Avšak to není jedině významné
z voleb z 2. prosince. Koalice a občanské strany
by si mohly říci: Tato koalice jest oslabena, avšak
jako všenárodní koalice po volbách z
r. 1925 přibrala si novou složku z téhož
tábora národního a stala se opět většinou,
tak nic nebrání tomu, aby občanská
koalice, kdyby budoucí volby měly za následek
stejný přesun voličstva, jako volby z 2.
prosince, kdyby i tehdy klesla na minoritu, mohla se udržeti
přibráním jiných buržoasních
složek, a poněvadž těchto složek
v československém táboře již
není, tedy složek z tábora národnostně
menšinových, dalších buržoasních
složek německých nebo maďarských.
I to by bylo možno, avšak nijakým způsobem
by nezabezpečovalo existenci podobné majority a
zejména ne její trvanlivost. Neboť když
věc neposuzujeme jen matematicky, t. j. když nesečítáme
jen hlasy, které jednotlivé buržoasní
strany dostaly, nýbrž když věc zkoumáme
také politicky, přijdeme k poznání,
že přibrání dalších buržoasních
složek z tábora jinonárodního znamená
ne posílení této občanské většiny,
nýbrž její další oslabení.
Nesmíme totiž přejíti bez pozornosti
zajímavý zjev, který se objevil v táboře
německém. Bylo velmi důležité,
jak bude reagovati německé voličstvo na fakt,
že některé strany jeho zúčastnily
se vlády,a to dříve než voličstvo
svým votem dalo k tomu předběžný
souhlas. Bylo jistě pro nás všechny jednou
z nejzajímavějších věcí
poznati, jakým způsobem se projeví vůle
voličstva v německém táboře
na politiku t. zv. aktivistickou.
U nás jako všude jinde máme velmi mnoho aktivistů,
ba snad nebylo by vůbec žádných negativistů,
kdyby aktivismus mohl se vyjadřovati jenom svou příjemnou
demokratickou stránkou, t. j. kdyby jenom přinášel
výhrady. Ale aktivismus znamená také odpovědnost,
on znamená také kompromisy, on znamená také
oběti, on má také své nepříjemné
demokratické stránky. A tyto nepříjemné
demokratické stránky činí mnohého,
který je ve svém nitru aktivistou, na venek rozhodným
negativistou.
Bylo by se mohlo čekati, že na první ráz
aktivistická myšlenka v německém voličstvu
utrpí újmu. Nebylo by to bývalo v zájmu
státu, i když úplně abstrahuji od těchto
stran. Čím více tu je stran, které
chtějí tento stát spoluspravovati, tím
větší prospěch tohoto státu.
A i s tou možností bylo třeba počítati,
že aktivistické strany utrpí újmu na
úkor stran, které aktivismus potíraly zásadně,
které hlásaly negativismus a škodlivost aktivistické
politiky pro německý národ. A místo
toho pozorujeme, že poražen byl negativismus v německém
táboře, že právě strana nejkrajnějšího
nacionalismu, strana nejostřejšího negativismu,
strana německých nacionálů překvapujícím
způsobem utrpěla a že zisk z toho mají
strany aktivistické.
Tento zjev je provázen zjevem jiným, stejně
zajímavým, že proti vlastnímu očekávání
aktivistické strany a zejména "Bund dsr Landwirte",
který bezprostředně před volbami otevřeně
vyslovoval své pevné přesvědčení,
že při volbách vzroste, utrpěl újmu,
a to velmi citelnou, nikoliv však ve prospěch negativistů,
nýbrž ve prospěch skupiny aktivistické,
jenže skupiny, která chce aktivismus kvalifikovaný.
A to je věc, která podle mého pevného
přesvědčení, třebas ne hned,
projeví své politické důsledky. Neprohrál
to aktivismus, nýbrž prohrál to aktivismus
německých vládních stran. V německém
táboře žádá se aktivismus, ale
kvalifikovaný, to znamená aktivismus, který
by na poli národnostním přinášel
positivní úspěchy. (Předsednictví
převzal místopředseda Horák.)
Posud mohla občanská koalice vládnouti tak,
že odstavovala otázky národnostní a
že odstavování požadavků národnostních
vykupovala ústupky na poli hospodářském
a protisociálním. To, že bylo možno odstavovati
požadavky národnostní, bylo vykoupeno směrem
protisociálním, jak jsem ve své rozpočtové
řeči byl blíže rozvedl. Tato politika
odstavování nacionálních problémů
nedošla souhlasu v táboře německém,
nebyla plně schválena a nevíme, nebude-li
votum německého voličstva ze 2. prosince
vrhati své stíny, nebude-li působiti do aktivistického
tábora německého.
Politika protisociální bude nadále nemožna.
Vykupovati odstavování nacionálních
požadavků protisociálním směrem
nebude dále možno. Nemůže se pak dostaviti
další důsledek, že německé
strany aktivistické přijdou s požadavkem, aby
některé z problémů, na které
ony kladou váhu, byly řešeny? A když by
občanská koalice přibrala ještě
další složky buržoasní z tábora
jinonárodního, pak toto nebezpečí
ještě vzroste. To znamená, že občanská
většina, která se mohla držeti tím,
že se vyhýbala tomu, co národnostně
jednotlivé tábory uvnitř dělilo, která
k řešení těch nejchoulostivějších
otázek nemusila sáhnouti, bude v nebezpečí,
že v budoucnosti se těmto otázkám a
problémům nevyhne. A kdo ví dnes, zdali tato
občanská koalice, jak dnes rozháraně
vypadá, bude vůbec s to, aby řešila
tak dalekosáhlé, palčivé a nebezpečné
problémy, jako jsou problémy národnostní.
Chci tu jen říci, že okolnost, že veliká
část voličů opustila aktivistické
strany vládní a přidala se k táboru
kvalifikovaných německých aktivistů
rázu Rosche-Kafka, způsobí občanské
koalici veliké obtíže a nesnáze a že
ji také vnitřně oslabila. Tato koalice, i
kdybych nepřihlížel k matematickým důsledkům,
i kdyby nebyla ztratila v podstatě nic nebo ne mnoho, vychází
z těchto voleb vnitřně oslabena a stojí
před těžšími problémy a
většími nesnázemi, než byla v posledních
dvou letech.
Její vnitřní oslabení vězí
však ještě jinde. Vězí i v psychologickém
rozpoložení strany, která tvoří
největší složku vládní koalice
a která konec konců z voleb - celkově vzato
nevychází s prohrou, nýbrž naopak vykazuje
vzrůst okrouhle tolika hlasů, že representují
asi 4 mandáty, t. j. u strany agrární. Strana
agrární, čsl. strana republikánská,
vzrostla celkově o 1.4% všech hlasů,
avšak nesmíme se uzavírati faktu, že ona
za svůj vzrůst děkuje jednak vydatné
spolupomoci vládních orgánů a úřadů
na Podkarpat. Rusi (Výkřiky čsl. soc.
demokratických poslanců.), tedy něčemu,
nač se vždycky spoléhati nebude moci, a dále
okolnosti, že vzrostla v městech, tedy v místech,
které nejsou přirozeným místem působnosti
její, zejména pomocí fašistů
a majitelů domů. Naproti tomu však ve venkovských
obcích, a to právě v okresích, které
považovala za svou doménu, v chudším obyvatelstvu
venkovském vykazuje značné ztráty.
Jsou to zejména některé okresy na pardubické
župě, mladoboleslavské župě, v
lounské župě i v budějovické
a plzeňské župě, ve kterých tato
strana vykazuje ztráty značné, ba přímo
pozoruhodné. Jmenuji tu jen okres mnichovo-hradišťský,
pardubický, chlumecký a pod. Co to znamená?
Že tato strana, zdá se, začíná
se honiti za motýlem, a že nedává pozor
na pevnou půdu pod nohama a může spadnouti
do příkopu, jako se to stalo národní
demokracii, která se honí za fantomem národního
dělnictva a ztrácí občanské
vrstvy v městech. Republikánská strana má
najednou ctižádost státi se stranou městskou,
nabývati tam vrchu na úkor strany lidové
a nár. demokratické a při tom ztrácí
půdu u drobného lidu zemědělského.
Ten drobný lid zemědělský také
nesnese protilidovou politiku. Ten drobný lid zemědělský
se sice svezl zadarmo na různé slavnostní
projevy agrární strany v Praze a v Brně,
ale když došlo k volbám, opustil tento společný
vlak. To byl zjev, který překvapil nejenom stranu
republikánskou, která týden před volbami
ve svém ústředním orgánu hlásala
nastávající vzrůst o 20 až 30%,
nýbrž také všechny z nás. Ukázalo
se, že také největší strana v Československé
republice, která říká, že je
státní kaťexochen, že bez ní stát
nemůže existovati, že bez ní nemůže
existovati žádná vláda a žádná
většina, má svoji Achillovu patu, a ukázalo
se, že tato strana nemůže dělati politiku
proti chudému zemědělskému lidu, aniž
by tento lid na to nereagoval. (Tak jest!)
A tu mohou se otvírati do budoucnosti velmi zajímavé
prognosy. Láska majitelů domů může
ochladnouti, jakmile bude rozřešena jedině
pro ně rozhodná otázka ochrany nájemníků.
Vzrůst na východě našeho státu
může býti zadržen anebo může
býti převrácen v ústup, jakmile tu
jednou nebude vlivu této strany na státní
správu. A když k tomu ještě přichází
to, že ona již nemá jistoty, že ani v okresích,
kde měla nejtužší organisaci, kde měla
nejspolehlivější a nejrozvětvenější
hospodářské instituce, že ani se už
ten lid nedá udržeti, pak mohou v budoucnosti z toho
povstati vážné politické důsledky.
Dnes již projevují se v neobyčejné nervose
této strany.
Na úvodním místě "Venkova"
z 15. prosince bylo uveřejněno kategorické
prohlášení; těžko mně, jako
opodál stojícímu, posuzovati, je-li to projev
oficielních institucí strany, či pouze časopisecký
projev. Avšak my musíme projev tento bráti
jako projev celé strany, neboť posud list strany nebyl
desavuován odpovědnými institucemi, a musíme
tudíž vycházeti z názoru, že to
je oficielní názor o oficielní linii budoucí
politiky této strany. V tomto projevu se praví,
že republikánská strana nebude klidně
přihlížeti, jak se vypiplávati bude
umělým způsobem soc. demokracie, která
si přeje oddálení voleb, aby mohla ještě
vzrůsti, (Veselost a výkřiky čsl.
soc. demokratických poslanců.), nýbrž
že ona přijde se svými požadavky a nebudou-li
tyto požadavky splněny, že ani před tím
se neuzavře, způsobiti rozpuštění
posl. sněmovny a nové volby. (Hluk.) To je
řeč, která svědčí málo
vítězným pocitům a málo sebevědomí,
které v bulletinech povolebních strana ta vyjadřovala.
To je řeč člověka znervosnělého,
člověka, který má příčiny
býti nervosní a který místo klidné
politické linie sahá k činům hysterickým.
Největší strana republiky má nejen práva,
nýbrž má také jisté povinnosti,
a chce-li někdo z velikosti své vyvozovati nárok
na určité výsadní postavení,
na určitá politická práva, pak také
má povinnost zachovati v prvé řadě
klid. Nervosu si může leckdo dovoliti, ale strana,
která chce býti státní kaťexochen
a žádá výsady, musí se zdržeti
zbraní nervosních.
Proti komu je tato mluva obrácena? Nepřipustí
se, aby se soc. demokracie mohla vypiplati a mohla vzrůsti.
My té mluvě dobře rozumíme. Agrární
strana měla úvodníky ve svém orgánu
velmi dlouho proti komunistům, dokud myslela, že soc.
demokracie na úkor komunistů nevzroste tak silně,
aby jí mohla býti nebezpečnou. Ale v okamžiku,
kdy pozoruje neočekávaný vzrůst, ona
již nepřipustí piplání soc. demokracie.
(Výkřiky komunistických a čsl.
soc. demokratických poslanců.)
Republikánská strana vyhrožuje volbami. (Posl.
Bechyně: Komu?) Komu? Sociální demokracii?
Cožpak soc. demokracie jest ve většině,
která rozhoduje o rozpuštění sněmovny?
Mimochodem řečeno, soc. demokracie si ani okamžitých
voleb nepřeje, nežádá jich, ale také
okamžitých voleb se nebojí. (Tak jest!)
Tedy komu platí ta výhrůžka? Ta
výhrůžka je namířena do tábora
koaličního. Jest namířena proti stranám,
které utrpěly v posledních volbách
a které tudíž podle předpokladu republikánské
strany musí se nových voleb báti. (Souhlas
čsl. soc. demokratických poslanců.) To
je bič na ty druhé koaliční strany.
Odpusťte, jak vypadá to v té rodině,
v tom manželství koaličním, když
musí manžel vyhrožovati veřejně
bičem své ženě, aby mu byla po vůli,
jinak, že ji spráská rozpuštěním
sněmovny. (Veselost.)
Vážená sněmovno, tvrdí se - četl
jsem to v Mantegazzovi - že ruská žena nevěří
dříve v lásku svého muže, dokud
od něho nedostane první bití, a tak jsem
si řekl: Jest opravdu potřebí, aby republikánská
strana, která přece miluje druhé složky
koalice až k umačkání, podala ještě
tento důkaz lásky? (Veselost. - Výkřiky
posl. Bechyně.)
Pochybuji, že tento bič povede k tomu, k čemu
měl intencí inspirátorů onoho projevu
sloužiti. Myslím, že nejsem od pravdy daleko,
domnívám-li se, že spíše povede
k pravému opaku. Jest důkazem slabosti této
koalice, a uvidíme, nepřivodí-li předčasně
smrt a rozejití se této koalice.
Když chci vypočítati všechny politické
důsledky posledních voleb, pak ovšem nesmím
pominouti jednoho z nejdůležitějších
důsledků, a to je ten, že koalice nerepresentuje
již většinu obyvatelstva. Tady nejde o otázku,
zdali oposice je schopna utvořiti vládu. O to se
tu netočí spor, nýbrž o to, zdali strany,
které tvoří vládní majoritu
a ještě ve sněmovně majoritu mají,
mají také za sebou majoritu obyvatelstva. A tu koalice,
aby zastřela nepopiratelný fakt, že nemá
podle výsledků voleb z 2. prosince za sebou většinu
obyvatelstva, sahá k známým prostředkům,
ke kterým sahal generální štáb
rakousko-uherský, kdykoliv to prohrál. Vydal komuniké.
že se armády naše vítězně
odpoutaly od nepřítele a zaujaly v osmě posice
předem určené. Rakouský generální
štáb ovšem k tomu nepřipojoval, že
také přerušuje společenské styky
s nepřítelem. (Veselost.)
Co udělá osma po těchto volbách? Osma
se usnese, že to vyhrála, a proti tomuto usnesení
není prostě žádného odvolání.
(Veselost.) A já jsem přesvědčen,
že kdyby toto usnesení bylo předloženo
rozpočtovému výboru, bude tam majoritou přijato.
(Veselost.) To je divná matematika. I "Venkov"
musí vypočítat a přiznat, že
koaliční strany dohromady nerepresentují
většiny. Mají jen 47% všech hlasů,
což se rovná toliko 141 poslaneckým mandátům.
Kdyby volby z 2. prosince byly bývaly volbami do poslanecké
sněmovny, neměla tato koalice ani v parlamentě
už většiny; tedy můžeme právem
konstatovati, že nemá v tomto okamžiku většiny
v lidu. A nyní přijde otázka, jaké
mají býti vyvozeny důsledky z tohoto fakta,
že tato ještě parlamentární většina
nemá již při všeobecných volbách,
třeba zemských, za sebou většinu obyvatelstva?
Co nám na to řekla vláda ústy svého
pana náměstka ministerského předsedy?
Prohlašuje: "Věrna svému přísně
ústavnímu stanovisku nevidí tudíž
žádného důvodu ke změně
parlamentní a tím ani politické situace,
dokud se nezmění parlamentní většinová
základna, na níž stojí".
Co z toho plyne? Naše ústava zakazuje této
vládě a této majoritě, aby šla,
a my budeme potřebovat změny ústavní
listiny kvalifikovanou většinou, abychom tuto vládu
dostali s jejího místa. (Veselost.)
V ústavě že je někde řečeno,
že je zabráněno této vládě,
aby vyvodila z voleb politické důsledky? Pánové,
prosím, abychom věc brali nejen s hlediska této
vlády a majority, nýbrž s hlediska principielního.
Já, prosím, nic proti tomu nemám, jestliže
vláda odůvodní právně, ústavně
a politicky, proč má za to, že prozatím
má setrvati na svém místě a podržeti
otěže státu. O tom dá se velice vážně
diskutovat, ale ne takovými argumenty, jak to činí
vláda.
My máme fakt, že tu je vláda, která
nemá většiny voličstva za sebou, tedy
je to - ne sice v technickém slova smyslu, ale v politickém
slova smyslu - vláda, která od 2. prosince je minoritní.
Minoritní vláda může existovat, může
existovat ústavně i politicky. Uvádím
to proto, poněvadž se na věc dívám
principielně a poněvadž bych nechtěl
ani pro socialistické strany v budoucnosti vyloučiti
možnost nějaké minoritní vlády.
Minoritní vláda může u nás býti
podle litery i ducha ústavy, neboť ústava,
zavádějíc různé volební
období pro poslaneckou sněmovnu a senát,
počítala s možností, ba pravděpodobností
různého složení a tím různých
majorit v obou sněmovnách. (Tak jest!) A
tím, že ústavní listina stanovila volební
období pro senát osmileté, umožnila,
že volby do senátu mohou prokázati jinou vůli
občanstva - třebas na jiném podkladě
volebním, avšak ta diference není příliš
veliká - nežli při předcházejících
volbách do posl. sněmovny, které způsobily
složení určité majority.
Ústavně-právně je tudíž
minoritní vláda, i taková, která by
neměla většiny parlamentární,
možná.
A nyní politicky. l politicky připouštím
možnost minoritní vlády. Vždyť v
Anglii, Dánsku, ve Švédsku byly minoritní
vlády a to socialistické. Ani nás nenapadlo
potírati je z toho důvodu, že by byly na podkladě
neústavním a nedemokratickém. Avšak
čeho je třeba u minoritní vlády? Aby
se gerovala tak, čím skutečně je,
to jest aby vystupovala jako minoritní vláda, a
nepředstavovala se jako vláda majoritní.
Prostě vláda nesmí tvrditi: "Já.
jsem medvědem" - když je pouhým Vaškem.
Minoritní vláda může tu býti
tehdy, když jest si vědoma svého postavení
a když svůj parlamentární postup přizpůsobí
faktu, že representuje pouhou minoritu. Kdyby u nás
nastal případ, že by vláda odpovídala
složení poslanecké sněmovny, a kdyby
nové volby do senátu přivodily jinou majoritu
v senátě, a vláda chtěla s oběma
těmi různými majoritami vládnouti,
co by musila učiniti? Musila by přizpůsobiti
svou politiku a svůj postup oběma většinám
- nechtěla-li by rozpustiti senát, anebo poslaneckou
sněmovnu a vyvoditi z toho důsledky.
Já tudíž pravím, že politicky je
minoritní vláda možná, přípustná,
udržitelná a snesitelná jen tehdy, když
se přizpůsobí faktu, že představuje
pouhou minoritu, když její politika je taková,
aby nebyla v rozporu s vůlí většiny
obyvatelstva.
Až do 2. prosince vedl se v této slavné sněmovně
zápas mezi majoritou a oposicí, která ústavně
představovala minoritu. Až do té doby mohla
majorita opírati se o tvrzení, o zdání
a domnění, že ona jedná v souhlase s
vůlí většiny lidu, když odmítá
návrhy oposice a když přes oposici přechází
k dennímu pořadu. Od 2. prosince nastal značný
obrat. Nebudu polemisovati s právnickými a ústavními
názory vlády, hlavním předmětem
mých výtek a mého odporu je to, že vláda
praví, že není důvodu, aby se měnila
politická situace. Nemusí sice býti důsledek
voleb takový, že by vláda šla, avšak
musí se projeviti tak, že majorita musí změniti
svoji politiku a učiniti konec protilidové a protidělnické
politice a konec bezohlednému vystupování
proti oposici, protože oposice zde představuje vůli
většiny lidu. (Potlesk poslanců čsl.
soc. demokratické strany dělnické.) To
se změnilo politicky. A této změně
politické situace musí vláda a vládní
koalice přizpůsobiti svůj další
postup. (Výkřiky posl. Pika.)
Především bude otázka, zdali vládní
koalice bude s to provésti změny, které budou
na venek vyznačovati změnu celého systému
a ducha této koalice. Tyto změny nejsou tak bezvýznamné,
neboť myslím, co representovalo protilidového
ducha této koalice, to dnes je v rozporu s vůlí
většiny, a kdo se před volbami tak často
odvolával na demokratické principy, musí
těmto demokratickým principům přinésti
nejdůležitější oběť,
to je, přizpůsobiti se vůli většiny
lidu.
Ale bude také potřebí, aby občanská
koalice zrevidovala a změnila svůj postup proti
oposici. Bezohledný postup proti oposici, na který
jsme byli zvyklí ještě před volbami,
v budoucnosti by znamenal, jak správně bylo dnes
řečeno panem kol. Frankem, nejen konflikt
mezi majoritou a oposicí, nýbrž konflikt mezi
majoritou a vůlí většiny lidu. (Tak
jest!)
Nechť se vládní koalice nemýlí!
Život politický půjde ještě dále;
nechť se koalice nedomnívá, že zákony,
které odhlasovala v předcházejících
letech, už se vžily a že jejich účinek
pronikl; jí nepomůže odklad platebních
rozkazů berních před volbami, neboť
po volbách budou platební rozkazy doručovány
a budou účinnou řečí vykládati,
jaké zákony drobnému poplatnictvu tato koalice
nadrobila.
Tato koalice má nejen povinnost revidovati svůj
poměr k oposici, ona podle mého názoru, chce-li
vyvoditi správný důsledek z voleb a chce-li
zůstati, je povinna také reparovati berní
zákon a reformu správní. (Výkřiky
posl. Pika.) Nevíme ještě, jak dopadne
využití jmenovacího práva vládou
do zemských a okresních zastupitelstev. Domnívá
se vládní koalice opravdu, že jest ještě
legitimována k tomu, aby zneužívala tohoto
jmenovacího práva k falšování
vůle lidu tím, že svoji majoritu v některých
zemských zastupitelstvech, zejména v Čechách,
změní na úplnou umělou majoritu; domnívá
se, že by to bylo snesitelné, aby zkracovala oposiční
strany?
Zdá se mi, ač nechci předbíhati budoucímu
vývoji, že vládní majorita nechce z
výsledku voleb vzíti si správné naučení.
Místo aby reparovala, vidíme, že ve svém
postupu pokračuje. Vydala jednací řád
pro zemská a okresní zastupitelstva. A jestli zákon
o reformě správy již pobuřoval svou
tendencí nelidovou, pak v jednacím řádě
těchto zastupitelstev je tato tendence přímo
vyvrcholena. Denní pořad určuje a mění
výhradně president zemský, nikoliv většina.
O rozpravě a způsobu jejím rozhoduje výhradně
president. Návrh na konec rozpravy může býti
učiněn dříve, než se vůbec
některý řečník ujal slova.
Mluví toliko generální řečníci,
to znamená, že je přípustno znemožniti
v zemském zastupitelstvu jakoukoliv debatu. (Výkřiky
posl. Srby.) O způsobu hlasování na př.
podle jmen rozhoduje výhradně president a nikoliv
většina. Členové zemského zastupitelstva
mají právo podávati dotazy a stížnosti,
ale zemský president není povinen na ně odpovídati.
Návrhy členů zemského zastupitelstva
není zemský president povinen dávati na denní
pořad, tedy to mohou býti návrhy, které
jsou určeny pouze pro makulaturu.
Nejcharakterističtější jest však
ustanovení §u 6. V posledním odstavci tohoto
paragrafu jest stanoveno, že člen zemského
zastupitelstva, když mu nějaká událost
znemožní zúčastniti se schůze,
je povinen tuto překážku oznámiti a
omluviti se. Tedy i když je to nemoc. Ve 2. odstavci §u
6 je pak ještě nad to stanoveno: "Onemocní-li
člen, oznámí to zemskému presidentu."
Tedy ne, když pro nemoc nemůže se dostaviti do
schůze, musí to oznámiti, poněvadž
to je stanoveno v odst. 3, nýbrž členové
zemského zastupitelstva, kteří se budou scházeti
jednou za 1/4 roku, jsou povinni každou svou nemoc hlásiti
zemskému presidentu.
Této vládě se stále vytýká,
že nic nedělá pro zdraví občanstva
a zde najednou vidíme takovou velkou péči
na poli zdravotnictví alespoň pro členy zemského
zastupitelstva. Nechtěl bych býti členem
zemského zastupitelstva. Půjde-li o obyčejnou
rýmu, bude moci býti tato povinnost splněna,
ale což, půjde-li o chorobu, kterou někdo nebude
chtíti vydávati na veřejný buben.
(Veselost.) Jaký to má smysl, že členové
zemského zastupitelstva jsou povinni každou nemoc
hlásiti zemskému presidentu? To že je nějaký
řád pro občany pověřené
důvěrou voličů? To je v pravém
slova smyslu čelední řád se všemi
svými hloupostmi a směšnostmi. Je to doklad,
že by vládní koalice chtěla nějakým
způsobem měniti směrnice své politiky
a postupu?
Jaký je důsledek voleb, chceme-li resumovati? Máme
před sebou minoritní vládu, ale vládu
slabou a vnitřně rozháranou. Nejlepším
dokladem toho je, že - pokud jsem informován - z koalice
neujmou se slova příslušníci jednotlivých
koalovaných stran, nýbrž že bude učiněn
jednotný projev k tomu cíli (Výkřiky
posl. Tomáška.), aby zakryl nejednotnost názorů
v občanské koalici. Je přece jasné,
jak se k této občanské koalici po 2. prosinci
zachováme. My neupadneme do nervosy a hysterie, do jaké
upadla nejsilnější občanská složka,
nýbrž zachováme nadále klid a sebevědomí,
odůvodněné výsledky voleb, aniž
bychom chtěli své síly přeceňovati
a zveličovati.
Ve své řeči rozpočtové srovnával
jsem vládní koalici s vojskem Napoleonovým,
vracejícím se z Ruska, a označil jsem volby
z 2. prosince tehdy jako Berezinu. Události daly mi za
pravdu. 2. prosinec byl Berezinou občanské koalice.
Nemáme příčiny, když jsme jí
tuto Berezinu přivodili, abychom posílili tuto rozvrácenou,
na útěku se vracející armádu,
nýbrž my ji chceme připraviti také ještě
Lipsko. Nám nešlo v těchto volbách o
stranu. Kdybychom volby a výsledek jejich posuzovali jen
stranicky, tak bychom mohli tady přímo mluviti vítězným
tonem.
Nám šlo v těchto volbách a i v předcházejícím
zápase o něco více. Celý zápas
posledních 2 let a zejména volební zápas
z 2. prosince vedli jsme pod jinou devisou, pod jiným heslem.
Nám v tomto zápase šlo o ohroženou posici
dělnické třídy. Kdyby volby byly dopadly
proti nám, pak dělnická třída
v Československé republice byla by bývala
vržena zpět, pak byly by všechny vymoženosti
její ohroženy a pak bychom tu byli stáli před
bezohlednou trvalou vládou buržoasie.
Dosáhli jsme toho, co jsme si určili za cíl
svého politického zápasu. Naše kritika
a činnost oposiční byla věcná.
Ukázalo se, že věcný postup náš
nese ovoce. Nemáme příčiny, abychom
od této formy, od tohoto rázu své oposiční
činnosti nějakým způsobem se uchylovali.
Avšak my nejsme ještě u konce svých zápasů
a své činnosti oposiční. Význam
voleb z 2. prosince je, že dnes musí býti dělnictvo
uznáno nikoliv za činitele méněcenného,
nikoliv za činitele podružného, nýbrž
za činitele stejně cenného, jejž žádná
strana, žádná buržoasní složka,
žádná buržoasní koalice, ať
přijde v budoucnosti jakákoliv, nesmí přezírati.
Úkolem našeho budoucího zápasu v tomto
parlamentě i mimo něj bude, posíliti posici
a význam dělnické třídy a prokázati,
že v Československé republice vláda
buržoasie, zejména bezohledná protidělnická
vláda byla malou, nepatrnou, bezvýznamnou episodou,
že dělnictvo tu je, stojí a každý
je musí respektovati. (Výborně! -
Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl.
inž. Jung. Dávám mu slovo.