Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. Neurath (německy): Pánové! Při jednání o loupežném tažení cukerních baronů proti širokým vrstvám pracujících lidí projevuje se určitá shoda v jedné věci, totiž v číselném odhadu kořisti. Téměř všichni řečníci různých stran shodují se v tom, že je to asi 240 milionů Kč, které vytáhnou cukerní baroni z kapes pracujícího obyvatelstva. Ovšem nejde zde nikterak jen o průmyslový proletariát, drancováni nejsou jen průmysloví dělníci, drancováni jsou všichni proletáři, drobní živnostníci, živel maloměšťácký, zkrátka veškeré pracující vrstvy obyvatelstva. Teprve připomeneme-li si, jak se utvářel sociální stav těchto vrstev v posledních letech, budeme moci správně odhadnouti akci cukerních baronů. Víme, že následkem politiky nynější vlády živobytí dělnictva se neustále zdražovalo a jestliže se zde nedovoláváme našeho vlastního statistického šetření, nýbrž zpráv občanských vrstev, nebude se nám aspoň moci a chtíti vytýkati, že věc zveličujeme. Cituji zde na příklad "Lidové noviny", které mezi jiným tvrdí, že od r. 1926 různé potraviny zdražily takto: bílý chléb z 2.90 Kč na 3.40 Kč, máslo z 28 Kč na 30 až 32 Kč, sádlo z 20 Kč na 21 Kč, hrách ze 4.40 Kč na 5.70 Kč, brambory z 1.40 Kč na 1.80 Kč, zelí z 1.60 Kč na 3 Kč a řepa z 1.60 na 3.50 Kč. Co z toho vyplývá? Z toho vyplývá, že se sociální a hmotný stav širokých vrstev pracujícího obyvatelstva již po několik let mimořádně horšil. Jestliže podle všeobecně uznávaného průměrného výpočtu pětičlenná rodina spotřebuje za rok 130 kg cukru a zaplatí asi 270 Kč daně z cukru, nyní však následkem loupežného tažení cukerních baronů má zaplatiti o 80 až 100 Kč více, znamená to, že statisíce proletářů bude nyní jísti méně cukru nebo že si budou vypomáhati náhražkami nebo musí omeziti spotřebu jiných po travin, neboť tyto vrstvy obyvatelstva, jak víme, nemohou nebo nemohly dosud uhraditi takovouto částku z nějakých reserv nebo z nějakého zvýšení mezd. Právě naopak víme, že ačkoliv ceny potravin a i ceny různých předmětů potřeby byly zvýšeny, nelze mluviti o nějakém podstatném zvýšení mezd dělnictva důležitých průmyslových odvětví. To, že cukerní baroni za pomoci vlády a koaličních stran, jak později ještě dokáži, mohli vytáhnouti z kapes pracujícího obyvatelstva 240 milionů Kč, na druhé straně nutně vyžaduje omezení spotřeby různých potravin, čili znamená to zvýšení procenta dětské úmrtnosti a procenta tuberkulosního proletariátu. Loupež 240 milionů Kč na druhé straně nutně vyžaduje mimořádného zhoršení živobytí širokých vrstev pracujícího obyvatelstva. Tato loupežná akce nikoho nepřekvapila a není správné, že členové vlády byli nebo jsou nic netušícími anděli, jak to hledí sněmovně namluviti.

Dějiny českého cukerního kartelu jsou zároveň také dějinami metod, jichž vláda vědomě užívala a užívá k podporování vývoje kartelnictví v Československé republice. Tím lze si také vysvětliti, že vláda právě nedávno dokázala odpověděti na interpelaci, namířené proti kartelům, prostě posměchem prohlásivši, že kartely jest proto nutno zřizovati, aby se těmto průmyslům umožnilo soutěžiti na mezinárodním trhu. V podstatě má ovšem vláda pravdu. Kartely mají totiž takovýto úkol, jejich úkolem jest na podkladě reakční celní politiky drancovati spotřebitele domácího trhu, aby podporovány tímto drancováním mohly zůstati schopnými soutěže na světovém trhu. A z toho také vysvítá, že vláda nemá kartely v ruce, jak se to rádo líčí; pravý opak je pravda: kartely mají v rukou vládu, a že jest to pravda, dokazují nám právě poslední události. Viděli jsme, že vláda musí tancovati, jak jí karteloví magnáti hrají. Není podivuhodné, že i sociální demokrati líčí věc tak, jako by vláda, i kdyby chtěla, nemohla nic učiniti proti kartelům? Mluvčí socialistických stran jsou velmi rozčileni, jestliže diskutujíce s nimi o otázce, jak by se měl vésti třídní boj, snažíme se jim dokázati, že smysl jejich politiky jest podporovati konsolidační snahy kapitalistů. Jak však posuzují na příklad řečníci socialistických stran poměr mezi vládou a kartely? Posl. Pohl zde na příklad řekl: "Jak si může průmysl závislý na vládě do voliti provésti takové zdražení?" V podstatě totéž řekl posl. Srba. Vždyť jest věc přece dost jednoduchá. Přece nikdo lépe neví, než náměstek předsedy vlády, pan Šrámek, že vláda, která by se chtěla nebo odvážila v některé podstatné otázce postaviti proti zisku kartelů, která by se odvážila vážně vystoupiti proti kartelům, že tato vláda byla by téhož dne smetena nejen kartelovými magnáty cukerního průmyslu, nýbrž i s nimi spojenými kapitalisty Československé republiky a že by místo ní byla dosazena vláda, jejíž členové byli by povolnějšími šachovými figurkami ve službách československého průmyslu. Jest snad cukerní kartel osamocen? Či není spojen, což jest jen samozřejmé, s ostatními kartely československého průmyslu a nestojí za kartely moc československého finančního kapitálu? A jest vláda něco jiného a může býti něco jiného než vedoucí výbor právě těchto průmyslových kapitánů a moci finančního kapitálu? Dne 31. srpna zabývala se otázkou zdražení cukru, jak známo, "osmička". 1. září bylo oficielně prohlášeno, že se "osmička" nebo vláda, což jest v podstatě totéž, vyslovila proti zdražení cukru, že jsou proti zdražení cukru. (Výkřiky posl. Wünsche.) Ale o dva dny později dostává "osmička" přesně splatné políčky od cukerního kartelu, který odpověděl neobyčejným zdražením cukru.

Co znamená v této souvislosti společná interpelace vládních stran? V této všeobecné interpelaci se praví v první její větě, že se ony - totiž tyto strany - považte - dovídají z novin, že cukerní kartel, onen kartel, který vláda podporuje, a v jehož službách stojí, že se týž kartel odhodlal zdražiti cukr a že se o této věci dověděli páni Kramář a spol., když snídali a čtli noviny. Když se o této novince z novin dověděli, co učinili? Pak se posadili a sami sebe interviewovali podali si sami sobě interpelaci, - aby vyzvěděli, co zamýšlejí učiniti, aby se mohlo vystoupiti proti zdražovací politice cukerního kartelu. V třetí větě interpelace, to znamená tam, kde jsou za sebou seřaděny dotazy podané vládě, praví se mezi jiným: "Co zamýšlí vláda učiniti na ochranu spotřebitelů?" Tak se táží koaliční strany. Podle terminologie Kramářovy strany dlužno spotřebiteli rozuměti nejen proletářské spotřebitele, nejen průmyslové dělníky a drobné měšťáky, nýbrž podle názoru těchto pánů jsou spotřebiteli také kapitalisté a mezi nimi cukerní baroni. Nuže, co zamýšlí vláda učiniti v zájmu těchto spotřebitelů, již víme. Nezamýšlí totiž učiniti nic, čím by zmařila loupežné tažení cukerních baronů, nezamýšlí podniknouti vůbec nic, čím by znemožnila zdražení cukru. Naproti tomu podávají-li takto koaliční strany dotaz, co zamýšlí vláda učiniti, aby chránila spotřebitele, pokud jde o proletářské dělníky, tu víme, co zamýšlí učiniti a jestliže nevíme vše, pak rozpočet, který nám pan ministr financí předložil a vysvětlil a jímž se sněmovna ještě bude zabývati, tento rozpočet nám objasní, co zamýšlí vláda učiniti na ochranu spotřebitelů. Jestliže tento dotaz z diplomatické řeči vládních stran přeložíme tak, aby se mu rozumělo, znamená to: zástupci dělnických stran mohou a mají sice právo zde žvaniti, zde protestovati, vésti zde tak zvaný parlamentní boj proti zdražení cukru, ale kdyby některé podstatné části dělnictva napadlo provésti věc vážně a vésti skutečně boj proti této vládě, pak vláda ví, co má učiniti na ochranu spotřebitelů. Poví nám to rozpočet a již nám to říká: Ochrana spotřebitelů, jak známo, záleží v rozmnožení bodel, kulometů, ve stavbě četnických kasáren, zkrátka vznese-li se dotaz, co se má státi na ochranu proletářských spotřebitelů, stáhne se vláda za známou větu: "Místo chleba olovo." Co to znamená pro nás? To znamená, že na otázku, co se má podniknout, aby se vedl účinný boj proti zdražení nejen cukru, nýbrž ostatních potravin, že na tuto otázku musíme jasně odpověděti.

Především několik slov k vládnímu prohlášení. Tvrdím, že toto prohlášení jest nejprolhanějším dokumentem, jaký se kdy vláda odvážila předložiti sněmovně. Vláda se v něm snaží tancovati mezi "jednak" a "na druhé straně" a pak přichází se stydlavým naznačením, že není ochotna podniknouti byť i sebe nepatrnější věc proti kartelům a proti zdražení cukru. V prohlášení se praví: "Do jaké míry bude třeba snad přece zdražení v budoucnu k udržení průmyslu a výroby řepy, výroby to národohospodářsky nadmíru důležité, nelze té doby přesně říci." Ale hned na to přichází nestydaté tvrzení, že vláda nezamýšlí podniknouti vůbec nic, aby učinila přítrž lichvě s cukrem. Ve vládním prohlášení se praví: "Svazem cukrovarnickým byl formulován úkol vlády odčiniti zdražení, jež svaz provedl, na útraty státu snížením daně cukerní a daní obchodových. Avšak úkol svůj vůči cukrovarnické industrii nespatřuje vláda v tom, že uhradí, čeho se následkem všech příčin, (které totiž jsou vypočítány ve vládním prohlášení), nedostává k rovnováze, cestou slevy spotřební daně. Tuto cestu nastoupiti nelze z důvodů rozpočtových i zásadních. Je třeba spolupráce a dobré vůle všech zúčastněných činitelů, chceme-li řešiti problém v celém rozsahu. Nelze však jednati o to, aby bylo sníženo zdražování předem svazem diktované, nýbrž naopak napřed o všech složkách problému a o zdražení v poslední řadě." To tedy znamená, vláda nyní zcela jasně a s ledovým klidem prohlašuje, že nechce a nemůže učiniti nic proti diktátu cukerního kartelu, že zdražení zůstane a že se vláda podřizuje a tancuje úplně tak, jak jí cukerní magnáti hrají. Pánové! Jakého prostředku může pracující obyvatelstvo použíti, aby se mohlo účinně hájiti proti tomuto loupežnému tažení? Budiž zde hned řečeno, že by byl ovšem nesmysl, domnívati se, že by bylo lze na půdě kapitalistického společenského řádu zadržeti nějakými prostředky vývoj kartelů a vésti proti trvání kartelů vážný boj. Vývoj kartelů patří do soustavy kapitalistického hospodářství. Pokud bude trvati tento hospodářský řád, nikdo ne zadrží vývoje těchto kartelů a vůbec nikdo nezabrání, aby dříve či později došlo k evropskému a mezinárodnímu spojení těchto kartelů, při nejmenším však k dorozumění těchto kartelů na mezinárodním podkladě, aby především bylo obyvatelstvo vydíráno a za druhé, aby byl zlomen odpor pracujících vrstev společnými prostředky a společným napětím sil. Líčí-li někdo věc tak, jakoby bylo možno akcemi v parlamentě nebo podobnými opatřeními ohroziti trvání kartelů, snaží-li se někdo vážně, aby tomu lidé uvěřili, ve jménu marxistické teorie vycházeje ze základu nějakého socialismu, pak takový člověk jest buď hlupák nebo politický podvodník. Kartely zmizí s kapitalistickým společenským řádem a ani o chvíli dříve. Členy vlády mohou ovšem býti příležitostně osoby, které osobně vážně pojímají boj proti kapitalistickému hospodářství a vážně jej míní, ale v podstatě se věc má tak, že vláda je zde jen proto, aby urovnala cesty vývoji kartelů a kartelnictví. To jediné, co lze na půdě kapitalistického společenského řádu činiti proti snahám kartelového hospodářství, lze prováděti jen na půdě a prostředky revolučního třídního boje. To znamená: Ne může jíti o to, zameziti nějakými parlamentními návrhy nebo kombinacemi vývoj kartelů, nýbrž výhradně o to, úspěšným odborovým a politickým bojem mas snížiti zisky a zvláště mimořádné zisky kapitalistů o ony částky, o které se zvýší mzdy a požitky dělníků a zaměstnanců. Ale mzdy a požitky dělníků a zaměstnanců nelze zvýšiti, nevychází-li se ze zásady, že machři kartelů, kapitalisté, finanční kapitál a jeho výkonný výbor, vláda, činí jakési ústupky proletariátu jen v té míře, jak tento proletariát svou třídní silou může buržoasii přinutiti k takovýmto ústupkům. Slyšíme-li však, co zástupci socialistických stran řekli o této věci - vlastně neřekli o tom nic, ale co lze uvésti jako logický závěr jejich interpelace - jest to přímé nebo nepřímé tvrzení, že se lze v podstatě omeziti na parlamentní boj a parlamentní akce. Nepodaří-li se na půdě parlamentu zatlačiti zpět cukerní barony, pak ovšem jsou všechny prostředky a síly vyčerpány a socialistické strany nemohou již proti politice cukerních baronů nic podniknouti. Ve skutečnosti jest to však právě naopak. Ve chvíli, kdy se zdají parlamentní prostředky již vyčerpány, právě v této chvíli začíná teprve boj pracujících vrstev, ale nikoliv na půdě parlamentu, nýbrž mimo parlament, boj, před nímž jedině mají podnikatelé a vláda respekt, předpokládajíc ovšem, že jest to boj na podkladě mezinárodního revolučního třídního boje. (Výkřiky německých soc. demokratických poslanců.) Domnívám se, že o otázce, musí-li býti boj proti cukerním baronům veden v parlamentě nebo výhradně v parlamentě, nebo má-li býti účinně doplněn bojem širokých vrstev na poli odborovém a politickém, nelze vtipkovati. To jsou příliš vážné otázky, než aby se mohlo někomu dovoliti o tom vtipkovati. (Výkřiky posl. Grünznera. - Místopředseda Stivín zvoní.) Pokud pak jde o otázku čestného boje, nechceme se mu nikterak vyhýbati, nýbrž na něj řádně odpověděti. Ovšem čestnost boje jest prvou podmínkou, která musí býti splněna, má-li tento proletářský obranný boj přinésti úspěch. Ale připomeňme si poslední odborové boje v Československé republice, na příklad boje, které musilo prodělati stavební dělnictvo v severních a západních Čechách. Táži se: Jest pravda, jest to notoricky prokázáno či nikoliv, že během tohoto boje reformistické svazy vedené Tetenkou a Hausmannem vpadly dělnictvu do zad metodami žlutého stávkokazectví? (Posl. Grünzner [německy]: To nepotřebujete prohlašovat! Odsoudili jsme to!) Musím říci, že o nějakém odsouzení těchto stávkokazeckých metod nic nevím, naopak, způsob, jak jmenované svazy těchto metod použily, byl socialistickým stranickým tiskem, zvláště časopisem "Karlsbader Volkswille" vesměs schvalován. Tedy předpokladem mezinárodního odborového boje jest čestné vedení tohoto boje, to jest jasné. Toto čestné vedení boje však vyžaduje, aby se učinilo přítrž této metodě, které se, jak již řečeno, v posledních bojích užívalo. Ostatně spor v té věci, zda a jak se má vésti boj mimo parlament, nelze vyříditi teoretickými formulkami. Jde prostě o to, aby se odpovědělo na otázku, zda socialistické strany jsou ochotny, vésti zde nejen parlamentní boj proti vládě, nýbrž doplniti jej metodami tohoto boje mimo parlament. Není pro ně příliš těžké zaujmouti k této otázce sta novisko. Buďto jest správné, že proti kartelům nelze bojovati na půdě parlamentu... (Posl. Wünsch [německy]: Pancéřový křižník!) Nuže z toho vyplývá, že se musí potírati mimo parlament. (Výkřiky. - Místopředseda Stivín zvoní.) Jestliže tedy někdo vychází z rozhodující zásady, že nelze politiku vlády, která není ničím jiným než odrazem hospodářské politiky československé kapitalistické třídy, potírati úspěšně výhradně parlamentními prostředky, ten musí pracovati vážně a řekl-li a, musí také říci b, to znamená, musí i mimo parlament dělati to, co jest v jeho moci, aby umožnil, aby dělníci bez rozdílu národní příslušnosti na mezinárodním podkladě vedli hospodářský, odborový a politický boj proti československé buržoasii a její vládě.

Nezmínil jsem se zde o otázce tak zvaného pancéřového křižníku. Ale když jsem z výkřiku vyrozuměl, že věc je líčena tak, jako by se chtělo srovnávati zbrojení kapitalistických států se státy Sovětského Ruska, pak dlužno se snížiti k nejnižší úrovni politické diskuse, neboť tomu by porozuměl dokonce i politický analfabet, že jest nejen právem, nýbrž i absolutní povinností Sovětského Svazu rolníků a dělníků ozbrojiti se, jak je to jen možno, a že, chápeme-li snahy sovětských ruských dělníků a sedláků, musíme je v tomto zbrojení mezinárodně podporovati. (Potlesk komunistických poslanců.) Jestliže však soiální demokrati zasazují se o vystavění pancéřového křižníku, pak usilují prostě o imperialismus, smrtelného nepřítele mezinárodního proletariátu. (Potlesk komunistických poslanců.) A to je ten rozdíl. Domnívám se, že není tak těžké to pochopiti, i když je člověk sociálním demokratem a dokonce sociálně demokratickým důvěrníkem. Jestliže Sovětský Svaz zbrojí a jestliže jeho úsilí o zbrojení jest nutně a pochopitelně podporováno třídně uvědomělým proletariátem celého světa, neděje se to v zájmu imperialismu, nýbrž proti imperialismu, nejen v zájmu sovětských ruských dělníků, nýbrž v zájmu dělnictva celého světa. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.) Domnívám se, že křik různých socialistických vůdců o cukru musí v této chvíli vzbuditi poněkud nedůvěru. (Posl. Schweichhart [německy]: Musí se zalichotiti Rusku - Výkřiky komunistických poslanců.) To je ovšem podařený vtip. Jest to hezké, že jste mne tak prohlédl, nyní jsem odhalen, byla mi stržena maska. Tu se nedá nic dělat. (Výkřiky na levici.) Opakuji, že způsob, jak socialistické strany jednají o otázce cukru, musí nás naplniti poněkud nedůvěrou.

Pokud se týká interpelací, nelze popříti, že se v nich říkají vládě některé pravdy. Jestliže však uvážíme, jaké důsledky vyvozujeme z interpelací my, a jaké socialistické strany, pak jest nedůvěra oprávněná, poněvadž my jsme přesvědčeni, že jim věc přišla proto vhod, poněvadž během posledních týdnů vyšlo najevo, že celé smlouvání socialistických stran s vládou stran sociálního pojištění nemělo úspěchu, že v podstatě zůstane při reakčních ustanoveních, jak je formulovaly vládní strany, a že tedy socialistické strany, aniž dosáhly nejmenšího úspěchu, ubírají se cestou, kterou jsou odhodláni důsledně jíti čeští sociální demokrati, cestou do vlády. Ale rozhodnutí bylo již učiněno, jestliže se podíváme do "Práva lidu" nebo orientujeme-li se podle chování české soc. demokratické strany. A poněvadž němečtí sociální demokrati jsou s českými úzce sbratřeni, platí to zajisté také pro německé. Ale tímto způsobem nebudou moci zastříti otázku sociálního pojištění a boj o jeho zlepšení, bude již o to postaráno, aby se v tomto boji s podporou širokých vrstev pracujících lidí pokračovalo odhodlaně dále.

Ke konci chci zde zcela výslovně konstatovati: Zdá se, že československá buržoasie vychází z toho mínění a přesvědčení, že základy komunistické strany v Československé republice jsou otřeseny posledními událostmi, že si dnes mohou dovolovati všelijaké drzosti ke komunistické straně. Ale co již široké vrstvy pracujících lidí dnes mohou a musí poznati, jest to, že ve chvíli, kdy buržoasie, ať právem či neprávem stojí na stanovisku, že by akční schopnost komunistické strany mohla býti nějak oslabena, vykořisťovatelé zdvihají hlavy a ihned se zahajuje útok vykořisťovatelů. Jedním slovem: že buržoasie zcela správně vychází ze zásady, kdyby to bylo možné - jako že to možné není, jak ještě dokážeme - otřásti základy komunistických stran, neboť pak měla by buržoasie ve svém boji proti dělnické třídě nejlehčí hru, poněvadž by byla odstraněna s cesty nejrozhodnější překážka. K tomuto poznání dochází dělnická třída a nejen komunistická třída dělnická z chování vlády, buržoasie a socialistických stran. Neboť, jaké zaujímají stanovisko v otázce kartelů, tak také se staví k otázce kapitalistického vývoje. Způsob, jak kapitalismus hledí uhájiti svou posici, rozvinouti svůj způsob hospodaření, byl až dosud a při nejmenším od r. 1914, neustále plně podporován odbory II. internacionály. Ve chvíli, kdy si vláda a její buržoasie namlouvají, že se jí nyní ulehčí v boji proti komunistické straně, vidíme, jak s buržoasií také socialistické strany se chystají triumfovati. Ale triumfují příliš brzy a marně.

Dělnická třída po posledních událostech pozná a pochopí, že jest ztracena, že ji bude možno bíti a vytlačovati, podaří-li se nějak otřásti organisačními základy komunistické strany. Není nejmenší pochybnosti, kdo je marxista a něčemu z marxismu rozumí, ví také, že není moci, která by mohla nějak vyřídit komunistické hnutí, které jest srostlé a zakořeněné do základů a vývoje kapitalistického společenského řádu. Komunistické hnutí bude vyřízeno a odstraněno toho dne, kdy bude zrušen kapitalistický společenský řád, nikoliv dříve. Nečerpáme své síly z kritiky a posuzování politických stran, pokud jde o naši práci a taktiku. Nikoliv, my čerpáme svou sílu z utlačujících snah kapitalistického společenského řádu, z tohoto společenského řádu samotného. Tou měrou, jak vzrůstá tlak buržoasie na široké vrstvy pracujících lidí, touž měrou roste také spojení těchto širokých vrstev s jejich nejodhodlanějším vedením, s komunistickou stranou. Dělejte si, co chcete. Veselte se společně s buržoasií. Neuplyne mnoho dní a týdnů a ukáže se, že při nejrozhodnějších bojích, ať půjde o pancéřové křižníky nebo cukerní cla, že při těchto nejrozhodnějších bojích stojí v čele jen jedna strana třídně uvědomělého, potlačovaného, zdeptaného proletariátu, komunistická strana Československé republiky. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. Koudelka.

Posl. Koudelka: Slavná sněmovno! Když vešlo v obecnou známost usnesení kartelu cukrovarníků, učiněné v pondělí tohoto týdne, o zdražení cukru na kile o 60 haléřů, zmocnilo se veřejnosti pochopitelné a zcela oprávněné rozhořčení. Nikdo nechtěl věřiti po tom všem, co ještě v posledních dnech předcházelo, že by k takovémuto kroku se strany výrobců cukru vůbec mohlo dojíti. V živé paměti bylo odmítavé stanovisko finanční správy státní k požadavku cukrovarského kartelu, přednesenému již před více než rokem, po účasti na výnosu státní cukerní daně. V pátek minulého týdne ve výboru koalovaných stran - a jak stálo výslovně zdůrazněno v komuniké o této schůzi - za přítomnosti náměstka min. předsedy, ministra financí a ministra vnitra jako ministra zásobování, pojednáno bylo o úmyslech cukerních výrobců cukr zdražiti a usneseno, že vláda v žádném případě zdražení toho nepřipustí. Proto pondělní usnesení cukrovarského kartelu musilo působiti ve veřejnosti jako puma a čekalo se s napětím, jaké stanovisko vláda k této revoltě pánů Mandelíků, Mašínů a spol., cukrovarské a agrární buržoasie řepařské zaujme. (Předsednictví převzal místopředseda Horák.)

Četli jsme dnes prohlášení pana úřadujícího náměstka předsedy vlády, učiněné zde včera, jež vysvětluje stanovisko vlády k této důležité existenční otázce výživy našeho lidu. Toto prohlášení, o tom mohou býti ubezpečeni páni z vládní majority, mine se úplně zamýšleným účinkem. Působí především dojmem neupřímnosti a klamu. Po všem tom, co je známo o cukerní politice této vlády a jednotlivých jejích vlivných činitelů, se chápe, že tu není opravdové, vážné, upřímné snahy zastati se veřejného zájmu a zejména těžce zkoušeného československého poplatníka, že tu není ani jasnosti ve stanovisku této vlády k důležité otázce t. zv. krise naší cukerní výroby a k otázce posledního zdražení konsumního cukru. Toto prohlášení vládní je nejen neupřímné, nejen vypočtené na oslepení zejména voličstva vládních stran, ale ono je zřejmým dokladem vážných rozpaků v lůně vládní většiny. Konstatuje zdražení, povolujíc tlaku rozhořčeného voličstva, odsuzuje je, ale nenalézá východiska z této situace, nedovede označiti ani jeden z prostředků, jichž by bylo logicky třeba se chopiti státní správou, aby byla chráněna prestiž vlády a aby bylo opatřeno, čeho žádá zájem obyvatelstva republiky.

Velectění pánové, zdražení cukru je věc, která se netýká pouze nečetné kasty cukrovarských výrobců a malé části agrární buržoasie z řepařských krajů, nýbrž tímto zdražením jsou postiženi všichni obyvatelé republiky v městech a na venkově, dělníci jako sedláci, vždyť jsou také konsumenty cukru. Velectění pánové, co tu novým zdražením, v posledních dvou letech již čtvrtém, cukrovarský kartel navaluje na bedra čsl. obyvatelstva, to činí přibližně 1/4 miliardy, to je daleko více, než kolik činí celý výnos pozemkové daně v republice. Každý z těchto postižených má právo se brániti, ba má povinnost se brániti, a jestliže vláda stojí tu rozpačitě před diktátem cukrovarníků, neschopná najíti východisko ze situace, do níž se svou nezpůsobilou politikou hospodářskou, neodpovídající ani hospodářské základně státu ani zájmům širokých vrstev lidových, svou vlastní vinou dostala, jestliže v této kritické chvíli nedovede k uklidnění široké veřejnosti říci nic jiného, než že její rozhořčení jest oprávněné, pak, v electění, obyvatelstvo státu, konsumenti cukru mají dvojnásobnou povinnost, aby projevili své rozhořčení a uvažovali o prostředcích, jak sami si zjednají nápravu. (Posl. Johanis: To je důkaz, že vláda j slabá proti kartelu! - Posl. Remeš: Mandelík je v republice více než Šrámkova vláda!) Ano.

Není to jen dojem veřejnosti, velmi kormutlivý a smutný, prýštící z věcné neoprávněnosti tohoto zdražení. K tomu připojuje se ještě, možno-li kormutlivější dojem, pramenící z úžasného přímo chování vlády našeho státu v této důležité věci. Každý, komu jde o tento stát, ať náleží stranám vládním nebo oposičním, musí si přáti, aby republika měla vládu autoritativní, aby měla vládu, která dovede vystoupiti energicky a s náležitou váhou podle své povinnosti na ochranu veřejných zájmů obyvatelstva státu. Dnes se táže náš lid zcela právem: Máme takovouto vládu anebo máme spolek menšího významu než jest spolek několika cukrovarníků? (Tak jest!) Velectění, je nejosudovějším interesem každého státu míti vládu, o níž by obyvatelstvo mohlo míti přesvědčení, že tu je, že vládne, že má autoritu, ať již jí použije tak či onak. Nejhorší vládou je vláda žádná, nejhorší vládou je bezvládí. A myslím, že události z posledních dnů jsou velmi symptomatické, svědčící o tom, že nemáme již jenom slabou vládu v osobách a v režimu, nýbrž že počínáme míti vládu žádnou. A tam, kde není vlády státní, tam pak nechť se nikdo nediví, že vystupují tu v té části republiky, v tom neb onom odvětví našeho sociálního života vlády samostatné, v tomto případě vláda pánů Mandelíků, Heidlerů, Mašínů a spol. (Posl. Stivín: Ta má hlavu, ale ta naše ne!) Bohužel!

Velectění, jeden dojem neodvratný má obyvatelstvo republiky, ten totiž, jako bychom byli vasaly cukrovarského kartelu my všichni dohromady. Vláda říká: postup kartelu je nepřípustný, zdražení je neodůvodněno, vládní strany vytvořivší tuto vládu prohlásily pod svou odpovědností, že zdražení cukru nepřipustí, proti zdražení protestují zemědělci - poukazuji tu na usnesení říšského zastupitelstva Bund der Landwirte v Šumperku ve středu tohoto týdne - ostře protestují proti zdražení cukru obchodníci, protestují gážisté, protestují dělníci, jenom několik cukrovarníků na Havlíčkově náměstí je spokojeno a přece tento protilidový, protikonsolidační, jak jsme tu slyšeli z úst pana správce státních financí, tento neodůvodněný, hospodářsky pochybený čin zůstává faktem, zůstává v platnosti. A zdá se, jako by nebylo naděje, že se v republice najde činitel, který by zjednal právo i veřejnému našemu zájmu platnost.

Velectění, chceme dovésti poměry tak daleko, aby republika byla vskutku kolonií cukrovarského kartelu? Tou kolonií, kterou nechtějí býti vývozní země našich cukrovarníků? Kdo chce toto jho, nechť si k němu pracuje, my nasadíme všechny své síly materielní i morální, abychom tuto samovládu podnikatelského kartelu v republice zlomili za každou cenu. (Výborně! Souhlas poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)

Bylo by omylem domnívati se, že toto zdražení cukru kartelem cukrovarníků a jeremiády je provázející, líčící smutnou krisi cukrovarské industrie, dají se odůvodniti toliko celním opatřením britského státu. Tomu tak není. Již před více než rokem, ještě když se jednalo o cenu řepy ze sklizně 1927, cukrovarníci spolu s agrárně buržoasními řepaři požadovali na vládě účast na výnosu státních cukerních daní. Požadovali dále slevu dopravních tarifů železničních pro řepu, řízky a melasu, snížení obratové daně, činící ca 25 Kč na 1 q. A pánové snad se pamatují, že byl to hlavně tisk sociálně-demokratický, naše "Právo lidu", které se těmito otázkami zevrubně zabývalo, upozorňovalo na nebezpečí takovéto cukrovarské politiky, bránilo tomu, aby se ukládaly nepřímé daně státní ve prospěch podnikatelských vrstev, a byl to také klub sociálních demokratů československých, který již tehdy podal interpelaci na vládu, v níž se žádalo jasné stanovisko k požadavku cukrovarníků a v níž se také protestovalo proti takovéto politice hospodářské. Dostali jsme nemastnou, neslanou odpověď, kterou mohli napsati zrovna tak pánové na Havlíčkově náměstí v cukrovarském paláci, jako v ministerstvu obchodu a v ministerstvu zemědělství. Velectění, to není obrana proti celnímu opatření anglickému, co dělá dnes cukrovarský kartel, nikoli, to je úsilí, aby stát a široká konsumentská veřejnost definitivně sanovaly jeho poněkud svízelnější postavení, do něhož se dostal mocnými hospodářskými a výrobními přesuny poválečnými ve světovém měřítku. (Posl. Srba: A spoustou spekulací!) Ano, celou spoustou vnitřních nezdarů a vnitřních chyb ve své organisaci výrobní a peněžní, i chyb osobních. To je krátce snaha, aby stát a široká konsumentská veřejnost, které nemají v cukrovarském kartelu žádného slova, které nemají v cukrovarské industrii žádného podílu a zisku, byly přidržány k nesení břemene risikového.