Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Sympaticky jsme přijali slova pana ministra školství v uplynulém roce o odpolitisování školy a odcírkevnění, vyproštění školy z vlivu té neb oné strany politické a stejně i té nebo oné církve. Škola naše potřebuje klidu, vytrpěla mnoho za války a po válce ohromně mnoho. Je dobře všimnouti si, co se děje u jiných států zvláště v Německu po válce v oboru školském, jak je tam ohromné hnutí pro zdokonalení a zlepšení, nejen o odstranění závad, které válka způsobila, nýbrž hnutí o pokrok ve školství.

Není mi nikterak milé, že i letos musím znova naléhati, aby naše správa vyučovací vydala konečně prováděcí nařízení ke platovému zákonu učitelskému. Už je tomu půl třetího roku od platnosti tohoto zákona a učitelé dosud nevědí, jak jim budou služební leta započítávána. Jde tu o započítání služby se zkouškou na měšťanské škole, i když mimo vinu učitelovu byla přerušena, rovněž o reciprocitu služby na cvičné škole. Znova apeluji, aby bylo splněno to, co jest obsaženo v mých resolucích tehdy přijatých v kulturním výboru za souhlasu zástupců ministerstev.

V poslední době dostali učitelé rozkaz jíti na svá definitivní místa. Pro budoucnost pokládáme za správné, aby byl učitel na tom místě, o něž žádal a které dostal. Ale likvidace dosavadních poměrů musí se díti ponenáhlu a podle poměrů individuálních. Vždyť mnozí učitelé nenastoupili definitivních svých míst často za pokynu, rady nadřízených školních orgánů, učili na jiné škole, s velkými obětmi si tam opatřili byt a zařídili si svou existenci, aniž tušili, že budou náhle vykázáni na místo své definitivy, že budou od své rodiny odloučeni, hmotně poškozeni. To vše nepřispívá nejen ke klidu učitelovu, ale ani neprospívá škole. Poválečné mimořádné poměry nutno likvidovati s plným porozuměním pro hospodářské a sociální poměry jednotlivcovy a nikoliv najednou, rázem.

Do málokterého odvětví školského zasáhla válka tak zhoubně jako do živnostenských škol pokračovacích. Stát zastavil subvence, učitelé národních škol nemohli se těmto školám věnovati tak, jako v letech dřívějších, ježto, pokud nenastoupili vojenskou službu, byli zatíženi rozličnými akcemi, souvisejícímí s válkou. Počet škol i žáků značně poklesl. Teprve postupem let se zacelovaly rány, jež tomuto školství byly zasazeny. Kdežto roku 1918/19 bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku celkem 906 živnostenských škol pokračovacích s 57.180 žáky, bylo již r. 1926/27 1946 škol se 172.718 žáky. Náš stát zvýšil svůj příspěvek z dřívější jedné třetiny všech výdajů na částku potřebnou k úhradě celého osobního nákladu, jenž činí 50 až 60% nákladu celkového. Živnostenské školy pokračovací však potřebují nezbytně vlastních místností a vlastního učitelstva. Jest pak litovati, že projednání příslušného zákona stále jest jen toužebným přáním. Již mnoho let zde v parlamentě, v tisku, na schůzích se naléhá na předložení vládního návrhu zákona o živnostenských školách pokračovacích, ale snahy tyto se, jak jsem informován, úplně rozbíjejí o překážky rázu finančního. Snad by bylo také dobře vzpomenouti si na to, co se v tomto oboru školství vykonalo za hranicemi vedle nás a co se tam koná nyní v době poválečné. Máme tu otázku: Je pravda, že brzké projednání tohoto zákona jest z důvodů finančních vyloučeno? Jak chce pak naše správa vyučovací bez tohoto pevného zákonného podkladu postupovati pro zdokonalení tohoto školství dále?

Důležitou kapitolou rozpočtu našeho ministerstva školství a nár. osvěty je školství střední. Všimneme-li si rozpočtových přídělů v investičních potřebách, vidíme, že zvláště u středního školství je pokles veliký. Proti 24.6 mil. Kč r. 1924 dostává se mu letos již jen 8.6 mil. Kč a u odborných škol středních místo 15.4 mil. Kč jen 5.8 mil. Kč. Proti loňskému roku byl celkový investiční příděl ve školství snížen asi o 7.8%, avšak ve školství středním skoro o 24% a u odborných škol téměř o 22%. Proč se tak děje, proč právě toto školství je postiženo úsporným systémem rozpočtovým nepoměrně více než školství ostatní, není v důvodové zprávě nikde blíže vysvětleno. Skutečný pak stav, jak naše střední školství je vybaveno budovami, je s touto rozpočtovou snahou v křiklavém rozporu, vždyť podle důvodové zprávy (str. 261 a 262) u středních škol bez odborných a učitelských ústavů máme stále ještě 55 škol bez vlastní budovy a na 90 ústavech není vlastní tělocvičny, nepřihlížejíc ani k ústavům, jejichž tělocvičny ani nejmírnějším požadavkům škol nevyhovují. Podle důvodové zprávy bylo sice za uplynulé desetiletí upraveno nebo nově postaveno 36 středních škol, ale 42 - tedy mnohem více jich ještě má býti postaveno nebo upraveno. Nezbude-li v rozpočtu na tyto důvodovou zprávou uznávané potřeby ročně více než asi 8.5 mil. Kč jako letos, za kolik let bude uskutečněn uvedený stavební program středního školství?

Jak tento příděl pro současný stav ve středním školství je nedostatečný, svědčí ještě jedna okolnost, která se stává zvláště v těchto letech akutní. Ve 20 případech mají střední školy obsazeny budovy škol jiných. Jsou to zvláště - jako v Praze - školy národní.

V prvých letech poválečných, kdy nastal značný úbytek školních dítek, postačilo takové nouzové umístění střední školy, dnes po deseti letech se poměry však změnily. Počet žactva národních škol stoupá, střední škola vlastní budovy nemá a tak dochází k trapnému zjevu, jakého jsme byli nedávno svědky v Praze-Bubenči. Jedni svalují pak vinu na stát, jiní na obec a nejvíce to odnášejí děti. Podobné poměry, jako jsou v Bubenči, jsou v Praze na více místech. Je to Smíchov, Vinohrady, rovněž tak Podskalí, kde namnoze místnosti nevyhovují ani požadavkům obecné školy a j. A kde se umístí akademické gymnasium, bude-li jeho budova, jak se proslýchá, v blízké době prodána?

Podívejme se, jak jest umístěno dívčí reálné gymnasium v Plzni, ženský učitelský ústav tamtéž, vzpomeňme, co shledala úřední komise v budově reálného gymnasia v Klatovech, jak se jeví umístění gymnasia v Domažlicích atd. Co bude s budovou české střední školy v Českém Těšíně, kde je 413 žáků v 7 třídách?

Připomínám, že položky na čištění budov školních jsou nedostatečné. Musí-li se kde dbáti čistoty, pak je to jistě ve školách a nelze tolik šetřiti na pomocných silách, jako se děje.

Smlouvy státu s obcemi o vydržování středních škol a různých povinnostech obcí ke středním školám by bylo nutno revidovati. (Výkřiky posl. Pika.) Smlouvy jsou často německé s českým překladem a německý text je rozhodující. Tento stav je nedůstojný, ale vede také ke sporům mezi obcí a státem. Vede se často soudní spor, kdo by měl z obou činitelů opatřiti na př. tělocvičné nářadí, a než se spor rozhodne, může se přihoditi neštěstí. Je také nutno vydati instrukce nejen pro školníky státní, nýbrž též vzorné rámcové instrukce pro školníky na školách nestátních.

Upozorňuji na nedostatky umístění našich středních škol soustavně každým rokem a výsledek? V letošním rozpočtu není na novostavby středních škol v Praze ani haléře. V dřívějších rozpočtech bývala vždy uváděna jakási menší částka na přípravné práce pro novostavbu v Praze VI, XII, XVI a XIX. Podobně se pamatovalo také na jiná města, v minulém rozpočtu byla to na př. částka 560.000 Kč, i s odbornými školami činila tato částka 900.000 Kč. Letos tyto přípravné "položky" v rozpočtu jednotlivě uvedeny nejsou. Jejich náhradou má asi býti částka 225.000 Kč, uvedená při ústředním úřadě na přípravné práce na různé školní stavby. Rozpočet zde ušetřil, formálně se tím zjednodušil, ale nedostatek budov četných středních škol - zvláště škol pražských - se povleče dál.

Je spravedlivo uznati, že stát na tomto poli vykonal za prvé desetiletí mnoho, ale že ještě více zbývá vykonati. Jak se to však stane, bude-li tento úsporný systém pokračovati?

A jsem-li již při tomto spoření na středních školách, nemohu pominouti ani určitých zjevů v nákladech osobních. Z podrobného rozpočtu ministerstva školství je patrno, že se pro rok 1929 škrtla položka potřebná pro postátnění zbývajících osmi zemských středních škol na Moravě a že se tedy zastavil blahodárný proces, který od r. 1919 vedl k sestátnění 69 sborů profesorských.

Úsporný systém zasáhl i jinak střední školy. Zdánlivě byla sice položka na odměny a výpomoci zvýšena u středních škol více než o 1 mil. Kč, u odborných více než o 0.6 mil. Kč. Ale právě úprava nejvyšší výměry učební povinnosti u profesorů a ředitelů středních, obchodních a odborných škol znamená hmotné poškození všech těchto profesorů. Obě nařízení, těchto věcí se týkající, způsobila u postižených profesorů velkou nespokojenost, která není těm školám na prospěch. Ty školy trpěly až do letošního roku nedostatkem profesorů takže se na nich učilo od převratu a již před tím za války s největším napětím sil takovému počtu hodin, že to muselo podrýti zdraví profesorů. Nyní, když nastal na těch školách pokles žactva a ve většině oborů dostatek sil, mohl nastati normální stav a profesoři mohli se klidně a intensivně věnovati své práci. Ale tu se přišlo s všeobecným zvýšením učební povinnosti bez ohledu na to, že si profesoři zasloužili aspoň na okamžik odpočinouti a máme zase na školách neklid a nespokojenost. Obě vládní nařízení však nejen zasáhla profesory citelně zvýšením jejich učební povinnosti, ale obsahují i takové nesrovnalosti že se tím nespokojenost stupňuje v roztrpčení. Ředitelům v prvé stupnici funkčního služného, tedy na větších ústavech, se ukládá větší služební povinnost, než na ústavech menších a nehledí se na to, že agenda neustále stoupá a že ředitel, přednosta sboru i 30členného, jest nucen konati nejnižší práce kancelářské a že se na něho obracejí úřady stále s novými a novými povinnostmi. Ředitelům na školách obchodních se uložila větší služební povinnost než na školách středních, a to nejen zdánlivě, nýbrž skutečně, ačkoliv jejich agenda je ještě mnohotvárnější, než na školách středních. Proč na př. funkce třídního profesora ve třídě s 21 žáky se započítává, ale se 20 žáky už nikoliv?

Uznalo se sice po právu, že se jednotlivé úkony musejí započítávati do učebné povinnosti, avšak celé obory zůstaly tu stranou a k jejich práci rovnocenné s prací jiných se vůbec nepřihlíží. Nepřihlíží se ani k různosti práce na školách různého druhu a ustanovuje se učební povinnost všem stejná, ačkoliv poměry samy vynutily si až dosavad jinou praxi na školách středních, jinou na odborných, jinou na obchodních. Odměna za přespočetné hodiny byla stanovena na čtyřnásobek odměny předválečné, ačkoli platy zaměstnanců té výše příjmů, jako mají profesoři, činí v celku šestinásobek platů předválečných. Tím se stává, že při zvýšení učebního úvazku profesoři, kteří budou učiti nadpočetným hodinám, budou zkráceni o pěkných pár set Kč proti dosavadnímu stavu.

A aby roztrpčení bylo zvýšeno, přichází se ještě s výkladem, který z maxima činí minimum, poněvadž se ukládá, aby normálně byl profesor zaměstnán maximem. A nic se nedbá, že jsou tu také staří profesoři, kteří by si již zasloužili, aby se jim v povinnosti učební ulevilo, zejména když do nedávna museli učiti, když nechtěli své školy nechat v mnohých oborech bez vyučování, počtu hodin, který daleko převyšoval normální úvazek. Toho by si snad tito zestárlí pedagogové zasluhovali, aby se jim na sklonku jejich dráhy služební dopřálo nějaké úlevy.

A s tímto zvýšením učební povinnosti a snížením odměn za hodinu nad předepsané maximum se přišlo přes to, že postavení profesorů jest proti jiným zaměstnancům s vysokoškolským vzděláním velmi nevýhodné. Mají sice profesoři svou automatiku, ale ta je příčinou, že se jen malé procento z nich vyšine nad platy automatikou dostupné. Ukázal jsem již loni při rozpočtové debatě na tento nepříznivý stav. Na vlastních středních školách s učitelskými ústavy jest míst systemisovaných s funkčním služným a míst systemisovaných výše, než ve 4. stupnici pouze o 6,4% proti 15% v oboru státní administrativy. Již loni jsem ukázal také, jak nepříznivě dopadla systemisace pro zemské školní inspektory, kde na příklad u zemské školní rady v Praze je pro ně ve druhé stupnici systemisováno jen jediné místo, to je jen 6.7% místo 15%. Nový rozpočet tento nepříznivý stav ponechává, ačkoliv jsou na místech zemských školních inspektorů jednotlivci, kteří celý svůj život zasvětili škole a odpovědné svoje místo zastávají již mnoho let za poměrů mimořádně obtížných. Bylo by jistě možno a spravedlivo napraviti letos tento stav individuelním jmenováním a uznati tak obětavou práci takových jednotlivců, z nichž někteří jsou již na sklonku svého úředního působení vůbec.

A z týchž důvodů bude také nutno přiznati profesorům zvláštní osobní přídavky podle §u 148 platového zákona, když při dané organisaci školské správy není možno odměniti svědomitou jejich práci propůjčením místa s funkčním služným. Jsem-li již u osobních otázek profesorů škol středních a odborných, musím si všimnouti jednoho velmi nezdravého zjevu. Na středních i obchodních a odborných školách stále více se zahnízďuje byrokratický postup při obsazování míst. Místa profesorů a v poslední době zvláště ředitelů se obsazují bez konkursu, nebo se konkursy činí illusorními tím, že se na místo ředitele ustanoví nejprve zatímní správce (Výkřiky posl. Pika.) a pak už z pravidla bývá konkurs zbytečný, poněvadž správce je již předurčený ředitel. Jakou představu o spravedlnosti si mají profesoři při takovém postupu učiniti, kde mají bráti naději, že se jim za jejich poctivou práci dostane uznání udělením místa ředitele? Ukázal jsem již, jak malé procento v celkovém počtu profesorů činí místa ředitelská. Jestliže se z těch nemnohých míst značná část obsazuje tak, že se znemožní ucházeti se o ně těm, kdo nevyhledávají protekcí a spoléhají jen na poctivou práci a přičinění, pak je to stav pro naše školy nebezpečný a následky budou pro ně nanejvýš škodlivé. Chceme-li míti školy zdravé a zkvétající, musejí se jim v čelo stavěti jen učitelé opravdu zdatní a schopní a ty nelze nalézti jinak, než výběrem při volné konkurenci na základě konkursu.

A nyní jsem u zjevu, který zasluhuje obzvláštní pozornosti. Podobně, jako na školách národních, tak také na obchodních akademiích ustanovují se za učitele němčiny Němci. Jest veliký omyl, že by tito učitelé mohli míti nějaký pronikavý úspěch vyučovací. Zkušenosti z takovýchto pokusů už známe a ty zkušenosti odraďují od takovýchto pokusů. Musíme však také tyto experimenty odmítnouti z hlediska národního a stavovskoučitelského. I zde platí zásada, že na naše české školy patří český učitel. Ale naše správa vyučovací ustanovuje na těchto středních odborných školách za učitele němčiny německé učitele obecno-školské a chce je dokonce stabilisovati podle platové stupnice státních učitelů podle zákona z r. 1926. Při systemisaci se patrně stanovil větší počet míst pro státní učitele na školách odborných a nyní se hledají ti, kteří by je mohli dostati. Takových učitelů má býti přes 30. My musíme před takovýmto opatřením se vším důrazem varovati. Kde má takový učitel průkaz o znalosti jazyka vyučovacího pro střední školy, jako musí míti každý profesor? Proč naše správa vyučovací vráží do profesorských sborů cizí element, když se už za Rakouska po dlouhém úsilí podařilo vytvořiti ze sborů profesorských na středních školách stejnorodý sbor se stejnou vysokoškolskou přípravou? Tvrdí-li správa vyučovací, že nemá dostatek germanistů Čechů, proč se nestará, aby je měla? Jsou-li snad někde výsledky vyučování němčině na obchodních akademiích méně uspokojující,

proč se nestará, jako se to děje jinde, aby se takoví profesoři mohli v praktické mluvě zdokonaliti? A jak k tomu přijdou za krátko ti čeští filologové, kteří budou míti universitní zkoušku z němčiny a budou dobře ovládati německý jazyk, ale nedostanou ve vlastním státě na státních obchodních školách místo jen proto, že ta jejich místa budou obsazena obecnoškolskými německými učiteli?

O právní postavení profesorů není náležitě postaráno. Marně stále čekají na nařízení podle paragrafu 142 platového zákona, ač již uplynuly dva roky od jeho vyhlášení a celá armáda mladých profesorů je v nejistotě, zda bude jim započtena jejich předchozí služba na školách středních, vysokých i nižších. Platová komise provádí své práce hlemýždím tempem a zatím tu strádá zástup profesorů, kteří učili za největšího nedostatku sil na našich školách beze zkoušky, vyplnili tehda citelnou mezeru, byli na školách, mělo-li se vůbec učiti - ba měli jsme případy, že vyučování bylo zastaveno - nepostradatelní, za bídného platu a nadměrné práce školské dosáhli s největším napětím sil aprobace, a nyní mají čekati v nejistotě, jak a kdy se jim doba nejsvědomitější práce započte a při tom dostávají plat nejnižších stupňů, který není nijak úměrný jejich fysickému věku a letům služby skutečně vykonané.

Podobnou a snad ještě horší bolestí jest, že máme mnoho profesorů a jiných zaměstnanců, kterým zůstala nezapočtena služba vojenská. To je vážný sociální problém naší inteligence, ten bude nutno radikálně vyléčit. Vznikly nám dvě kategorie těch, kdo za světové války konali službu vojenskou. Jedněm z nich je započtena, a nejsou to jen ti, kteří nastoupili službu civilní do 1. září 1919, neboť se započítávala bez překážky po několik let i těm, kdo nastoupili později, ale jest velké množství i těch, kteří nastoupili sice po 1. září 1919, ale přece stejně s oněmi, kterým byla započtena, a jenom shodou okolností se stalo, že se jim již tato služba nezapočetla. A nejde o krátkou dobu, jde o 4 i více let, která takový, dnes již 35tiletý a starší profesor nemá započtena. A tak jest mu jeho vykonaná služba vojenská a příslušnost ke svazku vojenskému zdrojem hořkosti, protože je tím zpožděn v postupu platovém proti jiným šťastnějším, kteří shodou okolností jej předběhli. Tady by bylo potřebí brzké nápravy a doporučuji zrevidovati předpisy o započtení služby vojenské

i praxi, která se tu uplatňovala, a nesrovnalosti odstraniti. Jiná bolest středních škol jest, že mnoho zatímních správců ústavů na středních i odborných školách dosud marně čeká na poukázání odměn za svou práci. Nechápu, jaké tu může býti rozmýšlení! Nemůže přece státní správě jíti o to, aby na profesoru, který převzal funkci ředitele, ušetřila peníz na funkční služné preliminovaný. Uznal-li zákon, že se odměňuje funkčním služným funkce ředitele, musí se dostati odměny každému, kdo tuto funkci koná. A stejně jsou stále vlastně bez odměn profesoři, ustanovení za výpomocné síly ředitelů, platová komise také dosud se neodhodlala jejich odměny stanoviti. Ostatně ředitelství jako úřady jsou vybaveny uboze. Ředitel nebo jeho výpomocná síla musejí konati nejprimitivnější manipulační práce, které v jiných úřadech vykonávají výpravny nebo podúředníci. Nesmí se zapomínati, že ředitelství už dávno není pouhým pedagogickým vedením ústavu, nýbrž že vedle své funkce pedagogické je i úřadem s bohatou a složitou agendou, což je pochopitelno už z toho prostého fakta, že ředitel je přednostou úřadu s 2 (-30ti i více silami. Bude nutno rozřešiti konečně i jednou otázku diet profesorům, kteří konají se svými žáky vycházky a exkurse. Stav, jaký nyní jest, nemůže dále trvati a nebude se moci nikdo diviti profesorům, když jednou přestanou býti ochotni konati při značné odpovědnosti exkurse se žáky, aby viděli, jak vypadá praktický život, na vlastní útraty. Na další vzdělání profesorů středoškolských je preliminováno 150 tisíc Kč, částka jistě nepatrná. Při počtu asi 4000 profesorů - nehledě ke profesorům suplujícím a zatímním - připadá na jednoho tak málo, že teprve každý stý profesor může dostati podporu v částce aspoň trochu přiměřené. Ministerstvo financí by mělo také zaujmouti příznivější stanovisko k vyplacení mimořádných odměn za přespočetné hodiny a zvýšenou výkonnost ve školním roce 1927/28. Odměny tyto byly vyplaceny za školní rok 1926/27 a, poněvadž nová učebná povinnost platí teprve od školního roku 1928/29, není důvodu, aby na rozdíl od let předcházejících nebyly za minulý školní rok přiznány odměny za zvýšenou výkonnost. Též do škol průmyslových a odborných zasáhla válka velice těžce. Jednak byl náklad

na ně omezen tak, že se dílny nemohly modernisovati, jednak dílny byly zaměstnávány hromadnou výrobou válečného materiálu a profesoři povoláváni k technické službě válečné. Je pravda, že v uplynulých 10 letech bylo mnoho dohoněno, jak nejlépe se ukázalo při velkých výstavách a to r. 1925 při výstavě dekorativního umění v Paříži a letošního roku při výstavě soudobé kultury v Brně, ale zbývá tu ještě veliký úkol. Síť škol byla zrevidována, některé byly zrušeny, vedle toho však zřízeny nové nebo dosavadní doplněny. Ale srovnáme-li počet ústavů, počet žactva československého s počtem ústavů a počtem žactva německého, vidíme stále, jak odborné školy československé jdou stále ještě za německými. Tak podle poslední publikace našeho Statistického ústavu o školství chodilo ve škol. roce 1926/27 do čsl. škol odborných v Čechách 22.564 Čechů a 269 Němců, naproti tomu však do německých škol odborných chodilo 8475 Němců a 406 Čechů, tam to činí 1.1%, zde však 4.5%! Na německých odborných školách pro ženská povolání je 10% Češek! Buď tu je větší snaha než u Němců naučiti se druhému jazyku, buď nedostatek českých škol a tento nedostatek je zvláště patrný ve zněmčené oblasti, stačí se podívati na mapu, na síť odborných škol českých a pak německých. Od Plzně k Chebu, k Rudohoří není ani jediné dívčí rodinné školy. Celý český jih nemá dosud vyšší průmyslové školy. Požadavek, aby průmyslová škola v Čes. Budějovicích byla změněna na vyšší, je spravedlivý.

Na vyšší škole stavitelské zrušena byla povinná 6timěsíční praxe stavební ve III. ročníku a zavedena povinná 6tinedělní praxe stavební před vstupem do školy a stejně dlouhá praxe na staveništi o prázdninách mezi školními roky. Konstrukce železné a železobetonové byly sice zavedeny jako předmět samostatný a přidělen jim značný počet hodin, ale četná neštěstí stavební v poslední době vedou k úvaze, zda by neměla býti zavedena delší praxe než jest. Soudíme také, že by na našich průmyslových a odborných školách měla býti zavedena tělovýchova.

Pokud jde o školy vysoké, nutno si uvědomiti, že každá reforma školy vysoké musí míti ráz trvalý, neboť musí snésti měřítko světové kritiky více než kterákoliv škola jiná a každá reforma školy vysoké úzce se dotýká reformy školy střední. Je nutno také řešiti zásadní otázku, zda zůstane dosavadní poměr cizinců k tuzemcům nebo v jakém směru má býti změněn. Otázka nostrifikace zahraničních diplomů a vysvědčení stává se rok od roku vážnějším problémem. Vysokoškolští profesoři právem upozorňují povolané činitele, k jakým neblahým důsledkům může vésti systemisace míst na vysokých školách podle platového zákona, jak byla provedena, jakož i to, že nebylo vyhověno spravedlivému jejich požadavku za studijní přídavek zvláště na opatření vědeckých knih, zejména cizozemských, na studijní cesty a pod. Jest také podivné, že dosud nebylo vydáno vládní nařízení ke platovému zákonu tak, aby byl splněn § 58 odst. 2 toho zákona o zvýšení služného vysokoškolských profesorů požívajících nejvyššího platového stupně, ač tu jde o zcela malý počet jednotlivců a vynikající muže, z nichž mnozí musejí jíti do pense, aniž se dočkali této odměny za své vědecké působení, ačkoliv jim byl slíben a zaručen.

Na vysokých školách zůstala při úpravě platové jedna kategorie úplně opomenuta; jsou to docenti a lektoři na vysokých školách. Jejich odměna jest asi 4násobek odměny poskytované kdysi rakouským ministerstvem kultu a vyučování. K nápravě této křivdy bylo by třeba asi jednoho milionu Kč, ale ani tohoto obnosu ministerstvo školství a národní osvěty nemá. Dovídáme se, že ministerstvo vnitra má v úmyslu předložiti návrh zákona o udělování titulů osobám, které nikoliv z povolání vykonávají určité funkce veřejné v oboru veřejné správy a u soudů. Bylo by spravedlivé, aby i těm osobám, které nikoliv z povolání učí na vysokých školách, mohlo se dostati titulů profesorských. Je známo, že vydáním zákona platového, kterým byly zavedeny profesury bezplatné, byly i zasloužilým soukromým docentům vzaty tituly profesorů řádných i mimořádných.

Na ochranu památek, archivnictví, vědy historické a musejnictví jest zařazeno ve státním rozpočtu v rubrikách věcných potřeb 5,300.000 výdajů řádných a 1,700.000 mimořádných, úhrnem téměř 7,000.000. Jest to číslice úctyhodná a bylo by možno lecčehos dosíci těmito prostředky, které jsou k disposici. Jestliže přes to v mých poznámkách bude obsažena řada přání, která musíme vysloviti právě v těchto oborech veřejné činnosti, mohu tak učiniti tím spíše, že splněním jich nebyl by státní rozpočet podstatně zatížen. Státní památkové úřady mají dnes zcela mimořádný význam. Jednak pozemkovou reformou i některými jinými důsledky převratu byla ohrožena celá řada našich památek mnohem více, než tomu bylo dříve. Není tu mravního vztahu mezi památkou a jejím majitelem, který dříve byl slabou sice, ale přece jakousi náhražkou nedostatečné ochrany zákonné. Agenda památkových úřadů stoupla po převratu ohromně a není sporu o tom, že ani při nejlepší snaze památkové úřady nemohou plniti svých povinností při dnešním obsazení úřadů. Mnoho věcí nutně uniká, úřady jsou prostě přetíženy. Ale i kdyby památkové úřady byly obsazeny dvojnásob proti dnešnímu stavu, nemohou moci dokonale plniti svých povinností, poněvadž jim schází hlavní prostředek, aby jejich činnost mohla míti vliv, schází jim zákonná opora a výkonná moc. Záleží jen na osobní zdatnosti úředníků a dobrovolných konservatorů, jak dovedou uplatniti své vědomosti čistě vnějšími prostředky výmluvnosti a všelijakých diplomatických zákroků; zákon je ponechává naprosto bez ochrany a pomoci.

Volání po památkovém zákoně trvá u nás od převratu, kdy by byl stačil jednoduchý zákon rámcový, ale všechna snaha z nepochopitelných důvodů zůstala marná. Bude vydán patrně v té době, až již nebude co zachraňovati. Víme, že ani památkový zákon nebude zázračným prostředkem, který rázem zachrání všechno krásné, co nám ponechala minulost, ale kdyby nepřinesl nám památkový zákon nic jiného než aspoň povinnou účast znalců na všech jednáních, týkajících se památek, již to by byl pokrok, ale dnes nejkrásnější dům může býti zbořen, nejvzácnější umělecká památka zcizena, a památkové úřady se o tom ani nedovědí, a nikdo také není povinen, aby se jich alespoň na jejich mínění zeptal. Záleží jen na dobré vůli místních činitelů, stavebních komisí i jiných orgánů, které v některých místech opravdu se vzácným pochopením aspoň do jisté míry nahrazují nedostatky zákonné ochrany ovšem právě násilným výkladem stavebního řádu. Mluví se m noho o novém stavebním řádu, a s hlediska ochrany památek voláme po něm! Zákon je připraven a i po stránce památkové přináší pokrok aspoň v tom, že se vůbec o zájmech památkových zde mluví a že jest nutno aspoň vyslechnouti úsudek znalců památkových. Ale návrh již od července minulého roku leží v ministerstvu veř. prací, aby byl zpracován formálně po stránce právní. Budeme čekati, až nový horečný stavební ruch učiní zbytečným jakoukoliv ochranu stavebních památek, poněvadž nebude co zachraňovati? Ale budou-li opatřeny alespoň památky stavební, co bude s památkami jinými? Co bude s uměleckými díly, co s archeologickými nálezy z nejrůznějších oborů? Dnes každý jednotlivec může na svém pozemku nebo i na cizím, kde mu to majitel dovolí, bez jakékoliv překážky ničit nejcennější a nenahraditelný vědecký materiál! Máme málo příkladů, kolik nalezišť předvěkých bylo zneužito k soukromým spekulacím a nalezený materiál byl pro vědecký výzkum zničen? Proč jsme zařídili zvláštní státní archeologický ústav, proč ohromným nákladem vybudovala země a samospráva svoje musejnictví, když zase musea nemají naprosto právní ochrany při svých pracích ani tam, kde nijak nedotýkají se soukromých práv a zájmů? Jsme již skoro vzácnou výjimkou mezi civilisovanými státy a ochrana památek po stránce právní jest položka, kterou ve svém desátém výročí musíme připsati ve své bilanci na stránku pasiv a to velmi tíživých pasiv.