Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Podle správní reformy tvoří Němci v zemi České 33%, v zemi Moravské 24% obyvatelstva. Pohlédněte nyní na tyto číslice: Německé obyvatelstvo v župě karlovarské a českolipské redukuje se z 97% a 89% na 33%. Nejde zde o méně než skoro o milion lidí. Nyní míní prof. Feierfeil, že správní reforma bude míti za to příznivý účinek na jiné Němce. Slyšte, jak se věci mají: Německé obyvatelstvo v župě lounské a plzeňské s 39% a 33% jest nyní redukováno na 33%. Německé obyvatelstvo v župě olomoucké, ostravské a jihlavské s 37%, 34% a 29% jest redukováno na 24%. To znamená posuzováno celkově, že se postavení Němců v župě karlovarské a českolipské 994.000, postavení 557.000 Němců v župě lounské a plzeňské, postavení 636.000 Němců v župě olomoucké, ostravské a jihlavské, že se tedy postavení úhrnem 2,189.000 Němců zhorší. K tomu ještě přistupuje, že Němci v župě mladoboleslavské, královéhradecké a budějovické, jichž jest 520.000, v procentech 38 a 28%, nemohou vůbec zaznamenati přesunu proti poměru v zemi, takže se správní reformou zhorší postavení 2,700.000 Němců, kdežto jen u 263.000 Němců, totiž v župách pardubické, pražské venkovské a městské, dále v župě brněnské, těšínské a uherskohradišťské může býti řeč o zlepšení v procentech. A vyloučí-li se brněnští Němci s jejich 18% proti 24%, zbývá 99.000 Němců. Jistě jest důležitých i těchto 99.000 Němců a zlepšení jejich postavení, ale ve skutečnosti věc se má přece tak, že jen tehdy bylo by nastalo zlepšení, kdyby byla správní reforma skutečně přinesla národnostní samosprávu, kdyby byla přinesla demokratickou správu a kdyby cena, která za správní reformu byla zaplacena, nebyla spočívala v tom, že byl zhoršen osud daleko více než 2 3/4 milionu Němců. Jest tedy naprosto falešné, úplně vymyšlené, na plano řečené, v omyl uvádějící, vypočítané pro volebně agitační účely, když se útočí proti župnímu zákonu jen proto, aby se podal důkaz, jak byl zlepšen správní reformou. Říká se na příklad, že postavení německého obyvatelstva bylo zlepšeno ve chvíli, kdy 16 soudních okresů s většinou od 51% do 99% bylo přivtěleno k soudním okresům jinojazyčným. Jaký význam má proti tomu opačný vývoj v 5 jiných soudních okresích. Vidíme, že se věci obracejí prostě vzhůru nohama a co vše se lidé neodvažují voličstvu vsugerovati, namluviti, učiniti pravděpodobným, aniž za to byli potrestáni, nepřihlížíme-li k potrestání při samé volbě.

Nebo praví pan prof. Feierfeil na jiném místě, že ve škole dlužno zaznamenati jiný úspěch, neboť správní reforma vytvořila německou školní správu. O tom není ani řeči. Z nějaké školní organisace není zde nic, všechno je vymyšleno, jen aby se voličstvu vytřel zrak, právě jako náměstek předsedy klubu Svazu zemědělců to učinil, jenž ve své řeči vyvozoval: "Zdá se, že naši protivníci vůbec nevědí, že se již ze zákonu o správní reformě vyvine samospráva našeho školství." Všechno to jest vycucáno z prstu právě tak jako na př. tvrzení posl. Schuberta, který na voličské schůzi v Horšovském Týně vypravoval, že v období německo-českého občanského bloku bylo znovu otevřeno 1000 německých škol. Při tom přece docela dobře víte, že v posledních týdnech a měsících bylo znovu zavřeno několik škol a že dlužno uvésti v pohyb ohromný aparát, aby se dosáhlo toho, aby tyto školy byly znovu otevřeny, při čemž v některých třídách bylo spojeno 96 dětí jako v Ervěnicích nebo 94 dětí jako v Chomutově. Mluvil jsem se starým řídícím učitelem, jenž mi řekl: "Když jsem začal vyučovati ve starém Rakousku, začal jsem s 93 žáky a dnes jsme šťastně dospěli až na 96." A to všechno mají býti úspěchy! Nebo vezmu-li další okolnost, zákon o pensijním pojištění a německé zemské úřadovny: V jednom článku pan předseda německé křesť. sociální strany pravil, že byl útok odražen, a že to bylo smělé přičítati německým stranám, že by si dali vzíti poslední kus národního sebeurčení, a pravil doslova: "Jest to zdravý stav, že ministr při hotovém vládním návrhu musí teprve hroziti, že se poděkuje?" S tím se šlo do voleb a vydávalo se to za velký úspěch a dnes vidíte, že obě zemské úřadovny na Moravě a ve Slezsku jsou vlastně již vyřízeny, slezská, poněvadž bude zrušena, moravská, poněvadž při teritoriální zásadě musí zvadnouti. Řeklo se, že vítězství národní zásady při pensijním pojištění bylo úspěchem aktivistických stran. Kde jest nyní odstoupení z úřadu pana min. Mayr-Hartinga, jež bylo tehdy ohlášeno, jež bylo tehdy vyhozeno jako trumf, kde jest nyní, když se ukázalo, že z tehdejších slibů nezbylo nic a že se znovu na povrchu objevuje jedna z bolestných kapitol menšin? Nebo věří pan min. Spina, věří pan min. Mayr-Harting, že mu bude někdy zapomenut návrh pro přestárlé, že mu bude zapomenuto, že tento návrh dává zedřenému člověku 1.37 Kč, dvěma manželům 1.63 Kč, tedy 81 hal. denně na osobu se směšným.nepatrným příspěvkem? Věří tito pánové, že se něco podobného zapomene a že se zvláště zapomene na to, co jest uvedeno v odůvodnění k návrhu, slova, že jsou také lidé štítící se práce a že právem lze považovati člověka práce se štítícího toho 65letého člověka, který se nedostaví k pracím při opravách cest, tedy k těžké službě? (Německé výkřiky: Neslýcháno!) Tato hanba bude tak jistě splacena jako při těchto volbách byly přesně zaplaceny všechny jiné zločiny. O tom nechť jsou pánové z koalice a především německé aktivistické skupiny ujištěny. Tyto německé strany nyní žalostně uvažují, jak mohlo dojíti k tomuto černému dni. Nepostačí to všechno, co jsem zde krátce nastínil, úplně k vysvětlení tohoto výsledku voleb? Lehkomyslně a nezadržitelně německé aktivistické strany prohospodařily úvěr poskytnutý jim r. 1925. Byly poraženy slepotou, oddaly se koaliční myšlence přímo nesmyslně a s frází o rovných mezi rovnými, kterou pronesl Švehla ve vládním programu, se domnívaly, že již na vše vyzrály. Po těchto slibech měly se sejíti oba národy a nesešli se ani dva ministři, ani toho nedosáhli. (Veselost na levici.) Když se pak konečně všichni na německé i české straně opili opiem této fráze o rovnosti, šli na venek, aby omámili lid a uvedli do stavu opojení a sami si tehdy ulovili zcela vydatnou opičku, jež je strhla dolů a s nimi také české koaliční strany, jak praví Grillparzer ve svých úchvatných verších: "Seděli u stolu a přemýšleli a upřímně pili na bratrství, pak oba přemohlo víno, až leželi pod stolem jako rovní sobě bratří." (Veselost na levici.)

Nyní se táži, co se má dále státi? Není pochybnosti, byť to bylo i stokráte popřeno, že vláda jest v krisi. Pan náměstek předsedy vlády to sice dnes chladnokrevně popřel. Proti tomu vezměte do ruky dnešní úvodník "Lidových Listů". Tam se praví, že vládní krise trvá. Časopis pana min. Šrámka praví: "Přes správní volby bychom se již dostali, kdyby jen poměry v koalici, poměr stran uvnitř koalice byl normální." Dále se tam praví, že v agrární straně jsou dva směry; jeden směr chce se ještě podomácku zaříditi na jeden rok, kdežto druhý chce se odvolati k voličům. Dále se tam praví: Kdyby parlament za dnešních poměrů byl hluchý k diktátu agrárníků, pak by si agrární strana raději přála rozhodnutí voličstva, aby se pak mohla usnésti na svém dalším postupu, a časopis pana P. Šrámka nazývá prohlášení agrárníků ultimatem, které se skoro rovná ultimatu zaslanému Srbům r. 1914. Tak to vypadá v koalici docela rozervaně, a tu se "Národní Listy" odvažují říci: Koalice zůstane, jest pevná, provede svůj program důsledně, bez zdráhání, důrazně. Nuže, to jest jen řinčení šavlí, jehož se nikdo nemusí obávati, a na prohlášení pana dr Kramáře po všem, čeho jsme se dožili v poslední době, lze užíti slova, jehož užil on kdysi o zahraniční politice: "To jest obehraný klavír." Tohoto řinčení šavlí a těchto projevů se nikdo nelekne. Ale vláda chce provésti program; tito pánové mají program. Jaký program? Kdo ví něco o nějakém programu? Německé aktivistické strany přece řekly, že proboha nedělaly žádný program. Odkud se tedy vzalo tak náhle slovo "program"? Poněvadž jsem svědomitý člověk ačkoliv se román lépe čte než vládní prohlášení z r. 1926 - nelitoval jsem námahy a pročetl jsem si toto vládní prohlášení. Není tam nic o nějakém programu. Co chce pan dr Kramář provésti důsledně, důrazně? Pan dr Spina prohlásil včera, že vláda musí zůstati. Ale proč pak? Musí prý provésti takové úkoly, jichž nemůže rozřešiti vláda se socialistickými členy a tak prý připravuje novou koalici. Tu se již můžeme připraviti na všelicos, kaviár není proti tomu nic. Podle přání pana min. Spiny, jež pronesl na sjezdu strany, má býti proveden program, při němž nelze potřebovati socialistů, a pak po tom má se urovnati cesta pro socialisty. Co to jest? Ochrana nájemníků a jak se všechny tyto krásné věci jmenují, které mají býti ještě v poslední chvíli zachráněny, a očekává se, že pak, až to bude všechno hladce vyřízeno, bude urovnána cesta pro socialistické strany. Budeme si pamatovati toto prohlášení pana min. Spiny a budeme pečovati, aby se pokud možno rozšířilo, zaneseme je do všech částí německé země a také české socialistické strany je roznesou a řeknou obyvatelstvu, co je očekává, má-li se skutečně splniti slovo pana dr Kramáře o důrazném provádění programu a slovo pana min. Spiny o provádění programu, při kterém nelze potřebovati socialistů.

Čeká se, čeká se; musejí zůstati pohromadě, praví jiný časopis, poněvadž má býti dokončena konsolidace státu. Velmi pěkně! Pánové v koalici, němečtí a čeští, učinili všechno, jest zde hospodářská konjunktura, období rozkvětu, zlatý věk, nezaměstnanost je zažehnána, jest redukována na nepatrnou číslici, dovolávají se obchodní bilance, rozpočet jest v rovnováze, krátce, jak se praví v křesťansko-sociálním provolání: "Hospodářství vzkvétá na celé čáře." Komu za to máme děkovati? Ovšem občanskému bloku, jen jeho činnosti a poněvadž dílo bylo začato, dlužno v něm pokračovati a je ukončiti.

Ve skutečnosti však jest příběh s konjunkturou velice zvláštní věc. Je to velice zvláštní věc s obchodní bilancí, o které každý ví, že sem v této hospodářské souvislosti vůbec nepatří, o které každý ví, že listopadová obchodní bilance vykazuje pokles o 114 milionů, že bilance od 1. ledna do listopadu vykazuje pokles o 444 miliony, tedy skoro o 1/2 miliardy. Každý z vás ví - můžete to čísti v novinách - že výroba uhlí, briket a koksu v Mor. Ostravě poklesla v poslední době skoro o 16%, že sice nezaměstnanost se zmenšila, že však sta lidí tluče na vrata a dveře úřadů pro zprostředkování práce a odborových organisací a žádá práci.

Mluví se o snížení indexu, poukazuje se na klesající index velkoobchodní, kdy ve skutečnosti mléko zdražilo o 20 hal., a sotva bylo po volbách, odvážila se zase na povrch lichva, aby zdražila domácnost pracujících. Máslo bylo v poslední době zdraženo o 10 až 12 Kč, dražší jsou brambory, cukr, živobytí stává se stále dražší, dnem 1. ledna dlužno očekávati nové zvýšení činží. S každým dnem vzrůstají mzdové boje, poněvadž dělníci naprosto nemohou dohoniti zdražování v jeho ohromně rychlém tempu. Jednotlivé průmysly se stále více a více dostávají do nesnází, tak průmysl textilní a cukerní. Dožíváme se na příklad toho, že cukr v Německu stojí skoro polovici toho, co stojí zde, v typické zemi cukerního průmyslu. Zlatý déšť byl zlatým deštěm jen pro malou vrstvu lidí, ale proletariátu, dělnictva se vůbec nedotkl. A vyhlídky do budoucnosti! V dnešním časopise agrárníků uveřejňuje se vyhláška ústředny obchodních komor ze dne 13. prosince, v níž se praví, že v oboru obchodně-politickém - to je vyhlídka do budoucnosti - dlužno pozorovati stagnaci, která souvisí s úpravou zemědělských cel, jíž obchodní komory neschvalovaly. A ještě něco. V jedné části "Venkova", který všichni nečtou - ale já jsem již takový mlsoun - v jedné části "Venkova", ze dne 14. prosince, tedy v době, kdy triumfoval a volal k socialistickým stranám: "Co chcete, my máme nejnižší počet nezaměstnaných, čtěte článek v ťLidových NovináchŤ o nezaměstnanosti" - v takové době lze ve "Venkovu" čísti po krátké úvaze, že všude kolem Československa jsou nezaměstnaní - v Německu přes milion, v sousedních zemích statisíce - a že není možné, aby to zůstalo bez vlivu na naši výrobu: "Nemá-li dojíti - praví "Venkov" k nepříjemným zklamáním a k poklesu zaměstnanosti, až jednou přestane stavební ruch našimi dnešními hospodářskými poměry neodůvodněný a proto nezdravý, jest třeba jiné hospodářské orientace." Tedy jest zapotřebí nové orientace, nikoliv orientace občanského bloku, československé koalice, nikoliv orientace dnes označované za vítěznou. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) Musíme se, praví "Venkov", vydaný před 4 dny, tedy z nejnovější doby, všemožně snažiti, abychom svůj vývoz udrželi, ještě jej zvýšili, ale musíme, dokud jest ještě čas, starati se o posílení kupní schopnosti domácího trhu. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) To jest to nejrozhodnější v těchto otázkách. Můžeme snadno vyvážeti, pokud Indové kupují naše Baťovy boty, Polsko náš papír a Maďarsko naše textilní zboží. Až to mine a vnitřní trh nebude schopen toto zboží přijímati, musí nastati pohroma. Národní hospodáři velkého významu říkají - nemluvím vůbec o ministru Englišovi, jehož reputace byla na oné straně silně pošramocena - že velké tajemství československé hospodářské politiky jest posílení vnitřního trhu a že právě v tomto směru občanský blok úplně selhal. Dovolávání se nezaměstnanosti nemá žádného významu. Není snad země, kde by se vládlo konservativněji než v Anglii, a podívejte se na nezaměstnanost v této zemi! Daleko přes milion lidí! Co má nezaměstnanost co dělati s občanským blokem? Co má obchodní bilance co dělati s občanským blokem? Máme obchodní bilanci aktivní 2 1/2 miliardami. Za Beneše byla aktivní dokonce přes 5 miliard. Musili by tedy pánové s oné strany říci, že se tehdy vládlo dobře. Za Tusara činila aktivita 4 miliardy, v období Benešově 5.3 miliardy.

Jak tyto věci spolu souvisí? Nic než klam, mámení, volební vnadidlo, které však nechytlo, jak jsme viděli při volbách; všude, kde jsme venku na schůzích vyprávěli, co všechno si pánové z občanského bloku chtějí počítati za zásluhu, způsobilo to jen hlučnou veselost.

Pánové z občanského bloku chtějí zůstati v úřadě. Užívají k tomu jako ospravedlnění všech možných kliček. Se šestihlavou většinou chtějí vládnouti dále. Mohu říci jen jedno: Podle zásad demokracie jest před očima celé veřejnosti německo-český blok odsouzen. Čím otevřeněji si budou pánové s oné strany hráti na usurpátory, čím zřejměji,budou rozvinovati prapor občanské diktatury, čím cyničtěji budou nedbati lidového vota, tím ničivější bude volební rozhodnutí, kterému se přece konečně nebudou moci vyhnouti. Den zúčtování nadejde, ať to pánové chtějí nebo nikoliv.

Slavná sněmovno, rád bych rychle skončil a řekl jen toto: Každý den, o nějž tento režim prodlužuje svůj život, znamená pro tento režim jen novou oběť hlasů, každý den, o nějž si panstvo prodlužuje svůj život, přivede do socialistických stran nové pracující vrstvy. Koho bohové chtějí zničiti, toho raní slepotou, lze říci s plnou jistotou o německých stranách a totéž platí i pro české strany. Zdá se, že césarské šílenství české agrární strany nemá mezí, česká agrární strana vystupuje s plánem na vyhladovění a cítí, že se zde nalézá na stejné čáře s německou agrární stranou, která jako první požadovala cla na dobytek. Německá dělnická třída - to platí i o dělnické třídě jiných národů - zvedne rukavici, která jí byla hozena jako opovězení války a klidně a nadšeně se postaví do boje. Odpovědí na agrární výzvu může jen býti, že se na celé čáře nyní rozvine i mzdová otázka pracujících lidí. Kdo má lepší právo, zvítězí v tomto boji. Dosud to byla jen dělnická třída, která ať šlo o dobré nebo zlé časy, ať šlo o doby konjunktury nebo o doby hospodářského poklesu, byla vždy utlačena v hospodářském procesu. V této hodině, jak "Venkov" správně vyložil, nejde o správní otázky, nejde o správní řád, nýbrž jde o osud pracujících tříd: Zde kapitalismus, tam socialismus jako poslední útočiště, jako velká naděje pracujících lidí, činného obyvatelstva ve městech a na venkově, jako velká naděje duševních a ručních pracovníků. Tento boj se ostatně vede již dlouho. Podle přání pánů z občanského bloku, pana Kramáře, pánů agrárníků, má býti veden se vší krutostí a vzíti na se nejostřejší formy. I k tomu jsou dělníci plně připraveni. Perský král Darius rozkázal kdysi po porážce, kterou mu způsobili Athéňané a Jonové, po spálení Sard, svému otroku, aby při každé hostině na něho volal: "Pane, pamatuj na Athéňany." Slavná sněmovno, tak mají volati při každé příležitosti pracující lidé v této zemi: Pamatujte na mezinárodní kapitalistický blok, oplaťte jim cynický útok, oplaťte jim cynickou zpupnost, vyhoďte je ze všech posicí, vyhoďte je z jejich moci, porazte je! (Souhlas a potlesk čsl. a něm. soc. demokratických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Horpynka. Dávám mu slovo.

Posl. Horpynka (německy): Dámy a pánové! Rozprava konaná nyní v posl. sněmovně a připojující se k výsledkům voleb do okresních a zemských zastupitelstev poskytuje i mně jako zástupci parlamentního klubu něm. strany národní příležitost, abych podal vysvětlení o parlamentní směrnici a taktice německé národní strany.

Dávno před rozepsáním voleb do zemských zastupitelstev usilovala německá národní strana o společnou listinu všech německých stran. Šla dokonce tak daleko, že navrhla, aby kandidátní listiny nesestavovaly jednotlivé parlamentní strany a aby tyto strany neprováděly voleb, nýbrž aby sestavilo kandidátní listinu nějaké místo stojící mimo politické strany, jako na př. Svaz německých samosprávných sborů nebo podobná instituce, čímž by volby do zemských zastupitelstev byly na německé straně úplně odpolitisovány. To by bylo mělo nejen ten výsledek, že by zvolení mohli v zemských zastupitelstvech vystupovati jako semknutý klub a že by na německé straně byl zajištěn jednotný jejich postup, nýbrž, že by se i němečtí zástupci vládou jmenovaní chtě nechtě byli musili připojiti k tomuto jednotnému německému bloku. Tím by byla bývala překažena politická korupce, spočívající v tom, že se vláda při jmenování nedává vésti věcnými, nýbrž politickými důvody - vládě by se bylo nikdy nepodařilo výsledek voleb, jenž dopadl v neprospěch vládních stran, aspoň na německé straně opraviti ve prospěch vládních stran jmenováním zemských zástupců proti jasně vyslovené vůli voličů, kterážto soustava jest paskvilem každé demokracie. V Čechách na př. byli bychom pak dostali německý klub s nejméně 34 německými zemskými zástupci, a kdyby nebyli spolu šli němečtí sociální demokraté, pak aspoň s 24 německými členy, tedy nejsilnější klub v zemském zastupitelstvu vůbec, jenž by pak - ale jen tehdy - byl mohl skutečně vykonávati jistý vliv přes tísnivý statut zemských zastupitelstev. Jen tím bylo by se dosáhlo, co německé vládní strany uváděly na omluvu změny župního zřízení v tuto formu zemského zřízení, že se totiž při zemském zřízení lépe projeví vliv semknutých Němců.

Tak znovu ukázala německá národní strana, že jí nejde o vlastní stranu, nýbrž o všeobecné německé zájmy. Návrh se ztroskotal na stranickém egoismu jiných německých stran, které nechtěly již ničeho věděti o tom, aby se vzdaly svého stranicko-politického vlivu na zemské zastupitelstvo.

Ze stejných důvodů byl odmítnut i další návrh německé národní strany, aby byla postavena společná listina všech německých stran do voleb do zemských zastupitelstev, byť i bez německých sociálních demokratů, kdyby snad nechtěli jíti spolu, ovšem s dalším ustanovením, že zemští zástupci, zvolení na tuto společnou listinu, neměli býti za své činy a opominutí odpovědni jednotlivým politickým stranám, nýbrž měli se usnášeti podle zásady většiny.

Když se ztroskotal tento postup, jehož žádala německá národní strana, aby totiž volby do zemských zastupitelstev byly úplně odpolitisovány a aby byly předloženy společné kandidátní listiny a aby se potom utvořil společný klub německých zemských zástupců, německá národní strana zúčastnila se voleb a pokusila se tyto volby do zemských zastupitelstev, která sama sebou podle ustanovení zákona o správní reformě mají velmi malý význam, učiniti volbami politickými. Takto měl se přivoditi jistý druh lidového hlasování o otázce, jak se sudetští Němci staví k formě a k výsledkům německé vládní politiky. Německá národní strana při tom předem hájila stanovisko, a projevila je jak v tisku tak i na schůzích, že nejde o to, zdali jedna nebo druhá jednotlivá strana získá více nebo méně mandátů a hlasů, nýbrž pouze o to, zdali s německého hlediska utrpí německé vládní strany ztrátu hlasů, tedy zdali jejich vlastní voliči schvalují jejich vládní politiku či nikoliv. Výsledek voleb prokázal v tomto směru jasné rozhodnutí. Německé vládní strany zaznamenávají citelnou ztrátu voličů a nyní mohou, jak vyvozoval předseda německé nár. strany sen. dr Brunar již dne 25. listopadu t. r. v časopise "Teplitz-Schönauer Anzeiger" jako kýžený následek volebního boje, německé vládní strany postaviti české strany před rozhodnou otázku, míní-li to skutečně vážně se smířlivou politikou, kterou Češi předstírají, s politikou rovných mezi rovnými. Stalo se to tak, jak to tehdy vyvozoval sen. dr Brunar ve svém článku: Připisují-li skutečně Češi cenu tomu, aby udrželi ve vládě německé vládní strany, musejí jim, když toho německé vládní strany jen vhodně budou žádati, vycházeti vstříc více než dosud, poněvadž jen tak bude lze učiniti přítrž hnutí pro odpadávání od německých vládních stran, vyvolanému dvouletou povolnou politikou. Logicky musejí nyní německé vládní strany přejíti ze své zásadní politiky podrobování se k politice postulátů. V tom jest národně-politická výhoda volebního boje, v němž zvítězila národní oposice.

Německé národní straně nešlo tedy o to, aby německé vládní strany manévrem dostala z vlády, naopak nyní jest lepší možnost než dříve pobídnouti německé vládní strany, aby vedly úspěšnou politiku. I se stanoviska německého aktivismu bylo by chybou, kdyby německé vládní strany nyní vystoupily z vlády, poněvadž by pak nemohl býti ukončen aktivistický pokus, jejž započaly před dvěma lety. Neboť německé vládní strany dosud ani v jediném případě majícím zásadní význam pro sudetské Němce nepostavily české vládní strany před alternativu, aby schválily německé požadavky anebo musily počítati s tím, že jinak budou viděti, že německé strany vystoupí z vlády.

Dnes se věci mají tak, že německé vládní strany jsou ve vládní většině silnější než dříve, poněvadž Češi nemohou připustiti, aby německé vládní strany z vlády vystoupily. Neboť prozatím nelze počítati s tím, že by socialistické strany vstoupily do vládní většiny, a tím mizí možnost utvořiti novou vládní většinu. České vládní strany nemohou také připustiti, aby nastala státní krise. Dr Kramář sám kdysi pravil, že žádná česká občanská strana za nynějších poměrů nemá zájmu na tom, aby se znovu vydala všanc nesnesitelnému teroru socialistů v nové vládní většině.

Tak bylo tedy právě volebními ztrátami posíleno taktické postavení německých vládních stran, poněvadž vláda jest dnes více než kdy jindy odkázána na jejich hlasy. Tak každá ztráta hlasů německých vládních stran jest zlepšením jejich postavení proti vládě, poněvadž neustále mohou poukazovati, že se zřetelem na své strany a své voliče nemohou dále provozovati politiku absolutní poddajnosti vůči Čechům, kterou provozovaly dva roky. V tomto pochopení jest positivní stránka oposice, která svou kritikou a svou oposiční taktikou vykonává nátlak na německé vládní strany nebo se aspoň o něj pokouší, aby je pohnula k jiné politice než dosud, k silnějšímu zdůrazňování německých požadavků.

Za nynější parlamentní soustavy, která jest zakořeněna v tomto státě, jest každému člověku jasno, že se nepřihlíží k návrhům oposice podaným k rozličným zákonům nebo k iniciativním návrhům, podaným oposicí. Německá národní strana podala sta takových návrhů, které členové vládních stran, i němečtí, vždy přehlasovali, i když se úplně shodovaly s návrhy, které tytéž německé strany podávaly v době, kdy byly v oposici. Positivní práce v této formě, tedy dosahovati zlepšení osnov zákonů a změn zákonů, jest již proto oposici znemožněna. Když německá národní strana přes to takové návrhy podává a tak zdánlivě koná Sisyfovu práci, činí to s úvahou, že tím poskytuje německým vládním stranám příležitost, aby se těchto podnětů ujaly způsobem, který se jim bude zdáti vhodným, a samy je prosadily nebo se aspoň o to pokusily.

Ale hlavní cena oposice jest v tom, že nutí německé vládní strany, aby změnily celý kurs své politiky a samy ze své vůle, nechtějí-li zajíti stále trvající ztrátou voličů, zahájily národní politiku. Jako na př. můžeme poukázati, že sociální demokrati, dokud ve sněmovně nebylo komunistů, mohli mnohem snáze pracovati ve vládní koalici, v níž nemohli úplně prosaditi svého programu, kdežto později pod nátlakem komunistů byli nuceni neustále koalici předkládati své programové požadavky a dosahovati úspěchů, aby neztratili svých voličů ve prospěch těchto radikálnějších socialistických skupin. Potud jsou takové skupiny pro příbuzné strany stálou pobídkou, nebo aspoň ostrou kontrolou jejich činnosti.