Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Zrovna takové jsou poměry na německé straně. Již jen svou existencí radikálnější skupiny pohánějí německé vládní strany kupředu a mohou to ovšem činiti tím lépe, čím více poznávají tuto positivní stránku svého úkolu. Nejlepší by ovšem bylo, kdyby to německé vládní strany nahlížely. Bohužel, od toho jsme dnes ještě velice vzdáleni, neboť jinak by německé vládní strany obracely svou pozornost na všeobecný zájem Němců, využívaly by této činnosti oposice, místo aby si při každé kritice hrály na uražené a ponižované. U národa veskrze politicky vyškoleného a zásadně národně smýšlejícího, jakým jest asi český národ, by se to nestalo. Naopak z ochoty oposice spolupracovati tímto způsobem by samozřejmě sociologicky vyplývala souhra sil, kterou by vědomě prováděly obě strany. A tak tomu bylo u Čechů ve starém Rakousku. Češi, kteří byli ve vládním táboře nebo dokonce ve vládě, byli radikály poháněni kupředu a dr Kramář výslovně pravil ve své proslavené nymburské řeči r. 1911, že oposice jest nutná a že národ, který jest ve státě v menšině, nemůže naprosto žíti bez takové oposice. A přece útoky českých radikálů proti členům českých vládních stran byly mnohem osobnější a ostřejší, než tomu bylo nyní u Němců. Ale u Čechů nebyl nikdo pokořen, nýbrž naopak čeští ministři těchto útoků užívali, aby pro svůj národ, ba zcela zvláště pro své radikální živly získali tolik úspěchů, jak jen bylo možno. Žádný český ministr nikdy v bývalém císařském státě rakouském nepodmiňoval zakročení pro některého krajana jeho stranickou příslušností. U nás nelze v německém táboře najíti ani sledu podobného pochopení, u nás právě naopak než u národního protivníka národní uvědomění a politická zdatnost naprosto nepřešly do krve. A u nás jest to bohužel jen část sil činných v politice, která vědomě zahajuje a provádí tuto spolupráci v politice, totiž oposice. Oposice sama promyšleně a s plným přesvědčením, ale bez koncese provádí svou část práce, kdežto druhý spoluhráč, totiž německé vládní strany, postrádají bohužel potřebného pochopení a tedy jen nuceně, naprosto nikoliv dobrovolně reagují na nutné taktické útoky oposice a jsou jimi hnány kupředu. Z toho jasně vyplývá, že positivní německou politiku v tomto státě provozuje jen německá oposice, právě proto, poněvadž jen ona jako jeden z činitelů pohyblivých sil v politice postupuje vědomě k cíli. Takto může zajišťování práv Němců v tomto státě, nemluvě již o novém získání toho, co bylo ztraceno, při pasivitě, ba při zásadním protichůdném jednání německých vládních stran pokračovati jen velice pomalu.

Co jest to platné, byť i všechny německé strany teoreticky a podle svého programu spěly k samosprávě jako k svému cíli, když německé vládní strany, které nyní znovu v otázce německých úřadoven pensijní pojišťovny krok za krokem ustupují s čáry samosprávy a souhlasí se zákony, jež skrovné zbytky samosprávy, které se ještě udržely, neustále obětují svému dalšímu setrvání ve vládní většině? Co to jest platné, byť i vládní strany navenek stály na stanovisku samosprávy, když nedovedou ani uhájiti, co dosud měly, když přece i dr Kramář pravil, že není možné bráti Němcům věci, které měli ve svém držení v posledních desíti letech republiky, tedy německé úřadovny pensijní pojišťovny?

Nestačí vytýčiti si společný cíl. O tento cíl dlužno také usilovati. Činnosti obou stran, oposice a většiny, musejí positivně k tomu směřovati, neboť jinak nemají nejkrásnější teorie a nejkrásnější cíle žádného účelu. Jest tedy zcela nesprávné, že německá oposice jest zásadně nebo takticky negativní. Můžeme to i zcela klidně vysloviti. Dosáhne-li se touto cestou prostřednictvím německých vládních.stran úspěchů, velmi rádi je připíšeme na účet německým vládním stranám, nezapomínajíce ovšem, že se německé vládní strany jen pod nátlakem oposice vzchopily, aby konečně samy jednou vykonaly nátlak na české strany, místo aby jako dosud stále povolovaly, takže přece Češi napříště budou nuceni v tom neb onom oboru poněkud více vycházeti vstříc německým vládním stranám. Myslím, že se nemýlím, že již dva, ovšem nikoliv velmi významné úspěchy německých stran v tomto státě byly již způsobeny touto souhrou sil. Připomínám zde zamýšlenou změnu dvou paragrafů živnostenského řádu, které mohly přinésti německým živnostníkům nebezpečná jazyková nařízení, jakož i odvolání proslavené brožury pro německé školní děti při státním jubileu. V obou případech oposice povznesla své hlasy a německé vládní strany se musily pod tímto nátlakem postarati o nápravu. Právě v tom jest souhra mezi německou oposicí a německými vládními stranami a v tom jest velká cena výsledku voleb, že snad nyní německé vládní strany musejí k ní býti ochotnější než dříve.

Jest zřejmo, že by se tato spolupráce mohla vykonávati s mnohem menším třením, kdyby se děla podle dohody. Ale není paradox, že tato spolupráce, není-li takové dohody, poněvadž německé strany mají nepatrné pochopení pro takovou taktiku, musí vzíti na se formu ostrého boje proti německým vládním stranám. Jen politické dítě mohlo by se domnívati, že by německé vládní strany dosáhly větších úspěchů, kdyby oposice neustále schvalovala jejich politiku nebo s nimi zacházela v rukavičkách, připisovala jim dobrou vůli, neustále před obyvatelstvem omlouvala jejich slabost ve vládní většině, když přece každý člověk, jenž má jen matný pojem o politice, jasně musí nahlédnouti, že takovou ubohou oposicí německé vládní strany byly by sváděny jen k dolce far niente, jež s hlediska sudetsko-německé politiky bylo by dlužno označiti rozhodně jako největší zlo, rozhodně však jako větší zlo než jest tak zvaný "boj Němců proti Němcům", jenž při politicky chytrých a zralých osobách, je-li veden věcně - při čemž zároveň dlužno poznamenati, že i útok na určité osoby může býti věcným bojem, právě proto, že tyto osoby provozují politiku nesprávnou a s národnostního hlediska nebezpečnou - nikdy nemůže býti přenesen na čistě osobní nebo čistě společenskou půdu, nemůže vésti k osobnímu nepřátelství a tím znemožniti společnou politickou činnost a sjednaný postup v takových otázkách, kde to jest právě možné.

Pozorujeme-li dnešní politickou situaci, jest povzneseno nade vši pochybnost, že vláda nemá již většiny mezi voliči. Proto jest oprávněn demokratický požadavek nových voleb a také německá národní strana zcela rozhodně se za něj staví, ačkoliv, pozorujeme-li to s taktického hlediska, mohli bychom jen uvítati, kdyby do nových voleb uplynula delší doba, aby německé vládní strany měly příležitost z výsledků voleb vyvoditi důsledky a aspoň usilovati o větší úspěchy, aby bylo přivoděno jasno o schopnosti Čechů provozovati již nyní smířlivější politiku proti Němcům. Na druhé straně jest také možnost vysvětliti voličům, že by se zhroutila celá fantastická budova vybudovaná "Pracovní a volební pospolitostí" a její volební propagandou s takovým nadbytkem peněz a tisku, jako kdysi dům na Poříčí. Neboť to se musí přirozeně státi, poskytuje-li se této nové skupině příležitost, aby v zemských zastupitelstvech ukázala, co dovede a může udržeti ze svých ohromných slibů. Není ovšem sotva více zpátečnických zařízení než tato nová zemská a okresní zastupitelstva. Nejhorší jest jmenovací právo vlády, jehož přijetí bylo tak zvaným německým občanským vládním stranám oslazeno tím, že se jím může provésti oprava volebního výsledku směrem napravo. Toto jmenovací právo jsme potírali již předem jako nedemokratické a nemorální. poněvadž se jím dává vládě do rukou nový prostředek,.aby mohla kupovati lidi a smýšlení. Tím se korupce vystupňuje do nehoráznosti. Sta lidí si mohou již nyní uběhati nohy, aby ulovili jedno z těchto nedůležitých míst. Ba dokonce slyšíme, že ani vůdcové oposičních stran se neostýchají putovati do Canossy. V ministerstvu vnitra leží již tisíce návrhů na jmenování do zemských a obecních zastupitelstev a "pucování klik" nebere konce. Německá národní strana ovšem odmítá ucházeti se u vlády o projev přízně, když přece podle výsledku voleb má na to nárok, aby při jmenování bylo jí dbáno.

Ale jako zcela neslýchané dlužno označiti, že se vláda dotazuje osob, které mají býti jmenovány okresními a zemskými zástupci, pro kterou stranu by se rozhodly, kdyby byly jmenovány. To se ovšem naprosto příčí zákonu. Zřejmě tedy vláda považuje za rozhodující politické vyznání víry místo odborné způsobilosti. Buď mají býti skutečně jmenováni odborníci, a pak politické strany nemají se jmenováním co dělati a s tím by i německá národní strana úplně souhlasila, anebo rozhoduje politické smýšlení, a pak dlužno jmenování provésti podle politického klíče, jenž vyplývá z volebního výsledku.

Ať jest tomu jakkoliv, německá národní strana nedá se zmýliti náhodnými výsledky konjunkturní politiky jiných stran a bude pokračovati ve své positivní oposiční politice ve smyslu názorů vylíčených v úvodě. Německá národní strana vládní prohlášení odmítá. (Potlesk poslanců něm. strany národní.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. dr Meissner. Dávám mu slovo.

Posl. dr Meissner: Slavná sněmovno! Maje se zabývati prohlášením p. náměstka min. předsedy, nemohu pominouti mlčením způsob, jakým bylo prohlášení to provázeno jednou částí oposice. Mohou býti někdy vážné příčiny, jež nutí oposici, aby při projevu zástupců vlády dala výraz svému roztrpčení. Když však vláda k návrhu a výzvě oposice ujme se ve sněmovně slova, pak jo nedůsledné, když oposice sama snaží se vládní projev umlčeti. Majoritě může takový postup sloužiti za záminku, aby v budoucnosti nevyhovovala podnětům oposice na projev vládní, a bude jí patrně vítanou. Zájem oposice však vyžaduje, aby majorita a vláda byla nucena respektovati parlament a i přání oposice. Sluší proto s hlediska oposice prohlásiti onen postup za neprozřetelný, nerozumný a škodlivý. (Tak jest! - Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)

Nyní k vládnímu prohlášení! Vláda barikaduje se za zákon o organisaci politické správy, který prý jí brání uznati zemské volby jako politické, přiznati jim ráz politický. To znamená, že zákon o politické správě je takového druhu, že nutí vládu a nařizuje jí, aby byla politicky slepá a hluchá. (Tak jest! Výborně!) Skoro 7 milionů voličů volilo dne 2. prosince letošního roku a promluvilo výraznou politickou řečí. Koaliční strany samy před volbami označovaly zemské volby jako politické, samy zápas volební vedly politicky, přicházely před voliče s argumenty ponejvíce politickými, potíraly oposiční strany důvody politickými, vůbec volby byly celým svým rázem, jaký mu vtiskly koaliční strany, politické. Najednou však prý zákon brání koalici, aby k mluvě voličů ze 2. prosince přihlédla a aby politicky a rozumně myslila. Kdyby byla při volbách ze 2. prosince koalice vyhrála, pak byly by to volby politické (Tak jest!) pak by se bylo vyvozovalo, že promluvil lid, že se trvale odvrátil od socialistů, že schválil politiku vládní koalice, že jí dal plnou moc, aby v této politice pokračovala. Avšak poněvadž lid neřídil se tímto zbožným přáním, nýbrž rozhodl jinak, tedy jeho projev musí býti označen za nepolitický a bezvýznamný. Já řeknu otevřeně, že toto počínání je dětinské, že prokazuje jenom, že se vládní koalice ničemu nenaučila a nic nezapomněla ani dne 2. prosince.

Nebude přece pochybností, že fakt sám, že k volební urně jde více než polovina obyvatelstva Československé republiky, je už zjevem politickým, i kdyby zemská zastupitelstva nebyla institucemi politickými. Jisto je, že mluva voličů byla politická. Z toho plyne jasně, že volby ty, ať chceme nebo nechceme, mají význam politický a že volby ty také budou míti a musejí míti důsledky politické. (Tak jest!)

Může býti spor mezi námi, jaké důsledky to budou, může býti spor o to, zdali jedním z takových důsledků nebo jediným důsledkem je odstoupení vlády nebo rozejití se vládní koalice - to není to významné a hlavní na celé věci; avšak chtíti setříti z mluvy ze 2. prosince ráz politický, je nerozumné. My bychom se nepokoušeli upírati volbám ze 2. prosince významu a důsledků politických ani v tom případě, kdyby veto voličů bylo bývalo dopadlo proti nám, my bychom se byli z toho veta učili, vyvozovali politické důsledky, neboť největší chybou politickou je, býti vůči hlasu voličstva hluchý a slepý. (Tak jest!) To je pštrosí politika, kterou koalice provádí. To je politika oné neupřímnosti, neotevřenosti a také nestatečnosti, kterou se koalice vyznačovala v celém volebním zápase. Ani koalice ani její jednotlivé strany a řečníci neměli odvahy, aby byli hájili koalici jako takovou, oni nanejvýše hájili postup své vlastní strany. Ale žádná z koaličních stran a žádný z jejích řečníků nepostavili se statečně a odvážně za činy koalice. Řečníci a orgány koaliční nestatečným způsobem svalovali odpovědnost - a chcete-li, vinu za činy koalice s beder koalice, s beder koaličních stran a snažili se ji převaliti na bedra cizí, na bedra oposice, na bedra socialistických stran, (Výkřiky.) na bedra úředníků berních, zkrátka a dobře hledali obětního beránka, ale dopouštěli se těžké politické chyby - neupřímnosti vůči vlastním svým voličům. A nic se tak v politice nemstí, jako nestatečnost, nic se tak nemstí v politice, i v politice vládní, jako když strany nemají odvahu převzíti za své činy odpovědnost. Strany, jako lidé, mohou se mýliti, mohou dělati chyby, nemusejí vždycky postupovati správně, ale ony musejí se držeti jedné zásady, která je odchylná od zásady v trestním řízení platící pro obžalovaného: co jsi spáchal, popři. Ony musejí to, co spáchaly a vykonaly, uměti hájiti a odůvodniti. Ony musely pro svoje hlasování míti určité věcné argumenty a musejí míti odvahu jíti s těmito věcnými argumenty také před voličstvo, když má rozhodovati a rozsuzovati.

Bylo by tudíž malicherné, abychom se přeli, zdali zemské volby mají význam politický. To myslím, že je nesporné, a bude správnější, když si zanalysujeme, v čem tkví politický význam posledních voleb. Nikoli v tom, zdali tato vláda odstoupí či se udrží, a také ne v tom, jak dlouho se udrží. Kdyby byli pánové z koaličního tábora sledovali výroky odpovědných činitelů oposice, zejména strany naší, učiněné před volbami, byli by shledali, že toto stanovisko jsme projevovali již před volbami. A když ve svých řečech předvolebních vyzvedali jsme politický význam a ráz nastávajících zemských voleb, pak jsme podškrtávali, že nebude tkvíti v tom. zdali vláda po volbách odstoupí čili nic, nýbrž v něčem docela jiném, že totiž zápas posledních dvou let, vyvrcholený při volbách zemských, se točí o otázku dalekosáhlejší, vyšší než o otázku dočasné existence této vlády a této vládní většiny. Politický význam zemských voleb spočívá v tom, že to byla prvá příležitost po utvoření první občanské většiny v Československé republice, aby se voličstvo mohlo vyjádřiti, jak se k tomuto faktu staví. Při volbách z r. 1925 voličstvo, zvyklé na koalice a vlády sociálně smíšené, nerozhodovalo pod dojmem, že by se mohlo na tomto útvaru vlády a většiny v příštím volebním období něco změniti. Zejména dělnické voličstvo nepočítalo s možností, že by svým votem umožňovalo občanskou většinu, a to většinu protidělnickou. Voličstvo - nechci říci, že nechtělo, poněvadž o jeho vůli jest těžko mluviti, když nemělo pomyšlení na takovou změnu - voličstvo prostě rozhodovalo o osudu budoucího parlamentu, o složení budoucí většiny, aniž by bylo pomýšlelo na to, že by mohlo svým rozhodováním umožniti občanskou většinu. A byla to tudíž prvá příležitost, kdy se voličstvo mohlo vyjádřiti, jaké stanovisko zaujímá k tomuto důležitému. a já bych skoro řekl, historickému faktu, že se u nás učinil pokus utvořiti většinu jednostranně buržoasní. Kdyby voličstvo 2. prosince bylo utvořeni této jednostranně buržoasní většiny schválilo, kdyby tedy bylo ratifikovalo, co r. 1925 učinilo ještě nevědomky, pak by z toho byly plynuly velmi vážné a, řekněme, těžké důsledky, neboť pak bychom se musili připraviti na to, že občanská většina majíc svoji existenci, ráz své politiky, tendenci svého postupu schválenu většinou obyvatelstva této republiky, byla by ve své neblahé politice protilidové pokračovala a tím byly by zájmy chudého pracujícího lidu a dělnictva v prvé řadě na dlouhou dobu utrpěly těžké újmy.

Občanské strany domnívaly se r. 1926 když se jim po jistých obtížích podařilo sblížiti se, překlenouti hluboké rozpory, které je dělily, zejména v ohledu národnostním - že existence občanské většiny nejen jest možná, nýbrž byly fascinovány myšlenkou, kterou bych nazval šílenou, že občanská většina, jakmile jednou byla umožněna, jest trvalou. Oni přičítali občanské většině kvalifikaci konstantnosti, vycházeli z předpokladu, že nyní nastala doba, kdy nejen je možno nepočítati se socialisty, nejen je přezírati, nýbrž kdy je možno bezohledným způsobem přes ně přecházeti. A chceme-li správně chápati jejich agresivní postup, zejména v prvých dobách její existence - později již poněkud jejich nápor opadl - můžeme si jej vysvětliti jedině tím, že byli vedeni myšlenkou, že občanská většina v Československé republice jest zjevem trvalým.

R. 1925 se nesporně dostavil zcela přirozený výkyv napravo po onom velikém poválečném rozmachu levém, vysvětlitelném velikými útrapami, které snášelo dělnictvo a vůbec obyvatelstvo chudší v době válečné, který je zjevem mezinárodním, se kterým jsme se mohli setkati ve všech válečných státech. Ve státech, které válkou trpěly, musel přirozeně nastati odliv a zase výkyv napravo.

Avšak jako výkyv napravo jest zjev mezinárodní, tak muselo se počítati s tím, co se děje ve druhých státech evropských, že totiž po tomto výkyvu napravo dostavuje se železným zákonem logičnosti výkyv nalevo, a zase mezinárodním způsobem. Naši vedoucí politikové zavírali oči před tím, že každá doplňovací volba v Anglii končila vítězstvím levice. Oni zavírali oči před změnami, které nastaly při posledních volbách v Německu. Oni nepřihlédli ani k velmi symptomatickému zjevu ve Francii, že ve straně radikálních socialistů nastala revolta proti pokračování v politice se stranami pravicovými a že v levici buržoasní volá se po levém bloku, tudíž po vládě levicové. Oni se domnívali, že ten velký výkyv nalevo, který je zjevem mezinárodním, zastaví se před hraničními sloupy Československé republiky. A když president Masaryk před několika lety prohlásil, že vývoj jde nalevo, byl tento výrok provázen kritikou odmítavou a úsměšky. Zkrátka naši politikové zařizovali se na to, že je to zjev přechodný a že tomuto zjevu se Československá republika ubrání.

V tom tkví hlavní význam voleb z 2. prosince, že podaly důkaz, že vývoj nalevo nezastavil se před hranicemi Československé republiky, že výkyv nalevo nastává také u nás, že nastává značným způsobem, že tudíž předpoklad vedoucích buržoasních politiků, jakoby vláda občanských stran mohla býti zjevem konstantním, ukazuje se býti nesprávným, a odpadnutím tohoto předpokladu musejí odpadnouti všechny důsledky, které občanské strany připojovaly na tento předpoklad.

Dnes mluví se z řady buržoasní koalice jinak, než se mluvilo ještě před 2. prosincem a několik měsíců předtím. Dnes slyšíme již z úst p. ministra dr Spiny v Brně, že v Československé republice je tak silné sociální a hospodářské rozvrstvení obyvatelstva, že každá vláda musí bráti ohled i na vrstvy, které nejsou ve vládě zastoupeny, a charakterisoval vzájemný poměr sedláků a dělníků jako obou nejproduktivnějších stavů, které by podle současné situace mohly tvořiti rozšířenou základnu příští vlády. Kdo by si tu nevzpomenul na řeč téhož p. ministra dr Spiny krátce po utvoření občanské většiny, ve které on, jako zástupce strany příslušející národnostní menšině, prohlašoval, že jsou odbyty doby, ve kterých by socialisté seděli ve vládě, a že nutno počítati s trvalou vládou občanskou. Tedy volby z 2. prosince že neměly žádného významu? Alespoň měly význam, že se někteří z občanských politiků dali přesvědčiti o nesprávnosti svých názorů a svých předpokladů z r. 1926 a 1927.

Nechci se podrobně zabývati ciframi, ale fakt, že levicové strany získaly více než 2% - 2.14% - všech hlasů na úkor pravicových stran, čili že levicové strany i po ztrátách, které uvnitř jejich tábora nastaly, ještě vykazují se přírůstkem rovnajícím se 6 až 7 mandátům poslaneckým na úkor stran pravicových - to není zjev, který by se mohl přecházeti mlčením nebo nesprávným výkladem nebo zatušováním, nýbrž je to zjev, který rozumný politik bude respektovati a ze kterého se bude učiti, zejména podívá-li se, jak projevuje se tento výkyv nalevo v historických zemích.

V Čechách projevuje se tak, že levicové strany, které r. 1925 byly ještě menšinou, představovalyť 48% všeho obyvatelstva, letos již stouply na 51.07%, čili v Čechách tento výkyv nalevo projevuje se v tom, že levicové strany dosáhly většiny, kterou dnes majoritní strany snaží se falšovati svým jmenovacím právem. (Tak jest! - Výkřiky posl. Zeminové.)

Na Moravě a ve Slezsku je tento odliv z pravice na levici stejně markantní, ale tam jest ještě jeden zjev, pro nás velmi důležitý. R. 1920 - kdy ovšem ještě nevolilo Těšínsko - představovaly levé strany 38.7% všeho voličstva, r. 1925 při výkyvu napravo toliko 38% a letošního roku 40.42%, čili okrouhle 40 1/2%. Tam ten výkyv nalevo značí, že levé strany jsou letošního roku silnější než byly r. 1920, kdy bylo největší vzedmutí vln revolučných a vln levých. (Slyšte!)

To znamená, že u nás výkyv nalevo pravděpodobně není skončen, že by bylo velmi nerozumné kojiti se nadějí, že to je zjev, který už dosáhl svého vrcholu, že by bylo pochybené přihlížeti k výsledkům voleb na Slovensku nebo Podkarpatské Rusi, kde samozřejmě po volbách z r. 1920 muselo nastoupiti značné odpadnutí od stran levicových. To je zjev, který mluví řečí velmi srozumitelnou a podle mého názoru je to jeden z nejdůležitějších úkazů značících politický význam voleb z 2. prosince.

Leč my bychom nevystihli plně politický význam tohoto výkyvu nalevo, kdybychom si neuvědomili, na čí úkor tento výkyv v prvé řadě a hlavně se stal. Byly to hlavně koalované strany klerikální, lidová, ľudová a německá křesť. sociální, které odnesly a zaplatily útratu tohoto výkyvu z prava do leva, jako opačně byly to tyto tři strany, které si odnesly vítězství r. 1925 z výkyvu z leva do prava.

Pamatují-li se pánové na řeč, kterou jsem pronesl, když se utvořila občanská vláda, jistě si vzpomenou, že jsem upozorňoval na výsledky voleb z r. 1925, srovnávaje je s výsledky voleb z r. 1920. Vyvozoval jsem, že to bylo dělnictvo, které svými hlasy umožnilo utvoření občanské většiny, že nějakých 300.000 dělnických hlasů, představujících okrouhle 15 mandátů, uniklo stranám socialistickým r. 1925 a přešlo do tábora stran lidové, ľudové a německé křesť.-sociální. Vyvozoval jsem tehdy z toho, že je sice matematicky i politicky občanská většina a občanská vláda možná, ale že není možná většina protidělnická, že bude-li chtíti občanská většina vládnouti proti dělnictvu a proti chudému lidu pracujícímu vůbec, bude na to reagovati především ono dělnictvo, které r. 1925 opustilo tábor socialistický a přešlo do tábora klerikálního, a že se to především ucítí v oněch stranách.

A vidíte, velevážení pánové, výsledek nás poučuje o správnosti tohoto předpokladu. Můžeme přímo vítati, že dělnictvo nesnáší klidně a beze změny svého vota politiku protidělnickou, politiku protilidovou. To je zabezpečení pro budoucnost, ať již je v budoucnosti vláda nebo majorita buržoasní, složená z jakýchkoliv stran buržoasních, že jí dělnictvo znemožní, aby mohla dělati politiku protilidovou.

My jsme se jindy střetli s klerikálními stranami-já toho kolektiva užívám, abych nemusil opakovati všechny tři strany - na poli pro ně příznivém a pro nás kluzkém. My jsme se v dřívějších volebních zápasech, zejména r. 1925 střetli s oněmi stranami na poli náboženském, na poli církevním, kde jsme my byli slabí a klerikální strany byly silné.

Tentokráte ve volebním zápase nešlo o obranu náboženství. My chápeme, že i mezi dělníky je mnoho lidí náboženského přesvědčení a věřících, kteří ve svém idealismu cítí se býti dotčeni, domnívají-li se, že je nějak ohroženo to, več svatě a pevně věří: náboženství nebo jeho zřízení. Ale ani tito lidé nábožensky věrní a přesvědčení příslušníci církví nejsou hluší k tomu, co se děje na poli hospodářském a sociálním. (Výborně!) I ti reagují, a to velmi účinným způsobem, na politiku, jakmile se dotýká jejich vlastních nejdůležitějších zájmů hospodářských. Na tomto poli ukázaly se ony strany býti slabými. Ukázalo se, že to byl klam, moci opírati se o dělnické hlasy, o hlasy chudých lidí a dělati potom zde politiku bohatých.

Je to snad velmi vážné poučení, které by mohlo očistiti vzduch, které by mohlo celý náš politický život v Československé republice postaviti na docela jiné základy, kdyby u nás všechny strany dovedly správně čísti v řeči těchto voleb a kdyby došly k přesvědčení, že myšlenka, jako by se u nás mohlo vládnouti proti drobnému, chudobnému lidu, je myšlenka pochybená. Každá strana, která se o to pokusí, dopustí se chyby a musí nésti, jakmile lid rozsuzuje, toho důsledky. (Výkřiky posl. Zeminové.)

Kdyby volby nebyly přinesly nic jiného, než značné oslabení oněch koaličních stran, které se r. 1925 opíraly o dělnictvo, a kdyby tu nebylo nic jiného, než že toto dělnictvo z velké části se vyslovilo proti protilidové politice již samo o sobě by to stačilo. Klerikální tábor koaliční ztratil asi 3.2% všech hlasů, což se rovná 10 poslaneckým mandátům. Nezískaly všechno strany socialistické, avšak získaly z toho 2/3, tedy z oněch 15 mandátů při těchto volbách přešla z onoho tábora do tábora levice celá polovina.