Tento nedostatek nebyl by nahražen ani největšími
obětmi peněžními na ochranu památek.
Na praktickou ochranu památek vydává stát
1,879.000 a mimo to ještě 850.000 v rozpočtu
mimořádném, ale pro poměry, jak jsem
je svrchu uvedl, suma ta daleko nestačí. Kolik ještě
památek dnes se rozpadává a ani se nezačalo
s pokusy o ochranu! Ze svého západočeského
obvodu aspoň namátkou uvádím jen hrad
Lopatu v bezprostředním okolí Plzně,
neobyčejně zajímavý stavebně
i historický hrad Švihov, který jest ojedinělou
vodní stavbou u nás, překrásný
kostelík v Čečovicích, stavbu z cihlové
gotiky ověšenou prvotřídními
pracemi kamenickými, hrad Kašperk, krásnou
stavbu stavitele hradů Víta Hedvábného
z doby Karla IV., je tu ještě dlouhá řada
jiných zřícenin, kostelů a jiných
staveb, které čekají na někoho, kdo
by je zachránil před zkázou. Jen ve výjimečných
případech, jako na Rábí nebo na Radyni
u Plzně nebo ve východních Čechách
na Košumberku úspěšně zasáhla
iniciativa místních činitelů a přátel
starých památek a stát měl tu štěstí,
že mohl vystačiti s poměrně skrovnými
příspěvky. Po stránce politické
žádáme, aby z úřední činnosti
v ochraně památek byly odstraněny pozůstatky
starého národnostního sekcionování.
Referáty buďtež děleny jen podle specielních
odborných zkušeností úředníků
a nikoliv podle jejich národnosti, to ostatně bude
i prospěchem pro postup úřední práce.
Jako v ochraně památek vůbec, tak i v archivnictví
zanedbali jsme postarati se o zákonnou úpravu poměrů.
Dnes snad již by byla marná snaha o vybudování
jednotného Národního archivu, jenž by
organisoval všechno naše veřejné archivnictví,
když tato věc byla propasena před 10 lety.
Zatím všechna skoro ministerstva vybudovala si svoje
zvláštní archivy, jež mají již
svoji, třeba ještě mladou, tradici, a při
jiném řešení naskytla by se hustá
spleť zájmů věcných i osobních,
která by dovedla věc zmařiti, ale alespoň
na zákonnou ochranu archivalií tam, kde není
vůbec o ně postaráno, není přece
jen pozdě. V stejné situaci jako památkové
úřady jsou i archivní inspektoři,
které vláda jmenovala v Praze, v Brně i v
Bratislavě. Žádná správa archivu
není povinna jich na cokoli se zeptat, není dokonce
ani povinna je do archivu pustit, jestliže se přijdou
na archiv úředně podívat. Mají
vlastně nepřímý vliv jen tam, kde
stát poskytuje na archivy subvence, zase tak nepatrné,
že na př. na všechny archivy v Čechách
připadlo 30.000 Kč. Upozorňuji tu zvláště
důtklivě, že jest naprosto nutno třeba
v dorozumění s ústředím katolické
církve postarati se o archivy církevní namnoze
velmi cenné, jež jsou roztroušeny po našich
venkovských farách a jsou často jediným
pramenem pro poznání místní historie.
Ale i péče o archivy samosprávné i
státní je hodně nestejnoměrná.
A staré cenné registratury ještě dost
často válí se po půdách nebo
sklepích, odsouzeny jsouce ke zničení, pokud
vůbec nejsou odstraňovány kratší
cestou. Tím hůře je tomu při písemných
památkách v majetku soukromém. (Předsednictví
se ujal předseda Malypetr.)
Dobrou novinkou po převratu jest péče o archivní
dorost, která byla nutna zvláště po
tom, když našim lidem uzavřely se brány
historického institutu vídeňského,
ale v dnešní organisaci 3leté archivní
školy pokládám za vadu, že právě
jen každý třetí rok je možno studentu
započíti studia, takže některým
se neprávem studium vysokoškolské prodlouží
až o 2 léta a pokud jsou nezámožní,
vůbec se jim studium archivnictví znemožňuje,
byť měli sebe větší chuť a
talent. Bude asi nutno pomýšleti na organisaci jinou,
která by se úžeji přimykala ke studiu
historie na universitě, jako jest tomu na př. při
dvouletých kursech vědeckého knihovnictví,
kam může jít posluchač po prvém
nebo po druhém roce svého universitního studia
a tudíž časově ničeho neztrácí,
musí ovšem k dosažení plné kvalifikace
vysokoškolské absolvovati státní zkoušky
učitelské nebo doktorát, což je plně
oprávněno.
Účast státu na musejnictví je vypočtena
na dva miliony Kč. Nebylo by toho třeba mnoho, abychom
mohli býti s pokrokem musejnictví spokojeni; byla
by to některá opatření organisační
a některá vydání rázu finančního,
ale poměrně skrovná.
Pracovníci musejní právem se toho domáhají,
aby musejní sbírky všude byly zveřejněny,
a Svaz museí donucuje kde který nejmenší
krajinský společek, aby odevzdal svoje sbírky
městu nebo okresu a tak je zajistil do budoucnosti. Ale
co máme říci tomu, když náš
největší ústav musejní, naše
radost a pýcha, dává po této stránce
tak špatný příklad? Sbírky tak
zvaného, opakuji jen tak zvaného Národního
musea nejsou dnes veřejným majetkem, nýbrž
jsou majetkem soukromé společnosti! Snad proto věnuje
se tak malá péče jejich zabezpečení
před zcizením. Nedávno vzrušila celou
naši veřejnost krádež, která se
tu stala. Stala se skutečně už taková
opatření, aby se příklad neopakoval?
Musíme si jednou říci, čím
vlastně má býti naše tak zvané
Národní museum. Názvu národní
zaslouží si jen tenkráte, když opravdu
bude náležeti národu, representovanému
naším státem, a když bude ústavem
celostátním, který bude poskytovati obraz
o našem státě po všech jeho stránkách.
Cizí materiál musí také sbírati
pro srovnávací studium vědecké i k
účelům pedagogickým, ale v hlavním
svém oboru působnosti musí se snažiti
o úplnost co nejdokonalejší. Již zakladatelé
musea je nazvali národním a byla to doba Bachova,
která vnutila mu název Zemského musea pro
království české, aby bylo odstraněno
i z názvu podezření, že ústav
má sloužiti celému národu. Ovšem
v dobrých svých pracovnících ústav
vždy byl národní a třeba jen organisačně
a právně ústav znárodniti.
Velmi čile vede si po převratu naše musejnictví
venkovské. Uvádím jen namátkou, že
na př. jen v Čechách byly podniknuty nákladné
stavby musejní nebo musea nově byla organisována
velkým peněžním nákladem v městech
Králové Dvůr, Pardubice, Litomyšl, Kolín,
Český Brod, Kouřim, Brandýs nad Labem,
Polná, Něm. Brod, Jindřichův Hradec,
Písek, Beroun. Jinde jako v Hlinsku, v Rokycanech, Sušici,
se k novostavbám nebo novým úpravám
chystají. Mimo to působí stará musea,
zařízená moderně již v dobách
před válkou, v Plzni, Králové Hradci,
Klatovech, Poděbradech, Chrudimi, Budějovicích,
abych vybral jen několik nejvýznamnějších;
z menších museí jsou na příklad
svojí činností známa malá musea
v Ústí nad Orlicí, Pacově, v Horažďovicích,
zvláště vzorné museum v Blatné
a řada jiných. Práce tedy koná se
v musejnictví hodně. Ale účast státu
na této práci po venkově, pokud se jeví
v podporách, jest přímo žalostná.
Na všechna česká musea vlastivědná
v Čechách mimo Prahu a museum plzeňské
věnuje se celých 28.000 Kč, na Moravě
pak 15.000 Kč. To znamená, že v místech,
kde obec věnovala na museum půl milionu Kč,
stát přispěchal se svoji troškou na
pomoc v položce nějakých 500 Kč, což
jest arci malá část. Zde by zvýšení
o část třeba skrovnou v rámci celého
rozpočtu znamenalo jistě nové vzpružení
práce. Musíme počítati nyní
s tím, že musea utrpí škrtáním
položek zemskou správní komisí. I když
uvědomělejší obec dovede dokázati,
že museum jest pro ni kulturní nutností, přece
jen nemůže prosaditi zařazení nových
položek do rozpočtu pro nové potřeby,
které i v museu se mohou vyskytnout. Kdo se bude starat
o takové případy veliké nouze?
Jest kulturní nutností, aby co nejdříve
byla rozřešena otázka budovy obrazové
galerie. Způsob, jak se s ní zacházelo, a
to právě se strany tohoto shromáždění,
nebyl důstojný. Také budova parlamentu jest
cennou památkou umělecké práce české
a nesmí býti znešvařena. Také
opětně i letos musíme se tázati, kdy
se započne se stavbou pro státní konservatoř?
Dnešní stav nám jistě neslouží
ke cti.
Do vývoje umění stát nemůže
zasahovati jinak, nežli podporou peněžitou. Musím
zde upozornit, zvláště na kritickou situaci
našeho divadelnictví. Nejde tu jen o Národní
divadlo, to jest zvláštní kapitola sama pro
sebe, ale jde zvláště o divadla venkovská,
o divadla městská. Jako v musejnictví, tak
i v divadelnictví venkovském těžce se
uplatňují a uplatní ještě důsledky
zákona číslo 77/27. Zemská správní
komise musí hleděti sama k tomu, že často
ani v obcích samotných není dosti porozumění
pro snahy kulturní a umělecké, které
jedněm jsou buržoasním přepychem, jiným
zase nástrojem k šíření ďábelské
nevěry a že mnozí členové obecního
zastupitelstva sami použijí tlaku zákona, aby
se zbavili všelijakých kulturních institucí,
podle jejich mínění zbytečných.
Zemské správní komise musí se naučiti
nejen škrtati tam, kde obce uměle zvyšují
své potřeby, ale také doplniti obecní
rozpočty, kde obce zanedbávají své
kulturní povinnosti.
Vítáme snahu státu o získání
veškeré pozůstalosti po Bedřichu Smetanovi,
jak se to objevuje slušnou položkou v rozpočtu,
zato sotva je komu jasné, kolik literárních
pozůstalostí chce koupiti stát za sumu 20.000
Kč, která se stkví v rozpočtu.
Na občanskou výchovu a lidové knihovnictví
jest věnováno státem přes 5 milionů
korun. Proti poměrům před válkou je
tu znamenitý pokrok a nutno uznati, že tu za deset
let vykonán velký krok kupředu. Nebude to
peníz zbytečně vydaný, bude-li vždy
hleděno k účelnosti všeho podnikání.
Dnes zdá se, že prosté přednášky
se již přežily nebo zevšednily, není
již nálady k poslouchání jubilejních
a stereotypně se vracejících slavnostních
přednášek a proslovů. Není to
neštěstím, bude-li zato tím intensivnější
snaha o vzdělání speciální
v oboru blízkém posluchači, v jeho oboru
pracovním nebo jinak, bude-li se zvyšovati zájem
o praktické přednášky a kursy hospodářské,
jazykové, o přednášky historické,
vykládající dějiny nejbližšího
okolí a o podobné podniky, jež jsou obsahem
střízlivější, ale zato tím
hlouběji možno jimi působiti na mysl posluchačovu.
Po té stránce výsledky lidové výchovy
počínají se projevovati dosti utěšeně,
kde místní osvětové korporace postihly
správnou cestu svého postupu. Musíme žádati,
aby zvláště bylo hleděno k potřebám
výchovné práce v československém
lidu národnostně smíšených oblastí.
Zde se nedostává příslušníkům
našeho národa mnohých zdrojů poučení
a ušlechtilé zábavy, kterých mají
mnohem více lidé v českém prostředí,
a to je také z příčin, proč
nám mnozí pracovníci odtamtud utíkají.
Je nutno jim nahraditi podle možnosti tento nedostatek kulturního
života. Zvláštní důležitost
má lidová výchova pro Slovensko a Podkarpatskou
Rus, kde jedině touto cestou je možno dopomoci ke
vzdělání starší generaci, která
neměla příležitosti ke školnímu
vzdělání vůbec, nebo aspoň
ke vzdělání v národním duchu.
Vítám rád, že se chystá novelisace
zákona o obecních knihovnách. Dosavadní
zákon nestačí potud, že neurčuje
jasně, jak se mají opatřiti prostředky
na osobní platy a věcná zařízení
našich knihoven. Ze zákonného paušálu
50 hal. na osobu je to v malých obcích rozhodně
nemožno. Jinak zákon o obecních knihovnách
je z dobrých našich zákonů, které
znamenitě zvýšily prostředky k lidovému
sebevzdělání. Ale co bude s knihovnami odbornými
a vědeckými po našem venkově? Zde by
stát měl intensivně zasahovati podpůrně
i iniciativně, než dosud se děje.
Upozorňuji také na to, že nový zákon
knihovnický uloží všem okresním
osvětovým sborům novou a velmi významnou
povinnost, totiž revisní činnost ve všech
menších obcích. Jest to velký a odpovědný
úkol a nevím, zda v menších okresích,
kde nejsou vyšší školy, najde se k tomu
dosti odborně kvalifikovaných sil, a nezůstane-li
v mnohých okresích toto ustanovení zákona
na papíře. Upozorňuji také, že
tu vzroste osobní náklad na takovou revisní
působnost, že je nutno v rozpočtu na to pamatovati,
a že také bude nutno vydati přesné instrukce
o této stránce lidovýchovné činnosti.
Je také třeba uvažovati o změně
nařízení, týkajících
se vedení pamětních knih obecních,
po čemž odborníci volají již dlouho
a snesli pro tento požadavek velmi přesvědčivé
důvody, aby z toho nařízení byla odstraněna
všechna ustanovení neproveditelná nebo bezcenná.
Dávné úsilí odborných kruhů
knihovnických o náležitou úpravu našeho
knihovnictví bylo do značné míry splněno
především vydáním zákona
o veřejných knihovnách obecních r.
1919 a zřízením české státní
školy knihovnické v Praze r. 1920. Tato škola
plnila své poslání až do konce škol.
r. 1926/27, těšila se stálé hojné
návštěvě posluchačů a
vychovávala zdatný dorost knihovnický, který
úspěšně se uplatňoval a uplatňuje
jak v knihovnách samých, tak na prospěch
a rozvoj knihovnictví vůbec. O školu jevil
se také zájem ciziny. Vedle ní byla zřízena
samostatná německá státní škola
knihovnická v Ústí n. L., ale pro nedostatek
posluchačů nemohla býti v posledních
letech otevřena. Avšak v minulém školním
roce 1927/28 nastal nevysvětlitelný obrat. Německá
škola byla bezdůvodně přeložena
do Prahy a vyučování na ní zahájeno,
zatím co česká škola, vykazující
stále značný počet posluchačů
a plnící i širší úkoly v
našem knihovnictví, otevřena nebyla!
Na námitky české veřejnosti bylo z
ministerstva školství odpovídáno, že
se budou obě školy střídati, takže
po dvou rocích školy české bude otevřena
jeden rok škola německá a jako hlavní
důvod pro otevření školy české
ve škol. roce 1927/28 uváděno, že po delší
pause nutno otevříti školu německou,
ale že pro současné otevření
také školy české není v rozpočtu
dosti peněz! A tak v minulém škol. roce 1927/28
česká škola učinila místo škole
německé, která dostala její místnost,
jakož i příslušnou rodinnou knihovnu rodu
Kinských, učebné pomůcky s odbornou
literaturou a pod. Vedle toho zřízeny knihovnické
kursy na filosofické fakultě Karlovy university,
pro něž nutno zařizovati nové místnosti
a znovu opatřovati veškeré potřebné
učebné pomůcky, drahou odbornou literaturu
atd., což vše měla státní knihovnická
škola. Kruhy knihovnické těžce nesou,
že ministerstvo školství a národní
osvěty nehájí dostatečně zájmů
odborného školství knihovnického, zejména
českého, a že uplatňuje důvody
finančně úsporné jednostranně.
Je sice pravda, že státní škola knihovnická
má letos dvojí běh, český a
německý, ač dříve byly školy
samostatné dvě. Loni rozpočtové důvody
proti české škole existovaly, letos, kdy měla
býti německá vynechána, proti ní
už neexistují. A konečně musíme
se tu ještě zmíniti o jedné věci.
Všechny kulturní státy mají již
dávno vyřízenu otázku povinných
výtisků. Vzpomeňme na př. Anglie,
kde je to obstaráno britským museem v Londýně,
ve Francii nacionální knihovnou v Paříži,
v Německu nacionální knihovnou v Lipsku,
v Rakousku Národní knihovnou ve Vídni atd.
Zdá se býti neuvěřitelné, že
u nás není postaráno o to, aby všechno,
co se tiskne na území naší republiky,
bylo pro budoucí generace aspoň v jednom výtisku
zachováno. Čím déle bude to trvati,
tím větší ztráty vzniknou u nás
kultuře i vědě naší republiky.
Končím:
Je mnoho kulturních úkolů, jež musíme
plniti, a to poctivě, chceme-li opravdu postupovati v konsolidaci
našeho státu. I když doba vynucuje více
pozornosti a péče o otázky hospodářské
a sociální, nesmíme zapomínati, že
předpokladem úspěchu na tomto poli je náležitá
vyspělost rozumová a mravní našeho obyvatelstva.
Kde této není, je vše stavbou na písku.
Duševní kvality příslušníků
národa jsou nejspolehlivější oporou
naší lepší budoucnosti a zrovna ve dnech
jubilejních, jež nejsou jen dny velkých vzpomínek,
nýbrž i dny závazků do budoucnosti,
musíme si vážně připomenouti,
že je naší povinností zůstati věrnými
kulturním ideálům národa! (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Burian. Dávám mu slovo.
Posl. Burian: Ctěná sněmovno!
1.715 milionů korun vydává stát každého
roku na militarismus, 115 mil. korun dává kněžím,
dalších několik milionů platí
kněžím - katechetům, několik
milionů korun pohltí theologické fakulty
universitní, ale na obecné školství
dává stát jen 140 mil. Kč. Těmito
číslicemi je vyjádřeno, že kapitalistický
stát stará se výborně o prostředky
na hromadné zabíjení a otravné ohlupování
lidu, ale že vzdělávání lidu
zanedbává. Je potřebí s největší
vášnivostí v otázkách školských
a kulturních burcovati široké masy pracujícího
a přemýšlejícího občanstva.
Většina lidu chová se k těmto otázkám
nevšímavě a optimisticky. Velmi rozšířen
je názor, že sice v kapitalistickém hospodářském
řádu všude se na nás šklebí
materielní nedostatek a sociální útisk,
ale že za to aspoň v otázkách kulturních
a školských je všechno ve velikém pořádku,
takže výkony státu, zvláště
státu československého máme v tomto
směru obdivovati. Tento názor musíme prohlásiti
za sebeklam většiny lidu a za lež slavnostních
řečníků a pisatelů. Nutno se
vymaniti z pokrokové pověry, že dnešní
doba převyšuje všechnu minulost lidskou nebývalými
kulturními hodnotami. Dnešní doba imperialistická
a demokraticko-pacifistická je nejzpátečničtějším
obdobím lidských dějin. V dřívějších
dobách mohlo se žíti jen tak, jak se žilo.
Nebylo žádných materielně-technických
prostředků k nějaké jiné životní
a kulturní úrovni. Nebylo žádného
vyššího vzdělání nad to,
kterému se učilo a věřilo. Starověk,
či středověk nemohly poskytnouti žádného
dokonalejšího života, poněvadž neměly
k tomu pomůcek; nemohly také poskytnouti žádného
většího vzdělání, poněvadž
žádného vyššího neměly.
Dnes však jsou zde mohutné technické prostředky
k docílení materielně a sociálně
uspokojivých poměrů pro všechen lid,
ale obrovská většina lidu hyne v nedostatku
a starostech. Fakt vzdělanosti je nakupeno a nahromaděno
již téměř v nekonečném
a neomezeném počtu, vzdělání
dalo by se vypěstiti do závratností a dalo
by se poskytnouti každému jednotlivci podle jeho sklonů,
ale věda sama je zmrzačena v pavědu měšťáckou
a jako pracujícímu lidu a jeho mládeži
se nedostává denního chleba, tak je stejně
žebrácky odbýván vzděláním
a je naprosto vyhnán ze stánků kultury. Již
Heine řekl, že na světě pro všechny
lidi je dosti nejen chleba, nýbrž také cukrovinek
a všech pamlsků, ale dělnický lid musí
se spokojiti bramborovými hatlaninami. A prvků vzdělanosti
je všude jako písku na Sahaře, ale všechno
je zařízeno tak, aby široké masy lidové
žádného opravdového vzdělání
neměly, pokud si je neosvojí samy. S hrdostí
prohlašujeme, že pracující lid je vyloučen
z materielních statků, ale bojujeme nejen proti
tomu, bojujeme také proti tomu, že je vyděděncem
na statku kultury, bojujeme proti bídě i proti nedostatečné
kultuře a pakultuře. Goethe, který nebyl
velkým milovníkem abstraktních pojmů,
ale byl bystrým pozorovatelem života a výtečným
znalcem skutečných lidí, jejich světlých
i stinných stránek, napsal ve svém proslulém
životopise o vlastnostech a schopnostech dětí:
"Ponejvíce slibují více, než plní...
Pozorujeme-li dítě samo o sobě s jeho sourozenci
a v poměrech, které odpovídají jeho
silám, zdá se býti tak rozumným, že
nemůže býti nic lepšího, a současně
tak pohodlným, veselým a dovedným, že
bychom si již žádného lepšího
vzdělání pro ně nepřáli.
Kdyby děti rostly tím způsobem, jak naznačují
jejich vlastnosti, měli bychom v dospělých
samé geniální lidi." Každý
může pozorovati na dětech správnost
toho, co zde Goethe tak krásně vyjádřil.
Ale jaká pak z toho vyplývá obžaloba
všech dnešních společenských poměrů,
celé soustavy výchovné, školské
a kulturní!
Příroda za normálních poměrů
rodí člověka s různými sice,
ale přece jen se znamenitými schopnostmi. Jako však
společenský stroj bídy a hladu ubíjí
miliony lidí fysicky, tak také stroj sociálních
poměrů a stroj celé dnešní školské
i mimoškolské výchovy nedá vyrůsti
výtečným schopnostem lidským, nýbrž
mrzačí je a zabíjí je. Ještě
je dobře, že příroda nahromadila v člověku
tolik dobrých vlastností, že ani nejšpatnější
společnost a výchova nedovedou je u všech lidí
úplně vyhubiti; jinak by to se společností
lidskou dopadlo velmi zle. Podívejme se jen na ty, kteří
vycházejí ze škol. Vědomosti jejich
jsou malé. Tvrdá a nezáživná
učebná soustava vychovala v nich takovou lásku
ke knihám, že většina je zahazuje a nikdy
již se do nich nepodívá. Mají jich jednou
pro vždy po krk. Jiní čtou, ale ponejvíce
bez výběru, věci špatné. A ti,
kteří navštěvovali školy střední
a vysoké, vycházejí z nich jen se vzděláním
odborným a ne celkovým. Jejich vzdělání
jest polovičaté, neúplné, zfalšované.
Jich všech původní čilost, čipernost,
probudilost, nápadovost, ostrovtipnost, kterými
vlastnostmi byli obdařeni v dětství, jsou
nalomeny, zkomoleny, či zlomeny. Jejich dětská
roztomilost a živost je proměněna ve všední
šedivost a loutkovou strnulost. Povahy pohyblivého,
barvitého, srdečného ba ohnivého typu,
umělecko-tvůrčího jsou proměněny
v povahy studeného, beztvárného typu byrokratického
nebo dravčího typu mamonářského.
Není to výsledek školy a výchovy vůbec,
nýbrž je to výsledek kapitalistické
společnosti a kapitalistické třídní
školy, třídní výchovy. Není
žádné neutrální školy, žádné
neutrální výchovy. Dnešní škola
je ve službách kapitalistického řádu,
kapitalistického státu. Dnešní škola
není zde pro mládež, aby jí prospěla
a aby nadějnou mladou generaci vychovala ve vysoce vyvinuté
a charakterní muže, není zde pro rodiče,
aby měli ze svých dětí radost, nýbrž
dnešní škola má podobný úkol,
jaký mají kasárna. Tato cepují poslušné
vojáky pro válku, vojenské školy vychovávají
důstojníky. Obecné školy vychovávají
dělníky pro fabriky, střední a vysoké
školy vychovávají pro peněžní
shon života, případně odborníky
do továren a byrokraty do úřadů kapitalistického
státu. Nikde nejde o výchovu sebevědomých
lidí a charakterů, nýbrž všude
jen o to, aby otroci kapitalistického řádu
a nástroje kapitalistické třídy měli
tolik primitivních vědomostí, kolik je potřebno
míti k vykonávání práce ve
složitých dnešních výrobních
poměrech. Kapitalistická technika, výroba
a doprava vyžadují dnes, aby dělník
nebyl úplně bez vědomostí, aby inženýr
měl některé odborné vědomosti,
ale kapitalistický stát z důvodů třídních
dbá, aby to byly jen vědomosti kusé, aby
pracující lid nenabyl vědomostí o
svém sociálním poslání. Kapitalistickým
utlačováním pracujícího lidu
je zdravá výchova mládeže již v
rodinách znemožňována. Není možno
starat se o děti tam, kde muž i žena musí
jíti vydělávat do továren, úřadu
neb obchodu. Nemohou se děti učit v nedostatku a
v malých, často přeplněných
bytech. Výchova v rodinách je za dnešních
okolností naprosto nedostatečná. Proto tím
větší důležitost by měla
mít výchova ve školách. Tam však
za dnešní soustavy pedagogické vůbec
se nevychovává, nýbrž jen se vyučuje
určitým předmětům. A ostatně,
jakého vzdělání mohou nabýti
děti, které trpí materielním nedostatkem
a podvýživou, které nemají řádného
šatstva? Jaká výchova může býti
ve školách přeplněných, nedostatečně
vybavených? Na vojně jeden poddůstojník
vychovává 10 až 12 vojáků, ve
škole jednomu učiteli je svěřeno 30
až 50 dětí. To jsou jen vnější
okolnosti, kterými musí děti nesmírně
trpět. Leč k tomu přistupuje celá
vyučovací soustava, kapitalistický pedagogický,
reakční duch. Jako jsou dospělí muži
a ženy otročeni v praktickém životě,
tak jest spoutána i mládež ve školách.
Mládež potřebuje mnoho volnosti, mnoho volného
pohybu - ve školách musí však tiše
seděti, musí prostě poslouchati až do
nemožnosti. Tak je volný duch mládeže
znenáhla utloukán. Dnešní školy
jsou zařízeny proti mládeži, ne pro
mládež. Jako je nutno osvoboditi dělnickou
třídu ze jha kapitalistického, tak je nutno
i mládež osvoboditi ze jha třídní
školy kapitalistické. Právem se tato dnešní
škola nelíbí ani mládeži, ani nejlepším
myslitelům o otázkách vychovávacích.
Některé kruhy pokrokové se domnívají,
že jsou velmi vyspělé, když se prohlašují
pro školu světskou. I my jsme pro školu světskou,
ale je potřebno si uvědomiti, proč byl klerikalismus
ponechán ve školách. Kapitalistická
třída vítá každého služebníka
a pomáhá mu. Klerikalismus je vítaným
pomocníkem atheistické buržoasie. Jako ve školách
je podporován kapitalismus, tak ve školách
ze státních prostředků jsou podporováni
kněží, faráři, biskupové
a arcibiskupové. Vyučování náboženství
slouží prospěchům těchto církevních
boháčů a velmožů, ne mravnosti,
jak se předstírá. Dnes již nikdo svých
dětí nevychovává dovoláváním
se strašidel a čertů, ač to kdysi bylo
pokládáno za nezbytné, a stejně tak
pro výchovu charakterů je náboženství
na školách zbytečné.
Přes to nelze se spokojiti pouhým heslem světské
školy a odluky školy od církve. Jaký má
míti ráz tato světská škola?
Má býti tato škola na př. vlastenecká?
I o to zase usilují dnešní panující
třídy. My komunisté jsme pro sebeurčení
národů, tudíž také pro sebeurčení
Čechů a Slováků. Vlastenectví
měšťáckých tříd je
však něčím zcela jiným. Je to
vlastenectví vojenské, imperialistické. Pan
ministr Hodža snaží se je spojiti s tisíciletou
tradicí sv. Václava, která má býti
v příštím roce okázale slavena
na podporu státní myšlenky. Vykládal
jsem již v rozpočtovém výboru, že
každý klub hráčů kopané
snaží se v řadách svých členů
vypěstovati jakousi klubovní tradici a klubovní
hrdost. Důsledkem takových tradic je pak, že
se mezi různými kluby vyvíjí řevnivost
a že členové takových klubů jsou
pak ochotni pěstovati nejen ušlechtilý sport,
nýbrž jménem tradice klubovní jsou také
schopni méně ušlechtile rozbíjeti si
nosy, nohy a hlavy. Takové je také vlastenectví
měšťácké. Jeho závěrem
není však jen poměrně nepatrné
zlámání noh, nýbrž zabíjení
milionů. Král sv. Václav byl v poněkud
větším měřítku asi tím,
čím je letos novopečený, cirkusově-šaškovitý
král albánský Achmed Zogu, případně
tím, čím by byl dnes nový král
uherský, kdyby si ho maďarští magnáti
za krále zvolili. Dějiny musí míti
také nějaké komedie. Tito novopečení
králové nemají s národem docela nic
společného, jsou to zakladatelé nových
dynastií. Co bychom řekli za tisíc let republikánským
Albáncům, republikánským Uhrům,
kdyby si řekli, že budou velkolepě slaviti
tradici těch dnešních králů,
či králů-aspirantů? Dojista bychom
řekli, že jsou to učinění hlupáci.
Vyzývá-li dnes Hodža se slavnostním
výborem učenců a profesorů národ,
aby oslavoval sv. Václava, hlásá-li prof.
Pekař, že máme zatracovati Tábority
jako národu škodlivé výstředníky,
jsou to ukázky, jak je národ mámen a klamán,
je to pro opravdu pokrokové kruhy poučením,
do jakých ultrareakčních proudů vede
cesta kapitalistické stabilisace.
Slaví-li dnes buržoasní a vládní
kruhy desetileté výročí národní
revoluce ve znamení návratu k sv. Václavu
a odmítáním Táboritů, pak měla
by si celá dělnická třída a
celá dosud ještě pokroková veřejnost
uvědomiti, jak veliké pokroky v Československu
učinila reakce. Národní revoluce přece
neměla ten smysl, aby politické a sociálně-politické
zákony v Československu byly horší než
v Rakousku, a aby lid společně s klerikály
pořádal slavnosti a aby učený svět
Tábority prohlašoval za živel výstřední,
který právem byl poražen. Jsou-li dnes takové
skutečnosti a názory, je to doznáním,
že buržoasie v Československu bude slaviti ne
své vítězství nad Rakouskem a Habsburky,
ale 28. října slaviti bude své vítězství
nad pracujícím lidem v Československu. (Potlesk
komunistických poslanců.)
Národní revoluce není skončena. Národní
revoluce ve smyslu přání a tužeb pracujícího
lidu, ve smyslu deklarací o právech sociálně
utištěných není za námi, nýbrž
je teprve před námi. Naučíme-li se
v tomto duchu mysleti, pak naším programem v otázkách
školských a kulturních není prostě
jen škola světská. My žádáme
mnohem, mnohem více, žádáme školu
pro mládež, žádáme školu,
v níž by mládež byla osvobozena, v níž
by mládež vedla svůj vlastní krásný
život, v níž by mezi učitelem a mládeží
nebylo ducha poručníka a nevolníka, ale v
níž jejich vzájemný poměr by
byl ušlechtilý poměr kamarádský,
jak je tomu v rozumných rodinách mezi rodiči
a dětmi; žádáme a hlásáme,
svým bojem prosadíme a v komunismu uskutečníme
volnou světskou školu, ale světskou školu
sociální a socialistickou. (Potlesk komunistických
poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Prášek. Dávám mu
slovo.