Místopředseda Slavíček (zvoní):
Nyní má slovo pí. posl. Zeminová.
(Výkřiky: Kde mešká nyní náměstek
vlády v této chvíli?)
Posl. Zeminová: Slavná sněmovno! Jsem
přihlášena "pro", budu však
mluviti "proti". Na dnešním pořadu
je projednávání otázky dekoratérské,
my však jako zástupcové lidu jsme povinni mluviti
k tomu, co dnes vzrušuje celou československou veřejnost.
Kdo viděl dnes poslaneckou sněmovnu s tak nebývalou
návštěvou při zahájení
schůze, kdo viděl ty přeplněné
lavice - jak v řadách oposice, tak i na stranách
koaličních - cítil, že zde visí
něco v ovzduší, co se dá kvalifikovati
jako všeobecné napětí, co učiní
vláda v nejbližších okamžicích.
Musím však vysloviti hluboké politování
nad tím, že očekávání
sněmovny bylo naprosto zklamáno, že zklamány
byly nejen strany oposiční, nýbrž jistě
i veliká část koaliční veřejnosti
tím, že při důležitých událostech,
které se odehrávaly mimo sněmovnu, ale do
kterých má parlament nejen právo, nýbrž
i povinnost mluviti, nenašel se ani jediný československý
ministr, který by si šel sednouti na vládní
lavice, aby vyslechl přání a stížnosti
zástupců lidu, aby řekl jasně své
stanovisko k velikým a ožehavým problémům,
které se právě, zejména v oboru hospodářském,
projednávají. (Souhlas poslanců čsl.
strany nár. socialistické.)
Nepřišel ani p. ministr zásobování,
neboť když jsme ho chtěli po té strašné
zprávě kartelu cukrovarnického navštíviti,
dlel mimo Prahu, neznámo kde. Nepřišel nás
poctíti návštěvou ani p. náměstek
min. předsedy, který ukrutně rád hraje
roli vedoucího ve státě, ale v tomto okamžiku
se schoval způsobem tak tajuplným, že jej nelze
nalézti. (Výkřiky.)
Odsuzujeme toto ignorantství vlády, poněvadž
je v první řadě její povinností,
když se vlády ve státě ujala, aby zájmy
obyvatelstva náležitým způsobem respektovala
a proti každému nebezpečí chránila.
Pakliže nevyplňuje takováto vláda své
povinnosti, nemá co dělati na těchto lavicích
ani v dobách, kdy případně tyto kritické
okamžiky se přeženou. (Potlesk poslanců
čsl. strany nár. socialistické.)
Snad žádná událost v posledním
roce, vyjma smutně proslulé předlohy o generálských
pensích starých Rakušáků, nevyvolala
tak prudký spontánní odpor v celé
veřejnosti, jako nový nenadálý útok
cukrovarnického kartelu na kapsy všeho poplatnictva
a obyvatelstva. Správně podotýkáno
bylo z našeho klubu, že když se předložily
pense generálů, když se předložilo
ohromné zvyšování činží
a jiné nepopulární a protilidové předlohy,
p. náměstek min. předsedy byl ve sněmovně
na svém místě jako zástupce těch
vrstev, které se zmocnily vlády proti zájmům
širokých vrstev lidových.
A celý tento komplot cukrovarnického kartelu nabyl
neobyčejné politické příchuti
v tom okamžiku, když kartel docela neomaleně
- promiňte mi to neparlamentní slovo - zdražil
konsumentům cukr naráz o více téměř
než 1/4 miliardy
Kč těsně po onom sebevědomém,
oficielním prohlášení česko-německé
koalice a vlády, že vláda zdražiti cukr
nedovolí a že učiní potřebná
opatření. (Výkřiky poslanců
čsl. strany nár. socialistické.)
Husarský kousek kartelu působil jako rána
z děla. V obyvatelstvu zavládlo ohromné vzrušení
a roztrpčení. Od rána 4. září
zněly ve sněmovně a v našich sekretariátech
nepřetržitě telefony a dotazy, je-li to skutečný
fakt, či poplašná novinářská
zpráva, a ihned nastaly určité zákroky
z řad konsumentů na ochranu vlastních jejich
zájmů, když si jich vláda nevšímala.
První povstaly ženy-hospodyně a hned za nimi
v zápětí spontánně i dělníci
v továrnách, také hlásily se četné
deputace státních i soukromých zaměstnanců.
Ale stejně i živnostníci, zejména cukráři,
pekaři, kavárníci atd., jako továrny
na cukrovinky budou se jistě brániti ze v šech
sil tomuto zdražení. A my jsme povinni - a rádi
tak učiníme - je spolu chrániti. (Výborně!)
Živnostníci se bouří proti kapitalistické
politice páně Najmanově. (Výborně!)
Brániti malého živnostníka, brániti
celá veliká odvětví živnostenská,
jako kavárníky, cukráře a pekaře
proti útokům kartelu cukrovarnického, to
je trochu vážnější práce,
než nadávati někde v Brně zaměstnancům,
když se nedělá to, co si snad pan ministr přeje.
(Výborně! - Potlesk poslanců čsl.
strany nár. socialistické.)
Vláda v té bouři nevole hraje úlohu
tak žalostnou a směšnou, že je nám,
oposici, opravdu za to všechno stydno. Kdo to jakživ
viděl, aby vážná parlamentní
většina a vážná vláda učinila
sama dobrovolně slavnostní prohlášení,
že zdražení cukru nedovolí, aby 8 vládních
stran se na tom usneslo, toto prohlášení vládní
potvrdilo, aby se to dalo oficielně do komuniké,
ale aby se stal pravý opak. Není toto hanebné
zesměšnění vládní autority
tak hrozné, že se dá řešiti buďto
jen úplnou porážkou kartelu cukrovarníků
nebo odchodem této vlády, která neměla
dosti odvahy, aby hájila zájmy státu a veškerého
obyvatelstva? (Výborně! - Potlesk poslanců
čsl. strany nár. socialistické.)
Otázka cukerní jest ožehavý problém,
a byly i jiné veličiny, než je pan náměstek
předsedy vlády, monsignore Šrámek,
které o cukr klopýtaly ještě za starého
Rakouska. (Výborně!)
Je to přímo tragedie, že v jubilejním
roce republiky v Kolovratově paláci nevládne
ke všem vrstvám obyvatelstva smířlivý,
silný, státnický duch Antonína Švehly,
nýbrž rozvrácený režim monsignora
Šrámka (Tak jest!), který přivede
poměry ve státě tak daleko, že opravdu
nebudeme sloužiti za vzor v desátém roce své
republiky. Dnes nevládne otevřená a jasná
vláda koalice, nýbrž zákulisní
machři a exponenti velkého kapitálu a byrokracie.
(Tak jest!) Ti rozhodují o směrnicích
a zásadách zákonů i o celé
hospodářské politice státu. Obyvatelstvo
se stalo kořistí řady kartelů a bursovních
finančních skupin a spekulantů. Genese bojů
o cukerní otázku v posledních dvou letech
je toho drastickým dokladem. A ta provokace! Úžasné
zdražení cukru se hodí 2 dny před zasedáním
parlamentu, jako by se kartel cynicky vysmíval úplné
bezbrannosti vlády a celému Národnímu
shromáždění. (Tak jest! - Výkřiky
poslanců čsl. strany nár. socialistické.)
Za spoluvlády socialistů si nedovolil cukrovarnický
kartel ani se hnout po celá léta. Marně usiloval
o zvýšení ceny cukru, marně se dožadoval
t. zv. "dopravních přirážek".
V čele ministerstva zásobování po
léta stál nár. soc. ministr dr Franke.
Za jeho ministrování - téměř
4 léta - se cena cukru ani o haléř nezvýšila.
(Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)
A to bylo v době, když zemědělci
za řepu dostávali o 30-40, ano i 50% více,
než dostávají za nynějšího
režimu a diktátu. (Slyšte!) A také
zaměstnanci prožívali svoje povolání
mnohem klidněji než v nynějších
letech.
Za ministra dr Frankeho byla veliká láce
cukru a tato léta klidu a stability zůstanou ve
vděčné paměti, zejména statisíců
našich hospodyň, a jsou také dokladem skvělé
hospodářské politiky nár. socialistických
ministrů. (Výborně!)
Několik prostých čísel mluví
za všechno. Jde zejména o cukerní kampaň
z r. 1923, 1924, 1925 a 1926 až do podzimu. Vyrobilo se cukru:
R. 1923 10,022.158 q, r. 1924 14,290.203 q, r. 1925 15,102.295
q a r. 1926 10,419.848 q. Vývoz byl v těchto letech:
Roku 1923 6,582.289 q, r. 1924 10,151.555 q, r. 1925 10,804.705
q a r. 1926 7,083.278 q. Spotřeba v tuzemsku také
se měnila. Roku 1923 činila 3,617.554 q, roku 1924
následkem zlevnění cukru za ministra Frankeho
stoupla spotřeba již na 3,900.603 q, roku 1925 docela
na 4,083.481 q a teprve roku 1926 zase jde poněkud dolů,
protože na podzim po prvé se přišlo se
zdražením cukru, ne již ovšem za spoluúčasti
socialistických ministrů, a tím spotřeba
klesla na 3,698.913 q.
Cena řepy se v těchto letech pohybovala mezi 21
až 30 Kč za 1 q. A nyní uvažujte, slavná
sněmovno! Řepa byla v r. 1923 až 1926 dražší
o 20 až 50% než nyní. Cukr stál po celé
téměř 4 roky pouze 5.10 až 5.20 Kč
za 1 kg. Zaměstnanci dostávali lepší
platy nežli dostávají nyní. Vývoz
do ciziny v hodnotě suroviny byl r. 1923 a 1926 menší
než nyní. Domácí spotřeba však
při laciném cukru stoupla až o 15% proti r.
1927 a 1928. Hned po prvém zdražení v říjnu
1926 klesla domácí spotřeba cukru hned o
nových 10%.
Z tohoto přehledu je zjevno, že i po částečné
ztrátě anglických trhů byl loni a
bude ještě letos větší vývoz,
než byl v kampani 1923/1924 a 1926 do podzimu, kdy byl cukr
za pouhých 5.10 Kč za 1 kg. I kdyby se připočítala
celá daň zvýšená z r. 1926, které
2/3 měl podle dr
Engliše nésti kartel a jen 1/3
konsumenti, tedy 40 hal. kartel a 20 hal. konsumenti za 1 kg,
cukr i se zvýšenou celou daní neměl
by státi více než 5.80 Kč za 1 kg.
Kartel se o nová tržiště nestaral a domácí
konsum vědomě zabíjí. To není
maličkost, když pro drahotu cukru klesla spotřeba
u nás proti r. 1925 o celých 40 mil. kg za rok.
(Slyšte!) Nastolením měšťanské
vlády a koalice se celá ochrana širokých
vrstev národa zvrátila. Drahotě a lichvě
se otevřely dveře dokořán a každá
strana z koalice by chtěla trhnouti, co se dá.
Chléb je dnes zdražen 12kráte proti r. 1914,
brambory 17kráte, mouka 11kráte, tuky a maso 10
až 12kráte. Naproti tomu platy zaměstnanců
a dělníků zvýšily se pouze 5-,
6- nebo nejvýše 7krát proti r. 1914. Mléko
se falšuje napořád. Tuto věc budeme
ještě v parlamentě projednávati, poněvadž
je něco neslýchaného, aby na vinárny
a pivnice se dávaly koncese, ale mléko směl
každý otevřeně neslýchaným
způsobem dnes falšovati, ačkoli je to nezbytná
denní životní potřeba ohromného
množství dětí a ostatních členů
rodiny. (Tak jest! Výborně!)
Když na podzim r. 1926 nastolila se dnešní majorita
a vláda, udělal kartel cukrovarnický okamžitě
první pokus o zdražení! Ze 440 Kč za
1 q rafinády - krystal zvýšil v říjnu
1926 ceny na 502 Kč loco, tedy o 62 Kč na 1 q. To
byla vlastně ona 60haléřová přirážka,
která vzrostla ze zvýšené daně
cukerní.
Strany socialistické, pamětlivy slibu Englišova,
že cukr nebude zvýšen o 60 hal., nýbrž
nejvýše o 20 hal., vyvolaly však takový
odpor celé veřejnosti, že vláda srazila
kartelu ceny na 488 Kč za 1 q. To bylo ještě
v době mladosti dnešní vládní
koalice. Tenkráte ještě pan posl. Jiráček
- a já volám za svědky ty, kteří
byli přítomni na oněch anketách v
ministerstvu obchodu a při událostech, které
se tehdy odehrávaly - tenkráte pan posl. Jiráček,
příslušník živnostenské
strany, tloukl pěstí před kartelem do stolu,
pěstí jim vyhrožoval, že zdražení
živnostenská strana nepřipustí. To bylo
tehdy, když příslušník strany lidové,
jeden z předních její činitelů,
p. posl. Stašek, vůdce pražské
župy klerikální, nazval ve velkém článku
v "Lidových listech" politiku kartelu cukerního,
zlodějnou a otevřeně napsal že "zlodějnu
s cukrem podporovati strana lidová nebude". A ve dvou
letech tu zlodějnu čtyřikráte za sebou
spolkli a podporovali!
Hned nato kartel na leden 1927 zdražil cukr po druhé
a r. 1928 po třetí. Mimo to pak zavedl nové
t. zv. dopravní přirážky, které
mu vynesly jen v minulém roce na 40 milionů Kč
čistého zisku. (Slyšte!) Jen touto dopravní
přirážkou by se dal krýti zmenšený
zisk z vývozu cukru do Anglie.
A nyní přichází jako sám bůh-otec
pan dr Heidler jako diktátor po čtvrté s
přirážkou novou. Přišel nota bene
se zdražením 4. září, tedy ještě
při staré kampani, při starých cenách,
ačkoliv doposud bylo zvykem, že nové ceny se
sjednávaly za nové kampaně při 1.
říjnu. Pan sekretář kartelu dr Heidler
udělal by lépe ve své nadutosti národohospodářské,
kdyby místo diktátorských choutek chopil
se taktiky ševců Bati, Poppera a jiných činitelů,
kdyby následoval inženýry ze Škodovky,
úředníky a zástupce z jiných
průmyslových odvětví, pěkně
se z pohodlíčka probral a sebral se do světa
a sháněl nové trhy pro náš cukerní
odbyt, když naše cukerní trhy jsou ohroženy.
Ale vláda a slavná koalice leží před
dr Heidlerem na kolenou. Proč by si tedy sekretář
netroufal více než celá slavná vláda
dohromady?
Pan posl. Jiráček již netluče
pěstí a pan posl. Stašek již nemluví
o zlodějně, protože jest jí tu příliš
mnoho. A přece zde ta cukrovarnická zlodějna
jest - odpusťte mi, nerada toho slova užívám,
jmenuji to jen tak, jak to pan kolega z pobožné strany
činil. Není tomu přece dávno, co se
veřejně mluvilo o tom, že pověstný
cukrobaron pan Bloch prohrál na cizozemských bursách
ve spekulacích 70 mil. Kč a co jiná rodina
cukrovarnická, pánům Heidlerům velmi
dobře známá, prohrála 30 mil. Kč
atd. Zde jsou ty prameny cukrovarnických nesnází
některých cukrovarnických rodin. (Tak
jest!) Páni hazardérsky hráli, mnohý
z nich prohrál celý obrovský majetek, který
na cukru od státního převratu vydělal
a dnes mají jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou.
Od čeho by tu byla vláda, od čeho by tu bylo
obyvatelstvo republiky, než aby jim pěkně nahradily,
co v Anglii, v New Yorku nebo na jiných bursách
prohráli? (Potlesk.) Celý národ má
dnes platiti strašné ztráty bursovních
spekulantů. To je nemorální pozadí
celého cukrovarnického útoku zdražovacího,
a to by mělo vyburcovati všechny poctivé strany
a jednotlivce v tomto státě do boje.
Národně socialistická strana vede celé
dva roky nepřetržitý boj proti dravému
cukrovarnickému kartelu. Podali jsme během posledních
dvou let čtyři naléhavé interpelace
na vládu, dále již r. 1926 podali jsme návrh
zákona proti kartelům, podali jsme návrh
na zrušení cla na cukr, návrh na zřízení
komor spotřebitelů, zvláštní
návrh zákona o úpravě cukerního
hospodářství. Nepominuli jsme vedle toho
ani jediné příležitosti ve výboru
rozpočtovém, zemědělském, zásobovacím
i živnostenském, aby se pořádek a zodpovědnost
do hospodářství kartelu zavedla. Ale marně!
Při druhém zdražení cukru r. 1927 ve
výboru zásobovacím 22. února 1927
podala jsem jménem našeho klubu s kol. Červinkou:
1. Návrh na snížení daně cukerní
a zavedení daně z kartelů, kterážto
daň by vynesla na 80 milionů Kč, a o tuto
částku by mohla býti snížena
daň cukerní.
2. Návrh na zrušení nesmyslně vysokého
cla 338 Kč na 1 metrák cukru při dovozu,
aby nastala konkurence cen našeho cukru s cizinou případným
dovozem levnějšího cukru.
3. Na revisi cen cukerních orgány ministerstva zásobování.
4. Na zabezpečení domácí spotřeby
cukerní za ceny cukru, které by odpovídaly
výrobním nákladům, jakož i občanskému
zisku.
Ani jediný z těchto návrhů členové
koalice nepřijali, ani vláda neakceptovala. Pan
ministr zásobování Černý
a ministr financí dr Engliš, který v
jedné chvíli docela demisionoval právě
pro odpor proti dravému kartelu cukrovarnickému,
ani jedním slovem nereagovali na naše věcné
návrhy a intervence a nechali prostě všechno
běžeti svým způsobem. Je pochopitelno,
že jim proto smě lost p. kartelářů
přerůstá přes hlavu. Proč je
dnešní vláda a koalice loutkou v rukou kartelů?
To je přece pochopitelno, že tam, kde není
silné hlavy a vedoucí ruky, nemůže býti
ani dosti sebevědomí proti škůdcům
celého státu i velké části
jeho obyvatelstva. (Výborně!) A přece
min. předseda dr Švehla ve sněmovní
odpovědi na naši naléhavou interpelaci dne
20. září 1927 prohlašuje: "Vláda
bude vývoj cen cukru v tuzemském obchodě
i zahraničí bedlivě sledovati a vyhrazuje
si právo státního zásahu, když
by toho z veřejných důvodů bylo třeba."
(Slyšte!)
Slovo Švehlovo není malé slovo. Proto
dovoláváme se v přítomné době
tohoto slova a slibů ministerského předsedy
samotného. Když si klika kartelářů
a v cizině majetek prohravších bursiánů
tropí legraci z dnešní marcipánové
vlády Msgr. Šrámka (Veselost na levici.),
najdou se ještě činitelé a síly,
kteří budou míti dostatek odvahy, aby slib
a prohlášení min. předsedy uvedli ve
skutek. Celý pobouřený národ, všechno
obyvatelstvo republiky, všechny strany oposiční
i vládní s napětím očekávají,
co vláda na jejich ochranu učiní. Vždyť
po kartelu okamžitě se zvedl také velkoobchod
cukerní a začal uvažovati, jak by zaokrouhlil
kartelem zvýšené ceny. Po velkoobchodnících
přijde detail, přijde doprava, přijde Petr
a Pavel, a my se nedopočítáme příští
ceny 1 kg cukru. A sotva že se hnulo otázkou cukerní,
začínají strašiti velkoobchodníci
s uhlím, začíná strašiti zdražení
uhlí, mléka, bramborů, tuků atd. Jest
svrchovaný čas položiti meze neslýchané
rozpínavosti veškerého dravého kapitálu.
Státní zaměstnanci jsou pobouřeni.
Místo jubilejního daru a uznání zásluh,
jakých si získali pro konsolidaci státu,
dostali presentem 40%ní zdražení činží
a dnešní zdražení cukru.
Dělnictvo je stejně zneklidněno. Sotva že
bylo celkem v klidu skončeno usilovné jednání
jak se strany dělnictva, tak i průmyslu o skrovný
poměrně drahotní přídavek 3,
5, 10%, všechno se přivádí v niveč
tím, že se v pohyb uvedla nová vlna drahoty.
Velké mzdové boje dělnictva, státních
i soukromých zaměstnanců jsou následkem
této indolence vlády na obzoru. Ženy-hospodyně
na trzích, obchodech i doma kolem svých domácností
se shromažďují roztrpčeny a říkají:
"To nám p. Msgr. Šrámek s tím
cukrem sakramentsky špatně osladil jubilejní
rok."
My, národní socialisté, jsme si bojů
nepřáli. Chceme, aby náš stát
byl silný a obyvatelstvo spokojeno. Ale, je-li nám
drzostí kartelářů a zbabělostí
vlády boj vnucen, pak jej otevřeně přijímáme.
(Souhlas poslanců čsl. strany nár. socialistické.)
S vládou černých havranů a smělých
kartelářů 28. říjen oslavovati
nebudeme.
A kartelům, bursám, biskupům, velkostatkářům
a celé té dnešní neslavné koalici
dá odpověď za všechny hříchy
posledních dvou let voličstvo v listopadu 1928.
Za ponížení státu, za ústupky
Němcům, za zdražování každého
sousta do úst, za jenerálské pense, za služby
kapitálu a reakci, za lámání samosprávy,
za rozbití ochrany nájemníků, za všechnu
nenávist k lidu pracujícímu padne neslavně
tato vláda i koalice Šrámkova a celý
národ i republika si oddechne.
Jubilejní rok 1928 skončí slavně volbami,
ve kterých zvítězí nesmrtelné
ideály národní revoluce z r. 1918. (Potlesk
poslanců čsl. strany nár. socialistické.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl.
Krebs. Uděluji mu slovo.
Posl. Krebs (německy): Slavná sněmovno!
Obyvatelstvo jest po několik týdnů vzrušováno
stále vzrůstající drahotou, která
se začíná všude ukazovati. Ale zvláště
otázka cukru rozčilila obyvatelstvo takovou měrou,
jako zřídka která zvláštní
událost ve veřejném nebo hospodářském
životě. Zdražení cukru nelze posuzovati
jako případ sám pro sebe, nýbrž
musí býti sledováno v souvislosti s velkými
událostmi, jež prožíváme. Jest
jen symptomem poklesu onoho hospodářského
imperialismu, jímž se Československá
republika dala vésti při svém založení
a v prvé době svého trvání.
S roztržením starého státního
území ztratila také staré, jisté
odbytiště 52 milionů lidí a neučinila
nic, aby nějakým způsobem upevnila nebo znovu
navázala hospodářské svazky, které
tato území po staletí spojovaly. Naopak,
provozovala proti nástupnickým státům
na poli hospodářském politiku nenávisti
- nejen v oboru politickém a národním - a
to zvláště proti Rakousku a Maďarsku,
politiku nenávisti, která v otázkách
hospodářských může nésti
nejméně plodů. Tato nenávist přispěla
k tomu a způsobila, že především
Rakousko, ale i jiné nástupnické státy,
zásobovaly se stále více zbožím
z jiných zemí. Proto vidíme, že veškerý
vývoz z Československa do nástupnických
států neustále klesá. Kdežto
ještě r. 1921 veškerý vývoz do
nástupnických států činil 57%,
klesl r. 1922 na 41%, r. 1923 na 40%, r. 1924 na 36% a r. 1925
dokonce na 19% bývalého odbytu a zajisté
i letošního půl roku jest znovu na sestupné
linii. Týká se to nejen cukru, nýbrž
všeobecně všech průmyslových vývozních
předmětů. Jak to v době převratu
a v době pozdější přímo
ze sebevědomí státního národa
znělo, mluvilo-li se o "bílém zlatu"
republiky, poukazovalo-li se na to, že nejsilnějšími
sloupy hospodářství jest cukr a že tato
opora měny, cukr, jest přímo monopolem této
země. A náhle vidíme, vlastně ne úplně
náhle, nýbrž již po léta, že
tato nejmocnější opora, tato nejsilnější
bašta starého průmyslu a hospodářství
se hroutí, když jediný velký stát
vyvodí hospodářské důsledky,
které mu předpisují jeho vlastní hospodářské
nutnosti. Usnesení anglické sněmovny ze dne
24. dubna, aby rozdíl cla mezi surovým a rafinovaným
cukrem byl snížen na 52 Kč, učinilo
konec československému vývozu cukru do Anglie.
Co to znamená, ucítíme jistě v plném
rozsahu teprve v příštích měsících
a letech. Ale poukazujeme na to, že československý
cukerní průmysl musil s těmito věcmi
počítati. Dobře věděl, že
boj na světovém trhu nevznikl teprve včera
a že na veškeré spotřebě cukru
v Anglii, 7 milionů q, jsme zúčastněni
3.25 miliony q, musil tedy věděti, jaké důsledky
to pro něj bude míti. Ale cukerní průmysl
si to udělal prosté a levné. Žádá
prostě náhradu za své ztráty, žádá
vývozní premie, slevy daní, zkrátka
a dobře žádá, aby mu bylo obyvatelstvo
hozeno na pospas, aby je mohl pohltiti a vykořisťovati.
Již 13. července tohoto roku protestoval kolega Simm
v hospodářské řeči proti zvýšení
cen, které již tenkráte bylo ohlášeno.
Ale již tenkráte, když přišly prvé
zprávy z Anglie - jak známo usnesení anglické
sněmovny pochází ze dne 24. dubna - dne 26.
dubna, tedy o dva dny později podali jsme již vládě
naléhavou interpelaci, v níž jsme se ke konci
tázali: "Jest vláda ochotna při poradách
o opatřeních k zamezení ztrát cukerního
průmyslu učiniti všechna opatření,
aby se předešlo zvýšení ceny zdejšího
cukru, ba naopak, aby se zdejší cena cukru vytvářela
tak příznivě, jak jen možno, aby nebylo
zapotřebí znovu spotřebitele zatěžovati
a aby se umožnilo zvýšení spotřeby
cukru doma?" Vláda však nejen že na tuto
interpelaci neodpověděla, na což jsme ostatně
od nynější vlády téměř
již zvyklí, nýbrž ani sama nic nepodnikla,
aby blížící se neštěstí
odvrátila nebo zmírnila.
Jest však ještě jiná okolnost než
ona skutečnost, že obyvatelstvo stále více
pociťuje drahotu, která působí, že
obyvatelstvo jest nervosní a pobouřeno nad nynějším
zdražováním, neboť obyvatelstvo poznává,
nebo lépe řečeno cítí, že
zde má býti provedeno velké loupežné
tažení na velké masy, jež vláda
mohla velice dobře zameziti, kterého však na
druhé straně nebylo by vůbec třeba,
poněvadž zisky cukerního průmyslu jsou
tak obrovské, že by mohl velice dobře prospívati
i bez jakýchkoliv příspěvků
státu. Ovšem otázka odbytu cukru bude a zůstane
velkou a trvalou a ani zdražení cukru na těchto
věcech vůbec nic nezmění. Zde jsou
jen dvě možnosti: Radikální snížení
nebo vyhledání nových odbytišť.
Toto bude téměř nemožné. Jest
tedy možna jen jedna věc, radikální
omezení hypertrofie naší výroby cukru.
Řekl jsem, že obyvatelstvo má určitý
pocit, že se zde provádí ohromná loupež
na jeho kapsy. Není to pouhý pocit, nýbrž
jest to skutečnost. Nemáme v této zemi průmyslu,
který by každoročně vykazoval tak obrovské
zisky, jako průmysl cukerní. Máme některé
akciové společnosti v cukerním průmyslu,
které vykázaly nejen 30% až 40%, nýbrž
dokonce 48% zisku v různých letech. Uvedu jen typický
příklad zisků takových cukerních
akciových společností. Známý
Schöllerův koncern, kde jest všemocným
mužem pan Jaroslav Preis ze Živnostenské banky...
(Posl. L. Wenzel [německy]: Diktátor kartelů!)
Ano, to je ten člověk, kterého velmi
dobře známe ještě také z jiných
průmyslových odvětví. Schöllerův
koncern uveřejnil za rok 1926-1927 tento výkaz zisku:
Reservnímu fondu bylo přikázáno 400.000
Kč, vyplácena byla 5%ní dividenda ve výši
1.8 milionů Kč, správní radě
bylo dáno 600.000 Kč, pak byla vyplácena
15% superdividenda 5.4 milionů Kč a na nový
účet byl převeden zbytek 9.99 milionů
Kč, takže nebyla vyplacena 5%ní dividenda,
nýbrž se superdividendou a ostatními reservami
dohromady činil výtěžek neméně
než 25% akciového kapitálu! V témž
roce Česká cukerní a. s. vykázala
neméně než 35% čistého výtěžku.
A při tom přece bursiáni mají velmi
známé staré přísloví,
jež praví: "Dividenda jest ona část
výtěžku, které nelze již při
nejlepší vůli utajiti." Můžeme
se domnívati, že skutečně bylo dosaženo
ještě větších zisků a reserv,
především v investicích, v novostavbách
a přestavbách.
Dnes již bylo řečeno, že vláda
není úplně bez viny na tomto vývoji
věcí. Poukázal bych na to, že vynikající
člen této vlády ministr zemědělství
dr Srdínko mluvil dne 16. listopadu minulého
roku v rozpočtovém výboru o cenách
cukru a cukerním průmyslu a mezi jiným prohlásil:
"Musíme uznati, že jest skutečně
třeba tak pevné organisace cukerního průmyslu,
jako jest kartel. V kartelu jsou zastoupeny všechny cukrovary,
bylo by tedy velkou škodou pro stát, kdyby malá
skupina státních cukrovarů nevstoupila také
do kartelu." Zde tedy ministr zcela otevřeně
uznal, jak jsou tyto kartely nutné. Nejsme tak kratkozrací,
abychom popírali, že kartely, pokud zasahují
do výroby, tím že ji upravují, mohou
přinésti prospěch, ale také víme,
že moci kartelu lze zcela jiným způsobem zneužíti
proti obyvatelstvu, ba i proti státu a veřejnosti.
A pokud v těchto kartelích nebudou sedět
zástupci spotřebitelů, zástupci sociálních,
odborných a stavovských organisací, pokud
vláda takovéto kartely, jako je tento loupežný
kartel cukerních magnátů, chrání,
ba, drží nad nimi přímo ochrannou ruku,
do té doby budou tyto kartely používati každé
příležitosti, aby zneužily své
moci proti masám obyvatelstva. (Posl. L. Wenzel [německy]:
Zde platí zásada: Malé věšejí,
velké nechají utéci!) Ano, tak tomu je.
Již dávno jest přece známo, že
v cukerním průmyslu ustanovují se ceny přímo
provokativně. Uvedl bych zde jen dvě porovnání,
především také proto, poněvadž
dnes jsou zvláště nastrkovány zemědělské
vrstvy, ježto se jim dostává účasti
na ziscích, ježto se tímto způsobem
nechce veřejně ukázati pravá hnací
síla zdražení cukru. Nevole obyvatelstva má
býti odvrácena proti oné části
zemědělského obyvatelstva. Zde bychom rádi
výslovně poukázali na to, že toto zdražení
cukru, jak to víme z pamětního spisu cukerního
kartelu, nebude poslední. Cukerní kartel již
r. 1925 jasně a zřetelně vyložil, že
nesloží ruce v klín dříve, dokud
nedosáhne plné valorisace ceny cukru z doby předválečné,
to jest dokud cena cukru nebude činiti nejméně
8 až 9 Kč. Již dnes upozorňujeme na tyto
věci a veřejně před nimi varujeme.
Víme, že výhradně cukerní kartel
svým vynikajícím postavením a mocí
a bezmocností vlády bude stále hnací
silou při zdražování cukru a že
žádné pokusy nemohou tuto věc zastříti.
Porovnejte tyto dvě ceny: v Německu stojí
domácí cukr 5.20 Kč, při tom činí
daň z cukru 1.60 Kč, řepa - a to jest příznačné
- stojí 28 Kč. V Československé republice
stojí řepa 14 Kč, daň z cukru činí
Kč 1.84, tedy o nepříliš více
nežli v říši, ale cukr stojí 7
Kč, to jest rolníci, pracující lidé,
kteří jsou vlastně původními
výrobci, jsou zde nejneslýchanějším
způsobem vykořisťováni, právě
tak, jako velké masy spotřebitelů. Vykořisťujícím
činitelem je zde jedině velký kartel cukerního
průmyslu a bankovní kapitál, který
za ním stojí.