Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

To všechno jsou výhrady, vyhýbající se paktu o zavržení války, a znamenají, že byla opět sehrána výborná komedie na oklamání mas. Československo přistupuje k paktu bez výhrady. Dostává se mu snad té svobody, že bude moci opět organisovati téměř zaniklou Malou Dohodu. Anglii tímto paktem dostává se možnosti, že může konečně Francii dostati na svoji platformu proti Sovětům. Malá Dohoda může se tudíž organisovati, ale již s cíly docela jinými a musí býti postavena úplně na přijatelnou platformu Anglie a Francie proti Sovětskému svazu. Že zde hledí Anglie dostati do svého vlivu ještě nyní Německo i Maďarsko, není žádnou tajností, Německo hledí dostati i za cenu "anšlusu", aby toto nepřekáželo volnosti pohybu na polských hranicích v jeho přípravách proti Sovětskému svazu. Taktéž Maďarsko hledí získati pro svůj plán, ovšem na účet Československé republiky, nebude-li Maďarsko překážeti plánům Anglie v Rumunsku, odkudž se má taktéž organisovati útok proti Sovětskému svazu. Dostává se tudíž ministru Benešovi smutný úděl, aby organisoval Malou Dohodu proti Sovětskému svazu za cenu oslabení Československé republiky. Že je Kellogův pakt švindlem, dokazuje nynější stav zbrojení v jednotlivých státech. Početnost armád pěti největších států, a to Ameriky, Anglie, Francie, Italie a Japonska zvýšila se od r. 1913 o 112.000.

Vojenské rozpočty těchto států dvojnásobně překročily rozpočty před válkou.

Vzrůst vojenských rozpočtů je tento: R. 1913 věnovala Francie na vojenský rozpočet 1450 mil. franků, r. 1926 6478 mil. fr., r. 1927 7.722 mil. fr.; Anglie věnovala r. 1913 na vojenský rozpočet v librách 77 mil., r. 1923 131 mil., r. 1926 122 mil. a r. 1927 115 mil.; Italie věnovala r. 1913 v lirách 6484 mil., r. 1926 4.897 mil., r. 1927 5.053 mil.; Amerika v dolarech r. 1913 293.6, v r. 1923 674.6, r. 1926 677.8, r. 1927 706. Taktéž počet vojenských letadel se zvýšil. Zde je viděti, že Kellogův pakt nezmění ničeho na nebezpečí války.

Pokud je známo, vedle toho zvyšuje Francie vojenský rozpočet na r. 1929 o 1.200 milionů franků. Účast Československa na militaristickém zbrojení a na přípravách války jest viděti taktéž v rozpočtu na národní obranu. Československo věnuje 1.400 milionů Kč na národní obranu. Vedle toho na mimořádnou výzbroj věnuje na 315 milionů Kč. V Československu existuje vysoce vyvinutý zbrojní průmysl, který jest již nyní, v době míru, dodavatelem zbraní do různých států jako Rumunska, Polska, Lotyšska, Jugoslavie, to znamená, že Československo vyzbrojuje již nyní státy na příští válku, a v případě války bude to opět Československo, které bude zásobovati zbraněmi válčící státy. Zbrojení, které se stále zvyšuje, militarisace obyvatelstva, která se stále provádí všemi státy, manévrovací pokusy buržoasních států proti Sovětskému svazu, to všechno dokazuje, že buržoasie stále více a více připravuje se na válku proti Sovětskému svazu. Odzbrojovací konference, Kellogův pakt nezabrání válce, když buržoasní státy nechtí odzbrojiti. Příštím válkám může se jedině zabrániti, jestliže státy odzbrojí. Sovětský svaz již 15. března t. r. v Ženevě podal soudr. Litvinovem obšírný návrh na odzbrojení, který byl zamítnut zástupci kapitalistických států jako utopistický a nepřijatelný. Dnes přijímá 15 států Kellogův pakt proti válce a při tom myslí na válku. Jediný Sovětský svaz opět říká: Smlouva Kellogova neodstraňuje rozpory, jež dělí od sebe jednotlivé země, protože nezabraňuje zbrojení. Otázka zřeknutí se války může býti uskutečněna jen souhlasným odzbrojením.

A nyní je nutno říci, co dělají soc. demokraté ve všech těchto otázkách. V otázce drahoty sice nyní dělají opatření proti drahotě, svolávají schůze, ale když byla zvyšována cla na obilí, utekli se k jeho veličenstvu-oposici, dělali oposici jenom formální, zatím co měli demonstrovati společně s celou dělnickou třídou, aby zahnali agrární buržoasii od jejích nestydatých požadavků.

Nyní přicházejí opět, aby markýrovali oposici a boj proti drahotě. V otázce koaličního práva na Liberecku a v Košicích ani dost málo nepostavili se do společné fronty s napadenými dělníky, nýbrž podporovali stavební zaměstnavatele společně s policií, uvědomovali dělnictvo, které jest u nich organisováno, že bude provedena výluka jenom toho dělnictva, které jest organisováno v MVS, a dělnictvo, které jest organisováno v druhých organisacích, může beze všeho pracovati. Takto podporují boj dělníků proti zaměstnavatelům!

Rovněž je tomu tak v otázce státních zaměstnanců. Na oko odsuzují persekuci, ale v listech strany nepřímo se radují z této persekuce. V otázce proti válce a pro odzbrojení hrají vůdcové soc. demokratičtí roli ještě horší. Toho důkazem je sjezd II. Internacionály v Bruselu a resoluce o odzbrojení. V Bruselu na sjezdu II. Internacionály podala britská nezávislá dělnická strana protiresoluci exekutivy vlastní resoluci, počínající uvítáním odzbrojovacího návrhu sovětské vlády: Socialistická dělnická Internacionála konstatuje, že zkušenosti odzbrojovacího výboru Společnosti národů a nezdar anglo-americko-japonské námořní odzbrojovací konference zdůraznily nemožnost dospěti částečnými opatřeními, nevylučujícími úplně válku, k odzbrojení.

Předseda (zvoní): Pane poslanče, upozorňuji vás, že vaše řečnická lhůta již uplynula.

Posl. Hruška (pokračuje): Blahopřejeme ruské sovětské vládě k jejímu návrhu na úplné odzbrojení. Podle jejího názoru může míti částečné odzbrojení jen nepatrnou cenu pro odstranění válečného nebezpečí. V dalším odstavci žádá toto rozhodnutí zastavení práce v nejdůležitějších odvětvích průmyslu a vedle pacifistického hesla odpírání válečné služby také odpírání výroby střeliva. Nastala doba, aby mezinárodní socialisté zaujali bezohledné stanovisko proti válce, bojujíce společně v celém světě za úplné odzbrojení a organisujíce dělnickou třídu k odporu proti každé hrozící válce také zastavením práce v nejdůležitějších odvětvích průmyslu a odpíráním válečné služby a výroby střeliva.

Závěrečný odstavec žádá pak zostřený nátlak na vládu a odmítání všech vojenských úvěrů. Zatím mají socialistické strany stále hlasovati proti veškerým úvěrům pro vojsko, loďstvo a vzduchoplavbu. Takhle definovala nezávislá dělnická strana britská svůj návrh na odzbrojení. Malá část britské Labour Party postavila se na nátlak ruského dělnictva do jisté míry za návrhy nezávislé dělnické strany a postavila svůj návrh k navržené resoluci. Sjezd apeluje mimo svou výzvu k socialistické mírové politice na dělníky, aby vysvětlili svým vládám, že se postaví proti nebezpečí obranné nebo útočné války organisováním všeobecného odporu včetně odpírání nositi zbraň, výráběti bojovné prostředky nebo vůbec poskytovati hmotnou pomoc. Žádá, aby byly učiněny kroky co možná k rychlému uspořádání světové konference socialistické, odborové a družstevní Internacionály za účelem souhlasné akce na tomto základě. Soc. demokratická strana švýcarská navrhla četné změny a vlastní odstavec svého návrhu, kde praví: Vývoj válečné techniky vynucuje vytvoření malých armád v kasárnách při zřeknutí se velkých nepohyblivých mas vojska v poli. Zmechanisovaná válka nahrazuje bojující armádu. Tyto drobné armády z povolání budou nahrazeny illegálními vojenskými oddíly a přísně zorganisovanými masami průmyslových dělníků doma. Je snahou militaristů, vydávati tuto technickou přeměnu za odzbrojení. Ve skutečnosti nebyly však odzbrojovací konference, na př. washingtonská, než zakuklenou smlouvou o ozbrojení. Dělnictvo nedá se zmýliti takovými opatřeními, nýbrž bude bojovati se vším úsilím také proti těmto novým formám vojska.

Toto navrhuje švýcarská soc. demokracie na sjezdu v Bruselu.

O těchto návrzích byl sveden v komisích prudký boj, po kterém všechny tyto strany odvolaly své návrhy, při čemž proti těmto návrhům zvláště postavili se soc. demokrati francouzští, němečtí, rakouští, polští a zástupci čsl. soc. demokracie. Nato bylo zamítnuto blahopřání sovětské vládě k odzbrojovacímu návrhu. Zamítnut požadavek organisování odporu dělnické třídy proti válce zastavením práce v nejdůležitějších odvětvích průmyslu a průmyslu muničním. Odmítnut požadavek odpírání všech vojenských úvěrů na vojsko, loďstvo a vzduchoplavbu. Odmítnut také požadavek, aby byl škrtnut pasus o svobodě volby vojenského systému pro všechny národy. Odmítnut byl dále požadavek, aby byla svolána světová konference socialistické odborové a družstevní Internacionály proti válečnému nebezpečí. Tak se zachovali vůdcové soc. demokracie v mezinárodním měřítku k návrhům na odzbrojení. V praksi je to vysvětlitelné. Když vůdcové německé soc. demokracie hlasují pro povolení rozpočtu pancéřového křižníku, nemohou prováděti politiku odzbrojovací. Němečtí soc. demokrati staví se tak důstojně po bok svému kolegovi, francouzskému soc. demokratu Boncourovi, autoru proslulého vojenského zákona, jaký byl kdy vytvořen. A naši soc. demokraté tento čin jenom schvalují. Soc. demokracie stává se tak v mezinárodním měřítku stranou imperialistickou, reakční, hájící zájmy kapitalistické třídy socialistickými frásemi. Dělnictvo tyto činy svých soc. demokratických vůdců musí odsouditi. V této situaci jest určitá konsolidace kapitalistického systému a hospodářská konjunktura. (Posl. Bechyně: Člověče, nedělejte si z nás "Rudý den"!) Vy již dávno o tom víte, ale vaši dělníci o tom nevědí.

Třídní boj i v tomto období neutuchá. Dělnická třída proti kapitalistickým a reakčním útokům a proti zrádným reformistickým vůdcům musí neúprosně bojovati. V továrnách, v dílnách, na polích, v kancelářích je nutno tvořiti jednotnou proletářskou frontu zdola proti hospodářskému zbídačení, proti persekuci, proti imperialistické válce a za osvobození proletářské třídy z chomoutu buržoasie. (Potlesk poslanců strany komunistické.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Pohl. Dávám mu slovo.

Posl. Pohl (německy): Slavná sněmovno! Po všem, co se v posledních dnech událo (Výkřiky něm. soc. demokratických poslanců.), mohli bychom očekávati, že jakmile se sněmovna sejde, promluví první slovo pan náměstek předsedy vlády, správce vlády, a že právem rozčilenému a ustaranému obyvatelstvu podá vysvětlení o nehorázném útoku, jenž byl před několika dny učiněn na jeho kapsy. Místo toho jest vládní lavice prázdná, vláda mlčí, a to lze si těžko vykládati jinak, než že nepřímo vyslovuje svůj souhlas s opatřeními, provedenými v posledních dnech. (Výkřiky.) Kdyby tomu tak nebylo, byl by, jak jsem řekl, pan náměstek předsedy vlády povinen sněmovně to oznámiti.

Čeho jsme se dožili v posledních dnech, jest pokračováním politiky, jež byla zahájena r. 1927, hospodářské politiky, jež není vybudována na tom, aby hospodářský život byl všeobecně zlepšen, nýbrž jejímž základem jest neustále a nepřetržitě rozmnožovati zisk, důchody bez práce určité vrstvy lidí na útraty živobytí a kapes širokých vrstev lidu. Po pohyblivých clech, jichž žádali naši zemědělci a jejich zástupci odůvodňujíce to tím, že musejí míti ceny, jaké jsou na světovém trhu, dostali stálá cla a my jsme dostali to, že ceny předmětů chráněných clem jsou vyšší než ceny na světovém trhu.

Jak velké jest zatížení, jež tento celní zákon uvalil na veškeré obyvatele, chci dokázati jen dvěma číslicemi. Hodnota sklizně pšenice, žita, ječmene, ovsa a bramborů r. 1925, tedy před cly, činila asi 10 miliard Kč. Tato hodnota jest vypočítána podle oznámení Státního statistického úřadu a podle úředních záznamů na pražské burse. Hodnota sklizně r. 1926, tedy po clech, činila 12 miliard Kč, ale sklizeň v tomto roce klesla o 28 milionů q. (Německé výkřiky: Slyšte, slyšte!) Co jsme tedy kdysi při zavedení cel zcela jasně předpovídali, stalo se v plné krutosti. Značně horší žeň r. 1926 poskytla zemědělcům, ovšem jen těm, kteří takové plodiny měli na prodej, důchod větší o 1700 milionů. Předpokládáme-li nyní, že z těchto 1.7 miliard aspoň miliardu musili zaplatiti spotřebitelé ve formě vyšších cen za potraviny, naskytá se otázka, kdo uhradil tento schodek, tyto výdaje. Mzdy byly zvýšeny jen zcela nepatrně a naprosto nikoliv u všech skupin povolání. Proto jsou větší výdaje způsobené cly zatížením, a to nevyrovnaným zatížením dělníků a zaměstnanců. Jak jsme k tomu dospěli? Nuže, jest velice vděčné dnes to připomenouti: V r. 1923 byla v tomto státě vytýčena nová národohospodářská zásada, neboť se řeklo: Máme sedminásobnou cenu pšenice, vše tedy musí býti uvedeno na. sedminásobnou cenu. Po sedminásobné ceně pšenice musila následovati sedminásobná cena železa, sedminásobná cena uhlí, sedminásobné mzdy, krátce ve všech oborech musily býti ceny sedminásobně zvýšeny. Vláda byla touto ideou tak nadšena a opojena, že se v tomto roce zasadila celým svým vlivem, aby dosáhla tohoto sedminásobného klíče. Kde ho však dosáhla? Nikoliv úplně, ale přece skorem se jí podařilo dosíci sedminásobného klíče ve mzdách a platech. Máme sedminásobné mzdy a sedminásobné platy - to jediné, co od té doby z toho sedminásobného zvýšení zbylo - ale od té doby dostali jsme desítinásobné a jedenáctinásobné ceny pšenice. Proto jest reální mzda v Československé republice velice nízká, jest jednou z nejnižších ve vývozních a průmyslových státech Evropy. Mezinárodní úřad práce v Ženevě, jenž zkoumal výši reálních mezd, zjistil, že Československá republika mezi 20 státy jest na čtrnáctém místě, pokud jde o výši reálních mezd. Kdežto reální mzda v Londýně činí 100, činí v Praze 49. Kvalifikovaný dělník v hlavním městě Praze nedosahuje tedy ani polovice životní úrovně anglického dělníka. Od té doby, kdy to bylo zjištěno, klesla dále reální mzda působením cel - nejen tím, nýbrž jistě i následkem cel. A když se tážeme: "Co učinila vláda proti celé této hospodářské politice?" nelze jen říci, že zůstala úplně nečinnou, nýbrž dlužno říci mnohem více, totiž že učinila vše, aby tuto hospodářskou křivdu zhoršila v neprospěch slabých. Připomínám soustavně provedené zrušení přímých daní jako dárek majetným, zvýšení všech spotřebních daní a vůbec všech daní nepřímých. Že při těchto metodách domácí spotřeba musí neustále klesati, jest zcela samozřejmé. Kde se právě na nejnutnější věci již nedostává, tam se rdousí a omezuje, a to se týká živobytí širokých vrstev obyvatelstva. (Výkřiky.) A nyní praví náš průmysl: "Co nemůžeme odbýti doma, musí do ciziny." Logicky. Odjakživa byli jsme a budeme i v budoucnosti s většinou své výroby odkázáni na vývoz, ale jak tomu dnes jest, není vývozní obchod postaven na žádnou národohospodářskou základnu, nýbrž na základnu velice smutnou. Zkoumáme-li otázku, proč vyvážíme, odpovídá se nám: Můžeme vyvážeti ještě jen proto, že zaměstnanci v průmyslu žijí na nízké úrovni, že mají nepatrné mzdy. Proto se již všude v cizině mluví o československém mzdovém dumpingu a nikoliv zcela neprávem, neboť srovnáte-li reálné mzdy, dojdete sami k tomuto mínění. A mluví-li se o československém mzdovém dumpingu, jest zcela zřejmo, že se svět podle toho zařídí.

A v jisté souvislosti s tím jest i cukerní krise, jejíž příčinou jest dvojí anglická krise: Za prvé anglická krise proto, poněvadž ji způsobili Angličané, když snížili clo na surový cukr, a za druhé stala se tato krise československo-englišovskou krisí, neboť demise ministra financí Engliše má s tím vnitřní souvislost. (Souhlas něm. soc. demokratických poslanců.)

Cukerní průmyslníci žádali o podporu státu, žádali o státní opatření a státní prostředky, aby mohli čeliti anglickému útoku. Ministr financí Engliš se postavil proti tomu, a proto ho nemůžeme kritisovati. Nepochybně jest správné, že cukerní průmysl předně nepotřebuje státní pomoci proti anglickým opatřením, a za druhé dlužno se tázati, zdali československý stát a československé hospodářství chce se pustiti do hospodářského boje s Anglií či nikoliv. Naskytá se otázka: Mění-li Anglie celní sazbu z vnitřních hospodářských důvodů, jaké prostředky má československý stát, aby jich užil proti těmto snahám anglického cukerního průmyslu? Velice se obávám a asi všichni rozumní národní hospodáři spolu se mnou nabudou toho mínění, že prostředky československého státu v hospodářské válce s Anglií ještě daleko a daleko nestačí, a proto dlužno hledati jiné východisko z krise. Československý stát jest jedním z nejbohatších států na cukr na světě a co by všem jiným zemím pravděpodobně přispělo k jistému blahobytu a k jistému požehnání, z toho cukerního bohatství nemá obyvatelstvo československého státu nic. Již ve starém Rakousku se vždy říkalo, že v Anglii jest rakouský cukr tak laciný, že angličtí pěstitelé dobytka mohou jím krmiti vepře, a v Rakousku byl tak drahý, že děti chudých lidí nemohly dostati cukru, ačkoliv ho jako potraviny nutně potřebovaly. Stojíme dnes znovu na témž stanovisku, na němž jsme stáli. V Anglii stojí 1 kg československého cukru 4.30 Kč, v Rakousku 4.75 Kč, ve Švýcarsku 3.60 Kč. V nejbohatší na cukr zemi v Evropě, v Československé republice, stojí od nynějška 7 Kč. Domnívám se, že větší křivda a působivější ilustrace naší zvrácené hospodářské politiky není ani možna. Logickým následkem toho jest, že spotřeba cukru v nejbohatší zemi na cukr v Evropě jest poměrně nízká, neboť činí 26 kg na hlavu ročně, v Anglii 38 kg, v Dánsku dokonce 44 kg. Domnívám se, že tuto otázku dlužno učiniti jinak, než ji učinili cukerní průmyslníci, když šlo o sanaci krise v cukerním průmyslu. Nejprostším by přece bylo hledati prostředky a cesty, aby se zvýšila domácí spotřeba cukru. Jest schopna zvýšení. I když budeme moci spotřebu zvýšiti jen o 3 až 4 kg na hlavu ročně, vyrovná se tím zajisté značná část toho, co pravděpodobně nebudeme již nikdy moci vyvézti do Anglie, poněvadž právě žádnými opatřeními nezvítězíme v hospodářské válce s Anglií - nechci ovšem býti prorokem. Loňského roku zasedala v Ženevě světová hospodářská konference. Na této konferenci byli zástupci všech států, a to v obou komisích, v komisi průmyslové a zemědělské, jednoho mínění v tom, a stran toho byla úplná dohoda, že totiž evropské hospodářství může býti především ozdraveno a povzneseno jen tím, zvýší-li se životní úroveň tím, že se rozmnoží příjmy a že se podstatně zvýší kupní síla obyvatelstva a ovšem zvláště nejnižších vrstev. Všechny státy po této hospodářské konferenci vyslovily svůj souhlas s usneseními ženevské hospodářské konference, ale jak tomu bylo s tak četnými mezinárodními konferencemi, tak tomu bylo i s touto. V Ženevě byly usneseny krásné a chvalitebné zásady a přijata poměrně vhodná usnesení. Pak šli všichni domů a učinili opak toho, co bylo usneseno na ženevské schůzi, a Československá republika, jak jsem již předem řekl, jde věrně ve šlépějích jiných, pakliže je ještě nepředstihuje. Můžeme tedy říci, že celá tato státní pomoc nebyla by bývala naprosto nutná. Pravím to proto, poněvadž v dnešních novinách dr Heidler, generální tajemník cukerního kartelu, uveřejňuje zprávu, v níž se pokouší vyložiti, že zvýšení cen cukru bylo nevyhnutelné, že nebylo je lze již odložiti atd., a že se to musilo státi pro nedostatek peněz. Výkladům dr Heidlera odporují skutečné poměry cukerního průmyslu v moderních továrnách, že totiž ceny cukru poskytují nezměrné zisky; a když se to řekne průmyslníkům, odpovídají: "Ano, ceny musejí býti vysoké, aby i cukrovary špatně zařízené mohly existovati." Tedy jen z ohledu na cukrovary, které technicky nestojí na výši, musí cena cukru býti tak vysoká. Ostatně, komu již budou tito pánové imponovati svým nářkem, že poskytli státu 5 miliard - tak tvrdil totiž dr Heidler - že cukrovarníci nemají peněz, že úplně zchudli? Čteme-li totiž zprávy o činnosti nejen cukrovarnických společností, nýbrž i zprávy bank a jejich cukerních oddělení, docházíme ke zcela jinému úsudku. Tak oznamují na př. letos Živnostenská banka, banka Union a Anglobanka ve zprávě o své činnosti, že cukerní obchod v uplynulém roce byl uspokojivý a myslím, že můžeme zde více věřiti bankám, než panu dr Heidlerovi.

Jak jsem již předem řekl, jest to s panem dr Englišem tak zvláštní osud. Zvítězí-li ministr Engliš, stojí to vždy něco, a většinou to stojí peníze z kapes nejchudšího obyvatelstva tohoto státu. (Souhlas na levici.) Tak to bylo u správní reformy, u zákona o obecních financích a tak to bylo u daňové reformy, a kdož se bude diviti, že to právě tak dopadne v otázce cukerního hospodářství. Ministr Engliš vítězí a široké vrstvy lidu musí platiti. Ale otázka, kterou se dnes zabýváme, má ještě jiný, a to podstatně politický význam. Ještě před několika dny, dne 31. srpna měla schůzi "osmička", nejvyšší vláda v tomto demokraticky spravovaném státě. Ona není sice nikomu odpovědna, ale přece se oznamuje naslouchajícímu obyvatelstvu, že dne 31. srpna "osmička" za přítomnosti ministra financí Engliše a ministra vnitra Černého konala schůzi a zabývala se otázkou zvýšení cen cukru, jež navrhoval cukerní průmysl. Výsledkem porad bylo, praví se zde, že se cukerním průmyslníkům učiní ústupek při refakci obchodových daní ve výměře 40 až 45 milionů Kč. Tento zákon má býti usnesen ještě v podzimním zasedání. Úředně oznamuje "osmička" - a bylo to hlášeno i časopisy - že vláda a koalované strany učiní nutná opatření proti zdražení cukru členy cukerního kartelu. Toto neúřední oznámení nebylo, pokud jde o vládu, popřeno. Tedy vláda ujišťuje nás 31. srpna, že najde prostředky a cesty, aby zabránila zdražení. Nuže, rozřešení otázky nedalo na sebe dlouho čekati. Již dne 3. září oznamuje cukerní kartel, že cenu cukru zvýší o 60 hal. a dne 3. nebo 4. září zvyšuje ji skutečně o 60 hal. Až dosud se mluvilo jen o zdražení cukru o 20 až 30 hal. na 1 kg. Z těchto 60 hal. dostanou řepaři 32 a cukrovarníci 28 hal. V drobném prodeji nebude to 60, nýbrž 70 hal. A nyní se naskýtá otázka: Souhlasí-li oznámení vlády ze dne 31. srpna se skutečností, jak si může vlastně hospodářský svaz, stojící pod vlivem vlády a na ní závislý, jako jest cukerní kartel, dovoliti, za tři dny poté, co vláda slavnostně slíbila, že zdražení cukru nepřipustí, prakticky dáti provésti tak přepjatě vysoké zdražení? Jsou jen dvě možnosti: Buď že si "osmička" s oběma pány ministry dne 31. srpna udělala dobrý den ze všeho obyvatelstva celého státu, nebo že si členové cukerního kartelu dne 3. září udělali dobrý den z vlády. Možné jest jen jedno z toho, nechceme bez dalšího míti za to, že se stalo to prvé a případně počítáme s tím, že to druhé souhlasí se skutečností, ale otázkou jest přece - nejsme povoláni starati se o prestiž československé vlády, to není naším úkolem a ani nám to nenapadlo - otázkou jest: Kdyby zde nebylo tajného dorozumění mezi členy kartelu a vládou, bylo by možné, aby se cukrovarníci mohli jen opovážiti usnésti se na tom?

A zde něco osobního. Pan ministr zásobování Černý skví se jako ostatní páni ministři svou nepřítomností. Ale jistě se doví, co zde pravím. Pan ministr zásobování Černý má v nynějším ministerstvu velice blízkého příbuzného, a to jest pan ministr vnitra Černý. Tento ministr má ohromnou moc, má velice mnoho četníků, velice mnoho policie a vidíme přece při každé příležitosti, jak mobilisuje tuto policejní moc proti dělnictvu, slyšíme stále břinkot šavlí tohoto pána. A tu bychom si přece dovolili tázati se: Nemohl by pan ministr zásobování Černý požádati svého bratra v úřadě, pana ministra vnitra Černého, aby mu poskytl několik svých policistů, aby je případně zmobilisoval proti vzdorujícím členům cukerního kartelu? Všechny tyto otázky se vynořují, ale nemohou býti rozřešeny a vysvětleny. Ministři jsou němí, ministerská lavice jest v této vysoce důležité chvíli a při projednávání takové otázky úplně prázdná. (Výkřiky.) Tu jest věcí poslanců, aby vystoupili bez zřetele na státní moc, o níž také již byla zmínka. Právě proti tomuto cukernímu kartelu měla by vláda tisíce možností, aby jej přivedla k rozumu. Ale tito pánové budou se známým způsobem vydávati ještě za dobrodince státu, jemuž věnují vše možné. Před 2 lety dostali snížené sazby řepaři a cukrovarníci, a to na řízky a cukr, kterážto sazba činí třetinu toho, co činí na př. sazby na hromadné zboží, uhlí. Dar aspoň 35 milionů Kč ročně poskytuje se takto řepařům a všemi možnými jinými způsoby měla by vláda jistě cukrovarníky spíše v hrsti než naopak. Ale vždyť nejde jen o cukrovarníky. Neboť těmito pány nejsou již původní čistí bankovní kapitalisté. Dnes jsou jimi již široké vrstvy agrárníků, kteří jsou zároveň akcionáři cukrovarů a klíčem celé otázky jest zajisté, že o lup z kapes lidu dělí se dva činitelé: řepaři a výrobci cukru.

Zde by byla na místě ještě jedna otázka: Každoročně v měsících únoru a březnu se uzavírají smlouvy o ceně cukru na běžnou kampaň. Všeobecně se praví, že smlouvy jsou svaté a že musejí býti dodrženy. Také o ceně řepy r. 1928 byly letos uzavřeny závazné smlouvy. Jak tedy mohou letos řepaři bráti podíl na zdražení cukru, na zvýšení ceny cukru? Bylo by nutno mluviti o všech těchto otázkách, bylo by nutno je vysvětliti. Ale dokud vláda ještě nepromluvila, možno se jen dohadovati.

Pánové! My, náš klub, naše strana zaujali jsme včas stanovisko k této otázce. Již dne 21. června t. r. podali jsme iniciativní návrh na rozřešení nebo aspoň na zmírnění cukerní krise, v němž jsme žádali nikoliv zvýšení ceny cukru, nýbrž spíše jejího snížení, zrušení cel, zrušení cukerní daně pod podmínkou, že cena cukru bude snížena. Žádali jsme tehdy, aby na místo kartelu byl zřízen povinný prodejní syndikát, jenž by byl pod kontrolou veřejnosti a umožňoval spolukontrolu spotřebitelů, při čemž by se určovalo racionování a rozdělování neboť i jisté racionování výrobních nákladů může býti provedeno. Přebytky zisků dobře organisovaných cukrovarů mohly by takto na přechodnou dobu přispívati k úhradě schodku špatně organisovaných, špatně racionalisovaných továren a tak krisi zmírniti. Na to měla vláda již dávno odpověděti. Ale ona, jak jsem již pravil, neodpověděla ani v této chvíli. Ovšem my chceme svým návrhem dosíci něčeho, čeho si vláda nepřeje: Místo svobodné lichvy, jež slaví nyní orgie ve všech důležitých věcech, ve všech vrstvách a ve všech předmětech potřeby, žádáme organisované vázané hospodářství se zřetelem na veškerenstvo.

Slavná sněmovno! V našem státě jsou dva důležité předměty obchodu a výroby: Jedním jest důležitá potravina, cukr, druhým surovina důležitá pro průmysl, uhlí. Oba problémy jsou zralé pro vliv veřejnosti na správu a rozdělování těchto naléhavě nutných předmětů potřeby.

To vše se děje ve chvíli, kdy útraty obilních cel nejsou ještě, jak jsem se již dříve zmínil, vyrovnány. Mluví se o nových důležitých clech, o novém zvýšení cel na dovoz živých zvířat, ačkoliv jsme přece svědky hospodářského procesu, že přes klesání cen dobytka, nelze nikde pozorovati, že by ceny masa byly snižovány. (Výkřiky na levici.) Ale jednoho pokroku jsme dosáhli: Pan ministr zásobování v posledních dnech aspoň nařídil, aby se v některých okresech zahájilo vyšetřování, jak dalece ceny dobytka odpovídají cenám masa. Ale dokud tito pánové budou míti otěže v rukou, víme již, jak vyšetřování dopadne a že se při tom mnoho nezíská. Pánové, činitelé, kteří mají nejdůležitější podíl na zdražování zboží, jsou nejcennější součástí vlády. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.) Agrárníci a živnostníci z té i oné strany jsou nejcennější složkou vlády a oni to jsou, kteří hlavně jsou vinni neorganisovaným zvyšováním cen, divokými lichvářskými cenami. Již nyní se provádí zdražování mléka. Brambory byly již zdraženy. A to vše mají chudí lidé déle snášeti? Nikoliv, pánové, to není možné. To jest politika holé lichvy, nepokrytého vykořisťování lidu. Ukázal jsem již, jak velký jest rozdíl mezi teorií ženevských hospodářských usnesení a mezi činností těchto pánů zde. Pod heslem zvýšení kupní síly nastal ve všech státech hospodářský vzestup. Pod heslem konsolidace děje se u nás opak. Životní úroveň se stále snižuje. Dělníci a zaměstnanci, tisíce drobných rolníků a živnostníků nemůže již déle snášeti této politiky vykořisťování. Těžké sociální boje o vyšší mzdy musejí býti a budou následkem této politiky.

My jsme zastáncem potlačovaných a proto budeme v tomto boji jako vždy houževnatě státi po boku potlačovaných a vykořisťovaných. Tomuto režimu lichvy a vykořisťování lidu ohlašujeme nejostřejší boj. Jest příznačné, že tento boj o holý život musí se vésti zde ve chvíli, kdy pánové zamýšlíte slaviti desítileté trvání republiky. (Výkřiky.) Kontrast, že si horšího nelze pomysliti. Poskytujete rám k této jubilejní slavnosti republiky svou lichvářskou politikou a vláda poskytuje rám svou netečností. Ale nás najde lid po svém boku. (Potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)