Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Nechci se pouštěti do t. zv. "fikslování" s hlasy, je-li to právě 212.913 či 180.000 či 160.000, ale rozhodně dlužno přiznati, že oposice dosáhla zcela slušného a úctyhodného volebního výsledku, který stačí na několik poslaneckých mandátů. Vezmou-li se za základ výsledky voleb do senátu, dostaly ze socialistických stran čeští socialisté o 178.000 hlasů více, němečtí o 43.000, úhrnem o 211.000 hlasů více. Postavíme-li se na srovnávací základnu voleb do Národního shromáždění, s přiměřenými přirážkami a srážkami, dojdeme ke 108.000 hlasů. Pokud jde o německé sociální demokraty, mají se věci takto: Německá soc. demokracie dosáhla přes vyšší věk voličů, platný při těchto volbách, přes delší usazení na jednom místě, 403.000 hlasů. Německá soc. demokratická strana jest nejen poměrně nejsilnější socialistickou stranou, to by snad proti jiným neříkalo mnoho, ale jest vůbec největší německou stranou na této půdě. Ale ještě více. O ní platí něco, čeho žádná jiná strana v tomto státě nemohla dosáhnouti: Každý čtvrtý německý volič volil sociálně demokraticky. Poněvadž možnosti práce a působnosti německé soc. demokratické strany jsou omezeny, přece tento fakt zůstává nesmazatelným a vybízíme občanské strany, aby nám ukázaly něco takového, že totiž každý čtvrtý člověk odevzdal hlasovací lístek pro jejich stranu. Voleb se zúčastnilo asi 1,500.000 německých voličů. Počítáme-li na komunistické voliče 150.000 hlasů - tu jsem štědrý, ovšem jen den po volbě stále ještě při číslici 400.000 vychází takový poměr. Připočteme-li k tomuto výsledku hlasy nár. socialistické strany, která také vykazuje vzestup, musíme doznati, že občanské koaliční strany byly zatlačeny do menšiny a že se dostaly, abych se vyjádřil právnicky, in statum cridae. Skutečný status cridae! Není žádné matematiky a počtářského umění, jež by mohlo zbaviti koaliční strany můry po tomto volebním výsledku. Ostatně ukazuje i občanský volební statistik, že naše výpočty jsou správné. "Večer", jenž jistě nemá mnoho sympatií pro socialistické strany, uveřejnil volební statistiku, jež potvrzuje správnost výpočtů, ať je vypočetl kterýkoliv socialistický časopis, a posl. Viškovský ve volební úvaze přímo po volbách konstatoval, že většina vykazuje ztrátu 2.74%, oposice zisk 2.85%, což ovšem za jistých okolností v zemi s jiným rozvrstvením v parlamentě a v táboře stran a za jiných politických a parlamentních poměrů neznamenalo by značného trhnutí, kdybychom nestáli před faktem, že celá většina koaličních stran ve sněmovně činí - slovem a písmem - šest hlasů a že jen jistým oposičním skupinám, nikoliv naposledy komunistické skupině dlužno děkovati, že život vlády byl zachráněn politikou těchto skupin, jejich nepřítomností v minulém parlamentním období.

Vláda ztratila většinu, zbyla jí jen - slovem a písmem - šestihlasová většina ve sněmovně, a tato většina byla zbavena všeho politicky mravního úvěru, vší opory, všech základů volební porážkou občanského bloku, votem voličů, byť to i nejvyšší místo, jak se dnes stalo, jinak konstatovalo. Tak vypadá neporušená většina občanského bloku podle německého aktivistického pojmu, kterýžto blok, jak oznamuje časopis "Landpost" a jak dnes pravil ministr Šrámek, ještě se pohodlně zařizuje, aby svůj program - o tom promluvíme ještě později - provedl. V jiné ústavně spravované zemi by předseda vlády, jemuž by to při volbách tak špatně dopadlo a jehož strana by byla tak těžce bita, vyvodil z toho důsledky hned po volbách. Ale u nás v Československu mají, jak se zdá, občanské strany zcela jiné mravní pojmy.

Když v Anglii chtěli přejíti k soustavě ochranných cel, min. předseda Baldwin, jistě jeden z nejkonservativnějších mužů Evropy, který v té době měl ohromnou, přemocnou většinu, považoval za samozřejmé, že sněmovnu prostě rozpustil, rozepsal nové volby a dal voličům rozhodnouti, stojí-li za jeho programem, za přechodem k ochranným clům. To bylo samozřejmé v zemi s demokratickými pojmy. Vezměme poměry v Československu. Když socialisté zvítězili v obecních volbách r. 1919, uznala celá veřejnost, že Kramářův režim jest nemožný, a přešlo se k režimu Tusarovu. Snad se to stalo proti přáním a představám dr Kramáře, jenž v jednom z posledních úvodníků bouří proti tomuto faktu, jenž ho nezapomněl a jenž ho pravděpodobně po celý svůj život nezapomene. Ale československá veřejnost shodla se s tímto samozřejmým důsledkem. Podrobnost, je-li dovoleno srovnávati malé s velkým. Přímo po těchto volbách udála se v německém území, v Teplicích-Šanově, malá episoda. Teplický starosta, když jeho strana utrpěla porážku při zemských volbách, nikoliv při volbách obecních, vzdal se svého úřadu a složil starostenský mandát a nedovolával se toho, že to byly jen zemské volby, zatím co voličové do obce rozhodli pro něj. To byla pro každého samozřejmá věc, o níž by se v demokratické zemi vlastně nemělo ani diskutovati, především nikoliv v zemi, jejíž ústava stanoví, že nejvyšším zákonem jest vůle lidu.

Proto musíme souhlasiti s oním časopisem, jenž r. 1925 po volební porážce všenárodní koalice a po tom, když předseda vlády Švehla byl znovu pověřen, napsal: "15. listopad jest černým dnem koalice, a kdyby se zde", píše tento časopis, "byl upevnil demokratismus, jak mu rozumíme, byl by předseda vlády Švehla prohlásil presidentovi Masarykovi, jenž ho po formální demisi pověřil dalším vedením věcí, že nemůže přijmouti tohoto rozkazu, poněvadž se příčí hlasu lidu." A tento časopis končí sentimentálně: "Ale koalice nechává platiti jen onen hlas lidu, který se jí hodí." Časopis, jenž v demokratických věcech vyvinul takový jemnocit, jenž chtěl, aby z demokratismu, jak on mu rozumí - doslova! - byly tehdy vyvoděny nejzazší důsledky, a jenž se dokonce rozhořčoval, že pan předseda vlády Švehla byl znovu pověřen utvořením kabinetu, a to vše opíral o hlas lidu, jest časopis "Deutsche Landpost", časopis pana min. Spiny, jenž ve svém čísle ze dne 19. listopadu 1925 nám podal malý učebný kurs o tom, jak se dlužno v takové situaci zachovati a k čemu zavazuje demokratismus, jak on mu rozumí.

To bylo r. 1925. Prosím, to snad bylo napsáno ve vzrušení, snad v částečném nebo úplném pomatení smyslů, to snad bylo napsáno ve stavu úplné ztráty smyslů. Ale dokáži, že tito pánové stejně smýšleli r. 1923, za obecních voleb, že v roce, ve kterém marxismus znovu pochovali, kdy marxismus podle jejich mínění byl po tolikráte a tolikráte zničen, kdy němečtí měšťáci triumfovali nad socialismem, psali: "Nikoliv naposled ozve se právem hlas, jak lze nechati tu neb onu stranu s tolika a tolika poslaneckými hlasy rozhodovati o otázkách, ačkoliv většina dnešních voličů stojí na docela jiné půdě a má zcela jiné mínění, než tehdy, když se většina voličů rozhodla pro strany, které dnes nemají již jejich souhlasu, jejichž zástupci však rozhodují ve sněmovně proti mínění, proti vůli tehdejších voličů." Tehdy, slavná sněmovno, byla strana pana min. Spiny, byl orgán jeho strany, časopis "Deutsche Landpost", pro to, aby sněmovna byla rozpuštěna, poněvadž její složení odporovalo výsledku voleb, dnes však hájí zásadu, že výsledek zemských voleb se naprosto nedotýká parlamentní situace. A proč, pánové, proč tato změna smýšlení, proč tento obrat v mínění? Poněvadž tehdy zvítězily občanské strany, kdežto dnes obyvatelstvo rozhodlo pro socialismus. Tehdy, ačkoliv šlo jen o obecní volby, tedy nikoliv o politické volby, upíralo se sněmovně jinak složené - prosím, dávejte pozor na obrat poměrů - právo, vydávati zákony, které odporují novému rozhodnutí voličstva, novým výsledkům voleb, ale dnes se prohlašuje za samozřejmé, že tito funkcionáři dále zůstanou ve sněmovně. Ano, sedláku, jenž jsi členem Svazu zemědělců, to jest něco zcela jiného! Proč to vše vypravujeme slavné sněmovně? Jen proto, abychom ukázali obyvatelstvu, jak falešná hra se s ním provozuje, abychom ukázali, jak se spekuluje s krátkou pamětí obyvatelstva, abychom ukázali, co urážlivého se obyvatelstvu přičítá, a jak velký jest úpadek jistých vrstev německého měšťáctva, které, když se jednou dostaly k moci, hned zahazují do starého železa všechny zásady, všechny ideály své vlastní minulosti.

Aby byla tato falešná hra zakryta, pokoušejí se nyní celou tuto věc svésti na jiné koleje a zdánlivými důvody věcně založiti. Ve svém čísle ze dne 6. prosince píše časopis "Deutsche Landpost", že volby nemají politického rázu, že jde pouze o hospodářské sbory, že tyto volby postrádaly politického rázu již předem, již před volbami a že nyní zvolené sbory nesmíme zaměňovati s parlamentními sbory. Ale po obecních volbách r. 1923, v nichž členové německého Svazu zemědělců byli navrchu a při nichž se šlo proti marxismu, smýšlelo se o těchto věcech zcela jinak. Tehdy se pravilo: Obecní volby jsou, což nelze popírati, projevem dnešního politického smýšlení veškerých voličských mas, které, jak jsme již zdůraznili, od voleb do Národního shromáždění se změnilo; tato okolnost se musí projeviti v parlamentě, jenž musí počítati s národnostním a politickým rozvrstvením a s jeho silou, takový fakt nesmí zůstati bez účinku v parlamentě. Není tam ani slova, které by se příčilo našemu stanovisku, ani slova, které by se nemohlo právě zaslati na adresu strany německého zemědělského svazu, ani slova, které by se nemohlo obrátiti právě k zástupcům této strany ve vládě. Musíme-li to vše říkati, musíme-li se hrabati v minulosti, musíme-li pro takové primitivní věci vésti rozpravu s členy Svazu zemědělců, jest to zarmucující zjev německé občanské vládní politiky, jest to typický zjev úpadku obou německých aktivistických stran.

Co bylo kdysi vysloveno v tisku Svazu zemědělců, co bylo vysloveno před volbami v úředních projevech německých a českých agrárních stran, co bylo vysloveno v řeči klerikálního ministra Noska, to vše jsou samozřejmé věci, o nichž by se v zemi s demokratickými mravy a s demokratickými zařízeními a s demokratickým zákonodárstvím nemělo vlastně diskutovati. Ale u nás, v zemi, ve které fráze o demokracii v poslední době všude a zvláště v posledních projevech vlády slaví pravé orgie, v níž se jen tak pohrává se slovy demokracie, parlamentarismus, vůle lidu, duše lidu, musíme hájiti pravou demokracii proti jejím patentovaným ochráncům, proti těm, kteří by si ji chtěli zpachtovati, musíme jí hájiti proti těm, kdož, jak říkají, vzali si monopol na demokracii. Oni, kteří jinak se vysmívají diktatuře, se vší rozhodností odmítají nadvládu většiny nad menšinou a vztekem proti tomu soptí, přivlastňují si ve chvíli, kdy lid proti nim rozhodl, moc, chladnokrevně nedbajíce rozhodnutí lidu, vůle lidu, a zařizují si menšinovou vládu, jež by byla ke cti tak mnohému usurpátorovi v Evropě, jen s tím rozdílem, že by se nezahaloval v demokratické fráze a nepokoušel se svou diktaturu založiti na ústavě. Co zde pravím, není snad jen tvrzení, není vymyšleno pro tuto řeč, pro tuto rozpravu, nýbrž lze to čísti v článku "Národních Listů", jenž vyšel před 3 dny dne 16. prosince, v němž tento časopis přičítá k dobru německo-českému občanskému bloku, jak se tam doslova praví, že hájí ústavní půdy, že za svůj hlavní úkol považuje ochranu základů parlamentarismu a demokracie - tento občanský blok, jenž se usnesl na finančním zákoně, jenž vytvořil správní reformu. Tak se věci v této zemi prostě převracejí vzhůru nohama. Ale volební výsledky z 2. prosince ukázaly, že si voličové přes to přese všechno nedají všechno nadisputovati a že dovedou dáti správnou odpověď vládním kejklířům.

Rád bych řekl několik slov o tom, jak se pokoušejí německé aktivistické strany, jak se pokouší časopis "Deutsche Landpost" ospravedlniti svůj krok. Ano, praví tento časopis, dali bychom s sebou mluviti, ale při těchto volbách rozhodla zcela jiná volební skupina, a těžce se dá vypočítati aritmetický průměr mezi 21., 24. a 26. ročníkem. Pánové, je-li pro vás tato věc tak těžká, když vás aritmetika nechává na holičkách, tažme se Adama Riese, tažme se prof. Schönbauma, vyžádejme si posudek fakulty, aby oni rozhodli, aby oni vypočítali tento aritmetický průměr mezi lety 21, 24 a 26, aby oni pomohli ubohým členům Svazu zemědělců rozřešiti velký rebus a osvoboditi tyto pány především od matematických výčitek svědomí. Ale konstatování, že volily jiné skupiny voličů, jest pro nás mimořádně důležité. V letošním roce 1928 volili až na nejstarší ročníky, vlastně titíž voličové, kteří hlasovali r. 1925, neboť voličové, kteří byli r. 1925 21letí, jsou letos 24letí a mohli tedy při posledních volbách odevzdati své hlasy. Ale ještě jiný důvod! Pánové si tak strašně stěžují, že nevolila jedna vrstva voličů, totiž mladší. Ano, která vrstva voličů scházela? Vždyť přece ta, kterou jste sami vyloučili. Vy sami jste považovali za nutno, aby při volbách přišly k slovu jen tak zvané zralé vrstvy, vy sami jste to byli, kdož vyloučili tři ročníky od 21. do 23. roku, a když dnes apelujete právě na tuto vrstvu voličů, když se dnes dovoláváte vrstev voličů, které jste sami označili za nejradikálnější, jest to jistě velice zničující sebeobžaloba proti uloupení volebního práva, které bylo spácháno r. 1927 na mladších ročnících. Nebo ta starost: Volili by již - praví se doslovně v časopise "Landpost" - kdyby jen volby nestály tolik peněz! 50 milionů korun bylo by lze přece mnohem užitečněji, jak pánové praví, vydati na obecně prospěšné účely, místo, aby se jich užilo pro papírový průmysl. Domnívám se, že kdyby se něco škrtlo z výdajů representačních, z vojenských, že by se pro hodné agrárníky dalo vždy ještě sehnati 50 milionů korun, jichž se má užíti pro obecně prospěšné účely. Nebo poslyšte další důvod, doslova vzatý z časopisu "Landpost", že totiž strany po těchto volbách úplně vyčerpaly své pokladny a sotva touží po tom vrhati se do nových a velkých výdajů, spojených s volbami; a agrárníci nezapomínají připojiti, že to jest důležitý, významný důvod. Nemohou-li ubozí agrárníci jíti do voleb, budeme jistě musiti pro ně sbírati, proto se voleb nezřekneme, nebo pro křesťanské sociály budeme musiti uvésti v pohyb měšec se zvonečkem, abychom mohli voliti. Nepovažovali byste za možné, že časopis "Landpost" doprovází tento důvod slovy: "Proto nelze požadavek změny kursu považovati za hodný úvahy ani ve smyslu meritorním, ani ústavním, ani z důvodu finančních" - prosím, to jsou finanční důvody "ani z důvodů oportunních."

Ale jednu podrobnost si nesmíme dáti ujíti, důvod tak pádný, jejž vyjímáme z časopisu "Deutsche Landpost" ze dne 4. prosince, a to jest prostě to, že v této chvíli provedení voleb jest zcela vyloučeno se zřetelem na panující meteorologické poměry. (Veselost na levici.) Budete se domnívati, že jsem si něco vymyslil, ale stojí doslova v čísle ze 4. prosince, že nepatrný úbytek hlasů Svazu zemědělců dlužno většinou přičísti krutému zimnímu počasí v neděli, poněvadž četným přívržencům Svazu zemědělců v horách, kteří mají často několik hodin do volebního místa, nebylo možno účastniti se voleb, Bylo špatné počasí, ale bylo, jak se domnívám, ještě mnohem horší volební počasí, a to atmosférické větry, ale politické větry byly také dosti vydatné a zvláště v četných částech teutoburského lesa byly dosti studené větry, doznáváme vše, ale s horami to nemá co dělati, členové Svazu zemědělců utrpěli bolestnou porážku v Rudohoří. Tamější dělníci nelekli se námahy, dostavili se k volbám a dobře splnili svůj úkol. Ale důležitější a ještě bolestnější jest, že členové Svazu zemědělců utrpěli porážky na jižní Moravě, v okrese mikulovském a znojemském, při svém vypořádám s Hanreichem. Ve znojemském okrese dostal Hanreich 4337 hlasů, Svaz zemědělců 2748 hlasů nebo abych jmenoval několik míst, ve Starém Šaldorfu dostal německý lidový zemědělský svaz 232 hlasy, Svaz zemědělců jen 4, v Novém Šaldorfu onen 292 hlasů, a Svaz zemědělců jen 5 hlasů atd. O nějakém znojemském pohoří mi není nic známo a nedomnívám se, že by tam byl někdo narážel na zvláštní nesnáze; jsou tam právě jen spolehlivé znojemské okurky, ale velice nespolehliví členové Svazu zemědělců. Prosím, v době setí se nemá voliti, nemá se voliti také v době žní a za drsného počasí! Kdy se tedy má voliti? Kdy se tedy volí podle mínění pánů z německého zemědělského svazu? Snad pánové ze Svazu zemědělců použijí zcela dobrého slova, jež ve veselé náladě pronesl pan předseda vlády Švehla: "Nač voliti, vždyť jsme zvoleni!"

Ještě jednou okolností, o které se v této souvislosti musím zmíniti, jest tvrzení členů Svazu zemědělců, které vyslovili ve svém projevu po schůzi říšského vedení strany po volbách, že Svaz zemědělců stojí pevně a bez otřesu, že se Svaz pevně uhájil a že široké vrstvy venkovského obyvatelstva jeho politiku schválily. Dále se praví, že se jednohlasně schvaluje pokračování v dosavadní politice, která nalezla přístup i do rozhodujících městských vrstev. Tvrzení, že by rozhodující městské vrstvy uznaly politiku Svazu zemědělců, není úplně prokázáno, neobstojí docela, snad jest, mám-li užíti silnějšího slova, falešné, potřebuje opravy. Žádný z vůdců aktivismu pracovní pospolitosti, ani dr Rosche ani dr Kafka neschválil politiky německého svazu zemědělců, naopak oba, když se dostali ke slovu, úplně rozhodně odmítli tuto politiku a prohlásili, že by rádi nahradili aktivistickou politiku německých vládních stran jinou politikou. Pan prof. Kafka výslovně několikráte řekl, že pracovní pospolitost odmítá každé ztotožňování svého aktivismu s německými vládními stranami. Jak se mohou německé vládní strany dovolávati těchto 122.000 hlasů, které prý potvrdily jejich politiku? Kafka pravil, že jediný aktivní krok, který učinily německé vládní strany, byl krok do vlády. A jakmile tento krok byl učiněn, proměnila se aktivita v pasivitu;všechno, co se stalo od té doby, bylo pasivní. Bilance německých vládních stran jest nejen úplně pasivní, praví p. dr Kafka dokonce se vrací zpět a on prokazuje, že německé vládní strany svými methodami ztížily pro příště práci jiných německých stran, ztížily každý další pokus o zlepšení poměrů německého obyvatelstva a pan dr. Kafka končí svoje vývody tím, že prohlašuje, že každý hlas pro pracovní pospolitost jest zároveň hlasem proti německým vládním stranám. Jak se za takových poměrů odvolává projev Svazu zemědělců na hlasy odevzdané ve prospěch pracovní pospolitosti, jak se zvláště pan dr Spina, jak to učinil ve své předvčerejší řeči v Brně, může dovolávati vota pracovní pospolitosti, jest naprosto nesrozumitelné a proto jest jistě správné tvrzení, že toto dovolávání má jen uvésti v klam, že jest vypočteno na špatnou paměť a směřuje jen k oklamání. Jest to pokus proměniti zcela nezpůsobilými prostředky porážku ve vítězství, jest to pokus s nezpůsobilými prostředky potěšiti voliče ze Svazu zemědělců od. voláním na tak zv. aktivistické votum, jest to pokus veškeré německé veřejnosti vytříti zrak, a co je snad nejhorší, vsugerovati ostatní veřejnosti, že zde jde jen o přechodné rozhodnutí, a že jak pan dr Spina v Brně vyprávěl, aktivismus jest na postupu, že aktivismus přestál svou nejtěžší zkoušku, nebo, jak pravil dr Viškovský ve svém článku, že aktivismus disponuje nyní většími reservami, s nimiž bude moci příště počítati. Proti tomu konstatujeme, že málokdy bylo některého slova tak zneužito jako slova aktivismus, nanejvýš ještě slova demokracie. Ale jistě v poslední době vítězný průvod slova aktivismu přetrumfl vítězství slova demokracie. Jest zajímavé, co sen. dr Hilgenreiner ve svých úvahách o četných druzích aktivismu vypravuje. Praví, že podle mínění protivníků jsou rozličné druhy aktivismu. Uvádí nedůstojný, úspěšný, bojovný aktivismus, sbíraje slova, pronesená na schůzích a stavě proti nim nadějnější vládní aktivismus. Jest - praví dále - aktivismus koaličních stran a zvláštní druh, aktivismus oposičních stran. Jest dále, jak pravil, aktivismus přítomnosti a aktivismus budoucnosti. Pan ministr S p i n a vynalezl nový druh aktivismu pravě, že aktivismus jest vlastně nejušlechtilejší formou odpovědného nacionalismu. V jiné obměně pronesl slova: "Aktivismus jest vlastně ochranou proti tomu, aby se nakládalo s Němci jako s trpným předmětem". Pravil dále, že aktivismus - tedy činnost jednotlivé skupiny - jest velkým historickým posláním Němců v této zemi. Při tom Hilgenreiner učinil zjištění pro německou sociální demokracii důležité - které doslova uvádím - že negativismus ještě v době vstupu německých stran do parlamentu r. 1920 převládal u všech německých stran, vyjímaje snad německé sociální demokraty, a že teprve volby r. 1925 přivodily částečný obrat k aktivismu. To tedy znamená, negativismus všech německých stran - podle konstatování předsedy německé křesť. sociální strany - s výjimkou německých sociálních demokratů! Doznal tedy, že jsme již před r. 1920 kráčeli jinou cestou, kterou by nejraději uvedl na čáru aktivismu, takže podle jeho vylíčení aktivismus začal se již r. 1920 s německými sociálními demokraty. Tato konstatování jsou až po jistou mez, zvláště pokud jde o jádro, správná. Charakterisují německou měšťáckou politiku v této zemi, která se dnes - až na několik málo skupin - pokorně sklání před aktivistickou myšlenkou, kdežto až do r. 1925, až k tomu velkému obratu, o němž mluví Hilgenreiner ve svém článku, se vyžívala v ujišťování věrnosti, přísahách a státoprávních projevech, které činil pan ministr Spina a které dnes čísti jest největším požitkem, jejž si lze popřáti, a které si částečně libovaly v krvavých řečích: "Až k poslednímu boji, až do poslední kapky krve". Jediná strana, která od první hodiny věrně stála za svým programem, co ostatně jinak, v jiné formě, doznal předseda německé křesť. strany, jest naše strana. Ani v jedné hodině boje, ani v jedné hodině těžké práce neopustila naše strana věcnou půdu. Vždy zamítala všechny ilusionistické sny, všechny ilusionistické pokusy. Poněvadž ji dějiny postavily na tuto půdu, byla vždy připravena k positivní práci, konala positivní práci ve sněmovně, v obcích, okresech a můžeme zcela klidně a s pýchou říci, že této positivní práci svých důvěrníků ve všech těchto sborech pro naši stranu, pro dělnickou třídu, vděčíme za nepomíjející díla a výkony. Ale má-li tato práce, kterou jsme vykonali, býti vychvalována jako positivismus nebo jak to chcete jmenovati, pravíme, že náš positivismus, náš aktivismus nemá naprosto nic společného a nemá co dělati s oním druhem aktivismu, o němž nám německé aktivistické strany v uplynulých 2 1/2 letech podaly tak názorný obraz, že náš aktivismus nebo positivismus nemá co dělati s oním aktivismem, který pro ministerská křesla, pro koaliční výhody prostě deptá zásadní ideje strany, celou svou minulost, že nemá co dělati s oním aktivismem, který se bez rozmýšlení oddal.opojení z moci a lehkovážně zapomíná na všechny své povinnosti, náš positivismus nemá co dělati s aktivismem, který se domnívá že slouží myšlence dohody, ale ve skutečnosti provozuje nejobyčejnější politiku žlabu a drobtů a jenž,.což jest jeho největší vinou a obžalobou, myšlenku dohody kompromitoval sociálně reakční, zpátečnickou, protidělnickou a protisociální politikou (Výkřiky posl. Bechyně.) a velice těžce poškodil. (Potlesk čsl. a něm. soc. demokratických poslanců.) Nechceme nic věděti, o takovém aktivismu, jenž ve směru národnostně politickém, národnostně kulturním nevydrží ani kritiky českých stran.

Jsou to velmi krásná slova, která vyslovil časopis "Národní Osvobození" ve svém čísle ze dne 29. prosince 1925: "Jen na základě vypracovaného národnostního programu dá se vyjednávati s německými aktivisty. Bez tohoto programu dala by se snad získati ještě jedna strana pro vládu. To by však nebylo nic jiného než dočasný přesun stran, jenž by neměl vážného vlivu na poměry menšin a na poměry v této zemi vůbec." Srovnejte s těmito vážnými slovy "Národního Osvobození" to, co říkají naše aktivistické strany, jejich neočekávaný, překotný skok do ministerských křesel, bezpodmínečný vstup do koalice, srovnejte s tím působnost 2 1/2letého trvání mezinárodního občanského bloku, soustavné vzdání se všech programových požadavků, srovnejte s tím úplné vymazání celé minulosti obou aktivistických stran, abyste porozuměli, proč musíme prohlásiti, že naprosto nechceme býti hozeni do jednoho hrnce s těmito aktivistickými stranami, že nemáme co dělati s touto tak zvanou aktivistickou míchanicí. Nepřejeme si dostati se do téhož stavu, do něhož se nyní dostala německá křesťansko sociální strana, totiž abychom musili říkati: "Pater peccavi". Časopis "Deutsche Presse" praví totiž ve svém čísle ze dne 8. prosince: "Neváháme tvrditi" - stává se sentimentální - "že podřízení světového názoru čistě politickému, jak to" - praví časopis opatrně - "lze pozorovati zvláště na české straně, jest hlavní příčinou úpadku křesť. sociální strany. Jen v obnovení integrity a souhlasu světového názoru", praví ústřední orgán německých křesťanských sociálů, "spočívá nutný předpoklad důvěry."

Doufejme, že si to němečtí křesťanští sociálové vštípí v paměť, doufejme, že z toho vyvodí poslední důsledky. Nestačí jen, slavná sněmovno, zpovídati se, když se dále vede hříšný život. (Veselost na levici.) A musíme konstatovati, že hříchy proti tak zvanému Svatému Duchu křesťansko-sociálního programu, které byly spáchány a které se na pánech vymstí, jsou zcela ohromné: Bezpodmínečná účast v nekřesťanském, protisociálním, úplně zpátečnickém kursu, spoluvina na usneseních v oboru celní a daňové politiky, na všech opatřeních, jež způsobila vyhladovění pracujícího obyvatelstva všech národností a všech vrstev obyvatelstva. účast na všech útocích proti revolučním vymoženostem dělnických tříd, účast na útoku proti sociálnímu pojištění, účast při zničení samosprávy obyvatelstva všech národů, především německé samosprávy, spoluvina na zapírání národnostního a kulturně politického programu, všechno to se musilo přirozeně vymstíti a proto jest úplně případné, když německá křesťansko-sociální strana na konec jako bilanci konstatuje, že vlastně hlavní vinou jejího neúspěchu bylo její zatížení účastí ve vládě. Jak by to bylo mohlo také jinak dopadnouti? Když němečtí aktivisté šli do vlády, prohlásil prof. Spina, že národnostní otázka bude rozvířena. Tak pravil ve své první volební řeči, kterou měl ve sněmovně přímo po usnesení ve věci cel. V červnu 1926 se pak psalo, "že politika, kterou provozujeme, směřuje k mnohem větší věci!" Že se nedá vyjádřiti žádnou prostou formulkou, že jejím účelem není nic více a nic méně než vytvořiti podklad pro národnostní mír národů. A co se z toho stalo? Slavná sněmovno, po 2 1/2leté činnosti koaliční vlády dostali jsme nyní správní reformu, kterou dnes tábor německých aktivistických stran se pokouší vylíčiti jaký velký úspěch německého obyvatelstva. Prof. Feierfeil, jeden z vedoucích pánů německé křesť. sociální strany a aktivistických skupin, pravil v jednom výkladu o správní reformě, že správní reforma, srovnáme-li ji s župním zákonem, znamená vlastně zlepšení nejen samo sebou, nýbrž i pokud jde o národnostní samosprávu. Pravil: Máme sice milion Němců v těchto dvou župách v horším postavení, ale za to zachránili jsme 2 1/2 milionu německých duší a z bezvládné menšiny jsme je uvedli do snesitelných národnostních poměrů. Pánové! S touto nepravdou musíme jednou skoncovati. Musíme tyto věci poněkud zkoumati a můžeme to nejlépe učiniti tím, že zjistíme několik dat.