Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Také oběti zaměstnavatelů přinesené na pojištění nebyly by tak těžké, kdyby byla jistota, že se milionů a miliard, které se časem nahromadí v ústřední správě, použije opět k oživení hospodářského života a na úvěry samosprávným svazkům, které byly přímo zbaveny práv vládními stranami usneseným, tak vychvalovaným zákonem o obecních financích a jejichž přirozený vývoj byl zabrzděn a omezen. Avšak jak dosavadní naše zkušenosti v tomto státě nás poučily, také zde při poskytování úvěru z nahromaděných reserv bude rozhodovati opět jen moment národní a německá průmyslová území budou zajisté se svým dělnictvem nejvíce platiti, za to však nejméně dostanou, a to jest největší nebezpečí pro náš hospodářský život a samosprávné svazky.

Také zde, jak tomu dosud bylo při všech jiných věcech, bude se hleděti umělým převodem národního majetku poskytnouti prospěch nyní vládnoucímu národu.

Pokud jde o otázku pojištění samostatně výdělečně činných, o níž se dnes nejedná, která však byla v posledních volbách hozena mezi živnostníky jako heslo mající zanésti zmatek, řekl bych zcela krátce toto:

Již před dvěma desítiletími vždy jsem hájil zřízení dobrovolného pojištění samostatně výdělečně činných podle osvědčeného belgického vzoru, tím bylo by každému živnostníku a obchodníku umožněno, aby se mohl bez nátlaku pojistiti a placení státního příspěvku k důchodu jistě by velmi přitahovalo, jak tomu také bylo v Belgii. Kdyby však, když se v prvém desítiletí tohoto století jednalo v rakouském parlamentu o řešení sociálního pojištění zaměstnanců, nebylo bývalo spojeno s podmínkou, že také pro samostatně hospodařící až do určité hranice příjmů musí býti zavedeno starobní a invalidní pojištění, toto stanovisko bylo by dnes již dávno překonáno a pojištění bylo by se vžilo. V tom případě byl by československý stát při svém vzniku převzal hotovou věc a mohl v ní pokračovati. Této výtky nelze sprostiti oněch vrstev, které tenkráte ono junktim položily a trvám plně na svém někdejším mínění.

Jak velké bylo kdysi přání samostatně výdělečně činných, aby bylo zavedeno starobní a invalidní pojištění, tak nepatrný jest nyní o ně zájem, když se utvořil jiný obraz o pojistném a dávkách. Toto pojištění samostatně hospodařících vypadá na světle poněkud jinak, než jak je vylíčil někdejší předseda holičského společenstva v Č. Lípě, dnešní pan senátor Tschapek, kdysi před válkou, myslím že to bylo r. 1912 v Děčíně, a od něhož si tolik šťastného sliboval. Dnes, kdy nabyl bohatších zkušeností, bude zajisté jiného mínění nežli tenkráte. Tenkráte v Děčíně, když tam zasedalo shromáždění, podal resoluci, podle níž měli živnostníci dosažením 50. roku věku dostati důchod. Tenkráte jsem se ho tázal, aby mi odpověděl, kde má stát diamantová pole a zlaté doly, z nichž by na to mohl bráti peníze. A také oni předáci, kteří, jak již řečeno, při posledních volbách dělali tím náladu pro svou tehdy nově založenou stranu, musili se v poslední době na svých schůzích přesvědčiti, že touha po tomto pojištění není již tak příliš velká. A heslo: "Dejte nám po jištění samostatně výdělečně činných", které žilo ještě před dvěma a třemi roky, úplně zmizelo s povrchu zemského.

Ať není výdělečná činnost živnostenského a obchodního stavu zatěžována všemi možnými šikanami, a nechť jsou poskytnuty daňové úlevy, to jsou dvě věci, které mají větší význam pro uvedené stavy než povinné pojištění, které jim vsugerovali někteří jednotlivci. (Potlesk poslanců něm. strany národní.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Nitsch. Dávám mu slovo.

Posl. Nitsch (německy): Již půl roku se vyjednává o novelisaci soc. pojištění, o zákonu, který ukládá téměř nedostupná břemena nejen zaměstnavateli, nýbrž i zaměstnanci. Průmysl, zemědělství a obchod cítí již dávno tvrdosti sociálního pojištění a pod tlakem velké nespokojenosti voličů se sociálním pojištěním vytýčila si vládní většina za svůj hlavní cíl revisi soc. pojištění a na mnoha schůzích na venkově prohlásila: Sociální pojištění musí býti změněno. Na předložené zde změně sociálního pojištění však vidíme, že to dopadlo velmi slabě.

Vládní strany příliš často vytýkají poslancům, že kritisujíce, nejsou dosti objektivní, že nejsou dosti věcní a že nezachovávají dosti důstojnosti zástupce lidu. Jest to vůbec při zde panující soustavě možno? Parlamentní život - lze-li to u nás tak nazvati - odehrává se ve výborech, kde se povoluje uzda podle nejvyšších pokynů a sněmovna jest pouhým hlasovacím strojem. Poslanec, který náhodou není členem velké strany, takřka ani nemůže podrobiti návrh zákona nestranné, věcné kritice, neboť návrh zákona dostane těsně před sněmovním jednáním a pak ještě jen ve státním jazyku, jejž přece velmi mnoho poslanců neovládá. Překlad nebo opatření překladu vyžaduje delší doby a také studium návrhu zákona samého vyžaduje dlouhé doby, chce-li poslanec o návrhu pojednati s náležitou nestranností a věcností. K tomu se mu však neponechá času. A proto jest také nespravedlivá kritika, která vytýká poslancům, že nejednají o věci s dostatečnou věcností. Tím jest jedině vinna tato soustava, která degradovala sněmovní jednání na hlasovací stroj. Jestliže pak poslanci ve svém roztrpčení kritisují nynější vládní soustavu ostřeji, nechť se jim nevytýká, že nejsou dosti věcní.

Národní hospodářství a také samo dělnictvo očekávalo od novely sociálního pojištění velmi podstatné ulehčení, než, bohužel, se to nestalo. My nejsme proti starobnímu pojištění, my nejsme proti moderním sociálním zařízením, my také nechceme, aby chudí dělníci byli na stará kolena bez chleba nebo snad odkázáni na přízeň svých dětí. Jsme však proti takovému pojištění, jak je zavádí zákon o sociálním pojištění, neboť podle našeho mínění má zůstati vyhrazeno volnému uvážení každého jednotlivce, chce-li se pojistiti na starobní důchod či nikoliv. Hlavně jsme však proti každé další centralisaci, neboť sociální pojištění, jak se provádí podle nynějšího návrhu, který vše centralisuje a uniformuje, odnímá národnímu hospodářství miliony a v několika letech nahromadí miliony, zdražuje tedy výrobu a výrobky. Máme již příklady toho, jaké účinky mají takovéto centralistické a vše uniformující ústavy v praksi. Nejlépe to vidíme na nemocenských pojišťovnách a jejich správě na Slovensku, jimž, díky "vyšší demokracii", stále ještě nebyla vrácena samospráva, jež jsou spravovány vládními komisary a kde stále ještě není upravena otázka svobodné volby lékařů. Také lékaři jsou nanejvýš nespokojeni se svými platy a mohl bych zde přednášeti ještě mnohem více jiných stížností. Před tím, než byla zavedena takováto centralisace a když nemocenské pokladny měly svou samosprávu, spravovaly si své přebytky samy, ukládaly je v místních, dobrých peněžních ústavech jako vklady a tak je vracely opět národnímu hospodářství. Dnes je tomu však jinak. Všechno musí býti centralisováno, ničím se nesmí disponovati, neboť co by jinak měly na práci velké ústředny?

Ještě smutnější příklady starobního pojištění vidíme u bratrských pokladen, kam ubozí lidé po léta platí své těžce našetřené peníze, a dnes jsou úplně bez starobního důchodu. Stejné poměry jsou také u provisionistů, kteří místo svých zaplacených zákonitých požitků dostávají hladové pense, většina z nich však vůbec žádné, neboť jejich pense zmizí v paragrafech byrokracie. A po těchto smutných zkušenostech vtírá se sama otázka: Bude to míti pracující obyvatelstvo lépe? Dostane také jednou své starobní pojištění, či ztratí se v moři paragrafů? Obáváme se jen, že toto tak zvané velkolepé "sociální dílo" nepřinese pojištěncům to, co od toho očekávají, ale spíše těm, kteří obstarávají správu.

Zcela zvláště trpí však břemenem sociálních dávek zemědělství. Nemluvil jsem ještě ani s jedním rolníkem, který by si byl nestěžoval na těžká sociální břemena, která na něho byla uvalena, a to za vlády, v níž agrárníci mají hlavní slovo. Sociální břemena zemědělství činí daleko více než všechny daně a jest prostě neslýchané, kolik musí odváděti zemědělský podnik nemocenským pokladnám, sociálním pojišťovnám, úrazovým pojišťovnám a pensijním fondům a jak jest těmito úřady šikanován. Při tom však zemědělství nemá vůbec možnosti započítati si tyto dávky do výrobních nákladů svých výrobků, neboť ceny zemědělských výrobků neurčují zemědělci, nýbrž lidé, kteří nemají se zemědělstvím nic společného. Nikdo se neptá rolníka: měl jsi dobré či špatné žně, ačkoli režie zemědělství jest úplně stejná jak při špatných, tak také při dobrých žních. Za všech okolností platí jen jediné slovo "platit!", a jestliže rolník nemůže těmto svým povinnostem dostáti, pak se mu prostě jeho svršky prodají v dražbě. Nedostatek zemědělského dělnictva nutí majetníky zemědělství, že musí na přání dělnictva vzíti na sebe všechna sociální břemena a této okolnosti dlužno přičísti, že zemědělství sotva může již stačiti na všechny tyto dávky. V praksi pak vidíme, že zemědělství, která dříve provozovala intensivní provoz s mnoha zaměstnanci, musí nyní přeměniti své podniky pro příliš vysoká sociální břemena na extensivní. Zemědělství přestalo již dávno býti výnosným podnikem. Rolníci jsou chváleni jen v politických řečích a lichotí se jim: "Vy jste základem státu," ale aby tento základ byl také zachován, o to se nikdo nestará. Nahlédněme jen do pozemkových knih a našim očím se ukáže smutná pravda, jak pozemky jsou již opět zatíženy, sledujme výkazy dluhů spořitelen, bank, úvěrních společností a musíme dojíti ke smutné skutečnosti, že rolníci jsou již opět tak zadluženi jako před válkou. Není to fráze, nýbrž trpká pravda. V celém světě, i v Anglii, snaží se upraviti otázku zemědělského úvěru a anglickému parlamentu byl již také předložen vládní návrh "Agricultural credits bill", v němž jsou činěna opatření, aby se zemědělství dostalo levných, dlouhodobých a krátkodobých zápůjček za příznivých podmínek, vláda pak podporuje tu to akci velkými částkami.

Jsme ještě daleko vzdáleni od toho, aby vláda zlevnila a ulehčila zemědělské úvěry, neboť u nás se vše ztěžuje a hlavní věcí jest, pokud možno vytáhnouti všechny peníze a soustřediti je v ústředních ústavech.

Důležitá forma úvěru, jako jest úvěr na movitosti, který by měl mimořádně veliký význam v zemědělství, a který jest již zaveden ve většině evropských států, u nás stále ještě čeká na zákonnou úpravu.

Nikoliv bez obav hledíme do budoucnosti, pomyslíme-li, že obrovské částky, které odnímá sociální pojištění národnímu hospodářství, způsobí velký nedostatek kapitálu a že tato velká finanční síla, která bude vycházeti z Ústřední sociální pojišťovny, bude vystrkovati své spáry všude, kde ještě bude lze něco uchopiti. Tyto své obrovské částky bude vkládati do průmyslových podniků, polí, lesů, pramenů, dolů a lázní, zkrátka: do všeho pronikati, všechno pokud možno získávati a tak veškeré naše národní hospodářství bezpečně socialisovati úplně klidnou, evoluční cestou. Proto to velké úsilí o centralisaci. Případně otevřené filiálky nebo expositury budou jen odbočkami bez práv.

Toto mocné sociální dílo projeví se především po stránce národní, a to na útraty menšin. Pocítili jsme to již dříve ve velmi mnoha směrech, cítíme to ještě dnes a ucítíme to ještě více v budoucnosti. Heslo zní: proniknouti do všeho, do všech hospodářských zařízení, která dnes ještě patří menšinám. Při tom se neštítíte žádných prostředků a jsou-li slabé, vydají se zákony, které to umožní. Není to nic jiného než národní bolševismus. Příkladů toho máme, bohužel, nadbytek: provádění pozemkové reformy, převzetí železnic a nakládání s hospodářskými institucemi, které patřily a patří ještě menšinám. Zde musím zcela zvláště poukázati, jak se nakládá s oněmi málo peněžními ústavy, které dnes ještě zůstaly na Slovensku v rukou menšin. Roku 1918 bylo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi 279 peněžních ústavů, které pracovaly jako akciové společnosti. Z nich připadalo na Slovensko 228. Z nich 148 ústavů bylo v rukou německých a maďarských, 33 slovenských a 47 menších, které patřily většinou rodinám a peněžním skupinám, a z těch připadalo na Podkarpatskou Rus 31. Z těchto 148 německých a maďarských peněžních ústavů na Slovensku musilo 58, prý "dobrovolně", splynouti se slovenskými nebo českými peněžními ústavy a 19 mohlo se připojiti ještě k existujícím silným německým a maďarským ústavům. Toto "dobrovolně" vypadalo tak, že peněžním ústavům, které ztratily převratovou finanční politikou svůj základní kapitál, byla zakázána emise nových akcií. Bylo jim dokonce zakázáno, aby se přeměnily v úvěrová družstva. Ze zbylých 96 ústavů 24 bylo zakázáno přijímati vklady, takže i tyto musily splynouti s velkými slovenskými a českými bankami. Ztráta vkladů menšinových peněžních ústavů přesahuje nesčetné miliony, kteréžto ztráty dlužno přičísti jen poválečné politice. Částky, uložené ve válečných půjčkách, odhadují se na Slovensku na dvě miliardy. Ztráta na válečných půjčkách přesahuje zajisté 1 1/2 miliardy, z čehož jedině na německé a maďarské peněžní ústavy připadá 300 milionů.

Ze sanačního fondu, do něhož musily peněžní ústavy platiti velmi značné částky, dostaly německé a maďarské ústavy ztěží několik drobtů. Z tohoto sanačního fondu bylo rozděleno přes 200 milionů, z nichž německé a maďarské ústavy dostaly ztěží 1% a 1 1/2%, ačkoliv utrpěly největší ztráty na válečných půjčkách a valutě. Největší nespravedlivost byla však spáchána teprve tehdy, když slovenským ústavům byly dodatečně ještě přikázány velké částky na sanaci a částky přikázané německým a maďarským peněžním ústavům o 20 až 30% sníženy, ale i tyto částky byly poukázány teprve tehdy, když se takový ústav zavázal ke splynutí s českým nebo slovenským ústavem. Bylo by zajisté velmi zajímavé nahlédnouti v rozdělovací listiny sanačního fondu. Při tomto manévru s peněžními ústavy menšin na Slovensku neměly hlavní význam hospodářské poměry, nýbrž politika. Hlavním důvodem úřadů proti menšinovým peněžním ústavům, které musily býti za všech okolností restringovány, byl prý jejich velký počet, a co bylo německé nebo maďarské, musilo pryč. Školským příkladem této prakse jsou Nové Zámky, kde před převratem byly dva peněžní ústavy a dnes již jejich počet vzrostl na 10.

Jest přímo urážlivé a pobuřující, jak se nakládá s těmito několika peněžními ústavy, které ještě dnes jsou v rukou menšin, přes to, že musí 80% svého příjmu odváděti ve formě různých veřejných dávek. V tomto nakládání s nimi se pokračuje, ačkoliv banky jsou důkladně revidovány revisní jednotou, prý autonomní korporací, zřízenou podle zákona č. 239 z r. 1924, která jest však ve skutečnosti jen informačním oddělením ministerstva financí a ačkoliv se revise provádí až do nejmenších podrobností. Zajímavé jest, že předsedy této revisní jednoty jsou generální ředitelé velkobank, kteří tedy mohou neustále sledovati tepnu těchto ústavů. Přes to, že v ředitelství revidovaných bank sedí vládou vysílaný vládní komisař, a přes to, že banky podle bankovního zákona, aby zachovaly svou mobilitu a likviditu, musí 8% svého stavu vkladů deponovati u některé státní banky na 2 až 2 1/2% a přes to, že banky plní všechny ministerské požadavky a dostává se jim nejvyšší chvály od revisního oddělení, nakládá se s těmito menšinovými peněžními ústavy stále macešsky. Přes to přese všechno nejsou jim přikazovány jako vklady žádné veřejné peníze, naopak: všechny veřejné peníze byly jim vypověděny. Mohli bychom vám dokonce předložiti oběžníky jednotlivých okresních přednostů, v nichž jsou vypočítávány jednotlivé peněžní ústavy, kam smějí obce ukládati své přebytky peněz. Ba, věc jde dokonce tak daleko, že nejsou přijímány jako kauce při státních dodávkách záruční listiny bank, které patří některé menšině, ačkoliv revisní oddělení mohou podati přesné informace o spolehlivosti jednotlivých ústavů. Přece však nastala již v poslední době jedna novota, a to, že ústav, který přistoupí ke svazu slovenských peněžních ústavů, dostane povolení, aby jeho záruční listiny byly přijímány jako kauce.

Všeobecně vidíme, že na Slovensku jest velký nedostatek peněz. Přečtěme si jen zprávu Svazu průmyslníků pro Slovensko a hned na prvé stránce najdeme křik: "Peníze, levné peníze potřebuje průmysl, obchod, živnosti a zemědělství." Všecko by rádo tvořilo a pracovalo, než k tomu jest třeba peněz a není jich. Místo úlev se vše jen ztěžuje. Úroková míra ze vkladů byla právě nedávno zvýšena a tím ovšem také zdraženy peníze. Příčina, že úroková míra ze vkladů byla zvýšena, může býti jen tato: buďto se obyvatelstvu daří hůře a přebytečných peněz není, anebo jsou to následky berní reformy a vklady utíkají do ciziny.

Dostati dnes od hypoteční banky dlouhodobou hypoteční zápůjčku jest takřka nemožností. Vyplacení trvá nejméně 6 měsíců při 7 1/4 až 7 1/2% netto plus umořovací částka. Drobný člověk, který musí uzavříti dlouhodobou umořovací zápůjčku, vůbec se k tomu nedostane, nanejvýš prostřednictvím různých pokoutních jednatelů a protektorů, kteří však potom ubohého člověka, hledajícího úvěr, náležitě využijí.

Pánové ze slovenské strany, přemýšleli jste již o všech těchto otázkách? Kdo má peníze, má moc. Uvažte to a považte, že líbánky netrvají věčně! Nepřemýšlíte o tom, až budou ze Slovenska peníze pomalu vytaženy, co se může ze země státi? Uvažte, že z těch obrovských peněz, které odnímá sociální pojištění, navrátí se na Slovensko jen velmi malé drobty. Když jste již spolupracovali na tomto díle sociálního pojištění a budete pro ně hlasovati, kterýžto zákon de facto ukládá také slovenskému lidu těžká břemena, nepokusili jste se dosíci pro Slovensko vlastní ústřední sociální pojišťovny, v níž by byly nashromážděné peníze spravovány a musilo by se jich opět dostati slovenskému národnímu hospodářství? Je-li nyní již Slovensko zemí s vlastním zemským presidentem, nebylo by nesmírně důležité, kdyby mělo také vlastní slovenskou zemskou banku a také vlastní slovenskou hypoteční banku? Tato slovenská hypoteční banka musila by býti utvořena sloučením všech bank na Slovensku bez rozdílu národností, musila by míti právo vydávati zástavní listy a opatřovati obyvatelstvu levné dlouhodobé zápůjčky. Nemělo by se o všech těchto věcech přemýšleti? Nebyla by to nejlepší cesta ke zdárné hospodářské spolupráci menšin na Slovensku? Či chcete kráčeti dále po dosavadní cestě, cestě stálého vytlačování a poškozování menšin? Cizině chce se stále dokazovati, že menšinová otázka v Československu jest již rozřešena, a to k největší spokojenosti. Ve skutečnosti však cítíme na vlastním těle něco jiného, neboť se pracuje k naší kulturní a hospodářské zkáze. Můžeme vysloviti jen nejupřímnější dík státníkům, kteří přišli s ideou, aby v rámci Společnosti národů byla zřízena stálá menšinová komise.

Víme velmi dobře, jak hodnotíte ideje, s kterými přicházejí zástupci menšin, pokládáme však za svou povinnost neustále pozvedati svého varovného hlasu a upozorňovati pány na následky jejich činů.

Moje maličkost a se mnou spojená maďarská národní strana budou hlasovati proti zákonu o sociálním pojištění. (Souhlas na levici.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Taub. Uděluji mu slovo.

Posl. Taub (německy): Vážené dámy a pánové! Sociální pojištění bylo od počátku své účinnosti předmětem nejprudších útoků. Těchto útoků proti soc. pojištění účastnily se všechny strany, i ony strany, které kdysi od r. 1920 a ještě dříve v revolučním Národním shromáždění nemohly se dosti předstihnouti v podávání návrhů, které by byly znamenaly dalekosáhlé zlepšení sociálního pojištění. Situace se změnila. Přímo po volbách r. 1925 všichni, kdož dříve se předstihovali v tom směru, aby ukázali svou lásku k dělnictvu, aby ukázali, že jsou první, kteří pomýšleli na to, aby se uskutečnilo dobré dílo zlepšení sociálního pojištění, všichni tito pánové nedali si zabrániti, aby nepodnikli útoku proti sociálnímu pojištění, ačkoliv byli ve vládní koalici a vládní prohlášení jako často dříve tak i dne 18. prosince 1925 ujistilo a vyslovilo, že činnost předcházející vlády vyvrcholila v sociálním pojištění a že bude úkolem vlády a koaličních stran provésti toto standartní dílo v nejbližším období. Tehdy výslovně pravil pan předseda vlády Švehla: "Zbylo nám ještě zabezpečiti osoby, pro svůj věk z pojištění vyloučené, abychom mohli říci, že o každého pracujícího člověka jest postaráno pro případ jeho pracovní nezpůsobilosti." Jako tak mnoho četných jiných slibů nebylo splněno, tak i tento. V téže chvíli, kdy bylo vysloveno toto slovo, v téže chvíli se již vůbec nepomýšlelo na skutečné provedení sociálního pojištění. Nechci to tvrditi o panu předsedovi vlády, ale nepochybně o stranách za ním stojících. Ani jediná nepomýšlela na to, aby to uskutečnila, právě jako do dneška marně čekáme na to, aby sněmovně byl předložen aspoň návrh na pojištění osob přes 60 let. Ale v této době se nejen štvalo proti sociálnímu pojištění, nejen se použilo všeho, aby se ukázalo, že sociální pojištění jest prý nesnesitelné, nýbrž v této době byla zahájena štvanice i proti nositelům sociálního pojištění, v této době byla zahájena pustá kampaň proti všemu, co má jen souvislost se sociálním pojištěním, proti každému funkcionáři pojišťovny, proti každému úředníkovi. Bylo tím vytvořeno ovzduší, v němž obhajoba sociálního pojištění, která spočívala jen na socialistických stranách, nebyla naprosto jednoduchou věcí. A když se jednou historicky bude konstatovati, že nám přes všechny tyto výtky a překážky bylo možno sociální pojištění provésti, bude se musiti uznati, že bylo vytvořeno velké dílo.

Stojíme nyní přímo před ukončením porad o návrhu, jenž se zrodil před delší dobou. Všechny strany, které se postavily za tento jak jistě mohu klidně říci - hanebný návrh, všechny tyto strany chtějí nyní popříti svou účast při porodu a všechny tyto strany spojuje jedno, totiž úsilí říci, že všechna zlepšení, která se nyní provádějí, jsou ovšem jejich dílem. Těch několik málo hodin rozpravy, kterou nyní konáme o sociálním pojištění, poučilo nás, co pánové chtějí a jak tyto věci chápájí. Ale jest dobře, když si trochu uvědomíme, jaké bylo ve skutečnosti mínění těchto pánů v době, když naléhali, že za všech okolností musí přijíti zhoršení sociálního pojištění. Mám před sebou "Venkov", orgán agrárníků ze dne 24. února 1927. V tomto orgánu se vytyčuje zásada: Jsme se svým návrhem na novelisaci sociálního pojištění na zhoršení neřekli - hotovi: Konec, nyní dlužno to projednati a ještě před 1. červencem musí nabýti účinnosti, se zpětnou platností od 1. ledna 1927.

I s jiného stanoviska jest neobyčejně zajímavo přečísti si tyto časopisecké zprávy a články. V tomto článku "Venkova" se vyvozuje: Musíme tuto novelisaci provésti do jisté doby, neboť neprovedeme-li ji, musejí se v příštích měsících nevyhnutelně zhroutiti tito drobní lidé, kteří toho nesnesou; již v nejbližší době se dožijeme zvláště na Slovensku a Podkarpatské Rusi úplného zproletarisování stavu živnostenského a obchodnického. Naprosto nebude možno dále zajistiti existenci lidí. Jest dobře, když se někdy k vyřízení návrhu užije delší doby. Abychom si uvědomili. zdali tehdejší proroci měli pravdu, zdali měli pravdu byť jen v jedné slabice o tom, co tehdy tvrdili, domnívám se, že všichni, kdož střízlivě a nestranně zkoumají fakta, se přesvědčili, že všechny tyto důvody, které se uváděly proti sociálnímu pojištění, že všechny tyto důvody se rozplynuly v nic a že všechny tyto důvody nejsou správné. Zahájili jsme nyní porady o tomto návrhu a to způsobem, jakého jsme dosud nepozorovali při tak dalekosáhlé látce. Zahájili jsme porady o tomto návrhu bez jakéhokoliv pojistně matematického výpočtu, aniž nám byť přibližně byl podán přehled, jaké účinky bude míti toto dílo nebo jaké následky bude míti, nebude-li budova, která namáhavě byla zbudována, otřesena ve svých základech, bez jakékoliv z těchto číslic, bez jakéhokoliv podkladu. I pokud jde o lhůtu, jest tomu tak, že se pánové nemohli dočkati, až toto dílo shrábnou. Nejprve se řeklo ve článku "Venkova", že sociální pojištění bude míti zpětnou platnost od 1. ledna 1927, pak se řeklo: dnem 1. ledna 1928, pak: dnem 1. července 1928 a nyní se konečně praví: dnem 31. prosince 1928. Pánové se domnívali, že tento návrh bude přijat jen tak beze všeho a že i tento návrh bude lze vyříditi tak, jak se zde stalo zvykem. Pánové se poněkud zklamali.

Hned po tom, když tento návrh byl předložen, poskytl kol. Zajiček jako klubovní referent o sociálním pojištění časopisu "Deutsche Presse" (Výkřiky na levici.) dne 25. října 1927 interview. Rád bych zdůraznil jen nejvýznačnější místa z tehdejšího prohlášení kol. Zajička. Pravil tehdy: Továrníci platí 50%, ale zemědělci a řemeslníci platí většinou svůj podíl a podíl čeledínův. Nechci vystupovati proti vývodům kol. Zajička. To obšírněji a zcela případně obstaral zástupce křesť. sociálních dělníků Schütze. Kol. Zajiček řekl dále: "Dnes všichni odborníci uznávají, že lze počítati se zúročením nejméně 4.5%." Kol. Zajičkovi pomáhali zcela vynikající odborníci. Od té doby marně usilujeme o to, abychom poznali aspoň jednoho z těchto odborníků, kteří tehdy zaujímali toto stanovisko. Dále zjistil, že správní výdaje, které byly vypočítány na 11%, mohou býti počítány na 6%. Jistě. Jest to možné. Lze i 3% přijmouti jako správní výdaje, ale nevěřím, že by kol. Zajiček po zkušenostech, které nepochybně nasbíral ve výboru, mohl státi na stanovisku, že pro nemocenské, starobní a invalidní pojištění bylo lze vystačiti se 6%ními správními výdaji. A tehdy klidně vyslovil velké slovo, že rozhodně jest nutno, aby se u okresních nemocenských pokladen, které vylíčil jako rudé bašty, šetřilo a že dlužno prolomiti zásadu - pravil tehdy - málo práce a vysoké platy. Jedno procento, pravil, které pokladny dosud odváděly svým svazům, se škrtne. Konstatuji to zde výslovně, poněvadž jest tím prokázáno, jaké stanovisko zaujímá křesťansko sociální strana - neboť kol. Zajiček nemluvil zde jako osoba, nýbrž jako jmenovaný referent klubu křesťansko sociální strany. (Předsednictví převzal místopředseda dr Buday.) Uvádím to zde i proto, abych zjistil, že křesťansko sociální strana již tehdy zrušení svazů přijala jako skutečnost, s kterou se smířila. Ve správě pokladen, pravil pak kol. Zajiček - a to byla znovu jedna ze zásad, které vytýčil zavede se parita mezi dělníky a zaměstnavateli, ale nebudou tím zkrácena práva dělníků. I na to mu později odpovím. Ale i na to mu již odpověděl jeho kol. Schütze. Tušil, co se stane, pokud jde o tato místa. Mínil, že komunističtí vůdcové budou útočiti zvláště proti tomuto ustanovení. Ale dnešní vláda, pravil, učiní a musí zde důkladně a neúprosně učiniti pořádek.

Vážení přítomní! Tak jako kol. Zajiček, jen ještě upřímněji, vyslovili se kol. Windirsch a kol. Schubert. Vedlo by příliš daleko, kdybych se dále zabýval všemi těmito citáty. Pravil jsem již, že jednání ve výboru bylo zahájeno, ačkoliv nebylo žádných podkladů, neboť se ve skutečnosti věřilo, že bude možno rychle to vyříditi. Domnívám se, že mohu zjistiti, že úmysl koalice, jejž nepochybně měla, aby návrh byl přijat bez jakékoliv změny, byl zmařen, a pak bylo to dílo dělnické třídy, projevů, které se hned po tom započaly, živelního odporu proti tomuto násilnému činu, jenž byl zamýšlen, že vláda nemohla provésti svou vůli a koalice svého úmyslu. Víme, že toto živelní hnutí dělnické třídy bylo podporováno několika událostmi. Především dlužno konstatovati, že skorem celé veřejné mínění, pokud nepatří ke koaličním stranám, bylo na straně požadavků dělnické třídy a proti úmyslu koalice. Lze konstatovati, že se nevyskytl ani jediný vážný odborník, jenž by předem neměl námitek proti vládní novele. I když sám jsem byl členem této komise, musím přece se vší skromností konstatovati, že i práce odborné komise Ústřední sociální pojišťovny přispěly k tomu, aby původní návrh vlády byl zamítnut. Kritická část elaborátu, jejž tato komise vypracovala a předložila, vysvětlila nepochybně i tomu poslednímu, jenž se domníval, že vláda chtěla v některém bodě podati návrh, jenž by byl zlepšením poměrů, že tomu tak není, a pak věcná část učinila to ostatní.