Z těch 60 Kč dává 32 Kč titulárně
svým spoluvinníkům a ochráncům
ze svazu řepařů a 28 Kč nechá
sobě. Celý ten systém se úplně
podobá přepadení cestujícího
na rozcestí. Cukrovarský svaz je příliš
slabý, než aby mohl konsumenta sám přemoci,
tak si najal jednu skupinu, která mu drží ruce,
jsouc dostatečně silná ve vládní
většině a majíc tisk k disposici, a
ta dostane 32 Kč a cukrovarský kartel 22 Kč
a něco dostanou vzdálení spoluvinníci,
a slavná vláda, která má zakročiti,
jako veřejný bezpečnostní orgán,
se diskretně vzdálila, aby tyto hospodářské
transakce nerušila. (Výkřiky čsl.
soc. demokratických poslanců.)
Přihlédneme-li k finančnímu efektu,
který tato věc může míti, a odhadneme-li
naši tuzemskou spotřebu asi na 3 a 1/2
milionu q, což jest odhadnuto docela málo, tedy zdražuje
cukrovarský kartel těmi svými opatřeními
cukr konsumentům o 210 mil. Kč. Nyní však
pánové poznamenávají skromně,
že si ponechali tak zv. dopravní přirážku.
To je jeden z nejnestydatějších švindlů,
odpusťte, že to tak řeknu. Pánové
si udělali v lednu tak zv. dopravní přirážku,
která měla ten dobročinný účel,
že se bude prý prodávati cukr ve všech
stanicích železničních za stejnou cenu,
poněvadž jak prý k tomu přijdou chudáci
v horách, aby platili cukr dráže, než
v Praze a v okolí rafinerií. (Výkřiky
čsl. soc. demokratických poslanců.) Při
praktickém provádění této věci
zapomněli pánové na Slovensko a Podkarpatskou
Rus, a věděli dobře, že vzdálené
venkovské obce spotřebují cukru málo,
ale Praha hodně. Celá tato dopravní přirážka
není ničím jiným, než zastřeným
a skrytým zdražením cukru a efekt, který
z toho vyplyne podle analogie, kterou jsme tu už měli,
činí nejméně 20 mil. Kč, ale
je možno odhadnouti jej i na více. Dnes máme
zdražení o 210 mil. Kč, kromě toho 20
mil. Kč na dopravní přirážku,
to dělá 230 mil., počítáme-li
20 hal. pro pány obchodníky, to máme 35,
a jste tedy okamžitě kolem nějakých
260 až 265 mil. Kč.
Nyní však páni cukrovarníci ani v nejsmělejších
nadějích neopovážili se mysliti na to,
že takové peníze dostanou, a pan dr Heidler
vypracoval pro vládu důvěrné memorandum
o poměrech cukrovarského průmyslu a producentů
řep - to počítal nalevo a napravo, dopředu
a dozadu s velikým využitím cifer, které
by se hodily pro ně a opomenutím cifer, které
by se pro ně nehodily. Ale na konec nedochází
pořád k ničemu než k nějakým
93 mil. Kč, kterých by potřebovali, aby mohli
konkurovati na celém ostatním světě
i při uplatnění toho anglického opatření.
K tomu ovšem prý musejí nyní dáti
také něco řepařům, neboť
- a to prohlašuje dr Heidler ve včera uveřejněném
interviewu v novinách - není prý náš
cukerní průmysl schopen, aby při nynějších
cenách cukru zaplatil našim zemědělcům
za řípu, aby oni mohli při tom prosperovati.
(Výkřiky.) Já na to ještě
poukáži, že je to jeden z největších
podvodů a celá věc ve skutečnosti
koncentruje se na to, že se sešly dvě skupiny,
z nichž jedna konsumenta drží a druhá
ho obírá. Ale při tom pánové
chtějí při tak zv. volném obchodě
nejen, aby se mohli všichni svézti na zdražení,
ale aby konsument zvlášť zaplatil producentu
suroviny a přispěl na to, aby se jim hradily všechny
domnělé nebo skutečné ztráty,
které mají na exportu do ciziny. (Výkřiky
posl. Remeše.)
Když se však mluví nyní o této
věci, obyčejně se ztrácí všechna
diskuse v nesmírném počtu cifer, se kterými
se operuje jenom proto, aby zahalily pravou podstatu věci.
Ony nikdy nevystihnou pravou skutečnost. Vážení
pánové! Byl jsem přítomen nesmírnému
počtu všelijakých anket i s cukrovarníky,
a můj dojem je ten, že když tomu někdo
rozumí a chce vykládati své stanovisko, všichni
unisono ho prohlásí za hlupáka, a jenom těm,
kteří tomu nerozumějí, dají
cejch znalce a tito znalci paradují po světě
se svým míněním. Nechci uváděti
jmen, ale mohli jste si, pánové, nedávno
přečísti několik těch pojednání,
u nichž člověk jistě nezmoudří.
Chci se omeziti na několik základních věcí,
z nichž bude možno si učiniti správný
přehled. Táži se, z jakého titulu opováží
se jedno průmyslové odvětví žádati
na státu, aby mu hradil domnělé nebo skutečné
ztráty z jeho zahraničního vývozu?
Jakým právem dovoluje si to žádati?
Slyšeli jste někdy, když dělají
čeští dělníci ve Francii a Anglii
a mají špatné platy, že by se obrátili
na stát, aby jim přispěl na slušnou
existenci? (Výkřiky.) Aby jim stát
hradil to, co v cizině prodělají?
Páni se obyčejně hájí tím,
že se jedná o t. zv. bílé zlato, které
zlepšuje státní bilanci. (Výkřiky
čsl. soc. demokratických poslanců.) Pánové,
to jest jeden z největších švindlů,
který musíme přibíti. Buďto se
na tom cukru za hranicemi vydělává, pak je
to bílé zlato a zlepšuje to naši bilanci,
a pak nepotřebují cukrobaroni od státu příspěvků,
nebo se na tom nevydělává a pak to není
bílé zlato, nýbrž živá krev
státu, peníze státu, které utíkají
z našich vlastních kapes do ciziny, aby v Anglii měli
cukr o polovinu lacinější než my. To je
blázinec, a nikoliv ně jaké hospodářství,
když se u nás platí cukr dvakrát tak
draho, aby se v Anglii prodával cukr o 50% laciněji.
To jest nějaká hospodářská
politika? Z tohoto titulu se chce na nás, abychom dopláceli
na export do ciziny? Může to někdo se zdravým
rozumem, může to člověk, který
není interesován na soukromých ziscích,
hájiti? Jsem přesvědčen, že páni
na tom zahraničním exportu vydělávají.
A kdyby ne, jaká jest pak jejich povinnost? Musí
se zreorganisovati tak, aby byli schopni zahraničně
konkurovati na světovém trhu, buďto se ztrátami,
nebo bez nich.
Dr Hodáč, který je spiritus rector našich
průmyslníků, kdysi velmi správně
řekl, že podnikatelské zisky jsou ospravedlněny
bankrotem. To jest, páni podnikatelé jsou oprávněni
zisky bráti, ale jsou povinni nésti také
důsledky toho, když zisky nemají. Jestliže
dám do podniku 100 milionů a chci je zúrokovati
a nevydělám, tedy musím odepsati 50 i 90
milionů a s těmi 10 miliony se snad bude vypláceti,
když ne, musím jej zavříti.
Jestliže to je výhoda pro naše hospodářství,
když bychom do ciziny vyváželi pod vlastní
výrobní náklady, to jest úplně
stejná logika, jako když chceme poslati do ciziny
dělníka, aby vydělal jednu korunu za hodinu
a na to ostatní abychom mu z vlastních kapes přispěli.
S tím bílým zlatem ať nám tedy
páni nechodí. Zde je něco shnilého.
Páni si odvykli konkurovati z vlastních sil na světovém
trhu, ale na takové zisky pod ochrannými cly, že
nejsou ochotni jinak hospodařiti než s umělými
nesmírnými zisky.
Vůbec, pánové, kde máme volný
obchod? Cukerní kartel dnes ovládá i toho
řepaře. Řepař dostane cenu, která
se mu stanoví pod takovým a takovým principem.
Cukr se vyrábí pod ochranou kartelu a prodá
se komu chce a zač se chce. A liberují nám
každý měsíc, kolik ho smíme spotřebovati.
Jenom určití obchodníci jej dostanou do rukou
a pak teprve dojde na toho drobného. Všem se stanoví,
kolik smějí vydělat. Zde je ohromná
organisace, která ovládá celé odvětví
našeho průmyslu a výživy a nikdo prý
nemá práva se strany státu a nebéře
si toho práva, aby tuto organisaci, která dělá
co chce a jak chce, kontroloval a reguloval v zájmu toho
vyššího celku, kterým je zde stát.
Stát má tedy právo zasáhnouti do jejich
záležitostí a bdíti, aby jejich funkce
ve státním životě odpovídala
zájmům státu. Co je nejhorší
na celé této věci, je to, že zde pánové
skutečně zapřáhli do svých
interesů vlivnou skupinu producentskou. Řepařská
politika, která se u nás provozuje, je rovněž
na scestí a co se děje dnes, to spřežení
se svazem průmyslníků, resp. s kartelem cukerním,
je něco, co producenty ve svých důsledcích
musí rovněž poškoditi. To je politika
naprosto krátkozraká. My zde máme málo
t. zv. porolničených cukrovarů. Akcie byly
koupeny za přehnané ceny a tyto cukrovary v domnělém
svém zájmu provozují stejnou politiku s cukrovarským
průmyslem a stlačují cenu řepy. Vážení
přítomní! Porovnejte si ceny řepy
v jednotlivých obcích při stejné ceně
cukru. My jsme měli r. 1922 26 Kč cenu řepy,
r. 1923 17 Kč, r. 1924 25 Kč. Jakmile ovšem
přišla tato nová vláda, která
prý hájí zájmy producentů,
tak r. 1926 až 1927 okamžitě klesla cena cukrovky
na 15 Kč a nemůže se vzpamatovati a pohybuje
se mezi 15 a 17.50 Kč při cenách za surovinu
a za rafinádu, které tomu naprosto neodpovídají.
Co se zde děje ve skutečnosti? Děje se zde
to, že se několik t. zv. porolničených
cukrovarů pomáhá zachraňovati na účet
všech řepařů. Těch skutečných
akcionářů je málo. Počítají
takto: Tisíc lidí nám dodává
řepu do cukrovaru, 50 z nich má akcie, tedy bude
lépe, když těch tisíc dostane málo
za řepu a ti, co mají akcie, hodně za cukr.
To je ta celá politika pánové, a to je politika
falešná. Není pravda, že by při
dnešních světových cenách a zvláště
při domácích cenách cukru nemohly
cukrovary zaplatiti řádně zemědělcům.
Podívejte se dnes na ceny v Dánsku, v Německu,
v Anglii, jsou tam různé subvence, ale cena řepy
se pohybuje neustále kolem 23 Kč a je to při
světové ceně rafinády a nejsou tam
žádné takové daně, jako zde.
(Výkřiky.) V Dánsku na př.
hned ne. Já jsem byl právě teď v Dánsku.
Pánové, není pravda, že by nemohl cukrovarský
průmysl zaplatiti vám docela slušnou a lidskou
cenu za cukrovku, to je nesporně jistá věc.
Ale co se děje dnes u nás, všeobecně
se děje taková politika. Vždycky jistá
vlivná průmyslová skupina si najde některého
pomocníka, tomu ubohému konsumentu se zdraží
o zlatku a ten pomocník dostane šesták, ti
páni však béřou 9 šestáků.
Prosím, podívejte se do průmyslu chemického,
cukrovarského, železářského,
všude to máme stejné. Pánové
dostanou 9 šestáků, ale ty nejsou ze vzduchu,
ty musí zaplatiti vždycky konsument, a ztrácíme
jednu posici za druhou. Pánové, co se děje
dnes v hospodářském životě, to
směřuje proti základům tohoto státu.
Nemluvím o válce - ale zkuste jen prozkoumati, má-li
stát nějaké možnosti obrany ve věcech
chemické války. Pánové, váš
chemický průmysl v Československu je takřka
napořád v rukou říšskoněmeckých
příslušníků. Tam jsou lidé,
kteří se oslovují "Herr Oberst",
"Her Oberleutnant" a naši čeští
lidé nejsou vůbec připuštěni,
aby věděli o věcech, které se vyrábějí.
Stačí, aby odešli odtud a jste s obranou nahromadě.
A v jiných věcech je tomu rovněž tak.
Provozujete politiku, která pomáhá zbavovati
našeho konsumenta mzdy a možnosti nákupu, a zapomínáte
na to, že tím bráníte, aby se vytvořil
nějaký silný český stav průmyslový
a aby se stát vůbec dostal do držení
vlastních prostředků hospodářských,
které by mu umožnily také obranu. To je falešná
politika, kterou provozujete. (Hlasy: Ať žije imperialismus!)
Nejde tu o žádný imperialismus, jde tu
o obranu státu. My již se asi stěží
dostaneme do nějaké války, poněvadž
té chvíle, kdy jsou Němci v ministerstvu,
můžeme se rovnou prohlásiti za neutrální
stát, poněvadž nevidím žádného
důvodu... (Výkřiky komunistických
poslanců.) Zdá se mi, že si to pletete
s Ruskem, s tamními velkými manévry. Cítím
se příslušníkem tohoto státu
a cítím se povinen dbáti toho, aby tento
stát mohl existovati, stejně tak jako vy se cítíte
příslušníky státu jiného
a dbáte o to, aby ten stát mohl existovati. (Výkřiky
komunistických poslanců.) Když my tu máme
Kramáře, vy tam máte lidi, které
posíláte na Sibiř a k vůli tomu nepřestáváte
býti pořád ještě ruskými
vlastenci. (Posl. Mikulíček: My posíláme
škůdce na Sibiř, vás kapitalisté
posílají do kriminálů!) Je-li
Trocký škůdce, potom nevím, kdo má
legitimaci, aby mluvil o škůdcích. (Posl.
Mikulíěek: Teď ho chválíte!)
Nechválím ho. (Hluk.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Prosím, pánové, o klid.
Posl. Srba (pokračuje): Podívejte
se pánové na cifry, které jsme nenašli
my, nýbrž které uveřejnil sám
cukrovarnický kartel v novinách. Při tom
tvrzení, že nemohou vydělávati na cukru,
že ceny dosti nestačí, zůstává
z metrického centu cukru výrobcům 367 Kč
u nás, 293 Kč v Rakousku, 330 Kč v Německu,
333 Kč v Anglii a 363 Kč v Dánsku. Tedy prosím,
z těchto pěti států honorujeme výrobce
cukru nejvíce, a při tom se u nás tvrdí,
že nejsme schopni, abychom toho producenta řípy
slušně zaplatili a uživili.
Ještě druhá věc je při tom. Jestliže
si pánové povolují tyto remunerace na řípu,
nedělá to cukrovarský kartel jen pro někoho
jiného. Cukrovary vlastní nesmírné
lány řepné půdy, tedy podporují
samy sebe tím, že si dávají přídavky
na vlastní řípu, podporují samy sebe
tím, že si dávají příplatky
na cukr. To je vlastně politika přehazování
z jedné kapsy do druhé. Považuji tuto politiku
producentů za nebezpečnou nejen pro celek, ale i
pro ně samé, protože tato politika se nedá
na trvalo udržeti. Dovedete si představiti, že
budeme pořád prováděti takovou politiku,
aby u nás cena cukru dnes stála 7 Kč, při
čemž do Anglie na červen zaprodali jsme jemný
krystal za 238 Kč? Tedy u nás, když počítáme
čistou cenu 576 Kč, platíme za cukr dvakrát
tolik, než jak dodáváme do Anglie. Myslíte,
že si to ty státy dají líbiti? Vždyť
je to dumping, ať se o tom mluví jak chce. Co budou
dělati cukrovarníci, když Anglie řekne,
že ve smyslu ženevské konference sníží
opět cla na surovinu? Zvýšíme cenu doma
na 9, na 10 Kč? Budeme to prováděti tak dále?
To je vyložené šílenství a nesmysl,
je to celé, s odpuštěním, zasviněné
hospodářství.
Zasviněné je proto, poněvadž jsme si
při průmyslu, který 2/3
vyváží do ciziny, který je exportní,
nejstarší a nejdokonalejší náš
průmysl, uvalili clo 338 Kč, aby náš
vlastní cukr z ciziny k nám nemohl býti laciněji
dodáván, než sobě doma prodáváme.
Je to nějaký rozum? Já, bohužel, nejsem
národohospodářem z profese. Tamhle profesor
soudr. dr Macek, jenž je národohospodářem,
se těm věcem usmívá. Ať řekne
národohospodář z profese, který zná
všechny systémy: Existuje někde něco,
čím by se dalo nějakým způsobem
rozumně odůvodniti takové hospodářství,
aby země, která má nejstarší
cukerní průmysl a nejlepší podmínky
výrobní, se chránila clem 338 Kč proti
tomu, aby její vlastní cukr nemohl k ní laciněji,
a cukr, který je prodáván vlastnímu
lidu, odkázanému na cukr, jako na hlavní
potravu, dvakráte dráže než je dodáván
do nejbohatších států cizích,
a tam prý pod vlastní výrobní cenu?
Jednak na nátlak cizích států a jednak
na náš vlastní nátlak musí se
to zřítiti. A když se to zřítí
najednou, tak se to zřítí i na producenta.
Dnes pro tento systém dostala se do produkce řepné
spousta polořepné půdy. Vy víte, jak
se zde produkuje zbytečně mnoho cukru pro světový
trh. Řepa nemůže se na určitých
půdách při světových cenách
vypláceti. Zrovna před 3 lety, kdy byla cena řepy
15 Kč za q, pšenice, extensivní plodina, vynesla
více než řepa. To jsme zakusili na vlastních
družstevních statcích. Viděl někdo,
aby některý stát vyráběl na
nevhodných půdách cukr, který potom
prodává pod cenou do ciziny, a aby měl nedostatek
pšenice a tu pšenici dovážel draho z Argentiny
a Kanady? Ať to dá někdo dohromady, a při
tom ocení důmysl a odpovědnost pánů,
kteří ve svazu průmyslníků,
ve svazu cukerním, mezi producenty jsou za takovou národohospodářskou
politiku odpovědni. To znamená, táhnouti
do záhuby stát, to znamená, že celá
jeho výroba musí skončiti krachem a popraskem,
až se to zřítí na hlavy všech,
kteří to dělali. Zemědělcům
jde o to, aby dostali cukerní výrobu do svých
rukou. Přiznávám oprávněnost,
ačkoli se obávám tendence, která se
u nás všude vidí. Jakmile se někomu
dostane do rukou prvovýroba a druhovýroba, začíná
to považovati jako monopol, kterého zneužívá
proti jiným, místo aby se dělil s konsumentem
o mezizisk, který odstranil, a raději ještě
přiráží. Ovšem to je také
věcí konsumenta, aby se bránil. Měli
jste možnosti leckdy pěkné. Místo toho,
abyste postavili cukrovary na jejich skutečnou hodnotu
a učinili opatření, abyste je dostali do
vlastních rukou, přeplatili jste pár cukrovarů.
Vy jste měli ještě jiné možnosti.
Co je s těmi hospodářskými cukrovary,
o nichž psal prof. Andrlík ve Venkově v září
1927? Měl se vytvořiti typ malých hospodářských
cukrovarů, který by nevyssával cukrovku až
do celulosy, aby ji potom zase napouštěl melasou,
nýbrž který by systémem jednodušším
v malých podnicích bral tolik cukru, kolik by jej
bylo možno racionelně vzíti - a zbytek by zůstal
jako krmivo zemědělcům, kteří
nedostatkem krmiv strádají. Plány na tyto
malé cukrovary jsou fuč, zmizely. Říkají
zlí jazykové, že jeden pán, nikoliv
daleký nynější vlády, měl
na tyto stroje a přístroje pro ty hospodářské
cukrovary jakési právo anebo monopol a že ho
cukrovarníkům prodal. Snad by mohli i páni
řepaři říci něco o tom, jak
ta věc zmizela z "Venkova" a se světa.
Mohlo se umožniti zemědělcům, aby utvořili
cukrovary ve vlastních rukách nezávisle na
velkých cukr ovarech, a donutiti vlastníky cukrovarů
průmyslových, aby se za slušný peníz
dostaly do jejich rukou. Místo toho zavládla tendence
jiná.
Páni cukrovarníci mají ve své přípřeži
velice vlivné příslušníky strany
agrární. Politika, která se provozuje se
strany producentů, je naprosto pošetilá a přijde
doba, kdy si o těchto věcech promluvíme znovu,
a ukáže se, kdo měl pravdu. Nám také
záleží na prosperitě cukrovarnického
průmyslu a řepařství. Jsme si vědomi
toho, co to dohromady všechno znamená, poněvadž
konsument to konec konců všechno zaplatí. Nikdo
nemůže vyráběti pod výrobní
náklady. Každý si to nechá zaplatiti
se slušným ziskem. Ale konsumenta se při tom
nikdo na nic neptá. Ten nemůže říci,
včera se zdražilo a dnes mně přidejte.
On je odkázán na stejné příjmy.
Máme stejný interes na tom, by věci hospodářské
šly v pořádku. Ale také máme
interes na tom, aby se zde neprovozovaly eskamotáže,
které konec konců znamenají vyssávání
nejširších vrstev národa.
Se stanoviska konsumentského je třeba něco
málo říci k tomu, co znamená toto
zdražení cukru. Pánové pořád
si počínají jako v té čítance
o tom stokrát nic, které přidávali
tomu oslu, a myslí si pořád, že to nic
neznamená, jestli se cukr zdraží o tolik a
o tolik, myslí, že je to pořád málo.
Cukerní kartel dokazuje, že cukr je nejlacinější
potravinou ve srovnání s předválečnou
dobou atd. Kdo má k tomu příležitost,
a to jste vlastně vy všichni, podívejte se
trochu mezi ten náš český lid a na jeho
životní úroveň. Způsob, jak dnes
lid žije, to není již život, to je vyslovené
živoření, to je přímo nebezpečí
pro zdraví státu, to je přímo nebezpečí
pro bezpečnost státu. Vezměte si na př.
textilní dělnictvo. Máme na 150.000 těchto
lidí. Když najdete mzdu 20 Kč v průměru,
spočítejte si, jak je těch 150.000 lidí
se svými rodinami živo. Uvažte, co pro tyto lidi
při 20 Kč denní mzdy znamená zvýšení
cukru o každý jednotlivý haléř.
Vezměte si takovou pětičlennou rodinu a uvažte,
když jí zvýšíte tu cenu cukru,
o kolik denně ona musí na cukr pracovati více.
Dnes se živí lidé na venkově z největší
části jen kávou. Mléko a cukr je při
této stravě jedinou potravinou. A to můžeme
říci, že při 20 Kč denní
mzdy je to ještě u nás krásné.
Ale příslušníci strany lidové
- pan dr Šrámek je předsedou vlády
- ať se podívají mezi své voličstvo
do Orlických hor, co tam najdou. Jsou tam hračkáři,
kteří dělají za 60 Kč týdně,
obšivačky knoflíků, které jsou
tak pobožné a patří do strany lidové,
které pracují za 20 Kč týdně
a které zaměstnávají u té práce
za 1 Kč denně své děti od 5 hod. ráno
do 10 hod. večer. Aby nespálily mnoho petroleje,
odstraní cylindr s lampy a čadí jim jen ten
knůtek. Tak si ze šetrnosti kazí oči,
a když se jich zeptáte, proč moří
své děti, odpoví vám: co si máme
počíti? Za 6 Kč máme bochník
chleba a jak bychom mohly bez něho žíti? Trochu
kávy a cukru jest jejich jediným denním chlebem.
Tato vaše politika zdražování cukru béře
jim ten poslední kousek od úst. Pan dr Šrámek
ví o tom, jak Herodes vraždil neviňátka
mečem. Ale Herodes byl neviňátkem proti tomu,
co se dnes dělá vůči našim dětem
v našem státě. Ač Herodes připravil
děti mečem do nebeského království,
ani v nebi ani lidé mu to nepřipočetli za
zásluhu, a také nebude nikdo této vládě
přičítati za zásluhu, že připravila
jak co se týče potravin tak i mezd tak strašné
zbídačení obyvatelstva. Nedej osud, aby se
dostavily válečné zápletky, aby přišla
doba, kdy by se mělo obyvatelstvo tohoto státu rozhodnouti
o tom, za koho má prolévati krev. Buďte přesvědčeni,
že by vyvstaly jiné věci než dnes a že
bychom luštili jiné problémy. (Hlasy: Za
své zájmy bude lid bojovat!) To jest jiná
otázka, jakým způsobem, ale za své
zájmy bude bojovati, poněvadž neviděl
v dobách, kdy se jednalo o jeho věcech, když
se jednalo o jeho životních zájmech, mezi těmi,
kteří apelují také na jeho podporu
a hlasy, ochranu svých nejzákladnějších
a nejprimitivnějších zájmů.
Uváděti zde dále cifry by bylo celkem zbytečné,
protože to jsou všechno věci, které mohou
jen ilustrovati tuto věc, nebo snad ji ještě
zesíliti. Můžeme poukázati na to, že
máme jednu z největších daní
z cukru. Napřed je Italie Mussoliniho se 7.10, pak Jugoslavie
a potom my. Můžeme vůbec ukázati na
to ohromné zatížení, ale to jsou celkem
věci známé. Máme tu ještě
jiné možnosti, aby se nahradily tyto věci,
na které ovšem nikdo nemyslí.
My spotřebujeme 1/3
své cukerní produkce a 2/3
dáváme cizině, ovšem za polovinu ceny,
kterou sami sobě. (Předsednictví se ujal
předseda Malypetr.) My máme spotřebu
na hlav u 27 až 28 kg, ačkoliv bychom rádi
sladili, a všimněte si vzrůstajícího
pašování a konsumu cukerinu. V zemi, která
je první na světě, co se týče
produkce cukru, obyvatelstvo musí dávati přednost
slazení cukerinem, který je docela bezcenný
a do jisté míry nebezpečný, před
cukrem, protože cukr mu není dosažitelný.
Máme spotřebu 27 až 28 kg na osobu, zatím
co severní Amerika má spotřebu 54 kg, Kanada
41 kg, my jsme někde u Brasilie.
Nešlo by to u nás, aby se spotřebovalo cukru
více? Nemyslíte, že by se u nás také
dělaly marmelády jako v Anglii, že by jimi
sladili kávu a těstoviny? To všechno by bylo
možné, kdyby to bylo přístupno cenou.
Kdo jste obchodníci, máte zkušenost, že
jak stoupne cena některého produktu na určitou
výši, rapidně ztrácí odběratele.
Pamatuji se z doby válečné, jak na př.
stoupla cena kávy, ihned odpadli odběratelé
kávy, poněvadž jakmile dostoupila cena určité
hladiny, lid na to nemá a škrtne to prostě
s programu. Totéž se dálo s cukrem. Udělejte
tu cenu pro naši spotřebu jako pro export a buďte
jisti, že můžete se dostati na niveau spotřeby
cukru jako Německo, které z vlastní produkce
cukru spotřebuje 9/11
a vyváží 2/11.
Ono není závislé na svém exportu,
nýbrž spotřebuje cukr samo. Kdybychom my spotřebovali
2/3 vlastní výroby
a 1/3 vyváželi,
pak se vytvoří naše situace na světovém
trhu jinak a nebude větší nabídka a
budeme většími pány než jsme teď.
Ale to by znamenalo, že by se musilo přeorientovati
celé to falešné hospodářství
a musilo by se mnoho zdánlivých hodnot škrtnouti
a mnoho velkých boháčů by se musilo
státi menšími boháči. Ovšem
k tomu zde není chuti a dobré vůle, musí
přijíti jednou zvenčí, a pak se to
zřítí katastrofálně nejen na
hlavy konsumentů, nýbrž na hlavy všech....
Je opravdu humoristické, že v memorandu Svazu cukrovarníků
jako jedno z opatření proti této krisi se
žádá, aby se zavedl bezcelný dovoz kakaových
bobů. Ti pánové, kteří se dávají
chrániti 330 Kč na 1q, a naříkají,
že se to naše clo neuplatňuje, že prodávají
nám doma cukr dvakrát tak draho, považují
za správné, aby kakaové boby byly bezcelné,
poněvadž pak prý by se odpomohlo přebytku
cukru. To je úplně správné ve věci.
My jsme dokonce tak chytrá republika, že, majíce
základní surovinu jako je cukr, hodnotnou, sami
sobě bráníme, aby se tu vyvinul velký
průmysl, zpracující cukr, průmysl,
který by mohl čokoládu a cukroví vyvážeti
do ciziny. I v této věci provozujeme politiku, která
nemá potřebí žádného dalšího
posouzení a odsouzení.
Vážení přítomní, myslím,
že jsme si jasni o hodnotě tohoto opatření
cukerního kartelu, a že jsme si také úplně
jasni o tom, jaká je dnes povinnost vlády k tomuto
útoku na konsumenty. Vláda také přiznala,
že tuto povinnost má; před několika
dny jsme čtli ve všech vládních časopisech,
vyjma orgán velkostatkářské skupiny
agrární strany "Venkova", velice prudké
útoky na to, že cukrovarníci přicházejí
se zdražením a že vláda za žádných
okolností nepřipustí, aby se provedlo. Páni
cukrovarníci zdražení provedli a nyní
má slovo slavná vláda. Jest její věcí,
aby dokázala, že se stará nejen o zájmy
konsumentů, o národohospodářské
zájmy celého státu, ale aby hájila
svoji nahou existenci, svoji autoritu. Pan Šrámek
řekl: Ne! a pan Heidler: Ano! Jde o to, vládne-li
ve státě slavná koalice s prelátem
Šrámkem v čele, anebo dr Heidler s cukrovarským
kartelem za laskavé pomoci pana Hodáče a
spol. Zde bude se nyní rozhodovati. Pánové
prohráli již mnohou kampaň, prohrají-li
i tuto, prohrají mnohem více nežli jen kapsy
konsumentů. Myslím, že i politicky budou tyto
věci velmi cítit.
Socialistické strany a my také udělali jsme
některé návrhy v této věci.
Především žádáme odstranění
cla na cukr. Jsme si vědomi toho, že otázku
celní musíme posuzovat podobně jako otázku
odzbrojení. Žádný stát sám
o sobě nemůže odzbrojiti v určité
situaci a žádný stát sám o sobě
nemůže zrušiti cla, ale všechna tendence
mírumilovného státu musí směřovat
k odzbrojení a všechny tendence hospodářské
státu musí směřovati k bezcelnému
stavu. Žádáme-li v tomto případě
úplné odstranění cla na cukr, jest
to plným právem. Proč? Starý průmysl,
nejprvnější průmysl, světový
a exportní průmysl nemá naprosto žádného
důvodu, aby se dával chránit proti cizozemské
konkurenci, proti níž bojuje na celém ostatním
trhu, nějakými cly. To jest jen důvod k odírání
domácího konsumenta. Jsme si vědomi toho,
že situace vlády není záviděníhodná,
že skutečně jest to zde nemoc nejen hospodářská,
ale také politická. Přicházejí
dny oslav desetiletého trvání republiky a
pánové se postarali svojí dbalostí,
či nedbalostí o to, aby obyvatelstvu této
republiky tyto oslavy hodně zhořkly. Ale pánové,
kterým neležely tyto oslavy ani republika sama tak
na srdci, poněvadž nemyslím, že dříve
než byla, s takovou toužebností na ni čekali
jako socialisté, vidí poněkud dále,
a za oslavami trvání republiky vidí volby
zemské a okresní, které mají přece
jen při své všeobecnosti aspoň částečně
význam voleb celoříšských. Tyto
volby dají možnost a příležitost,
aby ukázaly skutečnou náladu, skutečnou
podlohu a oporu této vlády v širokých
vrstvách obyvatelstva. Jsem přesvědčen,
že pánové mají dnes těžkou
hlavu, jak se dostati z této věci. Stejně
jako jsem přesvědčen, že mnohým
pánům v našich úřadech spadl
těžký kámen se srdce, když cukrovarníci
toto udělali, poněvadž starat se o to, jak
do takového vosího hnízda, kde cukrovarníci
a velkoagrárníci jsou pohromadě, sáhnout,
jest skutečně nad síly dnešního
vládního aparátu. Ale do toho hořkého
ořechu kousnout budou museti. Jsem přesvědčen,
jestliže kdy, že ukáže se nyní, že
zuby této slavné vlády na tento ořech
nestačí, že bude musiti nastati nejen v orgánech,
údech, nýbrž v celé hlavě náprava
a že tu nápravu s tím diktátem cukrovarského
průmyslu a všech těch, kteří
jsou s tím spojeni, nápravu v celém našem
hospodářství neprovede tato vláda,
nýbrž ti, kteří přijdou v nových
volbách po této vládě k rozhodování
ve státě. (Potlesk poslanců čsl.
strany soc. demokratické.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. Mikulíček.
Uděluji mu slovo.