Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Kolik neštěstí se stalo na českých drahách a bylo zatajeno. Připomínám, že asi před 2 měsíci v okolí Karlových Varů motorový vlak do Ostrova se zastavil, poněvadž selhal stroj, a že proti němu byl vyslán pomocný vlak, že pak tento pomocný vlak vrazil na stojící motorový vlak a že při tom bylo zraněno několik karlovarských lázeňských hostů, ovšem nikoli smrtelně. Připomínám neštěstí, které se stalo na libereckém nádraží, kde jistý z nově přijatých ovšem mladých lidí, abych se vyslovil velice mírně, nemohl se jako strojvůdce dočkati toho, aby přišel o 10 minut dříve domů a pustil nákladní vlak z Dlouhého Mostu do Liberce rychlíkovou rychlostí 50 až 60 km, ztratil nad ním vládu, takže tento vlak najel na jiný nákladní vlak a způsobil tím milionovou škodu na materiálu. A kdyby tento nákladní vlak nebyl stál na této koleji, byl by vlak vrazil na žitavský vlak právě k odjezdu připravený a bylo by se stalo větší neštěstí, než to, o němž mluvíme. Můj kol. Siegel mi vypravuje, že se v Trutnově již několikráte při posunování rozestoupily kolejnice a že lokomotivy a vozy se vyšinuly. Městské zastupitelstvo, příslušný úřad, jenž se má starati o blaho měšťanů, dostavilo se do ministerstva železnic, aby konečně dosáhlo, aby bezvadný stav stanice byl obnoven, ale všechny tyto návštěvy byly marné, stále trvají tytéž poměry.

Dnes byl ministr Najman trochu pokornější než nedávno, kdy mluvil o neštěstí v Bavorsku. Tehdy pravil, že se zde něco takového nemůže vůbec státi, neboť technická zařízení a zajištění jsou v takovém stavu, že to jest vyloučeno. Dnes musí přiznati, že právě nikoliv všechno jest v tom stavu, jak by mělo býti, že jsou v tom chyby. Ale on si to usnadnil potud, že řekl jen to, co se mu hodilo, a zamlčel, co se mu nehodilo. Vyprávěl prostě, jak se to stalo a co již víme z novin: V tolik a tolik hodin přijel vlak s takovým zpožděním, výhybkář chybně postavil výhybku. druhý to nekontroloval, ti dva to zavinili, vlak vjel do toho a neštěstí bylo hotovo. Ministr zamlčuje však jednání brněnského ředitelství a zamlčuje také, že záchranné skřínky na stanicích ne jsou v pořádku, zamlčuje, že záchranný vlak z Brna přijel mnohem později, než soukromé záchranné automobily, zamlčuje, že v záchranném vlaku nebylo lékařů; a když již nově jmenovaní železniční lékaři - sám jsem byl 15 let ve starém Rakousku železničním lékařem a byl jsem bez výpovědi propuštěn a toto místo bylo obsazeno mladým kolegou české národnosti - a když již tito železniční lékaři, kteří snad svědomitě pracují, nebyli náhodou v Brně, což nemá Brno telefon, aby při takovém neštěstí bylo lze zavolati soukromé lékaře? Jest to odpovědné jednání vyššího úředníka, jenž musí přehlédnouti a přehlížeti neštěstí v celé jeho velikosti? Proč nebyla vyrozuměna záchranná společnost? Mohli bychom. se domnívati, že z šovinismu, poněvadž to jest německá záchranná společnost, ale nebyl vyrozuměn ani český Červený kříž, kde národnostní hlediska skutečně nerozhodují. Když přijel na místo ministr, byl ihned vydán zákaz fotografovati a byla zřízena censura, jak se zmínil již kol. Grünzner. Kolik míst neštěstí v Německu ve Francii a jiných zemích bylo již fotografováno a uveřejněno v obrázkových časopisech. To přece neuškodí vážnosti státu, o této vážnosti rozhodují docela jiné věci.

Může-li toto neštěstí snad všeobecně lidsky vydati nějaké ovoce, pak by to mělo býti napomenutí pro nás všechny: dělejte to lépe! Ale ovšem nikoliv napomenutí oposici, neboť my toho činiti nemůžeme, nýbrž vládním stranám a vládnoucímu českému národu, oni musejí býti napomenuti, aby to lépe dělali než těchto 10 let. Mluvíte-li o jubileu, musíte býti velice skromní. Neboť co máte dobrého, to jste zdědili po starém Rakousku, a co jste rozmrhali, to se vám po mnoho let nenahradí.

Žádný šovinismus nezachrání státu, nýbrž jen pořádek, práce a odpovědnost. Tato láska k pořádku, práci a spolehlivosti musí se zakořeniti v celém národě. Pro německý národ mohu činiti nárok, že na celém světě jest považován za takový, jenž má nejvíce smyslu pro práci, pořádek a odpovědnost. Ale o jiných částech obyvatelstva tohoto státu mohu říci, že příklad nejvyšších osob jest vždy rozhodný pro chování nižších. Ale jak může příklad politiků v tomto státě povzbuzovati lásku k práci, k pořádku a odpovědnosti, když z hlavního města Prahy stále prosakuje přímo mor korupce a pověstných afér do jednotlivých krajů velkých Čech? Zde se každý tlačí ke korytu, zde hledá své místo, aby se obohatil, a lidé, o kterých by nikdo nikdy nepovažoval za možné, že se hodí pro to neb ono místo, dostávají se prostě pro svou stranickou příslušnost v čelo odboru, jemuž buďto vůbec nerozumí, nebo rozuměti nechtějí. A kde jsou zde zcela čisté ruce? Dlužno je hledati. Připomínám jen aféry v pozemkovém úřadě, lihovou aféru, kde se i na těchto lavicích ve středu nevyjasnilo všechno co se vyjasniti mělo, má-li lid, i český lid, míti důvěru v demokratická zařízení tohoto státu.

Má-li toto neštěstí býti napomenutím, mravním napomenutím, aby se to dělalo jinak a lépe, musíme se tázati i my, musíme-li již přinášeti daně a oběti, neměly-li by tyto daně a oběti, které se dnes klidně a bez pohnutí brvou poskytují dílům budoucí války býti přinášeny pro díla mírová. Za nynější vlády, ke které, bohužel, patří i Němci, byl povolen roční úvěr přes 300 milionů Kč na výzbroj. Dovozovalo se tehdy, že i těžký průmysl, železářský průmysl, zaměstnávající mnoho tisíc dělníků, musí býti právě také zesílen a podporován. Poskytují-li se takové peníze pro případ války, kdy tento stát přece v každé válce může jen ztratiti a býti rozbit, neměli byste si to rozmysliti a neměl by lid žádati, aby podobné oběti byly přinášeny pro bezpečnost míru a mírových prací? Ale pro to nemá zde nikdo smysl, pokračuje se na cestě, na kterou se vstoupilo, více se hledí na to, aby každá tabulka byla čistě jednojazyčná a česká, než aby cestující jeli bezpečně. Co lze očekávati od prostého člověka v německých sudetských krajích, jenž čte "otevřeno" nebo "zavřeno"; on vůbec neví, jsou-li dveře otevřeny nebo zavřeny. Bylo by povinností státu, považuje-li se při provozu železnic za obchodníka - a podle zákona mají býti dráhy provozovány po obchodnicku - mluviti jazykem zákazníků, ale od Chebu až do Trutnova nelze dnes nalézti dveří, ve kterých by se Němec vyznal. Že se zde nestane více neštěstí, dlužno děkovati náhodě a dobromyslnosti spolucestujících, kteří jednotlivce upozorňují, že to nyní znamená "zavřeno" a nyní zase "otevřeno".

Jízdní personál, jejž nám dali, není snad spolehlivější nebo zkušenější nebo rozvážnější, jest jen český, jest zarputilejší a posedlý po právu českého státního jazyka. A to se děje za vlády, v níž sedí němečtí ministři, kteří mají prý určitý vliv? Mluví se o vážnosti státu, jež prý vyžaduje, aby všude svůj jazyk jako prapor již na hranicích zdůrazňoval a pěstoval. Ale že se nedostatečnými nádražími, jaká jsou na př. v Karlových Varech, Ústí nad Labem nebo Podmoklech a zcela zvláště v Jablonci n. Nisou nebo Trutnově, že se zde, kam říšský Němec nebo vůbec cizinec přijde a vidí,.jak zanedbaná jsou tato nádraží, na nichž se od války vůbec nic neudělalo, že se tím více podkopává vážnost státu, než kdyby bylo zde o jeden německý nápis více nebo méně, o tom, jak se zdá, celé české zastupitelstvo i s ministrem Najmanem neuvažuje. Vůbec po těch 10 let, ať se vlády již měnily tak nebo onak a ministři střídali, nezměnilo se nic podstatného. Ministr Najman jest právě takový šovinista jako byl Stříbrný, nemá mravní síly, aby nahlédl ve správnost svého jednání, nemá ani vůle měniti něco na této soustavě, bude pokračovati dále ve své práci tak jako to dělal dosud a bude-li na jeho místě seděti nějaký nástupce, bude se díti totéž. Stát dostal jednou nešťastný dárek šovinismu do vínku a na tom se nic nezmění, i když jedna strana vystřídá druhou u vládního žlabu.

A poněvadž nejsme přesvědčeni, že by zde byla mravní síla, aby se z napomenutí tohoto neštěstí vyvodilo správné poučení, a poněvadž ani nevěříme, že by oba němečtí ministři ve vládě nebo tři německé strany, které jsou ve většině, byli s to, aby prosadili svou poctivou, upřímnou a slušnou vůli... (Posl. Grünzner [německy]: Oni ji především nemají!) Mají-li ji, nemohu posouditi, ale poněvadž jsme přesvědčeni, že s ní nemohou proraziti, proto nemůžeme slova ministra Najmana přijmouti na vědomí a souhlasiti s nimi, aby tím nebylo v tomto případě posilněno jeho stanovisko a stanovisko vlády a vládní většiny a aby ministr nebyl sproštěn a ospravedlněn. Nebude lépe, nevěříme tomu, nedůvěřujeme tomu a proto budeme hlasovati proti vládě. (Potlesk poslanců něm. strany národní.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. G. Navrátil. Uděluji mu slovo.

Posl. G. Navrátil: Slavná sněmovno! Hluboce litujeme všichni tragické události v Zaječí. Vždyť nejcennějším majetkem lidstva je zdraví a život. Opakující se neštěstí na železnicích jsou nám také výstrahou, abychom si podrobněji všimli stavu našich železnic a služebních poměrů, neboť nedůvěra v jejich bezpečnost může ohroziti nejen dobré jméno našich železnic a našeho státu v cizině, nýbrž i jejich prosperitu. Tragické události v Zaječí zneužijí ovšem socialistické strany k útokům nejen proti železniční správě a vedoucím úředníkům, jak to již učinil kol. Brodecký ve své řeči, nýbrž i proti koalici vůbec a proti systému, který v naší republice uplatňuje cíle konsolidační. Kdyby ovšem i socialisté byli v koaliční vládě a kdyby dokonce měli svého ministra železnic, jistě by kritika jejich nedopadla tak, jak pohodlně se může dnes pronášeti za této situace.

Nemůžeme však upříti, že přece jen mnohé výtky, které se uplatňují proti našim železnicím, mají své určité opodstatnění. Je zajisté naší povinností, abychom naprosto věcně a nestranně posoudili stav, v jakém dnes naše železnice jsou. Lituji velice, že to musila býti teprve tragická katastrofa, která obrátila pozornost celé veřejnosti na tento podnik, který není jen úřadem a národohospodářským činitelem, nýbrž který má, a to jediný snad ze všech podniků, v ruce nejen zdraví a životy svých zaměstnanců, nejen hmoty ohromné ceny, nýbrž jemuž svěřeny jsou především životy a zdraví cestujících. Myslím, že naše veřejnost příliš málo si uvědomuje tento moment, že si neuvědomuje, že svěřuje své životy a existenci do rukou jednotlivců, zapřažených do služeb železničního provozu. Pohodlně sedí ve vyhřátém vlaku, pokuřuje, baví se a při tom bohužel většinou nespravedlivě kritisuje zaměstnance, kteří v každém čase, i v neděli, kdy každý odpočívá, i za nepohody konají tvrdou a těžkou službu, a vytýká jim nespravedlivě každé opominutí, každou závadu, na které často, byť měli přímou vinu, nejsou jedinými vinníky. Jistě však je hrozné pomyšlení, že často tento malý, ba bohužel někdy i vyhladovělý, roztrpčený zřízenec nebo úředník, konající službu na stanici nebo na lokomotivě, má v ruce nesčetné lidské životy. I nejpřísnější kritik nemůže neuznati, že naše železnice za desetiletého trvání republiky učinily veliký pokrok. Byly předány po válečném vyčerpání ve stavu hrůzně zuboženém, zanedbané dřívější vládou rakouskou, která o železnice v českých zemích starala se macešsky. Personál byl hrůzami války a strádáním vyčerpán a přece přímo zázračně hned po převratu právem se naše železniční správa chlubila pořádkem poměrně daleko větším a přesností v provozu bez význačnějších pohrom než v jiných státech. A právě to bylo zásluhou tohoto personálu, který tento přímo div vykonal.

Postupem času, zvláště za odborného vedení ministra inž. Burgera, vnesen byl i pořádek do vozové správy a zabezpečeny byly vrchní stavby, a tak, když ostatní národní hospodářství naší republiky dospělo ke své konsolidaci, mohlo se říci, že i půda na železnicích je připravena, aby následníci po tomto jmenovaném odborníku nejen pokračovali v započatém díle, nýbrž aby budovali i nový pokrok podle technických vymožeností, vynálezů a zabezpečili nejen provoz osobní, nýbrž i bezvadný provoz zboží, rychle vzrůstající při vzmachu naší výroby a zemědělské produkce. Nemůžeme však, bohužel, říci, že toto dílo, které bylo zásluhou zvláště inž. Burgera, dostalo se vždy do rukou vhodných. Železnice byly sice přeměněny na obchodní podnik, ale byrokratismus, neznající život a řešící vše od zeleného stolu, zůstal. neboť byl příliš zakořeněn z dřívějšího panství. K tomu přistoupilo, bohužel, úžasné a nesvědomité socialistické zpolitisování nejen personalistiky, nýbrž i dodávkové, a tak můžeme tvrditi, že dráha sice koná své povinnosti podle prostředků, které má po ruce, ale že tyto prostředky nestačí. Personál koná až na nepatrné výjimky pilně a svědomitě své povinnosti, ale nekoná je s láskou a oddaností, nýbrž pouze z přirozeného citu odpovědnosti a povinnosti. (Výkřiky posl. Buřívala.)

Že nedostatky technické, ať se týkají vrchní stavby nebo voziva a lokomotiv, jsou ve stavu takovém, že ohrožují pravidelný provoz při větší sezonní dopravě, uznává každý znalec, nikdo však nemá odvahy veřejně to říci. Jest jistě dobrá vůle u rozhodujících činitelů, jistě ji má zvláště pan ministr Najman, a technická oddělení ministerstva železnic snaží se poctivě, pokud jsou na to peníze, aby všem závadám čelila, ale právě všechna opatření s rekonstrukcí vrchní stavby, rozšířením stanic, položením druhých kolejí a výměnou pražců alespoň na hlavních tratích jsou příliš pomalá, neboť finanční kruhy, které rozhodují o výši investic, nemají pro tyto věci dostatečného pochopení.

Kdo na př. vidí, že stavba druhé koleje na hlavní mezinárodní tepně Česká Třebová-Olomouc trvá 10 let, kdo vidí, že ani trať Praha-Plzeň není dvoukolejnou, ač zde přece jezdí pařížská doprava nejen do republiky, nýbrž i na celý východ, kdo vidí, jak zdlouhavě se pracuje na druhé koleji na krátké trati z Vysočan do Lysé, z Kralup do Lovosic, kdo vidí již po řadu let hotovou vrchní stavbu pro druhou kolej na trati z Benešova do Votic atd., ale zvláště kdo vidí, že i na trati z Brna do Břeclavě a na Bratislavu-Budapešť a Vídeň ani druhá kolej se vůbec nebuduje, ten jistě musí přiznati, že kdyby takovým hlemýždím krokem se pokračovalo, nepostupoval by rozvoj našich železnic s rozvojem našeho národohospodářství, mezinárodních styků a cizineckého ruchu. První příkaz pro mezinárodní jízdu rychlými vlaky o 90 km je požadavek dvojí koleje. Je přímo nezodpovědné, když se trpí projíždění jednotlivých úseků rychlými vlaky při husté dopravě při vědomí odborníků. jakému nebezpečí je v takových úsecích vystaven cestující a personál sám při křižování. Nedostatečnost staničního zařízení, nedostatek kolejí namnoze právě v nejfrekventovanějších stanicích a krátkost jejich vyžadují na personálu ohromných námah, aby výprava vlaků dále se bezvadně. Lituji, že v tom směru přes úctyhodný pokrok se přece jen příliš málo vykonalo a že nejsme dosud na výši nejnutnějších technických zařízení, kterých bezvadný provoz nezbytně vyžaduje.

O nedostatcích osobní dopravy nechci ani mluviti. Cestující, zvláště z Prahy, kteří občas zajíždějí do sousedních měst, aby si oddechli od týdenní práce, proklínají v pravém slova smyslu při každé cestě, zvláště zpáteční, železnice, a odnáší to především personál, který není ničím vinen. Je přímo nemožné, aby tento stav dále trval. Je pravda, že bylo zavedeno částečné zelektrisování pražského provozu, ale bylo by zajímavé vyšetřiti, zda bylo na místě, bez předchozího definitivního rozřešení pražského problému toto v celku prozatím bezcenné a snad jen parádní zelektrisování provésti, a věru že každému tane na mysli, že zde nešlo o rozumné a účelné technické řešení.

Bylo by ještě mnoho věcí, které by bylo nutno s technického hlediska čsl. železnicím vytknouti. Bylo by zajímavé dokázati i statisticky, jak ohrožen je příští provoz, nejen v kampani řepní, zemákové, zimně-uhelné, ale dokonce i provoz při normálně stoupajícím vývoji našeho průmyslu a konsumu. Naše továrny na vagony si již po několik let trpce stěžují na nedostatek objednávek. Jediným prozíravým ministrem byl i v tom směru inž. Burger, který na svou odpovědnost objednal tisíce vagonů. Bylo mu to však nejen vytknuto, nýbrž byl za to odměněn pensionováním, a přece dnes bez této prozíravosti Burgerovy byli bychom ve stadiu nedozírně neblahém a v horších ještě kalamitách, než které se stále v dopravní sezoně objevují. Doznati však musím, že podle mého přesvědčení není v tomto směru hlavní vina na orgánech ministerstva železnic, zvláště však ne na ministrovi samém, nýbrž spočívá v tom, že, bohužel, i o našem dnešním obchodním železničním podniku rozhoduje především ministerstvo financí, které nerozhoduje ani s hlediska nutnosti dotyčné investice, ani prosperity zaručené zúročením a umořením nákladu, nýbrž v prvé řadě s hlediska. fiskálního, t. j. úsporného, ba musím doznati i v určité zaujatosti proti železnicím, jako by nehospodařily dobře, a v jakémsi mlhavém přesvědčení, že naše železnice stojí na výši doby a že není třeba "strkat do nich více peněz", ač těží ministerstvo financí ze železnic na dopravní dani téměř 1 miliardu Kč a refunduje jen nepatrnou část na nejnutnější investice.

Je pravda, jak jsem již řekl, že naše železnice mnoho již vykonaly, velice se zdokonalily, ale přece jen používám této příležitosti, abych zvláště varoval před hlemýždím postupem, jakým se to děje. Dnes jakž takž stačí to, co máme. Ale dejme tomu, že v nejbližší době, snad v příštím roce nebo ve dvou letech změní se politická situace na. Rusku, že tam zase zavládne normální život. Úžasný rozvoj Ruska s jeho ohromným lidským reservoirem bude míti vliv na celý svět. Překotně se bude napravovat vše, co se tam zničilo, povstane nový a zajisté i blahobytný život, prýštící z nevyčerpatelného bohatství lánů ruské říše, a tu republika naše bude svou polohou první na řadě, aby se stala transitním územím pro ohromné spousty zboží mezi Ruskem a jižními státy, Balkánem, Rakouskem, Maďarskem, Italií atd. A tak se tážeme odpovědných činitelů ministerstva železnic: Věříte, že dnešní stav našich železnic hlavně po stránce technické jak zařízením staničním, tak i provozním, stavem vrchní stavby, hlavně pražců, vozového materiálu a lokomotiv postačí, aby se tyto massy transitního zboží rychle a bezvadně dopravily přes naše území na místo určení? Jsem přesvědčen, že nikoliv, a obávám se, že nastanou tak ohromné závady, že se bude k výsměchu celého světa a k naší škodě vše voziti kolem nás a že doprava zboží i cestujících bude se vyhýbati státu, který neměl dosti prozíravosti, aby se připravil na tuto určitě očekávanou a samozřejmou budoucnost v železnictví.

Je nutno při této kapitole zkritisovat i stav personální politiky státních železnic, neboť v úzké spojitosti s nedostatky technickými jsou i nedostatky administrativní. Není frásí, že jen spokojený personál může zaručovati bezvadnou službu. Je-li přetížen všedními starostmi, jest pochopitelné, že mysl jeho nemůže se plně věnovati povinnostem. Tento psychologický moment se bohužel vždy pomíjí. Byli jsme toho svědky při řešení všech zaměstnaneckých otázek v našem parlamentě. Tu dlužno říci otevřeně, že zaměstnanci našich železnic, od nejnižšího zřízence až k nejvyššímu úředníku až na nepatrné výjimky jednotlivců, kteří neočekávaně udělali skvělou kariéru, jsou nespokojeni. Jinou ovšem otázkou je, zda právem. A tu bohužel musím i to přiznati. Postupem času utvořila se mezi personálem železnic nevlídná a dusná atmosféra, vyvolaná nejen snad různými administrativními opatřeními a zákony, ale hlavně i ve veřejnosti se uplatnivším nepochopením významu železniční služby vůbec a těžkých odpovědných úkolů zaměstnanců zvláště. V denních hovorech, ať kdekoliv, i v denním tisku, neslyšíme a nevidíme, zvláště v poslední době, nic jiného, než stále nespravedlivou kritiku, že železničáři se mají dobře: že málo pracují, že jest jich přes počet, že práci odbývají a že za Rakouska jich bylo méně a lépe se pracovalo. Hlavně však slyšíme, bohužel, příliš často slova závisti a přeceňování výhod, které mají železniční zaměstnanci při jízdách, při odběru režijního uhlí, naturálních bytech atd. Tyto výtky jsou jednostranné, nesprávné a nespravedlivé a mají pochopitelně v zápětí roztrpčenost každého, kdo koná pilně a poctivě svou těžkou službu a nemá ani příležitosti, aby se bránil. Tato okolnost se však uměle živí i jinými neblahými zjevy. To platí především o zpolitisování, které - opakuji - vnesly do železniční služby socialistické strany a jejich politické odborové organisace. Na provádění restrikce bylo již mnoho žalováno. Teprve nyní vidíme, jak mnozí nejlepší exekutivní úředníci a zřízenci, bohatí svými zkušenostmi, byli odstraněni ke škodě podniku. Když na příklad uvážíme, s jakou krutostí byl odstraněn bývalý přednosta dopravního úřadu, jistě velice důležitého v Mor. Ostravě, inspektor Zeman, v nejlepší síle a po nesporných velikých zásluhách o vyčištění tohoto nádraží od podvratných živlů a zavedení pořádku, pak věru se nedivíme, když jiní úředníci na odpovědných místech ztrácejí odvahu přísně a bez ohledně zakročiti proti každému, kdo nekoná svoji povinnost. Bez nejkrajnější discipliny a nemilosrdného v pravém slova smyslu trestání každého zanedbání jest bezpečnost na drahách nemyslitelna. A na tom se právě socialistický režim nejvíce prohřešil. Protekční zasahování do všech úkonů služebních, ujímání se i těch, kteří toho nezasluhují, a intervence zvláště politické v ryze služebních věcech, to ovšem znechucuje každého povinnosti dbalého zaměstnance, nemá-li vlivného příznivce, jenž by se ho ujal. O jiných, restrikcí postižených zasloužilých úřednících, jako dr Kepkovi, dr Mádlovi atd. ani nemluvím, ačkoli jsou to příklady, které není možno ani dosti odsouditi.

Mnoho by bylo ještě okolností, které by žádaly vážnou nápravu a rychlé odstranění. Tak vytýkám i ministerstvu železnic věc, která není udržitelná, totiž to, že se příliš mísí do služebních výkonů podřízených úřadů a zlehčuje tak postavení ředitelů a vysokých funkcionářů exekutivy. Zbytečné a neoprávněné intervence, zvláště politických kruhů, jsou také jednou z těch příčin, které naše železnice rozvracejí. Není jednoduše a zkrátka jednoho zaměstnance až po nejvyššího úředníka, který by neměl strach před zákrokem různých funkcionářů socialistických organisací a před pranýřováním tak zv. odborného tisku, a tak se vytvořila atmosféra, o které jsem se zmínil. Pokud pak ministerstva samého se týče, vidím závadu v tom, že není samostatné, nýbrž podléhá téměř v každé detailní věci ministerstvu financí, které má ve správním sboru svého zástupce. Ale nejen s finančního hlediska jsou železnice nesamostatné, nýbrž i služební opatření v oboru personalistiky je řízeno jinými, ačkoli přece železnice má také své svědomité a odborně zkoušené úředníky, kteří mají stejné povinnosti jako úředníci jiných resortů. Tak vzpomínám zvláště nové úpravy platů a systemisace železničních zaměstnanců. Řešení toto bylo vymknuto z ruky ministerstva železnic a bylo odevzdáno vládě resp. zvláštní komisi stojící mimo železniční službu. Nelze ovšem popírati, že se tak stalo vlastně na popud kol. Brodeckého, který doufal, že vláda jako celek bude řešiti tuto otázku daleko benevolentněji a že bude moci u samého ministerského předsedy Švehly uplatniti více vlivu než u pana ministra Najmana. To byla ovšem zásadní chyba. Ministr Najman vycházel daleko benevolentněji vstříc železničnímu personálu u vědomí své odpovědnosti nežli komise systemisační. Tato chyba se velmi vymstila, neboť úprava platová, provedená vládou, byla daleko horši než původní návrh ministerstva železnic, a tak personál železniční byl nejen nespokojen úpravou samou, nýbrž hluboce dotčen i tím, že o jeho služebních poměrech rozhodovali činitelé, kteří o službě a jejích tvrdostech nemají ani potuchy. Tato platová úprava nepřinesla, bohužel, onoho očekávaného uklidnění železničních zaměstnanců. jakého bylo vzhledem k úkolům železniční služby nutně potřebí. Nařízení č. 15 a) zklamalo všechny. Tak máme dnes stav, že inženýři, kteří jsou hlavním činitelem železnic, jako podniku především technického, cítí se odstrčenými proti právníkům; středoškolské úřednictvo, hlavní to nositel exekutivy, které pracuje ne snad mechanicky, nýbrž duševně a na němž hlavně spočívá bezpečnost dopravy, se cítí zkráceno proti dřívějšímu svému postavení za Rakouska, neboť nelze jistě měřiti exekutivní službu železniční s administrativní službou státní správy. Zvláště středoškolské úřednictvo u ministerstva železnic, vynikající i mezinárodně na konferencích, zůstalo přímo mimo zákon a bylo systemisací neuvěřitelně znehodnoceno. Unifikování železničních úředníků s úředníky administrativními je naprosto nemístné, neboť každý jistě cítí, že není kus jako kus, nýbrž že má býti především ceněn a odměněn výkon.

Nejvíce však poškozenými cítí se kancelářští a staniční úředníci bývalého statu III, kteří i v těch případech, kdy již za Rakouska dosáhli úřednického stavu, byli degradováni na gážisty a bylo jim přímo cynicky dáno na vůli, že se mohou opcí dáti přemístiti ke gážistům. Zvláště však křiklavým je tento stav u traťmistrů, technického to sboru železnic, kteří v celém světě jsou uznáváni za úředníky, neboť na jejich svědomitosti závisí nejen bezpečnost, nýbrž i hospodaření drahými hmotami. Totéž. platí i o nižším personálu, příkladně o dílovedoucích a četařích, ba i o brzdařích, kteří při své těžké službě nejen každého dne, nýbrž každé vteřiny jsou v nebezpečí přijíti o zdraví a život a kteří službu konají za každé nepohody, neboť jejich služba byla daleko méně oceňována než pohodlná služba v předpokojích kanceláří v různých úřadech. Zde snad rozhodla i otázka vzdělání, což věru při železnicích při této kategorii je vpravdě ironií.

Nejsou to však jistě všecky okolnosti, které přímo psychologicky mají za následek určité otupění personálu ve služebním výkonu. Je úžasnou nespravedlností, když se stále tvrdí, jak jsem již řekl, že personálu je přespočet a že výkon je malý. Nechť ministerstvo železnic vydá statistiku, kde by bylo zřejmo v poměru zvýšeného provozu a ustanovení 8hodinové služby, o kolik procent je více exekutivního personálu u státních železnic československých než bylo za Rakouska. Já tvrdím, že je personálu naopak málo, a jistě také mé tvrzení potvrdí každý referent, který má co činiti zvláště s exekutivou. (Posl. Mikulíček: Ale hlasoval jste pro restrikci!) Ale to hlasovali také socialisté, nejenom já sám. A možná, že i vy, jestli jste tam ještě byli! Tak je téměř katastrofální nedostatek zvláště dopravního úřednictva středoškolského a průvodčí vlaků. Ostatně musí i laiku stačiti to faktum, že právě z nedostatku personálu zvláště ve staniční a vlakové službě není možno zaměstnanci, zvláště pak úředníku poskytnouti zákonnou dovolenou, které je přece k osvěžení těla i ducha nezbytně třeba. Nechť pan ministr železnic oznámí alespoň v rozpočtovém výboru, který bude jednati o této kapitole, zda toto mé tvrzení je pravdivé a jaké procento dovolených nebylo absolvováno.

Tyto poměry, které jsem mohl přirozeně jen stručně vylíčiti, mají v zápětí mnohé neblahé zjevy a netečnost ve službě; ve spojení pak s, technickými nedostatky nemůže býti jiný důsledek, než že jistota na našich železnicích povážlivě poklesla. Jsem sice přesvědčen, že železnice vykonaly v každém směru za poměrně krátkou dobu 10 let mnoho v zájmu pravidelného, pohodlného a bezpečného provozu, že železniční personál přes svůj těžký hospodářský i služební stav koná své povinnosti v celku poctivě a snaživě, ale jednoho by přece jen bylo třeba, a to toho, aby naše železnice konečně byly vedeny skutečně obchodně a dostaly se tak na výši doby. (Tak jest! Výborně!)

Výrobní rozmach naší republiky jde rychlejším krokem než vývoj našich železnic jak s technického, tak sociálního hlediska, a tím lze si vysvětliti katastrofy a nepravidelnosti v provozu, které se v poslední době, bohužel, ta k často opakují. Neuvědomí-li si zvláště ministerstvo financí včas nebezpečí, které naše železnice ohrožuje nejen ke škodě dopravy, výroby, konsumentů a cestujících, ale i ke škodě prosperity, hlavně pak ke škodě našeho jména v cizině, pak není naděje, že se vrátí důvěra v naše železnice, jakou dosud měly a zasluhovaly. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Bergmann. Dávám mu slovo.