Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je paní posl. Pechmanová. Dávám jí slovo.

Posl. Pechmanová: Slavná sněmovno! Paní a pánové! Tři roky trvalo, než dostala se předloha, kterou dnes projednáváme, na stoly členů posl. sněmovny a senátu. Celé tři roky vyžadovalo příprav toto torso, které je předmětem dnešního jednání. Víme, že tato věc není osobní vinou pana referenta, ale víme také, že ministerstvo veř. zdravotnictví, až na řídké čestné výjimky, mělo velmi málo štěstí. Velební pánové na křeslech tohoto ministerstva nemohli pochopiti poslání tak důležitého státního úřadu a není nic přirozenějšího, nežli že ve své mentalitě zkreslili ducha ministerstva veř. zdravotnictví. (Tak jest!) A toto zkreslení ducha tak důležitého odvětví veřejné správy projevuje se soustavně všude. Projevuje se i v tom, že za dobu trvání republiky velmi málo jsme měli příležitosti o ministerstvu veřejného zdravotnictví něco zvláště význačného slyšeti, ale že zejména od r. 1925, od doby posledních voleb, ministerstvo veř. zdravotnictví zejména na poli zákonodárném, kde by bylo tolik práce a kde tolik úseků veřejné péče zdravotnické čeká na opravdovou plodnou práci, téměř vůbec ustalo ve své činnosti.

Slavná sněmovno! Celé tři předlohy zákona pocházející z iniciativy ministerstva veř. zdravotnictví projednávaly sněmovny Národního shromáždění od r. 1925, a to ještě předloha dnešní je v tomto počtu zahrnuta! I tato předloha, na kterou se tolik čekalo, a tato předloha, od které jsme si tolik slibovali! Pan dr Tiso, dnešní ministr veř. zdravotnictví, byv pozván při řídkých schůzích zdravotnického výboru, kterých se za dobu od r. 1925 konalo právě 7, v jedné z těchto schůzí přednesl určitý druh exposé. Bylo to v ožehavé otázce zrušení §u 144. Aby nemohlo býti pochybnosti o tom, byl-li můj úsudek, který jsem prve pronesla, upřílišněný či nikoli, poukazuji, že pan ministr veř. zdravotnictví při této příležitosti uznal za vhodno prohlásit, když do debaty zasáhne, že se od něho toto zasáhnutí očekává jako od římskokatolického kněze. Tedy nikoliv ministr veř. zdravotnictví, nikoli vysoký hodnostář státní, nýbrž římsko-katolický kněz mluvil o požadavku zrušení §u 144! Pan ministr veř. zdravotnictví si dal tento svůj, v mnohém směru klasicky kněžský, římsko-katolický názor stenografovati. Před tím byl ministrem veř. zdravotnictví dnešní zástupce min. předsedy msgr Šrámek. A ta historie celá byla velmi podobná. Zdravotnický výbor trpěl chronickou nezaměstnaností, a aby se tato nezaměstnanost nějak zakryla, byl požádán pan ministr msgr Šrámek, aby přednesl svoje exposé ve zdravotnickém výboru. A pan ministr Šrámek se dostavil a přednesl nikoli exposé, ale "hudbu budoucnosti". Protože ministerstvo nemělo možnosti a podkladu, aby mluvilo o konkretních věcech, o tom, co dělá a co je třeba, co k tomu účelu zařídilo, mluvil pan ministr o tom, co bude jednou ministerstvo dělati. Při té příležitosti zdůraznil zejména svůj zájem o tělesnou výchovu a o její prostředky, zejména o sport. To, co pan ministr tenkráte ve svém exposé naznačil, že se bude díti, z toho se slavnostně neuskutečnilo nic, ale museli jsme čekati na doslov k tomuto exposé až do jubilejních oslav republiky a ten doslov se dostavil v podobě sportovních medailí, z nichž jednu dostal msgr Šrámek a řadu jich jeho "Orlové". Tak, vážená sněmovno, dámy a pánové, vypadá veliký rozmach energie, kterou jsme očekávali od úřadu centrálního, od republikánského úřadu ministerstva pro zdraví lidu. Není snad jediné osoby, která by se odvážila namítnouti, že v ministerstvu veř. zdravotnictví při dostatečné iniciativě a vůli zejména těch vedoucích činitelů nebylo by dosti práce a rozsáhlého okruhu působení. Naše veřejné zdravotnictví není v takovém stavu, abychom si mohli dovoliti takové dolce far niente, abychom si mohli dávati a sklízeti vavříny. Máme mnoho těžkých a ožehavých úkolů, ale setkali jsme se s takovým zvláštním ovzduším v tomto ministerstvu zdravotnictví, že jsme jen my, kteří jsme toto ovzduší znali, mohli pochopiti, že je vůbec možno, aby se stalo to, co mně osobně se přihodilo, když jsem v jedné z těch řádných schůzí zdravotnického výboru po náležitém zdůvodnění svých požadavků předložila 4 otázky, o nichž jsem požádala, aby nebyly zodpověděny přítomnými pány referenty na místě, nýbrž aby mně odpověď na ně byla dodána písemně, až pánové budou míti možnost náležitě je prostudovati a jimi se zabývati. Ale za dobu půldruhého roku tuto odpověď jsem nedostala.

Myslím, že tento postup je více než charakteristický. Nepravím, že to je osobní indolence, neříkám, že to je nedostatek dobré vůle, ale tvrdím, že to je reflex, odlesk toho, jaké je vedení, toho, kdo má odpovědnost v tomto složitém resortu a že bohužel byla to převážná většina pánů, kteří prokázali velmi málo pochopení pro tyto důležité úkony.

A nyní konečně, když za 3 roky si odpočinul návrh na úpravu porodnické služby - a bylo to zásluhou našeho ministra veř. zdravotnictví, kol. Tučného, který vzkřísil snahu, aby návrh zákona o porodnické pomoci jednou vyšel ze zajetí byrokratických šuplat - museli jsme viděti, že vypadá tak, že jsme nemohli býti nadšeni. Ale domnívali jsme se, že při dobré vůli mnoho se dá změniti. Domnívali jsme se, že při dobré vůli bude lze, abychom do zákona vtělili, co tam chybí, co tam bezpodmínečně musí býti, má-li tento zákon býti zákonem opravdu dobrým a pokrokovým. Ale zmýlili jsme se. Zákon byl přepracován, byl dokonce senátem vrácen, ale ve formě, ve které představuje se dnešní předloha zákonodárným sborům, není ani úplnější, ani lepší, ani dokonalejší. Naopak v mnohém je tento zákon zhoršen, v mnohém ještě neúplnější, než byl. Poukázali jsme, že forma, ve které se před námi objevil návrh zákona, jest až nebezpečná v demokratickém státě, že je nebezpečno, aby se ponechávala v zákonech tak velká část zákonné materie ke zpracování úřednictvu, aby se nechávala tak veliká mezera v duchu zákona, která má býti vyplněna nikoliv zákonodárcem, nýbrž byrokratickým úřadem, který podle naší ústavy má jen jediné právo, zákon vykládat, k zákonu dávati prováděcí nařízení, ale pouze na podkladě tohoto zákona, a nikoliv, jak se nám tak často stalo, že prováděcí nařízení celý zákon zdeformuje, ba co se také stalo zejména v ohledu veřejné služby zdravotnické, že k vydaným zákonům po 5 let nebylo vůbec prováděcí nařízení vydáno.

Obávali jsme se toho a proto jsme protestovali proti původnímu zákonu. Ale zákon, který projednáváme dnes, má podobné mezery a odvolává se na celou řadu vládních nařízení a zvláštních osnov a jejich zpracování, kterým se pověřují úřady. Ale tento zákon vedle těchto věcí má ještě řadu jiných nedostatků; na př. že se nepostaral o rayonování porodnické služby, o rayonování působnosti porodních asistentek tak, jak se v původním předpokladu zákona přece rýsovala.

Tento důležitý nedostatek zákona, to, že se zákon nestará o rozdělení, o rayonování porodnické služby, jest nejtěžším kamenem úrazu, ten je sám o sobě s to, aby celý zákon v jeho rozsahu a velkém významu byl praxí a skutečností nejen zkreslen, nýbrž v praxi a v praktickém provádění postrádal významu, který jsme od něho očekávali a požadovali.

Největší zlo, které jest možno konstatovati, pokud se týká porodnické služby, jest fakt, že ačkoliv máme v republice Československé pravou přesilu zkoušených odborně, i prakticky připravených porodních asistentek, že jejich nerovnoměrné rozvrstvení způsobuje stav, že ve velkých městech a průmyslových střediscích, krajinách bohatých máme porodních asistentek nadbytek, který vede nejen k neslušné vzájemné konkurenci, ale i k nedostatku zaměstnání v těchto krajích, poněvadž na méně než 1000 obyvatel v mnohých krajinách připadá jedna školená porodní asistentka. Tyto poměry mají ten neblahý důsledek, že z těchto nezaměstnaných, většinou velmi inteligentních porodních asistentek stávají se profesionální abortérky, propadají tak zlu, na které hyne pomalu naše společnost. Na druhé straně tento stav produkuje i úžasné důsledky v těch krajích chudých, komunikačně nepřípustných a málo schůdných, v krajích horských, kde jest katastrofální nedostatek porodních asistentek, takže se stává, že veliká řada žen rodí bez odborné kvalifikované pomoci a že tak jejich novorozené děti zůstávají bez pomoci a že není také postaráno o náležitou ochranu a poradu pro ženy v těhotenství a že zejména tam, kde se jedná o pathologické těhotenství nebo o pathologický porod, dochází k úžasným katastrofám. Z těchto poměrů rekrutují se případy, které u nás menší počet zrození a zvyšují úmrtnost rodiček nebo trvalou invaliditu rodících matek. Chtěli bychom, aby zákon měl v prvé řadě toto vše na mysli a tyto poměry odstranil. A ukázali jsme cestu k tomu. Žádali jsme, i odborné organisace porodních asistentek domáhaly se s celou vervou, aby se přistoupilo k rayonování porodnické služby. Poukazovali jsme, že je možno na základě zkušeností ve zdravotních okresech provésti takovéto rayonování. Poukazovali jsme k tomu, že jsou zde posudky odborníků, které si ministerstvo veř. zdravotnictví vyžádalo, odborníků na slovo vzatých, lidí, kteří mají bohaté a hluboké zkušenosti životní a kteří mají také skvělé zkušenosti jako porodní odborníci. Profesor Jerie, dr Pachner, prof. Müller a všichni ti lidé, kteří poctivě se snažili o to, aby pomohli rozumným způsobem tomuto zákonu, podávali ministerstvu zdravotnictví rozklady a v těchto rozkladech velice nepokrytě říkali svůj názor. Ten názor není nic lichotivého, ale ilustruje poměry u nás, kde ministerstva bez výjimky, to není jen ministerstvo zdravotnictví, s velkou zálibou se ohánějí tím, že volají odborníky a že se táží o radu. Ale nikdy jsme neslyšeli, že by kterékoli z těchto ministerstev také hlasů těchto odborníků dbalo. Vždycky se velice ležerně přecházelo k dennímu pořádku a nad důvody odborníků vítězily důvody mocensko-politické a politické justamenty. V tomto zákoně jsme si představovali, že materie, kterou on obsahuje, nemá v sobě nic politického, poněvadž, paní a pánové, zrození člověka je stejně důležitý okamžik, jestli se člověk rodí v té nejposlednější a nejzastrčenější chatě nebo jestli se rodí na bulvarech přepychem zaplněných. To je fakt, který pro společnost lidskou, alespoň pro společnost, která je si vědoma svých úkolů, je velice důležitý. Ale jak je vidět, ani tak daleko nesahala u nás odpovědnost úřadů, jež měly iniciativu v této věci a proto jen se mohlo státi, že odborný názor, který podepsali pan prof. Jerie, Pachner, Müller, Rubeška, Trapl a dr Janů, zůstal nepovšimnut, ačkoli v něm pánové otevřeně říkají, že nejzákladnější nedostatek porodní pomoci návrhem tímto se neřeší, totiž nesrovnalost distribuce porodních asistentek. Je to totéž, co říkáme i my. Ti lidé, kteří mají své velké zkušenosti praktické, potvrzují ve svém odborném názoru a poukazují na stejné zlo a trpce vytýkají, že návrh zákona nebral k tomu zřetele, ačkoli pánové říkají, že dalo by se toho dosáhnouti bez nákladu, bez zvláštních obětí, jen s dobrou vůlí. Pak ovšem nemůže se nikdo diviti, když my posuzujíce tento zákon, konstatujeme zřejmě vážný, křiklavý nedostatek této dobré vůle.

Chápali jsme velice dobře, že je třeba, chceme-li soustavně postupovati a vykonati dobré dílo, také rozšířiti obor vědomosti těch, jimž svěřujeme tak důležité úkoly. To je jediná věc, kterou v zákoně upřímně vítáme, totiž rozšíření doby určené k odbornému vzdělání porodních asistentek, její zvýšení ze 4 měsíců na 10 měsíců. Avšak, paní a pánové, přece nikdo se nebude domýšleti, že tímto jediným plus zákona vyhojíme již všechny nedostatky a všechny bolesti, jimiž trpí naše služba zdravotnická a zejména jimiž trpí naše pomocná služba porodnická. Vítáme toto rozšíření odborné znalosti, poněvadž zejména se zákon postaral o to, aby také porodní asistentka mohla těchto znalostí a zkušeností nabytých upotřebiti, protože zákon rozšiřuje obor její působnosti nejen na péči o těhotnou ženu, na péči o rodící matku, a novorozené dítě, ale také na péči o kojence. A tu vážená sněmovno, jsem u jedné důležité otázky. Hrozí se, a ještě dnes se vrátím k tomu, co tu bylo před tím řečeno s tohoto místa, důsledky depopulace. Pan zástupce min. předsedy dr Šrámek, když byl ministrem veř. zdravotnictví, předstoupil před posl. sněmovnu na tuto tribunu a plamennou řečí mluvil do svědomí všech, kteří se dopouštějí toho hříchu a spolupůsobí ať již svým názorem anebo mravním vztahem či jinak na této depopulační politice.

Dnes jste slyšeli před chvílí pana kol. Krejčího. Citoval 50 let staré pohádky k tomu účelu, aby povzbudil chuť v našich ženách roditi a vychovávati děti, a tu jste mohli také viděti, jak falešný je názor naší společnosti na úkol matky, na otázku mateřství a jak lehkomyslně se dívá tato naše společnost na tyto důležité úkoly. Msgr Šrámek i jako ministr veř. zdravotnictví i jako římsko-katolický páter, pan kol. Krejčí, jako příslušník strany lidové, horlili proti hříchu zabíjeti nový život. Dokazují nám, že též ten klíčící život v hodině početí již je pro lidskou společnost a zákony její něčím posvátným, nesmí se rušiti, poněvadž každé rušení znamená zabití. Ale oba pánové zapomínají na to, že naše společnost má sice svoje sentimentální vztahy názorové ke klíčícímu životu, avšak zapomíná na veškeré vztahy mravní k životu, který již žije (Potlesk.) v těchto poměrech, zapomíná na svoji mravní povinnost k těm, kteří jsou nositelkami tohoto života, které jsou opatrovatelkami těchto klíčících životů a které přinášejí lidské společnosti ty nesčíslné bezejmenné, stajené oběti tím, když dávají národu a společnosti nové občany, o nichž vědí, že jejich život bude v tomto zápase tvrdý a nerovný a že společnost lidská bude k nim nelidská, že je bude odstrkovati a šlapati. Když jsem slyšela kol. Krejčího zde vyprávěti a horliti o té posvátnosti vychovávati řadu lidí, o tom zákazu zabíjeti, vzpomněla jsem si, jak má dvojí stránku tato celá morálka. Pánové měli na mysli jenom ty legitimní děti a legitimní manželství, poněvadž ten názor naší společnosti na děti i legitimní a na děti nepocházející z legitimního manželství, názor ražený nejenom římským, ale také kanonickým právem, ten názor se neshoduje s tím, co tu řekl pan kol. Krejčí. Ten názor jenom ukazuje, že církev, která vytvořila apotheosu mateřství, rozlišuje mezi dítětem manželským a nemanželským, že nejenom na těch farách se to nemanželské dítě odstrčí a schovává, ale v celém občanském životě se to dítě šlape a odstrkuje. A teprve v desátém roce trvání republiky, když marně čekáme, když již marně doufáme a když již zoufali někteří, podávala naše strana návrh na zrovnoprávnění nemanželských dětí po stránce právní a dědické. To pány dosud nenapadlo, že to je součástka toho zákona "nezabiješ", že je to důležitější otázka život zrozený již zachovati! A když pan ministr Šrámek nám vykládal nebezpečí depopulace a strašil nás statistikami, zapomněl při tom na jedno.... (Posl. Zeminová: A jak se postaral o matky?) Nejenom že pan ministr Šrámek nemohl říci, že ani on jako ministr veř. zdravotnictví ani dnes jako ministr sociální péče, nýbrž že ani strana jeho, strana lidová, neučinila nic ve prospěch této matky ze širokých vrstev, pan ministr Šrámek dokonce zapomněl, že je zkušeností, že depopulace, kterou se straší v nejhorších důsledcích, nastupuje teprve ve chvíli, kdy ke zmenšenému počtu zrození přistupuje zvýšený počet úmrtnosti kojenců, zvýšený počet invalidních žen, matek budoucích pokolení i zvýšený počet úmrtnosti rodiček. Teprve pak cítíme depopulaci a teprve pak depopulace v pravém slova smyslu nastává! Teprve nyní se přichází s prvním pokusem, aby energie ženina, vynaložená na nové zrození, byla řádným způsobem zužitkována pro lidskou společnost. Lidská společnost razí heslo, ochrana dítek a mládeže, heslo, které bylo svěřeno polooficiálním institucím. A když jsme vzali k ruce rozpočet a dívali se, jak se tyto instituce podporují, našli jsme tam, že na celou řadu potřeb v jiných rozpočtech peníze a úhrady najdeme, ale na péči o děti duševně méněcenné, na děti strádající v ohroženém prostředí, ať mravně nebo fysicky, jsme nikdy úhrady nenašli. Tyto položky soustavně rok od roku seškrtáváme a rok od roku nemilosrdně popravujeme.

Viděli jsme, že se nejen falešně chápala péče o dítě, ale že se naprosto nechápala péče o matku. Naprosto se nechápalo poslání lidské společnosti starati se o to, aby také žena v těžkých dobách těhotenství měla, co potřebuje, abychom neměli případy, že matka buď rodí při práci, nebo že do poslední chvíle před zrozením dítěte těžce a nad své síly pracuje, abychom neměli případy, kde bychom museli dodatečnou péčí vynahrazovati, co se podchytiti nedá, ale naopak se postarali, aby to málo, co dosud zákony dávají, nebylo lehkomyslně ohrožováno. Viděli jsme to nedávno v boji o sociální pojištění. Nikdy nezapomenu panu kol. Dubickému, že měl odvahu přijíti do sociálního ústavu a tam mluviti proti rentám kojícím ženám, proti oprávnění na mateřský odpočinek před narozením dítěte. To byla brutalita, která se citlivě dotkla dítek, žen i matek v Československé republice a která je krvavou ironií, když si k tomu přimyslíme dnešní teatrální vystoupení pana kol. Krejčího. Takhle se zákony neřeší, takhle nenaplníme § 126 ústavy, kde se výslovně praví, že v republice mateřství je pod ochranou zvláštních zákonů. (Výborně!) Ani jeden zákon jsme neudělali a tam, kde jsme měli v parciálních zákonech aspoň částečné jejich opatření, buď je musíme do krajnosti brániti, anebo při nejbližší příležitosti začínají se odbourávati. Podívejme se na celý názor dnešní společnosti na mateřství! Dnes společnost matku kastuje nejen tak, jako velební páni, ale ještě jinak a namnoze ještě hůře. Dnešní společnost kastuje matku dělnici, matku úřednici, matku učitelku, matku lékařku. Dnešní společnost si dala vnutiti určitý názor na mateřství veřejné a státní zaměstnankyně při boji o platové zákony a dopustila se té neodpustitelné brutality, že po dobu trvání mateřské dovolené snižuje požitky těchto zaměstnankyň o 20 %.

Pak bude pan kol. Krejčí mluviti o tom, že se má podporovati vůle pro mateřství. Proč ji pánové z vládních stran nepodporují, proč nezlepšili ten zákon, proč nedají ženám, které chtějí býti matkami a chtějí vychovávati děti a musejí se plahočiti v denním zaměstnání za skývu chleba, možnost na zákonný podklad k důstojnému a sebevědomému mateřství? (Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.) Podívejte se, co se dnes připravuje pro učitelky. Budeme odbourávati ty sociální vymoženosti, jak to pan msgr Šrámek mluvil. A jednou z těch sociálních vymožeností, vymožeností zdravého rozumu je zrušení celibátu učitelek. A dnes přijde ministerstvo školství a nár. osvěty a kterýsi pan referent vypráví, že těhotná učitelka ve škole snižuje důstojnost učitelského stavu a vážnost k učitelkám. To je možno v 10. roce trvání republiky! Takovéto byrokratické názory je možno vtěliti na papír a patrně se s nimi přijde také do sněmoven. Tvoříme si, pánové a paní, divný názor o těch, kteří měli dosud z valné většiny v rukou ovládání věcí veřejných. Tvoříme si divný názor o mravním poměru muže nejen k ženě, ale i k společnosti a divnou představu o té mravní odpovědnosti, kterou má cítiti nejen žena, ale kterou má a musí cítiti také muž. Kastujeme také mateřství lékařky ve veřejné službě, poněvadž v březnu 1927 vydáno bylo nařízení, kterým se upravují požitky a poměry těchto zaměstnanců, a tam mezi výjimkami zvláštního zřetele hodných a vyžadujících zvláštního povolení úřadu jest provdaná lékařka a lékařka-matka. Je zařazena ve stejné stupnici, pokud se ocenění týče, jako ti, kteří se dopustili zločinu proti veřejné mravopočestnosti nebo zpronevěry ve veřejném úřadě. To jsou ty výjimky, které potřebují zvláštního souhlasu úřadů a mezi těmi najdete provdanou ženu-lékařku, ale zejména lékařku-matku. Takový je názor, který razí dnes společnost na mateřství!

Pánové, my nepotřebujeme krásných frásí, my nepotřebujeme apotheosy mateřství, kterou vytvořilo římsko-katolické náboženství, nýbrž potřebujeme mravní názor společnosti na mateřství, potřebujeme povznesení mateřství ne frásemi a příležitostnými oslavami, nýbrž prohloubením mravního vědomí společnosti a mravní závaznosti, mravního ohledu k funkcím, které se vykonávají pro celou lidskou společnost a celý lidský rod. A dokud naše společnost nedovede raziti takovýto názor na mateřství, bude všechno marné, budou marné i takovéto parciální zákony. Ani v nich se nám nepodaří zachytiti a vystihnouti všechno, co je nutné. Nepodaří se to také proto, že i takové věci docela samozřejmé nedostatečně konáme. Vytkla jsem, že máme celou řadu míst v Československé republice, kde nemáme postaráno o porodnickou pomoc, ale že máme celou řadu míst, která jsou doslovně překrvena, přesaturována odbornými pomocnicemi. Myslíte, že se tento stav napraví tím, že zvýšíme vzdělanostní úroveň porodních asistentek? Obávám se velmi, že se tento stav ještě zhorší, poněvadž lépe školené, lépe vzdělané a inteligentnější ženy ještě tížeji se budou odhodlávati jíti do ztracených krajů, na ztracené posice, poněvadž ani společensky, ani sociálně, ani hospodářsky neposkytne se jim ničeho.

A ministerstvo se nepostaralo o tuto stránku. Nejsem z těch, kteří by chtěli proklamovati požadavek, že porodní asistentka musí se státi státním zaměstnancem. Bojím se zbyrokratisování, bojím se, aby byrokratická moc nerozhodovala nad každou takovou osobou a příliš si vážím opravdu důvěrné a intimní spoluúčasti porodní asistentky s rodící ženou, která by jistě byla velice dotčena takovýmto reglementováním. Ale bylo by třeba - a naše návrhy k tomu směřovaly - aby se i v duchu toho zákona z r. 1923 upravila povinnost obcí poskytovati porodnickou pomoc. Ale ta se nesmí upraviti jen literou zákona, aby v zákoně bylo napsáno, že za určitých předpokladů mají se státi taková a taková opatření. To se musí státi také určitou formou, kde budou dány k disposici nejpotřebnější věci a předměty, kde bude náležitě postaráno o jejich čistotu a úschovu, kde bude náležitě postaráno, aby tam, kde hmotné prostředky nestačí, byly fondy určeny, ze kterých by bylo možno honorovati tuto pomoc tak nutnou a ze kterých by bylo možno honorovati ji alespoň slušně. Ale pohořeli jsme se svými návrhy, byly jsme zamítnuty. Pánové z ministerstva zdravotnictví - já věřím, že jsou o tom zatím přesvědčeni - nám dokazovali, že přijde druhá část zákonné materie, která bude teprve zpracována a že tato část bude se týkati úpravy hmotných a hospodářských poměrů porodních asistentek. Bude-li to trvati zase 3 roky, bude-li to trvati pokud možno ještě déle, než se k této druhé části dostaneme, zatím ta prvá bude v praksi přivedena ad absurdum a budeme moci začíti zase znovu. A kdož ví při té rychlosti, kdy se dočkáme opravdového uspořádání a normalisování porodnické služby. Ministerstvo vyslovilo předpoklad zvýšeného vzdělání, dokonce zákon nařizuje porodním asistentkám nucené opakovací kursy. Máme svůj názor na opakovací kursy, domníváme se, že obnovení teoretických vědomostí je hodně důležité, ale jsme přesvědčeni, že není nejdůležitější. Jestliže tento zákon při tom, že není v něm obsaženo rayonování, naráží zase na potíže, které se v dnešní praksi vyskytují, jsem přesvědčena, že bohužel energie, peníze a všechno to, co bude vynaloženo na vyšší odborné vzdělání, bude ztraceno. Porodní asistentka ve svém odpovědném a těžkém povolání nežije pouze z teorie. Kdyby měla teoretické vzdělání sebe skvělejší, avšak nebude míti příležitost k dostatečné praksi, pak to znamená, že sebeskvělejší teoretické vzdělání nebude nic platné a nezachrání před degenerací těchto porodních asistentek ani opakovací kursy. Zase je zde viděti dvojí měřítko, které vždy máte na muže a na ženy. Máme přece lékaře. Porodní asistentka získává oprávnění k provozování své prakse na základě znalostí v odborném kurse nabytých a tím, že obdrží po složení zkoušek diplom. Stejně totéž je u lékaře. Jestliže on má studia hlubší, obor jeho působnosti je nepoměrně širší a všeobecnější než obor působnosti porodní asistentky, jejíž studium není tak široké, ale obor působnosti je přiměřeně užší. Od lékaře, i když zapadne do nejzapadlejší vesnice horské, daleko od veškeré civilisované společnosti, nikdo nežádá, aby dělal zkoušky a měl opakovací semestry, nikdo se nestará, že by tu mohly vzniknouti také mezery a že je to ponecháno jenom soukromé iniciativě a píli, aby se doplnilo a postupovalo s duchem času. Ale budiž, pánové jsou přesvědčeni, že je nutno od porodních asistentek vyžadovati tyto opakovací kursy. My tedy žádáme, když opakovacími kursy vytržena bude porodní asistentka ze svého povolání, přeruší svoji výdělečnou činnost, zůstane tedy bez prostředků existenčních, aby byla za to alespoň nějakým způsobem odměněna, aby se aspoň v opakovacích kursech nemusila sama vydržovati, aby nemusila platiti drahý byt a drahou stravu. Žádáme, aby při těch ústavech, jež zákon zavádí, byly zřízeny též internáty pro porodní asistentky, frekventantky opakovacích kursů. Zákon se stará o to, aby postihoval trestné činy, dopustí-li se jich por. asistentka, krutými pokutami, které podle § 10 mají připadnouti státní pokladně. Žádáme změnu tohoto § 10 v tom smyslu, aby pokut takto vybraných bylo použito ve prospěch nemajetných a pilných frekventantek opakovacích kursů.

Tento zákon ve svých úvodních paragrafech také stanoví, že k vykonávání porodnické praxe oprávněny jsou ženy bezúhonné. Zabývali jsme se ve zdravotnickém výboru velmi dlouho touto otázkou bezúhonnosti a doporučovali jsme, aby tato písm. b) v §u 2 byla změněna a aby tam stálo "mravně bezúhonné", protože si nepřejeme, aby politických deliktů, snad úplně bezvýznamných, proti komukoliv mohlo býti využito takovým způsobem, že by ohrožovaly jeho poctivou, řádnou existenci. Žádáme proto, aby v důsledku toho také z odst. 2 vyškrtnuta byla písm. b), t. j. podmínka, že nadřízený úřad ve zvláštních případech ohledu hodných může prominouti tuto bezúhonnost. Pánové, prominete, že nemůžeme této věci rozuměti. Buď někdo k vykonávání svého povolání, které má buditi důvěru v širokých masách, potřebuje průkazu o této bezúhonnosti anebo ho nepotřebuje, a my víme, že přílišná benevolence v tomto směru poškodila stav porodních asistentek nejenom hmotně, nýbrž i mravně. Jestli si někde přejeme rigorosnost, pak si ji přejeme zde. A aby to bylo na místě, navrhujeme úpravu předcházejícího odstavce tak, abychom měli záruku, že při těchto věcech nikým, tedy ani uchazečkou ani nadřízenými úřady nebude výkladu zákona zneužito. My jsme také dokazovali slavné sněmovně, že by bylo možno i v rámci tohoto návrhu zákona zavésti dodatečně rayonování. Náš návrh byl ve výboru zdravotnickém zamítnut vládní většinou. Obnovujeme jej v plenu sněmovny a apelujeme na rozvahu této sněmovny, aby s námi se postavila za správný a rozumný požadavek. Přejeme si, aby to, co jsem mluvila o zaostalých okresích, bylo též v tomto zákoně, jehož struktura našim požadavkům nijak neodpovídá, ale aby byla přece tato možnost v tomto zákoně dána, aby mohly obce přispěti nemajetným rodičkám tím způsobem, že zaplatí samy z prostředků obecních porodní asistentku, abychom tak pojistili na jedné straně nejen existenční možnost těmto porodním asistentkám v zastrčených krajích, nýbrž abychom na druhé straně zajistili odborně kvalifikovanou pomoc rodičkám ve všech krajích republiky. Přejeme si dále, slavná sněmovno, když už jsme ponechali úřadům tak důležitou část materie, jako je sestavení učebné osnovy příštích kursů porodnických, aby osnovy měly určitého ducha a určitý ráz. Nechceme odborníkům vykládati, jaký učebný materiál musí býti v osnově obsažen, ale chceme, aby tam za všech okolností byl předpoklad, že pro výcvik porodních asistentek mohou býti přijímány uchazečky nejen s náležitým školským předběžným vzděláním, nýbrž i se živým smyslem pro odpovědnost svého budoucího povolání.

Žádáme, aby učebný plán byl také zpracován podle tohoto předpokladu. Pokusili jsme se požádati také o přijetí návrhu na zřízení gremia porodních asistentek. Třebaže náš návrh byl ve výboru zdravotnickém zamítnut, přece jen jej opětujeme v domnění, že i když vládní majorita nepřipustí ani sebe rozumnější změny, jsme to povinni svému mravnímu svědomí a odpovědnosti, kterou přejímáme vůči celé veřejnosti.

Vládní majorita přijala nám dvě resoluce, třetí zamítla. Jaká resoluce byla zamítnuta vládní majoritou ve výboru zdravotnickém? Žádali jsme, aby povolaní činitelé přičinili se rozumným způsobem o to, aby v Československé republice propagováno bylo ústavní porodnictví, aby u nás propagován byl opak stavu, který petrifukuje na dlouhou dobu zákon, který projednáváme, t. j. zvyklost vykonati porod v domácnosti. Známe obtíže a těžké důsledky, které se připojují k tomuto odpovědnému a těžkému aktu. Víme, jak naše domácnosti jsou nedostatečné, víme, kolik i v inteligentních kruzích u nás ještě dnes je zaostalostí v otázkách hygieny, a přejeme si, abychom lehkomyslně nevydávali všanc životy rodiček a dětí. Energie na nové zrození vynaložená je nám příliš drahá, než abychom si přáli trvání a zachování stavu, který je dnes, kdy se úžasně lehkomyslně hazarduje s dvěma životy. Proto jsme chtěli, aby ústavní porodnictví bylo propagováno, aby se u nás alespoň při velkých ústavech nemocničních zřizovala porodnická oddělení, protože dnešní stav naprosto nevyhovuje.