Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Lituji, že mně není možno dnes po prohlášení, které jsem učinil jménem poslaneckého klubu strany čsl. nár. socialistů, zabývati se něčím jiným než pouhým nárysem tohoto nového seskupení, již dnes pevně se rýsujícího Jsem přesvědčen, že pro ten výklad, který jsem podal o možném novém mocenském rozvrstvení blokovém v této slavné sněmovně a v tomto státě, nebude zapomenuto nijak na stanovisko zásadní, které jsem tlumočil jménem poslaneckého klubu ke všem jednotlivým eventualitám, o kterých jsem - opakuji, mluvil, protože pro nás nejsou tabu; i my musíme vysloviti názor o tom, o čem se mluví a o čem se snad nechce hovořiti zřetelně.

Znovu shrnuji náš názor v tom, že nevidím naprosto žádné oprávněné, solidní vyhlídky k tomu, aby tato koalice mohla býti doplněna nebo, jak pravdivě by mělo býti řečeno, zachráněna, že nevidím ani možnosti tvořiti novou existenci na nových podmínkách za dnešních poměrů a myslím, že právě tak, jako náš předvolební názor nedošel žádného neschválení skutečnými poměry, ani názor, který nyní vyslovím, nebude korigován skutečností.

Domnívám se, že poměry jsou dnes tak vyhroceny, že nemůže nikdo ze socialistické státotvorné oposice klásti umělé překážky přirozenému vývoji. Tato vláda již z výsledku volebního by měla vyvoditi jedině možné důsledky. Jestliže je nechce vyvozovati, jak bylo podle mého skromného vědomí dovozováno ve vládním prohlášení předneseném p. náměstkem předsedy vlády, je to konec konců věc koalice samotné. Pro nás zůstává hlavní úlohou státi na tom, na čem stojíme po celá tři léta, že tento režim je nezdravý pro stát, že tento režim je nezdravý pro důležité problémy národní, hospodářsko-sociální i kulturní, že tento režim je možno oposici pouze poctivě a věcně potírati a že i po volbách a i přes prohlášení p. náměstka předsedy vlády nezbývá nám nic jiného než v této své oposiční činnosti pokračovati. Těší-li se v koalici někdo, že půjdeme brzo do koalice na svatbu, prohlašuji, že se nás na svatebním veselí nedočkají a že, ačkoliv s koalicí smýšlíme velmi lidsky, nedíváme se škodolibě na potíže, s kterými dnes zápasí, přes to však velmi rádi půjdeme této koalici a vládě na pohřeb v zájmu státu, v zájmu národa a v zájmu socialismu.

Tato koalice trpí vleklou krisí. Nemá aspoň dočasně vůdce, kterého měla, nemá ani vůdce provisorního. Vzhledem k nutnosti demokracie, vzhledem k hlavní nutnosti demokracie, aby demokratická strana měla vůdce, nemáme, opakuji, z toho žádnou škodolibou radost. Pochybujeme, že se podaří koalici tento vůdcovský problém rozřešiti aspoň nějakým zdárným provisoriem.

Nám budiž dovoleno poukázati na to, že věříme a uznáváme, že v národě a ve státě máme vůdce, vůdce nejen přirozeného, nýbrž i ústavního. My v tohoto vůdce věříme, my věříme, že se mu podaří vyvésti dnes nebo zítra stát ze zmatků, ve kterých se ocitá, my přejeme, aby se mu to zdařilo v zájmu státu, my také, pokud půjde o tento veliký úkol, neučiníme nic, v čem bychom mohli tento úkol rušiti. Ale my rozeznáváme mezi tím, koho jsem jmenoval a komu bychom byli povinni pomáhati, a dnešní koalicí. (Výborně! Potlesk poslanců strany čsl. nár. socialistické.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Jílek.

Posl. Jílek: Soudruzi a soudružky! Paní a pánové! Vládní prohlášení nemluví o tom nejdůležitějším. Ačkoli válečné nebezpečí tvoří dnes osu nejživotnějších zájmů pracujících mas, vládní prohlášení se o této otázce ani slovem nezmiňuje, což nečiní snad proto, že by to nebyla otázka aktuální, nýbrž proto, aby bylo před očima všech pracujících zastřeno, že československá vláda jako výkonný orgán podnikatelů a bankéřů se se vším úsilím připravuje na válečné dobrodružství, na nové hrozné krveprolití.

Ale v předvečer vládního prohlášení přinesl "Večer", list samého předsedy vlády, článek, který válečné úmysly československé buržoasie a její vlády úplně jasně odhaluje a potvrzuje v plném rozsahu všechno to, co neustále o přípravách čsl. vlády k účasti na válečném tažení proti Sovětskému svazu tvrdíme.

"Večer" píše: "A přece železný kruh kolem sovětského Ruska? Není a nemůže býti o tom sporu, že sovětské kruhy pomýšlejí na to, jak by se dostaly z nepříjemné situace uvnitř Ruska, nejlépe vyvoláním nové války anebo jiné krise (chystají prý novou revoluci barevných kmenů v koloniích francouzských a anglických).

Sověty jsou v těžkých nesnázích finančních. O tom svědčí nejen přiznaný asi dvoumiliardový deficit, ale i různé machinace sovětských předáků, jako nedávno ukázal případ Litvinova bratra, jejichž účelem jest rozmnožiti sovětské fondy. Sověty zdráhají se již dokonce platiti všechny své agenty, které mají v cizině. Stojí je ročně ohromné sumy. Sovětská representace jen v Berlíně přijde na více než 100 mil. Kč ročně.

Za takového hospodářství není divu, že bolševické kruhy jsou odhodlány k válce, protože se domnívají, když vyprovokují válku, že odvrátí pozornost lidu od pravých původců nynější bídy.

Je proto nasnadě, že sousedé sovětského Ruska se musí pojistiti proti případnému útoku Sovětů. V posledních měsících vedou se diplomatická jednání jednotlivých států sousedících s Ruskem o protisovětském bloku. Francie vyslala vynikajícího vojenského odborníka generála Le Ronda do těchto států, aby se přesvědčil o skutečném stavu věcí a vypracoval příslušné návrhy ohledně kolektivního pojištění proti Sovětskému útoku.

Sovětům nelze důvěřovati. Zbrojí, jak mohou a jak jim stačí finanční prostředky, a nepřistoupily dosud na žádné mezinárodní závazky. Nutno proto počítati s jejich neodpovědností.

Protisovětský blok má pod záštitou Anglie a Francie sdružiti Polsko, Rumunsko, SHS, Maďarsko i Bulharsko. Samozřejmě, že do tohoto bloku bude přijata též naše republika, neboť je to i jejím existenčním zájmem."

Může býti jasnější mluvy nad tento článek agrárního "Večera"? Všechen pracující lid, dělníci, rolníci, maloživnostníci, státní zaměstnanci, zkrátka všichni, kdož mají vlastní krví a nejhroznější bídou vykupovat zájmy československých i cizích imperialistů, měli by se jednotným rozhodným odporem vzbouřiti proti válečným dobrodruhům v průmyslových kartelech, bankovních koncernech a na ministerských křeslech. Všechny závody, všechny ulice, všechny velkostatky měly by se státi dnes svědky obrovských demonstrací pracujícího lidu, který má býti hnán na krvavá jatka za cizí zájmy a proti státu dělníků a pracujících rolníků, jenž je záštitou všech chudých a pracujících celého světa.

Takového jednotného uvědomění a odporu se váleční dobrodruzi obávají. O tom svědčí i ten fakt, že citovaný článek "Večera" byl v plném rozsahu od nadpisu až do poslední tečky v dnešním "Rudém Právu" zkonfiskován.

Fašistický censor jako nástroj kapitalistické vlády československé potlačil v komunistickém listě zprávu, která v orgánu velkoagrární buržoasie, určeném k ohlupování pracujících a vykořisťovaných rolníků, měla připraviti jejich masy na válečné dobrodružství, která však v listě, mluvícím k nejuvědomělejší části pracujícího lidu, zněla jako výstražný signál rychle se blížící imperialistické války.

V širokém rámci válečných příprav západních velmocí proti Sovětskému svazu, v nichž postupují Anglie a Francie po obnovení "dohody" jednotněji než kdy dříve, sledují přece oba státy také svoje specielní cíle. Anglie podřazuje tu všechny ostatní otázky snaze, vybudovati co nejrychleji jednotný protisovětský blok na co možná nejširším základě, neboť rozpory mezi ní a Spojenými státy se prudkým tempem prohlubují, americký imperialismus dělá všechno pro přípravu k otevřenému konfliktu, jemuž slabší Anglie může uniknouti jen organisováním války celého kapitalistického světa proti republice dělníků a rolníků, proti Sovětskému svazu. Proto se snaží uvnitř kapitalistické Evropy odstraniti ony třecí plochy, které představují mírové diktáty, revisí těchto smluv. Právě v poslední době je viděti velmi jasně, jak anglický imperialismus sleduje zcela jednotný kurs k revisi obou nejdůležitějších mírových smluv, totiž smlouvy versailleské a trianonské za účelem přitažení Německa a Italie.

Francie podporuje ve všech protisovětských plánech Anglii do posledního důsledku. Rozvíjí také sama nejširší iniciativu v tomto směru, jak ukazuje zvláště její aktivita v Polsku a Rumunsku. Při tom všem však sleduje také ještě jiný, užší, svůj specielní cíl, který nikdy nepustila a nikdy nepustí se zřetele, totiž upevnění svých posic proti Německu a ve střední Evropě. Tato otázka je pro ni zvláště aktuelní dnes, kdy horečná činnost anglických imperialistů pro bezodkladné utvoření co nejširší protisovětské fronty s Německem i Maďarskem vede nezbytně k přímému úsilí revidovati mírové smlouvy, k čemuž byli v zájmu protisovětské věci vždycky ochotni. Hegemonie francouzského imperialismu na evropské pevnině se však opírá právě o tyto smlouvy, takže není divu, že se Francie se vší energií brání jejich revisi. V této okolnosti tkví nejhlubší kořen obtíží právě skončeného jednání Svazu Národů v Luganu a tato okolnost hraje také značnou úlohu v nynější etapě čsl. zahraniční politiky.

Když už byl do všech podrobností vypracován plán spolupráce Polska. Rumunska a Československa pro jejich příští úkoly v imperialistickém tažení proti Sovětskému svazu, snaží se nyní Anglie rozšířiti tento blok o dalšího člena, o Horthyovské Maďarsko. Přípravné kroky provádí zde pod protektorátem anglických imperialistů Polsko, které, jak známo, uzavřelo v nedávných dnech přátelskou smlouvu, v uvozovkách, s Maďarskem. Francie je sice srozuměna s tímto dalším posílením protisovětského bloku, nechce však, aby tím byly sebeméně otřeseny její posice ve střední Evropě. Proto zahájila teď kurs na upevnění Malé dohody. Tomuto upevňování Malé dohody na základě protisovětského bloku slouží cesty generála Le Ronda. Francie neupevňuje Malou dohodu ovšem pro nic jiného nežli proto, aby tak znemožnila Anglii rozšiřovati protisovětský blok o nového maďarského člena, bez ohledu na zájmy francouzského imperialismu ve střední Evropě. Ve službách tohoto francouzského imperialismu pomáhá generálu Le Rondovi upevňovati Malou dohodu také ministr dr Beneš. To potvrzuje také rumunský list "Adverul", který oznamuje, že čsl. vláda se v těchto dnech obrátila na rumunskou a jugoslávskou vládu za tím účelem, aby byly nalezeny cesty k novému upevnění svazku malodohodových států.

Na této linii čsl. zahraniční politiky je nutno hledati také konflikt imperialistických zájmů se zájmy stranickými agrární strany. Agrární strana jako dr Beneš, oba dva, jsou ve stejném imperialistickém vleku. Přesto je vedena mezi nimi kampaň, pomocí které chce agrární strana svésti pozornost domkářů a malorolníků v jinou stranu a zachovati si přes svoji imperialistickou politiku jejich důvěru. Jinak by musili agrárníci přiznati, že domkáře a malorolníky deptá domácí finanční kapitál, kterým vládnou latifundisté a velkokapitalisti vedoucí agrární stranu. Upevnění Malé dohody znamená totiž konkrétně především uzavření obchodní smlouvy s Jugoslavií. Sesílení našeho bratrského svazku s Jugoslavií, diktované československo-francouzským imperialismem. znamená pro čsl. velkostatkáře ohrožení jejich cel a proto se pokouší mobilisovati široké vrstvy malozemědělského lidu proti Benešově politice, která jest ovšem ve skutečnosti jen přesným odrazem francouzských přání, totožných s plány agrárníků.

Jaká je při tom úloha reformistů? Stejná, jako jejich úloha na celém světě ve všech podobných případech. Všude, kde rozpory uvnitř samotné kapitalistické třídy ženou některou její složku pryč od velké společné linie celé třídy vykořisťovatelské, objeví se na scéně reformisté, aby proti jedné "rebelující" složce chránili velkou linii kapitálu. To dělají i v tomto případě. Staví se se vší silou za ministra zahraničí, který provádí svoji a bohatých agrárníků politiku pod širším zorným úhlem, t. j. pod přímým diktátem francouzského imperialismu.

To všechno jest ovšem jen celkem nepatrnou episodou v širokém kursu imperialistických válečných příprav, namířených proti Sovětskému svazu, jichž se kapitalistické Československo zúčastňuje po boku, či vlastně ve vleku imperialistických mocností.

Zatím co buržoasie imperialistických států spolu s reformisty šíleným tempem zbrojí, dává Sovětský svaz znovu na jevo svou vůli k míru. Sovětská vláda podává v těchto dnech nový důkaz toho, že ona jest jediná ochotna provésti skutečné odzbrojení a organisovati světový mír. Soudruh Litvinov při podávání zprávy na zasedání Ústředního výkonného výboru Sovětského svazu o sovětské zahraniční politice prohlásil mimo jiné toto:

"Sovětská vláda, plně zaujata vnitřní výstavbou státu, je vzdálena diplomatických pletich, současně však všechny tyto události sleduje co nejpozorněji, dobře vědouc, že porušení míru na některém místě mohlo by vésti k válce světové, kterou by Sovětský svaz i v nejlepším případě byl poškozován ve své hospodářské obrodě. Zvláště pozorně musí Sovětský svaz sledovati mezinárodní seskupování a vše, co se bezprostředně dotýká jeho zájmů. Je povinností Sovětského svazu, aby v zájmu světového míru odkrýval mezinárodní pletichy, v nichž se tají prvky války. Při tom však sovětská vláda ukazuje také konkrétní cestu k zabezpečení světového míru, to jest úplné odzbrojení nebo aspoň co největší omezení zbrojení, jakožto prvý krok k odzbrojení úplnému a všeobecnému. I když tento návrh Sovětského svazu se potkal s nezdarem, přece jen byl mocným podnětem mírovým snahám lidových vrstev." Litvinov připomíná, že jeho úsilí o svolání odzbrojovací komise skončilo v srpnu nezdarem. Nyní se znovu dotázal předsedy komise, zda nepovažuje dobu za vhodnou pro svolání a pro rozhodnutí o existenčním oprávnění komise. Odpoví-li předseda komise, že pravděpodobně dojde k novému vyjednávání Anglie a Francie se Spojenými Státy, tedy bude nutno, aby lidové vrstvy, toužící po zabezpečení míru, si uložily nesmírnou trpělivost. "Proto jsem požádal" - praví Litvinov - "předsedu komise, aby bylo přikročeno ke zkoumání sovětského návrhu na částečné odzbrojení, neboť pak by bylo zbytečno zvláštní vyjednávání mezi jednotlivými státy nebo skupinami států."

Mírová akce Sovětského svazu se nelíbí mnohým státům, ba dokonce je dráždí. Rovněž jeho úsilí o odzbrojování nezlepšuje jeho poměr k těmto státům. Imperialistické státy ovšem nemohou doznati, že jsou proti odzbrojení, a proto vyslovují pochybnosti o naší upřímnosti. Naše upřímnost však nemůže býti vyzkoušena jinak, než budou-li naše návrhy přijaty. Jestliže Poincaré upřímně mínil svůj výrok, že v odzbrojení bude následovati Sovětský svaz, nechť tedy navrhne svolání přípravné odzbrojovací komise, a já - pravil Litvinov - zavazuji se slavnostně jménem sovětské vlády, že budeme opakovati svůj návrh, že se zavážeme k rozpuštění rudé armády podle našeho návrhu vzájemné smlouvy.

Sovětský svaz dělá politiku míru, zatím co imperialisté zbrojí. Povinností všech pracujících lidí jest, postaviti se po bok Sovětského svazu, a to jen ve svém vlastním zájmu. Jen řádnou obranou Sovětského svazu bude světu zajištěn mír před imperialistickými dravci, budou chráněny životy a existence všech, kdož náleží do třídy pracujících. Mír nezajistí organisace Svazu národů. Vypuknuvší válka mezi Bolivií a Paraquaí v Jižní Americe ukazuje bezmocnost Svazu národů zabrániti válce. Ukazuje, jak může den co den vzniknouti válka co konkurenční boj velkých, za malé se skrývajících dravců. Pracujícím lidem ukazuje tento případ na nutnou opatrnost, aby nebyli takto překvapeni v Evropě.

Zájmy buržoasie a jejích náhončí nebudou ohroženy imperialistickou válkou. Utrpení pro ně také žádné nehrozí. Přes to jeví bohatí malou ochotu bojovati v armádě kapitalistického státu za svoje zájmy. Ministr Udržal to charakterisoval v řeči pronesené v Přelouči takto: "Při této příležitosti znovu připomínám, k čemu by nikdy nemělo docházeti, totiž aby naše inteligence a příslušníci bohatších vrstev vyhýbali se vojenské povinnosti. Vždyť právě ti, kteří vládnou jměním duchovním i hmotným, potřebují této ochrany nejvíce."

Pracujícímu člověku berou politická práva. Fašisují všechny úseky veřejného života. Vytlačují pracujícího dělníka i z tak pochybeného rozhodování, jako je v zemských a okresních zastupitelstvech, používají proti němu zastřených metod persekučních, metod mussolinského bílého teroru atd. A to že by měl pracující člověk brániti a přinášeti největší oběť, svůj život za cizí zájmy?

Pracující lid musí bojovati za uhájení své existence jednotnou frontou, vytvářenou ze závodů, prosazovati myšlenku revolučního svazu dělníků a pracujících rolníků. Dá-li pracující lid svým každodenním bojům revoluční charakter, nezastaví-li se - poučen buržoasií - před rámcem měšťácké legality, povede úspěšný boj v zájmu svém a tím i na obranu první proletářské vlasti: Sovětského svazu.

Dnes už neobyčejně pokročilo stadium válečných příprav v Československu, které je vyznačeno zejména připravovanou militarisací celé země. Některé vládní listy oznámily nedávno ve stručných zprávách, že meziministerský sbor a jeho odborné komise právě už dokončují svoje práce na t. zv. osnově zákona na obranu státu. Nejsou to prvé zprávy, které o této věci pronikly do veřejnosti. Už koncem loňského roku, 29. prosince 1927, přinesl "Moravsko-slezský deník" v dlouhém článku o modernisování československé armády, v němž velebí reformu branného zákona a morální zpevnění vojska, krátkou zprávu o tom, že vojenská správa pracuje na osnově zákona o obraně státu. Ten má položiti základy k technické a hospodářské přípravě národa pro případ válečného nebezpečí. To jsou ovšem jen velmi stručné zprávy, které svým rozsahem neodpovídají vážnosti této věci. Na druhé straně jest ovšem pochopitelno, že buržoasní reformistický tisk až dosud věc umlčoval. V tomto ohledu prodělávala osnova na obranu státu totéž, co prodělával její docela analogický návrh Boncourova zákona o organisaci národa v době války. I ve Francii halily oficielní kruhy všechny přípravy tohoto zákona do nejhlubšího mlčení, než jej teprve předložily ke schválení parlamentu. Po prvních zprávách měšťáckého tisku o tom, že přípravné práce pro tuto novou militaristickou osnovu jsou ukončeny, ukázal komunistický tisk, že tato osnova znamená zavedení vojenské povinnosti všeho civilního obyvatelstva i žen v době války a rozsáhlou militarisaci všeho průmyslu a všeho hospodářství. Měšťácké i reformistické listy uznaly za nejrozumnější i pak ještě pokračovati ve svém mlčení, jen "Národní Listy" se rozepsaly v článku, který sice měl zprávy našeho tisku vyvrátiti, který je však ve skutečnosti úplně potvrzuje. V tomto článku se píše: "Podstatou připraveného zákona na obranu státu, jehož obdoby nalézáme ve všech státech, jsou otázky společné armádě i obyvatelstvu, příprava všeho celostátního života pro případ obrany státu, kdy je zapotřebí úzké součinnosti vojska i obyvatelstva civilního. Proto je třeba zříditi ministerský sbor, radu národní obrany, jejímž úkolem bude péče o tyto otázky. Kromě toho bude podle zkušeností, nabytých za světové války, v zákoně pamatováno na rozvrstvení kompetencí i na přípravná opatření, jako jsou na př. věci týkající se válečného průmyslu, věcného a osobního plnění, které v podstatě se neliší od podobných starých ustanovení rakouských. Ženám nebude jimi uložena zvláštní vojenská povinnost, nýbrž jejich účast na válce zůstane omezena na pracovní výpomoc občanskou, kterou, ať v továrnách, ať jinde, konaly i za poslední války." Každý vidí, že ani podle tohoto "vyvrácení poplašných bolševických zpráv" není připravovaný zákon ničím jiným než mobilisací nejen všeho obyvatelstva, nýbrž i celé výroby v době války.

O bližším obsahu celé této osnovy není dosud zpráv. Avšak přes toto úmyslné zamlčování můžeme si udělati o ní docela přesný obraz podle jejího vzoru, podle francouzského lex Boncour. Tento zákon jest organisační přípravou pro příští velikou imperialistickou válku, která bude ještě mnohem více než poslední válka namířena proti všem nevojákům v zázemí. O formách této války praví francouzský ministr války Painlevé: "Příští válka, která uvede v chod všechna odvětví národní aktivity, nebude než jednou z forem všeobecné politiky země."

Komu by snad nebyla dosti jasná slova francouzského ministra války o "všech odvětvích národní aktivity", ten nalezne vhodný komentář ve slovech francouzského generála Serigniho, jenž o této věci napsal ve své knize o vojenském rozpočtu: "Jsou-li si dnes všichni lidé v něčem za jedno, tak jsou jistě za jedno v nutnosti co nejpřesnější přípravy války, nejen v ohledu čistě vojenském, nýbrž i v ohledu obchodním, průmyslovém a finančním."

Je tedy účelem francouzského zákona,,o organisaci národa v době války", který sloužil za vzor československé osnově zákona o "obraně státu", příprava celého výrobního i celého státního aparátu po válce. Velmi výstižná slova k charakteristice těchto obrovských příprav nalezl sám autor francouzského militaristického zákona Paul Boncour, když řekl, že "pro případ války je nutno mobilisovati průmysl i zemědělství i v dobách míru aby v den mobilisace začalo všechno to, co dosud vyrábělo pro mír, vyráběti pro válku jako dobře natažený hodinový stroj".

Tato slova zároveň odhalují úlohu II. Internacionály a jejího člověka Paul Boncoura kterého francouzská vláda jmenovala za "zásluhy" místopředsedou Nejvyšší rady národní obrany.

Jak mají býti podle tohoto nového zákona uvedeny v chod "lidské energie", vysvítá nejjasněji z těchto slov francouzského návrhu zákona: "Nová civilní povinnost v době války se vztahuje na všechny osoby bez rozdílu věku a pohlaví, jakož i na legálně utvořené skupiny, jejichž úkolem není jen přímá služba ve zbrani, nýbrž i na všech jiných polích sloužících blahu národa".

Ministr Painlevé říká zde tedy docela jasně: "bez rozdílu pohlaví" a tak zvrací pokus "Národních Listů", snažících se popříti fakt, že i ženy mají býti mobilisovány, neboť v důvodové zprávě k francouzskému návrhu zákona se praví: "Mobilisace dnes už neznamená jen mobilisaci vojska, nýbrž celého národa."

A v tomto směru považují imperialisté za nutno, provésti válečné přípravy už v době míru. Jedním z nejdůležitějších prostředků je zde předvojenský výcvik mládeže. O tom, že francouzští spojenci jsou v tomto ohledu úplně spokojeni s Československem, svědčí jasně, co o této věci uvádí šéf kabinetu francouzského ministerstva války Charles Henry ve své knize o československé armádě: "Tělesná výchova, které se československé mládeži dostává v "Sokole", tělocvik a sporty, dodávají armádě dobré vojáky, kteří už nemají zapotřebí, než čistě vojenské výchovy".

O několik stran dále si tentýž francouzský militarista pochvaluje Masarykovu leteckou ligu, která je podle jeho slov "aktivní" propagandou aviatiky v širokých vrstvách obyvatelstva. Jeho chvála je také snadno pochopitelná, vzpomeneme-li si, jak neobyčejně důležitá úloha připadá aviatice v moderní válce.

Militarisace národa předpokládá militarisaci průmyslu, jeho přípravu pro válečné účely. Jak známo, poukazuje Francie neustále na to, jak snadno by mohlo Německo přebudovati celý svůj průmysl na průmysl válečný; ví dobře, že by i Německo mohlo zde provésti přípravy, s nimiž sama je už dávno hotova, podobně jako ostatní tak zv. "vítězné kapitalistické státy". (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Snad nikde se neukazuje tak jasně hanebná lokajská úloha reformistických stran, jako při militarisaci kapitalistických zemí. Vůdcové francouzské sociální demokracie nejen dali přímý podnět k militarisačnímu zákonu, nýbrž "nezapomněli" při tom ani na ony organisace, jichž využívají ve prospěch kapitalistických vykořisťovatelů i v dobách míru: na odborové organisace. Neboť "legálně utvořené skupiny", o nichž mluví lex Boncour, nejsou nic jiného než právě dělnické odbory a družstva, které tak reformističtí vůdcové staví přímo do služeb "své" buržoasie a jejích imperialistických plánů.

Militarisační předloha vystupuje u nás pod jménem osnovy zákona na "obranu státu". Není nejmenší pochyby, že sociální demokraté a národní sociálové, kteří už tolikrát přísahali na "ochranu země", budou využívati právě tohoto jména, aby oklamali pracující masy o pravém útočném obsahu ve smyslu militarisačního zákona. My se však už postaráme o to, abychom zničili toto jejich předivo klamu a odhalili dělníkům, rolníkům a vojákům Československa prostou skutečnost. Vzájemné rozpory mezi imperialisty nám při tom umožní, abychom tento podvod odhalili dokonce i slovy samých imperialistů, jako na př. slovy velkého znalce imperialistických praktik Lloyda George, který nedávno řekl, že "fráse o obraně země jest otřepaným žargonem evropského imperialismu".