Nechci se nyní zvláště zabývati
jednotlivými příklady, rád bych se
však přece v tom směru zmínil o jedné
věci, jež je mi osobně bližší,
poněvadž to je můj domov; je to školní
okres horšovotýnský. V tomto školním
okrese je jedna jediná německá občanská
škola. Její obvod jde až na bavorské hranice.
Vynikající místa, jako na příklad
Bělá nebo obě okresní města
Ronšperk a Hostouň namáhala se po dlouhá
léta, aby dostala německou občanskou školu,
poněvadž návštěva německé
občanské školy v Horšově Týně
je pro mládež z těchto pohraničních
okresů při tamních poměrech dopravních
téměř nemožnou. Dosud jí nedosáhly.
Nyní povstala v Horšovském Týně
česká občanská škola a jedna,
rovněž taková, česká škola
menšinová v Ronšperku, ačkoliv toto městečko
je přes český import státních
orgánů z 97% německým a nemá
také naprosto žádné české
území v okolí, poněvadž čeští
obyvatelé pohraničních vesnic mají
mnohem pohodlnější připojení,
navštěvují-li občanské školy
v nedalekých Domažlicích. Přes to byla
v tomto městečku, jež je ještě
dnes z 97% německé, zřízena česká
škola občanská. Musí se již říci,
že se zde nemůže pomýšleti na nic
jiného, než na lov duší. Náš
základní požadavek v této věci
cílí tedy k tomu, že se tomu musí učiniti
konec, že musí býti v tomto oboru vydána
ustanovení, jež ruší neprávem zřízené
menšinové školy a jež zamezují a
znemožňují neoprávněné
a neodůvodněné zřizování
takových škol.
Zdůrazňuji ve spojení s těmito našimi
národnostními školskými požadavky,
s těmito dvěma body, které jsem jmenovitě
uvedl, ještě dva momenty, jež týkají
se otázek osobních. První týká
se oněch učitelských pensistů, kteří
ještě r. 1926 konali službu, přece však
byli podle zákona pensijního, který platil
až do r. 1926, tedy nikoli podle pensijního zákona
z r. 1926, přeloženi na odpočinek. To znamená
pro tyto oběti značné poškození.
Přejeme si a chceme, aby toto bezpráví bylo
odčiněno. Onen paragraf, který v zákoně
o platech učitelských v roce 1926 takovou praxi
připouští jako správnou, musí
konečně zmizeti. Pokládáme to přímo
za nejbližší další krok, který
však musí býti učiněn pokud možno
brzy, k uspokojivému řešení otázky
pensistů vůbec. Druhé, co bychom rádi
přednesli, je osud našich mladých kandidátů
učitelství a učitelských čekatelů.
Ještě dnes se stává, že maturanti
našich učitelských ústavů musejí
čekati 4, 5 a 6 roků, než po složení
maturity dojdou prvého použití ve škole.
To je jeden z nejbližších následků
ohromných útisků škol, neboť konečně
jsou naše učitelské ústavy po léta
odkázány na uzavřený počet,
který není veliký. Mnozí t:to mladí
lidé jsou proto vydáni přímo na pospas
zoufalství. Kandidáti učitelství a
čekatelé na učitelská místa
nepatří obyčejně ke kruhům,
jež jsou majetné, nýbrž jsou to většinou
takoví mladí lidé, kteří studovali
za bědných materielních poměrů
a přes všechny bědné poměry skvěle
svá studia skončili. Zvolili namáhavé
a neoblíbené povolání učitelské
a hledí nyní vstříc zoufalému
postavení. Rádi bychom se konečně
od školské správy dočkali, aby tuto
otázku co nejdříve uspokojivě zprovodila
se světa.
Nyní bych přišel k druhému bodu, jenž
se pro nás naskýtá v oboru otázky
školské, ke stránce náboženského
vzdělání. Stojíme na stanovisku, to
praví již naše jméno, že náboženská
stránka patří jako podstatně související
činitel do našeho vyučování školního
a víme při tom - to bych obzvláště
rád zdůraznil a to je často přehlíženo
- že jsme v tom za jedno s největšími
vychovateli všech dob a všech národů.
Nebylo by těžké to dokázati. Tak jako
za česko-sociálně-demokratického období
bylo v ministerstvu vyučování naše německé
školství rdouseno, tak že se to musí nazvati
přímo katastrofou, tak byl v téže době
ministerstvem školství, vedeným sociálním
demokratem, zahájen útok proti náboženství.
Po zřízení republiky byl vydáván
proti této náboženské stránce
výnos za výnosem, z nichž každý
zasáhl jako rána bičem do obličeje
a každý byl přímo výzvou učitelům
a žákům, aby se od nynějška od
této stránky oprostili. Bylo až hmatatelně
zřejmo, že se neusilovalo o nic jiného, než
o úplné odstranění tohoto náboženského
momentu z našeho školního vyučování.
Nedošlo-li k tomu, pak vskutku nebylo toho dosaženo
ničím jiným, než, že ony masy lidu,
jež jsou nábožensky orientovány, se pozvedly
a proti tomu protestovaly. Trvá tedy ještě
dnes v jistém rozsahu na našich školách
vyučování náboženství.
Je to však vybudováno jako ubohý přívěsek
a tak přitlačeno ke zdi, takže téměř
naprosto není již možno mluviti o nějakém
rozvinutí a účinku na pozdější
život mladého člověka. Je nutno prohlásiti,
že takové postavení vyučování
náboženského a ve spojení s tím
učitele náboženství je na trvalo nesnesitelné.
Musíme a budeme se vším důrazem trvati
na tom, aby známé Habrmanovy výnosy byly
odstraněny a aby na dále byl zaveden alespoň
původní stav. Máme nyní malý
školský zákon, je samo o sobě myslitelno,
aby na tomto podkladě mohly býti vytvořeny
snesitelné školské poměry i po stránce
náboženství, podobně jako při
starém rakouském říšském
zákoně o obecných školách, jenž
nebyl také naším ideálem, konečně
však vedl k snesitelným poměrům ve škole.
Záleží hlavně na duchu školské
správy. Vytvoří-li se takové poměry
pro náboženskou stránku na půdě
malého zákona školského, zařídíme
se pak podle toho. Budiž i zde řečeno, jako
bylo již tak často zdůrazněno: má-li
býti postavení vyučování náboženství,
jaké nyní je, učiněno ve své
nesnesitelnosti trvalým, nemá-li v tomto směru
nastati žádná změna, museli bychom přímo
vznésti svůj požadavek, o němž
víme, že tisícům a tisícům
starostlivých rodičů vychází
ze srdce, totiž pro děti nábožensky orientovaných
rodičů patřičnou náboženskou
školu konfesionelní. Jsme panu ministrovi vděčni,
že daleko ustoupil od útoku proti náboženství
ve školách a že promluvil tu a onde krásná
slova o významu náboženské stránky,
jež jinak znějí, než jsme dosud slyšeli
s tohoto místa. Poznamenáváme však také,
že by se to mělo ukázati skutkem. Musím
v tom směru jedno ještě poznamenati, a to toto:
Pan ministr se vyslovil jasně a zřetelně
pro jednotnou školu. Dosavadní konfesijní školy
mají zůstati zachovány, avšak další
zřizování jich muselo by prý býti
ztíženo. V návrhu zákona o učitelských
akademiích, jenž dnes ještě není
projednáván, je dokonce obsaženo ustanovení,
že soukromé školy mohou býti ponechány,
pokud je jich třeba, že však musí býti
zavřeny v době, kdy již jich není třeba,
a že nesmějí býti již zřizovány
nové. Tu se přece jen rozcházíme.
Nemůžeme, to budiž ihned prohlášeno,
uznati státní monopol škoIský, již
pro své demokratické přesvědčení
nikoliv, poněvadž to odporuje nejpřirozenějšímu
a zcela nezadatelnému právu, totiž právu
rodičů. Odmítáme to také pro
své stanovisko k církvi a konečně
proto, poněvadž i na poli školství je
soutěž jen prospěšná. Je to konečně
námi odmítáno i proto, že není
jediného státu ve vzdělaném okruhu
světa, jenž by měl školský monopol,
ani Francie nikoliv, na jejíž příklad
zde se vždy v tomto směru odvoláváte.
Žádáme proto další ponechání
dosavadních soukromých škol, jmenovitě
mají-li povahu náboženskou, v plné jistotě
liberálnějšího výkladu zákonných
ustanovení, že takové školy jsou i na
dále možny a konečně na podkladě
prostého demokratického práva, že budou
podporovány podle poměru procent jejich žáků.
Nyní se chci na konec vrátiti k něčemu,
co již pan řečník přede mnou
patřičně ocenil, na brožurku pro školy
o prvém desetiletí Československé
republiky, jež, jak se zdá, má býti
nyní rozdílena na příkaz nejvyšší
správy školské všem žákům
všech škol. I my vznášíme nejostřejší
protest proti ní a žádáme, aby tato
brožurka byla odvolána. Je prostě nepochopitelno,
jak může se správa vyučování
domnívati, že může brožurkami tohoto
druhu v německých školách vzbuditi jubilejní
náladu. Poněvadž tato brožura byla vydána,
je možno ji také kritisovati a musí si dáti
tuto kritiku líbiti. Po stránce historické
je bláhová a hloupá a jestliže se nyní
školská správa dozví o této veřejné
kritice obsahu brožury, jmenovitě, pokud jde o stránku
historickou, nemůže býti tato kritika školské
správě příjemnou. Je to konečně
její vlastní věc a ne naše. Naší
věcí je, abychom nepřipustili, aby také
německá mládež byla vydávána
na pospas nesmyslným historickým výlevům
citů. Zvláště protestujeme proti infamii,
že škola před rokem 1918 nevychovávala
prý k ničemu jinému než k licoměrnosti.
Všichni jsme prošli těmito školami a přece
jsme se nestali pokrytci. To je hrubá urážka
širokých kruhů národa s hlediska národnostního
a křesťansko-katolického a proto protestujeme
jménem tisíců německých soukmenovců
co nejostřeji proti této brožuře a čekali
bychom, že s hlediska katolického se k tomuto ohražení
připojí také kolegové ze strany lidové
a ludové.
Všeobecně chci o našich požadavcích
školských říci, že vždy byly
a i nyní jsou kladeny beze záští v kterémkoliv
směru, že dopřáváme a přejeme
každé národnosti nejlépe rozkvétající
školství a nejlepší rozvoj jejich škol.
Jsou kladeny jediné se zřetelem na naši mládež
a náš národ. Chceme míti vyučování,
jež je po stránce vychovatelské co nejlépe
zařízeno. Chceme míti školy, z nichž
vycházejí lidé vyzbrojení všemi
možnými vědomostmi, aby vybudovány byly
základy, aby mohli obstáti v boji životním.
Chceme však konečně míti školy,
z nichž vycházejí lidé, kteří,
aniž by byli šosáky, zůstanou si přece
vědomi toho, že jsou syny svého národa,
chceme, aby z těchto škol vycházeli mladí
lidé, kteří mají oporu v náboženství,
které pro pozdější život tak nutně
potřebují, totiž náboženskou oporu
v duchu víry svých otců. (Potlesk něm.
křesť. sociálních poslanců.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem jest pan
posl. Simm. Uděluji mu slovo.
Posl. Simm (německy): Pánové!
Ještě dříve, než přistoupím
ke svému vlastnímu úkolu, abych pronesl konečný
rozsudek nad státním rozpočtem, pokud představuje
kapitolu školství, a to konečný rozsudek,
tak, jak jsme jej nuceni vynésti podle svých podrobných
zkoumání, po velmi podrobném studiu rozpočtu,
mám dnes zprostiti se jednoho úkolu, jenž právě
nemůže býti nazván originelním,
poněvadž takový úkol byl zde ve sněmovně
již při různých příležitostech
proveden, jak mnou, tak mými nejbližšími
kolegy, tak také tolika a tolika jinými. Mám
před řečí ke kapitole školské
přednésti nejprve ještě s tohoto místa
nejostřejší protest proti censurní praksi,
jež právě v posledních dnech slepě
řádila. Moje strana, německá národně-socialistická
strana dělnická, konala ve dnech 19. až 21.
října, tedy minulý týden od pátku
do neděle, v Teplicích-Šanově sjezd
strany. Nebylo to nic jiného, než vážné
porady lidí, kteří vážně
diskutovali o přítomných problémech
povahy sociální a národnostní. Výsledek
těchto porad byl formulován v určitých
požadavcích. Nyní jsme se dožili toho,
že přes vážný obsah bylo uveřejnění
výsledků našich sjezdových porad zmařeno
censurní praksí, kterou nemohu nazvati jinak, než
zaslepeně zuřivou. Metody této censurní
prakse podrobili jsme zde ve sněmovně již častěji
ostré kritice. Jak daleko tato metoda jde, může
vám dokázati toto, co vám přečtu,
věcné vylíčení nynějších
politických problémů, jež od prvého
do posledního slova propadlo rudé tužce. Kol.
Knirsch navázal na sjezdu naší strany
ve své zprávě na jisté politické
události před více než 10 lety a při
tom promluvil toto, co, jak jsem již řekl, propadlo
úplně censuře.
"Národní socialisté zůstali věrni
odkazu oněch dnů. Češi odmítají
dnes, příkřeji než kdy jindy, dokonce
i náš požadavek po samosprávě.
Je to nejhorší politika pro stát, jenž
bez vyřešení národnostního problému
nikdy nedojde klidu a míru. Žádáme své
uzavřené sídliště jako zabezpečené
místo, kde bychom žili, s vlastním zemským
sněmem, vlastní zemskou vládou, vlastní
zemskou obranou. Poněvadž takového nového
pořádku nelze dosíci přes noc, žádáme
důkaz poctivé vůle po dorozumění,
v prvé řadě alespoň odstranění
všeho bezpráví, pokud je to možno bez
změny ústavy: 1. Úplnou samosprávu
německého školství, 2. odstranění
českých úředníků a zaměstnanců
z německého jazykového území
- pro jazykově smíšené okresy má
býti použito poměru podle klíče,
3. odstranění všech jednojazyčných
českých nápisů v německém
jazykovém území v úřadech a
v dopravě; 4 odstranění státní
policie z německého území."
V tomto bodu závěrečné řeči
kol. Knirsche nebylo vylíčeno nic jiného
než výsledek našich věcných národně-politických
porad a dlužno zajisté označiti jako neslýchané,
že takový výsledek porady ne smí býti
uveřejněn v novinách, jestliže se zaslepeně
zuřivému, úzkoprsému censorovi líbí,
aby veřejnosti zadržel i takový výsledek
porad. (Výkřiky.) Proti takové metodě,
velevážení, musíme energicky protestovati.
Upozorňuji, že taková metoda není účelná
ani pro protivnou stranu, a že může přispěti
jenom k tomu, aby nás posílila k pokusu, abychom
se svými úvahami a výsledky porad národnostně
politické a sociálně-politické povahy
ještě rozhodněji předstupovali před
lid.
Podstata této censury má snad za nejlepší
předmět to, co včera jeden kolega, přespříliš
dobře známý český kol. p. Špaček,
zde řekl v neobyčejně temperamentní
řeči. Pan Špaček je přece
ode dávna znám jako temperamentní. Chtěl
zde včera opět se rozhovořiti o tom, že
my Němci zde máme vlastně výsady,
jež prý jsou příliš veliké.
Také prý německý tisk má přespříliš
velkou volnost a toto tvrzení ilustroval na příkladu
"Deutsche Zeitung Bohemia" v Praze. Prohlašuji
zde, že "Deutsche Zeitung Bohemia" není
listem mé strany a že podle světového
názoru mezi tím, co píše a tím,
co si snad myslím, jsou jisté rozpory. Avšak
zde musí se již říci, že v tomto
případě je jen jedna solidarita vůči
pokusům, aby projevy mínění, ať
vycházejí z té či oné strany,
byly potlačovány. Pánové, takovou
metodou se nedojde k věcnému vyřešení
velikých časových problémů,
ať jsou povahy soc1álně-politické nebo
národnostně politické. Je nejen třeba,
aby výroky kol. Špačka, které
včera učinil, byly zaznamenány, je nutno
jeho řeč také trochu rozebrati, aby se poznal
celý význam této řeči. Kol.
Špaček vyslovil nejen mínění,
že censura je prý proti německým novinám
příliš liberální, nýbrž
dal censorovi ve svých slovech přímo věděti,
že pro případ, že nebude ještě
přísněji než dosud postupovati, mohl
by se dočkati nátlaku, jenž v něm snad
tuto přísnost vyvolá. Špačkova
řeč nebyla ve své delší části
ničím jiným, než vyzváním
ulice. To, co snad censor nedělá podle posl. Špačka
ve spravedlivém uvážení své
povinnosti, má od něho býti vynuceno ulicí.
V tomto smyslu, tímto způsobem musí býti
analysována řeč kol. Špačka.
(Výkřiky na levici.)
Dodatkem k tomuto prohlášení musím také
dokázati, jak nebezpečným je takové
volání ulice i pro ony kruhy, které dotčený
poslanec, který takový apel vydává,
zastupuje. Mohlo by již býti možno, že by
se volání kol. Špačka nějak
uskutečnilo. Pak však my, jestliže ta možnost
skutečně nastane, snad zde na pražské
půdě a po případě právě
v nejbližších dnech, abych tak řekl, poněkud
zkalíme ovzduší, které chcete vytvořiti
pro jubileum, pak se my v dané chvíli nezdržíme,
abychom pana Špačka neučinili odpovědným
za to, co se stalo, a jestliže pak na takové volání
ulice snad v Praze bude jako ozvěna v sudetsko-německých
městech stejným způsobem odpověděno,
padla by odpovědnost za tyto události opět
na pana kol. Špačka. (Výkřiky.)
Věci nejsou takové, že je snad v Praze
německá menšina, jež pod terorem ulice
jistě tu a tam již něco musí snésti
a mohla by snésti. Jsou také české
menšiny v uzavřeném německém
území a nemuseli bychom býti národem,
kdybychom při takové události, nepřátelsky
zahrocené proti našim soukmenovcům v Praze,
neodpověděli reakcí v uzavřeném
území sudetských Němců. (Výkřiky.)
To nemá býti vyhrůžka, nýbrž
vylíčení možných následků,
jež by mohl vyvolati tento apel kol. Špačka
a za které bychom jej pak museli učiniti odpovědným.
(Posl. Knirsch [německy]: Bude se diviti, co tu vyvolá,
bude-li prvě okno "Bohemie" roztříštěno,
pak uslyší tu ozvěnu. Kde je předsednictvo,
že to trpí?) Bylo nutno, abych o tom promluvil,
a to, co právě nyní říká
kol. Knirsch, je to, co já pokládám
za spravedlivé a nutné říci v odpovědi
na řeč kol. Špačka. Předsedovi
sněmovny, který tuto řeč měl
poslouchati, bylo by bývalo muselo v tu chvíli připadnouti
jako povinnost takovou řeč přerušiti,
neboť, pane kolego (k posl. Špačkovi), to,
co jste včera udělal, to je důstojný
protějšek kritiky, kterou jste si již jednou
proti Německu vyjel; včera jste sice neharcoval
proti Německu, vytáhl jste však do pole proti
německé menšině zde v Praze. Právě
jsem ve vaší nepřítomnosti... (Posl.
Knirsch [německy]: Hrozil jste, že dojde k odplatě
proti "Bohemii"! - Posl. Špaček:
Já jsem řekl, aby "Bohemie" s těmi
věcmi přestala! Copak si to máme nechati
líbiti?) Pane kolego, vy jste volal ulici. (Posl.
Špaček: "Bohemia" se dopouští
sprostoty a ničemnosti! A pořádný
národ si to nenechá líbiti! - Posl.
Knirsch [německy]: Co to znamená v češtině?
Volal jste luzu! Prvé okno, jež bude roztříštěno,
najde svou odezvu! - Výkřiky posl. Špačka.)
To jsem vám chtěl říci, že,
dožijete-li se následků vyzývání
ulice, budete učiněn odpovědným za
všechno, co přijde, a budete činěn odpovědným
také za to, co se může státi mimo Prahu.
(Výkřiky posl. Špačka. Posl. Knirsch
[německy]: Takové řeči nebude dlouho
pronášeti!) To jsou metody roku 1918, ty nebudete
moci r. 1928 již beztrestně prováděti.
(Výkřiky posl. Špačka.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Prosím o klid. (Posl. Knirsch [německy]:
Voláte státního zástupce, státní
zástupce se řídí podle štvaní
"Národních Listů" a "Národní
Politiky! - Posl. Špaček: Když "Národní
Listy" dělají "hece", ať
jsou také postiženy! Já jsem pro rovnost!)
Posl. Simm (pokračuje): Každé
seriosní jednání o aktuelním problému
je u vás štvaním, když se vám nehodí
do krámu. (Posl. Horpynka [německy]: Zaplacené
vlastenectví! Naparujete se proti nám, poněvadž
jste dostal rytířský statek!)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Simm (pokračuje): Tu je již možno
býti loyálním, kolik pak jste při
tom vydělal? (Posl. Horpynka [německy]: Ta celá
věc vás stojí půl milionu! - Posl.
Špaček: Jestli jsem se dopustil nějaké
ničemnosti, řekněte to! Máte odvahu?
Já mám právo koupiti si, co chci!)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Prosím o klid. (Výkřiky posl. Horpynky
a posl. Špačka.)
Posl. Simm (pokračuje): Velevážení!
Smím snad, konče odpověď na včerejší
výrok posl. Špačka, říci,
že tato řeč měla pro stát a pro
nynější okamžik právě tak
málo ceny, jako tehdejší výroky proti
Německu byly vedeny státně-politickým
rozhledem a rozumem. Tím však končím
případ kritiky vaší velevzácné
osobnosti, pane kol. Špačku, a obracím se ke
svému vlastnímu úkolu, kritisovati státní
rozpočet, pokud přichází v úvahu
kapitola školství.
Při těchto líčeních mohu zůstati
velmi přehledným, poněvadž jsem promluvil
obšírně ke školskému rozpočtu
ve schůzi rozpočtového výboru ze dne
10. října. Vyložil jsem tenkráte stanovisko
Němců k rozpočtu státnímu vůbec
a k školskému rozpočtu zvláště.
Řekl jsem zvláště, že jsme se jako
němečtí poslanci nikdy v minulých
letech nestavěli proti prosté číslicí,
jež je v tomto rozpočtu vykázána na
výdajích pro ten který rok. Mnohem závažnější,
než zaujetí stanoviska k prosté výši
oběti na vzdělanost, již také musíme
spolu nésti, je pro nás jako příslušníky
menšinové národnosti stále zkoumání,
jak tato prostá částka, jež je zařazena
pro odvětví státu, je rozdělena na
jednotlivé kulturní potřeby národností
ve státě; zkoumání poměru všeobecné
oběti na vzdělanost, kterou stát tu přináší,
vykázalo pro nás Němce vždy nepříznivý
výsledek. Museli jsme stále a stále konstatovati,
jak nespravedlivě jsou rozdělovány na jednotlivé
národnosti peníze poskytnuté veškerým
obyvatelstvem ve státě, jak zvláště
my, jako Němci, jsme byli po celá leta při
rozdělování poškozováni. To jsem
vyložil také opětně ve schůzi
rozpočtového výboru ze dne 10. října
a dokázal jsem to na stech příkladů.
Ještě ani jednou nebyl vyvrácen některý
detail, který jsem tenkráte předložil
v rozpočtovém výboru panu ministrovi a odpovědné
správě školského resortu. Pokud nic
takto nebylo vyvráceno, je samozřejmo, že všechno,
co jsem tenkráte přednesl, zde ve sněmovně
ponechávám v platnosti a opakuji jen, že byl
příklady mnou přednesenými podán
dostatečně průkaz tvrzení o nespravedlivém
poškozování. Reagence na moji velikou stížnost
v rozpočtovém výboru dopadla ovšem zcela
zvláštním způsobem. Nezáležela
v ničem jiném, než ve všeobecné
obraně ministra Hodži, že to, co jsme
jako stížnosti přednesli, není prý
do slova pravda, že to, co jsme ve stech jednotlivých
případů uvedli, neodpovídá
skutečnosti. Zkrátka a dobře, odpověď
ministrova byla paušálním podezíráním
proti našim žalobám a stížnostem,
kteréžto podezírání musím
s tohoto místa se vší rozhodností odmítati,
pokud mi nebude poslední případ stížností
vyložen jako omyl. Do té doby trvám na stížnostech
a jednotlivostech předložených v rozpočtovém
výboru.
Školská rozprava, kterou zde konáme, není
zajisté ničím zvláštním
proti školským rozpravám, které jsme
pronášeli v posledních letech. Bylo tomu vždy
již tak, když jsme jako Němci přicházeli
se stížnostmi a když jsme v podrobnostech dokazovali
těžké škody, jež nám byly
na poli školství způsobeny, vyrukovala statistika
sestavená v ministerstvu školství se všemi
finesami, jež měla jaksi vyhoditi naše stížnosti
ze sedla. Nehledělo se na jednotlivé body a stížnosti,
jež byly námi předneseny, na neslýchané
rdoušení našeho školství po celá
poslední leta počínaje rokem 1919 podle zákona
přijatého v revolučním shromáždění
až nyní do roku 1928, nehledělo se na žaloby
a stížnosti, které jsme stále uváděli
na poli středního a vysokého školství,
nýbrž byla jako odpověď na všechny
tyto odůvodněné stížnosti zkonstruována
statistika, jež pak šla do celé veřejnosti,
kterou jsme měli býti vyhozeni se sedla a která
měla dokázati, jak jsou neoprávněné
naše stížnosti a jak jsou neodůvodněné
naše obžaloby. Avšak ani jedenkráte nepodařil
se důkaz mylnosti našich tvrzení, že jsme
také v oboru vysokého školství neslýchaně
poškozováni, že nebyl uskutečněn
náš nejprostší požadavek po německých
odborných vysokých školách, ani požadavek
po zřízení vysoké školy obchodní
a hospodářské, jež pro národ
sudetských Němců znamená alespoň
stejnou nutnost, jako česká vysoká škola
pro český národ. Nikdo se nezabýval
našimi dalšími stížnostmi stran školství
středního a nižšího, nikdo se nezabýval
tím, zda naše tvrzení o 3000 zničených
německých školních tříd
je pravdivé, či nikoliv. Nemohli se také
blíže zabývati naším tvrzením,
aby se sami nekompromitovali, vždyť se vědělo,
že naše tvrzení odpovídají skutečnosti.
Hledaly se jen jednotlivé případy, jež
se zdály býti vhodnými k tomu, aby naše
tvrzení zeslabily.
Musím jen říci, že tento boj na poli
školství, jenž jest snad nejvíce jítřící
ranou na celém státním veřejném
životě, může býti podle našeho
mínění odklizen jen splněním
našeho základního požadavku po kulturní
autonomii a samosprávě. V minulém roce vylíčil
jsem uskutečnění požadavků Němců
po kulturní samosprávě také jako státní
nutnost prvního řádu. Jste-li, pánové
z protivné strany, rozumní, musíte býti
se mnou jednoho mínění, poněvadž
je to státně politicky kategorický imperativ,
aby bylo sjednáno uklidnění na poli školství
splněním německého požadavku
po samosprávě. Při tom je vám nadmíru
snadno tento požadavek uskutečniti. V loňské
rozpravě školské označil jsem jako etapu
na cestě k uspokojení našich školských
požadavků obnovení stavu národnostní
školské samosprávy, jaký byl ve starém
Rakousku. Toto obnovení mohlo býti tenkráte,
když jsem je žádal, věcí úplně
snadnou, mohlo býti tenkráte provedeno ještě
bez větších obtíží. Bylo
třeba k tomu, aby provedena byla obnova ve starém
Rakousku platného samosprávného školského
zákonodárství, pouze odvolati ony zákony,
které Češi po převratu od r. 1919 vydali
za tím účelem, aby zničili počátky
samosprávné správy školské, které
učinilo staré Rakousko, uznávajíc
jejich státní nutnost. Toto obnovení neznamená
pro nás, kdyby bylo přišlo nebo kdyby přišlo
- nechci o tom buditi pochybnosti - naprosto kulturní samosprávu,
kterou požadujeme, avšak toto obnovení bylo by
s to, aby vytvořilo ovzduší zatímního
uklidnění a možnost, aby na tomto základě
obnovení stavu školské samosprávy, jak
byla ve starém Rakousku, mohly býti položeny
kameny k vybudování školské samosprávy,
jež by uspokojovala všechny národnosti.
Bylo by bývalo tedy možno označiti jako etapu,
kdybyste byli uskutečnili mé požadavky z minulého
roku, kdyby bylo došlo k obnovení národnostních
odborů zemské školní rady záležející
podle úmyslu tvůrcova v samostatnosti každé
z nich, kdyby přestalo omezení působnosti
u německého odboru odvoláním účinnosti
zákona ze dne 3. dubna 1919, který omezuje samostatnost
německého odboru zemské školní
rady v Praze a v Brně, kdyby byl býval učiněn
konec rušení školních tříd,
k zrušení zmíněného zákona
ze dne 3. dubna 1919, o jehož § 9 jsme vám již
tak mnoho vypravovali, který předsedovi zemských
školních rad dává do rukou ohromnou
moc ustanovovati o školství a kulturních potřebách
každé národnosti, zcela lhostejno, zda té
národnosti, ke které sám patří,
nebo národnosti, jež je mu cizí. To jsem mluvil
ještě v minulém roce v kritice kapitoly školství
státního rozpočtu pro rok 1928. Tato cesta,
přes obnovení předválečného
zákonného stavu, aby cestou přes jeho skutečné
vybudování došlo se k školské samosprávě
do posledního důsledku, byla druhdy, krátce
po tom, když jsem tuto tendenci vyslovil, uznána dokonce
i školskou správou. Mělo to býti ostatně
obsaženo také v odpovědi pana ministra Hodži
na mou interpelaci podanou společně s kol. Jungem
dne 28. června 1927. Třeba, že tenkráte
velmi pronikalo, že se stanovisko školské správy
shoduje s tímto názorem, přece ministerstvem
školství nebylo v tomto smyslu jednáno. Odpověď
ministrova na mou interpelaci ze dne 28. června 1927, ve
které jsem žádal školskou samosprávu
a jež tenkráte byla tiskem uveřejněna,
nedošla ještě do dneška do mých rukou.
To jen k ilustraci jak je v této sněmovně
prováděn i jednací řád.
Jedno musí býti prohlášeno, a to precisuji
již proto, poněvadž je toho třeba vzhledem
k vývodům přímo přede mnou
mluvivšího řečníka, pana kol.
dr Feierfeila, že požadavek školské
samosprávy není pro něho a jeho užší
kolegy z vládní strany legitimací, nýbrž
že by bývali měli při svém vstupu
do vlády prosaditi školskou samosprávu. To
je ohromná a podle mého mínění
navždy nenapravitelná chyba, že to, co dnes bylo
zastáváno, s tak velikou vášnivostí
kol. Feierfeilem, kterého si osobně velmi
vážím, nebylo zastáváno ve chvíli,
kdy by vášnivé zastávání
takového požadavku bylo muselo přinésti
a bylo by přineslo výhody a úspěchy
pro národ sudetských Němců, neboť
tenkráte v říjnu 1926, když se národnostně
smíšená vláda jako první vláda
vedená všemi národy, zařizovala, tenkráte
by bývalo mělo pro národ sudetských
Němců býti toto rozhodnutí: Buďto
poskytuje vstup do vlády tomuto národu bezpečný
základ jeho života, třeba jen ve formě
školské samosprávy, nebo je tento vstup bezúčelný,
tento vstup je nemravný, vzhledem na národ sudetských
Němců. (Posl. Knirsch [německy]: To je
historická vina!) To je historická vina, kterou
právě ve chvíli, kdy německá
vládní strana se snaží přejíti
přes tuto historickou vinu, musíme ve vášnivých
řečích a obžalobách zdůrazňovati
a dvojnásobně podtrhovati. Nic není platno,
jsou-li páni z německých vládních
stran nadšeni tím, že školská samospráva
byla v tolika a v tolika případech odpovědnými
vůdci státu ohlášena, to mi nic není
platno, byť pan ministr vyučování Hodža
pronášel sebe hezčí řeč,
zůstává-li tato řeč jen teorií
a není obrácena v praxi.
Je ovšem velmi cenným zabývati se historickým
vývojem, jako to ovšem učinil také kol.
Feierfeil, historií přiblížení
se k školské samosprávě a opět
nastávajícího se vzdalování.
V listopadu 1926, krátce po utvoření národnostně
smíšené vlády, prohlásil pan
ministr Hodža při rozpočtové
poradě na rok 1927 svůj názor o požadavku
Němců po kulturní samosprávě.
Je zajímavo, že stanovisko pana ministra v tehdejší
době bylo doznáním nutnosti, aby tento požadavek
byl uskutečněn. Uskutečnění
jeho, o němž bylo potvrzeno, že je v zájmu
státu, mělo vycházeti ze shovívavosti,
jež má býti ukazována ve všech
stranách, takořka jako výklad Švehlova
výroku o rovných mezi rovnými. Opakuji
však, nic není platno mně a nic není
platno mému národu, jehož jsem vášnivým
zástupcem, jestliže se tomuto národu dostává
jen teorií o smíření národů
a povýšení národů a zdokonalení
národů, jako se to dálo po 8 let, nic to
není mému národu platno, je jen přáním
mého národa, aby se mu konečně dostalo
praxe této teorie. To žádáme znovu v
této chvíli.