Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Zůstali jsme ve svých požadavcích nejen negativními, zaujali jsme k tomuto problému také positivní stanovisko, označili jsme také směrnice zákonodárství o školské samosprávě, jak je požadujeme, protože jsme nechtěli, abychom vámi byli odmítnuti jako utopisté, kteří nevytvořili skutečné základny ve svých myšlenkách pro to, čeho se dožadují. Pánové, musí býti prohlášeno, že německé návrhy na vytvoření zákonodárství o školské samosprávě byly vesměs všeobecně vypracovány, že tyto návrhy jsou odpovědnému vedení státu známy a že vyžaduje právě jen politického rozhledu, který nejen pro nás, ale i pro stát je nutností, aby všechno to, co bylo jako přípravy učiněno, bylo uskutečněno. Návrh školské samosprávy, který byl nám v minulém roce ministerstvem školství oznámen, není ovšem uspokojením našeho přání po kulturní samosprávě. Takový zákon, jenž se má ukázati jako opravdové zákonodárné veledílo, jako snad zákonodárné veledílo estlanského kulturního zákonodárství, nebo korutanského kulturního zákonodárství, takový zákon musí obsahovati směrnice pro provedení, jež musejí býti jasné a zřetelné a všem srozumitelné. Tak jsem před lety jako směrnice pro kulturní zákonodárství, jež bylo také pro československý stát zbožným přáním, sestavil věty, jež jsou krátké, za to však snad tím srozumitelnější. Děláte-li kulturní zákon, pak zakotvěte v něm tyto myšlenky: Prohlašte národnosti za svaté, dejte příslušnosti k národnosti nedotknutelnost, přikažte každé dítě do školy jeho národnosti, ponechte učiteli, aby byl údem národa, jehož školu vede, dejte správu školy do rukou národa, jemuž má sloužit:, a spravedlivě podporujte školu všech tím, že spravedlivě a poměrně rozdělíte veřejné peníze do posledního haléře. Podle těchto směrnic byly předloženy naše vypracované návrhy a bylo by třeba jen rozhodnutí, aby tyto návrhy staly se zákonem.

V úvodu jsem se zmínil, že se dnes naprosto nepustím do líčení podrobností, poukazuji znovu na své 21/2 hodiny trvající výklady v rozpočtovém výboru ke kapitole školství, jež vyplněny jsou hojností jednotlivých stížností a žalob, na kterých, pokud nejsou ministerstvem vysvětleny, plně trvám. Dnes pokládal jsem jen za nutné ukázati východisko ze všech těch zmatků na poli školském, jediné možné východisko, formu skutečného zařízení samosprávy na poli školském. A tu pravím, poněvadž by to bylo snad to nejkrásnější vyzdobení chvíle, kterou dnes a v příštích dnech slavíte, že by bylo nejlepším zdůrazněním, snad nejlepším odůvodněním slavností 10tiletého trvání státu, vytvořiti takové zákonodárné veledílo, jež by vám před světem zjednalo úctu a nás by uspokojilo. Nemohli jste se k tomu odhodlati, ale já vám pravím: Třebaže se dnes nemůžete odhodlati k tomu, abyste v tomto směru pracovali, budete schopni k tomu se odhodlati v důsledku naléhajícího vývoje státu. Stát prosnil svůj první sen. Československý stát přichází do střízlivého období svého života, kdy objeví se spousta potíží všeho druhu pro tento stát, zvláště povahy hospodářské a sociální, jež učiní nutným, aby byly vyřešeny, získati i pomoc Němců, před čímž však musí býti vyřešen národnostní problém tohoto státu, především samospráva kulturní. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

V tom smyslu přednesl jsem mínění své strany ke kapitole školství. V tomto boji vytrváme neohroženě a vytrvale, jako v minulosti. Na konec nemám vám říci nic jiného, než že spíše a dříve nemůžeme dáti svůj hlas rozpočtu školskému nebo rozpočtu státnímu, pokud nebudou skutečně splněny tyto základní požadavky našeho národa. (Potlesk poslanců něm. nár. soc. strany dělnické.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Než udělím slovo dalšímu zapsanému řečníku, dávám slovo p. posl. Špačkovi k věcné poznámce.

Posl. Špaček: Ctění pánové! Již loni a předloni, od té doby, co jsem koupil z volné ruky od kněžny z Hohenzollernu a vévodkyně z Vendôme velkostatek Fulnek, byly na mne činěny útoky se strany německonacionální a komunistické, vždycky však za mé nepřítomnosti. Jakmile mně bylo řečeno, že se takový útok na mne podniká, přišel jsem vždycky ihned do sněmovny, ale bylo již pozdě. Dnes jsem to zastihl, kol. Schollich zase začínal.

Včera jsem si stěžoval, že vliv německých poslanců vládních z této vládní většiny je tak velký, že dokonce českému nacionálnímu poslanci, který si koupil za 6 1/2 mil. zabraný velkostatek - na dluh, aby pánové jako Horpynka neměli strach - předpisuje se, aby půdu neprodával českým uchazečům. Předpisuje se mi to tím způsobem, že se nařídí, že půda musí se prodávati bývalým pachtýřům.

Oznamuji, že jsem tento velkostatek koupil z volné ruky, že jsem musil míti dovolení Státního pozemkového úřadu jako každý jiný, že tento velkostatek byl zabrán státem, že mi nebyly dány žádné koncese - že jsem se naplatil a platím nemožné peníze, o tom nechci mluviti - že jsem nikdy z tohoto velkostatku neměl jiného prospěchu než jako jiný velkostatkář, a jestliže jsem prodával půdu, tedy jen proto, abych se zbavil dluhu.

Je nepravda, co říká kol. Horpynka, že jsem na tom vydělal a že mne to stojí jen půl milionu Kč. Má-li kol. Horpynka zkušenosti, může se podívati do zemských desek v Brně a Opavě, a uvidí, že je na tom zapsán dluh 3 mil. Kč. Kromě toho měl jsem společníka, nebyl jsem sám. Jestliže jsem prodával půdu německým uchazečům, myslím, že by z toho měli míti radost. Radost jsem z toho neměl já a proto jsem o tom mluvil a poukázal jsem, ža od té doby, co přišli Němci do většiny, ne poslanci německo-nacionální a Hackenkreuzleři, nýbrž pan sen. Scholz z německé vládní strany má tak ohromný vliv ve Státním pozemkovém úřadě, že chodí stále žalovati, že jsem tam prodával půdu českým lidem, půdu, kterou měli dosud Němci v nájmu.

Nemohu za to, že v této krajině dříve za vedení německého ředitele Bavoráka Schustra nedostal český člověk na tomto velkostatku ani píď půdy do nájmu a že ji měli najatu jen Němci, nemohu za to, že nevyužili z velké části svého práva podle zákona o dlouhodobých pachtech a neuplatňovali své právo na výkup půdy. Spolehli se na ujištění Schustra, že budou míti půdu dále v pachtu za menší sumu, než by činily úroky trhové ceny.

Jest ovšem samozřejmé, že žádný z vás nacionálních lidí nebudete v tom viděti něco ideově nemožného a nespravedlivého, že já český člověk, chci-li prodávati půdu, hledím ji prodati zase českému člověku. Pokládám si za zásluhu, že jsem tento velkostatek v německém kraji koupil a že jsem pomocí tohoto velkostatku hleděl rozšířiti naši národní državu.

Já si vás, kol. Knirschi, vážím jako bojovníka národního, ale myslím, že musíte aplikovati zásady, které na sebe béřete, také na náš český lid.

Snažil jsem se prodati tuto půdu českým lidem a musím říci, že jsem ji prodával ze dvou důvodů. Předně, abych zaplatil dluhy, a druhým důvodem je, že kdybych ji neodprodal, nemohl bych ji obhospodařovati, protože tam není žádný dvůr. Dvory byly již dříve pozemkovým úřadem rozděleny jiným uchazečům, ale mezi nimi nebyl skoro žádný národní demokrat. Tato půda zemědělská je rozdělena a jest určena vůbec k trvalému pachtu nebo prodeji. V pachtu ji nemohu míti, poněvadž ji mají Němci a nevyplatí se to, abych jim to za ten pacht nechal a sám platil drahé úroky ze 3 mil. Musím tedy půdu prodávati a prodávám ji českým lidem, které jsem sehnal v okolí - kol. Schollich o tom dobře ví - v Hodslavicích a jinde. Když jsem byl v nejlepším a chtěl jsem tuto půdu prodati a amortisovati, přišel Státní pozemkový úřad, kterému se předkládaly tyto smlouvy ke schválení, a podle vlivu sen. Scholze z německé křesť. sociální strany napsal, že ode dneška nemůže schváliti žádný prodej této půdy nikomu jinému než dosavadním pachtýřům. O tom jsem včera mluvil. Je mi nemožné, abych tu půdu prodával českým uchazečům, když musím ji prodávati německým. Pan kol. Schollich a pánové z německých stran, ať vládních nebo oposičních, měli by vlastně míti z jednání Státního pozemkového úřadu radost. Žalost z něho máme my a včera jsem řekl výslovně, že je to velmi smutný doklad nemožnosti nacionálních poměrů v této koalici, že český nacionální poslanec musí prodávati svou půdu - nechce-li, aby mu jí Státní pozemkový úřad vzal a přidělil na drobno těm pachtýřům - že ji musí prodávati Němcům. (Posl. Knirsch [německy]: Ale poslanec to dělat nesmí! Podle našich právních pojmů nesmí poslanec něco takového udělati!) Pane kol. Knirschi, jaké vy máte Rechtsbegriffy, je mi náramně lhostejno. Jen vím, že podle zákona má každý člověk právo prodávati a kupovati co chce, a že jsem nedostal od nikoho žádný present, ba naopak Státní pozemkový úřad a ministerstvo financí dostaly z této koupě ode mne dodnes skoro půl třetího milionů Kč na poplatcích a daních. Tedy nedopustil jsem se žádné nekorektnosti. Jestliže p. kol. Knirsch má jiné "Rechtsbegriffy", které jsou snad obvyklé v Německu, je mi to lhostejno. Naše ústava nepředpisuje nikde, že nesmí poslanec koupiti co chce.

Tedy jsem se nedopustil nekorektnosti a nemám si co vyčítati. Nedám si líbiti, aby mne z tohoto titulu kdokoli napadal. Jestli jsem udělal do jisté míry škodu vlastnímu národu tím, že jsem prodal Němcům, stěžoval jsem si na to, že mne k tomu donutil Státní pozemkový úřad.

Pokud jde o útok na "Bohemii", který rozčílil, myslím, p. kol. Simma, řekl jsem včera ve své řeči, že je smutné, že ministerstvo vnitra málo takových útoků na náš národ a stát v časopisech konfiskuje a že tím dává možnost, aby se eventuelně proti těmto útokům na důstojnost našeho státu ohradili určití jednotlivci nebo masy samy. To jsem řekl. Myslel jsem tím právě na to, že již jedenkráte na "Bohemii" takový útok měl býti podniknut. Poněvadž mně běží o zachování právního řádu, žádal jsem ministerstvo vnitra, aby preventivními opatřeními nedovolilo, aby takový útok snad znovu v budoucnosti vznikl, a nedám si za tento svůj názor politický, právní a mravní nic od pánů německých vytýkati. Jejich všechny výtky a rekriminace jsou mi, s odpuštěním, k tomu, abych si o nich myslel to, co mám právo si o nich mysliti.

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. dr Lukavský. (Výkřiky komunistických poslanců a posl. Špačka. - Místopředseda Stivín zvoní.)

Prosím o klid. (Spor mezi posl. Špačkem a komunistickými poslanci trvá.)

Prosím o klid. Pan posl. dr Lukavský má slovo.

Posl. dr Lukavský: Slavná sněmovno! Pan ministr financí prohlásil loni při debatě o státním rozpočtu, že náklad na školství je vážným finančním problémem republiky. Zdá se, že pan ministr tímto programatickým prohlášením chtěl vysvětliti široké veřejnosti a před ní odůvodniti systém, který trvá již několik roků vůči školství a který, jak se zdá, letos vyvrcholuje. Všeobecně lze pozorovati po řadu let neustálé snižování nákladů na školství, které má ovšem nejméně prostředků se hájiti a škrty k jeho škodě učiněné způsobí nejméně hluku, ježto snadno ujdou široké veřejnosti, jakoby jimi nebyla zasažena žádná z politických funkcí státního organismu. Pan ministr školství a národní osvěty dr Hodža ve svém výkladu v rozpočtovém výboru správně poukázal, že úsporný systém může býti u národní výchovy velice nebezpečný. Zdá se nám, že tohoto mementa nutno si všimnouti zvláště při projednávání letošního rozpočtu a vzíti si z něho poučení pro léta příští. Nový rozpočet vykazuje sice zvýšení o 30 mil. Kč, avšak zvýšení toto jde na vrub výdajů osobních, přibližně 85%, a týká se provedení zákona platového a přirozeného vzrůstu počtu zaměstnaných sil.

Pokud jde o politiku personální, je třeba uvážiti, že rozpětí mezi výší mezd a cen jest velmi značné. Ukazuje se, že platový zákon a zvláště systemisace z něho vyšlá nekryje potřeb jednotlivých stavů a tyto skutečnosti jsou také patrny ve školství. Je v zájmu naší kultury dobře uvážiti, zda jest prospěšno ukládati učitelstvu a profesorstvu další povinnosti a ani nezkoumati při tom, jak by bylo možno zlepšiti jejich materielní poměry.

Pokud jde o mateřské školy, je příslušná osnova zákona slibována již několik roků. Ministerstvo školství a nár. osvěty se dlouho přelo s ministerstvem soc. péče o kompetenci. Soudíme, že mateřské školy náležejí do min. školství a litujeme, že vláda dávno tomuto sporu neučinila konec. Zákon o školách mateřských je nejvýš žádoucí, ale nemůže obsahovati povinnost docházky do těchto škol. Ten, kdo to navrhuje, nezná naprosto sociálních poměrů v rodinách. Je nemožno stanoviti, aby rodiče byli pokutováni za to, že neposílají svých dětí do školy mateřské. Je také nutno řádně upraviti tituly těch, kdož na těch školách učí. Československý podíl na školách mateřských se pohybuje kol 60%, německý však kol 35 %. Tento poměr svědčí o značném nedostatku na české straně.

Bez pomoci státní nedostaneme se zde k lepším poměrům, zvláště uvážíme-li finanční situaci mnohých obcí. Nesouhlasíme s tím, budují-li se společné budovy jak pro školu mateřskou, tak pro školu národní. Jiný je svět dětí od 3 až 6 let, jiný svět od 6 do 14 let. Osvědčují se samostatné budovy, hodně se sluncem a svěžím vzduchem, volným prostorem ke hrám a zahrádkou. Je samozřejmo, že stát, jakmile buď úplně nebo podporou vezme na sebe péči o tyto školy, zajistí si též vliv na ně. To platí zvláště o dozoru inspektorů, o kontrole výchovy, o jmenování sil a konečně otvírání těchto škol vůbec. Jakékoliv útulky bez úředního vlivu nelze pokládati za školy mateřské. Co se týče škol pomocných, dostala se osnova zákona konečně do senátu, ale jest skutečně už potřebí, aby návrh zákona stal se skutkem.

Trapnou věcí je historie osnovy zákona o újezdních školách měšťanských. Již několik roků vždy při projednávání státního rozpočtu vytýkáme, že ministerstvo tohoto návrhu dosud nepředložilo. Letos to opakujeme, ale nikdo nám nezaručí, že to nebude nutno opakovati zase za rok, vždyť už tolikráte se ta osnova slibovala! Rozdělení věcných břemen na obce, odkud děti do měšťanské školy chodí, jest nespravedlivé a nemůže přece činiti tak velké obtíže, zrovna tak ne otázka dozoru a úprava školské správy, jako důsledek politické reformy. Četné obce žádají za zřízení měšťanských škol, chtějí přinésti velké finanční oběti, ale správa školská je zamítá a odkazuje stále na zákon, který prý vláda brzo předloží. Léta utíkají, ale k zákonu nedochází a děti jsou olupovány o vzdělání ve škole měšťanské. Na jedné straně sám stát činí podmínkou pro vstup do státních služeb absolvování měšťanské školy, ale též při udílení koncesí a pod., a na druhé straně nejen že sám neumožňuje zřízení takových škol, ale i brání tomu. Nedivme se, že této školské politice naše obyvatelstvo nerozumí! Vždyť nemohou rodičové vždy děti své denně posílati do nejbližší školy měšťanské 2 a více hodin vzdálené. Velký počet dětí tam nechodí, ježto nemůže, a je tak pro celou svou budoucnost připravováno o vzdělání, jež se pak na nich žádá. Otázka újezdních škol měšťanských jest otázkou především našeho venkova a musím konstatovati, že venkov v tom vidí znehodnocování sebe, odstrkování v jednom ze svých základních požadavků kulturních, vždyť měšťanská škola tam bývá nejvyšším útvarem školním.

Přáli bychom si také, aby naše školská správa užívala jednotného pojmenování měšťanské školy.

Ani ministerstvo školství neužívá stejného názvu, tak na př. na str. 148 svého rozpočtu mluví o škole občanské a o dvě stránky dále nazývá ji zase školou měšťanskou. Název "škola občanská" byl zaveden nevhodně, nevžil se, ba naopak narazil na odpor nejen u učitelů, nýbrž i u ostatního obyvatelstva. Škola měšťanská má za sebou více než 50tiletou tradici, a to dobrou tradici a nevíme, proč by se měla za svůj název styděti.

Žádáme také, aby se co nejdříve upravil poměr jednoročního učebného kursu ke měšťanské škole. Je třeba proměniti jej v organickou součást těchto škol. Jednoroční učebné kursy se osvědčily a nelze k tomu klidně přihlížeti, je-li jejich existence z nedostatku úhrady stále ohrožována. Zvláště letos, kdy finanční hospodářství obcí podle zákona o finančním hospodářství samosprávných svazků přechází v nové období, ocitá se v četných obcích jednoroční učební kurs v situaci našeho školství nedůstojné.

Píše se o krisi měšťanské školy. Nejprve nebylo dostatek zkoušených učitelů, nyní zase se ruší neopatrně pobočky a spojují třídy. Pobočky se ruší mechanicky, mnohem bezohledněji, než se tak dělo na školách obecných.

Bral-li se ohled na děti válečné na školách obecných, proč už se nemá bráti ohled na ně, přijdou-li do školy měšťanské? A tak vidíme tu ve třídách 60 a více žáků a pro velikou většinu tohoto žactva je to nejvyšší vzdělání, jehož pro celý svůj život dosahuje! Látka na měšťanské škole není snadná a všimněme si jen, co činí jiné státy po válce pro své školy národní v té touze, aby měly v konkurenci kulturní a výrobní s jinými státy nejzdatnější občany.

Okresní školní inspektoři - snad jediná kategorie, jíž nebyly upraveny poměry podle platového zákona - marně se dovolávají aby konečně byly též upraveny jejich platové a právní poměry. O příslušné osnově se mluví již několik roků, tato osnova jest uváděna stále v seznamu vládních návrhů, ale výsledek není žádný. Na jedné straně se jejich agenda zvyšuje tak, že jim nedopřává ani času na studia, na druhé straně výkony jejich a odpovědnost nejsou placeny, jak by placeny býti měly. Již sám platový zákon z r. 1926 přikazuje, aby se tato otázka řádně a spravedlivě vyřešila. Třeba také uvážiti, že je lidské, čekají-li zvláště starší inspektoři nedočkavě na úpravu svých platových poměrů, neboť tu jde o pensi, do níž musejí jíti, a úprava její také se zřetelem k mimořádné činnosti poválečné jim tolikráte s povolaných míst byla slibována. Proto oddalují tento odchod do pense, státní úřady je zase nutí, aby šli, a tak z toho vzniká nespokojenost.

Ve vládním návrhu zákona o zřízení zemských školních rad pro Slovensko a Podkarpatskou Rus jest uloženo zemským školním radám v Bratislavě a Užhorodě, aby ve shodě s dosavadními vydržovateli škol provedly sjednocení státního i nestátního veřejného národního školství na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Zvláště jde o slučování veřejných málotřídních škol v téže obci v jednotné školy vícetřídní. Tento krok naší správy školské vítáme. Je nezbytný a přispěje nesporně k pokroku školskému u nás.

Sledujeme-li rychlý vzrůst periferií našich větších měst, finanční obtíže jejich, a uvážíme-li, že ještě r. 1921 činilo žactvo škol národních 16% všeho obyvatelstva, kdežto r. 1926 jen 11.9 %, chápeme, že naše národní školství se dostává do situace velice svízelné. Těžko lze míti naději, že se vrátí poměry předválečné, počet žactva ve třídách klesá automaticky. Nebylo by rozumné, snižovati organisaci škol, nejsou-li tu příčiny podstatné. Vzrůst periferií vyprazdňuje školy uvnitř města a přeplňuje školy na obvodu. Je nutno upraviti obvody školní a pak se teprve pozná, zda a pokud bude možno dosavadní školy udržeti.

Zajímavé jsou v našem školství národním poměry národnostní. V mateřském školství jsme my Čechové za Němci o více než 5%, v obecném a měšťanském školství má česká třída průměrně stále ještě více dětí než německá. Úřední číslice neklamně dosvědčují, že u nás se německé menšině dostává plné možnosti školského rozvoje. Nikde, v žádném státě není o kulturní rozvoj menšiny státem postaráno, jako to jest u nás. Úřední číslice jsou nejlepším svědectvím proti veškerým útokům na náš stát, výstava soudobé kultury v Brně jasně usvědčovala z klamání veřejnosti ty, kdož stále mluví o rdoušení německých škol u nás.

Nesmíme se dáti touto taktikou klamati a všímati si toho, zda se vlastně křivdy nedějí našemu národu. A tu stále musíme míti před očima fakt, že jest dosud v bývalých historických zemích kol 5000 českých dětí, které v národnostně smíšené oblasti nemají českých škol. Stejně je tomu se stavbami pro české menšinové školy. Ač přiznáváme, že stát za uplynulých 10 let vykonal pro řádné umístění českých menšinových škol velice mnoho, přece vidíme, že více než 2/3 těchto škol nemají dosud definitivní vlastní budovy a polovina těchto škol nemá dosud zatímního umístění takového, aby toto umístění bylo nezávadné po stránce paedagogické a zdravotní.

Je-li úsporný systém pro kulturní činnost státu vážným nebezpečím, jak řekl pan ministr dr Hodža, pak jest zvláště nebezpečím, jestliže se položka na postavení řádných budov pro naše školy hraničářské neustále snižuje. Prohlašujeme, že by mohla spíše některá velká budova pro ústřední úřady ještě nějaký rok sečkati, ale na stavebním programu našich menšinových škol se šetřiti nemá, jak se šetří! Jsem přesvědčen, kdyby Němci měli takové místnosti školní, jako máme v četných případech my, že by využili toho nejvíce při své agitaci proti t. zv. macešskému chování státu. Podívejme se v Čechách do Těchonína, Limberka, Třebovic, Mladkova, Dubence, Ruprechtic, Vrchbělé, Liběchova, Něm. Jablonného, Benešova nad Ploučnicí, Děčína, Polep, do Bystřice u Teplic-Šanova, Dubí, Bystřan, Jenišova Újezda, Jáchymova, do Karl. Varů, do Žatce, do Čeradic, do Zbuchu, do Újezda nade Mží, do Kladrub u Stříbra, do Plané u Marianských Lázní do Fuchsovy Huti u Domažlic, do Capartic, do Ouborska, Železné Rudy, Hamrů, Kaplice, Brloha, Nových Hradů, Roudného, Větřína, Děbolína atd. Na Moravě jsou to zejména: Šumice, Branišovice, Kupařovice, Želešice, Olbramovice, Hradec, Runářov, Hradiště u Znojma, Kučerov, Životice, Bystřice na Pasekách, Ráj, Stonavá, Řeka a četné obce jiné.

Není nám tajno, že jsou to němečtí politikové, německé nacionální spolky, kteří nejen v protistátní agitaci proti našemu státu žalují, že české menšinové školy mají malý počet žactva, nýbrž s těmito žalobami chodí i do našeho ministerstva školství a národní osvěty. Je pravda, že na některých českých menšinových školách je menší počet žactva, ale zrovna tak to je na školách německých.

V německé škole ve Sklářích na Prachaticku nebylo v minulém roce více než 11 dětí, v Hor. Halži na Přísečnicku 12, v Haklových Dvorech 13, v Karlsbruně ve Slezsku 13 a tak pod.

Vytýkají-li nepřátelé našeho menšinového školství, že prý máme ve svých školách děti německé, nechtějí věděti na př. o tom, že jen v Čechách jest na německých měšťanských školách 1280 Čechů a na obecných německých školách 1547 Čechů, podobně je to na Moravě a ve Slezsku. Vede provádění zákona Perkova na Moravě skutečně k spravedlivému řešení této otázky? Nejsou důsledky tohoto zákona odstrašující? Jest spravedlivo, aby si německé statistiky osvojovaly všechny děti ze smíšených manželství? Do Plzně před několika roky přijela česká rodina ze Saska, která se tam vystěhovala a po letech pak se navrátila do vlasti. Žádala, aby děti její narozené v Německu a školou povinné byly přijaty do české školy, třebas neovládaly českého jazyka, neboť v Německu se mu naučiti nemohly. Měla správa školy žádost těchto českých rodičů odmítnouti jen proto, že jejich děti dosud česky neumějí?

Při této příležitosti musíme odmítnouti ustanovování německých učitelů jako učitelů němčiny na českých národních školách. Do české školy patří jen český učitel. V nepravdách proti našemu státu agitovali také Němci v zahraničí tím, že jim česká správa vyučovací ustanovuje na německých školách české učitele. Mluvil jsem s jedním členem mezinárodní komise, který se tázal, je-li to pravda. Řekl jsem mu, že Němci mají u nás německé školní rady, že mají německé okresní výbory a německé oddělení zemské školní rady. Řekl: "To jest v pořádku, do škol národních patří jen učitel toho národa." Tato žaloba, jak vím, cizince zajímající se o minoritní problémy v Evropě zarazila, neboť tomu rozumí každý, kdo poněkud dovede přemýšleti o významu školy pro národ, že do škol patří učitel téhož jazyka. Zkušenosti s učiteli moderních jazyků jako příslušníků týchž národů zklamaly na vyšších školách než jsou školy národní a musejí zklamati i zde. Nejde jen o slovíčka, nejde jen o gramatické tvary a fráse, jde o ducha, obsah, idee, jež učitel musí při vyučování sledovati, jde však také o poměr, jaký je mezi dítětem a učitelem. Ten učitel, který dítě nemá rád, ničemu je nenaučí. Vyučování toto přijde naší správě vyučovací dráže, než kdyby byla vyhověla požadavkům učitelstva, když žádalo, aby se rozdělil počet žactva při vyučování němčině, aby se věnovaly peníze na zdokonalení v jazyku německém, myslí-li se, že dítě z obecné školy musí ovládati mateřský jazyk tak jako německý. Ale je druhá věc, s kterou nemůžeme býti spokojeni a musíme ji odmítnouti, s tím, co naše vyučovací správa v poslední době zařídila, poněvadž to neodpovídá duchu zákona. V poslední době školská správa zve k úředním komisím, aby se přemístila škola měšťanská na jiné místo, nebo v tom případě, když se postaví pro menšinovou školu jiná nebo nová budova, německé starosty, předsedy německých místních školních rad a německé inspektory. Táži se, jakým právem a na jakém podkladě? Tyto školy byly zřízeny podle zákona minoritního z r. 1919, jediným vydržovatelem je stát a podle tohoto zákona ničím nepřispívají obce a místní školní rady. Jakým způsobem tam přicházejí tito zástupcové, aby rozhodovali, kde má býti státní menšinová škola měšťanská?

Pan posl. Simm zde dnes znovu mluvil o německém požadavku školské autonomie. Může vzíti na vědomí, že my a všichni ti, kteří to myslí se státem upřímně, kteří chtějí zachovati ten stát jednotný, nemohou nikdy připustiti školskou autonomii tak, jak ji Němci žádají, a to z důvodů národních a státních. Já se divím, jak se mohou pro tuto předlohu, pro tento návrh tak, jak byl podán od různých stran německých, vysloviti i příslušníci stran socialistických. Konečně jestliže jsou nacionální katastry, takový továrník zaměstnává několik set dělníků a má věnovati ty peníze, které vydělá pomocí českého člověka, jen na školství německé a dělníci mají ze svých mezd vydržovati české školy. Nemohu pochopiti, jak ten, kdo se hlásí k táboru socialistickému, může souhlasiti s tímto návrhem? (Posl. Pik: Kteří socialisté?) Račte si, pane kol. Piku, přečísti projev pana kol. Bechyně v "Prager Tagblattu" na Nový rok nebo Tři krále letošního roku, kde byla anketa o školské autonomii, a které strany se prohlásily proti, a mezi nimi byl projev pana bývalého ministra Bechyně. (Posl. Pik: Ale nikoli v tom smyslu, jak je to žádáno Hodžou! Hodža je propagátorem toho, proti čemu vy mluvíte! Je to projev vládní a nikoli socialistický!) Musím odpověděti panu kol. Pikovi, že nejde o žádný projev vládní, nýbrž o návrh, který podali němečtí nacionálové a němečtí sociální demokraté, který v kulturním výboru sněmovny je paragrafován, je tam všechno vytčeno; kdo sociálně cítí a žádá, že z výtěžku závodu se má pamatovati na dělníky, nemůže s tím souhlasiti. (Posl. Pik: Pak je desavuován pan ministr!) To mně nevadí, je-li desavuován, ta věc je nezdravá sociálně, a tím méně národně.