Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. Chalupa: Slavná sněmovno! Projednávaná předloha, jíž se má dostati navrácení zapravených daní z obratu, přepychu a daní přepravních, jest jenom dokladem onoho hospodářství, které v tomto státě vládne, jest jen dokladem, že znovu opouštíme půdu práva a otvíráme cestu libovolnosti. Tato předloha, která s takovým úsilím jest protlačována, jest dokladem, že se chce v poslední chvíli dostati co nejvíce, poněvadž budoucnost této vlády je naprosto nejistá.

Důvodová zpráva zmiňuje se o některých věcech, které s našeho stanoviska mohly by býti přijatelné, ale toto příznivé odůvodnění v daném případě vlastně není nic jiného, než ono lákání ptáčka, kterého když chytají, pěkně mu zpívají.

Tato předloha podle důvodové zprávy má zabrániti hospodářským krisím, má dále zabrániti nezaměstnanosti a konečně má udržení konjunktury do značné míry zabezpečiti také důchod státní. Tato předloha se také ovšem odvolává na předlohu jinou, o slevě daně uhelné. Slavný sněme, je třeba nejdříve zkoumati, zdali skutečně oběti, které jsou zde přinášeny - a jsou to oběti desetimilionové skutečně docílí oněch věcí, které jsou předpokládány, zdali skutečně bude zabráněno hospodářským krisím, nezaměstnanosti, a zdali skutečně stát přijde ke svému důchodu. A tu musím, slavný sněme, konstatovati, že tato předloha především musí býti zkoumána s jiných ještě hledisek, především s hlediska, jak tento zákon bude prováděn. Dále velice nás interesuje, který skutečně je onen šťastný průmysl, který bude tímto způsobem subvencován. Nesmírně mně záleží na tom, jakým způsobem bude kontrolována tato činnost, neboť toto zmocnění dává povolení k návratu desítek milionů Kč a jistě že Národní shromáždění je na tom interesováno, aby se vidělo, kdo a za jakých okolností tyto zaplacené daně dostal zpět. Tento zákon není termínovaný. Nevíme, jak dlouho tento zákon potrvá. Podporování industrie má býti skutečně prováděno jen po nejnutnější dobu, ale jak dlouho má býti podporována, podmínky, za kterých má býti podporováno a kdy této industrii má býti podpora odňata, na to v zákoně pamatováno není. Dále je nutno, aby nám bylo řečeno, jaký je skutečný hospodářský program při této značně dalekosáhlé věci. Nemůže zde přeci jíti jen o jediný průmysl; je nutno, máme-li skutečně hospodařiti účelně, aby byl znám celý program, které industrie to jsou, jimž skutečně podpory se má dostati. Jakým způsobem je postaráno o náhradu úbytku státních důchodů, je kapitola velice zajímavá. Máme velice smutné zkušenosti, když je projednáván státní rozpočet, že tato vládní koalice žárlivě střeží, aby se nehnulo ani jediným haléřem, a nyní beze všech skrupulí zřejmě se předpokládá, že zde ubudou na státních daních desetimiliony a tento náklad se skutečně povoluje. Při debatě v rozpočtovém výboru bylo některým kolegou upozorněno na onen kontrast, s jakým úsilím a v jaké kvotě jsou dnes předepisovány a vymáhány daně od poměrně malých živnostníků a nyní že se přichází s předlohou, která má těžkému průmyslu vraceti desítky milionů. Je zajímavo, že pan referent při této příležitosti řekl: Ano, ta novela daňová směřuje správně k tomu, aby ti, kteří zatajovali, dostali skutečně vyměření správné, a reklamoval přímo tyto výtěžky k podporování průmyslu. Tato předloha je značně jednostranná. Prosím, což v tomto státě neexistuje jenom průmysl, což také nejsou v průmyslu tomto dělníci, nejsou zde konsumenti? Na to se vůbec žádným způsobem nepamatuje. Tato předloha má ulehčiti existenci průmyslu vývoznímu, ale žádným způsobem nepamatuje se na existenci těch, kteří v tomto státě žijí, neporovnává se, jakým způsobem je zatížen občan, dělník, úředník, státní zaměstnanec v cizím státě, a jakým způsobem je zatížen u nás. Předloha odvolává se na zmocnění, kterým je vracena daň uhelná v tom případě, kdy tohoto uhlí bylo použito k výrobě zboží, které se exportuje. Pan referent pak v rozpočtovém výboru posiloval toto zmocnění tím, že tyto návratky daňové provádějí se naprosto přesně a že z 200milionové daně uhelné jenom tímto způsobem se ztrácí asi 10 mil. Kč. Já k tomu podotýkám, že pan referent, předloha i tato koalice může se odvolávati na tento precedenční případ, který jedná o slevení daně uhelné, poněvadž to potvrzuje jenom názory této koalice na zákony, které patrně mají platiti pouze pro toho, který je mimo interes koalice. Jsme zásadně proti všem zmocněním, jimiž se obchází kompetence Národního shromáždění a jež se vymykají veřejné kontrole. Projednávaná předloha opravdu není ničím jiným nežli pokračováním ve zmocnění, jímž se má vraceti daň uhelná. Nutno však zde podtrhnouti a dodati, že zde vládní koalice jde daleko, že již zde nejde o deset milionů Kč, které se vracejí při dani uhelné, nýbrž že to bude několikrát 10 mil. Kč v daních obratových a případně v dani přepychové a v dani přepravní.

Nejde tu tedy jenom podle mínění koalice o nějakých mizerných 10 mil. Kč, nýbrž hned o 45 mil. Kč, na které pan ministr financí pamatoval již v rozpočtu na r. 1929. Ale ono tu jde ještě o zmocnění dalekosáhlejší, jde tu o zmocnění k defraudaci - já se toho slova nebojím - čisté daně obratové v částce 35 mil. Kč. Jestliže se odvolává koalice na svůj nezákonný postup, může to býti jenom důvodem pro koalici, nikoliv pro toho, kdo neztratil smyslu pro spravedlivost a právo.

Konečně demise pana ministra financí Engliše, myslím, že je více než výmluvnějším skutečným dokladem toho, že toto zmocnění a tento zákon nespočívá na solidních základech. I pan ministr financí Engliš, který této vládní koalici tolik služeb prokázal, zarazil se před tímto zákonem, neboť žádný zodpovědný ministr nemůže tímto způsobem zákony, které byly dány, vědomě šlapati. Aniž bych chtěl odpovídati a dále se rozšiřovati o věcech, které jsem nadhodil, mohu hned s počátku říci, že předloha je takového rázu, že my k ní nemůžeme míti za žádných okolností jiného stanoviska než takového, že podáváme návrh, aby se přes tuto předlohu přešlo k dennímu pořadu. Proč tento krajní návrh podáváme? S našeho stanoviska tato předloha je porušením daňových zásad. Břemena daňová schvaluje Národní shromáždění. Ovšem, že tato břemena daňová mají býti spravedlivá, neboť tak, jak jsme četli v důvodové zprávě k novele přímých daní, mají býti tato daňová břemena úměrná k daňové únosnosti poplatnictva. Tato daňová břemena mají postihnouti každého a výjimky jsou v zákoně přesně a jasně stanoveny.

Já mám životní zkušenosti a vím, co to stojí skutečné práce a námahy, mají-li býti odepsány daně živnostní, a to ne zrovna daně živnostní v nějakém velkém obnose. Kolik je tu třeba upomínek, záporných zájemních protokolů a úřad ještě nedůvěřuje tomu zájemnímu protokolu, toho ubohého živnostníčka volají k soudu, tam musí složiti manifestační přísahu, že opravdu ničeho nemá, a pak tento akt je schopen, aby se na základě jeho odepsala exekvovaná daň výdělková. To všechno se musí díti ve světle veřejnosti, všecky doklady podléhají mnohonásobné těžké kontrole, všechny musí býti jasně prokázány. Přirozeně ptáme se, kde je zde jen přibližné opatření, že předpisy budou provedeny skutečně ve světle veřejnosti? Rozhodování má v ruce pan ministr financí ve spolku s panem ministrem zemědělství a obchodu a podle rozpravy, která byla provedena v rozpočtovém výboru, také ve spolku s ministrem železnic. Ptám se dále, kde je zde kontrola Národního shromáždění, které zajisté jen s velmi těžkým srdcem povoluje daně, ale hospodářství s těmito daněmi má v ruce pouze několik lidí s vyloučením veřejnosti.? Toto konstatování je skličující. Byla-li u nás mizerná daňová morálka, tento zákon dává k ní plnou sankci. Jakým způsobem chceme, aby prostý občan platil správně své daně, když jsou v desítkách milionů neznámým způsobem odpisovány anebo vráceny?

Pan kol. zpravodaj poukazoval při této příležitosti na tyto moje výtky a řekl, že není možno daň obratovou, přepychovou nebo přepravní srovnávati s daněmi přímými, jako je výdělková a důchodová. Tento důvod, promiňte, je přímo zarážející. Daň důchodová vyměřuje se na základě přiznání, ale tvrzení pana referenta není pravdou. Také daně obratové musí se vyměřovati na základě přiznání, neboť finanční úřady nemohou míti v závodech své o zvláštního zřízence, který by kontroloval skutečnou výši tohoto obratu.

Ale to hlavní. To není důvodem k tomu, aby daně obchodové byly hromadně v deseti milionech slevovány bez obtížného, ale jasného průkazu, že jsou buď nedobytné, nebo že zde jsou aspoň skutečné podmínky zákona č. 235/1924, že je zde provoz podniku ohrožen. Ale, slavný sněme, my nemáme absolutně žádné záruky, že podniky, které jsou tímto způsobem subvencovány z pokladny státní a - jak dovodím - také z kapes poplatnictva, nebudou vypláceti dividendy. Vždyť máme precedenční případ. R. 1924 s obrovskými obětmi sanovali jsme banky. A ministr financí nemohl donutiti banky, přes to, že byly v úpadku, že přijaly pomoc od státu, aby nebyly akcionářům dividendy vypláceny. (Výkřiky posl. Remeše.) Bylo-li poukázáno k tomu, že při předpisu daně výdělkové jsou interesovány obce pro své přirážky, prosím, nejsou interesovány obce a všechny autonomní korporace na dani obratové? Tam jest obsažena žebrácká almužna. Z této daně obratové skutečně dnes se drží při existenci autonomní korporace. Ale pak je třeba věděti, že na místo užších zájmů obcí musí nastoupiti zájem širší, zájem státu, zájem zákonodárného sboru, který přece nemůže býti jen nástrojem k vyrábění nových daní. Tento zákonodárný sbor musí míti náležitou kontrolu, jak se skutečně s povolenými a vybranými daněmi hospodaří.

Ale tento zákon dopouští hospodaření jen vládě, a vlastně jen části vlády, panu ministrovi financí, obchodu, železnic a zemědělství. Máme velmi smutné zkušenosti, jak prokáži, máme několik osvobozovacích zákonů, ale výsledky jejich nám doposud přes to, že jsme se bouřlivě domáhali jejich uveřejnění, sděleny nebyly. Dnes máme jen tu naději, že tato praxe mlčení bude dodržena také nyní, ovšem ve zvýšené míře, nanejvýše se nám od poví, že celá věc je vlastně obchodní tajemství, že bychom tím poškodili skutečné zájemce. Ale toto obchodní tajemství bude vlastně tajemstvím veřejným, o tajných a tajených subvencích a darech. Zmínil jsem se, že v tomto státě na podporu podnikání bylo dáno několik zákonů. Stručně na ně upozorním z toho důvodu, abych ukázal, že v těchto zákonech je pamatováno na dosti přesné provádění a možnost kontroly. Nedávno projednávaný zákon č. 76 z r. 1927 o daních přímých. V §u 52 dává možnost osvobození od daně výdělkové podnikům, jestliže tyto vedou řádné knihy a zavádějí výrobu, která doposud v tuzemsku zavedena nebyla. O té věci rozhoduje ministr financí a ministr obchodu. Osvobození od této daně výdělkové je na 5 let. Ovšem podnik nesmí vykázati větší rentabilitu než 6% vloženého kapitálu. Jestliže je výtěžek větší, od 6 do 8%, jest sleva poloviční. Tato výhoda se poskytuje i podnikům, které stávaly dříve, třeba nebyly nové, když zavedou novou výrobu.

Poukazuji rovněž na jiný zákon z r. 1921, č. 102, který značným způsobem podporoval investici do průmyslových podniků. Tam kde se jednalo o postavení nových obytných budov, bylo možno odepsati z daňového základu 70%, ne ovšem najednou, nýbrž každým rokem 1/10 na investice vložené do továrních budov, na stroje nové bylo možno odepsati 50%, ovšem zase ve lhůtě 10 let.

Marně se tážeme, kde taková přesná ustanovení jsou v tomto zákoně. A přece je nutno nepřehlížeti, že se průmysl a podnikání podporuje ještě jiným způsobem. Musím ukázati na doposud stávající povolovací řízení. Budu míti příležitost ukázati, co znamenají cla při ochraně průmyslu, ale mohu říci k tomu ještě něco jiného. V tomto státě byla kdysi doba, kdy se na exportní zisky dělala daňová předloha. Exportní zisky měly býti náležitým způsobem postiženy. Zdá se mi, že skutečně tato předloha byla úplně správná, výminečně exportní zisky mají býti skutečně postiženy daní. Žel, že exportéři a za nimi stojící banky v tomto státě i r. 1921 byli silnější. Exportéři to vyhráli, exportní daň nestala se skutkem, ale my bychom právě považovali tuto exportní daň, kdyby byla shromážděna k podpoře průmyslu exportního, za nejsprávnější a ne lepší podporu našeho exportního průmyslu. Musím se dále tázati, o který průmysl tu jde, tu bude dohad snad ležící na snadě, ale co skutečně exportní průmysl sám pro sebe, pro svou záchranu dělá. Tato otázka musí býti nejdříve zodpověděna, než skutečně se natáhne ruka na podporu z prostředků veřejných. Pak teprve je možno uvažovati, jakým způsobem je ohrožena soutěživost nebo existence průmyslových podniků. Především je třeba, aby podpora exportnímu průmyslu nebyla dávána dvakráte, jak budu míti příležitost poukázati. Děje se to cly a dále hotovými subvencemi. To především platí o cukerním průmyslu exportním. V opačném případě, nebude-li těchto věcí dbáno, tento zákon je vlastně již vyvrácen důvodovou zprávou, pokud jde o průmysl cukerní. Sleva na dani je myšlena pro ty případy, kdy naše daně, které zatěžují výrobu, jsou vůbec větší, než podobné daně má cizina nebo když jich cizina vůbec nemá. Než se stejným právem a se stejným účinkem musíme se také dotázati po opatřeních ochranných. Máme-li my opatření ochranná, jichž cizina nemá, nebo taková opatření, která jsou v cizině menší, jsme my proti cizině ve výhodě a neměli bychom se v tomto případě dožadovati ochrany další, odpisem nezapravených nebo návratem zaplacených daní. V daném případě tato ochranná opatření jsou především cla. Clo cukerní je tak úžasné, že převyšuje daleko cenu cukru. Cifry nás o tom poučí. Cena suroviny loco Ústí za 1 q podle posledního záznamu bursovního je 139 Kč, cena rafinády základ krystal 555 Kč, odečtu-li od této daně placené v tomto státě 209 Kč, zbude mně zde za cukr 346 Kč, ale cena naší cukrové rafinády v Londýně činí jen okrouhle 182 Kč. Prosím, z toho jest jen jediný důsledek, že my zde přeplácíme 1 q cukru o 164 Kč dráže, než cukr je prodáván v cizině. Proč je to možné? Možno je to pouze proto, že náš cukrovarnický průmysl je chráněn neobyčejnou ochranou celní. Koeficient předválečný je násoben 13, na 1 q cukru je 338 Kč cla, to znamená, že toto clo převyšuje cenu suroviny 2,5kráte a cenu rafinády téměř jedenkráte. Pak se ovšem nemůžeme diviti, že za těchto okolností podloudně přes hranice dováží se náš cukr a nemůžeme se pozastaviti nad tím, že okolní státy k tomuto hospodaření klidně nepřihlížejí. Již tato vysoká ochrana celní jest otevřeným dumpingem. Vidíme, že k těm dalším subvencím, které mají býti poskytnuty tímto zákonem, nemohou klidně přihlížeti okolní státy Polsko, Německo a Rakousko. Dnes se zařizují také podle těchto okolností a zvyšují clo na náš cukr. Tím přirozeně ovšem také náš vývoz bude opravdu brzděn. (Předsednictví převzal místopředseda Horák.) Co představuje tato strašná ochrana v praksi pro konsumenta? V republice se konsumuje 3,5 mil. met. centů cukru. Přeplácí se na cenu 1 q proti výrobní ceně po odečtení daně 164 Kč. To znamená, že konsumenti v tomto státě k podpoře cukerního průmyslu platí 574 mil. Kč ročně. Konsumenti vydržují (Výkřiky posl. Srby.) opulentní zisky cukrovarů a cukerního průmyslu a přes to, že takovým způsobem nezákonným u nás konsumenti jsou přidržováni k tomu, aby platili na cukerní průmysl, ještě s touto podporou cukrovarský průmysl spokojen není. Žádá se dalších 45 mil. Kč daní obchodových. V jádře víme, že to bude zase daň obratová, kterou tento průmysl platí. Žádá se o 35 mil. Kč, které mají býti vyplaceny z odvedené daně konsumenty, z daně obratové. Zvyšuje se ještě dále cena cukru v tomto státě kolem 90 mil. Kč. Celkem znovu se má přispívati cukrovarní industrii 170 mil. Kč ročně.

Je opravdu velmi smutným dokladem otrlosti této koalice, že se nezamyslí nad tímto stavem, že si nepoloží samozřejmou otázku: Je možno ještě dále přinášeti oběti z kapes konsumentů a z důchodu státu na podporu tohoto průmyslu? A je možno subvencovat cukerní průmysl, když je uvnitř chráněn hradbou celní, kterážto věc padá tím více na váhu, že státy okolní této vysoké celní ochrany nemají nebo mají ochranu menší, neboť jinak bychom cukr do těchto států vyvážeti nemohli.

Ptám se dále: Může býti veřejnost bezpečna, že tyto národohospodářské věci prvého řádu budou opravdu řešeny spravedlivě, když dnes celá veřejná kontrola je vyloučena?

Další otázkou je, komu budou tyto výhody skutečně udělovány. A tu si dovolím tvrditi, že podle tohoto stavu, který je nyní, tento zákon je zákonem speciálním. Pan kol. referent to vyvracel, ale já to chci prokázati, že tento zákon jest speciálním zákonem na ochranu průmyslu cukerního. Je tedy marné všechno zamlouvání a smlouvání, že se zde myslí též na ostatní průmysl, který bude potřebovati této úlevy. Řekl jsem, že k tomu schází program. Marné bylo namáhání jiného pana kolegy v rozpočtovém výboru, který ukazoval, že tato výhoda má přijíti k dobru také drobnému průmyslu, živnostenské výrobě. Z toho jednoduchého důvodu, že na ostatní průmysl podle těch disposic, které jsou dnes, absolutně ničeho nezbude. Veškerá podpora, která bude k disposici, bude pohlcena skutečně jen průmyslem cukerním.

Slavná sněmovno! Historie cukrovarnictví z posledních let je opravdu velmi poučná. Zajisté, že všichni jsme pamětníky toho, jak pěstitelé řepy byli v boji s cukrovarnickým kartelem. Dobře se pamatujeme na onen živelný odboj, který provedli řepaři tím, že odepřeli pěstování cukrovky. Tento boj mezi řepaři a cukrovary po převratu má trochu jinou podobu. Pozemková reforma poskytla vzácnou příležitost, aby s pozemky zmocnila se také cukrovarů československá republikánská strana. Můžeme říci, že této příležitosti velmi hojně použila. Heslo, které pro tuto otázku bylo raženo, bylo tak zv. porolničení cukrovarů. V této nové posici vytvořením rolnických cukrovarů proti cukrovarům průmyslovým boj neustal, ale je převeden na jiné koleje. Byl zde sveden boj o surovinu, o řepu. (Posl. Koudelka: Než se dohodli.) K tomu přijdu.

V té době přišli na svůj účet řepaři, neboť cukrovka byla cukrovary přeplácena. Kdo všímal si toho vývoje, viděl jasně, že tento boj bude skončen kompromisem. Byl jsem tak smělý, že před 5 lety v rozpočtové debatě jsem to řekl, že pánové se sesednou s papírem a tužkou v ruce a že si spočítají, že při stejných zájmech pokračování boje znamená obapolné ztráty a tak z nepřátel stanou se přátelé. Jako doklad tohoto přátelství byl utvořen kartel cukrovarnický loňského roku, který svoji existenci zahájil velmi slibně, totiž zvýšením cen cukru o 14 hal na 1 kg pod rouškou krytí dopravních nákladů. Tento cukerní kartel ihned vyinkasoval 491/2 mil. Kč pro sebe. Tak boj řepařů proti cukrovarům, boj rolnických cukrovarů proti průmyslovým cukrovarům je likvidován, ale útraty tohoto boje musí nésti konsumenti. To vidíme jednak z předlohy, kterou projednáváme, jednak tyto útraty ponese stát, v podstatě zase jen širší nositel dávek státních, občanstvo. Žel, že zde nejde jen o útraty těchto bojů. Ono zde jde také o hrubé chyby. Jde zde o prohrané spekulace cukerního průmyslu. Porolničení cukrovarů dálo se skutečně s větší dravostí než promyšleností. Nezřízená touha zmocniti se cukrovarů přehlédla některé velmi osudné věci v postupujícím vývoji cukerní industrie. Především přehlédla vůbec, jakým způsobem bude se ubírati vývoj výroby cukerní, jakým způsobem uplatní se na cukerním trhu světovém náš průmysl cukerní. Věřilo se v těchto dobách pořád ještě v trvalou platnost bílého zlata, což ovšem bylo oprávněno jen ve válce a krátký čas po ní. Tato nevědomost přirozeně vedla k tomu, že do přejímaných starých cukrovarů se starým nepotřebným zařízením byly vloženy investice, které jen ztěží daly by se umořovati a úrokovati při skvělé konjunktuře, a které při nynějším poklesu cen cukru ve světové soutěži připravují pasivitu, ba některé podniky mohly se snad octnouti na pokraji úpadku. K této chybě, která je zaviněna neprozíravostí republikánské strany čsl. venkova, druží se ovšem ještě kapitola jiná. To jsou ony prohrané bursovní spekulace, které velmi hluboko sáhly do kapes cukrobaronů, ba ohrozily existenci cukrovarnictví. Žádám velmi důrazně, abychom nezapomínali dnes na tyto dvě velmi důležité věci, které také v podstatě způsobily, že se musí naše cukrovarnictví ve světové soutěži ucházeti o státní podporu a že cukrovarnictví je dnes v této soutěži slabé. Nezapomínejme na ně, když mezi hlavní důvody, které pro ochranu cukrovarnictví se uvádějí, jest světová konkurence cukru třtinového proti cukru řepnému a z toho pochodící nutný pokles cen a okolnost, že není možno za daných okolností vyráběti stejně levný cukr u nás. Dále se jako důvody uvádějí preferenční cla anglická, jež zatím, jak konstatovalo "Národní Osvobození", neohrozila vývoz bílého zboží v tomto roce, ale v budoucnosti vývoz našeho bílého zboží ohroziti mohou. Nezapomínejme na tyto věci proto, poněvadž jsou hlavní příčinou neschopností našeho cukrovarnictví v zahraniční konkurenci. A nezapomínejme, že tuto neschopnost nemá platiti ten, kdo se prokázal neschopným, kdo je bezprostředním účastníkem, to je cukrovarnický průmysl, který mimochodem - mám ovšem na mysli průmyslové cukrovary - měl značné reservy a značné fondy, o jejichž výši nemáme dnes ponětí. Tyto útraty má však platiti ten, kdo při dnešních nesmyslně vysokých cenách cukru u nás nemá na výrobě cukru žádného zájmu, totiž domácí konsument, který by dostal v cizině náš cukr daleko laciněji. Tuto neschopnost má platiti dnes konsument zdražením cukru a defraudací daně obratové jako daně spotřební, slevou daní obchodních, jichž jádrem je zase daň obratová.

Slavná sněmovno! Může-li co pobouřiti, je to právě ona lehkomyslnost, s jakou se převaluje břemeno, jež by měl nésti v prvé řadě podnikatel, na konsumenta a stát. Může-li co pobouřiti, je to především ona bezprogramovost, s jakou se ku řešení této na výsost důležité otázky přichází.

Co učinil cukrovarnický průmysl pro svou sanaci? Kdo je interesentem na této věci? Především surovárny a rafinerie. Co učinili řepaři sami, kteří měli z pěstování cukrovky, zejména v některých letech, veliké výnosy, a táži se dále, co učinili ti ptáci, kteří nesejí aniž žnou a přece sklízejí. Co učinily v této věci banky? Marně se ptáme. Činy těchto zodpovědných činitelů jsou pro veřejnost velikým tajemstvím. Znám jest jen jediný čin, to je vztažená dlaň s posupným příkazem: "Konsumente plať a státe dej!"

Vedoucím cukerního průmyslu musí býti jasno, že krise cukerní není a nemůže býti přechodnou. Konkurence cukrové třtiny bude čím dále tísnivější, neboť v této věci jde proti nám tropické slunce, které vytvoří s menším nákladem daleko více uhlíku, než můžeme vytvořiti my s největší námahou a nákladem. Nikdo není a nebude tak naivní, že bude mysliti, že se zastaví stavba cukrovarů v okolních státech, které chtějí býti soběstačnými, ať je to Italie, Jugoslavie, Rumunsko, Polsko nebo Rusko, ať to jsou státy za oceánem, Argentina, Kanada, nebo dokonce jistě nebude nikdo tak naivní, aby myslil, že tyto cukrovary v cizině budou zavřeny, že svou konkurencí těmto cukrovarům znemožníme další existenci. Naši cukrovarníci to vědí a přece neříkají, co bude dále, jaké jest východisko do budoucnosti. Nejjednodušší východisko by bylo, kdyby skutečně mohl býti zvýšen konsum cukru doma. Ale toto zvýšení konsumu cukru doma představuje si vládní majorita tím, že tento cukr zdražuje, což musí ovšem vésti k poklesu konsumu uvnitř. Druhým nutným východiskem nejen pro průmysl cukrovarnický, ale také myslím, i rolnictvo je nutné přeorientování výroby. Soustavně na vývoz cukerní není možno dopláceti, když je zde vyložená okolnost, že ztrátu tohoto vývozu můžeme nahraditi doma v produkci, již musíme z cizího státu dovážeti. Panem referentem rozpočtového výboru byla celá věc velice zjednodušena. Sanace je nejen pro nahnuté cukrovary, nýbrž sanace je také pro řepaře a slyšte, sanace je také pro dělníky, aby mohly býti vypláceny slušné ceny za řepu. Tento vývěsní štít, myslím, že je trochu děravý. Já se divím, že nikomu z těch pánů nepřišlo na mysl, kteří se zabývají osudy zemědělské výroby u nás, že dovážíme do tohoto státu ročně 45.000 vagonů obilí, že dovážíme do tohoto státu za 100 mil. masa, tuku, vajec atd. Nikomu z těchto pánů nepřišlo na mysl, že půda, kterou bychom odejmuli produkci cukerní a myslím, že bychom ji odejmuli někde velmi zdravě, poněvadž při vysokých cenách cukrovky počala se řepa pěstovati i na polích, která žádným způsobem řepnými nejsou, byla by využita daleko intensivněji obilnářstvím. Strach, že dělnictvo nebude zaměstnáno, okamžitě by odpadl, kdyby zde byla zvýšena živočišná produkce, poněvadž při chovu dobytka a živočišné produkci je třeba daleko více lidských sil, které by ze zmenšeného průmyslu cukerního mohly býti vzaty. Já jsem před více než 25 lety četl brožuru dr Arnošta Krause o rolnících dánských a velice mi imponovalo, jak rolníci si tam dovedli pomoci z krise. Dánští rolníci plně svůj důchod měli v chovu dobytka, vývozem jeho do Holandska, Anglie a jinam. Když vývoz poklesl, dovedli se dánští rolníci přeorientovat, vrhli se na mlékařství, chov drůbeže, vývoz vajec a dovedli skutečně nahraditi onen úbytek, který nastal v chovu dobytka. Promiňte prosím, že mám lepší mínění o českém rolníku, než má dnes cukrovarnický kartel, který místo zdravého vývoje předpokládá, že tento český rolník je mrzák, a dává mu berličky subvencí. To, co dokázal rolník dánský, jistě by dokázal český a myslím, beze všech horentních subvencí. Ovšem tato cesta je trochu delší, není tak pohodlná, je zodpovědná, ale je třeba podtrhnouti, je to cesta poctivá. Pocházím z Hradecka a mohu říci, jak se řešily potíže řepařství a cukrovarnictví v kraji čistě řepařském. Prvé řešení bylo čistě liberalistické, ponecháno bylo konkurenčnímu boji a konkurenčnímu vývoji, kdo v tomto vývoji neobstál, byl prostě odklizen. V tomto vývoji upadl jeden z prvních a největších cukrovarů v Čechách v Kuklenách asi v r. 1875, za nedlouho na to takovým způsobem upadl cukrovar v Opatovicích. Následující řešení v našem kraji byla již organisována cukerním průmyslem, koncentrací. Tak zrušen byl později založený cukrovar v Kuklenách, tak při provádění pozemkové reformy byly zrušeny cukrovary ve Chlumci n. C., v Sadové-Dohalici. Tento koncentrační postup výroby musí býti také přizpůsoben novým naléhavým potřebám a poměrům nynějším.

Zatím ovšem vidíme, že republikánská strana českého venkova, která by velmi nerada ztratila jen jediný přeinvestovaný cukrovar, a cukrovary průmyslové, ty, prosím, prožívají velmi blahé doby, neboť jsou přimknuty k republikánské straně českého venkova, k rolnickým cukrovarům, tyto průmyslové cukrovary jedí ze společné mísy subvenční politiky cukrovarů rolnických. K tomuto postupu, myslím, slavná sněmovno, nemohou mlčeti ostatní kruhy průmyslové. Ostatní kruhy průmyslové musí to pociťovati jako pokoření. Žel, že zatím jsme neslyšeli z těchto kruhů průmyslových nic jiného nežli napodobování taktiky právě průmyslu cukrovarnického, také ti průmyslníci textilní a jiní, kteří se dnes nacházejí v dočasné krisi, natahují ruku po státní subvenci. Slavný sněme! Já chci upozorniti, že to nebyl příslušník naší strany, že to byl příslušník strany kapitalistické, býv. ministr dr Rašín, který ukázal textilním průmyslníkům dveře, když se u něho ucházeli o nějakou podporu. Ovšem od té doby se změnily trochu poměry v republice. A dnes zde stojíme před jinými fakty.

Já zde musím vzpomenouti, jakým způsobem za podobných okolností jinak si počínala vláda všenárodní koalice. Bylo to tuším r. 1924, kdy ceny cukru na světovém trhu stoupaly a podnikatelé tuzemští chtěli vyrovnati tuto cenu cukru ve zvýšených cenách také pro konsum vnitřní. A co se tehdy stalo? Bylo tehdy vázané hospodářství a koalice pohrozila cukernímu průmyslu, že jakmile zdraží cukr, nepůjde ani kilogram cukru přes hranice. A tato hrozba, vážení pánové, účinkovala. Proč však dnes tato koalice, když má skutečně možnost, aby snížením ochrany celní donutila průmyslníky k tomu, aby nezdražovali, proč tato koalice nepoužije této své moci a práva? (Posl. Bechyně: Protože kartel je součástí vlády!) Já k tomu přijdu.

Kdyby tato vláda skutečně chtěla použíti tohoto nařízení, musela by udělati jedno. Tato vláda by musila poručiti nejdříve sobě. Prosím, pan dr Kramář, který dostal pochvalné uznání za úspěšnou činnost, jíž hájil zájmy cukrovarníků, který je ve velmi blízkém vztahu s p. dr Preissem a se Živnostenskou bankou, která je účastna sta miliony na cukerním průmyslu, ten si ovšem nemůže poručiti, zrovna tak nemůže si poručiti pan kol. Bradáč a kol. Černý, kteří zde representují ony porolničené přeinvestované cukrovary. Ale prosím, když tito pánové nejsou schopni nějakého spravedlivého činu, když těmto pánům je sobecký zájem bližší, nežli zájem konsumentstva a nežli zájem státu, táži se, co zde učinila čsl. strana lidová, co učinili ľudáci a živnostníci, kteří ve svých provoláních a nyní ve volbách poukazují, že jsou zástupci a zastánci chudých drobných vrstev. Tyto vrstvy neměli by skutečně mlčeti k tomuto jednostrannému opatření. Tyto strany zradily zájmy oněch lidí, které zastupují. Dovoluji si je k odpovědnosti volati tím spíše, že tyto strany, které vždycky tolik bouřily proti škodlivým výstřelkům kartelovým, zůstávají zde úplně státi. Tento válečný pokřik proti kartelům je parádní kus v jejich volební agitaci, který je po čase vždy oprášen a předkládá se lehkověrným voličům k věření. Na místo boje proti lichvě, proti korumpujícím subvencím, na místo ochrany občanstva a státu vidíme zde zbabělý útěk vlády a na druhé straně tvrdý a vítězný diktát cukerního kartelu.