Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Snad si dnes krátce uvědomíme, co vláda chtěla, a srovnáme s tím nynější znění návrhu. Hned uvidíme, co zbylo z vládního návrhu. Vláda zamýšlela: vyloučiti osoby pod 16 let, domácké dělníky, sezonní dělníky, chtěla upevniti rozhodnutí nejvyššího správního soudu, podle něhož se příspěvky do nemocenské pojišťovny předpisují jen na 6 dní, chtěla v organisaci dovoliti zřizování nových nemocenských pokladen, chtěla povoliti společenstevní nemocenské pokladny při 2000 členů a pak při stanovení číslice šla až na 1000. Měla v úmyslu užíti vzorného služebního řádu vůči úředníkům a zaměstnancům i se zpětnou platností. Pomýšlela na úřední dozor, jenž se mohl zroditi jen z myšlenky, aby Ústřední sociální pojišťovna byla ponížena a jenž nemohl míti jiného úmyslu, a návrh na příspěvcích a to jest nepochybně pokrok - chtěl stanoviti absolutní vdovský důchod v 65. roku věku a vybavovací příspěvek, jenž by vlastně byl vracením pojistného, ve výměře polovice zaplaceného pojistného; pojistné bylo tehdy určeno na 2.50, 3.40, 4.60, 6.10 a 8 Kč. Správa v nemocenských pojišťovnách byla určena na 5:5 a pomýšlelo se ovšem i na rozpuštění svazů.

Pánové! Pozorujeme-li kriticky dílo, jež máme před sebou a jež má jistě velké nedostatky, musíme přece říci, že to jest něco zcela jiného, než vláda původně chtěla, a musíme konstatovati, že se po prvé v dějinách českého parlamentarismu vůbec podařilo nechati padnouti návrh, jejž podala vláda a koalice, a vypracovati návrh zcela nový. (Souhlas a potlesk něm. a čsl. soc. demokratických poslanců.) Domnívám se, že jest to nepochybně jeden z nejcennějších úspěchů, jejž můžeme zaznamenati.

Chci se nyní zabývati nejdůležitějšími ustanoveními návrhu, při čemž chci podle možnosti dodržeti pořadí obsažené v návrhu. Podařilo se v §u 12 dosíci nové mzdové třídy. Dokáži, co to znamená pro dělnictvo, i když to naprosto nepřeceňuji a vím, že zavedeni této mzdové třídy naprosto nemůže vyhověti požadavku, jejž vznášíme, že dávky dlužno podle možnosti přizpůsobiti požitkům. Máme ještě stále hodnocení naturálních požitků, které bylo obsaženo v původním návrhu, s výjimkou deputátních dělníků, kteří mohou býti zařazeni o dvě třídy výše. Ostatně zbyla ještě stará ustanovení. Prohlašujeme zde výslovně, že považujeme za nemožné, aby se toto ustanovení udrželo. Dovolím si prokázati, co by to znamenalo pro dělnictvo, kdyby toto ustanovení zůstalo.

Vlivu živnostníků se podařilo dosíci společenstevních pokladen a, pánové, bylo by jistě velmi dobré, kdyby se nějaký právník zabýval zněním ustanovení a vůbec tím, je-li ještě nějaký zákon na světě, do něhož bylo by pojato takové ustanovení. Praví se totiž v zákoně, že v osmi politických okresích mají býti zřízeny společenstevní pokladny. Příznačné však jest, a to bych zde rád hned vyřídil, že strana, která původně tím dovozovala, že prý zřízení společenstevních nemocenských pokladen jest nejvřelejším přáním členů společenstva, pomocníků, že táž strana při ustanovení, které bylo již obsaženo v §u 27, že zřízení společenstevních nemocenských pokladen jest možné jen za souhlasu zástupců pomocníků, potom nasadila všechno - hrozila dokonce, že vypoví svou spolupráci v koalici - aby toto ustanovení bylo znovu vypuštěno a místo něho aby tam byla pojata slova "po vyslechnutí hromad pomocnických". Představte si tu lehkovážnost: Žádá se od pomocníků, aby bylo možné zřizovati nemocenské pokladny, při nichž ti, jichž se to výlučně týká, nemají o tom vůbec spolurozhodovati; opatří se milostivě jen jejich votum, aniž se jim vyhradí jakékoliv právo rozhodovati. (Výkřiky na levici.)

Místo zastoupení 5:5 pomýšlí se na zastoupení 9:3. Své stanovisko k otázce organisace a správy jsme několikráte přesně stanovili. Mohu zde jen opakovati, že se stavíme na stanovisko a trváme na tom, že pojištění má patřiti pojištěncům a že tato samospráva pojištěnců jest pro nás stejně jako dříve nedotknutelnou věcí. Sbor delegátů, který byl původně nejvyšším rozhodujícím orgánem o všech událostech v nemocenských pokladnách a který samozřejmě má stanoviti směrnice, jak nemocenské pokladny mají hospodařiti, byl nyní odsouzen ke zdánlivému životu. Jsou to dvě agendy, o nichž má rozhodovati sbor delegátů: Volba 9 zástupců zaměstnanců a přijímání zprávy svých 3 zástupců v dozorčím výboru. Rovněž představenstvo jest ve skutečnosti jen mátohou. Veškerá činnost, která zákonem byla vyhrazena představenstvu, byla nyní vyňata a přenesena na společný výbor. Společný výbor, jenž se skládá z funkcionářů představenstva a dozorčího výboru, bude nyní rozhodovat i o všech otázkách týkajících se nemocenského pojištění, týkajících se hospodaření, a to zcela samosprávně o stanovách, o návrzích představenstva, o u stanovování a propouštění úředníků, o všech finančních transakcích, krátce a dobře, čtete-li § 67 a), najdete, že nezbývá představenstvu ani to nejmenší, že se však celá tato činnost odevzdává tomuto společnému výboru. § 69 ustanovuje, že vedoucí úředníky nejmenuje, jak tomu bylo dosud, Ústřední sociální pojišťovna, nýbrž ministr soc. péče, a po prvé se vyslovuje zákonem, že služební smlouvy, které nyní vypracuje Ústřední sociální pojišťovna za souhlasu ministra soc. péče a ministra financí, budou míti zpětnou platnost pro všechny zaměstnance, že se tedy nabytá práva zcela prostě škrtnou. Pojistné, které v původním návrhu bylo stanoveno na 2.50 Kč v I. třídě, zvyšuje se na 2.60 Kč, v II. třídě ze 3.40 Kč na 3.60 Kč, ve III. třídě ze 4.60 na 5.10 Kč, ve IV. třídě z 6.10 Kč na 6.40 Kč a v V. třídě z 8 Kč na 8.40 Kč. Odborná komise Ústřední sociální pojišťovny učinila jiný návrh, podle něhož pojistné v I. třídě bylo by se zvýšilo o 10 h, ve II. o 40 h, - úhrnná částka - ve III. o 40 h, ve IV. o 40 h a v V. o 10 h. Jest pravda, že tento zvýšený příspěvek byl by způsobil, že by se byly náklady zvýšily o 32 miliony. Ale později uslyšíme, co se mohlo vykonati za těchto 32 milionů, a kdyby bylo bývalo možno vyžádati si rozhodnutí, souhlasí-li s tím obyvatelstvo, jsem pevně přesvědčen, že by bylo rádo přijalo toto zatížení 32 miliony Kč, kdyby mu jen byly tyto dávky vypláceny. V §u 95 jsme dosáhli cenné, jak se domnívám, vymoženosti, neboť snížili jsme absolutní karenci ze 3 dnů na 2 dny a dosáhli jsme toho, že se nemocenské vyplácí i za neděle během prvních 14 dnů nemoci. Máme nyní v zákoně dvě karenční lhůty, a to jednu 150 týdnů a druhou 100 týdnů. Nebylo tedy vyhověno žádosti odborné komise, aby čekatelská doba byla jednotně stanovena na 100 týdnů. Nynější znění mohlo by však býti vykládáno tak, že 100 příspěvkových týdnů musí býti získáno po 1. lednu 1929, ale to nebylo zamýšleno a proto toto ustanovení musí býti vhodně změněno. Byl ustanoven absolutní vdovský důchod v 65. roce a při dvou dětech. Pro bezmocné důchodce podařilo se dosíci 50%ního zvýšení, bohužel, nebylo převzato u stanovení, že to jest dávka povinná. Bylo stanoveno výbavné od 400 do 600 Kč, odbytné od 550 do 750 Kč, bylo ustanoveno, i když nebylo jasně vysloveno - i po této stránce musí býti zjednáno úplně jasno - že dlužno platiti příspěvky po celý čas zaměstnání. Vylučují se mladiství, kapitola, kterou se budu ještě zabývati, a zůstanou v pojištění jen ti, kteří v něm právě jsou. Pro mladistvé, pro sezonní a pomocné dělníky, pokud byli vyloučeni, stanoví se nařízením dobrovolné pojištění, také věc, kterou se ještě budeme zabývati. Byly učiněny četné změny a ústupky zaměstnavatelům. Jedním z těchto ústupků jest ústupek učiněný kol. Schubertovi. jejž nyní kol. Schubert v dnešním čísle časopisu "Deutsche Landpost" tučnými písmeny zdůrazňuje a nadepisuje: Děti v podnicích rodičů nepodléhají pojištění. Kol. Schubert, nechť mi promine, asi neví, jaký návrh zde prosadil. Jest pravda, že v §u 2 byl přijat návrh, že činnost spolupracujících členů rodiny sama o sobě nezakládá pracovního poměru. Ale tím není řečeno, že všichni tito výdělečně činní členové rodiny již povinnému pojištění nepodléhají. Bylo přijato 6denní přihlášení a odhlášení, byl zhoršen § 20 a pak byl přijat § 101, jímž byla stanovena možnost, že v případech, ve kterých dělník i v případě onemocnění dostává mzdu a bydlí v domácnosti zaměstnavatele, může nárok na část nemocenského přejíti na zaměstnavatele. Ale dlužno také říci, že četné návrhy odborné komise nebyly převzaty. Nedivil bych se tomu, kdyby nebylo bývalo převzato to neb ono ustanovení, kdyby s tím bylo spojeno nějaké těžké zatížení státu a veškerenstva a kdyby měšťáci z tohoto titulu byli musili platiti větší příspěvky. Ale to všechno, to jest obsaženo v návrhu odborné komise, nebylo by způsobilo větších výdajů a bylo by bývalo možno to provésti. Jsou mezi tím dávky, o nichž Ústřední sociální pojišťovna prohlásila, že je ochotna je poskytovati již z peněz, které má dnes k disposici. Doufáme, že ještě i v plenu budeme moci dostati o tom vysvětlení a prosaditi četná tato ustanovení, která jsou velice důležitá pro pojištěnce. Nechci všeho uváděti, jest to asi 20 ustanovení, mezi nimi pojištění osob přes 60 let starých, nemocenské pojištění důchodců, nárok členů rodiny, celé léčebné ošetřování a léčebná péče, která podle mého pevného přesvědčení, nebude-li převzat § 154 a), b), c), bude zcela prostě znemožněna. Budeme se zasazovati, aby tato ustanovení byla přijata a doufáme, že se koalice dá přesvědčiti, že by nebylo pochybeno, kdyby nebyla převzata tato ustanovení, která, jak ještě jednou opakuji, neznamenají finančního zatížení. K tomu, co jsem již dříve pravil stran organisace, rád bych připojil ještě toto: Usilujeme-li o jednotnou pokladnu a vystupujeme-li proti roztříštění nemocenského pojištění, domnívá se mnoho pánů, že se to děje z politických důvodů. Chceme prý jednotnou pokladnu, abychom měli baštu své strany. Měl jsem již několikráte příležitost dokázati a říci pánům, že již dávno minuly doby, kdy jsme pojišťovny mohli považovati za jediná místa, z nichž bylo lze uvědomovati dělnickou třídu. Tyto doby již dávno minuly a když tomu po jistou dobu bylo tak, že lidé činní v pokladnách vykonavše své funkce a povinnosti v těchto nemocenských pokladnách, vyvinovali činnost pro stranu, působili pro uvědomění dělnické třídy, konali jen svou samozřejmou povinnost, v době, kdy dělnictvu nebylo možno najíti útulku v nějakém ústavu, kdy bylo vyloučeno, abychom dostali někde byť sebe nepatrnější místo, z něhož by bylo bývalo možno nezávisle působiti pro ideje a myšlenky strany. V této době bylo samozřejmé, že jsme musili k tomu užíti nemocenských pokladen jako jediného místa, jež se k tomu hodilo. Ale tyto doby dávno minuly. Po desítky let, lze říci, se to již neděje a přes to přese všechno se stále zase opakují tyto útoky proti nemocenským pokladnám. (Výkřiky na levici.) Při projednávání v sociálně politickém výboru jsme ukázali, co vše se děje v ústavech spravovaných měšťáctvem. Zasazujeme se o jednotnou pokladnu proto, poněvadž se domníváme, že při starobním a invalidním pojištění nemocenské pojišťovny působí jako základy, že jest zapotřebí jednotné pokladny, a zasazujeme se o jednotnou pokladnu z hospodářských důvodů proto, poněvadž jsme skutečně pro úspory v oboru správy a domníváme se, že se jednotnou pokladnou správa podstatně zlevní.

Pravil jsem již, že původně v návrhu byli pro futuro vyloučeni mladiství pod 16 let. Podařilo se dosáhnouti částečné změny, ale zůstává při vyloučení těchto osob. A proč? Dovozuje se, že v jiných státech mladiství nejsou pojati do sociálního pojištění. Dejme tomu, že jsou státy, v nichž osoby pod 16 let nejsou pojaty do pojištění, ale jest to něco jiného, mohu-li konstatovati, že v některém státě nejsou do pojištění pojati lidé pod 16 let, než když jim vezmu nabyté právo, když ustanovení, které jsem nedávno pojal do zákona, nyní prostě vyloučím. Lidé se již podle toho zařídili a viděli jsme, že naše národní hospodářství beze všeho snese toto zatížení z titulu pojištění mladistvých. Jde to beze všeho, když se chce, a není správné - řekl jsem to již na začátku svých vývodů - že podnikatelé nemohou snášeti těchto břemen a že se tím případně ohrožuje naše národní hospodářství. Bylo by to beze všeho možné; vláda jest si vědoma své slabosti v tomto bodu a domnívá se, že toto drakonické opatření zmírní tím, ustanoví-li, že se tito mladiství mají nyní dáti dobrovolně pojistiti. To jest nejlevnější sociální politika, kterou si jen lze pomysliti. Prosím, abyste si při tom uvědomili: Lidem, o kterých se tvrdí, že to jest pro ně zatížením, musejí-li platiti jen polovici, o nichž se praví, že z těchto důvodů jsou vylučováni z pojištění, dává se nyní pokyn, aby se dali dobrovolně pojistiti a z vlastních peněz platiti nikoliv polovic, nýbrž celé pojistné. Jest přece nutno říci několik slov o tom, zdali si celá koalice skutečně přeje této politiky, která se zde provozuje proti mladistvým. Může to skutečně býti, že si toho přeje křesťansko-sociální strana, která má ve svém programu toto - donucující ustanovení. Praví se tam v kapitole "Veřejná péče": "Státně nařízené pojištění pro případ nemoci a úrazu budiž rozšířeno na všechny zaměstnance a dělníky. Pojištění pro případ stáří, invalidity a nezaměstnanosti dlužno dosáhnouti pro ně všechny. Buďtež do něho pojati i živnostníci a drobní zemědělci, domácí zaměstnanci, zemědělští a lesní zaměstnanci a domáčtí dělníci. Zákonitá pracovní doba, nedělní a sváteční klid buďtež přizpůsobeny podmínkám rozličných podniků." Strana, která něco takového má v programu, nesmí spolupůsobiti při zákonu, jímž se vylučují mladiství a jímž se zavěšuje Damoklův meč vyloučení z pojištění nad sezonními a domáckými dělníky. (Výkřiky něm. soc. demokratických poslanců.) Bylo by nutno, abychom se trochu zabývali osudem mladistvých a postavili si otázku, souhlasí-li důvod, jímž se tato opatření odůvodňují, je-li pravda, že nejsou vydáni všanc tak četným úrazům a nebezpečím, zvláště nebezpečí invalidity, jako jiní dělníci. Přál bych si, abych měl čas, abych vám vylíčil všechny zkušenosti, jež byly v Německu zachyceny statistickými pracemi abych vám ukázal, jak velké jest nebezpečí úrazu a invalidity právě u mladistvých. Jest přece jasné, že mladý člověk, jehož se v podniku užívá ke každé práci, jest ovšem vystaven četným větším nebezpečím, než vyučený, vyškolený, v těchto podnicích již obratný dělník, který si již osvojil techniku a který případně i bez ochranných opatření není vydán onomu nebezpečí, jako mladistvý. Prosím, abyste si uvědomili osud mladého člověka vůbec v nynější době. Není pravda, že by snad přestávalo vykořisťování mladistvého dělníka. Naopak vidíme stále vzrůstající tendenci a stále se stupňuje touha zaměstnávati v podnicích mladistvé, poněvadž jsou lacinější pracovní silou a jediným cílem, k němuž spěje zaměstnavatel, jest zlevnění pracovní síly. Kdybyste četli zprávy Zemské komise pro péči o děti a mládež a uvědomili si, jakým nebezpečím jsou vystaveni mladiství, jak mladiství jsou v podnicích zdravotně ohroženi, jsem přesvědčen, že byste naprosto nemohli souhlasiti s těmito opatřeními. Pak vás prosím, abyste nezapomínali, že se u nás v oboru ochrany mládeže děje mnohem méně než v jiných státech. Poukazuji při tom na usnesení Mezinárodní konference. Jen malý zlomek těchto požadavků byl u nás proveden. Musíme odčiniti ještě jednu těžkou vinu na mladistvých. Ale dobře, dokládá se to tím, že prý živnostníci, drobní lidé, nemohou sehnati tohoto pojistného za učně. Bylo lze prokázati, že skutečně jde jen o tyto nuzné živnostníky, kteří prý nemohou platiti těchto částek. Mělo se prostě jen vysloviti, že se z pojištění vylučují všechny osoby pod 16 let, které jsou zaměstnané v průmyslových podnicích. Byla tato možnost, pánové, kdyby se skutečně chtělo přihlížeti jen k těmto drobným živnostníkům, ale i té nebylo využito. Stalo se to prý proto, poněvadž se tomu vzepřel průmysl. Pánové! Boj průmyslníků proti agrárníkům se nevybojuje u daní, zde průmyslníci počítají případně i s vyšším zdaněním a se snížením pozemkové daně, boj se nevybojuje ani u cel, nýbrž tento boj s agrárníky se vybojuje zde, u mladistvých, u učňů.

Pánové, mluvíme-li nyní o tříštění pokladen, říká se nám stále, že prý v Německu toto roztříštění jest obvyklé. Považoval jsem za svou povinnost zabývati se i touto kapitolou, abych vám ukázal, že v tomto směru nelze srovnávati Německa a Československa. Zapomíná se stále, že nemocenské pokladny v Německu nejsou naprosto orgány spoluúčinkujícími, pomocnými, ve starobním a invalidním pojištění, kdežto u nás pokladny jsou základem starobního a invalidního pojištění. Ale také není správné, že by v Německu nebyla tendence rušiti nemocenské pokladny. Pánové, r. 1914 mělo Německo 10.067 pokladen a nyní jest jich jen 7.679. Rozhodně lze z toho pozorovati tendenci pro rušení těchto pokladen, poněvadž se všude dochází k poznání, že jednotná pokladna jest nutností, že musí přijíti ke spojení nemocenských pokladen.

Jedním z nejoblíbenějších důvodů jest i to, že správní výdaje nemocenských pokladen jsou přespříliš vysoké. Bude dobře, budeme-li se zabývati všemi těmito důvody a postavíme-li proti těmto důvodům fakta. Nemocenské pokladny v Československu zaměstnávají 3266 zaměstnanců, jejichž požitky činí 61,354.000 Kč; na jednoho zaměstnance připadá 18.786 Kč. Prosím, abyste to laskavě srovnali s požitky zaměstnanců státu, pensijního ústavu, úrazového pojištění, a shledáte, že tyto požitky naprosto nedosahují průměru dosaženého u těchto úřednických kategorií. Dále se tvrdí, že se u jednotlivých druhů pokladen platí ohromné průměrné požitky. I v tomto směru máte k disposici statistická data. Okresní nemocenské pojišťovny platí na průměrných požitcích 17.926 Kč, zemědělské nemocenské pojišťovny 14.538 Kč, společenstevní nemocenské pojišťovny 18.803, spolkové nemocenské pojišťovny 22.203 Kč a pomocné pokladny 18.330 Kč. A nyní dovolte mi také vysvětliti, jak to přijde, že u okresních nemocenských pojišťoven máme průměrně poněkud vyšší požitky než u zemědělských. Zemědělské okresní nemocenské pojišťovny trvají asi 3, 4 a 5 let, průměrná životní doba zemědělské nemocenské pojišťovny činí 2 1/2 roku. Přijaly zcela nový materiál, jenž ovšem ještě neprodělal postupu podle kolektivní smlouvy; jen tato okolnost jest příčinou, že zemědělské nemocenské pojišťovny vykazují poněkud nižší průměr. Ale jest nutno, abychom dnes také zjistili, jak vysoké jsou průměrné požitky vedoucích úředníků. Tyto průměrné požitky vedoucích úředníků činí 32.184 Kč, a aby se nevzbuzoval dojem, jakoby úředníci okresních nemocenských pojišťoven byli příliš bohatě placeni, konstatuji, že průměr u okresních nemocenských pojišťoven činí 32.562 Kč, u společenstevních 30.435 Kč, u registrovaných pomocných pokladen 46.593 Kč.

Občanské strany vyličují to tak, jakoby sanace nemocenských pojišťoven byla výlučně v našem zájmu a naším úkolem. Pánové, když jsme si postavili otázku sanace nemocenských pojišťoven, věřte mi, že se to stalo a děje jen v zájmu pojištěnců a proto, poněvadž v nemocenských pojišťovnách vidíme jediné ústavy v tomto státě, které ve velké míře konají práci pro veškerenstvo v oboru veřejného zdravotnictví. Jinak nemáme tak vážných institucí, které by v tomto oboru konaly tak velkou práci. Bohužel jest u nás neštěstím, že vůbec neznáme nemocenských pokladen a jejich hospodaření, že naprosto nevíme, co všechno nemocenské pokladny poskytují a co by mohly poskytovati. Neplní-li všech úkolů, k nimž jsou podle našeho mínění povolány, není to jejich vinou, nýbrž vina záleží v tom, že se jim k tomu neposkytuje možnost, ba že jistými opatřeními jest tento nádherný vývoj nemocenských pojišťoven úplně znemožněn. Chci vám jen říci, co znamenají tyto dávky, jež lidé zcela lhostejně míjejí. R. 1921 poskytly nemocenské pokladny v Československu 368 milionů peněžních dávek členům a 198 milionů na léčebné účely. R. 1922 dosáhly peněžní dávky 477 milionů, léčebné ošetřování 233 milionů. Pak peněžní dávky poněkud poklesly a vydali jsme r. 1925 na peněžních dávkách 403 milionů a 307 milionů na léčebné ošetřování. Pánové, to jest v jednom roce úhrnem více než 700 milionů. Nemocenské pojišťovny jsou ústavy, jichž ovšem nelze jen tak mávnutím ruky odbýti, nýbrž s jejich existencí naopak dlužno počítati a jež podporovati musí býti úkolem všech, kteří to skutečně vážně míní s naším veřejným zdravotnictvím. Ale jak jsou nemocenské pokladny na tom finančně, chci vám vysvětliti jen podle statistických zpráv za prvé pololetí r. 1928. Nemají nároku na úplnost, poněvadž ovšem nejsou ještě prozkoumány podle všech pravidel umění. Vždyť nás dělí několik týdnů od ukončení pololetí, ale veliký rozdíl to nebude. Podle statistiky za prvé pololetí r. 1928 jsme zjistili, že pro nemocenské pojištění byly předepsány příspěvky v částce 397 milionů a že bylo vydáno na peněžních dávkách 208 milionů, na léčebnou péči 140 milionů a na jiná vydání 90 milionů, takže proti příjmům 397 milionů v tomto pololetí bylo vydáno 439 milionů, takže pokladny mají v tomto pololetí schodek 40 milionů. Nemyslím, že vám musím dále vykládati, že jest nutno, aby zasáhlo veškerenstvo; není úkolem jen samých pojištěnců nésti tato břemena, poněvadž jsme až dosud stáli na stanovisku, že zájemci mají nésti břemena; ale domníváme se, že nemůžeme nedbati toho, aby u těchto ústavů, které podle mého cítění mají mnohem větší význam pro veškerenstvo než několik cukerních průmyslníků nebo bank, také jednou stát vypomohl a poskytl jim činnou podporu.

Řekl jsem vám již, že hrozí nebezpečí, že nebude-li převzat § 154 tak, jak se na něm usnesla odborná komise, bude léčebné ošetřování vůbec znemožněno. A co to pro nás znamená, rád bych vám ukázal jen několika stručnými skizami a náčrty. Naše zdravotní poměry jsou všeobecně známé jako nikoliv nejrůžovější. Podjal jsem se již jednou úkolu vylíčiti v soc.-politickém výboru, jak jest o to v tomto oboru postaráno. Prokázal jsem tehdy, že pokud jde o zdravotní poměry, musíme mnoho doháněti, abychom dosáhli jen průměru. Kdo měl příležitost zběžně projíti nemocnicemi, přesvědčil se, že zde dlužno ještě velice mnoho vytvořiti. Kdo ví, jak zaostalá jsou naše zdravotní zařízení, kdo ví, jak nedostatečně jsme ještě vybaveni v oboru péče o děti a matky, kdo vidí, jak málo se děje v oboru bytové péče, kdo ví, že činnost, která v Rakousku v předválečné době v posledních obdobích měla tak slibné začátky, jest nyní skoro úplně znemožněna, uvědomíme-li si, co se na tomto poli děje v Německu, shledáme, že zde musíme ještě mnoho doháněti. Kdybychom chtěli napodobovati Německo jen pokud jde o umístění tuberkulosních, musili bychom vydati na to 65 milionů Kč, při čemž ovšem přiměřeně přihlížím k počtu obyvatelů Německa. V této souvislosti rád bych rozebral otázku dávek peněžních a věcných. Vím, že se nyní začalo hnutí, jež stojí na stanovisku, že dlužno dávati přednost dávkám věcným a podle možnosti je vybudovati a že peněžní dávky mají býti omezeny. Všeobecně jest tato zásada správná. Jest pravda, že se na poli věcných dávek musí poskytovati mnohem více než dosud. Ale prosím, abyste se jen. nedali klamati všeobecnými hesly a zkoumali, jsou-li u nás takové předpoklady jako v zemích, v nichž se - snad právem, toho nechci zkoumati - může dávati přednost dávkám věcným. Mohu zavésti věcné dávky jen tehdy, jsem-li přesvědčen, že peněžní dávky jsou v přibližném poměru ke mzdě a důchodům. Bohužel, u nás tomu tak není. U nás tento poměr není takový, hned vám to dokáži. Podle nynějšího zákona se má věc tak, že dělník s týdenní mzdou 200 Kč dostával nyní při 14denní nemoci 216 Kč v penězích - v těchto 14 dnech - čili 54% a že podle nového návrhu dostane 288 Kč, čili 72%. Také nelze říci, že by toto nemocenské bylo příliš vysoké. Jak to vypadá u dělníka s týdenním výdělkem 300 Kč? Ten dosud dostával za 14denní nemoc 216 Kč čili 36% a příště bude dostávati 288 Kč čili 48% a dělník s 350 Kč dostával dosud 216 Kč čili 30.8% a bude příště dostávati 288 Kč čili 41.1%. Vidíte tedy, že v zemi, ve které peněžní dávky činí poměrně ještě tak nepatrné procento týdenní mzdy, nelze naprosto mluviti o tom, aby peněžní dávky byly sníženy, a že se zde nemůže již dávati přednost dávkám věcným na útraty peněžních.

V této souvislosti budu se ještě zabývati otázkou hodnocení naturálních požitků. Bude-li uzákoněno ustanovení návrhu, že zhodnocení naturálního zaopatření může způsobiti zařazení jen o jednu mzdovou třídu výše, pak členové, kteří jsou dnes ve IV. mzdové třídě, dostanou se částečně do II., čímž ztratí na nemocenském 4 Kč, což však také způsobí, že onen dělník se někdy z III. třídy invalidního pojištění dostane zpět do I. třídy invalidního pojištění; to jest možné v některých krajních případech, jak bych vám mohl dokázati podle výpočtů, které mám k disposici.

Domnívám se, že po těchto vývodech bude každému jasno, že naprosto nebude lze udržeti ustanovení zákona o hodnocení naturálního zaopatření.

Nyní bych se rád obrátil k otázce svazů. Otázka svazů jest pro nás velice důležitá. Nechráníme a nebráníme socialistické posice, kterou zaujímáme, jak se často má za to, nýbrž bráníme instituci, o níž jsme se přesvědčili, že její existence jest nutná v zájmu pojištění. Co se nám nyní předkládá, zrodilo se jen z nouze, neupouští se od tendence, úmyslu, jenž původně existoval, aby svazy byly odstraněny, to trvá dále, a kdykoliv bude panu ministru soc. péče vhodno, může býti nařízeno, že se dnešním dnem zřizují zemské svazy, a v téže chvíli ztrácí vlastně svazy své existenční oprávnění. (Německé výkřiky: Podle politické situace v té době!) Ano. Damoklův meč rozpuštění visí stále nad svazy. Prospěšná činnost takových institucí, které jsou pomíjející, není ovšem možná. Prosím, abyste si uvědomili, že právě u nás svazy mají konati zajisté mimořádně důležitou činnost, nejen sociální, nýbrž, jak výslovně chci zdůrazniti, i národní. Naše sociální pojištění jest vybudováno úplně centralisticky. Spojení má ovšem své výhody, o tom nelze naprosto mluviti. Domníváme se však, že jest zapotřebí jistých spojujících článků, aby byl udržen styk se členy. To jest nezbytná nutnost podle mého pevného přesvědčení pro vývoj pojištění vůbec.

V důvodové zprávě k prvnímu návrhu jest jen zcela stručně řečeno, že se zrušuje § 93. Jako jeden z důvodů pro zrušení svazů se udává, že udržení těchto svazů jest spojeno se zcela značným nákladem a že není možno v době, kdy rozhoduje všeobecná hospodárnost, udržovati svazy. Příspěvky všem svazům činily 5 mil. Kč. Ne, že bych se stavěl na stanovisko, že 5 mil. Kč jest nepatrnou částkou a že jí lze nedbati, ale divně působí, že ministr, jenž to pravil, přistupuje nyní ke zřizování zemských úřadoven. Přál bych si, abych měl čas, abych vám vyložil obor působnosti těchto zemských úřadoven a tím ukázal, jak četné úkoly dlužno zde splniti, které - myslím, že nepřeháním - lze zdolati jen tehdy, bude-li ustanoveno úřednictvo, vyžadující nákladu nejméně 25 mil. Kč. Není tedy pravda, jak se domnívám, že rozhodovaly úsporné důvody, nýbrž - monsignore Šrámek nechť mi promine - jemu jde při tomto opatření o to, aby socialisté a Němci byli postiženi. Jsou zde dva německé ústavy a ty musejí býti za každou cenu odstraněny. Nikdo by nepovažoval za možné, že německé strany v koalici klidně přijmou tuto hanbu, kterou jim způsobil právě ministr Šrámek. Pan ministr Šrámek by dobře učinil, kdyby se trochu hrabal v minulosti. On to byl, jenž ve starém Rakousku při poradách o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců prohlásil, že zřízení zemských úřadoven jest jen malým ústupkem českému národu a že při provedení všeobecného sociálního pojištění musejí se vytvořiti národní útvary zcela jiného druhu, které by vyhovovaly přáním Čechů. A pánové, tehdy ve starém Rakousku šlo o pensijní pojištění soukromých zaměstnanců, a pokud jde o historické země, o osobní stav asi 46.000 lidí, kdežto u dvou německých svazů jde o 720.000 pojištěnců. A domnívám se, že ve starém Rakousku by se nebyl odvážil žádný ministr byť jen otřásti těmito institucemi; co jsme si namáhavě za dlouhá léta zřídili, nikoliv pro sebe, nýbrž v zájmu pojištěnců, to vše má nám býti prostě vzato jen proto, poněvadž se snad panu monsignorovi Šrámkovi to neb ono u svazů nehodí. Dala mu podnět činnost svazů, aby věcně zakročil se svého stanoviska jako ministr sociální péče? Nebo tomu není tak, že musí doznati, že svazy dostály všem svým povinnostem? Nepřeháním, pravím-li, že bez svazů nejen nebylo by bývalo provedeno sociální pojištění, nýbrž že bez svazů bylo by bývalo nemožno přestáti všechny tyto těžkosti, jež se nemocenským pokladnám od r. 1917 naskytovaly. Kdo neminul bez povšimnutí těchto událostí, které se staly v oboru sociálního pojištění od r. 1917, musí doznati, že by bylo bývalo zcela nemožno bezvadně přemoci všechny změny, kdyby se nebyli našli lidé, kteří poskytli nejen svou pracovní dobu, nýbrž svůj poslední nerv, aby tak umožnili, aby se nemocenské pojištění rozvinulo a sociální pojištění provedlo. Nebyla to tak jednoduchá věc provésti sociální pojištění. Kdo tehdy vyšel ven a viděl odpor lidí, kteří stáli před skutečností, že mají platiti, aniž se jim za to poskytoval nějaký ekvivalent, ví, jak těžké bylo stanovisko lidí, kteří jedině byli povoláni propagovati sociální pojištění proti odporu měšťáků, ale i proti pasivnímu chování ministerstva soc. péče, jež by bylo bývalo povoláno propagovati myšlenku sociálního pojištění. Pohlédněte zvláště do Německa a prohlédněte si, co se tam dělo dříve, když bylo zavedeno sociální pojištění. Míníme tedy, že udržení svazů jest nezbytnou věcí, a pravíme zcela upřímně, že bychom považovali za největší zločin proti sociálnímu pojištění, kdyby svazy byly rozpuštěny, ale i za nejtěžší ránu, která by nám byla zasazena na národnostním poli. Prosím, abyste si uvědomili, jak jest vybudována naše Ústřední sociální pojišťovna a že jen svazy jsou s to, aby udržely spojení po národnostní stránce. Stojí-li ministr tvrdošíjně na stanovisku, že zemské úřadovny jsou nutné, domníváme se, že právem můžeme žádati, aby 720.000 německých pojištěnců dostalo své německé zemské úřadovny, aby mohli používati svého jazyka. Neboť to není národnostní otázka v pravém smyslu slova, nýbrž otázka sociální. (Posl. Hackenberg [německy]: Členové vládních stran hlasovali proti národnímu rozdělení zemských úřadoven!) Zcela správně!