržoázie celým svojím
úradným organizmom. úradným aparátom
a všetkými hmotnými možnosťami vytýčila
si za úkol úplné zlomenie a zničenie
strany komunistickej.
Vlastne už od r. 1924 úradný aparát
českej buržoázie koná túto prácu
systematicky a húževnate a tento prenasleduje triedu
pracovníkov v strane komunistickej, vzhľadom na to,
že komunistická strana v Zakarpatskej Ukrajine je
nielen jedinou triedne uvedomelou revolučnou stranou proletárskou,
ale že je a bola zároveň cez celé roky
ciferne a podľa hlasov najväčšou a najsilnejšou
stranou Zakarpatskej Ukrajiny. Od r. 1924 vládny režim
nevyberal si v prostriedkoch k utlačeniu strany komunistickej,
avšak prirodzene stupňovaný triedny boj a válečné
prípravy priostrily i prostriedky používané
tiež proti strane komunistickej. V decembrových voľbách
štátnemu aparátu v Zakarpatskej Ukrajine bola
daná vládou československou na rozkaz medzinárodného
imperializmu voľná ruka k zničeniu strany komunistickej
a zároveň rozkaz k tomu, že najväčšia
strana českej buržoázie musí za každú
cenu vo voľbách zvíťaziť.
Člen opozičnej strany, českej buržoázii
lojálnej, posl. Hrušovský, v tomto parlamente
ešte ďaleko pred voľbami tvrdil, že zemský
prezident Rozsypal sozval všetkých okresných
náčelníkov a notárov Zakarpatskej
Ukrajiny a vydal príkaz, že bez ohľadu na zákony,
každým prostriedkom povinní sú priviesť
agrárnu stranu k volebnému víťazstvu,
lebo ináč že môžu sa zo svojích
miesť pratať.
To je vedľajšie, že vo skutočnosti rozkaz
nevydal Rozsypal sám, ale jeho námestník,
vrchný rada Vopršálek, a že zemský
úrad nazval ten rozkaz úradne volebnou predporadou;
je vedľajším, že pozvaní boli iba
okresní náčelníci, ktorí mohli
potom s notármi voľne nakladať, dôležité
je to, že podstata odhalenia bola pravdivá a že
to i volebné výsledky dokázaly.
K posúdeniu veci treba vedieť, že pod Karpatmi
agrárna strana má monopol. Okrem pozemkového
úradu jej patrí exekutívna moc i vo všetkých
ostatných referátoch a počínajúc
zemským prezidentom až po notára, každý
prednosta úradu je dôverníkom a výkonným
orgánom agrárnej strany. V Zakarpatskej Ukrajine
už nekonkurujú rôzne vládne strany ako
v zemiach historických, nezávodí s ňou
tam strana Hlinkova za väčší kus
moci ako na Slovensku, v Zakarpatskej Ukrajine všetky ostatné
buržoázne koaličné strany sú
proti nej iba mizivé, nepatrné skupiny. Tento monopol
agrárnej strany tedy znamená, že s konkurentami
ani deliť sa nemusí, ale sama znamená štátnu
moc, všetky medze medzi stranou a štátnou mocou
zmizly a strana sriastla so štátnou mocou. Individuelným
potvrdením toho je fakt, že v decembrových
voľbách volebným zmocnencom agrárnej
strany bol vrchný radca Brandejs, takto zemedelský
referent zemského úradu a tedy jeden funkcionár
zemského úradu samého.
Dôsledkom tohoto fakta bol nestydatý teror v oči
všetkému, čo stálo mu v ceste. Nič
nie je príznačnejším k dosvedčeniu
toho ako to, že všetky miestne listy ostatných
strán, a to ako vládnych tak reformistických,
nariekajú na túto monopolistickú bezodnú
sebeckosť. Nič nie je príznačnejším
ako to, že táto strana, zemedelskou nazývaná,
uzavrela spojenectvo na odboj a výboj s najpažravejšou
buržoáznou vrstvou Zakarpatskej Ukrajiny, s buržoáziou
židovskou, a kým vo "Venkove" a "Večere"
tlče na bubon antisemitizmu, v Zakarpatskej Ukrajine spojuje
sa s buržoáziou židovskou, ktorej pätolízači
založili pre ňu židovskú republikánsku
stranu. Do svojich služieb uviazala Spíru, hlavného
rabína v Mukačeve a iných rabínov
práve tak, ako pravoslávnych, grécko-katolíckych
a reformátskych kňazov. Môžem dokázať,
že volebné letáky vyvesené boly v kostoloch,
že agitovalo sa na plakátoch a na kazateľniach,
ba čo viac, mukačevský rabín priamo
cirkevným anatémom vyhrožoval veriacim, ktorí
nebudú hlasovať na agrárnikov.
Agrárnici vôbec neboli vo svojich prostriedkoch vyberaví.
Dali svojím kandidátkam všade také meno,
ktoré by najlepšie bolo v stave podviesť voličov.
Vo voľbe do zemského zastupiteľstva brala účasť
síce len s dvoma kandidátkami, a to s kandidátkou
republikánskych zemedelcov a kandidátkou republikánskych
židov, avšak vo voľbách do okresov hrala
už pestrejšie barvy. V okrese hustskom na pr. bola kandidátka
republikánskych pravoslávnych zemedelcov a kandidátka
grécko-katolíckych republikánov, tak, ako
si toho vyžadoval vkus skupín, ktoré sú
v náboženskej protive, a samozrejme, bola tam tiež
kandidátka židovských republikánov,
a to kandidátky dve. Bola tam kandidátka česká,
a to v jazyku česko-maďarskom, avšak bola tam
i kandidátka v jazyku nemeckom, ač je verejne známo,
že nemecký jazyk nie je pod Karpatmi jazykom menšinovým;
ovšem komunistom a iným stranám to nedovolili.
Boly tu tedy kandidátky všetkých bariev, čo
ovšem bolo pre agrárnu stranu veľmi výhodné,
lebo veď pri voľbe do okresov mohol sa takto volič
snadno pomýliť, a tiež príbuzenstvo a
vliv nespočetných kandidátov znamenaly tiež
stá a stá hlasov pre agrárnu stranu.
Všetko to však je len vedľajší trik
pri srovnaní s terorom a korupciou, ktoré agrárna
strana využitím štátnej moci vyvinula.
Úradný nátlak, peniaze, podplácanie,
využívanie hladu po pôde, perzekúcie
so štátnym občianstvom a vyhrážky
boly jednotlivé stanice agrárnej agitácie.
Ako pracovaly úrady hlavne po dedinách, o tom poslúžim
v ďalšom niekoľkými konkrétnymi udajmy.
Peniaze z korupčných dišpozičných
fondov len sa hrnuly, ľudia boly tentokrát kupovaní
ako dobytok na trhu, hlavne však vzali si na mušku dôverníkov
strany komunistickej a ich noviny už týždne predtým
hrde hlásaly, že niektorých našich slabších
dôverníkov na dedinách podarilo sa za vysoké
sumy zakúpiť. Štátne úradné
autá vozily celé týždne kortešov,
ich tajomníci objavovali sa v obciach vo spoločnosti
s úradníkmi pozemkového úradu, inženieri
rozmeriavali pôdu a sám Brandejs, ako vedúci
pozemkového úradu, dochádzal do obcí
a cele proste prehlásil, že vraj hneď dostanete
pôdu, akonáhle budú agrárnici vo väčšine,
jestliže však agrárnej väčšiny
nebude, nedostanete nikdy nič.
U nás i spôsoby prejavov sú aziatickejšie,
u nás agrárna strana ani nepokladala za nutné
nejako stydlivejšie zaobaliť ten fakt, že ona je
štátom, že ona dáva či nedáva
pôdu; komunisti však veľmi dobre vedeli, že
nedá nič. Je verejne známo, že programom
agrárnej strany u nás v Zakarpatskej Ukrajine bolo,
aby ľudu, menovite pracovnému ľudu, nedostalo
sa pôdy napriek tomu, že zemedelský ľud
Zakarpatskej Ukrajiny prevažne naliehave potrebuje pôdy.
Táto snaha agrárnej strany skvele je dokázaná
tým, že obrovská časť zeme Podkarpatskej
Rusi zabraná je pre ministerstvo zemedelstva, druhá
však pre kolonizáciu, a korunou celého toho
diela bol predaj 200.000 jutár Schönbornovho majetku
cudziemu kapitálu. Túto protiľudovú
politiku odôvodňovala agrárna strana tým,
že vraj väčšina ľudu je komunistická
a tedy od štátu nič očakávať
nemôže. Postarala sa však tiež o to, aby
jej agenti a tlač systematicky rozširovali zprávy,
že akonáhle bude agrárna väčšina,
všetko sa hneď zmení a ľudu dostane sa pôdy.
Ľud prebudený k triednemu povedomiu videl jasne, že
jeho pomery za dnešného výrobného systému
zlepšené nebudú a že otázka pôdy
nemôže byť riešená. Vie to však
i strana agrárna a preto behom celých rokov nielen
že nedala, ale ešte i vzala pôdu pracovníkom
na dedinách, na príklad v doline Turie, a teraz
operuje tým, že dediny môžu dostať
pôdu nazpäť, ktorú prv maly a patrila im,
avšak boly o ňu olúpené. Vo veľa
miestach pôsobilo to tak, ako keď škrtenému
človeku sľubujú, že mu doprajú
vzduchu, a tak dedinský ľud na veľa miestach
so škrípaním zubov hlasoval na agrárnu
stranu len preto, aby nezomrel hladom do doby vypuknutia revolúcie,
ním tak túžobne očakávanej.
Toto počúvame od doby volieb z nespočetných
miest, avšak s dodatkom, že jestliže agrárna
strana teraz po voľbách nesplní svoje dané
sľuby, v Podkarpatskej Rusi komunistami budú i nemluvniatka.
My komunisti už dávno vieme, že zákony
sú iba donucovacími prostriedky panujúcej
buržoázie a že povolané sú k tomu,
aby chránily nadvládu dnešných mocnárov
a ju upevnily. Zákon však nie je na závadu
vtedy, ak treba vystúpiť proti triede protiburžoáznej
a zákon nie je zákonom, ak je buržoázii
nepohodlný.
Skvelým príkladom na to je prípad zemskej
volebnej komisie v Podkarpatskej Rusi. Ako zmocnenec komunistickej
strany činil som námietky proti kandidátke
židovskej strany republikánskej, lebo takáto
strana neexistovala a nemala ani ustavujúcej schôdze,
ani predstavenstva, a je tu tedy len k mámeniu; jestliže
tedy strana agrárna chce dobývať židovských
hlasov, nuž nech kandiduje židov, avšak nech nerobí
podvody pod cudzím menom. O mojom návrhu dal vrchný
radca Vopršálek, predseda komisie. hlasovať,
dostal som väčšinu, sedem členov hlasovalo
za zrušenie kandidátky a päť za platnosť
kandidátky. Predseda vyhlásil usnesenie, že
kandidátka je neplatná a kandidátka táto
ani nebrala účasť vo vylosovaní. O všetkom
tom napísaný a podpísaný bol protokol.