Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Doležal. Dávám mu slovo.

Posl. Doležal: Slavná sněmovno! Jubilejní rok má býti přehlídkou vykonané práce v našem mladém státě a přirozeně jest naší povinností shlédnouti podrobněji vykonanou práci na poli našeho kulturního života, na poli školství a srovnati nynější stav se stavem doby předválečné.

Úsilí celého národa, všech jeho vrstev, musí se nésti k tomu, aby kulturní úroveň byla povznesena a aby ve vzdělanosti národ náš mohl se nejen vyrovnati všem okolním státům, nýbrž aby je ještě předčil. Je proto třeba při snaze po šetření rozpočtu všestranně uvážiti možnost úspor ve školství a ve všech institucích kulturních co nejpečlivěji.

Naše strana je proti paušálnímu a šablonovitému škrtání v rozpočtu, jakož i proti šablonovitému řešení otázek kulturních. Zasluhuje-li některý obor státní správy výjimky a zvláštního postupu při aplikaci zákona o úsporných opatřeních, pak je to určitě obor školský a kulturní.

Při projednávání rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty byly zde některými pány kolegy vytýkány mnohé vady a nedostatky, hlavně zástupci oposičních stran, nehledě na výtky vyslovované i zástupci stran vládních. Dovolte, abych na některé z nich reagoval a podal k nim vysvětlení.

V oboru našeho národního školství slýcháme v naší veřejnosti nyní často stesky adresované naší školské správě, že se nic neděje pro reformu národní školy. Nechybí ani hlasů, které prohlašují naši školu za zcela nedostatečnou a přejí si změniti její organisaci od základů. Stále a stále se ukazuje na Vídeň, jak ta prý nás předstihla. Ba ozval se dokonce veřejně i docent Karlovy university s heslem, že prý bychom se měli nyní ve svém národním školství "porakouštiti", tak jako jsme se dosud "odrakoušťovali".

Pokládám za povinnost, ozvati se proti těmto hlasům, ježto soudím, že jsou do značné míry dokladem nedostatečné kritičnosti v nazírání na naše otázky školské. Jest sice pravda, že Vídeň vykonala leckteré vážné po kusy o reformu školy, a to některé z nich zcela zdařilé. Než nesmíme zapomínati, že měla k tomu také podmínky, především finanční. Vídeň dovedla si vymoci v republice Rakouské - privilegované postavení, stala se z města samostatnou zemí a vládne velkou měrou zcela samostatně svými financemi. I po rozpadu bývalého Rakouska zůstala milionovým městem, střediskem velikých podniků finančně velmi silných, nehledíc ani na to, že zůstala v držení všeho v minulosti nastřádaného bohatství, které se do ní jako do sídelního města velikého státu stékalo z bývalých koruních zemí, hlavně pak ze zemí českých. Přispívala-li Vídeň dříve jako součást země Dolních Rakous na potřeby celé země, nečiní tak nyní a může svých silných finančních prostředků užívati výhradně pro sebe a tedy také pro své školství. Má-li však Vídeň své školství nyní dobře opatřeno, nemůže to o svém školství říci rakouský venkov, na př. v takovém Vorarlbergu, Salzburku a tak pod. Letos na svých cestách jsem se o věci té osobně přesvědčil a vyslechl jsem mnohou stížnost tamějších venkovských učitelů.

Nelze proto srovnávati vídeňského školství se vším školstvím u nás. Naší pýchou není to, jak má své školství opatřeno Praha nebo Brno, nýbrž že průměrný stav našeho národního školství na celém venkově je na úrovni ostatních předních kulturních států, ba že snad je namnoze značně předčí. Naší pýchou je, že náš lid venkovský nezůstává v obecném vzdělání za vzděláním vrstev městských, neboť jen taková rovnoměrnost lidového vzdělání je nám zárukou naší demokracie a dalšího rozvoje demokratických řádů.

Naše snahy nesmějí se tedy nésti za tím, abychom reformou školy zdvihli úroveň školství jen v městech, jako učinila Vídeň, nýbrž abychom rovnoměrně v duchu svých tradic povznášeli školství veškeré, i v nejzapadlejších horských dědinách venkovských. To však znamená, že nesmíme jen eklekticky napodobovati, co se stalo ve Vídni, nýbrž že musíme tvořiti samostatně, bez překotnosti a neukvapeně podle svých vlastních celonárodních potřeb. Můžeme uvažovati jen o takových reformách, které bude možno provésti nejen na velikých školách v Praze, ale i na našich jednotřídkách v Podkrkonoší, na Valašsku, na Oravě, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

Nesmíme tedy viniti svou školskou správu, jak zde bylo několikráte učiněno pány z oposice, že se až dosud nehonila za rozmanitými pokusy reformními, naopak musíme jí přičísti za zásluhu, že střízlivě a realisticky odvažovala dané poměry a hleděla opatřiti napřed to, čeho bylo nejvíce potřebí, řídíc se radou presidenta T. G. Masaryka a jeho prvého poselství, že nemusíme míti všechno najednou.

S tohoto hlediska musíme především vděčně kvitovati, co bylo vykonáno pro vzkříšení a obnovu národního školství na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a pak pro tak zv. školy menšinové. Jestliže jsme měli na Slovensku a v Podkarpatské Rusi školy do základů pomaďarštělé, ba dokonce nebylo-li tam pro veliké desetitisíce dětí škol vůbec a srovnáme-li, co tam máme dnes, můžeme býti hodně spokojeni. A to tím více, čteme-li ve zprávě rozpočtového výboru, jak horlivě pracuje od měsíce k měsíci meziministerská komise pro zřizování a stavby škol o zřízení dalších potřebných škol a stavbách budov pro ně.

Pokládám za zcela zdravé, snaží-li se naše správa školská zjednati nejprve jisté vyrovnání v úrovni školství v jednotlivých krajích, aby na tomto pokud možná jednotném základě budovala později dále v duchu střízlivých snah reformních, osvědčených v praksi.

Než jak jsem informován, postupují i při odůvodněné reservovanosti přece jen také vnitřní reformy v našem národním školství. Připraveny jsou již nové učebné osnovy pro naše obecné školy všech stupňů, jednotné pro celou republiku. Vydány byly již nové osnovy učebné pro školy úchylné mládeže (hluchoněmé, nevidomé, slabomyslné). Na Slovensku se provádí prodloužení školní docházky - dosud šestileté - na osm let. Připraven je pro jednání se školskými odborníky návrh jednotného řádu školního a vyučovacího.

Měšťanským školám na venkově má býti pomoženo vydáním zákona o t. zv. újezdních měšťanských školách a zvláštním zákonem má se zabezpečiti existence t. zv. čtvrtých ročníků při měšťanských školách, které se u nás velmi rozšířily a dosáhly veliké obliby, neboť působí blahodárně k rozšíření dalšího vzdělání zvláště pro žáky přestupující z měšťanských škol na školy odborné.

Učitelské vzdělání má býti vbrzku reformováno a postaveno na vyšší úroveň. Vliv všech škodlivých směrů jak politických, tak i jiných musí býti ze škol odstraněn. Právní postavení učitelstva bylo upraveno a sjednoceno vydáním služební pragmatiky učitelské.

Zde nutno znovu poukázati, že je velmi důležito všímati si také hmotné úpravy poměrů našeho učitelstva. Již při projednávání loňského rozpočtu upozornil jsem na některé věci, zvláště na úpravu právních poměrů pensí nestátních učitelů na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Je věru nejvýše nutno vzíti zřetel na ty, na které osud zle dolehl, aby jim v krátké době bylo pomoženo ke spokojenějšímu životu. Také zrušení činovného IV. třídy, jakožto znehodnocení venkovských škol, zůstává naším přáním. Mimo to nutno také bráti zřetel k mladému dorostu učitelskému při započítání vojenské služby do postupu i do pense.

Správa školská má býti účelně decentralisována zákonem o zřízení zemských školních rad pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde jich dosud není. Jedná se o brzkou novou úpravu poměrů školních inspektorů, která jistě urovná mnohé dnes leckde rušivě působící poměry a vnese tak nového ducha v dohlédací službu školskou.

V senátě již se projednává osnova zákona o pomocných školách a v meziministerském jednání je návrh zákona o mateřských školkách, čímž bude zvláště na venkově v tomto směru vyhověno naléhavým požadavkům výchovy nejmenších našich dítek.

Je nyní na nás, činitelích politických, abychom rozumnou dohodou v politických otázkách, souvisících s uvedenými osnovami zákonů, jakož i dohodou po stránce finanční, pokud jde o úhradu nákladu, umožnili ministerstvu školství, resp. vládě, aby vbrzku mohla připravené osnovy předložiti zákonodárným sborům k projednání. Není pochyby, že všechny tyto projektované zákony posunuly by naše národní školství značně kupředu.

Zmínil bych se v této souvislosti ještě o zákoně č. 77/1927 Sb. z. a n., o úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy, o jejímž škodlivém vlivu bylo zde několikráte hovořeno. Uznali jsme tento zákon za nezbytný v zájmu finanční konsolidace své republiky vůbec. Na druhé straně se ukázalo, že tento zákon přece jen leckde ztížil zejména některým obcím, aby mohly plniti své povinnosti při vydržování škol. Bylo sice již panem ministrem financí naznačeno, že pokládá onen zákon jen za provisorium, které má býti nahrazeno novým zákonem definitivním, bylo by si však přáti už také v zájmu našeho školství, aby se s přípravami pro definitivní úpravu samosprávných financí neotálelo a aby jí bylo obcím, okresům i zemím dobře umožněno plniti ve školství úkoly, které jim po stránce hospodářské příslušejí.

Pokud jde o odborné školství, chtěl bych upozorniti na toto. V poslední době byla intensivně přetřásána otázka přenesení působnosti ve věcech odborných škol z ministerstva školství na ministerstvo obchodu. A jak ukazují zprávy, které již proběhly veřejností, pomýšlí na něco takového i připravovaný návrh zákona o působnosti ministerstev. Podle mého názoru má však býti připravovaný zákon pouze zákonem registračním, jenž by přesně vymezil kompetenci ministerstev, jak je dána již existujícím právním řádem. S tohoto hlediska a s hlediska koncentrace přísluší veškeré školství - mimo nižší a střední školství zemědělské, jež hned po převratu bylo ponecháno ministerstvu zemědělství - do oboru ministerstva školství a tam by bylo dobře je též ponechati.

Pro to mluví i závažné důvody jiné. Netřeba zajisté příliš zdůrazňovati a široce vykládati, že při provozu a správě škol odborných je mnoho věcí, které jsou příbuzné, ne-li dokonce společné se školstvím ostatním. Tak je tomu v otázce právních poměrů profesorstva a učitelstva, v otázce předběžného vzdělání, v otázce discipliny - i žákovské v otázce vyučovací techniky a pod. Každé tříštění v této věci musí působiti neblaze a zasahovati rušivě do myšlenky pokud možno jednotné a jednolité úpravy správy školské a je přímo protichůdným tendenci zákona č. 286 z r. 1924 o úsporných opatřeních ve státní správě. Byla-li ustanovení tohoto zákona plně odůvodněna koncem r. 1924, pochybuji, že by se byly poměry zatím tak změnily, aby tříštění školství bylo nyní považováno za účelné a legislativně-politicky přípustné. Jen jako příklad budiž mi dovoleno uvésti, že přes 90% učitelstva živnostenských škol pokračovacích se rekrutuje z učitelstva národních škol, že se k umístění živnostenských škol pokračovacích používá budov národních škol, že se používá společných sbírek a pod. Jak zde bude administrativa vzájemně skřípati, jaké budou obtíže při dělení nákladů a pod., dovede si představiti každý, kdo se nad tou věcí zamyslí.

Pro vyřazení odborných škol z působnosti ministerstva školství a nár. osvěty uvádí se namnoze nutnost úzkého styku s průmyslem a obchodem. Ale dovoluji si v tomto směru otázku: Což ministerstvo obchodu nebo veř. prací obchoduje nebo technicky produkuje? Ovšem výjimku činí snad hornictví. Vždyť tu jde přece také jen o úřady správní. Nutno však též uvážiti, že ti, kdož mluví pro vyloučení odborného školství z působnosti ministerstva školství, prorokují jen do budoucnosti, slibujíce si od tohoto nového uspořádání zvláštní rozvoj odborných škol. Nelze tu přehlížeti, že pro toto své proroctví nemají žádné záruky. Způsob jistě daleko bezpečnější je, vycházeti z dosavadních zkušeností. A tu bych upozornil jen na to, že odloučení školství odborného od ostatního školství tu již bylo tehdy, když školství to spadalo do příslušnosti ministerstva veř. prací, jak tomu bylo za Rakouska.

Prosím, jak to školství tehdy vypadalo a jak přímo obrovský rozmach učinilo od převratu, kdy přešlo do působnosti ministerstva školství! Tato zkušenost musí býti základem, z něhož nutno vycházeti, a nikoliv iluse ničím nedoložené. Soudím proto, že o návrhu na přenášení působnosti ve věcech odborného školství na jiné ministerstvo bude nutno ještě velmi bedlivě uvažovati a nalézti vhodnou formu, event. i dobu k uskutečnění.

S uznáním nutno konstatovati, že nehlučná, ale soustavná a intensivní práce na poli lidové výchovy a lidového knihovnictví v našem státě přinesla bohaté ovoce. Působnost lidovýchovných zákonů v Československu zasáhla nejširší vrstvy našeho občanstva všech národností. 15 tisíce veřejných knihoven obecních s 51/2 milionem svazků v našem poměrně malém státě je jistě skvělý výsledek lidovýchovného snažení. Všechny obce se školami mají dnes lidové knihovny pro příslušníky všech národností. Právem bylo konstatováno v posledním čísle časopisu Oświata Polska, že Československo může býti v oboru lidové výchovy vzorem mnohým kulturním zemím. Výmluvným dokladem porozumění našeho občanstva pro lidové knihovnictví jest skvělá budova veřejné knihovny obecní v Praze, kterou vybudovala a obci věnovala Pražská městská pojišťovna a která bude tento čtvrtek odevzdána svému účelu. Toto veliké dílo, prozrazující hluboký smysl hospodářské instituce pro kulturu národa, bude zajisté povzbuzením také ostatním hospodářským institucím, aby pečovaly o vhodný útulek pro lidové knihovny a lidovou výchovu vůbec. Je žádoucí, aby veřejné knihovnictví, které v 9 letech se tak mohutně rozvinulo, bylo společným úsilím a společnými obětmi důstojně dobudováno. Proti tendenčním zprávám, které se objevují porůznu v zahraničních časopisech, musím konstatovati, že lidovýchovné zákony československé přinášejí dobro netoliko čsl. národu, nýbrž všem národnostem, obývajícím náš stát. Statistika poučí každého, že Němci mají u nás 3126 knihoven, Maďaři 631, Podkarpatští Rusové 265, Poláci 59.

Kulturní událostí prvého řádu bylo, jestliže se v tomto jubilejním roce uspořádal za protektorátu pana presidenta a čestného předsednictví pana ministra školství celostátní lidovýchovný sjezd v Brně, na který se sešlo ke společné práci pro duchovní blaho lidu na tisíc osvětových pracovníků všech národností v našem státě zastoupených. Tato spolupráce v lidové výchově na širokém celostátním základě může nás povzbuzovati, abychom se i na ostatních polích veřejného života snažili pro dobro celku sdružovati v plodné práci všechny schopné lidi dobré vůle.

Po vydání lidovýchovných zákonů bylo naší největší starostí, zda se podaří provésti důsledně tyto zákony i na těch územích státu, kam byl dřívějším režimem násilím zabraňován přístup paprskům lidové osvěty, to je na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Dnes po 9leté programové a obezřetné práci můžeme s potěšením konstatovati, že jak Slovensko, tak i Podkarpatská Rus dohánějí v organisaci lidové výchovy a lidového knihovnictví země české, kde svépomocí dosáhli jsme v lidové výchově vysoké úrovně už před osvobozením. Na Podkarpatské Rusi na příklad, kde zůstalo dědictvím po starém režimu přes 50% lidí, kteří neznali ani čísti, ani psáti, je dnes 13 osvětových sborů, které se starají o pravidelný a systematický boj s negramotností a šíří vzdělání i v nejodlehlejším zákoutí země. Dnes je v této zemi 315 lidových čítáren, podporovaných státem, a 179 veřejných knihoven, kterým dal stát do vínku na 18.000 vázaných knih a působí tam 261 místní osvětová komise. Od r. 1921 do r. 1927 bylo na Podkarpatské Rusi vydáno ze státního rozpočtu na lidové knihovny a čítárny na 350.000 Kč. Jest nejlepší naděje, že pokračující organisací školskou a lidovýchovnými kursy pro málo vzdělané a negramotné bude na Podkarpatské Rusi postupně zlikvidováno neblahé dědictví starého režimu a že Podkarpatští Rusové stanou se rovnocenným spolupracovníkem na společném kulturním díle v našem státě.

Vedle kulturních institucí, které byly zřízeny na podkladě lidovýchovných zákonů, konají záslužnou práci také spolkové ústřední osvětové korporace. Mezi nimi dlužno jmenovati Svobodné učení selské, které má své odbočky pro Čechy v Praze, pro Moravu a Slezsko v Brně, pro Slovensko v Bratislavě, pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě. S malými prostředky vykonalo od doby svého vzniku r. 1921 významné kulturní dílo mezi zemědělským dorostem. Především nutno zdůrazniti, že pěstuje účinně myšlenku spolupráce mezi zemědělci českými, slovenskými a podkarpatoruskými. Okolnost, že Svobodné učení selské našlo společnou ideovou linii a vybudovalo společnou pracovní základnu kulturní, je významná pro konsolidaci v našem státě na poli kulturním. Snahy Svobodného učení selského zasluhují plného porozumění školské správy, zvláště jeho snahy o definitivní vybudování vyšších lidových škol pro venkov, t. zv. lidových universit, které v severních státech, na př. Dánsku, stojí v popředí kulturního života zemědělského venkova. Základy k internátním vyšším lidovým školám pro venkov byly už položeny, a to v Praze, ve Velkých Opatovicích a Eberhardě u Bratislavy. Definitivní organisační formu lze dáti těmto užitečným institucím, uzná-li je školská správa za instituce, které s její strany zasluhují všestranné podpory.

Z ostatních oborů ministerstva školství chtěl bych upozorniti ještě na naše musejnictví. Nikdo jistě nebude pochybovati, že naše musea potřebují co největší finanční podpory se strany státu. I nejmenší musea - místní jsou zdrojem poučení o minulosti vlasti, národa, jeho svérázného života a jsou jediným místem, kde s pochopením a porozuměním mají býti zachovány památky po našich předcích. Jsou pomůckou při poučování vlastivědném pro školy a zdrojem poučení pro každého, kdo chce blíže poznati naši národní minulost. Musea vyrůstala z idealistického nadšení často několika málo místních jedinců a na toto nadšení jsou odkázána dosud, často v prostředí, které s úsměškem pozoruje záslužnou činnost hrstky lidí, kteří přes nepříznivé nynější poměry pracují s nezdolnou láskou pro věc a veřejnost. Vzpomeňme významu a důležité role, kterou měly dějiny v celém novodobém životě našeho národa od jeho obrození až po naší samostatnost, uvědomme si, jací mužové stáli u vzniku někdejšího Musea království Českého, dnes Národního musea v Praze a uvidíme, čím vším vděčíme za svůj samostatný stát práci museí a jejich budovatelů tím, že svojí nezištnou sběratelskou činností ukazovali nám naši minulost v její povzbudivé velikosti. Nezaslouží takováto činnost, aby byla co nejvíce podporována, zejména pak finančně, nemůže-li spoléhati na takovouto podporu v místě?

S tím pak srovnejme položky státního rozpočtu našeho, postavme je vedle položek, jež na svoje musejnictví věnují jiné, často i menší státy, a vzpomeňme si, že dáváme vlastně v prvních desetiletích republiky teprve základy našemu musejnictví státnímu a veřejnému. Položky v kap. 10., tit. 10. našeho rozpočtu zůstávají i pro příští rok nezměněny, to je nezvýšeny, ačkoli částka na ně připadající nemůže býti - jsouc rozdělena na řadu velkých vlastivědných a uměleckoprůmyslových museí v celém státě a na několik set menších museí místních všeho druhu - ničím více než nepatrným uznávacím příspěvkem na veškeru tuto ideální kulturní snahu, která jenom zdánlivě a jen lidem čistě materialisticky založeným mohla by se zdáti položkou neproduktivní. Přimlouvám se proto vřele, aby položka ta byla v příštích letech zvýšena.

Je sice ještě řada otázek školských, které by bylo nutno také projednati, ale obmezuji se na to nejnutnější poukazem, že letošní rozpočet je sice v tomto směru, týkajícím se ministerstva školství a nár. osvěty, zmenšen více než v letech předešlých, ale jsem přesvědčen, že napříště se zlepší, aby vyhověno bylo všem potřebám, nutným kulturně vyspělému národu, a jsem přesvědčen, že v příštím desetiletí vykonáno bude na poli školském vše, čeho pro vyspělost našeho státu potřebujeme. (Potlesk.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Ke slovu se přihlásil p. posl. Koczor. Uděluji mu je.

Posl. Koczor (maďarsky): Ctené Národné shromaždenie! Pri prejednávaní daňovej reformy v minulom roku bolo i z úradného miesta uznané, že daňové bremená republiky sú tak veľké, že obyvateľstvo ich snášať nemôže a že štabilizovanie týchto bremien na dlhšiu dobu viedlo by ku srúteniu. Konzekvencie tohoto zistenia boly tiež hneď odvodené, keď vyslovené bolo, že účelom bernej reformy je sníženie bremien a ich slušnejšie rozdelenie. Žiaľ, konzekvencie tieto odvodené boly len ústami, lebo v praxi, na podklade rozpočtu na r. 1929, musíme s úžasom konštatovať, že i keď medzi niektorými druhy daní došlo k nepatrnejším presunom, berné bremená v konečnom výsledku sa nezmenšily, lež naopak, zvýšily. Do ktorej doby bude môcť za takýchto okolností obyvateľstvo daňami preťažené a pod nimi upadajúce tieto bremená znášať, bolo by ťažko povedať, avšak že systém tento, ktorý jedná i proti svojemu vlastnému konštatovaniu, nemôže byť dlho udržovaný a že povedie ku všeobecnej pauperizácii a katastrofe - to je isté.

Príjmy z verejných daní na r. 1929 preliminované sú 7.505,524.219 korunami, tedy o 63,741.569 Kč viac ako v roku minulom. Úhrn všetkých príjmov podľa rozpočtu činí 9.569,907.596 Kč, tedy zasa viac ako v r. 1928. To veľkolepe inaugurované sníženie daňových bremien vo skutočnosti značí tedy zvýšenie daní. Správci týchto vecí môžu si len blahopriať. Na každého obyvateľa republiky pripadá 736 Kč, čo znamená bremeno v takej výške, ktoré by nesniesly ani národy, ktoré žijú v lepšej hmotnej situácii. Za takýchto okolností tedy nie je div, že daňové nedoplatky rok čo rok vzrastajú a že tieto nemôže zmenšiť ani najbrutálnejšie prevádzané exekučné pokračovanie.

Systém vymeriavania daní ohľadne obyvateľstva maďarského je pri tom taký, že žiadné okrašľovanie nemôže zastieniť fakt, že totiž postup, ako sa v oči tomuto obyvateľstvu jedná, slúži plánovitému pauperizovaniu. Opravdu len tomuto účelu môže slúžiť spôsob, akým vymeriavacie úrady daňovými priznávkami, čo najsvedomitejšie sostavenými, nakladajú, keď takmer každému živnostníkovi alebo obchodníkovi, ktorý priznávku podal, dopisujú, že spôsob priznávky nie je správny, že priznal málo, že musí byť z o veľa väčšieho obnosu zdanený. Práve tak nevážny je spôsob, ako nakladajú s roľníkmi, keď im proste dopisujú, že priemerná úroda pšenice, raži, zemiakov atď. na jeho poli činí z jutra toľko a toľko, a to že musí sa vziať za základ. Priemerný, "úradne stanovený" výťažok činí i na najlepšie obhospodárenom statku práve dvojnásobok možného a opravdového výťažku, na malom statku samozrejme neurodí sa ani polovica toho, čo veľactené finančné úrady ako berný základ predpisujú. Kým však tento systém Maďarov dvojnásobným zdaňovaním ničí, zatiaľ postarané je o to, aby už bez toho v nepatrnej výške stanovené dane československých kolonistov, na maďarské vidieky nasťahovaných, boly občas odpisované. A keďže toto deje sa docela verejne, o že môžete, pánovia, od nás ešte žiada, aby sme spievali hossana?

Na konferencii Spoločnosti národov v Ženeve vyslovil sa vyslanec Československa Osuský, že Československo pokračovať bude v prácach za zabezpečenie mieru. Takéto prejavy u československých štátnikov v cudzozemsku sú na dennom poriadku. Že tieto prejavy nikto neberie vážne a že sa im len usmieva, to už je prirodzene otázka iná. O diplomatoch sa obvykle hovorí, že hovoria preto, aby kryli svoje úmysly. Ohľadom československej diplomácie však verejnosť celého sveta pomaly prichádza k presvedčeniu, že ich úmysly sú vždy opakom toho, čo hovoria. A vzťahuje sa to zvlášte na mierovú prácu Československa.

Keďže už každý ohýba sa pod veľkými bremenami a keď už netreba sa báť od súsedov, mal by už byť pri tej tak veľa prízvukovanej mierumilovnosti republiky najdený nejaký spôsob ku sníženiu ukrutných bremien vojenských. Rozpočet však, práve tak ako v roku minulom, zaraďuje na vojenské náklady 1400 milionov Kč, k čomu prichádza ešte ročná čiastka vyzbrojovacieho fondu 325 milionov Kč rozdeleného na desať rokov, takže z ročných 1725 milionov Kč, ktoré utrácame na vojsko, pripadá na každého obyvateľa, včetne novorodzenat, 132 Kč. V československom vojsku slúži dnes viac ako 10.000 dôstojníkov a 111 generálov, to je najlepším výrazom mierumilovnosti dnešného systému a jeho snahy po miere. Žiaľ, táto mierumilovnosť je veľmi drahá, bolo by nám milejšie, keby ste boli menej nadchnutí duchom mieru.

Stáva sa však, že naši štátníci niekedy sa prerieknú a vyhŕknu zo seba pravdu, odhalia svoju vlastnú dušu. Že sa to potom nesrovnáva so smerom zahraničnej propagandy, ktorá podľa rozpočtu zahraničných zastupiteľstiev, zahraničného ministra dr Beneša a zahraničného ministerstva sožerie 20,000.000 Kč, to je síce galibou, avšak prez takéto malichernosti páni prenášajú sa ľahko. V mesiaci septembri učinil pán minister Udržal v Brne jeden takýto prejav, keď sa vyjadril, že "v medzinárodných konfliktoch nezvíťazí vždycky ten, na stránke ktorého je pravda, lež ten, ktorý je mocný". Týmto svojím prejavom pán minister dôkladne vyvrátil tú veľkú snahu po miere. Nám nič nového nepovedal, my sme si už dávno na čistom s tým, že sme obeťami moci, ktorá je vo vaších rukách, avšak pravda je na našej strane a vieme, že pravda táto, i keď pomaly, predsa len zdolá surovú moc.

Rozpočet, aby vzbudil nádej na budúce sníženie bremien, ľúbive hovorí o snížení štátneho dlhu o 1800 milionov Kč. V pravde však štátné dlhy neklesly, boly iba proti čísliciam prv nesprávne udaným zmenené. Rozpočet bežného roku vykazuje štátny dlh 34.300 milionov Kč, kým podľa rozpočtu na rok 1929 činia naše dlhy: vnútorná konsolidačná pôžička 22 milionov Kč, vnútorná nezaistená pôžička 3900 milionov Kč, cudzozemské pôžičky 6703 miliony Kč, štátovkový dlh 4200 milionov, a tedy celý štátny dlh činí 36.800 milionov Kč, t. j. o 2500 milionov Kč viac, než je pojaté do rozpočtu roku 1928.

Pri takýchto veľkých dlhoch a vzhľadom na to, že pre reparačné sumy, ktoré Československo bude musieť nezbytne platiť, niet žiadnej rezervy, bolo by rozumné, ba čo viac, je životnou otázkou, aby sa o ničo vážnejšie sporilo a aby bolo postarané o hospodársku konsolidáciu obyvateľstva, lebo tento do krajnosti preťažený ľud nesnesie už ani o halier viac bremien a v prípade novšieho zaťaženia pri platení reparácií nezbytne sa srúti.