Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má pan posl. Hampl.

Posl. Hampl: Slavná sněmovno! Vývoj hospodářských a politických poměrů za poslední dvě léta vykazuje u nás tolik markantních zjevů, že považujeme za svou povinnost, abychom se jimi zabývali nejen s hlediska oné kritiky, jak se všeobecně čeká od mluvčího oposiční strany, nýbrž abychom s úzkostlivou objektivitou posoudili tyto zjevy také s hlediska státního zájmu. Nemíním tím nijak předbíhati rozpočtové debatě, ale chci podškrtnouti právě z poslední doby některé zjevy, které ostře osvětlují poměry ve státě a činnost vlády, resp. činnost vládních stran.

Když se tvořila českoněmecká koalice, posoudili jsme její utvoření jako nesporný pokrok. S hlediska státního jsme viděli, že po prvé byl proveden důkaz, že za určitých situací lze se také pokusiti o vážné dorozumění mezi oběma národy, které jsou pilíři tohoto státu. Na tomto faktu nic nezměnila ta okolnost, že jsme musili program této koalice velice ostře zamítati a že jsme zejména ostře posuzovali hnací sílu, která vedla k utvoření této koalice. Věděli jsme, že její program jest sociálně, politicky a kulturně čistě reakční a že tmelem tohoto spojení není nic jiného, než poskytování vzájemných výhod, které v prvé řadě šly na účet hospodářských a kulturních statků malého lidu. Svědčí o tom všechny dosavadní činy této vlády: reforma veřejné správy, odnětí volebního práva vojákům, finanční zákony samosprávných svazků, daňová reforma, pokus o generálské pense a zejména postup vlády v otázce sociálního pojištění. My jsme všechny tyto pokusy a všechny činy vlády označili za reakční a lidu nepřátelské a když jsme zejména ostře vystoupili ve své kritice, mohl skutečně vzniknouti dojem, že jde o kritiku přehnanou, která postrádá věcné argumentace. Dnes, když již máme určitý časový odstup a když již můžeme sledovati účinky některých opatření zákonných a prakticky je posouditi, mám za to - a tím se netajili také příslušníci vládních stran - že mnohé z toho, co bylo odmítáno jako nespravedlivá naše kritika, stává se dnes majetkem také četných příslušníků vládních stran.

Jest nesporným faktem, že utvoření občanské koalice znamenalo prudký výkyv napravo, a my jsme nebyli tak naivními, abychom neporozuměli, že ve vývojovém dění jest střídání za velmi prudkých výkyvů velmi časté. Jiná jest ovšem otázka, jak posuzovali vedoucí politikové dnešní koalice tento prudký výkyv napravo. A tu soudím, že dnes jest jasné a dá se to také velmi dobře ukázati zejména na vývoji některých událostí, že zde při tomto prudkém výkyvu napravo chybí nutný korektiv politického rozhledu, politické moudrosti a politické umírněnosti. (Tak jest!)

Dnešní koalice se tehdy etablovala, proniknuta pocity nevraživosti, proti socialismu a byla ve svých jednotlivých částech také plna pocitu odvety za poválečné revoluční období a nastoupila v prvé řadě protidemokratické tažení. Svědčí o tom její postup proti volebnímu právu vojáků. Prohlašovala, že vojsko musí býti ušetřeno politických vlivů, zatím co politisující generály nechala volně řáditi. V reformě politické správy uplatnila měrou vrchovatou své tendence, nemohouc podniknouti přímý útok na principy všeobecného práva volebního, učinila tak oklikami jeho zhoršením a jmenováním zástupců do okresních a zemských výborů. To, co způsobily finanční zákony samosprávných svazků, bylo zde několika mými kolegy vylíčeno velmi přesvědčivě a velmi drasticky.

Nechci se dotýkati detailů, ale chtěl bych ukázati na některé charakteristické okolnosti, jichž všimnouti si, soudím, je naší povinností nejen jako příslušníků oposiční strany, nýbrž v prvé řadě jako příslušníků tohoto státu. Lituji, že této diskusi není přítomen pan náměstek předsedy vlády. Soudím však, že nemůže také nic ostřeji charakterisovati poměry ve vládě, jako ta okolnost, že z poslanců vládní koalice se vůbec nikdo neujal slova, že zůstalo při pouhém prohlášení pana náměstka předsedy vlády, o němž se ještě zmíním. Ministr financí dr Engliš, jemuž nechci upírati vědeckou kvalifikaci, není socialista, ale měl silné ambice býti pokrokovým ve finanční vědě a v národním hospodaření. A nyní podívejme se, snad ministr dr Engliš chtěl uplatniti některé ze svých názorů! Dr Engliš mínil, ale koalice a zejména její nejsilnější strana, agrárníci, měnila. Všimněme si jen daňové reformy! Pochopuji, že dosud trvají občanské většiny ve státě a dokud stát je vybudován na principech soukromého vlastnictví, potud se považuje každý zásah do principu soukromého vlastnictví za nebezpečný. A my jsme také od dr Engliše nečekali, že by chtěl podobný pokus činiti, ale dr Engliš i při svých názorech přec jen se pokusil, když už ne spravedlivě, aspoň relativně břemena děliti, a víme, že tehdy byl poražen, že zejména při té supremaci strany agrární předloha tak, jak ji mínil dr Engliš, byla zkřivena a že konec konců dr Engliš musel kapitulovati. (Výkřiky posl. Remeše.)

Všimněme si jinak onoho přesouvání břemen na bedra nemajetných! Nechci se dotýkati cifer, ale v exposé pana ministra financí přece, i když se to vykládá určitým způsobem, je konstatován fakt, že daní přímých ubývá. Do jaké míry rostou daně nepřímé, o tom svědčí ta okolnost, o jakou míru vzrostla daňová břemena samosprávnými poplatky za dnešní tísnivé situace. Nechci tím opakovati nic, co zde bylo tolikrát řečeno, chci jen dovoditi, že pro toho, kdo chce býti moudrým politikem, musí býti jasno, že krok za krokem vznikají a rostou nová břemena a že tato politika musí nezbytně přinášeti své konsekvence nikoli pro oposici, nýbrž zejména pro strany, které dnes tvoří vládní většinu.

Vláda předkládá rozpočet a velmi zdůrazňuje jeho aktivitu. Avšak aktivita rozpočtu není snad jen pouhé konstatování radostného fakta, že rozpočet stal se aktivním, z toho mohou snad míti radost naivní lidé, jimž tento fakt sám o sobě, aniž by přemýšleli, stačí k tomu, aby se domnívali, že hospodaření ve státě je v pořádku. Nechci se ani dotýkati onoho finančního stavu, ve kterém se nalézají okresy a obce, a jehož důsledky také ucítí státní finance. O tom není sporu, poněvadž to znamená ochromení veřejného podnikání vůbec. Ale když mluvíme o aktivním rozpočtu, o aktivní bilanci platební, nesmíme zapomínati, že tento fakt jest jen projevem hospodářského života, že byla roztočena kola, a že tento fakt sám o sobě také znamená, že stát zejména za této situace má své určité povinnosti k širokým dělnickým vrstvám v prvé řadě. (Souhlas a potlesk poslanců čsl. strany soc. demokratické.) Tak vyhlížejí věci pro nás. Všimněme si, vážení pánové, sousedního Německa! Vždyť my nechceme svou argumentací nikoho abych užil toho slova - "überrumpeln".

Německo ve smyslu Dawesova plánu jest povinno spláceti ročně enormní částky na reparacích, a dostálo jim až dosud. Za letošní rok bude reparační splátka činiti 2.5 miliard marek, ale toto Německo v této době zdokonaluje soc. politické zákonodárství. (Slyšte! Slyšte!) Německo přispívá dnes ze svého rozpočtu, poněvadž zákon o starobním a invalidním pojištění jest již dlouhá léta v akci, obnosem 350 mil. marek státního příspěvku, jinými slovy, skoro 2.5 miliard v našich korunách. Politicky to znamená velmi mnoho. Netajíme se tím, že i když máme českoněmeckou vládu - a ze mne nemluví škodolibost, nemá to ceny - tato vláda není dávno homogenní, že tato vláda, kde si jednotlivé její složky navzájem dělaly, co mohly a více už sebrat - abych užil toho termínu - nemohou, že tato vláda a koalice ztratila svou soudržnost. Ale soudím, že politickou povinností zejména vedoucí národnosti v tomto státě jest, aby dělala politiku alespoň střízlivou a moudrou. Domníváte se, že připoutáte německé dělníky v Ústí n. Lab. a Podmoklí k tomuto státu, když ve svém druhém státě mají daleko lepší soc. politické zákonodárství? Je to moudrá politika s hlediska státu? Nebo dívejme se jinak! Republika měla své tísnivé okamžiky, když se bála přepadu Maďarska. Tehdy Horthy byl bezmocný zejména proto, že při jeho politice nešla za ním dělnická třída a maďarský národ. V tom byla slabost Horthyho.

Aktivní platební bilance znamená další povinnost. A já bych zase pěkně prosil, aby nevznikl dojem, že kritisujeme za každou cenu. Nemá to významu. Aktivní platební bilance znamená, že je stát povinen pomocí vnitřních půjček prováděti v první řadě rozsáhlé investice. Podívejte se dnes na dráhy! Nechci mluviti o tom, že dráhy jsou letos mimořádně exponovány. Snad tento fakt něco znamená, ale nesmíme zapomínati, že dráhy přestaly investovati, investují nepatrně, že se devastuje vozový park a že, když dochází ke kalamitám, chce se to opravovati naivními úředními opravami. Je to tak, jako svého času s Galileim. Oprava se otiskne, ale ono to přece nejezdí, a tak je to i zde. Vždyť tento postup se strany ministerstva železnic je nevážný. Kdyby ministerstvu záleželo na tom, aby informovalo veřejné mínění, má možnost si zavolati žurnalisty denního tisku a provésti výklad. Ale dáti úřední opravu, která nota bene z 90% přiznává všechno, co se vytýká, jest nejenom nerozumné a nepolitické, nýbrž poněkud to snižuje a vytváří to o našich nejvyšších úřadech mínění, která nejsou lichotivá.

Zvláštní kapitolou - a toho se chci dotknouti - jest otázka cukru a generálských pensí. O cukru nechci mluviti s hlediska cenového. Mělo to svou příchuť. O cukru se rozhodovalo - a to není mínění osobní - v kanceláři dr Preisse. Živnostenská banka patronisovala porady, na kterých se usnesli cukrovarníci na svém známém puči. (Slyšte! Slyšte!) V podstatě to měl býti výpad proti pověstnému šuplíku preláta Šrámka. (Výkřiky poslanců čsl. strany soc. demokratické.) Cukrovarníci totiž tvrdí, že p. náměstek předsedy vlády má ve svém šuplíku řadu petic, na něž nedává odpovědi. A tento puč měl býti páčidlem. Slavná sněmovno! Nám může býti lhostejno, jak se baví p. Preiss a Msgr. Šrámek. Nás to nemusí zajímati a mohou býti situace, pánové, kdy konec konců v zákulisí dochází k určitým diferencím. Ale my se musíme podívati, jak při tomto konfliktu pochodil stát. O to tu jde. Nechci se dotýkati toho, jak při tomto konfliktu pochodili konsumenti To vyložili moji kolegové velmi přesvědčivě a velmi dobře. Ale my nesmíme zapomínati, že této koalici dočasně byla svěřena správa tohoto státu. A tato koalice má všechnu povinnost, aby stát na své prestiži netrpěl.

Tak musíme posuzovati věc. Je smutné, že to musíme prohlašovati my. Prosím, my máme zde v rukou prohlášení vlády. A náměstek min. předsedy musí odpustiti, když při nejobjektivnější kritice musíme prohlásiti, že toto prohlášení vůbec nestačí. Je možno, aby po tom, co se stalo, mohl předseda vlády konstatovati docela prostě, že vláda nepovažuje zdražení, jak se stalo, za odůvodněné? A říká také, proč, že neběží ještě o suroviny, o materiál, který již byl zdražen. Tak dobrá, prosím, kdo pak je odpovědný za ten nesmírný poplach, za to, co jmenujeme útokem? Je možné, aby v některém jiném státě odvážila se kterákoliv skupina průmyslová podobného postupu? (Výkřiky.) Jak to bylo ve státě, kdy ještě nebylo všeobecné právo hlasovací? Vzpomeňte, kolik moci měla Pražská železářská společnost ve staré Vídni a železářský kartel tehdá vůbec, a přesto všecko dovedla rakouská vláda, či lépe řečeno sekční šéf v ministerstvu obchodu svésti souboj s touto společností a vyhráti! Zde zůstává tím poraženým vláda a stát se svou prestiží. To je to nejbolestivější na celé věci. (Potlesk čsl. soc. demokratických poslanců.)

Pánové, mluvíme-li o generálských pensích, podívejte se, že my jako oposice jsme slabými v táboře levém, poněvadž jsme rozbiti, ale jsme silnými, poněvadž vaše politika je nemoudrá. Krok za krokem dokazujete, že poměry jsou nemožné. O generálské pense svedl se bezohledný boj. Vystupovali jsme proti a dokázali jsme, že se generálské pense příčí nejen citu, nýbrž i hospodářským a politickým poměrům. Konec konců se ukázalo, že tento rozběh byl marný, že byl zbytečný a že se vláda jím jenom blamovala. A tak jsme viděli, že krok za krokem se koalice vystavovala porážkám. My bychom si tyto porážky konec konců mohli škodolibě přáti, kdyby při tom představa té autority, která něco znamená v každém státě, i kdyby běželo o socialistický stát, tak příliš netrpěla.

Pánové! Nyní jenom docela stručně k závěru: Chtěl jsem ukázati, že považujeme poměry za nemožné. Spoléhání na číselnou většinu je krátkodeché. Mně nenapadá říci, že doufám, že nové volby přivedou velký přesun moci. Nechci tvrditi, že by se mohly dělnické strany domoci majority úspěšnými volbami. V to nedoufám, ale o to mně nejde. Mně nejde o ty lidi, kteří stojí v socialistických táborech, ty nemusíme přesvědčovati o tom, že politika koaliční není dobrá, ale v prvé řadě jde nám o to, aby straníci vaši - a každá strana skládá se z části fanatických straníků a z části těch, kdož dovedou ještě přemýšleti - nabyli přesvědčení, že opravdu měli jsme zde vládu politicky neprozíravou a nemoudrou. Jen té okolnosti dlužno přičísti na vrub, že mohl váti tak ostrý vítr z prava, že dělnický tábor byl rozbit. Ale přes to rozbití jsou vždycky přece jen určité meze, kam smíme jíti.

Co vláda udělala v otázce sociálního pojištění, to není prostě možné. Vážení pánové, to byl také jeden z takových marných skoků. Ale doufám, že posléze konec konců sociální pojištění nějakým způsobem dostane se na svět, že v poslední chvíli probudí se rozvaha aspoň v části vládních stran. Vždycky však tady zůstane pocit trpkosti a nedůvěry, zejména proto, že nikdo se nebude cítiti bezpečen i na zákonné půdě, zejména tehdy, kdykoliv má dojíti ke změně nějakého režimu. Vy jste vnesli do politického života morálku, která je nesmírně nebezpečná a která se musí na podobné politice vymstíti. Jen roztříštěnosti dělnického tábora se může děkovati, že mohla se vytvořiti psychologie aspoň v počátečních měsících vlády dnešní taková, že mohl levý tábor ustupovati. Dnes ty dni patří historii. Dnes se musí všichni přesvědčiti o tom, že my můžeme býti sice na chvíli zatlačeni, ale nemůžeme býti přemoženi, abych užil tohoto termínu. To si musíme dnes již přiznati.

Tedy my nesouhlasíme s tím, co dělá koalice. Nesouhlasíme, o tom není sporu, s prohlášením pana náměstka ministerského předsedy. My budeme bojovati. Nechci ani jíti na to pole kulturních výpadů, o které ustavičně jde. Všimněme si však malého mementa. V Kolíně je stávka a jmenování těch, kdož tam jsou stávkokazy, stačí u nás, aby list byl konfiskován. Rakousko to nedělalo. Rakousko bylo přístupno kulturním posudkům svých vědátorů, považovati stávkokaza za toho, kým skutečně jest. Každá vrstva občanská má své stávkokazy a každá snaží se je od sebe odvrhnouti jako zrádce své věci. Jen u nás se musel nalézti státní zástupce, který po třiceti letech zápasů o tento princip přichází a konfiskuje. Jsou to maličkosti, ale charakterisují. A tak bychom mohli jíti krok za krokem dále. Jednu obavu mám, totiž když mám na mysli jubilejní rok, že tento stát po deseti letech svého trvání je dnes slabší vaší vinou než v den svého zrození. Tu, řekl bych, je ona veliká bolest. Dnešní koalice velmi mnoho prohospodařila, velký politický kapitál promarnila. Vedla příliš ostrou demarkační čáru, příliš nahatě ukázala, že stranický nebo sobecký zájem jde jí nad zájem celého státu. Ukázala to velmi markantně ve všech svých složkách, a to bude vždy buditi pocit veliké nedůvěry.

Jsme přesvědčeni, že soumrak této vlády se přiblížil, a dej bože, aby její konec byl lepší začátku, aby nehromadila již další zlo, ne k vůli nám, dělnická třída si svou věc vybojuje, nýbrž jde nám o to, aby nebylo potřebí příliš veliké reparace škod mravních, politických a hospodářských, které by byly způsobeny. (Výborně! - Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má pan posl. Čermák.

Posl. Čermák: Používám této příležitosti zde, abych protestoval a poukázal na methody kapitalistických stran, které zvláště v posledních měsících jsou hodně používány proti státním zaměstnancům jako strašák proti všem, kteří mají odvahu hájiti zájmy své a svých kolegů a nesouhlasí s korupčním systémem v mnohých úřadech. Pánové, rádi se při každé příležitosti oháníte frázemi o demokracii, abyste klamali lid, ale ve své chorobné nenávisti proti komunismu a proti všem, kteří mají jiný názor o vaší státotvornosti a kteří mají jiný pojem o poctivosti a demokracii, v tomto státě počínáte si docela absolutisticky a nerespektujete ani ústavních zákonů republiky. Pánové, počínáte sobě ne lépe jako některý váš hloupý šafář na vašem zbytkovém statku, který na lidi řve a neoceňuje je více než váš dobytek. Že vy nemáte lepších mravů, to dosvědčuje psaní vašich časopisů a referáty na schůzích, kde unisono píšete a mluvíte o vyházení komunistů ze státních služeb, to je těch lidí, kteří sice spravedlivě a svědomitě vykonávají své povinnosti, ale mají proletářskou čest a třídní sebevědomí. Vy nebudete určovati státním zaměstnancům, jaké mají nebo smějí míti přesvědčení, a nemáte k tomu také žádného práva. Máte-li ještě nyní možnost státní zaměstnance a proletariát vůbec utlačovat sociálně a kulturně, není a nebude vám možno stále bráti někomu jeho přesvědčení a city a jejich veřejné projevování.

Máme ještě ústavní zákony, jejichž § 114 praví: "Právo spolčovací k ochraně a podpoře pracovních (zaměstnaneckých) a hospodářských poměrů se zaručuje. Všelijaké činy jednotlivců nebo sdružení, jež se jeví úmyslným rušením tohoto práva, jsou zakázány." § 117 praví: "Každý může v mezích zákona projevovati mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem a pod. Výkon tohoto práva nesmí nikomu býti na újmu v jeho pracovním nebo zaměstnaneckém poměru."

Pánové, kdybyste chtěli vyhazovat státní zaměstnance ze služeb pro jejich přesvědčení, musíte nejdříve zrušiti tyto základní ústavní zákony.

Dále chci se zmíniti o poměrech na železnicích. Poměry na čsl. drahách v důsledku panujícího úsporného systému tak dalece byly zhoršeny, že dnes stav našich železnic možno označiti za přímo kritický, což řada katastrof v posledních měsících plně potvrzuje. Síly zaměstnanců požitkovým zákonem ožebračených jsou dnes do krajnosti vyčerpávány nesmyslnými methodami racionalisačními. V žádném podniku soukromém nesetkáváme se dnes s tak krajním a bezohledným využitkováním sil pracovních, jaké je dnes pravidlem u československých drah. Zákon o osmihodinové době pracovní byl drážní byrokracií zahozen jako kus špinavého hadru a na mnoha místech dnes pracovní doba zaměstnanců připomíná přímo poměry ve středověku. Nejenom že vlastní pracovní výkon na místě zákonných 8 hodin činí také 11 až 12 hodin, ovšem ne honorovaných, ale i doby odpočinku jsou rozděleny tak, že při nich zaměstnanec ztrácí řadu hodin, které do pracovního výkonu se mu nepočítají a vlastní doba odpočinku se tím znovu rafinovaně zkracuje. K tomu přistupuje zhoršování turnusů, zpožďování vlaků, které poškozuje zaměstnance do svých bydlišť se vracejících a které rovněž znamená značné omezení doby odpočinku zaměstnanců, právě tak jako v dílnách rušení přestávek a nešetření platných předpisů zdravotních. A toto nesvědomité a bezohledné vykořisťování sil zaměstnanců se provádí na drahách v době, kdy předchozí restrikcí personál byl decimován.

Za poslední rok doprava drážní stoupla o plných 50 %, ale při této zvýšené dopravě počet železničního personálu o více než 20 % byl snížen. Jestliže již dříve bylo nutné částečné porušování předpisů, aby bylo možno při nedostatečném počtu zaměstnanců dopravu zmoci, dnes je nutno všechny bezpečnostní předpisy porušovati vůbec. Plantážnický systém na drahách dává přednost velkým ziskům před bezpečností dopravy.

Tyto racionalisační metody dané do rukou bezhlavé a nesvědomité drážní byrokracie, stávají se prostě vražedným systémem, kterému tisíce životů padá každoročně za obět. Téměř 13.000 úrazů ročně možno na československých drahách konstatovati, ač vlastní počet úrazů železniční správa se snaží pokud možno utajiti. To znamená, že každý desátý zaměstnanec je během roku postižen úrazem a z nich velká část jsou úrazy smrtelné. S tak velkým počtem a procentem úrazů se nesetkáme u žádného soukromého podniku vůbec.

Ruku v ruce s touto příšernou statistikou úrazů jde velký počet onemocnění. Zaměstnanci při bídném platu špatně živení, racionalisací vyčerpaní, hromadně propadají tuberkulose a jiným chorobám. Neutěšený zdravotní stav zaměstnanců a jeho důsledky možno dnes pozorovati i v hospodářství nemocenské pokladny čsl. drah, které samozřejmě při tak bídných poměrech, ve kterých zaměstnanci jsou nuceni živořiti, za minulý rok skončilo deficitem 6 mil. Kč. A zde opět je příznačné, že železniční správa místo, aby tomu čelila zlepšením existenčních podmínek zaměstnanců, aby jejich poměry upravila tak, aby jejich zdraví nebylo na dráze ničeno tak strašnou měrou, jako se děje dnes, deficit pokladny chce prostě uhraditi tím, že pomýšlí zvýšiti nemocenské příspěvky zaměstnanců a právě opět u těch nejhůře placených ve skupině II. Tedy nových 6 mil. tímto zvýšením příspěvků chce železniční správa vydříti z kapes zaměstnanců. Bude to prostě další pokračování v šílené praktice vykořisťovatelské a opět další zhoršení nejenom poměrů zaměstnanců, nýbrž i celkového stavu čsl. drah.

Během několika posledních roků hospodářství na čsl. drahách bylo reakčním režimem úplně rozvráceno a časté katastrofy z doby poslední jsou pouze nepatrným odrazem toho stavu, do kterého čsl. dráhy kapitalistickými šarfmachry byly uvedeny. Řada katastrof z posledních dob, řada jmen míst, jako Obyšovce, Pardubice, Poříčany, Včelná u Budějovic, Praha, jsou strašnou obžalobou plantážnického systému na drahách panujícího. Je samozřejmé, že za těchto okolností železniční správa štítí se světla veřejnosti a její bázeň před kontrolou tohoto hospodářství je větší než kdykoliv jindy. Dokladem toho je způsob, jakým snažila se železniční správa informovati veřejnost o příčinách katastrofy u Obyšovců na trati Poprad - Košice. Katastrofa, zaviněná neslýchaným šparsystémem, měla býti vylíčena tak, aby zodpovědnosti byli zbaveni ti, kteří ji opravdu zavinili, ale důsledky měly býti vrženy na bedra právě těch zaměstnanců, kteří nepřetržitě upozorňovali zodpovědné činitele na bídný stav trati a technické závady při provozu zaviněné šparsystémem.

Drážní byrokracie dobře je si vědoma katastrofálních důsledků svého hospodářství a proto se snaží skutečný stav čsl. drah před veřejností zakrýti všemi prostředky. Kvalita těchto připomíná rafinovanost praktiky rakouského generálního štábu z doby posledních let válečných. Vedle censury, která bezohledně bílí vše, čím by veřejnost o kritickém stavu čsl. drah mohla býti informována, jest to ovšem v prvé řadě známá taktika zapírání a otevřených lží. S touto pštrosí taktikou souběžně jde taktika zastrašovací.

Nespokojenost, mezi železničním personálem dnes všeobecná, má býti krocena hrozbami, persekucí a pustým nezákonným terorem. Zprávy šířené o propouštění komunistů ze státních služeb svou tendencí jsou určeny nejenom do řad uvědomělého proletariátu, nýbrž jejich cílem na prvém místě je desorientace a zastrašení veškerého železničního personálu. Drážní byrokracie dobře je si vědoma, že odpor zaměstnanců proti požitkovému zákonu se podařilo pouze dočasně reformistům rafinovanou sabotáží utlumiti. Drážní byrokracie dobře ví, že hrob, který byl vykopán exekutivě vůdci Unie a Jednoty, jest pouze dočasným hrobem spravedlivých požadavků železničního personálu a že tyto požadavky v době nejkratší objeví se zde opět a ještě měrou větší, objeví se prostě proto, že dnešní poměry zaměstnanců jsou naprosto neudržitelné a boj za novelisaci zákona čís. 103 a odstranění nesvědomitého racionalisačního běsnění dnešního jest neodvratný.

Hospodářský boj na drahách je diktován nutností, je diktován neudržitelností poměrů, do kterých zaměstnanci kapitalistickým režimem na drahách za přisluhování reformistů byli uvrženi. A zde nutno hledati příčinu, proč drážní byrokracie persekučním poplachem se snaží v řadách zaměstnanců šířiti bázeň a proč právě příslušníkům železniční sekce MVS v prvé řadě je hrozeno. Hrozí se právě těm, kteří na železnicích tvoří avantgardu třídně uvědomělého železničního proletariátu a kteří mohou jedině býti jádrem, okolo kterého mohly by se masy zaměstnanců soustřediti k jednotnému svornému odporu proti reakčnímu režimu a kapitalistickým metodám drážní byrokracie. Byli jsme to právě my, kteří houževnatě jsme prosazovali boj za novelisaci zákona čís. 103, kterým především tisíce smluvních dělníků bylo zklamáno. Důsledky zákona dolehly nejtíže na ty nejubožejší - vrchní stavba byla téměř úplně ze stabilisace vyřaděna - zde právě reakční režim a byrokratická libovůle nahromadily tolik nespravedlnosti a nesvědomitého zotročení zaměstnanců, že výbuch všeobecného odporu byl pouze otázkou času. Náš návrh úpravy platů smluvních dělníků, ve kterém jsme žádali 4 Kč hodinového platu, právě tak jako návrh na úpravu dovolených a náš odpor proti jakémukoliv rušení režijních výhod právě tak jako zhoršování turnusů, to všechno snažení, při kterém jsme kapitalistickému režimu se stavěli v cestu a hájili práva zaměstnanců, to vše bylo důvodem pro železniční správu, aby pomocí reformistů naše posice, mezi železničním personálem stále silnější, se snažila oslabiti, jinak hrozilo reakčnímu režimu nebezpečí úplného zhroucení pod náporem sjednocených mas železničního proletariátu.

Persekuční poplach živen je dnes v řadách zaměstnanců pomocí, kterou reakční režim poskytl reformistickým vůdcům, aby uvědomělejší část členstva jejich byla opět zastrašena a tím postupujícímu radikalisování mas železničního proletariátu byly položeny opět meze. Ruka ruku myje. Zato že reformističtí vůdcové pomáhali reakčnímu režimu, dnes opět tento režim tímto rafinovaným způsobem pomáhá reformistům. Nutno přiznati, že tento záludný plán se částečně zdařil. Jest ovšem otázka, na jak dlouho. Všichni, kdo znají poměry na čsl. drahách, kdo z vlastního názoru vědí, jak je dusná atmosféra dnes na železnicích, musí doznati, že tyto poměry nejsou trvale udržitelné. Je to zoufalý prostředek, kterým reakční systém se snaží zachrániti své otřesené posice vlastní i posice reformistů, ale již dnes možno říci, že tento prostředek zklame a že dnešní hospodářství na čsl. drahách trvale udržitelné není, a to tím spíše, že prostředky, kterých proti nám jest užito, jsou právě tak chatrné jako hanebné. My vždy budeme míti tolik sil, abychom tomuto reakčnímu náporu dovedli čeliti. Svoboda přesvědčení a volnost odborových organisací jsou chráněny základními zákony, a kapitalističtí šarfmachři, kteří proti proletariátu dovedou se opírati o četnické bodáky, budou poučeni, že ani tyto zákony rušiti nesmějí. Dovedou-li kapitalisté pro porušování zákonů hnáti do kriminálů dělníky, pak dovedeme před soud hnáti také ministra. A je faktem, že u nás tyto zákony jsou porušovány častěji rozhodujícími činiteli než dělnictvem, a to způsobem mnohem horším. Když dělník na ulici demonstruje pro větší kus chleba pro své děti, udělají z něho zločince. Když však pod měšťáckou vládou majetek státu se rozkrádá, pak tyto vinníky do kriminálu neženou, nýbrž naopak nechávají je na svobodě tak, jako to dokazuje případ nár. demokratického adjunkta Jindry v Chomutově. Domnívají-li se agrárníci, že se zákony republiky mohou nakládati tak libovolně, jako nakládají se státní pokladnou, pak je přesvědčíme, že tak snadno to nepůjde. (Výkřiky posl. Landové-Štychové.) Naopak jejich nápor proti nám bude heslem k revisi dosavadního agrárního hospodářství a po této revisi najdou se konečně ve státní pokladně také prostředky na spravedlivou úpravu poměrů zaměstnanců. S tou persekucí to nebude tak snadné, jak si to agrárníci ve spojení s drážní byrokracií představují, a výsledky ofensivy jimi zahájené se budou podobati známým koncům rakouských ofensiv válečných.

Zde pouze je třeba zdůrazniti, že bylo by velkým a těžkým omylem, kdyby se zaměstnanci domnívali, že tato persekuce je namířena pouze proti komunistům. Tato persekuce opravdově směřuje proti veškerému železničnímu proletariátu, je určena k podlomení jeho bojovné vůle a touhy po nápravě dnešních bídných poměrů. Každý zaměstnanec, který se dá zastrašiti persekučním strašákem, učiní právě to, co drážní byrokracie si přeje a co v dnešní své kritické situaci potřebuje, to jest volné pole pro její libovůli a umlčení kritiky, která by otevřela oči veřejnosti a před touto odhalila všechny skandální podrobnosti kapitalistického režimu ve státních úřadech a podnicích i jeho důsledky. (Potlesk komunistických poslanců.)