Dlouho, dlouho je tomu. Dvě léta již sedí
titíž pánové nyní ve vládě,
do které, slibovali, že jako muži nevstoupí
dříve, dokud nebude německému národu
dána kulturní samospráva. Zapomněli,
když byli, abych mluvil s dr Hodžou, v "kritickém
okamžiku československého parlamentarismu a
v důsledku toho také ústavy" vyzváni
k spolupráci - ne dobrovolně, nýbrž
jen donuceni poměry úplně na to, podati nejprve
Čechům ten slavný list papíru, na
který chtěli napsati své požadavky.
Zapomněli, že poskytnutí německé
školské samosprávy mělo býti
vedle splnění řady jiných požadavků
podmínkou jejich vstupu do vlády. Zapomněli,
že zřejmě se objeví jejich bezprostředním
vstupem rozpor mezi jejich slovy a skutky i tomu nejhloupějšímu
voliči. Dva roky byli by měli tito páni ministři
a německé vládní strany hojnost času,
aby tuto chybu napravili a dohonili zmeškanou příležitost,
kdyby měli vážně vůli setrvati
na tomto požadavku, bez něhož pro nás
není vůbec kulturního života, jak se
vyslovil Spina dne 27. listopadu 1923. Bohužel však
a s bolestným politováním musíme prohlásiti,
že německé vládní strany, stejně
jako v ostatních otázkách, tak také
zde úplně zklamaly. O nějaké německé
školské samosprávě neslyšíme
již od dlouhé doby ničeho; o tom mluviti nebo
se ptáti, kdy konečně přijde, je pociťováno
v kruzích německých vládních
stran jako zbytečné obtěžování.
Jen ještě při jednání a při
schůzích se tento požadavek stejně jako
dříve klade silnými slovy na upokojení
vlastních přívrženců a na oklamání
veřejnosti. Tak byla při krajském sjezdu
strany svazu zemědělců dne 17. června
t. r. v Bruntále v přítomnosti ministra dr
Fr. Spiny po zprávě posl. Hodiny o
otázkách školských jednohlasně
přijata resoluce, ve které se praví: "Budiž
pokud možno rychle předložen v zákonodárném
sboru ku projednání a usnesení zákon
o školské samosprávě. Na poli menšinového
školství musí býti bezpodmínečně
uplatněna zásada rovnosti všech národností
a nové menšinové školy smějí
býti zřizovány jen tam, kde je také
skutečně příslušný počet
dětí. Menšinové školy bez předepsaného
počtu dětí musí býti zavřeny."
Pánům ze svazu zemědělců, zvláště
pánům dr Spinovi a Hodinovi, bylo
by přece muselo býti lehkou věcí sjednati
uznání těmto samozřejmým německým
požadavkům a vynutiti jejich provedení, jinak
by právě museli se obrátiti k vládě
zády. K jakému účelu slouží
tedy takové papírové resoluce o samozřejmostech.
Ut aliquid fecisse videatur, aby se zdálo, že se něco
děje. Takové šálení není
možno bráti vážně.
Nemáme-li tedy do dnes, dva roky po vstupu německých
stran do vlády, ještě německé
školské samosprávy, musíme za to učiniti
odpovědnými právě německé
vládní strany. Úplně jim scházela
potřebná houževnatost při vybojování
tohoto požadavku. Že Češi s tím počítali
a měli za to, že poskytnutí školské
samosprávy bude prvním ústupkem Němcům
po jejich vstupu do vlády, toho je mi důkazem řeč,
kterou pronesl pan ministr školství a nár.
osvěty dr Hodža při prvé rozpočtové
poradě této vlády 9. listopadu 1926, při
čemž ohlašoval samosprávu škol již
dnem 1. července 1927. Jeho slova byla jasná a jednoznačná.
Noviny psaly o této pozoruhodné události
takto: "K otázce samosprávy škol poznamenává
ministr, že stojíme před vyřešením
této otázky. Samospráva je prý naléhavou
a bude prý proto museti býti provedena ještě
před uskutečněním žup. Samospráva
bude provedena reformou jednak v okresech, jednak v zemích.
Tam, kde již působí župní zřízení,
na Slovensku, chce ministr tuto reformu, pokud jde o zemskou školskou
samosprávu, provésti již v tomto roce, v zemích
historických asi počínaje od 1. července
1927. O jednotlivostech nemůže prý ještě
mluviti, poněvadž prý se o této věci
jedná, prohlašuje prý však již dnes,
že v rámci školské samosprávy okresů
a zemských výborů najdou všechny vrstvy
obyvatelstva bez rozdílu národnosti všechny
ony podmínky, aby mohly říci, že mají
školskou samosprávu". Tak stojí v "Bohemii"
ze dne 10. listopadu 1926.
Ve své odpovědi na řeč pana ministra
dr Hodži ze 25. listopadu 1926 varoval jsem výslovně
před přílišnými nadějemi
a vyslovil jsem pochybnosti o tom, zda ministr bude také
moci tento slib splniti a prosaditi jej v boji proti šovinistům
ve vlastním táboře. Stalo se, čeho
jsem se obával a co jsem předpovídal. Ministr
dr Hodža velmi brzo litoval, že se o tomto nebezpečném
předmětu svobodomyslně vyslovil, když
byl pro to z české strany silně napaden.
Pod dojmem tohoto útoku nenalezly pravděpodobně
německé strany odvahy, aby se vytrvale zastávaly
tohoto předpokladu své spolupráce a aby trvaly
na jeho splnění. Vzhledem k německé
slabosti stáhl se přirozeně a velmi spokojeně
Hodža zase zpět a opatrně se již
nevyslovil, když později během let 1927 a 1928
byl mnou v kulturním výboru několikráte
žádán o určitou zprávu, ba zdráhal
se dokonce 14. července 1927 přijmouti memorandum
německého sněmovního školského
výboru o tomto předmětu, při čemž
slíbil předlohu o tom do října 1927.
Dnes píšeme již říjen 1928, návrh
školské samosprávy se stále ještě
neobjevil a snad vůbec nebude hned tak předložen,
poněvadž o tom odnikud nic neslyšíme.
Z té pyšně ohlašované školské
samosprávy nevzejde na konec nic jiného, než
následkem správní reformy nutné rozčlenění
školských úřadů v rámci
okresních a zemských školních rad, k
čemuž nyní byl již učiněn
počátek rozpuštěním slezské
zemské školní rady a přenesením
jejích agend na moravskou zemskou školní radu.
Jak by tomu stále mělo býti a jaké
úmysly-mají také pánové z české
většiny, to jediné chceme opět jednou
zřejmě a zřetelně zdůrazniti
a také německým vládním stranám
co nejdůtklivěji uvésti na paměť,
nepopřejeme si klidu a odpočinku, dokud nedobudeme
a nevybojujeme toto první a nejzákladnější
právo německého národa v tomto státě,
samostatnou správu našich kulturních statků,
našich škol a školy obecné až ke škole
vysoké a k ministrovi. Nedáme se odbýti nějakou
almužnou, nějakým provisoriem, z něhož
podle zkušenosti se přespříliš
snadno stane konečné řešení a
nenecháme se utěšiti poukazem na lepší
časy. Požadujeme a žádáme se vší
bezohledností neomezené právo rozhodovací
ve věcech svého národnostního školství,
ve všech kulturních otázkách, týkajících
se našeho národa. Pokládáme dnešní
stav, kdy příslušníci cizího
národa rozhodují o našich kulturních
potřebách a nutnostech, za přímo nesnesitelný,
těžce zahanbující a snižující
německý národ. Vyzýváme německé
vládní strany, aby svou účastí
na moci v nejkratší době zjednaly nápravu
a činíme je odpovědnými za to, jestliže
se to nestane a bude-li tento nedůstojný stav ještě
déle trvati.
Bohužel musím i zde vysloviti naše nejhlubší
obavy, že německé vládní strany
zklamou i v této otázce. Tato obava nachází
dostatečné odůvodnění ve skutečnosti,
že německé vládní strany daly
v posledním roce souhlas k zákonu o obecních
financích, který se musel neobyčejně
těžce vybíti, zvláště proti
německému školství. (Předsednictví
převzal místopředseda inž. Dostálek.)
Při projednávání tohoto zákona
jsme důrazně před ním varovali a poukazovali
na nebezpečí, jež záleží
v tom, že podle zákona se dává byrokracii
právo zkoumati nutnost a účelnost jednotlivých
výdajů v obci a ve škole a stanoviti výši
částek, jichž má býti k tomu
použito. Museli jsme tím více varovati před
tím, aby do rukou úředníků
vkládána byla taková neomezená moc,
poněvadž ve všech těchto úřadech
a dozorčích úřadech, jež jsou
povolány k rozhodování, sedí jen Češi
a tím jsou naše nejžalostnější
zbytky samosprávy úplně vydány všanc
svévolným zásahům těchto českých
úředníků a jsou tím ničeny.
Všechny naše oprávněné výstrahy
šly do větru, naše nejvážnější
námitky byly vydány v posměch a označovány
za výplody naší prý chorobné
fantasie. Bohužel museli jsme i zde opět podržeti
vrch, jak dokazuje krátká účinnost
tohoto zákona v posledním roce. Tímto novým
zákonem o finančním hospodaření
obcí stalo se finanční postavení našich
obcí a okresů přímo neudržitelným
a zoufalým a nutná a všude již zavedená
šetrnost ohrožuje těžce naše školství.
Neboť nic není přirozenějšího,
než že se nejprve šetří u výdajů
na školy, jež přece bez tak namnoze platí
za zcela neproduktivní výdaje. Jak také měl
český úředník dozorčího
úřadu možnost uvážiti a posouditi,
co německá škola snad potřebuje nezbytně
za daných místních poměrů,
aby s nejlepším úspěchem mohla vykonati
své těžké dílo výchovné?
Dosavadní chování těchto úředníků
při projednávání obecních rozpočtů
a zvláště rozpočtů školských,
ukazuje dostatečně, jak oprávněné
jsou a byly všechny tyto obavy. Mnohým obcím
byl školský rozpočet seškrtán až
na polovinu a dokonce i nezbytně nutné položky
byly beze slitování vyřazeny. Vždyť
nevyslovený plán těchto českých
úředníků směřoval přece
k tomu, aby rozpočet byl tak stlačen, aby německé
obce vyšly s 200 až 300%ními obecními
přirážkami, aby tím snáze mohly
býti z dotačního fondu přikazovány
miliony českým obcím. Šetrnost na poli
německého školství musí vésti
k zubožení německého vysokého
školství. Následky těchto opatření
již vidíme. Mnohé dříve stávající
vymoženosti musely býti odstraněny, na př.
svrchovaně důležitá služba školních
lékařů, školní péče
o zuby, stravování podvýživou trpících
dětí a podobné více. Také částky
na bezplatné poskytování učebných
pomůcek chudým dětem byly většinou
zcela škrtnuty a rovněž částky
na opatřování učebných pomůcek
pro školy samé byly sníženy na minimum.
Dokonce i na udržování budovy, na vytápění
a osvětlování bylo šetřeno, takže
tu a tam je pochybno, že bude řádně
vyučováno.
Jen jeden příklad tohoto zuřivého
šetření: V jedné vesnici bylo na čištění
školy, a to tří učeben, ředitelny,
kabinetu učebných pomůcek, schodů,
jakož i za topení zařazeno 40 Kč měsíčně,
což je jistě nesociální hanebná
mzda. Tato částka byla úředníkem
dozorčího úřadu snížena
na polovinu, načež se posluhovačka přirozeně
proti tomu bránila a prohlásila, aby tedy ten moudrý
pán tohoto dozorčího úřadu
dělal tuto práci za tuto částku sám.
Kam povede tento nevčasný úsporný
systém v oboru školství? Školy budou upadati,
jen zřídka budou čištěny, stanou
se hnízdy tuberkulosy a bledničky. Bez hojných
učebných pomůcek nebude možno poskytovati
zdárné vyučování a v budoucnosti
bude přímo nemožno nahrazovati zastaralé
a stísněné školy novostavbami.
Vytýkalo se nám, že jsme my Němci ve
starém Rakousku měli výborně vyvinuté
školství, jež bylo vybudováno pomocí
státu. Tato výtka byla neoprávněná.
Je pravda, že Němci již v Rakousku měli
vzorné školství, nesprávné je
však tvrzení, že jsme za to měli co děkovati
státu, nýbrž my Němci vybudovali jsme
si toto kvetoucí školství vlastní silou
a vlastními penězi. Německé obce jsou
do jisté míry pyšny, že mají krásnou
školní budovu, školu bohatě opatřenou
učebnými pomůckami. Jestliže Češi
neprojevovali tutéž snahu, nesmí nikdo dnes
za to činiti odpovědnými nás. Nyní
jsou poměry jiné. Nyní se zanedbané
české školství vypiplává
bohatými prostředky státu, tedy německými
daněmi, a buduje se způsobem, jenž musí
vzbuditi odůvodněnou závist. Více
než 100,000.000 se ročně vyhází
jen na mnohdy zcela zbytečné české
menšinové školy v německém jazykovém
území, pro několik málo českých
dětí se staví pravé nádherné
paláce za miliony a tyto školy jsou přebohatě
vybavovány učebnými pomůckami. Z těch
set milionů státního školského
rozpočtu pro rok 1929, celkem 923,900.286 Kč připadá
ročně jen zcela nepatrný zlomek na německé
školství. Německé obce nebudou však
v budoucnosti ani s to, aby vlastní silou vybudovaly své
státem zanedbané školství, poněvadž
nebude v obecní správě potřebných
peněz, poněvadž dozorčí úřad
nedá svolení. Jak má býti na příklad
prokázána potřebná rentabilita u školní
budovy? Proto nebude dáno povolení. Je proto pochopitelno,
že učitelské organisace jako první zaujímají
stanovisko k těmto strašným následkům
zákona o finančním hospodaření
obcí a obracejí pozornost všech kruhů
obyvatelstva na těžké škody, jež
má tento zákon za následek. Zmiňuji
se jen o resoluci, již přijal německý
zemský spolek učitelů v Čechách
v těchto dnech, a resoluci Svazu německých
pomocných škol, jež výslovně zmiňovaly
se o téže věci a žádaly změnu
tohoto zákona. Vedle jednoročních učebných
tříd, čtvrtých tříd
občanských škol a pomocných škol,
jsou ohroženy také dětské zahrádky
a jesle, nepovinné předměty na mnohých
školách, těsnopis, psaní na stroji,
hudba, vyučování ve zručnostech atd.,
jež dnes namnoze jsou vydržovány jen podporou
obcí. Právem píše "Freie Schulzeitung",
list německého svazu učitelů v březnu
1928: "Situace je vážná. Obce nacházejí
se ve stísněném postavení, z něhož
musí nalézti vhodné východisko zákonodárství.
Záleží na nejvyšších školských
úřadech, aby učinily opatření,
aby bylo zabráněno škodě, jejíž
následky jsou nedozírné."
Naproti tomu tvrdím, že státní školský
úřad nemá naprosto žádného
zájmu na tom, aby německé školství
bylo udrženo na svém vysokém stupni. Boj, který
vedeme po celých 10 let od vzniku tohoto státu o
udržení svého školství, ztracených
více než 3.000 tříd jsou dostatečným
důkazem mého tvrzení a že proto s této
strany nemůže se čekati pomoc a podpora. Tím
tíže padá odpovědnost na německé
strany, jež sedí ve vládě. Nikdy neměly
dáti svého souhlasu k zákonu, jehož
použitím bylo německé školství
zasaženo ve svých kořenech a jehož následky
musí býti neblahé, tím méně,
že v čas byly námi varovány a upozorněny
na následky. Avšak němě a odevzdaně,
ba přímo trestuhodně lhostejně, dají
si vše líbiti, dívají se, jak německé
školství je stále více a více
zanedbáváno a své národní výchovné
práci úmyslně odcizováno. Jakého
neblahého stupně zaslepenosti již tito vládní
Němci a jejich přívrženci a ctitelé
dosáhli, dokazuje jejich mlčení k událostem,
jež souvisí s oslavou státního jubilea.
Již ve své řeči v rozpočtovém
výboru ke kapitole školství poukázal
jsem na to, že je podle mínění mého
a každého slušného člověka
nemorální, nutiti naše německé
školy k slavnostem, jež jsou v rozporu s německým
cítěním a poukázal jsem při
tom na výrok presidenta Masaryka, který ve
svých "Vzpomínkách" mluví
o tom, že v jeho školní době bylo nejstrašnějším,
jestliže ve školách byly konány habsburské
a rakouské školní slavnosti a musely býti
předstírány vlastenecké city. Oceňuje
správně toto smýšlení, jsem žádal,
aby se od německých učitelů, profesorů
a žáků nežádalo u příležitosti
oslavy desetiletého trvání této přeslavné
republiky překypující vlastenectví,
poněvadž při všem tom, co na německém
národě bylo za těch 10 let zde v tomto státě
spácháno, žádný upřímný
a národnostně uvědomělý Němec
nemůže pociťovati radost nad svým příslušenstvím
k tomuto státu a obětavou lásku pro jeho
budoucnost. Místo, abyste tyto city šetřili
a vzali na ně přiměřeně ohled,
nutíte, využívajíce státní
moci, německé úředníky a učitele,
aby spolu s vámi slavili vaše vlastenecké oslavy
a předstírali radost a nadšení, kdy
se německé srdce musí zmítati v křeči,
v bezejmenném bolu. Ministerstvo školství a
nár. osvěty vybízí výnosem
ze dne 5. října 1928, č. 5.397, všechny
správy škol, aby v neděli 28. října
vysvětlily ve výrazných slavnostních
projevech význam tohoto dne vhodnými přednáškami,
a aby při této příležitosti zvláště
promluvily o osvobozovacích snahách a bojích
za národní jednotu českého národa
a o státech Malé Dohody. Provedení takového
příkazu nemůže upřímnému
německému učiteli připadnouti za těžko,
dovede-li ukázati na příkladu českého
národa a státu, co zmůže nezlomná
národní vůle, z čehož se samo
sebou ukáže použití toho i pro dnes spoutaný
německý národ. Podařilo-li se malému
českému národu vybojovati si v houževnaté,
cílevědomé práci svobodu a vlastní
stát, pak bude také v budoucnosti možno 31/2
milionům sudetských Němců vybojovati
si svou svobodu z českého otroctví a své
právo sebeurčení. V tom smyslu vybízím
učitele a profesory, jimž připadne tento nevděčný
úkol slavnostních řečníků,
aby žáky poučili a nadchli pro osvobozovací
boj našeho národa.
Neuvěřitelno však je, co nad to je ministerstvem
školství německým školám
při této příležitosti ukládáno.
Na všech německých školách bude
rozdílen leták vydaný nákladem ministerstva
"Naše školy v prvém desetiletí Československé
republiky 1918 až 1928", jenž snad je tím
nejvyšším, co bylo vykonáno v pokrytectví
a zkrucování. V tomto spisku mluví se mezi
jiným o slavné době Husitů, ve které
český stát stál v popředí
evropských dějin, o skvělé době
povstání 28. října 1918, kdy smělí
a ctí pokrytí hrdinové vraceli se ze všech
dílů světa a kdy všichni lidé
bez rozdílu národnosti a náboženství,
kteří nesouhlasili s krvavým panstvím
Habsburků, nadšeně otvírali své
duše a vítali svobodu ducha a těla. Vedle celé
řady dějinných lží a falšování
oslavuje se překypujícími slovy neomezená
svoboda, které požívá v novém
svobodném státě každý československý
občan. Věty, jako: "Ve školách
není ani rakouské násilnosti a zotročování,
ani odnárodňování. Každé
dítě má právo na vzdělání
v mateřském jazyku" což je ovšem
nesprávné - "Vláda Československé
republiky je spravedlivá a nechce spláceti zlé
zlým..... Československý občan neodnárodňuje
a nebéře dětem mateřskou řeč...
Duše žáků nebyla již šněrována
bezduchými přísnými rozkazy a slepou
kázní, nýbrž osvobozena" - takové
věty budí u nás jen útrpný
úsměv. Má-li však býti pravdivou
věta letáků: "Občané Československé
republiky chtějí býti poctivými a
upřímnými občany a ne licoměrníky,
jak je vychovávalo staré Rakousko, jemuž stačila
líčená poslušnost", pak nechť
každý ihned hodí tento leták do ohně
a zničí jej, neboť jej musí německý
národ čestně, jednomyslně a co nejostřeji
odmítnouti. Pro české školy je snad
příhodný a vhodný, ne však pro
německé školy a vyzývám proto
německé rodiče, aby tento leták ihned
spálili, než ještě otráví
a znesvětí duše německých dětí.
Chceme-li býti čestnými, upřímnými
občany a ne licoměrníky, pak máme
povinnost zdržeti své děti od školních
a státních slavností dne 28. října
a použíti tohoto dne k německé výchovné
hodině a k poučení. (Další
věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 24. října 1928 podle §u 9, lit.
m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké
zprávy. Viz str. 106 této těsnopisecké
zprávy.) Nikdo, ani ministerstvo, ani správa
školy, ani oddaná místní školní
rada, nemůže však nutiti rodiče, aby v
tento prázdninový den posílali své
děti do školy a na slavnost. (Další
věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 24. října 1928 podle §u 9, lit.
m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké
zprávy. Viz str. 106 této těsnopisecké
zprávy.) Účast na těchto slavnostech
chceme přenechati vládním Němcům,
kteří již ztratili všechen cit pro německou
důstojnost a klidně přihlížejí,
jak z našich národnostních vychovávacích
ústavů, ze škol dělají se nalévárny
českého státně oficielního
smýšlení.
Německá strana národní je si plně
vědoma významu, jaký má německá
škola a výchovná činnost německého
učitele pro budoucnost našeho národa a pro
jeho soutěživost v boji o bytí národů.
Povede dále houževnatě a cílevědomě
proto boj za osvobození naší školy (Další
slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 24. října 1928 podle §u 9, lit.
m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké
zprávy.) a za německou kulturní samosprávu,
všem tichošlápkům na vzdor, až k
vítěznému konci, poněvadž jenom
tím je dána možnost svobodného kulturního
rozvoje našich sudetských Němců.) (Souhlas
a potlesk poslanců něm. strany národní.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl. dr
Feierfeil. Uděluji mu slovo.
Posl. dr Feierfeil (německy): Slavná
sněmovno ! Pouštíme-li se i zde do rozhovoru
o školství, prohlásil bych rád ihned,
že pro nás naskytá se otázka školská
ve dvojím směru, ve směru národnostním
a ve směru vzdělanostně-náboženském.
Po stránce národnostní jsme a zůstaneme
neochvějnými žadateli a pracovníky pro
konečný cíl, školskou samosprávu.
Proti vývodům kol. Schollicha bych rád
prohlásil, poněvadž několikráte
apostrofoval mé jméno, že nebéřu
zpět žádné ze slov, jež jsem snad
r. 1922 nebo kdykoliv jindy o tomto předmětě
promluvil, že jsem bez ohledu na to, zda ve vládě
či mimo vládu, vždy a v každé době,
kde jsem to považoval za vhodné, zastával stanovisko,
které i nyní zastávám, a náš
vstup do vlády jsem odůvodnil obzvláště
tím, že se nám dává příležitost,
abychom konečně dali věcný obsah svému
požadavku po školské samosprávě.
(Posl. dr Schollich [německy]: Měli jste dva
roky času!) Pane kolego, my se toho nevzdáváme,
buďte o tom přesvědčen, a přijde
čas, kdy budeme o tom ještě patřičně
mluviti. Neprohlásíme dříve, že
jsme uspokojeni, dokud nebude dosaženo tohoto cíle,
samosprávy, jež postaví německé
školství od zdola až k nejvyššímu
pod vlastní správu, jež přirozeně
musí býti ryze německá. Musíme
říci, to prohlašuji také ještě
nyní, že žádný požadavek nám
nepřipadá přirozenějším,
než tento. Školská otázka není
rozřešena dotud, pokud není uspokojen tento
nezadatelný požadavek.
Nyní bych rád poukázal na něco, pokud
jde o naše české kolegy. Mám ten dojem,
že čeští kolegové dívali
se od počátku bezprostředně po zřízení
republiky a také v prvých jejích letech na
tento náš požadavek jako na něco samozřejmého,
že však v jejich dnešním chování
možno seznati značný odklon. Nechci nyní
zkoumati, kde bychom snad měli hledati toho vysvětlení,
chci však vzpomenouti jen známého Mémoiru
III, co tu slíbil zahraniční ministr Beneš
v Paříži. To není nic jiného,
než školská samospráva. Věta, jež
se nalézá v Mémoiru III: "Němci
budou míti své vlastní školství
a budou je sami obstarávati" - je přece školskou
samosprávou. (Posl. dr Schollich [německy]: Beneš
toho nalhal více než toto!) To je jiná
věc.
Chtěl bych dále vzpomenouti usnesení, které
bylo učiněno v prvním sněmovním
období v senátě, jednohlasně, čítajíc
v to české senátory všech stran, ve
kterém se vláda vyzývá, aby podala
předlohu mající za předmět
to, co nazýváme školskou samosprávou.
Mně je toto odchýlení od původně
zaujatého mínění v českých
kruzích tím nepochopitelnější,
poněvadž přece uskutečnění
německé školské samosprávy nebude
nikterak překážkou rozvoji českého
školství. V tom směru bych rád nyní
prohlásil toto: V prvých 8 letech republiky bylo
ministerstvo školství, ne vždy, ale většinou,
pod vrchní správou sociálních demokratů.
Tato vrchní správa českých soc. demokratů
nese odpovědnost za znásilňování,
jež se po 8 let páchalo na našem školství.
To je věc, se kterou se nikdy nesmíříme,
nepřestaneme to vytýkati české soc.
demokracii, jež má slovo laskavost ve vzdělávání
a laskavost ve školství - známe ty fráze
stejně tak stále v ústech, jako naši
němečtí sociálně-demokratičtí
kolegové. Aby nyní toto znásilňování
mohlo tím spíše bez překážky
postupovati, byl vydán v tomtéž období
ten známý lex Metelka, jenž je přímo
políčkem každé demokracii, poněvadž
předsedovi zemské školní rady dává
téměř naprostou diktatorskou moc ve školských
věcech, jež však s demokracií také
nemá naprosto ničeho společného. Prohlašuji
nyní, že útok proti německému
školství, kterého jsme se dožili a který
naše školství v širých krajích
často obrátil v trosky, byl zastaven teprve, když
nynější koalice přišla k veslu
a že také teprve od té doby opět přišlo
slovo školská samospráva, jež během
let soc. demokratických přišlo téměř
úplně v zapomenutí, na denní pořad.
Prohlašujeme, že jedním z prvních slibů
nového ministra školství byl slib školské
samosprávy. Toto ohlášení jsme přirozeně
vyslechli s určitým uspokojením, konstatujeme
dále, že to ministr neřekl jen jednou, nýbrž
že to řekl přímo se lhůtou, a
že jako poslední lhůtu, to vím obzvláště
sám, jako konečnou lhůtu uvedl dobu po volbách
do obcí v minulém roce. Tím nápadnější
je nám však také, že v posledních
svých řečech užíval slova"školská
samospráva! vždy s menším důrazem,
a že v poslední své řeči se o
ní již vůbec nezmiňuje, nejvýše
ještě mluví o školské reformě.
Naproti tomu prohlašujeme: Pro nás není jiného
uspokojivého řešení školské
otázky, než školská samospráva.
(Posl. dr Schollich [německy]: Říkáte
to také se lhůtou?) To platí bez lhůty,
dnes, zítra a vždy, až ji budeme míti.
Chci připojiti, že reforma správy, na kterou
nepějeme chvalozpěvů, přináší,
pokud jde o naše školství, jakési zlepšení
proti tomu, co by se bylo dalo čekati při provedení
župní správy. Ve dvou německých
župách, Česká Lípa a Karlovy
Vary, bylo by bývalo přišlo školství
sice pod německé sbory, avšak ve všech
jiných župách byly by pro 21/2 milionu sudetských
Němců vznikly župní školské
sbory, v nichž by byli Němci se ocitli daleko v menšině,
namnoze dokonce pod ominosních 20%. Víme, co by
to bylo znamenalo pro naše školství. Podle správní
reformy, jak má býti podle toho uskutečněna,
je německá zemská školní rada
jako nejvyšší správní úřad
ve věcech školství v dotyčném
okrsku zabezpečena. Bylo by myslitelno, to říkáme
otevřeně, že by se o to mohlo opírati
další vybudování školské
samosprávy až k úplnému splnění,
takže bychom mohli skutečně dojíti cíle,
jenž nám tane na mysli. Musí zde však
býti vůle po správě školství
a jedním z předpokladů této je jistě,
aby byla německá školní rada sestavena
tak, aby mohla býti nositelem myšlenky školské
samosprávy a aby byl odstraněn lex Metelka, jenž
beztak odporuje každé zásadě demokracie.
Jako před tím, i nyní jsme, tím chci
uzavříti řeč o tomto bodu, zastánci,
bojovníky a pracovníky pro tento konečný
cíl, pro německou školskou samosprávu.
Nyní se chci dotknouti jiného závažného
oddílu školství, rozvoje českého
školství menšinového v našem německém
kraji. Pan ministr, to budiž doznáno, nemluvil o této
věci ošklivě, musíme však říci,
že věcnost v této otázce je něco
docela jiného, než to vylíčil pan ministr
a byl asi, nezná-li věc již z vlastních
poznatků, svými podřízenými
orgány v té věci úplně nesprávně
poučen. V téže době, kdy naše německé
školství bylo namnoze až katastrofálně
rdoušeno, vzrostlo české menšinové
školství na míru, jež daleko převyšuje
veškerou potřebu, a musíme prohlásiti,
že ve skutečnosti se to do dneška nezměnilo.
Těch 88 milionů Kč, které jsou, jak
známo, zařazeny do rozpočtu na tyto menšinové
školy, připadá z 99% na prospěch českým
menšinovým školám. To však daleko
není vše, co se v každém ohledu koná
pro české menšinové školství
v našem německém kraji. To je jen požadavek
na nové školní paláce, jež se stavějí,
je však ještě nekonečný počet
českých škol menšinových, jež
byly prozatímně umístěny v zabraných
německých místnostech. Kdybychom chtěli
míti obraz českého menšinového
školství, museli bychom to vše uvážiti.
Ještě se nepodařilo dostati statistiku českého
menšinového školství. Pan ministr řekl,
že odmítá výtku, že provozuje hon
na duše. Musíme však říci, že
toto rozbujení českého menšinového
školství v našem německém kraji
nesměřuje konečně k ničemu
jinému, než k tomuto lapání duší
a připojme k tomu - k promísení našeho
kraje českými koloniemi podobně jako se to
stalo s odnětím půdy. Ať vydají
statistiku o menšinovém školství a ukáže
se, že je tomu skutečně tak, jak to říkáme.
Žádáme nová ustanovení o menšinovém
školství, nejprve tedy, jak bylo řečeno,
spolehlivou statistiku, a aby právo na menšinovou
školu bylo dáno teprve tenkráte, je-li zde
zákonem stanovený počet školáků
téže národnosti. Žáci jiných
národností nesmějí býti spolupočítáni
pro právo na menšinovou školu. Žádáme
mimo to, aby byla vydána zcela jasně taková
ustanovení, jež vylučují jakoukoliv
propagandu, aby děti jiného jazyka byly určovány
k návštěvě menšinové školy,
žádáme, aby konečně byl učiněn
konec počínání předem vyslaných
emisarů - a my víme, že jsou to bohužel
velmi často státní orgánové
- a aby takové počínání, jmenovitě
jsou-li to státní orgánové, bylo přiměřeným
zákonným trestem stíháno.