Jednou z nejsmutnějších kapitol, kterou jsme
dosud zažili, je provádění pozemkové
reformy. Vstupem německých agrárníků
se věc ani o trochu nezměnila. (Posl. Schweichhart
[německy]: Ti nejvýše žebrají!)
Nejvýše, že tu a tam nějakému
chudákovi, ovšem Němci - neboť na Čechy
si páni z německého svazu zemědělců
ještě netroufali - vzali pronajatý pozemek
a přidělili nějakému protekčnímu
dítku. To je pozemková reforma našich pánů
z německého svazu zemědělců.
U německých drobných pachtýřů
bude to vyžadovati celých generací, má-li
býti všechno to bezpráví pozemkové
reformy zapomenuto. Jak však chtějí zvláště
čeští agrárníci a národní
demokraté pozemkovou reformu upraviti, jak chtějí
ty věci zkroutiti, nebo je to potupný výsměch,
jestliže falšují? Chci citovati jeden výrok,
který vyslovil ministr zemědělství
Srdínko v Brně při průvodu
jezdců. Řekl: "Otázka pozemkové
reformy má se řešiti nejen s hledisek vědeckých,
sociálních a jiných racionálních,
nýbrž je třeba také ohledů na
duši a srdce." Je třeba ohledů na duši
a srdce... Když se tak uváží, že
tisícům drobných zemědělců
byly pozemky vzaty, že jejich existence je ohrožena,
pak je to přece skutečně výsměchem,
jestliže dnes praví pan ministr zemědělství,
že je to otázkou duše a srdce. Chci vyprávěti
jen jediný případ, který tu věc
charakterisuje. V obcích Hradci a Střelice byly
malorolníkům najaté pozemky prostě
odebrány, bylo jim oznámeno, že jich již
nesmějí obdělávati. V zájmu
těchto drobných zemědělců jsem
se dotázal v pozemkovém úřadě
a bylo mi řečeno, že se to stalo z toho důvodu,
protože sousední obec Holíšov se stavěla
nepřátelsky proti škole, totiž, protože
byla proti stavbě menšinové školy; a proto
byly v sousedních obcích drobným lidem pozemky
odňaty. Dal jsem si práci, šel jsem za věcí
a tu vyšlo na jevo toto: Obec Holíšov nebyla
proti stavbě české školy, dala na stavbu
české menšinové školy 270.000 Kč.
Přes to však byla v sousední obci malorolníkům
pole odňata. Bylo řečeno, že se nedostalo
pro českou školu žádné staveniště.
Zjistil jsem, že se vůbec nikdo o nějaké
staveniště u obce neucházel, byla to tedy lež.
Obec prohlásila, že dává k použití
staveniště. Usnesení, že stavba české
školy se podporuje 270.000 Kč, bylo učiněno
jednohlasně. Já však nedávám
vinu úředníkům pozemkového
úřadu. České měšťácké
strany a zvláště druhá řada lavic
zde, ve které sedí národní demokraté,
jsou zlým duchem pozemkové reformy. Tyto pozemky,
jež byly vzaty chudákům, byly dány milionáři,
válečnému zbohatlíku, jakémusi
Pičmanovi, který obdržel již pozemky ve
třech sousedních přilehlých obcích.
(Výkřiky posl. Hackenberga.) Pronajaté
pozemky však přecházejí přes
všechno ospravedlnění do vlastnictví
Pičmanova. A to vše se odehrálo za diktátu
českého nár. demokrata Lukavského.
Je mi velmi líto, že zde není.
Vidíme tedy, že pozemková reforma se vstupem
německých měšťáků
ani v nejmenším nezměnila. Oni však také
nešli do vlády k vůli pozemkové reformě
nebo k vůli dovozním listům na uhlí.
Ne, tu musím vzíti pány z německého
svazu zemědělců do ochrany. Při pozemkové
reformě věděli, že půda je v
pevných rukou, že je tu k hospodářskému
posílení českého národa, že
se tím nesmí hýbati. A také pro dovozní
listy na uhlí nešli do vlády, to není
pravda, neboť to není ani 30 stříbrných,
jidášská mzda, jež by tu po případě
byli dostali. Šli do vlády pro něco zcela jiného.
Šli do vlády, aby vytvořili cla podle svých
svévolných požadavků, bez ohledu na
jiné třídy ve státě a to se
jim již větším dílem podařilo.
Šli do vlády, aby zakroutili krk sociálnímu
pojištění nebo aby je alespoň zhoršili.
Také to se jim částečně podařilo.
Šli do vlády, aby prolomili volební právo,
neboť nemohou snésti, aby v obci, v okresu a v zastupitelských
sborech seděl vedle nich dělník se stejným
právem. Přivedli to již tak daleko, že
do zastupitelstev byla provedena jmenování. Prosadili
zákon o obecních financích, jenž bohatým
ulevuje a chudé zatěžuje. Zabránili
všeobecnému volebnímu právu do zemědělské
rady. Usnesli se na zákoně o ochraně polí
- v senátě již byl přijat - jenž
je ve skutečnosti kulturní ostudou, neboť každý
opilý hajný může podrobiti ženy
a děti na volném poli tělesné prohlídce.
Chtějí honební zákon - posl. Heller
a sen. Křepek podali již v tom směru
návrhy - který všem majetným státním
občanům, třeba že snad spáchali
nějaký zločin, má přiznati
honební právo, kdežto dělníku
se již předem odpírá. Tyto a jiné
pohnutky přivedly měšťácké
strany k tomu, aby vstoupily do vlády a bylo by to neúctou
nás samých k sobě, kdybychom hlasovali pro
rozpočet. (Souhlas a potlesk poslanců něm.
strany soc. demokratické.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Dále má slovo p. posl. Füssy.
Posl. Füssy (maďarsky): Ctená snemovňa!
Vláda Československej republiky teraz, keď
republika oslavuje svoje desaťročné trvanie,
želala by si, aby Maďarstvo na Slovensku a v Podkarpatskej
Rusi s demonštratívnym oduševnením bralo
účasť na slávnostiach.
Prianie toto je naprosto neoprávnené, nespravodlivé
a neľudské.
Ak pozeráme na význam dátuma 28. októbra
v živote Maďarov na Slovensku, spatríme, že
tento deň pripomína nám výročie,
kedy došlo k národnej katastrófe Maďarov.
Či tedy môže ktokoľvek právom požadovať,
aby Maďari tento deň s radosťou oslavovali?
Maďarsko roztrhali proti našej vôli a tedy nemožno
človečensky predpokládať, že by
Maďar ochotný bol radovať sa tomuto osudnému
národnému nešťastiu. Či nie je
skôr oprávnenejší predpoklad, že
28. októbra prijde na um každému Maďarovi,
čo tohoto dňa ztratil a z očí ronia
sa mu slzy národnej bolesti. Veď už starý
maďarský básnik spieval o tom, že "nech
srdce zmení ten, kto vlasť mení". My Maďari
však nikdy nezmeníme, ani nechceme, ani nemôžeme
zmeniť naše srdce.
Do nášho srdca už pri narodení vlial Boh
lásku k národu a tento božský dar môže
nám len smrť vyrvať zo srdca. To je tá
jediná cesta a prostriedok, ktorým je možné
na veky umlčať našu národnú bolesť,
ale nech pustia na nás stá a stá smrtí,
i vtedy výsledok bude len ten, že bude menej trpiacich
Maďarov, avšak nenajde se ani jediného pravého
Maďara, ktorý by s radosťou oslavoval deň
národného smútku.
Československá republika do svojej ústavy
pojala voľnosť svedomia a voľnosť prejavu
mienky. Nuž, či ten duševný oktroj neznamená
otvorené popieranie tejto voľnosti, ktorý od
nás požaduje, aby sme sa v deň 28. októbra
radovali? Či je tam sloboda, kde ten, ktorý odoláva
duševnému oktroju, musí za to pykať? Musí
pykať za pravdu, ktorú mu nedovolia a nechcú
dovoliť prejaviť spôsobom zákonným
a v medziach zákona. Nuž či je národná
sloboda tam, kde násilím chcú nám
odňať našu národnú bolesť,
aby na jej miesto nasadili nám lživú radosť?
Stanoviskom vlády môže byť to, čo
všetky administratívné orgány dostávajú
v tajných nariadeniach ako pokyny, aby nás k tomu
pobádali a nám to ukladali, aby dňa 28. októbra
celým srdcom sme sa tešili, zakúpili si československý
prápor, vytýčili ho na budovu a všetky
okná domu osvietili, a ak je v Maďarovi rečnícke
nadanie, vtedy aby v rámci vopred pripravovaných
oslav vykričal do sveta, akou radosťou je naplnené
jeho srdce nad tým, že dostal novú vlasť
a že je opravdu šťastným občanom
tejto novej vlasti. Ovšem, že lebka, ktorá toto
tajné nariadenie osnovala, dala buďto písomné
alebo ešte tajomnejšie ústné pokyny, že
kto by takémuto "pobádaniu" s oduševnením
nevyhovoval, v oči tomu možno, ba i treba spomínať
nejaké právné následky a tieto post
festa i použiť. Toto stanovisko môže byť
stanoviskom vlády, avšak nemôže byť
stanoviskom práva, zákona a spravodlivosti.
Veď v prvom rade oslavovanie ani nie je povinnosťou
štátneho občana. Ani ústava, ani iný
zákon neuvádza to medzi občianskymi povinnosťami.
Naproti tomu podľa §u 121 úst. listiny je tu
voľnosť svedomia zabezpečená. Nikde neobsahuje
právo takej normy, podľa ktorej bolo by možno
predpisovať povinnosť, aby niekto, keď chce a má
všetky príčiny plakat, aby vtedy sa radoval,
a aby demonštratívnym spôsobom dal výraz
svojej radosti. Pravda je to, že štátní
občania maďarskej národnosti sa neradujú,
lebo nemajú k tomu príčiny. Násilie
však, ktoré chce pravé city utlačovať,
je neľudskosťou. A naprosto nesrovnáva sa to
so životom štátu, hlavu ktorého uctievajú
ako najväčšieho humanistu.
Je nikým nepopierateľným faktom, že deň
28. októbra 1918 je veľmi trúchlivým,
smútočným dňom v živote Maďarov.
Maďari na Slovensku tedy nemôžu deň tento
vítať ako sviatočný deň radosti.
Teraz však chcete, aby sme my Maďari neoslavovali len
počiatočný deň, ale i záverečný
deň desaťročia uplynulého od 28. októbra
1918, t. j. konečný radostný deň tohoto
desaťročia. Či Maďari na Slovensku a v
Podkarpatskej Rusi majú príčinu radovať
sa z toho, že týchto desať rokov uplynulo tak,
ako uplynulo? Či toto výročie tých
uplynulých desať rokov prinieslo v záverečný
deň zažehnanie národnej bolesti Maďarov?
Či na tento termín bolo dané Maďarom
právo národného sebaurčenia? Či
mohlo uplatňované byť právo Maďarov
ako národnej menšiny Československej republiky,
právo, ktoré je zaistené vo smluve Saint-Germainskej
a v Ústave československej? Na všetky tieto
otázky možno v pravde odpovedať len záporne.
A ako doklad tejto zápornej odpovedi možno uviesť
verejné listiny Československej republiky.
Pri príležitosti Rothermereovej akcie, s ktorou Maďari
na Slovensku a v Podkarpatskiej Rusi nemali naprosto nič
spoločného, pri úradnej asistencii cirkulované
boli donucovacie hárky o tom, že ľud na Slovensku
- medzi nimi i Maďari - nepraje si korekcie hraníc
a trvá na dnešných hraniciach republiky. Podpisovanie
týchto hárkov prevádzali s patričnou
presiou. Pri tomto postupe v oči tým, ktorí
upozorňovali Maďarov, že hárky tieto nemusia
podpisovať a že k plneniu tohoto neoprávneného
priania na zákonitom podklade nemožno ich donucovať,
zaviedli trestné pokračovanie, ba štátné
zastupiteľstvo samo prevzalo zastupovanie obžaloby,
a boli odsúdení. Tedy dokázali nielen to,
že zažehnanie národnej bolesti úradná
vôľa republiky dosiahnuť nechce cestou pokojnou,
ale že trestami chce si vynútiť a dosiahnuť
to, aby Maďari vzdali sa svojho národného sebaurčovacieho
práva.
Avšak i textom medzinárodnej smluvy saint-germainskej
a skutkovými okolnosťami jej vzniku možno dokazovať
i to, že prez to, že Maďari boli do tohoto štátu
vnútení a prez to, že Maďari podľa
úradného sčítania ľudu z r. 1919
činia 1/4 obyvateľstva
Slovenska, československý úradný vládny
režím nepokladal Maďarov ani za ľud Slovenska.
Smluva táto totiž vo svojom úvode hovorí:
"Vzhľadom k tomu, že ako národy Česka,
Moravy a jednej časti Sliezska, tak ľud na Slovensku
dobrovoľne rozhodli a spojili sa v stálu jednotku
za tým účelom, aby pod názvom Československej
republiky tvorili jeden svrchovaný a neodvislý štát...."
My Maďari nikdy nerozhodli sme sa k tomu dobrovoľne,
čo citovaná a tiež v československý
zákon pojatá smluva hovorí. My nikým
a nikdy neboli sme k tomu vyzvaní, aby sme sa k tomu rozhodli.
My Maďari nikdy nevyzvali sme zmocnencov, ktorí boli
by v mene Maďarov oprávnení takéto rozhodnutie
prejaviť, a nikomu nikdy nedali sme zmocnenie k tomu, aby
takýto prejav vôľe v mene Maďarov učinil.
Avšak ani jediný Maďar ani v našom, ani
vo svojom, rešp. v mene maďarského ľudu
nikdy takýto prejav neučinil. Proti tomu Jozef Szentiványi
v zasedaní poslaneckej snemovne Národného
shromaždenia zo dňa 24. novembra 1920, č. 25,
v mene celého maďarského ľudu Slovenska
a Podkarpatskej Rusi ešte i proti pešťskému
ratifikovaniu mierovej smluvy trianonskej protestoval.
Zo všetkých týchto faktov nepopierateľne
dôsleduje, že vôla, úradná vláda
a zmocnenectvo Československej republiky buďto nepokladala
Maďarov za ľud Slovenska alebo uviedla v omyl všetky
smluvné malé a veľké moci po tej stránke,
že Maďarstvo počítané bolo medzi
ľud Slovenska a že jeho legitimné pristúpenie
a dobrovoľné rozhodnutie vláda Československej
republiky fakticky mala pri ruke pri uzavretí smluvy Saint-Germainskej.
Obidva predpoklady sú plamennou výstrahou pre Maďarov
čo do oslavovania jubilea a účasti na ňom.
Lebo keď jeden milion maďarských duší
nepočíta sa ani za národ alebo na jeho vôlu
štátna moc proste sa vykašle a presadzuje vôlu
svoju, ač pokryte, v oči vôli ľudu maďarského,
vtedy prečo kladie sa váha na to, aby i maďarský
ľud oslavoval jubileum?
Do dejín tých desať rokov patrí i tá
Golgata, ktorou Maďarstvo prešlo tiež labirintom
štátneho občianstva a domovskej príslušnosti.
Je to vyhosťovanie, postrkovanie a vytváranie kategórie
Maďarov-bežencov, sú to šikany, ktoré
Maďari od 30 až 35 rokov na Slovensku bydliaci museli
podstúpiť preto, lebo administratívna vexácia
dôkladne využila proti ním otázku štátneho
občianstva a domovskej príslušnosti. Je to
nedodržovanie ustanovení zákona č. 152/1925,
je to vymeriavanie obrovských poplatkov za štátné
občianstvo, ďalej to, že exekutívna moc
jednoducho vykašlala sa na usnesenie vynesené jednohlasne
obidvoma snemovňami Národného shromaždenia
r. 1925 a nový zákon o úprave štátno-občianskej
otázky ešte podnes nepredložila a schváliť
nedala, aby neľudskosť na tomto poli i naďalej
mohla šarapatiť; všetko to patrí historii
desať rokov.
Avšak do utrpenia tejto doby Maďari môžu
si zaznamenať i strasti prepustených úradníkov
a penzistov. Koľko sĺz vyronené bolo v týchto
utrpeniach, to ani opísať nemožno, avšak
že vláda nespiechala tieto slzy vysušiť,
to je isté. Ba takmer kochala sa v nich, lebo veď
šlo o slzy maďarské. Po dobu desať rokov
chceli hrdinovia fantasmagorie národného štátu
zastrieť maďarstvo hmlou nekulturálnosti. Kričali
po zpätnom poslovenčovaní a zavierali školy.
Pre nich na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi bolo príliš
mnoho svetla. Roľníci, ktorí tvoria väčšinu
Maďarov, ešte ani dnes nemajú zemedelské
odborné školy. Na čo sú maďarským
roľníkom znalosti? Hlavným je, aby sa zadĺžili
a keď už budú žobrákmi, potom sa
už asimilačným snahám odnárodňovacím
poddajú.
Zemedelská kríza na Slovensku spôsobila, že
zemedelská výroba už nie je výnosná,
s čím súvisí všeobecný
majetkový úpadok Maďarov, zavieranie továrieň,
kritická situácia maloživnostníkov,
bieda robotníkov; všetko to je výsledok desaťročnej
tendencióznej hospodárskej politiky vlády
na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi. Na dôkaz toho stačí
dovolávať sa českého univerzitného
profesora Stoklasu, chýrečného chemika, ktorý
vo svojom naprosto objektívnom článku konštatuje
zanedbávanie zemedelskej prvovýroby na Slovensku
a nezbytné škodlivé následky toho pre
ľud a štát. Avšak výmluvným
je i fakt, že po dobu týchto desať rokov vládnuca
moc nepokladala za nutné na Slovensku a v Podkarpatskej
Rusi previesť meliorácie a osožné investície
za účelom zvýšenia produktivity, ač
v historických zemiach vývoju zemedelskej výroby
slúžia milionové fondy pre hospodársku
melioráciu. Rieky však v nedostatku akéhokoľvek
preventívneho opatrenia rozvodňujú sa voľne
takmer každého roku, lebo vláda štátu
nestará sa o to, že nebezpečím povodieň,
ktoré každoročne sa opakujú, stupňuje
sa hmotná zkaza ľudu na Slovensku, zvlášte
ľudu maďarského. A týchto desať rokov
nestačilo k tomu, aby povodniam urobila sa prítrž.
Mimoškolská ľudovýchova pripravená
je zákonom č. 67/1919, avšak napriek tomu,
že medze tohoto zákona rozšírené
boly nariadením z r. 1920 tiež na Slovensko, maďarské
národné menšinové výbory ešte
ani dnes nie sú ustavené, lebo márne obracali
sme sa na ministra školstva Hodžu, márne
obracali sme sa na zemského prezidenta Drobného,
márne usnášali sa všetky maďarské
okresné výbory, po dobu osem rokov nebolo možno
zjednať platnosť tomu ustanoveniu prevádzajúceho
nariadenia, podľa ktorého župani, rešp.
ich námestníci, teraz zemský prezident, povinní
sú hneď - a toto slovo "hneď" bolo
už r. 1920 nariadené - sozvať okresné
národné menšinové osvetové výbory.
Tedy to slovo "hneď" znamená dobu dlhšiu
ôsmich rokov, ak ide o záujmy maďarské.
V historických zemiach tieto osvetové výbory
pôsobia už dávno a rozširujú kultúru,
vzdelanie. A to podľa slov ústavy zove sa rovnakým
zachádzaním. Pán minister zahraničia
ovšem honosí sa v cudzine, že tento zákon
a toto nariadenie vydali a ukazuje na papieri, ako vláda
Československej republiky veľmi stará sa o
osvetu maďarskej národnej menšiny. Zamlčuje
však ten hanobný stav, že zákon platí
fakticky len pre Čechoslovákov a Nemcov, pre Maďarov
však nie, lebo vláda ohľadom Maďarov zákon
tento sabotuje. Zkrátka, ide tu o vedomé podvádzanie
verejnosti Europy. Avšak postarané bolo i o to, aby
maďarstvo na Slovensku zbavené bolo i slobody duševných
stykov so svojími pokrevencami v materskej zemi. Na Slovensku
niet maďarského odborného listu zemedelského,
avšak ani maďarský zemedelský list "Köztelek"
na Slovensko nepripúšťajú, len do Prahy.
Maďarské odborné diela, produkty maďarskej
literatúry neprepúšťajú sa cez
hranice. A tak tomu bolo cez celých desať rokov.
Zo zemskej zemedelskej rady na Slovensku, v ktorej mali by byť
Maďari rovnako zastúpeni ako Nemci a Slováci,
boli Maďari naprosto vytlačení. Zemedelské
komory dosiaľ neboly sriadené preto, lebo v tomto
prípade bolo by treba uznať tiež národnú
samobytnosť národnostných menšín.
Pod zámienkou kolonizácie v územiach rýdze
maďarských narysované boly československé
pruhy, aby mohlo sa povedať, že súvislého
maďarského územia niet. Z rozdelených
maďarských statkov maďarským roľníkom
nedali nič, leda do prenájmu tým, ktorí
svoju dušu zapredali a svoj národ zapreli. (Posl.
dr Slávik [maďarsky]: Maďari sú tu v republike
tak utlačovaní, že ešte i tu v parlamente
môžu maďarsky rečniť!) Ale naše
dane sú vám dobré k propagačným
účelom? Pre protinárodné akcie sú
dobré dane Maďarov? To je vaša jediná
bolesť, že tu môžeme maďarsky prehovoriť?
Snád za krátku dobu ani to nám nebude slobodno.
- Machináciami sčítania ľudu, vyhosťovaním,
tendenčným pozmenením súdnych okresov
pozmenili ste početný pomer Maďarov v jednotlivých
okresoch, čím ste pozbavili rýdze maďarské
mestá a obce jazykového práva. Maďarské
pravotárstvo zákonom pozbavili ste pravotárskej
slobody. Cirkvi evanjelicko-reformátskej napriek všetkým
zahraničným i tuzemským úradným
a poloúradným sľubom po dobu desať rokov
neuznali ste ešte ani podnes storočnú ústavu,
ani po zmenách, ktoré staly sa nutnými následkom
štátneho prevratu. Naproti tomu o evanjelicko-reformátskych
duchovných vyriekli ste, že svoje štátné
občianstvo väčšinou nemajú v poriadku
a odňali ste im kongruu.
Ani tých desať rokov nestačilo k tomu, aby
v ústave zásadne a písomne zaistené
kautely slobody do zákona boly pojaté. Ústava
to káže, a Národné shromaždenie
predsa nevynieslo zákon o kompetencii ministerstiev, aby
exekučná moc vo svojej neobmedzenosti voľne
mohla hrdúsiť voľnosť jednotlivca a národa.
Zákona o sudcovskej neodvislosti ani dnes nieto, zákon
o sudcovskej organizácii a zodpovednosti ešte vždy
chýbä, naproti tomu tak zv. "systemizácia"
ešte ani dnes nie je definitívne skončená,
sudcovské platy sú biedné, lebo sudcov treba
držať v prísnej ruke a v odvislosti, aby nemohli
prisluhovať spravodlivosťou narušenému právnemu
poriadku, zvlášte vtedy, ak vyžaduje si toho
záujem úradnej vládnej politiky. Zákon
o práve spolčovacom a shromažďovacom ešte
vždy chýbä, na proti tomu je tu "propagačná
kancelária", je tu ustálený špiclovský
systém. Bola a je tu dávka z majetku, sú
tu obrovské dane v rôznych formách, je tu
zhabanie majetku podľa fiktívneho zvýšenia
hodnoty. Podľa všetkého toho kľudne možno
uplynulé desaťročie označiť takto:
Desať rokov utrpenia Maďarov na Slovensku. (Posl.
Kocsis [maďarsky]: Nie je to utrpením, lebo Maďarstvo
v republike urobilo po dobu uplynulých desať rokov
väčšie pokroky, ako v Maďarsku za sto rokov!
To je mojim presvedčením!) Vy máte presvedčenie?
Veď vy ste sa sám raz vyjadril, že vaším
predsavzatím je vždy mať v úcte vládu.
(Posl. Kocsis [maďarsky]: Ovšem, mojích predstavených
musím si vážiť, musím si ich ctiť!)
A korunou všetkého toho je, že si prajete,
aby slasti týchto desať rokov teraz dňa 28.
októbra Maďari s radosťou a oduševnením
oslavovali.
Veľavážená snemovňa! Štátu,
ktorého vláda je takéhoto činu schopná,
neodhlasujem žiadon rozpočet. Avšak proti tomu
vzkazujem ľudu maďarských dedín, Maďarom,
aby svoje národné cítenie za nič a
nikdy nepopierali a aby 28. októbra so svojou národnou
bolesťou zostali vo svojom tichom domove a vrúcne
sa modlili k Bohu Maďarov. (Potlesk poslanců maď.
strany národní.)
Místopředseda Horák (zvoní): Dále
je ke slovu přihlášen pan posl. Prokeš.
Uděluji mu slovo.
Posl. Prokeš: Slavná sněmovno! Přicházíme
k projednávání poslední kapitoly rozpočtu
Československé republiky, o němž pan
ministr financí, když jej sněmovně předložil,
vyslovil se s velikým uspokojením, poněvadž
jest aktivní. Bilančně aktivním ovšem
náš rozpočet je, vykazuje dokonce několikamilionový
přebytek. Odpovídá-li však tomu stavu
náš celkový život v republice, jmenovitě
život chudších vrstev obyvatelstva, jest ovšem
jiná otázka, na niž by ani p. ministr dr Engliš,
ani kdo jiný mohli odpověděti kladně.
Měli bychom vlastně pocity radosti býti naplněni
v těchto dnech jistě význačných,
neboť stojíme již téměř
v předvečer 28. října, který
znamená 10. výročí vzniku našeho
státu, jeho samostatnosti, a neodvislosti. Pojem státní
samostatnosti není něčím malým,
existence našeho státního znovuzrození
sama o sobě byla největší událostí
světovou a nejskvělejším ziskem a ovocem
celého našeho národa a musí se tedy
díti nyní něco mimořádného,
že slavná vláda nemá jubilejní
nálady, že nemá za sebou celý národ,
ba naopak, že proti ní stojí veliká
část té nejdůležitější
složky národa, dělnické a výrobní
vrstvy, na jejichž práci závisí celá
existence naší republiky.
A tyto dělnické vrstvy proniknuté ideou socialistickou,
které proti Rakousku vedly boj jak doma, tak i za hranicemi
v době války, ať již zbraní anebo
v továrnách pasivní resistencí a tak
přispívaly k vítězství, z něhož
vyplynula Československé republika, stojí
v odporu proti nynější vládě
a nynější parlamentární většině.
A jsou to po výtce české dělnické
masy, představující nejméně
1 1/2 mil. voličů,
kteří perhoreskují nynější
vládu jako vládu buržoasně třídní,
širokým dělnickým vrstvám nepřátelskou.
A kterak může nynější vláda
representovati se jako jubilejní vláda československá?
Vždyť v ní nalézají se složky,
které 28. října společně nejásaly
radostí, že byla prohlášena Československá
republika, nýbrž stály tenkráte v zjevném
nepřátelství proti českému
národu, a kdyby bylo bývalo v jejich moci, byly
by jistě s radostí vítaly, kdyby čeští
rebelové a členové Maffie byli bývali
pověšeni na šibenicích. Vláda,
která představuje koalici, na jedné straně
s msgr. Šrámkem jako suplujícím
náměstkem ministerského předsedy,
s panem dr Kramářem, s panem dr Milanem Hodžou
a vedle nich s panem dr Mayr-Hartingem, s panem
dr Spinou, nemůže býti společností,
která by se stejnými pocity radosti oslavovala 10leté
jubileum republiky. Nemůže republiku s nadšením
oslavovati ani pan dr Petersilka, ani pan Szentiványi,
ani pan Füssy, ani pan Tuka, neboť ti
byli roku 1918 všichni nenávistníky myšlenky
české samostatnosti. A nemýlím-li
se, když již došlo ke schůzím čsl.
revolučního Národního shromáždění,
byli někteří účastníci
dnešní koalice ještě v postavení
německo-nacionálního odboje a se zbraní
v ruce postavili se s německými vojáky proti
nedílnosti území našeho státu.
A náš stát ozbrojenou mocí svých
nově zformovaných vojenských oddílů
musil dobývati Deutschböhmen, liberecké pomezí,
Sudetenland i Südmährenland. A mnozí z dnešních
německých koaličníků přisahali
v té době věrnost Deutschösterreichu,
které se konstituovalo jako svazový stát
republiky a dokonce v parlamentě nového Rakouska
ještě v listopadu a v prosinci 1919 fungovali jako
poslanci. Teprve rozhodnutí míru versailleského
zbavilo je ilusí o tom, že části Československé
republiky, německým kmenem obývané,
budou od republiky odtrženy.