Jest známo, že v této zemi máme přímo
nejvyšší ceny cukru. V Německu stojí
cukr 5.30 Kč, v Rakousku 4.45 Kč, v Anglii 4.10
Kč, v Československé republice však
7 Kč. Jen Italie, Jugoslavie a Maďarsko mají
ještě vyšší ceny cukru z docela jiných
důvodů, zvláště Italie, poněvadž
pokládá cukr za předmět zdanění
prvého řádu. Jak se však zdá,
pánům z cukerního kartelu tato cena, jak
jsem se již zmínil, není ještě
dosti vysoká. V rozmluvě z 5. září
prohlásil jednatel cukerního kartelu, dr Gustav
Heidler: "Cukrovarníci již 4 léta poukazují
na katastrofální situaci tohoto průmyslového
odvětví. Veřejnost, která po 8 let
těžila z předností nízké
ceny cukru, musí v dobách, kdy se tomuto průmyslu
daří špatně, připustiti vyšší
cenu."
Právě jsem poukázal, že máme
nejvyšší ceny cukru, ale musím také
upozorniti na to, že sám průmysl vykázal
nesmírně veliké čisté výtěžky,
takže tedy nelze vůbec mluviti o tom, že by se
tomuto průmyslu dařilo špatně. Tento
průmysl spekuluje přímo na hloupost mas,
které však bohudíky tentokráte na lep
nesednou. Připouštím ovšem, že cukerní
průmysl prožívá krisi. Není to
však krise zisku, jak to líčí pan Heidler,
kdy klesá prosperita průmyslu, nýbrž
zde jde o vyloženou krisi odbytu. To si musí dnes
českoslovenští cukrovarníci uvědomiti.
Tyto krise se již nedají překonati, nikoliv
proto, že ten či onen stát nechce již
nebo nemůže kupovati, nýbrž poněvadž
republika ztratila stará odbytiště po válce
svou nenávistnou hospodářskou politikou a
poněvadž na druhé straně na celém
světovém trhu stále více proniká
cukr z kolonií. Neustále jsme s tohoto místa
varovali před touto nenávistnou politikou Československé
republiky. Nebyli jsme však slyšeni a nikdo toho nedbal.
Ale právě tato politika mstí se dnes nejcitelněji.
Vidíme to zde na tomto příkladu s cukrem,
ale bylo to možno pozorovati již na mnoha jiných
příkladech. Stačí, připomenu-li
jen textilní průmysl. Ale i celá spousta
jiného zdejšího průmyslu musila ohromně
omeziti svůj rozsah a dožijeme se zde také
toho, že také hypertrofie v cukerním průmyslu
bude se musiti omeziti.
Všechny obavy širokých vrstev obyvatelstva před
zdražením cukru byly ještě daleko překonány.
Zdražení o 70 haléřů na kg znamená
tak ohromné zdražení této nutné
lidové potraviny, že následky nepostihnou jedině
cukerní průmysl, samotnou spotřebu cukru.
Páni cukerní magnáti vypočítali
si to velmi krásně, když učení
páni z kartelu prohlásili: Spotřeba cukru
činí v republice asi 1 kg měsíčně
na osobu, tedy 60 haléřů měsíčně
na osobu, 2 haléře denně, činí
to tedy pro rodinu měsíčně asi 2.40
Kč. To prý jest neznatelné zatížení.
Víme však velice dobře, že nezůstane
při tomto zdražení. Víme velmi dobře,
že zdražení v cukrovarnictví jest jen
počátkem ještě větší
drahotní vlny ve všech oborech veřejné
spotřeby. Nejneslýchanější však
jest to, že cukerní průmysl na skutečné
své krisi, kterou každý jiný soukromě
hospodařící člověk musí
nésti sám, snaží se nejen vydělati,
nýbrž skutečně také vydělává.
Cukerní průmysl vypočítal úbytek
svého zisku opatřeními anglické hospodářské
politiky na 180 milionů Kč, což jest odhadnuto
zajisté příliš vysoko. Vláda
ihned vyšla vstříc cukernímu průmyslu
a snížila daň o 40 milionů Kč.
Nyní však novým zdražením cukru
má býti zajištěn větší
příjem v částce 260 milionů,
takže ve skutečnosti činí pak zisk 300
milionů. Vidíme tedy, že i když ztráta
dosáhne skutečně 180 milionů Kč,
cukerní průmysl z této krise shrábne
na útraty obyvatelstva - cukerní průmysl,
který beztoho vyplácí 35% a více
dividendy - znovu 120 milionů zisku.
O tento zisk dělí se nejen cukerní baroni
a banky, nýbrž - to dlužno zde veřejně
prohlásiti - také keťasi. Před několika
týdny prošla novinami zpráva, že spotřeba
cukru u nás stoupá, stoupá každého
měsíce. V květnu, v červnu, v červenci
a v srpnu odbyt stále stoupal a byly uvolňovány
stále větší příděly
cukru. Spotřeba však nestoupla. Upozorňujeme
vládu, že sta, ba odvažuji se tvrditi, tisíce
vagonů cukru leží v rukou keťasů,
ve skladištích velkoobchodníků, kteří
tím získávají ohromné zisky.
Uvážíte-li že z jednoho vagonu cukru plyne
jedině ze zdražení 6000 Kč a 7000 Kč,
lze si přibližně představiti, kolik
milionů zisku shrábne nyní klika keťasů
na pražské burse a keťasi s cukrem vůbec.
Žádáme tedy vládu, aby ihned sepsala
zásoby cukru a zjistila, kde a kolik cukru jest na skladě
a aby zde byl veden přesný protokol právě
o této části hyen druhého řádu,
které chtějí shrábnouti nový
zisk z tohoto zdražení cukru.
Poukazujeme však ještě také na jiné
vztahy při tomto zdražení cukru. Cukerní
průmysl má celou spoustu vedlejších
průmyslů, které mají dnes značný
význam pro zaměstnání tisíců
a tisíců dělníků. Jsou to nejen
živnostenské závody, které musí
nésti zdražení, jako kavárny nebo cukrářství
a beztoho již příliš trpí daní
přepychovou. Ty budou nyní znovu těžce
postiženy. Máme však ještě továrny
na čokoládu a marmeládu, které dnes
získávají opět své staré
odbytiště v Rakousku a Maďarsku, z části
také v Polsku a Jugoslavii a počínají
s úspěchem konkurovati s říšsko-německou
výrobou čokolády a marmelády, nyní
však zdražením cukru pozbudou možnosti vývozu.
Zde nejde jen o drobné, nýbrž o veliké
podniky, připomínám velké továrny
na čokoládu v severních Čechách
a také zde v Praze, které zaměstnávají
sta a tisíce dělníků a nyní
budou musiti opět omeziti výrobu. Tento průmysl
musí beztoho mimořádně bojovati, tím
spíše, že ve Švýcarsku jest cukr
na výrobu čokolády a marmelády o 50%
levnější než v zemi cukru, v Československu.
Vidíme však ještě něco zajímavého.
Proti tomuto zdražení cukru postavilo se nejen dělnictvo,
nejen masy spotřebitelů a odborové organisace,
nýbrž i obchodníci a svazy obchodníků
a živnostníků, dokonce i obchodní komory,
poněvadž všechny tyto instituce a korporace jsou
přesvědčeny, že zde má býti
obyvatelstvo oloupeno tak, jak tomu dosud ještě nebylo.
Tu se musíme tázati vládních stran.
Nevíme, co zamýšlejí podniknouti, víme
jen co ohlásily. V této chvíli stojíme
před skutečností, že vláda do
dnešního dne nenalezla odvahy k rychlému zákroku
v této hospodářské katastrofě,
abychom to tak nazvali. Ještě před třemi
dny napsal vládní tisk doslova: "Nepřipustíme
zdražení cukru." Časopis "Deutsche
Presse" napsal na příklad dne 2. září
pod názvem "Neustoupiti": "Problém
nebude lze rozřešiti a národnímu hospodářství
se trvale neulehčí, nepřikročí-li
se dříve či později, doufejme, že
ne příliš pozdě, k nutné operaci."
Touto operací rozumí tento časopis omezení
veškeré hypertrofie cukerního průmyslu.
Pokud se týká zdražení, píše
časopis sám, že jest úplně neodůvodněné
a končí slovy: "Cukr nesmí býti
zdražován." Velectění! Má-li
to býti něco jiného než obyčejná
hra na schovávanou, nemá-li to býti něco
podobného jako manévr - výslovně pravím
manévr - jaký jsme poznali při správní
reformě, když se řeklo: "Tento zákon
je špatný a hanebný, nesmí tedy býti
uzákoněn" a nakonec přece se dal k němu
souhlas, nemá-li to tedy býti rovněž
taková hra na schovávanou, očekáváme
a s námi zajisté celá veřejnost, že
vláda tentokráte ukáže, že ani
cukerní kartel nesmí býti silnější
- prohlašuji: nesmí! - než státní
moc. Toho dne, kdy cukerní kartel spatří,
že má moc, pak stane se skutečně to,
co jeden z Čechů napsal na vchodu do sněmovny
pod sionistickou hvězdu: "Židovská republika".
Pak bude v této zemi moc židovského kapitálu,
cukerního kapitálu silnější než
celá republika a její obyvatelstvo. O věcech,
o nichž dnes mluvím, podali jsme vládě
naléhavou interpelaci. Žádali jsme v ní,
aby nejen vystoupila proti zdražení, nýbrž
aby je přímo nepřipouštěla. Má
k tomu prostředky. Má nejen prostředek rozpustiti
kartel a dosaditi státní dozor nad kartelem, nýbrž
může i jako protitah dovozem cizího cukru působiti
proti tomuto atentátu na obyvatelstvo. Dále striktně
žádáme, aby cukr, který byl v posledních
měsících nahromaděn, ať jest
kdekoliv, v cukerních skladech, byl sepsán, aby
veřejnost jasně a zřetelně poznala,
kdo podporoval toto zdražení cukru, kdo je očekával
a kde dlužno hledati spekulanty. Bude to proto nesmírně
zajímavé, poněvadž obyvatelstvo může
zcela mimořádně nahlédnouti do poměrů
u nás. Očekáváme od vlády,
že nám jasně a zřetelně oznámí
své stanovisko. Očekáváme od vlády,
že nám nejen řekne: "Cukr nesmí
býti zdražen" nebo "Cukr nesmí býti
zdražen o tolik a tolik, dovolíme jen nepatrnější
zdražení", nýbrž musí jasně
a zřetelně prohlásiti, co se má v
budoucnosti státi s cukerním průmyslem v
této zemi, jaká vůbec má býti
v budoucnosti hospodářská politika této
země, která není jen otázkou cukerního
průmyslu, nýbrž otázkou veškerého
vyrábějícího obyvatelstva této
země. (Souhlas a potlesk poslanců něm.
strany nár. socialistické.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Slovo má dále pan posl. Prokeš.
Posl. Prokeš: Vážená sněmovno!
Pokládám za svou nejsvětější
povinnost hned v poprázdninovém zasedání
posl. sněmovny užíti první příležitosti,
abych tlumočil stanovisko, dnes již známé
celé české veřejnosti, k pověstnému
zákonu o úpravě finančního
hospodářství svazků územní
samosprávy z 15. července 1927, č. 77, jakož
i abych promluvil o účincích Englišovy
finanční reformy na hospodaření obcí
vůbec. (Tak jest!)
Když se sněmovna na jaře rozcházela,
ozval se tu odpor proti tomuto neblahému zákonu
z úst representanta největšího města
na českém západě posl. kol. Pika
a před letními prázdninami byl to opět
kol. Koudelka, který případným
způsobem rozpitval celý zákon naši samosprávu
rdousící a poukázal na strašné
výsledky, jaké vyvolává v celé
naší tak pěkně prospívající
samosprávě obcí a okresů.
Již v roce předešlém, když neblahý
tento zákon, provedený úsilím klerikálně
agrární, luďácké, nár.
demokratické, živnostenské, maďarsko-německé
koalice, byl připravován, protestovali jsme s největší
rozhodností proti úmyslu vládní koalice
zešněrovati samosprávu, postaviti ji pod dozor
byrokracie, zbaviti ji volného rozhodování
tím, že do jejího voleného středu
v okresích a zemích mají býti povoláni
vládou jmenovaní činitelé. Že
to budou jen osobnosti nynějšího režimu,
který to však prohrává mezi lidem, jak
očividně dokazují každé volby
do obcí, o tom nemůže býti nejmenší
pochybnosti. Zákon ten z druhdy úplně demokratického
tělesa udělal nástroj anebo pomahače
toho režimu v naší republice k moci se prodravšího,
jenž nezná nic jiného než zasazovati lidu
nejtěžší rány a jenž zhoršuje
svými hospodářskými a finančními
zásahy životní míru širokých
vrstev obyvatelstva způsobem nanejvýš odsouzení
hodným. (Tak jest!)
Ale příslušníci koaličních
stran jsou jako slepí. Přes varovné hlasy,
ozývající se netoliko z našich řad,
nýbrž i z kruhů odborníků na
slovo vzatých, nedali se odvrátiti od svého
úmyslu a tak vešel v život 15. července
1927 pověstný zákon o úsporném
hospodaření našich obcí, a otcem tohoto
zákona nebyl nikdo jiný nežli p. prof. dr Engliš.
Pan ministr dr Engliš chtěl, jak se sám
vyjádřil, nehospodárné obce naučiti
hospodařiti. Jenže na to šel náramně
špatně, a sám dnes ví a přiznává,
jak velké chyby se dopustil. Ví, že účinky
jeho zákona jsou pro všechny obce v Československé
republice přímo katastrofální. (Tak
jest!) Pan ministr dr Engliš sám již
dnes přiznává, že to, co loni hájil
jako nedotknutelnou svátost, s níž chtěl
provésti v Československé republice v hospodaření
obcí zázraky, je dílem povrchním,
nepromyšleným a od základu špatným.
(Tak jest!) Pan ministr dr Engliš předně
daňovou reformou osvobodil největší
multimilionářské velkokapitalisty v Československu
od placení větších daní z jejich
milionových zisků. (Posl. Remeš: To, co
tam ušetřil, naložil chudákům ve
formě dávek!) Tak jest! A osvobodil tím
z veliké části milionářské
kapitalisty, kteří sídlí daleko mimo
hranice republiky Československé, ve Vídni,
v Berlíně, v Budapešti a jinde a pobírají
ze svých obrovských průmyslových plantáží
ty největší zisky. Místo aby oni ze
svých závodů jako cizinci pro Československou
republiku platili dostatečné daně, byly jim
daňovou reformou umožněny všecky ty jejich
umělé kejkle, které prostřednictvím
svých právních zástupců, z
nichž mnozí za lepší peníze ze
služeb státních přešli do služeb
jejich, k ošizení státu provedli. A že
při tom postiženy byly také obce, leží
na bíledni.
Berní reforma a zákon o stabilisačních
bilancích, zrušení §u 27 novely zákona
z r. 1921, č. 329 Sb. z. a n., pak limit obecních
přirážek na pouhou výši 200%,
ať je potřeba obce sebe větší,
to je ovoce skvělého díla našeho pana
ministra financí. Pan ministr financí dr Engliš
zákonem tím vydobyl si velikou slávu moderního
Herostrata v Československu. (Souhlas čsl. socialistických
poslanců.) Zapálil nad tisíci obcemi
v celé republice Československé požár,
který je zničí a přivede rozvoj obcí
zrovna do ssutin. Ten tam je veliký a krásný
vývoj našich měst v Československu.
Zač budou naše města stavěti školy,
budovati chudobince, útulky pro chudé a neduživé?
Zač budou zřizovati lidová opatření,
jako jsou lázně, kde vezmou prostředky, aby
mohla zřizovati hřiště pro děti,
kterak budou moci pěstovati dále svou výstavbu
zřizováním ulic a řádné
kanalisace, když Englišova sekera zákona
č. 77 jim srazí každý počin,
který by směřoval k vybavení všech
těchto potřeb v našich městech? A co
více, pan ministr dr Engliš zarazil tímto
svým neblahým zákonem slibný vývoj
českých měst na Moravě a ve Slezsku
nejvíce. Na Moravě a ve Slezsku byla řada
měst, počínaje Mor. Ostravou, Místkem,
Lipníkem, Zábřehem, Břeclavou, Hodonínem,
Mikulovem, Znojmem, která až (Výkřiky
posl. Remeše.) do převratu, ač ve svém
složení s českou většinou obyvatelstva,
ovládána německou buržoasií.
Tam nebylo pro potřeby českého školství
a pro jiné kulturní a sociální potřeby,
jež šly k dobru českému lidu, nejmenšího
porozumění. Tak tomu bylo v Opavě, Bohumíně,
ve Frýdku, Těšíně, kde český
živel byl rdoušen a nemohl se kulturně vybíjeti
a své školy, když mu je nezřídil
stát, musel si vydržovati z vlastních sbírek
a prostředků. (Výkřiky posl. Remeše.)
Čtyři léta války zadržela
také každý rozvoj měst. Teprve po převratě
r. 1918 bylo možno volněji vydechnouti a města
doháněla s novými správami svými
staré nedostatky a doplňovala to, proč neměli
bohatí zástupci buržoasních kruhů
starých obcí patřičného porozumění.
Arciť takové zřizování nových
škol obecných i měšťanských,
mateřských školek, obchodních a průmyslových
škol i pro dívčí ženská
povolání, to všechno stálo moc peněz.
Za starých časů kapitál k tomu přispívati
nechtěl, po převratě ovšem musel tato
břemena, ačkoliv nerad, snášeti. Teprve
později, kdy buržoasie a bohaté vrstvy v republice
nabraly dechu, měnil se i názor ve vládních
kruzích, jak si má stát a obce pro své
potřeby opatřiti nutné prostředky.
Dávka z válečných zisků a z
přírůstku hodnoty, která mohla činiti
veliké miliardy, nebyla dostatečně vybrána
a Československá republika přišla takto
o miliardy. A ještě dnes jsou veliké resty
jmenovitě za bývalými majiteli feudálních
velkostatků, kteří daně z přírůstku
hodnoty nezaplatili.
Za nové éry, kdy k moci přišel vliv
měšťanských stran, došlo k velikým
změnám našeho státního finančnictví.
Berní reforma nezasáhla agrárníky,
pozemková daň v celé soustavě našich
daní zůstává, jak byla před
mnoha desítkami let. A v obcích objevují
se již důsledky přímo katastrofální.
Velkopoplatníci, průmyslové velkozávody,
měly povoleny obrovské odpisy na svých daních.
Vedle toho snížen byl na základě všeobecné
daně výdělkové i zvláštní
daně výdělkové těmto velkoprůmyslníkům
daňový předpis na základě stabilisační
bilance a možnosti tak zv. investičních odpisů.
A tu závody budovaly své továrny, nakupovaly
nové stroje, zřizovaly nejmodernější
výrobní zařízení ze skvělých
výtěžků svého podnikání.
(Výkřiky posl. Remeše.) Výtěžky
byly skvělé, do obrovských milionů
jdoucí, ale kapitalisté je vhodně odepsali
jako investice pro příští výrobu
a předpis daňový daně výdělkové
klesl tu na minimum. Tak jen samotné Vítkovické
železárny, které v katastru býv. obce
vítkovické měly r. 1922 předepsáno
5 mil. Kč výdělkové daně a
které ještě r. 1924 měly předepsáno
téměř 3 mil. Kč na výdělkových
daních, pro r. 1927 mají předepsáno
pouze 800.000 Kč (Slyšte!) a tu je ještě
obava, že tento předpis nezůstane ani na této
výši. Báňská a hutní společnost,
uhelna severní dráhy, vyšla také tak
lehce a u jiných průmyslových velkopodniků
není tomu jinak. (Výkřiky posl. Sladkého.)
U Slezské Ostravy hraběti Wilczkovi byly stejným
způsobem daně odepsány a i jiným.
Připomínám jen, že v Mor. Ostravě
u tamního berního úřadu za dvě
poslední léta bylo odepsáno na daních
18 mil. (Slyšte!) To je zjištěno a nevím
tedy, jak stát k tomu přijde. Podobné Jobovy
zvěsti docházejí ze všech míst
a měst. Což neprožívá Kladno přímo
nesnesitelnou finanční krisi ve svém hospodářství?
Což Plzeň a jiná česká i německá
města nejsou stejně dotčena? Englišův
bič padá na bedra našich měst nejneúprosnějším
způsobem a důsledky Englišova zákona
jsou strašné. (Tak jest!) Obce sestavují
své rozpočty jako nějaké hvězdářské
výpočty bez potřebné základny.
Schází jim přesný výkaz berních
správ, na jehož základě by mohl býti
stanoven zdroj příjmů, plynoucích
z předepsaných přímých daní,
k nimž obec stanoví výši svých
přirážek. Ministerstvo financí vyžaduje
si předložení rozpočtů, aby je
zkoumalo, zda obce nehospodaří rozmařile.
Rozpočet je předkládán po důkladném
a úmorném přímo studiu zemskému
výboru. Tam si poleží několik měsíců
a pak zemský výbor provede škrty nejneúprosnějším
způsobem. Škrtá hlava nehlava. Má k
tomu moc, odvolává se na zákon č.
77, jímž je mu tato úloha karabáčníka
na obce přiznána a nepomohou žádné
poukazy, že preliminované položky jsou plně
odůvodněny. Lakonická odpověď
moravského zemského výboru zní: To
není v zákoně, k tomu není obec povinna
a proto to nesmí býti preliminováno. A tak
se stane, že v rozpočtu škrtne zemský
výbor netoliko kancelářská vydání,
nýbrž v Mor. Ostravě, městě s
50 milionovým rozpočtem a se 130.000 obyvatel, škrtne
z položky na okrášlení města per
14.000 Kč celou polovici. (Výkřiky posl.
Sladkého.) Na udržování ulic Velké
Ostravy měli jsme preliminováno 1,613.000 Kč.
Moravský zemský výbor nařídil
nám, abychom škrtli celou třetinu. Z obnosu
na ošacení a obuv pro chudé dítky per
110.000 Kč nařídil zemský výbor
škrtnouti 35.000 Kč. (Výkřiky posl.
Remeše.) Město vydržuje 32 mateřské
školky a náklad s tím spojený činí
1,330.000 Kč. Zemský výbor prohlásil,
že je to zbytečné, že k tomu obec není
povinna a že máme pomýšleti na to, abychom
mateřské školky restringovali. (Slyšte!)
Před lety jsme tyto školky zřizovali a
byla to veliká vlastenecká povinnost, dnes za republiky
Československé přichází vládní
orgány a praví: "Škrtejte to, co jsme
s vámi před lety společně vybudovali!"
(Výkřiky posl. Remeše.)
V tak proletářském městě, jako
jest Ostrava, kde jsou mateřské školy potřebné
jako sůl, bylo by jejich zrušení zrovna činem
Herodesovým. Škrtnuto na jesle ve Vítkovicích
38.000 Kč, Červenému Kříži
5.000 Kč, dětské feriální kolonii
4000 Kč, sirotčímu útulku 8000 Kč,
žákům středních škol českých
5000 Kč, Ochraně matek a dětí 2500
Kč, útulně dívčí 3.500
Kč, Studentskému domovu 5000 Kč, Prázdninové
péči 10.000 Kč a dále a dále
škrtáno v největší míře.
Subvence, které město skýtalo kulturním
a humanním spolkům a institucím, musely býti
v obecním rozpočtu všechny škrtnuty. Nařízeno
bylo škrtání místní školní
radě a uloženo obci, aby při poskytování
subvence divadlu ve výši 1/2
mil. Kč provedla rovněž škrty. Ejhle,
to jest ovoce neblahého, opakuji, neblahého zákona
dr Karla Engliše. (Výkřiky posl.
Remeše.)
Ze všech obcí Československé republiky,
českých i německých, ozývají
se výkřiky odporu a rozhorlení. Obce nemohou
takto hospodařit, nemohou ani za těchto poměrů
v mnohých případech platit svým úředníkům
a zřízencům platy, nebudou moci řešiti
otázku chudinskou modernějším způsobem,
ač tato dosud jedině spadá na jejich bedra.
Nebude již možno zřizovati nové školy,
ačkoliv populace obyvatelstva bude si to kategoricky žádati.
Vyrůstávají nové směry ve výchově,
je třeba zřizovati různé nové
odborné školy. Co jen pro výchovu dorostu živnostenského
ať již hochů či dívek je ve velkém
městě zapotřebí škol! Moravská
Ostrava jich má s 83 třídami. Není
sice její povinností tyto školy vydržovati,
ale činila to ráda, vědouc, že běží
tu o odborné vzdělání příštích
živnostníků a obchodníků.
A jak veliké pole působnosti jest obcím přikázáno,
ví každý, kdo se samosprávou zabývá
a má s ní co činiti. Však také
už representanti i největších měst
Prahy, Brna a Bratislavy promluvili, že nelze trpěti,
aby strašné důsledky zákona čís.
77 z r. 1927 mohly ve své podstatě obce dále
rdousiti a hubiti a jednomyslně ponese se celou republikou
burácející hlas k naší vládě
a koalici, která tento zákon má jako černý
hřích na svědomí, aby špatné
dílo od základů změnila. Nesmí
však býti nějak fušérsky tento
zákon příštipkován nedostatečnou
novelou. Voláme po úplné změně
zákona o úpravě finančního
hospodářství svazků územní
samosprávy, voláme po restituci zákona o
župách, které měly vytvořiti
moderní správu s lidovým zastoupením
všech oblastí Československé republiky,
jak to zákon o župním zřízení
z r. 1920 schválil. (Výborně!) Ale
nejpřednějším požadavkem, a bez
toho naše obce žíti nemohou, je, aby limit přirážek
na 200% stanovený byl zrušen a obcím
povoleno bylo vybírati takovou výši přirážek,
jak toho rozpočet vyžaduje. Dále je nutno,
aby byl změněn § 26 zákona čís.
77 z r. 1927, na jehož základě státní
podniky jako dráhy a podobně jsou od dávek
pro obce osvobozeny. Tam, kde ve státních závodech
a dílnách pracuje tisíce zaměstnanců,
musí stát jako podnikatel přiznávati
také svou povinnost přispívati obci v percentuelní
míře co poplatník. Bezpodmínečně
voláme po zrušení §u 27 Englišova
zákona, jímž průmyslové závody
jsou zproštěny, aby, když jejich výroba
znamená pro obec různé náklady na
školství, komunikaci, kanalisaci a osvětlení,
když se nedohodnou s obcí po dobrém, byl na
ně uvalen paušální ekvivalent, odpovídající
oněm výlohám, jež vlivem tohoto zákona
pro obec povstaly. V Československé republice nebude
pokoj, v tisících městech a obcích
nenastane uklidnění, dokud zákon ten nebude
změněn v duchu, jak jej potřebuje naše
samospráva ku svému kulturnímu a hospodářskému
rozvoji a jak jej co životní podmínku míti
musí. Mohl bych zavolati ještě: Caveat dr Engliš!
Spáchal jste zlo, jako poctivý muž jste povinen
se přičiniti, abyste je odstranil! (Výborně!
- Potlesk poslanců čsl. strany soc. demokratické.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dále má slovo p. posl. Srba.
Posl. Srba: Slavná sněmovno! Nikdo zajisté
nebude vážně žádati, abychom ve
chvíli, kdy jde o jeden z největších
útoků na zdraví národa a kapsy spotřebitelů,
mluvili vážně o nějakém zákonu
o prohlášení dekoratérství na
Podkarpartské Rusi za živnost řemeslnou. Při
tomto duchu, který vládne v těchto věcech,
můžeme očekávati, že v nejbližší
době akademie umění a malířské
umění bude prohlášeno za živnost
natěračskou. (Veselost na levici.) Ale myslím,
že právě skutečnost, že vláda
dává nám zabývati se takovými
návrhy zákonů v době, kdy jde o jeden
z největších útoků také
na autoritu státu a vlády, ukazuje nejlépe
ducha, který v ní vládne.
Slavná sněmovno! Otázka zdražení
cukru stává se problémem celého státu
a celého našeho národního hospodářství
měrou, která daleko převyšuje pouhou
otázku zdražení lidové potraviny v jednom
odvětví. Okolnosti, které souvisí
s tímto postupem cukerního kartelu, jsou takového
rázu, že je nutno při této příležitosti
rozvinouti také základní hlediska celého
našeho cukerního hospodaření.
Jak došlo k tomuto zdražení? Anglická
vláda, sice konservativní vláda, tedy vláda
odpovídající duchu a složení
naší vlády.... (Posl. dr Meissner: To je
urážka konservativní vlády!) Já
ji s této stránky musím ještě
omluviti právě tím, co chci říci.
Anglická vláda rozhodla se, že udělá
něco pro zaměstnanost dělnictva ve své
zemi a něco pro konsumenty. A rozhodla se, ne snad že
zvýší clo na dovoz cizozemského cukru
a umožní tak, aby se vytvořil domácí
cukerní průmysl, nýbrž naopak snížila
clo na suroviny do Anglie dovážené, čímž
získala opět zaměstnání svému
dělnictvu v rafinačním průmyslu a
zároveň zlevnila cenu cukru pro domácí
konsumenty. To jest politika anglické vlády konservativní,
úplně opačná vzhledem k politice,
kterou děláme u nás. Tato politika vyplynula,
jak má anglická vláda plné právo
říci, z usnesení ženévské
konference o celních věcech, kde všechny státy
- i náš - se zavázaly, že budou odstraňovati
všechny celní přehrady a všechny překážky
hospodářských styků mezi jednotlivými
státy. Toto snížení cel na suroviny
cukru dovážené do Anglie považoval náš
cukerní průmysl za obrovský útok na
svoji existenci. Vypadá to tak, jakoby byl nepředvídal,
že Anglie a všechny ostatní státy budou
se hledět přirozeně postavit v otázce
cukerní, alespoň v otázce rafinerní,
na své vlastní nohy. Tváří
se, jako kdyby přišel blesk z čista jasna,
který by jim znemožnil existovati na světovém
trhu. Diference, o kterou jde, o kterou musejí prodávat
do Anglie laciněji, činí 30 Kč na
metrickém centu podle jejich výpočtu - podle
výpočtu jiných by to dělalo méně.
Jestliže je dána diplomatům řeč
jako možnost zatajovati myšlenky, jsou podle našich
zkušeností cukernímu kartelu dány číslice
jako možnost zatajovati skutečnosti. V této
věci jsme jej přistihli kolikráte.
Tedy pánové se postavili na stanovisko, že
anglická vláda učinila útok na samotnou
existenci našeho cukerního průmyslu a že
proti tomu se musí bojovati. Ovšem bojovat proti té
anglické vládě, to je ani nenapadlo, ale
okamžitě se obrátili a začali bojovat
proti svému vlastnímu státu, žádali,
aby náš stát ty zisky, o něž pravděpodobně
přijdou, jim nahradil a vypočítali to sumou
asi 189 milionů (Výkřiky posl. Remeše.),
počítajíce ovšem, že stejně
jako pro Anglii budou musit zlevňovat cukr pro všechny
státy na celém světě. To je skutečně
politika, která je u nás naprosto obvyklá.
Když se vydělává, strčí
to do kapsy sami, když se prodělává,
jest zde stát nebo některé jeho složky,
které mají ty věci zaplatit. Tomu se říká
u nás volný obchod. Stát, zastoupený
nebo zosobněný ve své kase p. ministrem dr
Englišem, necítil se zrovna nadšen, aby
cukrovarníkům ty věci platil. Pan ministr
dr Engliš má příliš v lásce
státní rovnováhu a ví velice dobře,
že kdyby měl slevovat z cukerních daní,
na kterých je založena největší
část státního rozpočtu, že
by se ocitl v koncích, které jsou nedozírné.
Pan ministr dr Engliš se bránil a, jak se stává
v zoufalství, začal psát docela rozumné
články, ovšem do oposičních časopisů,
poněvadž do vládních časopisů
by to napsat nemohl. V té chvíli pan ministr dr
Engliš přišel k názorům
o naší celní a ochranářské
politice, které jsme hlásali v dobách, kdy
se o celní ochraně u nás jednalo a stačí
si přečíst v tehdejších protokolech
řeči našich poslanců, aby se přišlo
k tomu, že pan ministr dr Engliš skutečně
nevynalezl prach, jak o tom psal "Venkov", nýbrž
že to jsou věci, na které musí přijíti
každý člověk logicky myslící.
V té chvíli ocitl se pan ministr dr Engliš
v konfliktu nejen s cukrovarníky, ale i s jistou velevlivnou
skupinou agrární, která byla s nimi spřažena
a která s nimi dělá stejnou politiku. Ta
skupina velkostatkářská, která má
dnes takový vliv, veřejně se do něho
pustila a pan ministr dr Engliš podal demisi. Na druhé
straně je jisto, že páni jsou stejně
dobře angažováni na státních
papírech a jejich prosperitě a takové krásné
věci při vzestupu státních papírů,
když moučná stoupla ze 72 na 100 nebo náhradní
ze 42 na 80, jak to provedl dr Engliš, jim hned tak
nikdo jiný neudělá. Bursa tedy na demisi
reagovala a pan ministr se vrátil zpět. Ale zdá
se, že se pan ministr nemůže rozhodnout, co by
pro pány cukrovarníky a pro ty, kteří
mají větší cenu a jsou součástí
vládní většiny, mohl udělat.
Pánové v cukrovarnickém kartelu byli netrpěliví
a myslili si, že věc se táhne příliš
dlouho a že jim utíká interkalář,
peníze, které mohli míti v kapse, poněvadž
myslili, že když něco dostanou, po zadu že
to nedostanou. Tedy se poradili s duchem svatým našich
průmyslníků s p. dr Hodačem, a šli
na ten stát způsobem, který uznali za vhodný.
Provedli jednoduše z vlastní výsostné
moci zdražení cukru, a to takovým způsobem,
který je bohatě dotuje nejen za to, co by mohli
ztratit v budoucnosti, nýbrž i za to, co snad ztratili
v minulosti a ještě nějaký ten krejcar
nad to. (Posl. Remeš: To si mohou dovoliti jen za této
vlády!) To je přirozené, poněvadž,
jak pánové vědí a jak má vážená
předřečnice pí. Zeminová
rovněž konstatovala, za dřívější
vlády, kde byly také zastoupeny vrstvy konsumentů,
nepodařilo se jim v žádném případě,
aby takovéhle snahy mohli uplatniti.
Tedy náš cukrovarský kartel, který se
skrývá pod docela nevinným jménem
"Společný výbor československých
surováren a rafinerií cukru", usnesl se ve
schůzi 3. září, že zvýší
cenu cukru z 560 na 576 Kč, že si ponechá přirážku
14 Kč, takže vlastně cena cukru ve stanici
železniční pro odběratele činí
690 Kč za 100 kg, při čemž se mlčky
předpokládá, že obchod si to zaokrouhlí
na 700, a že se nají každý. (Výkřiky
na levici.)