Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Velectění, myslím, že hlavní vinu v této politice a ve snahách cukrovarského kartelu pod robiti si platební sílu konsumentských vrstev a přidržeti stát k důležitým obětem finančním ve svůj prospěch nese jedna z nejsilnějších skupin agrární buržoasie z oblasti řepařské. Ujišťuji, že se pánové z agrárních buržoasních stran klamou, mají-li za to, že se jim podaří poštvati socialistům, bránícím se diktátu cukrovarnickému, zemědělce vůbec a drobné zvláště, na krk. Pokusy o to se dějí. Pro Boha vás, pánové, prosím, co je to za zpravodajství ústředního listu nejvlivnější politické strany v republice, může-li napsati, jako se stalo dnes, tyto řádky: "Naproti tomu socialistické strany oposiční využívají cukerní otázky k agitaci, a to arci proti všeživotním zájmům zemědělského lidu vůbec. Tak čeští a němečtí soc. demokraté podali společný návrh, aby vláda předložila zákon, jímž se zrušují dovozní cla na všechny druhy cukru a také cla na všechny ostatní nezbytné potřeby životní, čímž ovšem v prvé řadě jsou míněna cla na všechny zemědělské produkty." Já se ptám, prosím, jak je to s tím zájmem zemědělským a kde vzal tento list podklad pro své smělé tvrzení, že tu včera soc. demokratické strany navrhly zrušení všech cel na zemědělské produkty? Nejprve k této lži, abych ji přibil, marně ovšem doufaje, že se tím tento list, proslulý svou úrovní a nevybíravostí prostředků k agitaci protisocialistické, nějak napraví. Závěr naší interpelace ve věci zdražení cukru včera byl: 1. Je vláda ochotna učiniti okamžitě nutná opatření v zájmu snížení cen cukru? 2. Jakých koncesí poskytla vláda cukrovarskému průmyslu před posledním zdražením? 3. Je vláda ochotna dočasně zrušiti cukerní clo v zájmu snížení cen pro domácí spotřebu? 4. Je vláda ochotna upraviti cukerní daň ve prospěch konsumentů? 5. Je vláda ochotna předložiti co nejdříve návrh kartelového zákona chránícího zájmy spotřebitelů? 6. Sdělí vláda, co míní učiniti, aby nedošlo k podobným nezdravým zásahům v mezidobí než dojde k uplatnění příslušného kartelového zákona?

Kde je tu tedy jediné slovo o tom, že soc. demokraté navrhli zrušení cel na všechny zemědělské produkty, nehledě k tomu, je-li toho cla třeba či nikoli?

Velectění! O tom, že zvýšení cukru není ani v zájmu zemědělství, to dokazovati není snad ani třeba. Prosím, řepaři žijí dnes v krajinách, oblastech hospodářsky nejbohatších. Drobný řepař nemá zájmu na drahém cukru, poněvadž je sám jeho konsumentem. Velký řepař může míti ten zájem, čím větší, tím lhostejnější, anebo dokonce sympatické může mu býti zdražení cukru, neboť ho nekupuje, ale dostává ho in natura z cukrovaru za dodávku své řepy. Ale řepařské oblasti v Čechách, na Moravě a na Slovensku jsou u srovnání s těmito 6 mil. ha orné půdy u nás jen poměrně malou částí. Velká, zdrcující většina zemědělců v oblastech obilnářských, pícninářských, chudých a nejchudších jsou konsumenty cukru. A já proto chápu zcela dobře, proč i říšské zastupitelstvo německých agrárníků na své schůzi v Šumperku ve středu tohoto týdne usneslo se nejostřejšími slovy protestovati proti zdražení cukru, neboť rekrutuje se voličstvo této strany nikoliv z oblastí řepařských, nýbrž právě z těch oblastí chudých a nejchudších, kde i velký a střední sedlák je konsumentem cukru a těžce bude tímto opatřením postižen. Ovšem, kdyby byli pánové Spina a spol. logičtější, nesměli by se spokojiti jen šumperským usnesením, nýbrž musili by zde dáti své vůli průchod.

Myslím, že naše snaha po podvázání vlivu kapitalistických kartelů neměla by býti právě pány z agrární strany tak zesměšňována a znevažována. Vždyť není tomu tak dávno - tehdy ovšem agrárníci kartelů ještě netvořili a v nich nebyli - kdy jedním z podstatných článků agrárního programu byla snaha po vydání protikartelového zákona a na četných sjezdech, zejména staré české agrární strany, byly referáty o boji zemědělců proti kartelům. Není tedy tomu tak dávno. Než teď se poměry už poněkud změnily a v tom budeme také hledati příčinu nynějšího horentního zdražení cukru. Po převratu totiž, zejména když se započalo s prováděním pozemkové reformy, v československé straně agrární, v její řepařské politice, nastal podstatný obrat. Kapitalistické kruhy zemědělské válkou velmi posílené a hospodářsky silnější řepaři počali usilovati o získání vlivu i na cukerní výrobu Říkalo se tomu porolničování cukrovarů. Porolničovalo se všemi prostředky, někde nátlakem pozemkového úřadu, provádějícího pozemkovou reformu, jinde přeplácením akcií nad jejich skutečnou hodnotu, jinde zase, jako v hodonínském koncernu, na účet státní pokladny. Tam totiž porolničování cukrovarů ve prospěch agrárníků provádí ministerstvo zemědělství, které tam má ve správě také své zástupce, kteří ovšem svým způsobem hájí tam státní zájmy. Tak dostali agrárníci do svých rukou asi 17 cukrovarských podniků, v nichž mají dnes investováno přibližně 1/2 miliardy.

Velectění! Řekl jsem, že jsou tu příčiny nejen rázu hospodářského, zahraničního vývoje výrobních a hospodářských poměrů světových, které způsobily jisté potíže cukerní výrobě, nýbrž také příčiny naše, specielně československé, a tu byste jich na tomto poli porolničování cukrovarů nalezli nejvíce. Především přeplácené cukrovary v četných případech, 2. neodborné vedení, 3. směšné a naivní přeinvestování těchto podniků, boj o řepu se silnou skupinou průmyslových cukrovarů, což přivedlo tyto porolničené cukrovary před otázku: co dále? Buďto úpadek, anebo dohodu s průmyslovými cukrovary. Také skupina průmyslových cukrovarů, vedená Mandelíkem, Blochem a Ellbognem, nahlédla brzy, že lepší než vzájemným přeplácením řepy krmiti řepaře, bude dohodnouti se se zemědělskými cukrovary, společnými silami udeřiti na řepaře, dělníky i konsumenty a za pomoci politického vlivu agrární buržoasie udeřiti pak také na stát. A tu jsme u pramene této hospodářské politiky cukrovarnické. Jestliže němečtí agrárníci mají kuráž protestovati proti zdražení cukru, pak proto, že je netíží starost, co bude s půlmiliardou peněz těchto lidí, investovaných do rolnických cukrovarů. Čeští agrárníci jsou ovšem v situaci mnohem horší. Sanace cukerního průmyslu je vlastně sanace porolničených cukrovarů. Nebude-li tato sanace provedena, hrozí v četných případech úpadek, hrozí ztráta peněz, hrozí ostuda vedle samozřejmě vážných a důležitých důsledků.

Velectění, a tak této pomoci v základech pochybené má býti obětován zájem všech zemědělců bez výjimky a zájem široké konsumentské veřejnosti československé.

Dnes má státi v Československu 1 kg cukru 7 Kč. Všichni víme - ví to i poslední konsument cukru - že československý cukr v cizině prodává se daleko laciněji. Dnes můžete číst zprávu o tom, že v Dánsku při koupi 1 kg kávy obchodníci přidávají 1 kg československého cukru zadarmo. V zemi, která má výrobní kapacitu cukerní takovou, že je na druhém místě v Evropě, v zemi obrovských přebytků cukru budeme míti nyní téměř nejdražší cukr, jako v SHS. nebo v Italii. Ať si někdo nemyslí, že bychom chtěli podceňovat význam cukerní výroby pro naše národní hospodářství. Nikoliv. My známe její význam, víme, jakou škodou by byl její pád. Ale cukrovarský kartel se nesmí domnívat, že jedinou důležitostí v republice jsou cukrovary, a že jejich zájem je největší a nejpřednější. Cožpak není zájem výživy lidu daleko vyšší než zájem nejdůležitějšího výrobního odvětví, třeba cukrovarnického? Cožpak zdravá hospodářská politika není důležitějším státním zájmem než je zájem cukrovarské výroby? Ostatně nikdo z nás, kteří nepodceňujeme význam cukerní výroby, neřekl, že by nespolupůsobil při opatření, která by byla rozumná a vedla skutečně k žádoucímu výsledku. V dobách, kdy cukrovarský kartel nesměl si ještě tak dupnout na vládu jako dnes, zabýval se velmi živě otázkou zvýšení tuzemské spotřeby cukru, aby jeho odvislost na kolísajících cenách na světovém trhu byla menší. To je jistě popud velice rozumný. Spotřeba cukru je u nás 28 kg na hlavu. Jsme snad na místě 17. ze všech států evropských. Mohla by býti daleko zvýšena. V Anglii je spotřeba cukru na jednoho obyvatele 42 kg. Velectění, proč nehledat zde cesty k nápravě? Řekne se nám dnes, že je pozdě, že průmysl cukrovarnický musí již před kampaní vědět, co je s ním. Ale já jsem již uvedl, že nebylo to cukerní opatření anglické vlády, které přivodilo porady a požadavky cukerní, nýbrž že to byla krise, do které se cukerní průmysl dostal také svojí vlastní politikou, a že již v zimě 1927 při jednání o cenu řepy z kampaně z hospodářského roku 1927 průmysl cukrovarnický předložil požadavky, které dnes odůvodňuje toliko celním opatřením anglické vlády. Kde mohl býti dnes cukerní průmysl, kdyby se byl snažil všemi prostředky, které má po ruce a kterých musí užívati jiné industrie, o pozvednutí konsumu cukru u nás? Táži se vás, velectění pánové, co učinila naše cukerní industrie, ten nádherný průmysl, pro zvýšení konsumu cukru v tuzemsku? Každý jiný průmysl dělá reklamu svému zboží, každý jiný průmysl snaží se v obyvatelstvu získati zájem pro své zboží, vyvolati jeho potřebu, třeba i začíná s výrobou zboží, které není vůbec potřebou obyvatelstva. Rozvíjí propagandu na vědeckém základě, dá si to státi peníze, pracuje plakáty, inseráty, pomocí jednatelů, krátce a dobře snaží se, aby tuto potřebu vyvolal. A co dělá náš průmysl cukerní na tomto poli? Viděli jste někde cukrovarský inserát - v našich novinách? Slyšeli jste někdo někde, že by naše cukrovarská industrie dělala nějakým způsobem propagandu pro odběr cukru? Viděli jste někde, že by tito cukrovarští magnáti na př. učili lid, jak spotřebovati cukr v zavařeninách ovoce, kterého máme dostatek, kterého tolik vyvážíme a které v západních zemích jest důležitou živinou lidovou? Slyšeli jste kdy, že by se páni Mandelíci a spol. starali o to, aby konsum cukru na domácím trhu nějak stoupl? Nikoli, velectění. Dejte si vykládati od obchodníků cukrem, jaké sekatury musí podstoupiti při odběru cukru ze zdejších cukrovarů. Ne, velectění, na té zaostalosti spotřebitelské, pokud se týče cukru, má náš cukrovarský průmysl vinu největší. Není ovšem pochyby o tom, že i hospodářská úroveň lidu hraje svoji úlohu, ale jest povinností cukerního kartelu, aby tyto lidi probouzel, a jsem přesvědčen, že na Slovensku a Podkarpatské Rusi raději by snídali dobrou kávu, nežli ten špek, kořalku, víno, nebo neslanou, nemastnou polévku. Takovým způsobem, drahotou cukru, se ovšem konsumu cukru na nohy nepomůže. Laciné zboží má nejvíce odběratelů, drahé zboží, ať je jaké chce, nikoli; nejsou-li peníze, musí si v rodině chudého konsumenta i ten cukr odepříti.

Na nás se žádá, abychom měli porozumění pro cukrovarskou industrii. Ukázal jsem již na jednom případě, co dělá cukerní průmysl, pokud se týče zvýšení odběru cukru v tuzemsku. Všimněte si však, velectění pánové, ještě jednoho. Cukrovarská výroba patřila mezi ty, které žily na velké noze. Všimněte si, prosím, stavu našich cukrovarů, jejich technického a jinakého vybavení. Všimněte si, jak si počíná cukrovarský kartel, všimněte si, jak se vůbec tito pánové dovedou representovati. Tak se nedaří žádné industrii, která je v úzkých. Co starostí má jiná výroba, aby se udržela nad vodou! Cukrovarský průmysl, myslím, nemusil si až dosud stěžovati. Na nás se žádá porozumění pro hospodářský nacionalismus, pro to, aby se cukerní průmysl u nás udržel. Proti komu? Proti konkurenci v cizině? Ale my víme, že je to právě cukrovarský kapitál, kapitál našich strojíren a našich bank, který buduje cukrovary v Bulharsku, v SHS., v zemích pobaltických, a který buduje i cukrovary v Anglii, který tedy buduje továrny v cizině ke konkurenci našemu vlastnímu cukernímu průmyslu.

Na nás se žádá hospodářský nacionalismus, patriotismus vůči cukrovarské industrii. Ale totéž se nežádá od financiérů československých, kteří, když jim to vynese, docela klidně se nerozpakují financovati konkurenci našemu průmyslu cukernímu v cizině.

Velectění! Pan náměstek min. předsedy ve svém exposé pronesl větu, která - o tom nechť je ubezpečen - bude míti ve veřejnosti zvláště živou odezvu. "Jiná jest otázka", praví totiž, "aby nebyl cukr zdražen nad nutnou potřebu". Především tedy třeba konstatovati, že páni z vládní většiny se zdražením cukru počítají - ne sice dnes, pro tuto dobu před volbami, kdy toho politicky mohou nejméně potřebovati, a ne snad také o 60 haléřů.

Dále pokračuje pan náměstek min. předsedy: "Pokud se tvoří cena ve volné soutěži, je tato regulátorem sama." Tvoří se ceny cukru u nás ve volné soutěži? Prosím, kde je ta volná soutěž? Když jsme protestovali proti zdražení cukru, asi tuším před půl třetím rokem, tehda nám bylo odpovídáno z řad cukrovarníků i agrární řepařské buržoasie, že se musíme říditi poměry světového trhu, že stoupá-li cena cukru na světovém trhu, musí stoupati také u nás. Když však cena na světovém trhu klesala a klesá, pak už nemají býti pro nás směrodatnými poměry světového trhu?.

Ale, velectění, já konstatuji, že ani u nás doma není žádné konkurence cukerní, že u nás je monopol, ne sice monopol státní, ale za to tím horší monopol úzké podnikatelské kasty, co více, prosím, několika tuctů lidí, kteří ovládají miliardovou industrii, kteří ovládají ohromné hodnoty hospodářské a kteří si, jak viděti, troufají dupnouti si i na samu vládu.

Všechny cukrovary, kolik jich máme v republice, všech 162 podniků, je v kartelu. Neopovažujte se, je-li vám cena cukru v jedné továrně vysoká, jíti si pro cukr do továrny druhé. O nic laciněji jej nedostanete. Konkurence na cukerním trhu domácím v domácí výrobě je úplně vyloučena. O to se postaral kartel. Můžeme si tedy koupiti cukr cizí? Máme aspoň zahraniční soutěž? Také nemáme. Je tu vysoké 300 Kč přesahující clo na dovoz metrického centu cukru. Cukrovarská výroba dovedla se zbaviti v nitřní soutěže kartelem a zahraniční soutěže vysokým, přemrštěným cukerním clem, takže máme tu dnes vyložený monopol.

A pánové, vy nám budete říkati, že ve volné soutěži tvoří se ceny konkurencí, která je regulátorem? Tu není žádné konkurence, tu je, pravím, monopol jak možno nejhorší. Myslím" že všem nám i široké veřejnosti tane na mysli otázka, co učiní vláda v této věci. (Posl. Svoboda: Udělala prohlášení!) Udělala prohlášení, neupřímné, vypočtené na oklamání voličů, prohlášení, které svědčí o značných rozpacích, které svědčí o tom, že vláda neví, co počíti. Ale je to konec konců pochopitelné. Slibuje řešiti celý problém. Kdy? Jak? O tom nevíme nic. Ostatně, pánové, zdá se mi, že tady má býti kozel zahradníkem. Interpelace vládních stran včera podaná ve věci cukru je komická už tím, že první její podavatel je předsedou správní rady cukrovaru. A kolik jiných vlivných, vážných činitelů vládní většiny je úzce spjato s cukrovarskou výrobou, to je přece obecně známo. Ale vláda sama, aby byla situace ještě komičtější, je členem cukrovarského kartelu a sám p. náměstek min. předsedy ji v kartelu představuje. Stát má 2 cukrovary. Zvoleňoves a Smiřice, a s těmito 2 cukrovary je stát v cukerním kartelu. Když již nechce nic učiniti ze své úřední povinnosti s ohledem na to, aby neporušil práva pána v domě, individuelní práva cukrovarníků v jejich fabrikách, snad by mohl aspoň uplatniti svou vůli, svůj hlas jako člen cukrovarského kartelu. Vždyť má silný, mocný vliv v hodonínském koncernu, kde má za nějakých 16 milionů akcií, vždyť má své 2 cukrovary a snad má také nějaké slovo v tom spolku pánů Mandelíků, Mašínů a spol.

Vládní prohlášení slibuje dvě věci, z nichž jedna vylučuje druhou. "Státu vzniká tedy úkol za tohoto vývoje" - praví p. náměstek min. předsedy - "udržeti svůj vliv nad mocenským činitelem, ovládajícím celé výrobní odvětví." To zní hodně kurážně, ale kde jsou nějaké činy? Ale druhou větou, hned následující, vláda praví: "Vláda očekává, že bude třeba nastoupiti jinou cestu cestu nejúspěšnější, rozumné dohody k zabezpečení zájmů veřejných a tím i spotřebitelských". Ale co když té dohody na druhé straně pánové si nebudou přáti, co učiní vláda? Ostatně je vláda povinna dohodovati se s takovýmito organisacemi podnikatelskými, které plijí na její usnesení a které tímto způsobem proti ní revoltují? Nevím, jak si představuje p. náměstek min. předsedy dohodu s cukrovarníky po tom všem, co mu provedli. K tomu náleží, myslím, velmi mnoho optimismu, domnívati se, že se spokojíme těmito kulatými slovy, vůči nimž skutečnost je v naprostém rozporu. Jsem přesvědčen, že také on neví, jak na to. Zatím strana, jejímž on je šéfem, svolává v Praze veřejnou schůzi proti "nestoudnému diktátu cukrovarníků". (Výkřiky.) Tedy jednu svíčku čertu a druhou pánu bohu. To je křesťanský solidarismus.

Ke konci svých vývodů musím upozorniti ještě na něco. Každá snaha, zaraziti a znemožniti státu a veřejnosti boj se škodlivou politikou cukrovarnickou, musí selhati. Velectění, kdo jsou to ti ředitelé naší cukrovarské politiky? Pár bohatých jedinců, pár zdejších a cizozemských bank a pak nějaký tucet agrárních cukrovarníků, kteří provádějí cukrovarskou výrobu teprve nějaký čas, kteří se zaučují. To jsou ředitelé cukrovarské industrie, té industrie, která, jak slyšíme z úst cukrovarských magnátů, i z úst pana náměstka předsedy vlády, pana ministra financí a jiných vládních činitelů, má tak ohromný význam pro náš stát a naše národní hospodářství.

Velectění, nezdá se vám, že se to dříve či později musí zhroutit? My máme nyní na účet veřejný, státní a konsumentský sanovati cukrovarskou výrobu, tu výrobu, v níž rozhoduje pár bank a pár bohatých jedinců, v níž je dělník ničím, v níž je konsument ničím, v níž stát hraje úlohu pátého kola u vozu a v níž těžce zápasí o vliv drobní a střední řepaři. Pánové, tak to myslím nepůjde. My věříme, že cukrovarské industrii daří se dnes hůře. Chceme i věřiti, že by pomoci potřebovala. Chceme však věděti, do jaké míry, v čem to spočívá a jakých prostředků bylo by potřebí užíti a i náš souhlas k takovýmto potřebným prostředkům musí býti vázán na jednu podmínku; aby ti, kteří mají platiti na cukrovarskou výrobu a její sanaci, kteří mají nésti břemena, v této organisaci výrobní také spolurozhodovali. Není možno, aby nadále o 162 našich cukrovarech toho ohromného významu, který tato industrie má, rozhodovali páni Mandelíkové a Mašínové a spol., aby, když se jim vede dobře, peníze si nechali, a když se jim vede zle, přišli na stát a konsumenty a chtěli: plaťte! My musíme žádati účast na cukrovarské výrobě pro konsumenty, stát a dělníky této výroby. Tato vláda ovšem tuto předpomínku každé úspěšné sanace cukrovarské výroby splniti schopna není, poněvadž to je vláda vrstev podnikatelských, je to vláda účastníků toho kapitalistického řádění cukrovarnického. Tato vláda není schopna vésti ani své úřední záležitosti, tato vláda nemá tím spíše způsobilosti, aby vedla záležitosti jiných. (Výborně! - Potlesk čsl. soc. demokratických poslanců.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Schweichhart. Dávám mu slovo.

Posl. Schweichhart (německy): Jménem klubu německých soc.-demokratických poslanců mám učiniti toto prohlášení:

Včerejší vývody náměstka předsedy vlády mají ten smysl, že vláda úplně, na celé čáře a ve všech bodech ustupuje před útokem cukerních baronů. Během týdne se stalo toto:

Dne 31. srpna "osmička" - sice protiústavní, ale ve skutečnosti nejvyšší úřad demokracie občanského bloku - přesně a jasně prohlásila, že vláda a koalované strany učiní potřebná opatření proti zdražení cukru. Za tři dny po tomto prohlášení předem zřejmě vypočteném na podvedení veřejnosti odpověděl cukerní kartel tím, že zvýšil cenu cukru o 60 h na 1 kg a při tom se zjevným cynismem prohlásil, že cukerní kartel nemá jiné volby než buď uložiti výpalné státní pokladně nebo vydrancovati spotřebitele. Opět tři dny poté vláda v křesťanské pokoře spolkla tento zvučný poliček. Pan ministr Šrámek si přeje, aby se o zdražení mluvilo naposledy, dříve však o všech jiných prvcích otázky, kterou vláda prý chce rozřešiti v celém jejím rozsahu, ale k jejímuž rozřešení nebo byť jen prozkoumání vláda nepřispěla ničím než několika mlhavými a ubohými frázemi.

Pan ministr Šrámek zjišťuje, že otázka úvěru, to znamená jinými slovy závislost průmyslu na velkobankách, jest důležitější než všechny obchodové daně. Na tom jest tolik pravdy, že lichvářské podmínky bank mají velký podíl na zdražení všech výrobků. Ale domnívá-li se pan ministr, že zemské úvěrní ústavy budou moci prolomiti železný kruh finančního kapitálu, lze se tomu jen smáti. Kdož by téhož dne, kdy vláda poklesla před diktátem cukerního kartelu, byť jen věřil, že vláda bude moci nebo aspoň chtíti dostati se bankovnímu svazu na kobylku! Kromě toho bude musiti dokonce i tato vláda poražená slepotou nahlédnouti, že zdražení cukru již nastalo, kdežto vybájené rozřešení úvěrové otázky může míti účinek v nejlepším případě po letech.

Vláda slibuje, že vývozní cukr bude osvobozen od obchodových daní, to jest dovolává se návrhu podaného před parlamentními prázdninami, o němž dnes i malé děti vědí, že se naprosto nehodí k rozřešení této otázky. Nebo se vláda skutečně domnívá, že jest možné se 40 miliony Kč zahájiti obchodně politickou válku s Anglií, naprosto nehledě k tomu, že nové diferencování v daňovém zatížení domácího a vývozního cukru jest vývozní prémií, naprosto nezahaleným dumpingem a tudíž nutně musí způsobiti odvetná opatření, jež by musila učiniti ilusorním beztoho skromný výsledek osvobození od daně.

Na menší zatížení spotřeby, na uvolněni všech potravin, nikoliv jen vývozního cukru od daně obratové, na zrušení nebo byť i jen snížení cukerní daně vláda nepomýšlí. Ona prý vidí, praví se v prohlášení, svůj úkol proti cukernímu průmyslu nikoliv v tom, že by snížením spotřebních daní uhradila všechno, co cukernímu průmyslu schází k rovnováze. Ani ve snu nám nenapadá, abychom žádali snížení daně ve prospěch cukerních baronů, kteří rok za rokem hromadí milionové zisky, jimž na tom nezáleží, ztratí-li na pařížské burse v pochybných spekulacích s cukrem několik set milionů, kteří právě shrábli ohromný dar daňové reformy, kteří si na základě této reformy a zákona o stabilisačních bilancích tvoří ohromné reservy osvobozené od daně, a to jen proto, poněvadž jim vláda dovoluje jejich kalkulační tajemství zastříti hustým závojem, takže mohou předstírati, že se cukerní magnáti octli v nouzi. Čeho však žádáme a co jest sociálně a hospodářsky stejně nutné, jest radikální zrušení spotřebních daní ve prospěch spotřebitelů. Zkoumáme-li hospodářsky politická opatření vlády od prvního dne její činnosti, nacházíme stále nové útoky na životní úroveň obyvatelstva, cla, hromadné daně, rušení ochrany nájemníků, zničení komunální politiky, ale marně hledáme byť i jen jediné opatření na ochranu spotřebitelů. A přece kromě kapitalistických vrstev přímo na tom zájem majících nikdo nepochopí, že se státní pokladna mohla vzdáti čtvrt miliardy, aby mohla snížiti daně z majetku, že však o nižším zatížení spotřeby nesmí se pronésti ani slovo. Výnosy nepřímých daní zvyšují se rok od roku. Daň z obratu, spotřební daně, přebytky tabákové režie poskytly v prvních pěti měsících letošního roku o 250 milionů Kč více zisku proti stejnému období loňského roku. Neudrží se tedy ani fiskalistické důvody proti snížení spotřebních daní ve prospěch spotřebitelů. Holý fakt jest, že vláda nemůže pro spotřebitele nic učiniti, poněvadž nic učiniti nechce, poněvadž jest výkonným orgánem kapitalistů, jejich nejlepší pomocnicí při vykořisťování. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Ale výklady ministrovy stávají se nedobrovolně komickými, když vykládá, že syndikalisovaná výroba ve veřejném zájmu vyžaduje kolektivu a že pro stát tedy nastává úloha udržeti svůj vliv nad mocenským činitelem, jenž ovládá celé odvětví výroby, a když pan ministr týmž dechem oznamuje, že vláda k udržení tohoto vlivu nic, ale zhola nic nepodnikne. Včera byla sněmovně předložena odpověď na interpelaci, ve které vláda zaujímá stanovisko k interpelaci našich klubovních kolegů Pohla, Dietla a soudruhů o hospodářském stavu. Tato interpelace, to jest také charakteristický příspěvek ke způsobům československého parlamentarismu, jest datována dnem 5. listopadu 1927. V této odpovědi na interpelaci, jejímž ostatním obsahem se naše strana ještě bude zabývati, opakuje vláda frázi již k omrzení obehranou, že stále jest vedena snahou účelně potírati kartely jakéhokoliv druhu, pokud jeví škodlivé účinky. Nepustila z tohoto důvodu se zřetele vydati podle potřeby zákon o kartelech. Nuže, potřeba jest zde. Volá-li něco přímo po zákonu proti kartelům, jest to cenová politika cukerního kartelu. Téhož dne, kdy byla vydána zmíněná odpověď na interpelaci, oznamuje náměstek předsedy vlády prostě naslouchající veřejnosti, která čeká na ohlášená opatření proti zdražení cukru, že vláda zamýšlí pokusiti se o rozumnou dohodu s cukerními barony. Ovšem proti kartelovým magnátům nelze vyvésti četníky, jako proti stávkujícím dělníkům, usnesení cukerního kartelu nemůže vláda zastaviti, jako nejnevinnější resoluce samosprávných sborů. Táž vláda, která pro dělnickou třídu, pro každé oposiční hnutí zná jen zákazy, pronásledování a potlačování, stojí proti cukernímu kartelu bezmocná se svázanýma rukama.

Při tom není naprosto pravda, že by vláda neměla žádných prostředků, jimiž by zlomila cenový diktát kartelů. Nemůže-li se již odhodlati vyhověti našemu návrhu, podle něhož cukerní kartel by byl postaven pod kontrolu celé veřejnosti, vytváření cen cukru by bylo závislé na rozhodném vlivu spotřebitelských organisací, a reorganisace a technické vybudování cukerního průmyslu by byly provedeny na útraty nezměrných zvýšených zisků jednotlivých velkopodniků; neodhodlá-li se vláda prosaditi ani zákon o kontrole kartelů v menším rozsahu, než žádáme, pak by přechodné zrušení cla na cukr, ba dokonce prosté jeho snížení o částku rozpětí mezi domácí a vývozní cenou cukru úplně postačilo, aby cukerní kartel donutilo ke snížení ceny. Víme, a v tom souhlasíme i s učiteli národního hospodářství, že jen snížení ceny, že jen zvýšení domácí spotřeby, jež v nejbohatší na cukr zemi světa jest nanejvýš nízká, může přivoditi skutečné rozřešení této otázky, rozřešení, jež spotřebitelům umožňuje přiměřeně využíti tak důležité lidové potraviny, jež však zároveň jest jediným prostředkem, jenž průmyslu může trvale poskytnouti nutnou základnu pro odbyt.

Za těchto okolností jest samozřejmé, že musíme odmítnouti vládní prohlášení. Méně samozřejmé, ba dokonce naprosto nepochopitelné naproti tomu jest, jak vládní strany, které se před týdnem zavázaly, že zamezí zdražení cukru, mohou hlasovati pro toto vládní prohlášení, které ve své podstatě nepraví nic jiného, než že cukr přese všechny řeči koaličních stran zdražen bude. Dne 2. září psal časopis "Deutsche Presse": "Za prvé dlužno především vyzvati vládu: nepovolit! Cukr nesmí býti zdražen, vláda však se nesmí ani podvoliti pokusu, aby jí bylo vnuceno "mírné" zvýšení ceny." Téhož dne se usneslo křesťansko-sociální říšské vedení strany vyzvati vládu, aby užila všech zákonitých prostředků, aby účinně vystoupila proti zdražení životních potřeb. Dne 5. září sešlo se říšské vedení svazu zemědělců a jak oznamuje časopis "Landpost", zaujalo "nejostřejší" stanovisko proti zdražení cukru. Obyvatelstvo, jež čeká na hlasování o ministerském projevu, volá ke křesťanským sociálům: Nepovolte, cukr nesmí býti zdražen; žádá od členů svazu zemědělců, aby nejen ve zprávách pro tisk, nýbrž i zde ve sněmovně zaujali nejostřejší stanovisko proti zdražení cukru. Budou-li přes to vládní strany hlasovati pro vládní prohlášení, neznamená to nic jiného, než že agitace, kterou v posledních dnech provozovaly proti zdražení cukru, byla komedií, přímo úmyslným podvodem obyvatelstva, a bude naším úkolem pečovati, aby se obyvatelstvu otevřely oči, aby stále více vzrůstalo beztoho rostoucí poznání, že pracující masy mohou si vybojovati zlepšení svého živobytí jen porážkou panujícího měšťáckého bloku, jen bezohledným súčtováním s měšťáckými stranami.

Předkládáme dnes společně s českými soc. demokraty sněmovně návrh, aby se vyzvaly příslušné parlamentní výbory, aby prozkoumaly všechny výrobní základy cukerního průmyslu a řepařství, odhalily kalkulační tajemství cukerního kartelu a tak vypracovaly možnosti řešení, jež jsou v zájmu veškerého obyvatelstva. Budou-li se vládní strany zdráhati vkročiti na tuto cestu, chtějí-li rozřešení cukerní krise přenechati dohodě kapitalistické vlády a cukerního kapitálu, pak obyvatelstvo dovede z toho vyvoditi své důsledky. Schvaluje-li většina loupežné tažení proti obyvatelstvu, pak tím rychleji přejde obyvatelstvo k dennímu pořadu přes celou politiku této většiny. (Potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)