Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Tedy s těmito pány je těžko našim nacionalistickým stranám měšťáckým oslavovati desetileté trvání našeho státu. Proto se nemohly odvážiti, aby uspořádaly nějaký společný projev, když socialistické strany a s těmi veliká část o naše vítězství tolik zasloužilých legionářů by do takové společnosti manifestovati nešli. Ostatně v koaličním táboře nepanuje žádná vzájemná láska, není tam žádné obdivování této nepřirozené koalice, však to dal nejlépe najevo pan posl. Špaček, když ve své řeči poukázal s otevřeností jen jemu vlastní, jak málo se cítí býti šťastným v tomto kruhu česko-německých zájemníků a spatřoval v našem politickém životě naprostý nedostatek demokracie. Čeští nacionální politikové velmi žehrají, že Němci za to, že s nimi dělají společnou protisocialistickou politiku, dávají si tyto služby velmi draze platiti. Němečtí agrárníci a němečtí křesťanští sociálové a maďarští zemědělci prosazují za nynější vládní koalice německonacionální požadavky a různé hospodářské výhody v takových rozměrech, že se jim o tom ani nezdálo. Jak soudí oni o svých koaličních přátelích neněmecké národnosti, slyšíme dosti často z různých projevů německých, a jejich sympatie nebo úcta k českým spolukoaličníkům dala by se dobře charakterisovati frází: "Grüße mich nicht unter den Linden." A přece tato koalice se drží, není sice tak pevná, jak to rád vyličuje tisk msgr. Šrámka, který ji nazývá pevnou na beton. Leda, že by to byl beton, kterého užívají pražští stavitelé na oněch stavbách, které se nedávno zřítily a ve svých troskách pohřbily celé desítky lidí. Pan Šrámek a dr Kramář jsou také takovými neodpovědnými architekty, kteří budují na tom betonu hospodářského chtění buržoasních stran českých, německých, maďarských i slováckých. Ale to neznamená žádnou mravní sílu, a ani stejnorodé zájmy individuelního sobectví zámožných vrstev nebudou s to, vytvořiti harmonickou jednotu, neboť staleté diference kmenové a národnostní se nedají tak lehce odstaviti.

S dělnictvem uvědomělým, představovaným socialistickými stranami, naše měšťanské strany se dohodnouti nedovedou. A přece měly by k tomu největší mravní povinnost a vláda vlastně by byla povinna ujmouti se čile s nejsilnější vůlí takové myšlenky, neboť jenom slepec nevidí, že poměry v Československé republice jsou pro široké vrstvy dělníků v celé řadě odborů a v různých částech republiky přímo nesnesitelnými. Či není ostudou pro nás, když v indexu světovém o výši mezd je Československá republika teprve až na místě čtrnáctém? V naší republice je skvěle vyvinutý průmysl, máme veliké přírodní bohatství, máme nejbohatší a nejúrodnější kraje v republice, a přesto hospodářské postavení dělného lidu ve veliké většině je mizerné a život dělnických rodin nedosahuje lidského minima ve státě uspořádaném, za jaký je naše republika všude pokládána.

Ano, v naší republice nahromadilo bohatství několik set továrenských podnikatelů, obohatily se banky, obohatila se obchodnická část měšťanská, vzrostl majetek a tím i blahobyt větších rolníků, ale životní úroveň dělníků, drobných lidí, státních zaměstnanců, učitelstva, ta volá neustále po zlepšení a stát právě je nejvíce povolán, aby neřídil své zákony a celou svou politiku jenom k ochraně vrstev majetkových, nýbrž daleko více jest jeho povinností usnášeti a uváděti v život takové zákony a zařízení, které by znamenaly dobro v širším slova smyslu.

Poněvadž projednávání rozpočtu a jeho číslice znamenají obraz péče státu o jednotlivé veřejnoprávní, hospodářské, sociálněpolitické, kulturní, komunikační a kanalisační úkoly, musím se zabývati některými otázkami z onoho území, které mám čest jako poslanec zde zastupovati. Jsou to otázky celé severovýchodní Moravy s těmi rozsáhlými průmyslovými závody železářskými, hornickými, chemickými, továrnami na vagony a automobily, kde také dřevařský, textilní a vůbec veškerý průmysl od Hranic až po Těšín a od Jablunkova celým Karvínskem, Bohumínskem, Hlučínskem přes Opavu až za Gräfenberg představuje XIV. župu moravsko-slezskou. Tomuto kraji měla býti věnována největší pozornost se strany vlády a veřejnosti.

Po stránce politické bouří se všechny vrstvy obyvatelstva celého Slezska, Těšínského i Opavského, že je zásah vlády a vydání zákona o nové úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy č. 77 zbavil staleté samosprávy. Prohlášením tohoto zákona a odstavením zákona o župách přestala existovati historická země Slezsko a stává se pouhým zeměpisným přípojkem k Moravě; moudrá naše vláda nazvala tento nový útvar zemí moravsko-slezskou. Slezané bez rozdílu stran a národností protestují proti tomuto aktu nynější vlády, která beze všech skrupulí zrušila to, co věky existovalo, co mělo vytvořenou tradici a sloužilo ku prospěchu domácího obyvatelstva. Připojením Slezska k Moravě se správní pravomocí, jež bude vycházeti z Brna, zhorší se velmi vyřizování potřeb Slezanů. Z vlastní zkušenosti jako poslanec, poněvadž jsem již 22 roků působil na moravském zemském sněmu i ve vídeňském parlamentě a nyní 10 roků již v československém Národním shromáždění, vím, jak těžko jsme se dovolávali z těch našich, dříve od Vídně, od Brna a nyní od Prahy tak vzdálených krajů různých zařízení, která vlády jak vídeňská, tak zemská vláda v Brně a tak i československá vláda v Praze ve svém sídle řešily, anebo k jejímu řešení napomáhaly. Nyní sloučením země slezské s Moravou vznikne daleko větší správní území, jehož střed bude nikoliv v skutečném geografickém středu, nýbrž vzdálen sta kilometrů od slezských Sudet. A praví-li ruské přísloví, že do nebe je vysoko a k carovi daleko, je tomu stejně tak z Ostravska a ze Slezska, jak vůči Brnu, tak vůči Praze.

Marně byla vláda varována před provedením zákona č. 77 ze dne 15. června 1927. Vláda a celá "osmička" představující tu naši málo slavnou koalici, byla ke všemu volání, ke všem výstražným hlasům hluchá. Pan ministr dr Engliš posadil se jako sv. Jiří na komoně a šermoval mečem, na němž bylo vyryto, že musí té nehospodárné hydře obecním majetkem utnouti všechny hlavy, a zatím tento zákon vyvolal jen zmatky, způsobil hotovou katastrofu hospodaření obcí i okresů. Obce i okresy byly sbory samosprávnými, na které byl právě český národ pyšný, a ještě dnes jsem četl v "Nár. Listech" chlubný poukaz, že samospráva česká v okresích a obcích byla pýchou obyvatelstva a baštou proti rakouské byrokratické a germanisační činnosti.

A nyní je tato pravomoc a tím i demokracie okresů i obcí pouhou fikcí, neboť zákon č. 77 jí bere úplně rozhodování neodvislé od státní moci. V územním zastupitelstvu bude rozhodujícím ne činitel vyšlý z voleb zemského zastupitelstva, nýbrž byrokrat, jmenovaný vládou. V okresních zastupitelstvech budou presidiovat okresní hejtmani a okresní zastupitelstva musí aportovati jen to, co oni připustí. Zemská zastupitelstva, jakož i okresní nejsou tělesa povahy politické, jejich pravomoc bude se však vztahovati na tolik otázek kulturních, hygienických, komunálních, dopravních a jiných, že při posuzování jejich nelze úplně pominout i politické momenty a zřetele. A proto, ať se vláda sebe více namáhá, aby u nás vytvořila takový útvar, jako snad mělo Rusko v územních zastupitelstvech s carskými zástupci v čele, tato zastupitelstva budou odpovídati složení obyvatelstva podle národností a podle politického roztřídění. To se potlačiti nedá, ani když bude jedna třetina členů těchto zastupitelstev jmenována vládou, která jistě bude protežovat jenom svoje oddané lidi, a jmenovitě od nynější vlády bude těžko lze očekávat, aby dbala jedině všeobecného prospěchu; bude tu zase rozhodovati politický klíč, v němž největší sousto shrábnou klerikálové a agrárníci. A podle toho také to bude v těchto zastupitelstvech vypadat.

Co způsobil zákon č. 77 v obcích, musí býti zaznamenáno přímo netoliko jako hřích proti duchu svatému, nýbrž jako největší provinění na všech obcích Československé republiky. Z tisíců obcí ozývají se protesty proti účinkům tohoto zákona, který jim svázal ruce. Stanovil přirážky obecní jen do výše 200% a odebral mnohým obcím zdroje příjmů z přídělu z daně obratu, z daně přírůstku hodnoty a zrušením působnosti §u 27 novely zákona o prozatímním hospodářství obcí z r. 1921. Stát ukládá obci povinnost o místní chudé, ale zařadí-li nyní obec do rozpočtu k tomu účelu vyšší položku, dozorčí úřad, zemský výbor, to škrtne. Obec má pečovat o bezpečnost občanů v každém směru, obec má pečovat o zdravotní stav obcí, který lze obstarat jenom zřizováním léčeben, nemocnic, solárií pro osvětlování tuberkulosních dětí i dospělých, ochranoven pro matky a kojence, útulků, pro rodící ženy bez přístřeší, obec je povinna starati se o zdravotní stav svých chudých obyvatel, ale když tak chce činiti, stojí to peníze, které jí Englišův zákon vybírá z rukou.

Sestaviti nyní obecní rozpočet je těžkým úkolem, není-li přímo nemožnou věcí. Město Mor. Ostrava předložila rozpočet moravskému zemskému výboru na r. 1928 již v listopadu r. 1927. Zemský výbor nechal jej ležet nevyřízený až do měsíce května 1928. Pak jej vrátil se škrty ve výši asi 5 mil. a nařídil obci, aby se tomu seškrtanému rozpočtu přizpůsobila. Nařídil, aby město Mor. Ostrava zdanila již vše, co přísluší v její pravomoc, aby zavedla různé dávky, jako z plynu, z elektrické energie a naznačil, aby činžovní dávka byla zvýšena až na zákonem stanovenou výši 25%. Místo dožadovaných 7 mil. Kč k hrazení schodku města Mor. Ostravy poukázal zemský výbor 1 mil. Kč. Finanční odbor, městská rada, městské zastupitelstvo, finanční komise provedly v rozpočtu zemským výborem vráceném některé škrty. Ovšem nemohla obec připustiti škrty, které by znamenaly zrušení mateřských školek, zrušení školního lékařství a zastavení jakékoliv soc. péče, nemohla připustit, aby nedokončené stavby cest a vybavení města bylo zastaveno, když tam všechny záruky na zdárný vývoj jsou dány. Zemský výbor také škrtá v požitcích městských zaměstnanců, předpisuje obci, aby je snížila, kolik má míti definitivních, kolik výpomocných a smluvních zřízenců. Moravský zemský výbor sám je rozezlen, že ministerstvo vnitra škrtá v jeho soustavě úřednické, a uplatňuje tuto taktiku nyní proti obci. A rozpočet obecní podstupuje nyní hotovou Odyseu. Z Ostravy vandruje do Brna, z Brna zase zpět a přes to nemůže se dostati k místu. Budeme míti již pomalu konec roku a moravský zemský výbor ještě neschválil korigovaný rozpočet pro r. 1928 a tak schází základna k sestavení rozpočtu pro r. 1929. Nejenom to, berní správa neposkytla ještě ani obci přehled daňových předpisů pro průmyslové závody, takže tu není ani obraz finanční síly, podle něhož by mohla obec stanoviti své hospodářství. A tak tomu je ve všech větších obcích a městech. Takové potíže způsobil zákon č. 77. Pan dr Engliš sliboval, že zákon bude novelisován, změněn, poznají-li se jeho slabé nebo špatné stránky, ale p. dr Engliš už sotva své dílo, jímž se tak špatně zapsal v historii samosprávného hospodaření, zreparuje, neboť chybí mu k tomu vůle, chybějí mu k tomu zkušenosti, jichž nedostatek projevil při koncipování tohoto zákona, a nyní, když je před odchodem z vlády, už sotva napraví, co pokazil. Zato jeho odchodu česká samospráva nijak nebude želeti.

Nemohu pominouti, abych se nedotkl v moravsko-ostravském revíru skončeného vyjednávání mezi horníky, jejich organisací a zaměstnavatelskými kruhy. Na Kladensku komunisté udržují ještě horníky ve stávce a také v revíru rosicko-oslavanském jejich zásluhou stávka horníků byla vyvolána. V revíru moravsko-ostravském vyjednávání skončilo malým úspěchem horníků, který však má proto cenu, že ho bylo dosaženo beze ztrát a bez boje. Hornické požadavky o zvýšení mezd o 15% jsou docela oprávněny, protože životní poměry drahotou potravin jsou oproti letům minulým horší a kromě toho hornická práce je tak těžká, obsahuje pro dělníka tolik osobního nebezpečí, že musí býti také odměna za ní v poměru k jejímu charakteru a nebezpečí vyšší. A mzdy ostravsko-karvínských dělníků podle staré kolektivní smlouvy nebyly nijak přehnané. Podle kolektivní smlouvy před 5 lety smluvené pohybovaly se mzdy až do průměru 39.15 Kč pro havíře. Arciť v úkolové práci havíři vydělali více, anebo příplatky na ženu a za sobotní šichtu tuto výši zvedly, ale v celku mzdy horníků neodpovídají mzdám hornickým v jiných státech. Postavení horníků je o to těžší, že mají proti sobě bohaté kapitalisty a jejich technické představitele, kteří svými výpočty, uměle sestavovanými, chtějí dokazovati, že výdělky horníků jsou nadměrné a že oni nemohou více platiti. To není pravda. Horní podniky na Ostravsku, jmenovitě závody Báňské a hutní společnosti, Kamenouhelné závody vítkovické a jiné jsou výborně prosperující závody, které se stále a stále zdokonalují, je do nich investováno ročně mnoho milionů a vykazují skvělé zisky. Ostatně také výkon hornický v ostravsko-karvínském revíru enormně stoupl. Před 5 lety, r. 1923, když byla sdělávána kolektivní smlouva, činil jeden výkon jednoho dělníka za šichtu 8.20 q. Výkon ostravsko-karvínského horníka za jednu směnu r. 1928 činí 11.48 q. Tohoto zvýšeného výkonu není docíleno jenom moderními technickými stroji, nýbrž vypětím všech fysických sil horníkových při práci v dole. Páni kolegové z celé sněmovny měli by viděti, jak vypadají pracovní místa v některých ostravských dolech. Tam ve sloji mnohdy ani ne 80 cm vysoké horníci skrčeni a ležíce - kdy nad hlavami jejich na dotek jsou balvany, které sesutím znamenají smrt horníka rozmačkáním - pracují v potu a ve špíně do úmoru. Statistika úrazů na šachtách ostravských čte se jako bulletin z nějakého válečného bojiště. Celá veřejnost byla ohromena a v úděs přivedena stavební katastrofou na Poříčí, při níž, žel, tolik desítek lidských životů bylo zmařeno. Ale, slavná sněmovno, na ostravských dolech odehrává se krvavé drama, které znamená měsíčně 1000 i více úrazů, jimiž jsou horníci postiženi. Z těchto úrazů je celá třetina těžkých, vedle několika desítek přímého zabití. Z těch tisíců úrazů rekrutuje se pak v ostravsko-karvínském revíru ročně 2000 až 3000 zmrzačených horníků, kteří nejsou pak již schopni žádné těžší práce, jako mrzáci pobírají nedostatečnou rentu z bratrské pokladny a tak smutně živoří a prožívají ještě léta a léta beznadějného života. Lituji pouze, že se ostravsko-karvínským horníkům nepovedlo při vyjednávání prosaditi větších úspěchů. Zasloužili by si toho plně a jsem toho názoru, že naše vláda, která do vyjednávání svými horními úředníky zasáhla, měla vystoupiti s větší kategoričností proti zpupným uhlobaronům. Vláda má dosti možnosti, aby jejich pýchu stlačila a ví, kde může na ty naše uhelné průmyslníky, po většině cizince, silnějším vlivem zasáhnouti. Kdyby se bylo tak stalo v tomto vyjednávání, mohl být jistě úspěch horníků větší.

A nyní ještě chci se nakrátko zabývati vývody pana posl. Jaromíra Špačka. Kol. posl. Jar. Špaček prohlásil, že v naší demokracii a parlamentě nemáme vůbec demokracie, nýbrž že rozhoduje zastřená diktatura. Jenže neřekl, že je to diktatura česko-německo-maďarských majetkových stran, které tuto diktaturu provádějí na úkor demokracie, majíce v rukou celý státní aparát s úřednictvem, které slouží tomu, kdo je v dočasné chvíli u moci. Pan kol. Špaček stěžoval si, jak nyní germanisace znovu se projevuje v úřadech, ale hlavně ve velikých průmyslových závodech na Ostravsku, jak je vliv nynějšího kursu očividný. Z Vítkovických železáren vyhazují prý se lidé, kteří byli po převratu přijati jako mistři, inženýři nebo dělníci a přijímají se na jejich místa noví lidé němečtí. Tak prý je tomu také u závodů Báňské hutní a horní společnosti v Karlové huti u Frýdku, v bohumínské drátovně. Musím však uvésti tyto vývody pana kol. Špačka na pravou míru, neboť s těmi českými inženýry to vypadá poněkud jinak. Po převratě dostali se v čelo závodu a k větší moci mnozí čeští inženýři, kteří před tím zaujímali, třebas byli dobrými odborníky, podřízenější místa. Převrat udělal z nich ředitele, centrální ředitele a dokonce generální ředitele, z mladých inženýrů stali se závodní správci. Ale dělníci, ať již na šachtách anebo v hutích, v těchto novopečených pánech nenalezli žádné přátele. Protože dělníci jako socialisté byvše organisováni domáhali se lepších poměrů a slušnější mzdy, hleděli na ně čeští vlastenečtí inženýři jako na internacionály a podle pojmu platného ve straně národně-demokratické, která má vlastenectví v pachtu, a podle výroku paní Vikové-Kunětické, internacionalismus rovná se pomalu vyvrhelství. A tímto duchem prodchnuti jsou čeští vlastenečtí inženýři na ostravských závodech a projevovali svoji lásku k dělníkům tím, že při restrikci horníků propouštěli sociální demokraty a komunisty a kdo se chtěl na závodě udržeti, musil se vykázati legitimací národně-demokratického sdružení. Tak za pomoci z komunistické strany uprchnuvších sekretářů, kteří se stali sekretáři národně-demokratických sdružení... (Posl. Jos. Peter: A co byl Sekera? Nebyl vašim straníkem?) Nemluvte o Sekerovi, víte jak vaši tovaryši odflankovali z vaší strany a přímo vstupovali jako sekretáři do služeb žlutých národně-demokratických sdružení! Znáte přece Trlíka, který byl u vás přímo králem a který tam přeběhl! Se Sekerou jsme zúčtovali. Tak za pomoci z komunistické strany uprchnuvších sekretářů, kteří se stali sekretáři národně-demokratických sdružení, zřízena byla na Ostravsku líheň národně-demokratického hnutí mezi dělnictvem a na některých závodech obdrží horník nebo dělník jen tehdy práci, když projde národně-demokratickým sekretariátem a přinese si stvrzenku, že je členem národně-demokratického sdružení. To se děje v závodech, které patří německým židovským průmyslníkům, kteří se nestarají o to, je-li jejich dělník v té neb oné organisaci, žádajíce po něm jen práci. Ale čeští inženýři jsou kupovači duší a žádají tam kde mají moc, od dělníka i svědomí a čest a vnucují mu nedobrovolnou službu v hnutí, na které se opravdu socialistické dělnictvo dívá buďto jenom s útrpností nebo s opovržením. (Souhlas poslanců čsl. strany soc. demokratické.) Tedy my socialisté s českými vlasteneckými inženýry nemáme zrovna nejlepších zkušeností a mně se jeden mladý inženýr, jemuž jsem dopomohl k místu v závodech, odměnil tím, že se tam stal největším pronásledovatelem dělníků socialistických a fedrovatelem národně-demokratického sdružení, pod jehož fanglí demonstrativně chodí na nár.-demokratické manifestace.

Pan kol. prof. dr Schollich mluvil zde o národnostním utlačování Němců na poli školském. Domnívám se, kdyby posuzoval školské poměry v republice Československé z objektivního hlediska, nemohl by k tomu dospěti. Stav školství německého, mám-li na zřeteli poměry v naší župě, je netoliko uspokojivý, nýbrž skvělý. Němci mají všechny školy, kterých potřebují, a mají je lépe vybudované v poměru ke školství českému. Za 10 let trvání republiky musilo býti mnoho na tomto poli ve prospěch českého školství vykonáno, když za starého Rakouska české školství v národnostně smíšeném kraji bylo vždycky popelkou a pan kol. prof. dr Schollich sám nejlépe ví, jak novojičínská radnice škrtila v době předválečné tamější českou školu. Obecných škol jako škol měšťanských mají Němci, mohu-li souditi podle Mor. Ostravy, více, nežli potřebují. A aby si tyto školy udrželi tím, že vykazují předepsaný počet žáků, shánějí k nám do německých měšťanských škol žáky ze širokého okolí, poněvadž bez nich by jedna měšťanská německá škola v Mor. Ostravě stala se úplně zbytečnou. V našich českých školách, ať už obecných nebo měšťanských, je daleko více dítek ve třídě než ve školách německých. To je fakt, kterého pan prof. dr Schollich nemůže popříti. Zkontroloval jsem náš státní rozpočet a přišel jsem k zajímavému poznání, jaký je poměr českého a německého školství v župě ostravsko-slezské. Župa XIV vykazuje 582.873 obyvatel českých a 237.266 obyvatel německých. Avšak v nákladu na střední školy vykazuje rozpočet státní na r. 1929 resultát hodně odlišný. Na 14 českých středních škol je zařazen obnos 6,522.669 Kč, na 10 německých středních škol zařazeno je 6,768.630 Kč. Německého obyvatelstva v župě ostravsko-slezské je tedy pouhá třetina, avšak co do středních škol jest jejich podíl téměř 4:6. Pouze v učitelských ústavech, obchodních akademiích, odborných školách průmyslových a v odborných školách pro ženská povolání je poměr pro české školství příznivější, následkem toho, že ve Slezsku samotném bylo po převratě zřízeno takových škol 12. Škol odborných a obchodních vyjmenovaných typů je na Ostravsku 24 a jejich náklad činí 5,529.066 Kč. Škol německých vyjmenovaných typů je 6 a jejich náklad činí 1,466.592 Kč, jak rozpočet zaznamenává.

Jsem dalek toho, abych Němcům jakoukoliv školu nebo kulturní institut záviděl anebo vytýkal, avšak nesmějí tu býti přednášeny neoprávněné stížnosti a nesmí se tu vycházeti z nesprávných premis o domnělé křivdě nebo útisku, kterým nejsou nikde na celé oblasti naší župy Němci vystaveni.

Musím se dotknouti také ožehavých otázek zdravotnických. Musíme žádati naši vládu a v prvé řadě ministerstva, v jejichž obor zdravotnictví a soc. péče náleží, aby potřebám našeho kraje byla věnována zvýšená pozornost. Jsme krajem pohraničním, odkud přicházejí k nám ze sousedního Německa, z Polska, ze Slovenska, z Podkarpatské Rusi nejrůznější elementy a zavlékají k nám takto různé nemoci. Na Ostravsko utíká se chudý lid z celé východní naší republiky za prací. To znamená, že tím roste chudobný element, o jehož zdravotnictví musí pečovati netoliko stát svými opatřen)i, nýbrž často přijdou na účet obecné péče. Naše župa vykazuje nedostatečný počet veřejných nemocnic. Počet veřejných nemocnic v celé naší župě činí pouze 11 s 1815 postelemi. Žádáme, aby státní a veřejné nemocnice na Moravě a Slezsku byly rozšířeny. Stát buduje velikou státní nemocnici v Mor. Ostravě-Zábřehu. Na tuto nemocnici je preliminováno 47 milionů, což by byla suma dostatečná, ale bude-li se to stavěti tak pomalu, pak to potrvá ještě drahná léta, než nemocnice bude vybudována.

V rozpočtu pro r. 1929 jsem viděl, že je na vybudování gynaekologicko-porodnického oddělení preliminováno 5 mil. Kč. Bude potřebí tuto nemocnici vybudovati co nejrychleji.

Máme také požadavky na státní správu, pokud jde o uskutečnění různých regulačních projektů v rámci Vel. Ostravice. Musí býti dbáno, aby byl uskutečněn projekt splavnění Odry až do Kozlí. To znamená regulaci Ostravice i jejího přítoku Čeladnice, Moravky, Olešné, Lučíny, stejně jako Opavice. Pro přítomnou dobu je naléhavou nutností regulovati Ostravici v jejím toku ve středu ostravských měst, t. j. od Hrabové až do vtoku do Odry. Dále je třeba provésti v městské části toku výstavbu pobřežních zdí a vydláždění dna, aby voda v řece, průmyslovými odpadky znečištěná, volněji odtékala.

Dále si přejeme od ministerstva financí, aby bylo konečně přikročeno k výstavbě filiálky Národní banky. Ministerstvo financí zakoupilo již od obce za výhodných podmínek pozemek a jen se očekává, aby se stavbou se začalo. Jde o to, že Národní banka má býti v sousedství nové části, která se již dostavuje, při radnici a průmyslových palácích. Ale až už tam bude vše dostavěno, začne stát se stavbou, kterou bude nepochybně prováděti tak dlouho, jako se to děje se stavbou kraj. soudu v Ostravě nebo Vyšší průmyslovou školou ve Vítkovicích.

Měl bych ještě více věcí, o nichž bych mohl hovořiti a které se dotýkají našeho rozpočtu. Nechci však déle unavovati a zkracovati dobu, kterou máme k projednávání rozpočtu. Končím svoje vývody a za svoji osobu jako příslušník strany čsl. soc. demokratické i za náš klub prohlašuji, že budeme hlasovati pouze pro některé části rozpočtu, nikoliv v celém jeho rozsahu. (Potlesk poslanců čsl. strany sociálně demokratické.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. Bartel. Dávám mu slovo.

Posl. Bartel (německy): Dámy a pánové! Nerad bych se příliš zabýval číslicemi, nýbrž jen kapitolou, jež mne jako přítele tělocviku nejvíce zajímá, kapitolou zdravotnictví a rád bych něco zásadního k tomu poznamenal. Přál bych si, aby při příštích poradách o rozpočtech byly odvozeny také důsledky z těchto požadavků, které přednesu. V zájmu veřejného zdraví musí býti přáním, aby ministerstvo financí více podporovalo snahy ministerstva zdravotnictví a aby jim nebránilo v budoucnosti škrty. Zdraví je nejcennější statek člověka a je zachovati je v zájmu nejen jednotlivcově, nýbrž také v zájmu státu, chce-li míti zdravé občany. Aby však tito státní občané zachováni byli při zdraví, musí se prováděti v každém směru patřičná ochranná péče zdravotní a ne pouze péče léčebná, jež se má zabývati uzdravováním onemocnělého člověka. A v tomto směru nesmí nám býti nic příliš drahým, neboť to, co se vykoná pro ochrannou péči zdravotní, to bude jistě ušetřeno při péči léčebné, totiž při nemocenském pojištění u všech ústavů, kde onemocnělí lidé mají býti uzdravováni. Stát může přímo přispívati k zdravotní péči prostřednictvím škol. Stále ještě vězíme příliš v jednostranné škole ducha. Dvě hodiny v týdnu tělocviku je rozhodně příliš málo, zvláště tenkráte, je-li těchto dvou hodin tělocviku využito hodně nedostatečně. Nehledě k tomu, jde vyučování tělocviku vstříc nebezpečí, že podle nařízení ze dne 17. července 1928 bude vůbec postaveno do kouta. Tímto nařízením zařazuje se tělocvik do nevědeckých oborů, vedle psaní, ručních prací, vaření atd. Nejzdatnější universitní profesoři světa, učenci psychologie, zdravotnictví a vychovatelství scházejí se k sjezdům, k nimž každý národ vysílá své přední vědce. Namáhají se o vědeckost tělovědných oborů tělocviku, kdežto u nás ministerstvo školství snižuje tělocvik a sport vůbec na nevědecký obor vyučování, samozřejmě z důvodů finančních. To je však zahanbující, že se zde stále ještě neuznalo, že stát si sám škodí, šetří-li při této kapitole. Již statistiky stáří měly by poučiti o lepším. V severských státech dosahuje se průměrného stáří 55 až 60 let, u nás nejvýše 35 až 40 let. V severských státech se však nakládá se zdravotní péčí zcela jinak než u nás. Tam je programem denně hodina tělocviku. Podpora spolků, jež se zabývají výchovou tělesnou nesnese srovnání s hubenými podporami v této zemi. Požadavek po zavedení hodiny tělocviku denně neumlkne však ani u nás.