Tedy pan dr Franke prohlašuje oslavy svatováclavské
za oslavy "bohužel" a právě v takovém
tónu, případně horším
promluvil p. Jaša. - Pan dr Franke je graduovaný
pán a pan Jaša učitel a ten rozdíl
byl právě zřejmý z řeči
pana posl. Jaši, podle toho vypadala také jeho
kritika sv. Václava a státních jubilejních
oslav svatováclavských. Nutno říci
krátce o tom jen tolik: Pan posl. Jaša byl
legionář. Kdyby byl býval legionářem
v době, kdy první bojovníci o svobodu čsl.
národa se stavěli pod osvobozenský prapor,
byl by tehdy něco slyšel o patronu českých
legií, sv. Václavu, byl by něco slyšel
o prvním pluku čsl. armády, pluku sv. Václava,
byl by slyšel o plukovních slavnostech tohoto pluku,
které se konaly vždy na sv. Václava, byl by
častokráte slyšel o velkém významu
tohoto našeho - a zdůrazním to patrona země
České, ač se zde toho pan dr Franke bojí,
poněvadž není to kníže Václav,
nýbrž svatý Václav a patron země
České, a byl by se dověděl, že
to byl patron země České sv. Václav
a ne kníže Václav, který byl také
vzpruhou našeho zahraničního odboje a pod jehož
prapory, jeho jménem první legionáři
šli do boje. Pan posl. Jaša asi přišel
hodně pozdě, kdy tato první osvobozenská
tradice byla již setřena naočkovanou tradicí
novou, která ovšem nikdy nezmařila a nezrušila
to, co zde skutečně bylo jako základ našeho
zahraničního odboje. Jestliže někdo
chce zkreslovati postavu sv. Václava po stránce
historické, pak ovšem je to laciný výlet
do historie, které ten neb onen pán však nerozumí,
nebo jest to úmyslné falšování
dějin. Prohlašovati sv. Václava za chabého
člověka, chabého státníka,
za člověka, který nevěděl častokráte
kudy kam, jest při nejmenším neomalenost. Stačilo
by, aby si dotčený pán přečetl
příslušné stati dějin, i těch
nejnovějších dějin, které nejsou
nijak příznivy katolickému ponětí
dějin, a viděl by, že nemluví pravdu
a musil by uznati, že je nutno jeho názor na osobu
sv. Václava korigovati. Nutno aspoň tolik říci,
že sv. Václav se nebál jako rytíř
vejíti do boje a že donutil také statného
rytíře a knížete ke kapitulaci. A po
té stránce jsem úplně bez obav, že
by nekapituloval před historickou skutečnou osobností
a skutečným historickým významem sv.
Václava také takový žertovný
rytíř jako pan dr Franke anebo pan Jaša.
Národ český byl si vždy vědom
významu osobnosti sv. Václava byl si toho vědom
zejména v dobách nejtěžších
pro náš národ a každý ví,
v kolika bojích Češi, pokud byli katolíci,
šli se svatováclavským chorálem proti
nepřátelům vlasti, ne proti nepřátelům
katolíků, nýbrž proti nepřátelům
země České a zpívali vždy "Svatý
Václave, vévodo české země,
nedej zahynouti nám ni budoucím." A zajímavo
je, že to dělali také Husité, ti, kteří
mají jaksi svým představitelem nahraditi
tradici svatováclavskou. I ti uznávali sv. Václava
za patrona a ochránce země české,
a i ti častokráte jdouce do boje proti nepřátelům
země české, dožadovali se ochrany sv.
Václava, patrona země české....
Takový význam měl v historii země
české sv. Václav, takový význam
má dnes a bude míti i v budoucnosti. A jsem přesvědčen,
že všecky snahy snížiti jeho význam
jak po stránce státníka, tak po stránce
vynikajícího člověka českých
dějin, jsou jen snahy oposice dostati se z rozpaků,
která neví, co má v té věci
činiti. Oslavovati sv. Václava? Knížete
Václava by ještě oslavovala, ale ten "svatý"
tam překáží - a ten Kníže
Václav bez toho přídomku "svatý"
zase nic neznamená. A proto raději se takovým
způsobem vyhýbají, a tehdy, kdy celý
národ ostentativně chce oslavovati tisíciletou
památku svatého knížete Václava,
dobrovolně určité skupiny národa českého
z národa vystupují a říkají,
že se těch oslav nezúčastní.
Myslím, že to nebyl šťastný krok,
když socialistické strany oznámily, že
se oslav svatováclavských nezúčastní.
Nebyl to šťastný krok ani po stránce národní,
ani po stránce rozumové. Myslím však,
že snad přece jen tyto strany se vzpamatují
a nebudou se samy pro tuto věc z národa vylučovati,
nebudou se stavěti stranou právě jen proto,
že jim není možno oslavovati světce katolické
církve!
Při této příležitosti nutno také
zdůrazniti, že oslavy svatováclavské
jsou pro nás takového dosahu, jako letošní
oslavy 28. října. (Výkřiky poslanců
čsl. strany lidové.) Katolický lid po
celé desetiletí trvání našeho
státu plnil až úzkostlivě svědomitě
veškeré své povinnosti ke státu - a
to i tehdy, kdy zástupcové jeho byli v oposici.
Nedávali si honosivý název "státotvorná
oposice", nýbrž ukazovali, že i jako oposičníci
dají státu bez podmínky všecko, čeho
ke svému udržení a zajištění
potřebuje. Taková byla oposice zástupců
katolického lidu! Kdybych chtěl býti škodolibý,
mohl bych poukázati na to, že ti, kteří
ustavičně vystrkují svou "státotvornou"
oposici, činí největší obtíže
právě v roce jubilejním, v roce, který
by měl býti jaksi ušetřen všeho,
co národ rozděluje, v roce, který by měl
utkvěti v mysli a v paměti všech, kteří
dnes v našem národě žijí, jako
slavný rok, jako oslava obnovení, vzkříšení
naší státní samostatnosti, jako rok,
na který nutno věčně pamatovati a
věčně si uchovati v srdci...
Avšak toho tu není, i tyto oslavy státní
jsou zpolitisovány. Nemáme společných
oslav státních - a na mnohých místech
dokonce zřejmě a ostentativně, i na venkově,
se vystupuje proti tomu, aby lid neoslavoval tento den společně
tak, jako kdysi 28. říjen r. 1918 oslavoval návrat
staré české samostatnosti a slávy,
nýbrž aby bylo zde zřejmo, že národ
není už tak svorný, jako byl tehda, když
dobyl úspěchu, když dobyl samostatnosti, že
je teď rozdělen, aby se poskytovala pastva pro oči
a srdce těch, kteří naší svobodě
a samostatnosti nepřejí.
Myslím, že v tom je největší hřích,
páchaný na národní myšlence a
že se mu naprosto nemůže vyrovnati, co se uvádí
jako důvod, že tam neb onde hraničáři
prý jsou oslabeni, že bylo vzato volební právo
vojákům a četníkům, že
se chce zaváděti celibát učitelek
a všechny takové malicherné důvody,
o kterých každý ví, že jsou jenom
násilím přitaženy, aby tu vůbec
nějaký důvod pro oposici i při tom
největším národním svátku
byl. Dobrá. Není možná nikoho nutiti,
aby cítil národně a svorně. To je
dáno každému. Každý má svou
cestu. Ale aspoň já jménem klubu čsl.
strany lidové a jménem milionu voličů,
které v zákonodárném sboru zastupujeme,
mohu prohlásiti že toto všecko není a
nebude příčinou pro náš lid,
aby se zříkal oslavy státního jubilea,
aby méně srdečně a méně
vřele nepozdravil den, kdy před 10 lety byla nám
vrácena svoboda, abychom neukázali, že milujeme
svůj národ a obětujeme všechno pro to,
aby svoboda tak těžce nabytá byla udržena,
obhájena a zachována. (Výborně!
Potlesk poslanců čsl. strany lidové.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. dr Schollich.
Posl. dr Schollich (německy): Pánové!
Sněmovna nachází se nepochybně a nepopiratelně
pod dojmem příštích voleb. To se slyší
a cítí ze všech řečí,
které zde byly v posledních dnech proneseny, jak
se strany německé, tak české. Můžeme
prohlásiti, že také německé strany
vládní, trochu ostýchavě sice, přece
však sbírají odvahu určité zjevy
kritisovati, ladí do poněkud mužnějších
tónů a ukazují tím zřejmě,
že nikterak nesouhlasí s úspěchy své
dosavadní politiky ve vládní koalici. Museli
jsme se dožíti toho, že na sjezdu německé
křesťansko-sociální strany byla pronášena
hodně nepříznivá kritika, museli jsme
se dožíti toho, že v rozpočtovém
výboru byly pronášeny k jednotlivým
kapitolám velmi ostré řeči a že
zvláště posl. Hodina byl při
kapitole školství donucen k prohlášení,
že by to ještě trvalo staletí, abychom
konečně, bude-li zachován nynější
systém, mohli zjistiti nějaký patrný
pokrok. (Posl. Horpynka: [německy]: Avšak pan Mayr-Harting
řekl v Jihlavě: "Jsme a zůstaneme ve
vládě!") Pan posl. Feierfeil zde
včera kritisoval také hodně zahraniční
politiku, a dožijeme se toho, že také při
kapitole školství a zítra při ostatních
resortech bude hovořeno stejným tónem. A
přes to prohlásil ministr Mayr-Harting v
Jihlavě výslovně, jak kol. Horpynka právě
poznamenal, "jsme a zůstáváme ve vládě"
a tím řekl, co jsme již dříve
stále tvrdili, že se německých vládních
stran nemůže nic tak dotknouti, aby je to dostalo
z jednou zaujatého vládního křesla
a donutilo je k mužnému zaujetí stanoviska.
Tato doznání německé nemohoucnosti
jsou pro nás neobyčejně cenná - a
to je pro nás opětně jedno heslo volební
- poněvadž potvrzují to, co dříve
a při každé příležitosti
zdůrazňovali, že totiž doba pro vstup
německých stran pro vládu nebyla zralá,
že se tato událost musela připraviti po podrobných
rozhovorech a dohodováních s národnostním
odpůrcem. Musela vládnouti jasnost, poctivost, upřímnost,
aby se skutečně zbudovalo vyrovnání
mezi národy. Tato kritika nám dále potvrzuje,
co jsme zároveň tvrdili, že nikdy nebude moci
býti dosaženo nějakého úspěchu
na straně Němců cestou stálého
se podrobování a povolnosti.
Také na české straně ladí se
neobyčejně radikální tóny,
rovněž pod dojmem voleb, a všechny strany, ať
již sedí ve vládě nebo stojí
v oposici, zápolí v nejostřejším
a nejhorším šovinismu. Že to dělají
strany socialistické, to je pochopitelno, poněvadž
si chtějí navenek vybudovati základnu pro
volby proti stranám měšťáckým,
jimž mohou vyčítati národnostní
slabost. Shledávám však nepochopitelným
a těžko slučitelným se stanoviskem koalice,
dělají-li také české vládní
strany totéž, jako jsme museli to prožíti
včera a předevčírem. V novinách
a při schůzích chtěly ovšem vždy
namlouvati našim německým voličům,
že čeští vládní poslanci
a strany jsou naplněni vůči Němcům
největší blahovůlí, že se
snaží vybudovati nějakou základnu pro
vyrovnání, ba označovaly vždy dokonce
posl. Kramáře jako člověka,
jenž v důvěrných rozhovorech osvědčuje
nejdalekosáhlejší přízeň
Němcům. A nyní se musíme dožíti
toho, že posl. Myslivec mluvil včera neobyčejně
ostře proti německému kursu nebo proti blahovůli
vůči Němcům, ba musíme se dožíti
toho, že čeští zemědělci
právě v nynější chvíli
vepsali na své prapory boj pro znárodnění
kapitálu a proti německému průmyslu
a vystupují s nehorázným plánem vyvlastniti
německý průmysl - toužebný sen,
ovšem již od dávné doby. Půda byla
znárodněna a bezvýjimečně odevzdána
českému národnímu hospodářství.
Nyní přicházejí na řadu lesy
a nyní již schází v tomto věnci
opravdu jen průmysl. Co to vše znamená? To
znamená, že tyto strany nemají naprosto v úmyslu
dojíti k nějakému skutečnému
vyrovnání s německým národem,
že ani dnes ještě nejsou nikterak zralé
pro tuto myšlenku. Pak se ovšem nesmíme diviti,
jestliže posl. Špaček, majitel rytířského
panství Fulneku, promluvil zde obzvláště
prudkým tónem. Byl letos delší čas,
po jeden celý den, přítomen manevrům
v této zemičce, shlédl bojiště
s letadla, přesvědčil se o pohotovosti československé
armády a s sebou pravděpodobně přinesl
to, že pokládá již za vhodný tento
okamžik pro rozkmotření s německým
protivníkem, neboť prohlašuje výslovně:
"Nebudeme o to usilovati - o rozmíšku s německým
protivníkem - je jasno, že musíme býti
pro tento okamžik vyzbrojeni." Pan posl. Špaček
měl z revoluce v pravém slova smyslu prospěch
a shledávám pochopitelným, že dnes,
bolestně dojat, musí bohužel prohlásiti,
že ještě nedozrály všechny vysněné
květy, ač on sám vlastně patří
k úplně nasyceným. Dostal společně
s panem Chrastinou statek v ceně 61/2 milionu. Z tohoto
statku prodal již 300 ha za 3 miliony, dále vykácel
les daleko přes předepsanou výměru
za 3 miliony, má ještě dnes zbytkový
statek o 1300 ha i se zámkem (Německé
výkřiky: Slyšte! Slyšte!), jenž
ho tedy stojí jen půl milionu. Z těchto číslic
vidíte, že může býti s revolucí
a zabráním německého statku úplně
spokojen. Stěžuje si však ještě nyní
na pozemkový úřad, jenž prý vydal
příkaz, aby se přihlíželo také
k německým nárokům, jsou-li povahou
věci odůvodněny. Nedělal si však
žádného svědomí z toho, že
prodal svůj odnárodněný český
statek, který takto dostal darem, Němcům,
a to jen proto, že lépe platili, že takto více
z toho vytloukl, ačkoliv to bude vlastně v rozporu
s jeho národnostním smýšlením.
(Výkřiky na levici.) Z tohoto příkladu
vidíte již to celé farizejství, které
možno viděti u pana Špačka, a tak
pohlížejte, prosím, také na vše
ostatní, co včera pověděl. Zvláště
ostře mluvil proti činnosti německého
ministra spravedlnosti Mayr-Hartinga. Jsem poslední
z těch, kdo má důvod a příčinu
hájiti činnost pana Mayr-Hartinga nebo jen
v nejskromnější míře jí
býti spokojen. Naopak, musíme bohužel prohlásiti,
že pan Mayr-Harting je pro toto místo naprosto
neschopen a nevykazuje ani jiskřičky mužného
cítění a že nikterak nezasluhuje mučednické
koruny, kterou mu zde pan Špaček vtiskl na
čelo. Přál bych si jen, aby alespoň
zčásti následoval ideálu, který
prý spatřuje v mé osobě a o který
usiluje. Neboť pan Mayr-Harting nedovedl se uplatniti
při obsazování různých míst
předsedů krajských soudů. Musíme
bohužel prohlásiti, že jsme zde nemohli prosaditi
ani své oprávněné nároky, budeme
čekati, jak bude nyní obsazeno místo v Novém
Jičíně. Nemohl se uplatniti v jazykové
otázce, a případ Popelkův, který
dokazuje jeho úplnou bezmocnost, je ještě v
nejlepší paměti. Nemohl se uplatniti liberálnějším
názorem v censuře a je nesprávné,
tvrdí-li pan Špaček, že nyní
mohou bez censury projíti v novinách projevy proti
státu a podobné. Naopak censura nebyla nikdy tak
ostrá jako nyní za pana Mayr-Hartinga, jak
mohlo býti v rozpočtovém výboru na
podkladě čísel zjištěno. Chci
vybrati jen jeden příklad z poslední doby:
V časopise "Deutsche Volkszeitung für Kuhländchen"
z 19. října t. r. byla zabavena tato místa
z článku "Před jubileem. Vážná
pozorování ve veselých dobách":
(čte): "Vezmeme-li nyní vše dohromady,
pak musíme dojíti k závěru, že
nám na tomto jubileu od srdce málo záleží,
naopak, že znamená jen triumfování nad
tím, že německý národ byl poražen
a že tolik a tolik milionů jeho příslušníků
bylo přinuceno k otrocké službě pro
jiné národy a státy. Kdo chce tedy spolu
jásati nad tím, že před 10 lety byl
veden smrtící tah proti jeho německému
národu, třeba že selhal, kdo chce projevovati
svoji radost, že jeho válečná půjčka
stala se bezcenným kusem papíru, že výběrčí
daní a exekutoři zaplavili jeho dům, že
každou hodinou je mu zkracováno jeho právo
a svoboda, chléb a vzdělanost, ten ať v jubilejním
roce vyvěsí prapory "slavné" revoluci
r. 1928. Ať slaví ten, kdo má k tomu příčiny.
A nikdo rozumný nebude žádati od okradeného,
aby neoprávněnému vlastníku jeho odňatých
věcí dal ještě do opatrování
zámek. Německý národ ve svém
celku a my sudetští Němci zvláště
nemáme tedy naprosto žádné příčiny
jásati a výskati. Ukážeme-li to také
veřejně, nebudou si nás proto méně
vážiti, naopak, uvidí, že náš
národ dovede důstojně snášeti
i utrpení." To je tedy místo, velevážení,
jež přece neobsahuje docela ničeho, co by nemohlo
býti klidně otištěno, a přes
to propadlo zabavení.
Druhé místo z článku "Národní
ztráta" (čte): "Dům v Mlýnské
ulici patřící sourozencům Josefu a
Adolfu Koblischovým a Aloisii Wernerové, manželce
Wernera, zaměstnaného u dobrovolných hasičů,
přešel tento týden do českých
rukou. Rovněž pan Rudolf Schramm, dozorce n. o., prodal
témuž kupci svoji budovu stojící vedle
této nemovitosti v Mlýnské ulici. Poněvadž
k těmto oběma domům patří velké
zahrady, má z toho povstati sokolovna. Tím splňuje
se dlouholeté přání národnostního
odpůrce, že uvnitř města zřídí
svoji vzdorobaštu. Děti našeho města přenechaly
opět kus německé země dobrovolně
našim odpůrcům. Pomohly tak uspíšiti
počeštění města, čehož
Češi chtějí v příštích
10 letech dosíci, jak píše poslední
číslo zdejších českých
novin." Takové místo, jež vlastně
neospravedlňuje zabavení, propadne neodvratně
červené tužce a je zabaveno státním
zástupcem, který při jiných příležitostech,
při rozšiřování letáku
proti Němcům v Lipníku, výslovně
prohlásil, že nemá důvodu zde zakročovati.
A pak, velevážení, není to drzost, jestliže
pan Špaček zde výslovně volá
proti "Bohemii" ulici, jestliže zde se vyjadřuje,
že ji ještě stihne zasloužený soud,
až čas dozraje! To neznamená nic jiného,
než mobilisovati lid, aby těmto novinám snad
opět jednou vytloukl okna. To vše se děje za
ministra spravedlnosti Mayr-Hartinga. Nu, my jsme vděčni
za tyto výroky, jsme vděčni za tu upřímnost
poněvadž se tím alespoň zjednává
jasno, poněvadž se trhá mlha, která
na venku drží mnohé kruhy našeho národa
v zajetí, kterým se chtělo namluviti, že
se to v poslední době zlepšilo. Všechny
snahy na německé straně nedovedly vyvolati
patrného úspěchu, a pan Špaček
mluví i zde s jasnou upřímností.
Ať Němci dělají v budoucnosti cokoliv,
praví konečně, jim prý nemůže
se věřiti a teprve pak bylo by se s nimi spokojiti,
kdyby se chovali jako Němci ve Švýcarsku nebo
v Elsasku. Žádá tedy výslovně
pošvýcaření, to znamená jinými
slovy pro nás: počeštění, vzdání
se každého národního vědomí,
vzdání se našeho národnostního
svérázu. Všechna loyalita se strany Němců,
všechno běhání za Čechy při
jubilejních slavnostech, ba dokonce, co dnes již se
dělá v Ústí a v okresu žateckém,
zpívání německého textu "Kde
domov můj", zpívání státní
hymny, nepřinese na straně Čechů změny.
Nuže, to vše jsme předpovídali a věstili
a musíme při této příležitosti
opětně položiti německým vládním
stranám otázku, zda chtějí tento nedůstojný
stav ještě dlouho spolu dělati, nemají-li
ani jediné jiskřičky citu pro německou
čest a důstojnost, že chtějí
se i dále přidržeti této neblahé
jednou započaté cesty přes všechny oběti.
Jak málo toho bylo ve všech oborech za 10 let dosaženo,
jak málo mohly prosaditi změnu kursu, státně
oficielního kursu v jednotlivých oborech, to bylo
v posledních dnech vyjádřeno jednotlivými
německými oposičními řečníky.
Chci vylíčiti totéž v oboru školství.
Ve státním domě Československa na
mezinárodní výstavě tisku v Kolíně,
k jejímuž obeslání se republika odhodlala
přes nepřízeň vůči německému
sousedu z politických důvodů a za účelem
klamání ciziny, budí u každého
znalce zdejších poměrů oprávněný
úžas a údiv zvláště některé
nástěnné nápisy. Zde možno mezi
jiným čísti: "Každá národnost
má v Československu podle svého počtu
spravedlivé, demokratické zastoupení ve sněmovně,
v poměru ke svému jazyku, příslušné
vychovávací ústavy, volnou tribunu tištěného
slova v knize a tisku. Demokracie je diskuse." Kolik slov,
tolik nepravd. V souvislosti s tím nebudiž zkoumáno,
jak dokonce poměrné právo volební
bylo zhoršeno volebním krajem Praha, jemuž jsou
poskytovány výhody, a utvořením nestejných
volebních krajů v neprospěch Němců
a ostatních menšin v tomto státě, nebudiž
zkoumáno, jak je rdoušeno tištěné
slovo v knize a novinách v tomto státě nedemokratickou
censurou, jak je neměl ani starý policejní
stát rakouský, nebudiž ani jednáno přes
její odpornost o oné censuře, jež se
provádí na jedině volné tribuně
ve sněmovně předsedou sněmovny při
řečích a interpelacích svobodně
zvolených zástupců národa.
Při projednávání kapitoly "školství"
ve státním rozpočtu chci pouze ve vší
krátkosti prozkoumati, jak dalece je pravdivým tvrzení
československé vlády, praví-li, že
každá národnost má v poměru ke
svému jazyku příslušné vychovávací
ústavy. Je pravda, že Československo zaručilo
v úmluvě o ochraně menšin v St. Germain
en Laye z 10. září 1919 národnostním
menšinám svého státu "ochranu a
zřetel při sociálních, humanitních
a kulturních zařízeních, zvláště
při školách". O vydržování
ústavů kulturních a vzdělávacích
praví se ve smlouvě výslovně: "V
městech a okresech, v nichž je usedlý značný
zlomek příslušníků československých,
náležejících k menšinám
ethnickým, náboženským neb jazykovým,
zabezpečí se těmto menšinám slušný
podíl v požitku a v použití částek,
které mají býti vynaloženy na výchovu,
náboženství neb lidumilnost z veřejných
fondů podle rozpočtu státního, rozpočtů
obecních neb jiných."
Zkoumejme nyní, zda Československo v 10 letech svého
trvání plně vyhovělo tomuto slavně
slíbenému závazku, takže by 31/2 milionu
Němců v tomto státě nemělo
oprávněného důvodu k stížnosti.
Nechci se při tom dovolávati posudku osob oposičně
smýšlejících, poněvadž tyto
jsou snad zaujaty, jejich zrak je snad zakalen, nýbrž
na osoby a strany, jež dnes stojí ve vládním
táboře. V lednu 1923 podali němečtí
členové sněmovny československé
Společnosti národů, ve který věčně
věřící tenkráte ještě
skládali jisté naděje, stížnostní
spis. Tento byl podepsán za sněmovní klub
svazu zemědělců posl. Fr. Křepkemasen.
Theodorem Zulegrem, za klub křesťansko-sociální
strany lidové posl. Jos. Böhremasen. dr Robertem
Mayr-Hartingem, nynějším ministrem spravedlnosti.
V něm praví se na stránce 57: "Musí
býti bohužel prohlášeno, že Československá
vláda nejen že neplní těchto jí
uložených závazků, nýbrž
plánovitě provozuje politiku směřující
k rozbití slavného školství Němců
v Československu. Přistupujeme nyní k tomu,
abychom toto tvrzení ohledně jednotlivých
odvětví německého školství
v Československé republice dotvrdili." Na 24
stranách provádí se nyní v podrobném
vylíčení důkaz o tomto tvrzení
v jednotlivých školních odvětvích,
načež v závěru se praví: "Toto
vylíčení nynějšího stavu
německého školství v Československé
republice dokazuje, že německá menšina
v Československu má dobrý důvod, aby
byla se zacházením s jejími ústavy
vzdělávacími se strany československé
vlády nespokojena..." A tak jako v tomto pamětním
spise byly i jinak zde v poslanecké sněmovně
častěji, zvláště však každoročně
při poradách o státním rozpočtu,
pronášeny řečníky křesť.-sociální
strany lidové a svazu zemědělců kruté
žaloby na odstrkování německého
školství. Vybírám jen z těch
mnohých řečí, jež o tomto předmětu
zde byly pronášeny a jež dnes čísti
je ovšem velmi zajímavo, řeč pana posl.
Spiny ze dne 27. listopadu 1923, ve které započal
slovy: "Došli jsme opětně k velmi bolestnému
zastavení na křížové cestě
státního rozpočtu, ke kapitole školství,
při které my Němci musíme vždy
pronášeti těžké obžaloby na
ústrky, zkracování, bezohlednost. Dvojnásobně
musíme si stěžovati do číslic
letošního mnoho slaveného úsporného
rozpočtu, jež nám daleko neposkytují
onen podíl povinné kulturní péče
státu, jež neodpovídají počtu
našeho obyvatelstva a našim německým příspěvkům
k příjmům tohoto státu." Pak
následuje podrobné vylíčení
a odůvodnění jeho tvrzení o zkracování
německého školství.
Nyní by mohl někdo lehce namítnouti, že
tyto projevy jsou již příliš dávné,
a že se poměry všeobecně a zvláště
na poli školství od té doby podstatně
zlepšily. Bylo by velmi za těžko i při
nejblahovolnějším posuzování
podati důkaz takového zlepšení, kdežto
naproti tomu je lehko dokázati opak. Nepotřebuji
se dovolávati na důkaz toho ostré kritiky,
kterou pronesl k školskému rozpočtu posl. Hodina
r. 1926 a 1927, potřebuji jen nechati mluviti nejznámější
skutečnosti. Zákony z 3. dubna 1919, č. 189,
a z 9. dubna 1920, č. 292, proti nimž německé
strany co nejhouževnatěji bojovaly a o které
se školské úřady opíraly při
četných zrušováních, jsou ještě
stále i ohledně závadných ustanovení
(§ 7 a § 9) v platnosti, takže stále ještě
nezměněně trvá přes ztrátu
již více než 3000 školních tříd
nebezpečí nového zrušování
škol. Stále ještě zřizují
se podle zákona ze dne 3. dubna 1919 k posílení
československých menšin v německém
jazykovém území úplně zbytečné
československé menšinové školy
s nepatrným počtem dětí a k tomu účelu
jsou bezohledně zabírány německé
školní budovy, třídy a tělocvičny,
jichž je pro účely německé školy
samé naléhavě potřeba, jakož
i soukromé budovy, ba i místnosti věnované
obchodu. Stále ještě bývají německé
děti přes jasnou vůli rodičů
a na Moravě přes jasná ustanovení
zákona ze dne 27. listopadu 1905, č. 4 z. z. z r.
1906 (lex Perek) svévolně vyreklamovány z
německých škol a přikázány
k návštěvě českým školám
a stále ještě nejsou vyřizovány
po léta rekursy podané proti tomuto svévolnému
opatření. Stále ještě jsou lákány
tisíce německých dětí nekalými
prostředky a protizákonně do českých
škol. Stále ještě působí
se největší potíže přes
jasná ustanovení smlouvy o ochraně menšin,
že menšiny mají právo zřizovati
na vlastní náklad školy a jiné vychovávací
ústavy, snahám německého kulturního
svazu, aby alespoň z části opět byly
odčiněny a zlepšeny těžké
škody německého školství zřizováním
německých soukromých škol a dětských
zahrádek, udílením soukromého vyučování,
tedy na vlastní útraty. Stále ještě
rozhodují o německých školských
věcech v zemské školní radě a
v ministerstvu čeští úředníci,
kdežto němečtí úředníci
nejsou u těchto sborů přes výtečnou
kvalifikaci zaměstnáváni. Stále ještě
scházejí nám důležitá
odvětví vysokých škol a naši studenti
jsou nuceni nechávati si svá v cizozemsku získaná
vysvědčení nostrifikovati na českých
vysokých školách po opakování
všech zkoušek, a stále ještě se nezlepšil
procentní podíl Němců ve školském
rozpočtu. Pohled na jednotlivé kapitoly ukazuje
stejně jako dříve těžké
odstrkování a zanedbávání německých
potřeb školských a kulturních, ba ani
zákonná ustanovení nezachovávají
se tam, kde jde o práva Němců, na př.
německá úřední řeč
v zemské školní radě. Opravdu je možno
jistě právem a bez přehánění
tvrditi, že ani ve druhé polovině prvního
desítiletí se neprojevilo zlepšení na
poli školství a že česká státní
politika bičovaná v pamětním spise
Společnosti národů, jež směřuje
k soustavnému ničení německého
školství, také dnes ještě se provozuje
v hrůzné zřetelnosti a docela veřejně.
Máme ovšem ode 2 let německé ministry
a musela by vlastně již jejich přítomnost
ve vládě míti za následek ohled na
německá přání a požadavky.
Dnes sice stojí předseda svazu zemědělců
posl. Hodina, v čele sněmovního školského
výboru a drzí svou ochrannou ruku nad německým
školstvím, avšak ani oba němečtí
ministři, ani Hodina a německé vládní
strany nejsou s to, aby zadrželi státní oficielní
ničivé tažení proti německému
školství, aby je zastavili nebo třeba jen zmírnili.
Rozpočty let 1928 a 1929, jež byly sestaveny za spoluúčasti
a spoluodpovědnosti německých stran, jsou
nejzřejmějším úkazem německé
nemohoucnosti a bezvýznamnosti. A jestliže řečníci
německé křesť.-sociální
strany lidové a svazu zemědělců ke
kapitole školství v dřívějších
letech, pánové Petersilka, Feierfeil,
Spina, Hodina, Fischer atd., dokazovali na
podkladě číslic rozpočtu číselné
zkrácení, pak museli by dnes, kdy sedí ve
vládě, dodati si odvahy a doznati, že se ani
jejich účastí na moci nezměnila ve
školském rozpočtu ani jedna číslice.
Buď byly jejich žaloby v dřívějších
letech přehnány - bohužel víme, že
tomu tak nebylo - anebo kryjí dnes mlčky svým
jménem to, proti čemu dříve sami bojovali
a co nejostřeji odsuzovali. Tvrdím a srovnávám
na důkaz všechny rozpočty dřívějších
let od roku 1920, že se na podstatě a obsahu, ba dokonce
namnoze na zařazených částkách
v kapitole školství ničeho nezměnilo,
nemluvě vůbec o tom, že požadavku posl.
Hodiny v jeho řeči ze dne 25. listopadu 1926,
jenž směřoval k tomu, že "Škody
způsobené německému školství
musí býti napraveny", nebylo vyhověno.
Dnes ovšem nevyvíjejí již německé
vládní strany úsilí, aby německé
školské požadavky ve vládě v osmičlenném
výboru a proti českým stranám vytrvale
zastupovaly a požadovaly to, co dříve kladly
jako první základní požadavek: německou
školskou samosprávu.
Chci vzpomenouti o tom jen několika hlasů z minulých
dnů. Posl. Fischer řekl 2. prosince 1920
v posl. sněmovně: "Jen úplnou samosprávou
pro německý lid může býti oddáleno
strašidlo trvalé krise pro tento stát."
Posl. dr Feierfeil dne 2. prosince 1920: "Prohlašuji
na konec, že potrvá náš požadavek
úplné samosprávy našeho školství."
Posl. dr Feierfeil dne 23. listopadu 1921: "Konečně
bych ještě řekl: Jediné zabezpečení
našeho německého školství a také
našich německých středních škol
vidíme v okolnosti, že dostaneme svou národnostní
správu škol."
Požadavek německé školské samosprávy
byl vedle zřetele na Němce podle klíče
ve státních úřadech, vedle rozdělení
pozemkového úřadu na odbory a úpravy
jazykové otázky přímo podmínkou
německé spolupráce, jak posl. dr Mayr-Harting
veřejně a slavnostně hlásal ve
schůzi dne 14. března 1925 v Mostě. Také
posl. dr Spina zastával dříve stejné
stanovisko. Ve své řeči v poslanecké
sněmovně dne 27. listopadu 1923 pravil: "Volal
bych rád na protivnou stranu: Nastane-li den, který
můžete odsunouti, ne však zadržeti, kdy
vám podáme ten slavný list papíru,
pak bude na prvém a vynikajícím místě
státi požadavek, jehož nedostatek nám
Němcům při projednávání
školského rozpočtu je tak hořkým:
Právo naší kulturní samosprávy
a naší školské autonomie."