Místopředseda dr Buday (zvoní):
Ďalším zaznačeným rečníkom
je pán posl. Freising. Dávam mu slovo.
Posl. Freising (německy): Slavná sněmovno!
Úkolem každé prozíravé vlády
musí býti, věnovati plnou pozornost sociálním
poměrům ve státě. Pozorujeme-li vysoká
čísla státního rozpočtu se
zřetelem na sociální péči,
zvláště pak na odpočivné a zaopatřovací
požitky, musí vzbuditi u každého nezaujatého
úctu a poučiti ho, že vláda má
zajisté dobrou vůli čeliti nouzi a bídě
mezi stavy státu, pokud to může a pokud to
dovoluje státní hospodářství.
Zmíním se jen o některých číslicích
a číslech. Na odpočivné a zaopatřovací
platy jest v rozpočtu pamatováno částkou
půl druhé miliardy Kč. Z toho připadá
732 miliony Kč na státní správu, 936
milionů Kč na státní podniky. Nejvíce
jsou ovšem zatíženy pensemi železnice 654
miliony Kč, pošta 153 miliony Kč a tabáková
režie 104 milionů Kč. Z podílu státní
správy připadá 521 milion na občanské
pense a 210 milionů na vojenské pense. Jako příjmy
z pensijních příspěvků a premiových
reserv jest zařazeno do rozpočtu 259 milionů
Kč, z toho 95 milionů od zaměstnanců
správních úřadů, vojska a podobně
a 164 miliony od zaměstnanců státních
podniků. Pense a zaopatřovací požitky,
které připadají na státní správu
r. 1929, činily podle přehledu příjmů
a vydání 732 miliony Kč, kdežto r. 1928
činily pouze 650 milionů Kč, takže r.
1929 jest na to rozpočteno o 82 miliony Kč více
než roku loňského. Tato čísla
bylo by lze ještě doplniti všemi vysokými
částkami na sociální péči
ve všech oborech národního hospodářství
a národní dobročinnosti. Jsou to ohromné
částky, jejichž výše zajisté
dokazuje, že stát plně a zcela uznává
nutnost sociální péče.
Přes to však pokládám za svou povinnost
upozorniti vládu a celou sněmovnu - pokud jest ovšem
přítomná - na některé těžké
případy sociální péče
a vyjímám především a nejprve
skupinu, která potřebuje této péče
zcela mimořádně. Jest to skupina staropensistů,
kteří odešli do výslužby před
1. lednem 1926 nebo byli pensionováni podle restrikčního
zákona. Kdo to jsou tito staropensisté? Jsou to
lidé, kteří po celý svůj život
věrně a oddaně sloužili státu
a jeho správě; lidé, kteří
veškeré své síly a své vědomosti
zasvětili blahu státu; lidé, kteří
nyní stojí na sklonku svého života a
kteří vědí, že byli podvedeni
v naději, že za jejich životní práci
dostane se jim zasloužené mzdy ve formě skromného,
bestarostného stáří, bez soužení;
staří, neduživí lidé, kteří
spotřebovali své síly ve službách
státu a veřejnosti a kteří jsou nyní
bez pomoci vydáni na pospas svému osudu a bídě;
lidé, kteří po celý život sloužili
právu, pravdě a spravedlnosti, musí nyní
poznati, jaké kruté bezpráví se na
nich páše v porovnání s jejich mladšími
druhy z povolání jedině proto, poněvadž
příliš brzo zestárli a vysloužili
nebo byli posláni do pense před 1. lednem 1926.
Kolik zdatných, schopných a k práci ochotných
úředníků ze všech oborů
veřejné správy, učitelů, profesorů
atd. odešlo do výslužby, jedině ze sociálního
cítění, s ohledem na dorost jejich stavu,
majíce na mysli jeho sociální stav a tíseň,
ale v pevné naději a ubezpečení, že
novým platovým zákonem budou také
náležitě upraveny jejich odpočivné
požitky. Než byli strašlivě zklamáni.
Odpočivné požitky novopensistů byly
sice upraveny, ale staropensistů se vůbec nedbalo
a přes drahé živobytí byli staropensisté
ponecháni při naprosto nedostatečných
požitcích. Vláda se sice smilovala nad částí
těchto nejubožejších z ubohých
a zlepšila jejich odpočivné požitky o
20% zákonem z 24. května 1928 a tím poněkud
zmírnila největší krutosti, ale pensisté
před 1. lednem 1926 nedostali nic a čekají
na úpravu svých odpočivných požitků,
kterou sněmovna již dávno slíbila a
na ní se usnesla Čekají, jak dlouho ještě?
Až všichni roztrpčeni a zkormouceni nad nestejným
osudem, jak se s nimi nakládá, klesnou ve hrob,
klnouce krutosti světa a státu, který zničil
naděje jejich stáří a předvečer
jejich života zkalil nesnesitelným břemenem
starostí, v §boce smutném vědomí
nespravedlnosti, ale také bezmocnosti svého stavu.
Pánové! Zde bylo spácháno bezpráví,
které musí zmizeti a čím dříve,
tím lépe. Není přece možno, aby
mezi požitky staropensistů a novopensistů byl
rozdíl až 1000 Kč měsíčně
a více. Poukazuji zde na nesčetné případy
a nespravedlivé pensionování, na které
poukázaly denní a odborné časopisy.
Zvláště krutě a nespravedlivě
a bez veškerého sociálního citu postupovalo
se při nuceném pensionování, které
bylo prováděno úplně podle svévole
podřízených úřadů. Já
sám jsem toho příkladem, než nechám
mluviti jiné. V jednom českém městě
se střední školou byli vyzváni současně
3 profesoři, aby podali žádost o přeložení
do výslužby, a to v srpnu 1925. Přeloženi
byli 1. únorem 1926. A nyní slyšte! Kdežto
dva profesoři byli přeloženi do výslužby
podle služební pragmatiky a dostalo se jim nových
odpočivných požitků, třetí,
který sloužil o 5 let nad svou služební
dobu, byl přeložen do výslužby podle restrikčního
zákona a dostává tedy měsíčně
o 1150 Kč méně než jeho mladší
druhové z povolání. Domníváte
se, že to nemusí pociťovati jako roztrpčení
ke státu a proti zákonům, kdy ho postihne
takovéto bezpráví z čistě nepochopitelných
důvodů? Tento případ, který
zde uvádím, dal by se doplňovati mnoha, mnoha
jinými případy přímo krutého
bezpráví na starých, zasloužilých
mužích. Nucená pensionování musí
býti přezkoušena nebo musí zmizeti §
47 restrikčního zákona. Jako předseda
parlamentního výboru německých vládních
stran v otázkách státně-zaměstnaneckých
a úřednických měl jsem příležitost
slyšeti mnoho stížností těchto
stavovských skupin a poznati je. Bývalý můj
ředitel, vládní rada, který nedávno
zemřel, který 45 let konal v plné cti státní
službu a školu svou obezřetností a péčí
povznesl na prvou v zemi a byl ctěn a vážen
žil v dobrých poměrech a blahobytu, on, který
kdysi byl na prvém místě mezi státními
zaměstnanci zemského hlavního města,
byl tak roztrpčen svým zchudnutím jako staropensista,
že jako výraz své poslední vůle
zakázal jakoukoliv účast na pohřbu
své mrtvoly, aby nemusil spoluobčanům ukázati,
jak chudý a roztrpčený musil nyní
zakončiti svůj činorodý život.
Jiný z mých ředitelů, rovněž
vládní rada, zavolal na mne příležitostně
na ulici a líčil mi svou hmotnou bídu. On,
který byl před válkou zámožným
člověkem, měl nyní roztrhaná
perka s visícími, rozervanými péry,
oblečen byl v ošumělý šat a celý
jeho obličej byl plný hlubokých vrásek
ze starostí. Pánové, otažte se těchto
staropensistů a dovíte se, kolik z nich si nemůže
koupiti novou košili, tím spíše nové
prádlo, boty a šaty! Tito staropensisté, kteří
kdysi zažili lepší dny, musí nyní
vésti velmi ubohý život, často strádati
a hladověti a nevědí, jak mají se
svými několika krejcary vystačiti se živobytím
od měsíce k měsíci. Mají-li
však ještě nezaopatřené děti,
pak nelze osud těchto ubožáků ani vylíčiti.
Namítnete, že takových případů
není. Uvedu vám ihned jeden případ.
Někdejší můj učitel tělocviku,
dnes 88letý. Válečné poměry
způsobily, že ze 6 dětí má dnes
ještě dvě nezaopatřené, jeho
nejmladší syn, dnes ovšem již 28letý,
nastoupil dne 1. října vojenskou službu dokončiv
vysokoškolská studia. A mohl bych uvésti celou
spoustu takových případů. Kdo zná
veškerou bídu, která tíží
tuto skupinu lidí, musí také nalézti
odvahu zde ve sněmovně... (Posl. Hackenberg [německy]:
Musí se pro to hlasovat!) Trpělivost, hned k
tomu přijdu! Musí otevřeně prohlásiti
nejen vládě, nýbrž všem stranám
a jejich zástupcům, že usnesením zákona
103 a 104 zde ve sněmovně přislíbily,
že co nejdříve upraví odpočivné
požitky, a já jim dnes připomínám
toto slovo, které daly.
Při této příležitosti poukazuji
také na slavnostní vládní prohlášení
z 12. listopadu 1927, v němž ministr financí
přislíbil, že odpočivné požitky
budou upraveny co nejdříve. Z tohoto slibu byla
splněna teprve část. Ale větší
část má býti ještě splněna.
Pensijní požitky byly ve státním rozpočtu
pro rok 1929 letos zvýšeny o 82 milionů Kč,
a budou-li tyto miliony vynaloženy podle svého určení
ke zlepšení odpočivných platů
staropensistů, lze r. 1929 očekávati úpravu
jejich pensijních požitků a při tom
bude zachována zásada: "Úplná
rovnoprávnost všech pensistů, zrušení
§u 47 restrikčního zákona a při
tom zrušení omezení volnosti stěhování
pensistů." Pánové, to jest přání,
které předkládám pod titulem "Sociální
péče" na prvém místě a
zcela zvláště letos v jubilejním roce
Československé republiky.
Druhé mé přání v otázce
sociální péče týká se
okresních školních inspektorů, předložení
zákona o okresních školních inspektorech,
který jest již vypracován jako vládní
návrh. Vždyť nemůžete přece
vedoucí úředníky státní
správy a státního dozoru s jejich těžkými
odpovědnými povinnostmi utěšovati rok
od roku úpravou jejich požitků. Nedávno
jsem měl příležitost v rozpravě
vyslechnouti, jak dnes zástupci obchodníků
vyjíždějí v automobilu ke svým
zákazníkům do malých měst,
okresní školní inspektoři táhnou
však s holí v ruce a baťochem na zádech
s potravinami na inspekci škol, poněvadž sociální
péče nemá peněz, aby okresní
školní inspektoři mohli se chovati podle svého
stavu. Úprava zákona o okresních školních
inspektorech jest příkazem doby.
Rád bych zde však ještě krátce
poukázal na několik jiných případů
sociální péče, zasluhujících
zmínky. Především jest to ochrana dětí
a péče o mládež a s tohoto místa
prosím, aby budoucímu lidstvu, které vystřídá
nás staré a přijde po nás, byla věnována
plná pozornost. Neboť stát a národy
potřebují zdravých, zdatných a řádně
vychovaných lidí, aby zůstaly na výši
a pokračovaly na cestě, která vede státy
a národy kupředu a vzhůru.
A ještě jedné skupiny lidí chci na tomto
místě sociální péče
vzpomenouti, zvláště pak té, kterou
nezaviněně postihl krutý osud. Jest to skupina
válečných poškozenců a válečných
invalidů a příští okresní
zastupitelstva budou musiti míti více příležitosti
zkoumati oprávněná přání,
prosby a stížnosti těchto těžce
zkoušených lidí a se zákonodárnými
sbory a vládou se starati, aby osud těchto lidí,
nevinně pronásledovaných osudem, zmírnila
a zlepšila již v zájmu státu. A ještě
bych se krátce zmínil o několika otázkách
sociální péče. Jest to přetížení
soudců a soudních úředníků,
spravedlivá systemisace úředníků
a profesorů, otázka pensijních požitků,
důstojníků a poddůstojníků
starého Rakouska, které musí býti
spravedlivě rozřešeny.
Na konec mi dovolte, abych poukázal na zvláštní
způsob sociální péče, na sociální
péči, která se nemůže projevovati
číslicemi a čísly, která však
obsahuje nejvyšší hodnoty sociální
péče, kterou razili nejvyšší zástupci
vlády a která budí radostný ohlas
v srdcích každého skutečného
přítele lidí, ať Němce nebo Čecha.
Tato sociální péče se nazývá:
odložení záští a dorozumění
národů! Pánové! Sociální
péče v tomto směru k blahu obyvatelů
tohoto státu a všech jeho stavů musila by býti
nejvyšším úkolem nejen vlády a
všech stran, nýbrž všech lidí, kteří
si vedle lásky ke svému národu zachovali
ještě skutečné lidství pro celek,
a rád bych rozšířil tato ušlechtilá
slova našich nejvyšších vůdců
na odložení záští a tím
podporování dorozumění mezi stavy
a stranami. (Posl. Hackenberg [německy]: Tím
pensistům nepomůžete, nepovolíte-li
na to peníze!) Prosím, pane kolego, zde máte
svůj díl. Spravedlnost jest základem států
a vlád. Jako samozřejmý požadavek musí
se tato spravedlnost projeviti při provádění
všech zákonů sociální péče.
Jako Němec žádám tuto spravedlnost zvláště
pro nás, Němce, nejen v oboru sociálním,
nýbrž ve všech oborech státní správy.
Jako dlouholetý vůdce turnérů používám
této příležitosti, abych žádal,
aby státní správa věnovala také
našim německých tělocvičným
spolkům tutéž péči, jako spolkům
sokolským, Orlu a jiným svazům českého
národa. Týž požadavek vznáším,
pokud jde o ustanovování německých
úředníků ve státní a
zemské službě. To vše jsou požadavky
spravedlivé sociální péče,
nejen pokud jde o nás Němce, nýbrž pro
národy, které spojuje osud společného
bydlení na půdě sudetských zemí
a Československé republiky, nejen ode dneška
a od 10ti let, nýbrž již dějiny půldruhého
tisíce let.
Pánové z českých stran! Nechť
český národ nikdy nezapomene, že zvláště
my, Němci, svou pílí, svědomitostí
a zdatností jsme státotvorný národ,
jakému není rovno, a nechť nikdy nezapomene,
že záští nebuduje (Výkřiky
posl. Hackenberga.), nýbrž jediné vzájemné
dorozumění, spočívající
na základech práva a spravedlnosti, zvláště
dnes, kdy nerozhodují již vládcové,
nýbrž národové o svém osudu a
hledají a musí si hledati a nalézti cesty
k vyrovnání a dorozumění. My, zástupci
německého rolnictva, máme plný zájem
na spravedlivé úpravě sociální
péče o všechny stavy, poněvadž
víme, že částky vynaložené
ke zmírnění nouze přicházejí
opět k dobru všeobecného hospodářství
a stát jich neztrácí, že se této
péče dostává přebytku lidu,
který většinou pochází z venkova
a rolnického stavu. Nechť se tedy v jubilejním
roce republiky splní naděje těchto skupin
a lidí! (Souhlas a potlesk poslanců klubu Bund
der Landwirte.)
Místopředseda dr Buday (zvoní):
Ďalším zaznačeným rečníkom
je paní posl. Blatná. Udeľujem jej slovo.
Posl. Blatná (německy): Slavná
sněmovno! Rozprava o 20. kapitole státního
rozpočtu poskytuje nám vítanou příležitost,
obírati se poněkud zdravotní péčí
v tomto státu. Československo má ministerstvo
zdravotnictví, patří k pokročilým
státům majícím tuto instituci, nepatří
však k oněm pokročilým státům,
které mají zavedenu dobrou zdravotní péči.
Když bylo zřízeno ministerstvo zdravotnictví,
skládány do tohoto zařízení
se všech stran největší naděje
a také my sami jsme se těšili, že byla
tato instituce převzata ze starého Rakouska. Očekávali
jsme od tohoto zařízení blahodárnou
činnost. Domnívali jsme se, že od tohoto ministerstva
zdravotnictví bude vycházeti zákonodárná
reformní činnost, intensivní poučování
lidových vrstev, že proti lidovým nemocem bude
postupováno zcela jinak, než dosud. Domnívali
jsme, že zdravotně-správní služba
bude změněna. Ale velmi jsme se zklamali. Zpočátku
byla sice patrná v tomto oboru jistá velmi skromná
činnost, od let však nastala úplná stagnace
a nedočkali jsme se žádných reforem.
Slyšeli jsme v rozpočtovém výboru prvé
slovo o nějakých reformách, které
mají býti provedeny, slyšeli jsme zvěst,
pánové, neslyšeli jsme však ničeho
o potírání lidových nakažlivých
nemocí a hlavně nevidíme ničeho z
oné zdravotně sociální činnosti,
která se stala charakteristickou pro státy poválečné
doby. Dvakráte pouze za celá ta léta byla
řeč o tomto ministerstvu, po prvé, když
se proti jednomu jeho návrhu vyslovila všechna ministerstva
a po druhé, když toto ministerstvo se zanícením
a s vášnivostí zasazovalo se o § 144 trest.
zák., o onen ukrutný paragraf, který zavírá
zoufalé matky do vězení, tehdy, když
se vášnivě vyslovilo pro tento paragraf, pro
to, aby hodně dětí měli ti, kdo nedávají
přednost bezdětnému stavu, celibátu.
K nejstarším a nejvznešenějším
úkolům zdravotní politiky patří
potírání nakažlivých chorob.
Moderní věda shledává, že není
nejdůležitější věcí
rozpoznati nemoc u lůžka nemocného, nýbrž
rozpoznati nemoc diagnostickým ohledáním
v laboratoři. Máme ovšem takové laboratoře,
máme je ve velkoměstech, v Praze, Brně, Bratislavě,
máme především bezvadný, úplně
moderně vypravený zdravotní ústav,
zařízený jako laboratoř a opatřený
potřebnými pomůckami, avšak širší
venkov nemá z těchto zařízení
naprosto žádného prospěchu, zařízení
ta mají proň problematickou cenu, poněvadž
osudná a se ztrátou času spojená vzdálenost
dává v sázku všecky jejich výhody.
Co bychom potřebovali, byla by síť takových
vyšetřovacích ústavů, rozestřená
po celé zemi, ústavy s dobře vyškoleným
personálem, vybavené účelným
zařízením, jež by mohly býti
pobočkami státního zdravotního ústavu.
Máme zákon o nakažlivých chorobách,
jenž pochází sice z r. 1913, jest však
dnes již zastaralý. Žádáme tudíž,
aby byl vydán nový zákon o nakažlivých
chorobách, a žádáme jeho úpravu
také v tom směru, že náklady za isolaci
podezřelých osob uhradí stát. Žádáme
to z důvodů čistě sociálních:
Dnes se tyto značné náklady vymáhají
i na nejchudších lidech; žádáme
to také v zájmu celku, neboť právě
obava před těmito vysokými náklady
zabraňuje leckomu, aby hlásil příznaky,
jež na sobě shledal, svádí jej k tomu,
že utajuje tyto příznaky a tak ohrožuje
své bližší i širší okolí.
Boj proti tuberkulose a pohlavním nemocem přenechává
naše státní správa dnes výhradně
soukromým institucím, nebo samosprávným
svazkům, jejichž činnost pověstným
zákonem o obecních financích byla v tomto
oboru úplně podlomena. Zabývala jsem se v
rozpočtovém výboru velmi zevrubně
touto temnou kapitolou našeho zdravotního rozpočtu,
číselně jsem prokázala, že Československo,
pokud jde o počet tuberkulosních onemocnění,
jest dnes smutně proslaveno tím, že kráčí
v čele sousedních států. K ilustraci
uvádím, že v mé domovské obci
ve Staré Roli jest mezi dělníky porculánového
průmyslu každým třetím případem
nemoci tuberkulosa. Avšak Československo kráčí
vzadu, jde-li o to, aby byl zahájen boj proti pohlavním
nemocem. Malé Dánsko vydává dnes na
potírání pohlavních chorob částky,
jež přepočteny dle hlav našeho obyvatelstva
činí daleko více, než náš
celý zdravotní rozpočet. (Německé
výkřiky: Slyšte! slyšte!)
Stav nemocnic ve starém Rakousku byl na velmi nízkém
stupni. Jestliže se u nás podstatně zlepšil,
děkujeme za to okolnosti, že se po převratu
dostali do obcí a okresů zástupci dělnictva.
Dělníci projevili velké porozumění
a vysoký zájem pro soubor těchto úkolů
a stát jim při tom pomohl velmi málo. Stát
se ovšem usnesl o zdravotní dani, avšak tato
daň daleko nestačí, aby naše nemocnice
dosáhly takové úrovně, jaké
vyžaduje moderní věda. Dámy a pánové!
Nemocnice a ústavy pro nemocné mají dnes
větší příliv, než jak tomu
bylo před válkou. Tento stoupající
příliv lze zjistiti nejen u nás v Československu,
nýbrž jest rázu všeobecného a má
různorodé své důvody. Jedním
z důvodů tohoto většího přílivu
do nemocnic jest nesporně bytová tíseň
poválečné doby. Uvážíme-li,
že jizby chudých lidí jsou dnes přelidněny,
jest zřejmo, že pro lůžko pro nemocného
není téměř místa. Dalším
důvodem asi je, že ve střední Evropě,
v Československu, v Rakousku a Německu zákony
o sociálním pojištění podrobily
pojistné povinnosti velkou část obyvatelstva,
kterou po zdravotní stránce opatrují a velkou
část nemocných odkazují do nemocnice;
jiným důvodem jest asi, že nemocnice a ústavy
pro nemocné samy převzaly více úkolů.
Podstatný důvod shora uvedeného zjevu záleží
však v tom, že počíná nyní
ponenáhlu mizeti strach před nemocnicí, jenž
po dlouhou dobu byl přímo zakořeněn
ve vrstvách obyvatelstva. Ať jsou tyto důvody
jakékoli, jedno jest jisto, že musíme při
tom počítati se skutečností, že
jest nezbytno, nemocnice, léčebné ústavy
vypraviti, přeměniti, reformovati. A chci-li zde
promluviti o jedné podrobnosti, přednáším
přání a požadavek, aby při každém
ústavu pro nemocné byla zařízena tak
zvaná místnost pro rodičky, pokoj pro porody,
neboť moderní porodnictví přikazuje
veškeré porody s operativním zákrokem
veřejné zdravotní péči. Tuto
zvětšenou práci nemohou ovšem na se bráti
jedině obce a okresy, stát musel by jim tu poskytnouti
pomoci. Avšak jak vypadá tato státní
pomoc? Nejen že stát sám nepomáhá,
rozpočet vypravuje nám o tom střízlivými
číslicemi celé tragedie; nejen že stát
nezakročuje. Ne! Stát ztěžuje činnost
samo správných svazků zákonem o obecních
financích a již předem tuto činnost
znemožňuje.
Máme také málo ústavů pro choromyslné
a nemáme vůbec pozorovacích stanic, aby tam
byli pozorováni choromyslní a podezřelí,
odkudž by pak mohli býti dodáváni do
ústavů pro choromyslné. Naše péče
o choromyslné jest úplně zastaralá
a brutální. A mimo to slyšíme čas
od času zprávy z ústavů choromyslných,
jež otřásají svědomím
veřejnosti a znepokojují veřejnost. Žádáme
tudíž, aby byl vydán moderní zákon
o choromyslných, proniknutý lidskostí, a
aby byly zřízeny kontrolní komise ve všech
místech, kde jsou ústavy choromyslných, do
těchto komisí bylo by zařaditi vedle úředních
lékařů také civilní osoby a
vážné lidi z různých vrstev obyvatelstva.
Byl učiněn námět založiti ústřední
ústav pro balneologii a zříditi pobočky
ve všech lázních, aby tam byla vyšetřována
zřídla i lázeňské výkony
a aby tyto byly usměrněny na vědeckém
solidním podkladě. Úmysl ten radostně
uvítaly lázeňské správy, ale
slyšeli jsme jejich úmysl a nevidíme, že
by se něco provádělo. Vznáším
proto s tohoto místa požadavek, aby tento úmysl
došel znovu povšimnutí a aby byl také
skutečně proveden.
Ať se podíváme na kterýkoli obor, všude
jest stav věci mimořádně zlý,
ať se to týče zdravotnictví nebo sociální
péče. Nechci vůbec mluviti o zlé kapitole
válečných poškozenců, člen
mé strany Hackenberg obšírně
se tím zabýval, nechci mluviti o ochraně
nájemníků, o demolování naší
ochrany nájemníků v době, kdy lidé
žijí napěchováni jako slanečci,
nechci zevrubně mluviti o žebrotě, do které
jsou nyní vháněni přestárlí,
oni starci a stařeny, kteří po celý
život, 30 a 40 let, zjednávali svojí prací
jiným bohatství, obohatili společnost a jsou
nyní sami na sebe odkázáni a veřejností
úplně opuštěni. Sociální
pojištění vyloučilo mladistvé
a ponechalo osud statisíců nejchudších
a bezmocných libovůli byrokracie. Sociální
pojištění nezaujalo spravedlivého stanoviska
k ochraně matek a dětí a místo aby
stát nyní přišel a agendu tu sám
převzal, jak se to vzorně děje v Německu,
přichází nyní stát a ztěžuje
v obcích a místech onu ochrannou činnost,
čímž dochází přímo
ke katastrofálnímu shroucení v oboru ochranné
péče. Nejvíce jsou tím postiženy
děti. Zemské komise pro ochranu dětí
a péči o mládež obrátily se několikráte
na různá ministerstva o subvence, avšak jsou
ze subvencí téměř úplně
vyřazeny. Co mají tedy počíti ony
tisíce a tisíce pomoci potřebných
dětí, oni slepci a hluchoněmí, ony
zmrzačelé, slabomyslné a blbé děti?
Mají býti vydány v šanc bídě
nebo se jich má ujmouti soukromá péče?
Naši zbožní páni ministři nelámou
si pravděpodobně hlavu touto starostí. Činnost
přátel našich dětí vztahuje se
nyní na 115 místních skupin s 10.000 dětí
a rozvíjí se mnohotvárně v různých
směrech a jest také výchovnou svojí
činností ve spojení s třemi ministerstvy.
Subvencí nedostávají však od žádného
ministerstva. Subvence, jež tu a tam přece obdrží
od ministerstva soc. péče, dosahují takové
výše, že se místní skupiny zdráhají
podávati nové žádosti. (Předsednictví
převzal místopředseda Zierhut.).
Důležitým oborem naší zdravotní
péče jest dozor nad potravinami. Náš
zákon o dozoru nad potravinami pochází z
r. 1879 a naprosto nedostačuje. Na papíře
máme sice zákon pro obecní a obvodní
lékaře, jest však naprosto jasno, že se
tito silně zaměstnaní lékaři
nemohou zabývati kontrolní činností
potravinářskou, jež by opět vyžadovala
jednu celou lidskou sílu. Tento zákon jest pouze
na papíře. Co bychom potřebovali, byl by
v celé zemi celý systém míst
pověřených tímto dozorem a vybavených
potřebným zařízením a vycvičeným
personálem. Avšak o všem tom se u nás
nemluví.
Pan ministr Černý prohlásil sice v
zásobovacím výboru, že falšování
mléka následkem zvýšeného dohledu
podstatně pokleslo, slyšeli jsme však ve stejnou
dobu, že v Praze, v hlavním městě, tudíž
před očima četného zdravotnického
personálu jest hodně případů,
že se ředí mléko, případů,
jež přímo volají do nebe. Jak to bude
vypadati na venkově, jak to vypadá venku, kde se
daleko široko žádná úřední
osoba nestará o tyto věci? Pan ministr Černý
prohlašuje ve výboru, že případy
falšování mléka mizejí, mám
tu však před sebou výnos zemské správy
politické, datovaný dnem 1. října
1928, jenž zcela jasně praví, že falšování
mléka úřadům oznámená
v devíti měsících r. 1928 převyšují
o 47% případy celého předchozího
roku. Čeho nám potřebí, to jest mléčný
zákon a potřebujeme dále systematického
provádění kontroly potravin. (Souhlas
na levici.) Myslíme, že by tu našel náš
ministr zdravotnictví daleko vděčnější
pole pro ochranu mateřství a výchovu dítek,
než aby usiloval o záchranu §u 144. Vímeť,
že mléko jest dnes hlavní potravinou širokých
vrstev obyvatelstva a víme zejména, že mléko
jest jedinou potravou pro malé děti.
Z tohoto jistě jen povrchního přehledu o
stavu naší zdravotní péče vidíte,
jak naprosto nedostatečně a neuspokojivě
postupuje státní správa v tomto nejvznešenějším
oboru svého úkolu, jak jsme zde v Československu
v tomto oboru zaostalí a prohlašujeme zde jako zástupci
dělnictva, že jsme nanejvýš nespokojeni
s veřejnou zdravotní péčí v
tomto státě. Prohlašujeme, že budeme hlasovati
proti rozpočtu. (Souhlas a potlesk poslanců něm.
strany soc. demokratické.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Slovo má dále pan posl. dr Petersilka.
Posl. dr Petersilka (německy): Slavná
sněmovno! Od pana ministra financí dostali jsme
pěkný dar, velký konvolut tisků a
knih, mrtvé knihy a mnoho čísel. Avšak
tyto mrtvé knihy a tato mrtvá čísla
mluví přece o životě. Rozpočet
na r. 1929 jest prý aktivní. Chceme tomu věřiti
a věříme. Avšak jednu otázku
můžeme si dáti dnes, v desátém
roce trvání republiky: jest také život
znázorněný těmito čísly
a knihami, jest také on aktivní? A především
jest aktivním ideální život, školský
a kulturní? My Němci a katolíci můžeme
sice prohlásiti, srovnávajíce dnešní
stav se stavem z r. 1918: o něco se to zlepšilo, avšak
ještě zdaleka ne tak, jak bychom si přáli.
(Výkřiky na levici.) O něco se to
zlepšilo.
Chtěje předem školský rozpočet
podrobiti malé úvaze, dovolávám se
vysvědčení, jež vystavil ministerstvu
školství jistý profesor, odcházející
z Prahy. Mluvil o tom, že se německým profesorům
vychází v četných věcech vstříc.
Budiž, avšak to jest drobná práce. Přáli
bychom si, aby se tato drobná práce projevovala
hned od počátku v rozpočtu jako velkorysá
práce a aby v různých ohledech, ve kterých
se vychází německé universitě
vstříc, dělo se tak oficielněji, než
na základě různých dohovorů
a intervencí. Ostatně měl jsem příležitost
přednésti krátce tato universitní
přání v rozpočtovém výboru.
Pokud jde o střední školy, můžeme
ovšem říci: nic se nezlepšilo. Na německé
straně muselo leckteré gymnasium, leckterá
reálka a leckterý učitelský ústav
tomu věřiti, že nejsou ve starém Rakousku
a musely projíti cestou všelijakou. Avšak na
české straně nebylo zrušeno tolik středních
škol, ač by to bylo bývalo na místě,
neboť čeští páni sami si stěžují,
že se vychovává příliš mnoho
vědeckého proletariátu a že se neví,
kam dáti všechny tyto studované lidi. Pokud
jde o přání odborných škol, poukázal
bych zcela zvláště na memorandum, které
předložily ministerstvu učitelky na rodinných
školách a žádám, aby tato, jak
skromná, tak oprávněná přání
byla uskutečněna. (Posl. Grünzner [německy]:
Kým?) Ministerstvem. Vy to neprovedete, poněvadž
ani v ministerstvu nejste!
Pokud jde o obecné školy, poukázal bych předem
ku přáním, která přednesl již
přede mnou kol. Freising a která se týkají
inspektorů. Tito žádají, a právem,
aby jim byl zvýšen jednak funkční přídavek,
jednak cestovní paušál. Správce jednotřídní
obecné školy má 720 Kč přídavku,
ředitelé středních škol 8.000
až 12.000 Kč a inspektor, jenž jest povinen 200
tříd prohlédnouti, nemá téměř
žádného přídavku. Pokud jde o
cestovní paušál, doporučovalo by se
podstatně jej zvýšiti, neboť s těmi
2.000 až 3.000 Kč, kterých se inspektorům
dostává, nemohou mnoho svésti, ač
jsou nuceni podnikati velké cesty. Bylo by tudíž
zvláště na místě, aby se při
výměře tohoto cestovního paušálu
nepřihlíželo tak k počtu tříd,
jako spíše k místním poměrům
a velkým rozdílům mezi jihem a severem. Na
severu jsou dopravní prostředky zcela jinak upraveny,
než u nás na jihu. Co do věcné stránky
obecných škol přednesl již můj
kol. prelát Feierfeil naše stížnosti
týkající se menšinových škol
a také já jsem měl příležitost
promluviti o tom v rozpočtovém výboru. Mohu
si proto uspořiti, abych ještě jednou ohříval
tyto stížnosti. Zastáváme bezvýhradně
stanovisko, aby bylo ve školách obou národností
vyučováno druhému jazyku a pozdravili jsme
skutečnost, že na reálkách bude němčina
povinným předmětem. Žijeme v Československu.
Jest zde 6 milionů Čechů, 2 mil. Slováků
a jiných národností, jakož i 3 a půl
milionů Němců a kdo chce zde žíti
a činiti nárok, aby byl považován za
vzdělance, od r.1925, nebo řekněme od r.
1918, kdo chce postupovati s časem a nalézti zde
obživy, bude na to odkázán, aby se ponenáhlu
obeznámil s druhým zemským jazykem. Jest
zcela přirozeno, že se Češi učí
němčině a Němci češtině.
Přál bych si však, aby se tak dělo přirozeným
způsobem, aby na německých školách
němečtí učitelé, kteří
jsou dokonale mocni češtiny, vyučovali češtině
a naopak, aby na českých školách čeští
učitelé ovládající úplně
němčinu, vyučovali této řeči.
Věc bylo by lze provésti též tak, že
by na českých školách němečtí
učitelé, avšak pouze německé
řeči směli vyučovati a naopak na německých
školách čeští učitelé
pouze češtině. Kdyby byla na německé
straně obava, že by čeští učitelé
mohli na německých školách prováděti
národnostní pikle, odvětil bych k tomu, že
by němectví bylo na tom špatně, kdyby
na německém ústavu byl strach z českého
učitele.