President Masaryk, který zde někde v sále
drží list papíru - nevím, co to znamená,
zda jej trhá či skládá - má
jistě velký význam pro stát. Je jistě
mužem, který vám nejvíce prospěl,
je jistě mužem, který i dnes ještě
vám nejvíce prospívá, poněvadž
jeho pověst, kterou si získal v době předválečné,
byla za jisté odůvodněna. Avšak od té
doby, co se v národnostní zaujatosti zcela přizpůsobuje
českému národnímu postupu myšlenkovému,
kdy pronesl slovo: "Náš stát bude státem
českým a Němci v něm mají právo
kolonistů a hostů", od té doby to již
není ten starý Masaryk, kterého vysoce
si vážil celý svět, od té doby
je prostě českým presidentem, nikoliv presidentem
naším, jest presidentem Čechů. My jsme
ho nevolili a když nyní ho volili vládní
Němci, pak jsou to právě lidé, kteří
se neřídí jeho vlastními slovy - budu
je citovati, člověk musí býti opatrný,
jinak konfiskuje předseda polovic řeči. Budu
citovati slova Masarykova, která by měla
býti vepsána do památníku vládním
Němcům. Ve své knize "Nová Evropa"
potvrdil r. 1922 ještě jednou velký počet
výroků, které učinil za války,
řadu výroků a myšlenek, které,
kdyby se dostaly do širší známosti v Německé
říši, ukázaly by ho jistě ve
světle zcela jiném, než se jeví nyní
v tisku psaném většinou cizinci. Tak se považuje
za velkého pacifistu. Jest jím také. Nikoliv
však pacifistou ve smyslu "Berliner Tageblattu".
Co praví na př. v této knize na stránce
121: "Mnozí pacifisté hodnotí válku
nesprávně. Válka je zlem, velikým
zlem, avšak uvažuje-li se o konečném výsledku
jejím a o ztrátě na životech a zdraví,
není zlem největším. Alkoholismus na
př. vyžaduje neméně obětí
než válka, následky luesu, neopatrnost při
práci v továrnách a jinde způsobují
neméně neštěstí jednotlivcům
i společnosti. Nesmírný počet sebevražd
ve všech státech (v Evropě ročně
na 100.000) dokazuje jasně, že válka jistě
není nejhorším a jediným zlem. Nečestný
život, život v otroctví je zlem horším."
Prosím s tímto výrokem můžeme
prohlásiti úplný souhlas. I když nejsme
pacifisté; avšak vládní Němci
mohou si jej napsati do památníku. Život beze
cti, v otroctví, totiž v otroctví dobrovolně
přijatém! Prosím, musím-li žíti
v otroctví, jsem-li zavřen, musím zůstati
v žaláři, musím se se žalářem
smířiti, pak-li však dobrovolně uznám,
že žalář je skvostným palácem,
že má býti vyzdoben k 10tiletému jubileu,
pak jsem bezectným, pak jsem otrokem.
O sebeurčení jemuž se tak mnohý posmívá,
které nám slíbil Wilson ve svých 14ti
bodech - doufám, že na ten pomník snad na zadní
stranu přijde i šachovnice, na níž nemají
býti národy posunovány sem a tam, jako figurky
- praví Masaryk na straně 35: "Že
národnost stala se politickým činitelem moci,
mohlo by býti za jistých okolností pouhou
historickou skutečností, avšak Spojenci uznávají
právo na sebeurčení. President Wilson prohlásil,
že nesmí býti žádný národ
nucen míti takovou vládu, která by nebyla
z lidu a pro tento lid." Němci z Čech, Moravy
a Slezska, máte vládu, která jest z vašeho
lidu a pro váš lid? Učiní-li se tato
otázka ve veřejné schůzi, neodváží
se ani jediný přívrženec vládních
stran, odpověděti naň ano. Nemáme
vládu, která je z nás a pro nás, jsme
pod vládou cizí. "Tak zvaní reální
politikové" - to jsou vládní Němci
- "spokojují se, hodí-li se jim to právě,
co nejochotněji s tím, co jest, a zaměňují
rádi stav skutečný s právem. Avšak
to, co bylo a jest, není ještě samo o sobě
oprávněno - dějiny a život společnosti
jest neustálým bojem průbojníků
práva a spravedlnosti proti těm, kteří
visí na pohodlné skutečnosti."
Táži se svých soudruhů se strany, ať
už jsou zde anebo venku: Nemůžeme tento výrok
plně podepsati a neměl by český národ,
když volil presidenta Masaryka a řídí
se podle jeho slov, dáti nám svobodu? To oni ovšem
neučiní.
Na str. 51 mluví o rekonstrukci střední Evropy
na podkladě národnostním a o národnostních
menšinách: "Mnozí konservativní
politikové usilují, třeba že uznávají
oprávněnost národnostního principu,
o neradikální projednávání
národnostních problémů"; viz
Spina, symbiosu atd.! - "nenamítají
nic proti tomu, že byly vytvořeny nové národnostní
státy, přejí si však, kde je to jen
možno, politický status quo" - viz Beneše!
"a navrhují, aby národnostní otázka
byla pokud možno řešena národnostní
a jazykovou autonomií. Mluvili jsme právě
o autonomii. Je správno, o tom jsme se již také
zmínili, že mnoho národnostních menšin
a mnoho národů, menších, anebo méně
vyspělých, spokojilo by se aspoň prozatím
s autonomií. Je také správné, že
jsou národové, kteří vůbec
nemají národních a politických aspirací.
Tak na př. Vlámové, kteří jsou
si dobře vědomi, že jsou národem, prohlásili
dokonce za této války, že si nepřejí
býti odloučeni od svých valonských
spoluobčanů" - tedy od Belgie. Potom však
praví na str. 53: "Určení národopisných
hranic bude snad po zmatku válečném v některých
případech opatřením pouze provisorním
a časově obmezeným" - viz Rothermere!
- "jakmile se národy uklidní a přijmou
zásadu sebeurčení, mohly by býti etnografické
hranice a menšiny bez rozčilení a na základě
věcných úvah opraveny." Souhlasíme
aspoň my! "To tím spíše, když
menšiny nebudou již utiskovány. Svobodné
menšiny budou hráti v organisaci Evropy velikou roli,
jejich úkolem bude podporovati vývoj pravé
mezinárodnosti" - viz Mayr-Harting!
Avšak není všecko zlato, co se leskne. Jsou tu
velmi pěkné myšlenky, však i takové,
které by měly osvítiti Čechy. Tak
píše na str. 136 a 137, co všecko nutno v míru
udělati a co skutečně bylo uděláno,
díky vlivům malé osoby, o níž
jsem se již dříve zmínil: "Prusko
musí se zříci Alsaska-Lotrinska; většina
obyvatelstva je sice německá" - Poincaré,
co říkáš "chce však samo připadnouti
k Francii nebo aspoň přijíti pryč
od Německa. Alsasko-Lotrinsko bylo r. 1870 proti vůli
lidu spojeno s Německem a dosud se nesmířilo
se svým osudem" - my také ne! - "Připomínám,
že tehdy zástupci českého národa,
jakožto jediní ze všech národů
protestovali oficielně proti tomuto násilí.
Jedno je ovšem pravda: - Němečtí socialisté
měli tehdy odvahy také protestovati." - Čeští
této odvahy neměli. "Dánové ve
Šlesviku připojí se k Dánsku, Poláci
v Poznaňsku a v Pruském Slezsku spojí se
se svými krajany z Ruska a Rakouska; není nespravedlivo
dáti Gdansko Polákům" - to ať si
říšští Němci dobře
pamatují - "aby měli přímý
přístup k moři. Východní Prusko
by bylo německou enklávou, která by měla
k přímému spojení s Pruskem k disposici
moře. Čechové v pruském Slezsku by
byli vráceni Čechám. Lužičtí
Srbové, pokud by si toho přáli" - to
jsou Lužičané ve Zhořelci - "mohou
býti připojeni k Čechám, Litvíni
a neznačná část Lotyšů,
připadli by k Litvě". Ale dále praví:
"České země, Čechy, Morava a
Slezsko" - to jsou země historické - "budou
tvořiti se Slovenskem samostatný stát. Hranice
českých zemí jsou dány, neboť
český stát je právně do dnes
samostatným. V tak zvaném německém
jazykovém území, v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku je mnoho českých obyvatel,
je tedy spravedlivo, aby je obnovený stát podržel.
Bylo by nespravedlivé obětovati několik set
tisíc Čechů Pangermánům."
- Této logice nerozumím. Bylo by tedy nespravedlivé
obětovati několik set tisíc, řekněme
200 až 300 tisíc Čechů pangermánům;
to jsme my. Je však spravedlivo obětovati 3 a 1/2
milionů Němců Všečechům?
Pak se praví dále: "Ještě r. 1861
byli Němci v Čechách za jedno s Čechy
v požadavku po korunovaci Františka Josefa za českého
krále." - Možno doufati, že Němci
v Čechách po válce upustí od svého
národnostního šovinismu, do něhož
byli vehnáni všeněmeckou agitací. Mnoho
Němců protestovalo proti všeněmeckým
aspiracím po odtržení severních a západních
Čech a po stanovení hlavního města
v některém z německých měst.
"Pokud jde o menšinu maďarskou" - praví
- "nutno zdůrazniti, že původně
bylo na Slovensku jenom málo Maďarů."
Byli tam jenom uměle vytvořeni. (Předsednictví
převzal místopředseda Horák.)
Nyní bych ještě řekl něco do
svědomí svému milému příteli
Windirschovi. V jednom ze svých posledních
projevů tvrdil, že vměšování
Německé říše do vnitřních
záležitostí českých by bylo neslučitelno
se suverenitou státu, což by si on nikdy nedal a nedá
líbiti, a proto že by bylo zcela zbytečno navazovati
s německými bratry v říši styky
pevnější a pevnější a snad
tím vykonávati tlak na českou vládu
atd.; to by bylo zcela nemyslitelno, neboť žádný
stát nedá si mluviti do své suverenity, to
je jeho vnitřní záležitostí,
přes to se nemůže přejíti. Nyní
ho poučuje Masaryk, jehož si jistě velice
váží, neboť on dobře cvičí
a přivede to snad ještě daleko. Masaryk
praví - nachází ovšem všecko
špatné jenom u států středoevropských,
u Pruska, Rakouska a Turecka - praví tedy: "Je rovněž
zřejmo, proč militaristické monarchie starého
byrokratického rázu, proč Pruské Německo,
Rakousko-Uhersko a Turecko" - Ferdinand bulharský
se velmi dobře hodí k těmto třem -
"odpíralo principu národnostnímu a stavělo
stát nad národnost" - naše republika -
"a z tohoto svého úzkého etatismu"
- náš stát - "odvozují zásadu,
že Spojenci nemají práva mísiti se do
záležitostí jejích států.
Sebeurčení národní nelze ovšem
uskutečniti, pokud platí tato farizejská
zásada." Ovšem, když tedy stále stojíme
na farizejském stanovisku Čechů a nazýváme
celý problém vnitřní záležitostí
státu, do níž nemá nikdo co mluvit -
oni jsou "většinou" a Němci jsou
menšinou - nelze ovšem s nimi mluviti o rozumném
spolužití a Němci, kteří si toto
stanovisko osvojují, jsou zrádci vlastního
národa.
Nic netrvá na světě věčně.
Chci vám uvésti jenom zcela krátkou historickou
reminiscenci. Nemyslím, že od r. 1918 uplyne 15 let,
aniž se přikročilo k nové úpravě
poměrů v Evropě. R. 1813 musel Napoleon přiznati
svou porážku, největší to vojevůdce,
snad největší státník, kterého
Evropa zrodila, musel přiznati svou porážku,
poněvadž proti němu povstala koalice všech
velmocí, poněvadž jeho národ již
při něm nestál, poněvadž v lese
u Compiegne v okolí Paříže potulovalo
se 60.000 zběhů, kteří již službu
vojenskou nenastoupili, ježto Francouzové byli syti
války, právě tak jako německý
národ nemohl již pokračovati ve válce
proti 28 státům, ježto v zázemí
byl nedostatek potravin, poněvadž prostě národ
měl války dost a nechtěl válčiti
dále. Tehdy byla založena svatá aliance, prohlášen
mír na věčné časy, prohlášeny
hranice států, že národové musí
býti klidní a status quo bude zachován. A
jak dlouho to trvalo? Již roku 1830 všude vidíme
revoluci a hnutí. Ve Francii bylo svrženo království
a vlna se šíří a přináší
změny na poloostrově na jihu a částečně
v Německu; pak nastala přestávka zase až
do r. 1848, nové nepokoje vznikají v celé
Evropě, a kdyby tenkráte byl dostatek šťastnějších
vůdců, mohli býti již tehdy vytvořeny
v Evropě poměry jiné. Pak nastala pausa 15ti,
17 let až do r. 1864, 1866, 1871, až k velkým
válkám německým, které přivodily
sjednocení německého národa, pokud
se hledí k německé říši
jakožto Německu kmenovému. Nutno přičísti
jenom umění Bismarkově, že potom zavládla
dlouhá perioda míru, avšak jak Masaryk zcela
správně poznamenává: Obyvatelé
Alsaska-Lotrinska museli vydržeti 50 let u říše
Německé a přes to nezapomněli na svoji
samostatnost. Domníváte se, že zapomeneme my
na svoji národní samostatnost, když bude tento
stát trvati 50 let? Tomu nemůžete věřiti,
to bychom museli býti zaostalejšími než
sarmatské národy na východě.
Nuže, my ovšem nebudeme s vámi slaviti toto jubileum
10tiletého trvání republiky, nebude se nám
to také vykládati ve zlé, když se říká,
že to není stát nás Němců,
nýbrž "stát náš". My
víme, že nic netrvá na světě
věčně. Věříme ve vítězství
spravedlivosti a práva, jako to činil Masaryk,
a věříme také, že se ještě
dožijeme toho, že právo a spravedlnost zvítězí.
Na vzdory a proti veškerému násilí a
nerozumu. (Potlesk poslanců něm. strany národní.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
Remeš. Dávám mu slovo.
Posl. Remeš: Slavná sněmovno! Letošní
rok má býti jubilejním rokem republiky, která
dožívá se svého desetiletého
trvání. Pro naši samosprávu, která
položila základy a upravila cestu naší
národní samostatnosti, jest však tento jubilejní
rok černým pátkem, ba můžeme
říci, rokem smrti. Zákony o finanční
úpravě svazků územní samosprávy
a reformy veřejné správy, usnesené
touto vládní většinou za vydatné
pomoci pana ministra financí dr Engliše, znamenají
po 64 letech konec samosprávy, na kterou netroufalo si
sáhnouti monarchistické Rakousko ani tehdy, když
tato samospráva byla protirakouskou, protimonarchistickou
a tedy velezrádnou. Proto samosprávné zákony,
posuzujeme-li je se stanoviska pravomoci a významu samosprávy,
jsou neslýchaným útokem na existenci samosprávných
svazků. Bylo jimi sáhnuto na nejzákladnější
principy práva občanů, vyjádřeného
a zabezpečeného jim ústavní listinou
Československé republiky, jejíž §
1 praví, že lid je jediným zdrojem státní
moci v republice Československé. Koalice tuto demokracii
odstranila krátkou cestou a nahradila autokracií.
Nynější vládní majorita přivedla
demokracii tak daleko, že vůle jediného úředníka
dohlédacího úřadu znamená neskonale
více nežli rozhodnutí voleného sboru
české samosprávy, neboť tento úředník
má právo anulovati několikráte uvážené
rozhodnutí obecního zastupitelstva, které
prošlo obecní radou i finanční komisí.
Je velmi litovati, že teprve v Československé
republice našla se odvaha této samosprávě
zříditi zákonného poručníka,
nadaného problematickou možností udělovati
jí alimenty. Samosprávě vzaly se základní
podmínky života a vytvořen z ní almužník,
jemuž -bude-li hodný a pokorný - může
se místo nutných prostředků k životu
dostati milodarů podle volného uvážení
nadřízeného úřadu dohlédacího,
pokud bude míti na žebrácké almužny
prostředky.
Dnešní obec není již obcí z let
šedesátých, ona není již pouhým
svazkem lidí spojených toliko zájmy místními,
obyčejnou hospodářskou jednotkou, nýbrž
stala se ve veřejném organismu správním
první instancí. Je lidu nejblíže, lid
jí rozumí a proto těžko snese poručníkování,
které je obsaženo v přijatých protisamosprávných
zákonech. (Předsednictví převzal
místopředseda Zierhut.)
Pan dr Kramář v jasnější
své chvíli napsal do loňského vánočního
čísla "Národních Listů"
o samosprávě tato slova uznání: "Na
každém kroku vidíme, jak ohromné dílo
vykonala pro povznesení naší země autonomie
obecní, okresní a zemská, a proto nemůžeme
podceňovati ohromné výsledky práce
celých našich generací v těchto autonomních
institucích." Aby byla dokumentována upřímnost
tohoto uznání, šla koalice, jejímž
členem je také strana p. dr Kramáře,
za chvíli potom na autonomii s vykasanými rukávy,
se sekerou a pilou v ruce. Co po přijetí protisamosprávných
zákonů ze samosprávy zbylo, už není
samospráva, to je bezmocná, posmívaná
a ubohá děvečka libovůle dozorčích
orgánů a byrokracie. Zákony tyto potírají
základ naší územní samosprávy,
ruší hospodářský a svobodný
její vývoj a daňová břemena
přesouvají z vrstev zámožných
a zejména velkokapitalistických na bedra nejchudšího
obyvatelstva. Podlamují zavedením urážlivé
a šikanésní kontroly státní demokratický
a politický raison d'etre samosprávy.
Jaké to byly důvody, jež vedly nynější
vládní majoritu k přijetí protisamosprávných
zákonů? Ministr financí pokládal zejména
zákon č. 77 za integrující součást
berní reformy a tvrdil, že je to nehospodárnost
samosprávy, která zákonné předlohy
vyvolala. Dr Engliš ve svém exposé k
státnímu rozpočtu dne 14. října
1926 ve sněmovně poslanecké předneseném
tvrdil, že obce neukládají si onu neúprosnou
reservu ve svých výdajích. To tvrdila i důvodová
zpráva k předloze, která zcela otevřeně
mluvila o nehospodárnosti obcí, v nichž prý
enormně vyrostly obecní přirážky.
A kdyby to byla i pravda, upíráme legitimaci těm,
kteří zasedají na soudnou stolici nad demokratickou
samosprávou. Příčiny zastavení
činnosti "Úsporné parlamentární
komise" jsou nejlepším dokladem o tom, kde je
vzpoura proti pořádku a hospodárnosti. Nikoliv
důvody hospodářské, nýbrž
moment eminentně politický, prýštící
z třídní zaujatosti oněch vrstev,
které demokratickými volebními řády
vyřazeny byly z panujícího a výsadního
postavení v samosprávě a zaujímají
v ní nyní jenom ono místo, jež jim podle
jejich mocenské potence přináleží,
to byl, který diktoval známý útok
na samosprávu a její demokratické základy.
Majetným vrstvám, představitelům to
starého světa, nestačí v demokracii
toliko ono místo, jež jim osud vyměřil.
Nemohou-li rozhodovati v samosprávě sami, pokusili
se o podlomení její existence tím, že
o ní nechávají rozhodovati své úředníky.
Ministr financí, ani důvodová zpráva
k zákonu č. 77 neuvedli jediného konkrétního
dokladu o nehospodárnosti obcí, aby takovýto
případ mohl býti posouzen a zjištěno,
zda obvinění obcí z marnotratnosti je odůvodněno.
Bylo by se ukázalo, jak málo bylo těch důvodů,
které vedly nynější vládu k podání
osnovy o omezení pravomoci samosprávy. Že to
byly důvody politické, směřující
k odstranění t. zv. druhé koleje, což
do češtiny přeloženo znamená odstranění
samosprávy, o tom svědčí článek
p. sekčního šéfa dr Bobka, který
je redaktorem "Naší samospráv, listu Sdružení
činovníků republikánské strany
v samosprávě, a který byl tak laskav, že
se k tomu docela otevřeně přiznal a nepopřel
tento fakt. V únorovém a březnovém
druhém a třetím čísle čtvrtého
ročníku z loňského roku přetiskl
článek, již jinde uveřejněný,
o nové organisaci politické správy a samosprávy.
V článku tom píše mezi jiným:
"Praví-li prvá věta §u 1 úst.
listiny, že lid je jediným zdrojem státní
moci v republice Československé, a praví-li
§ 86 téže ústavní listiny, že
v nižších úřadech správních,
to je v úřadech, vyjímaje ministerstva, má
býti podle možnosti zastoupen živel občanský,
pak jest patrno, že padá definice o "dopuštění
státní moci" a že lid je k spoluúčasti
na veřejné správě oprávněn
a povolán ústavní listinou a že jest
důležitým ústavním činitelem
ve správě státní vůbec. Důsledek
toho" - praví p. dr Bobek dále - "provedl
také již valný sjezd největší
strany československé, strany republikánské
z r. 1925, který v přijaté resoluci domáhá
se toho, aby obec byla zákonem prohlášena za
součást správy státní. Ti,
kdož toto usnesení učinili, byli jistě
sobě vědomi toho, že v důsledcích
tohoto usnesení podrobiti se musí samospráva
i určité zákonné reformě, zejména
pokud jde o zasahování činitelů státní
správy a o úpravu vzájemného poměru
mezi volenými zástupci lidu a funkcionáři
podléhajícími služebně ministerstvu
vnitra." Tento dokument jest otevřeným přiznáním,
že nejde o žádnou kontrolu samosprávy,
nýbrž o vyloženou snahu, samosprávu zrušiti
a dostati ji pod jednu společnou správu státní.
To je ten pravý cíl, který byl těmito
zákony sledován. Nechci se pouštěti
do kritiky, do jaké míry pan sekční
šéf dr Bobek správně definoval účast
obyvatelstva na státní moci. Pokud však poměry
známe, víme, že lid nebyl ani v nižších
úřadech k rozhodování připuštěn,
a pokud se tak ve sporadických případech
stalo, byl již dávno odtamtud vytlačen. Neváhám
zde říci, že pan dr Bobek zneužil ušlechtilé
demokratické zásady, vtělené do naší
ústavy, k sofistice příliš průhledné.
Vraťme se však k hospodářským motivům,
které domněle vedly reakci k nástupu proti
samosprávě a ptejme se: Hospodařila demokratická
samospráva hůře nežli její předchůdkyně
kuriová, která rozdělovala voliče
ve 3 volební sbory a hospodařila bez kontroly? Pravím,
že nikoliv! Novelou k obecnímu zřízení
z r. 1920, podle které zřízeny byly zvláštní
finanční komise, a zákonem č. 329
z r. 1921 byla dána taková možnost kontroly
hospodářství obecního, že jakékoli
nehospodárnosti mohlo býti dokonale čeleno.
(Tak jest!) Ojedinělé případy
vysokých obecních přirážek byly
zpravidla zaviněny stavbou škol, budovaných
na rozkaz nadřízených školských
úřadů a po usnesení všeho občanstva
zaplacených často v jednom nebo dvou letech. Vyložené
nehospodářství nebo rozhazování
či zneužití peněz poplatníků
demokratickou obecní správou nedá se po našem
soudu vůbec vytýkati. Pokud pak takové ojedinělé
případy snad se staly, neměly býti
důvodem k brutálnímu útoku na naši
samosprávu. Byly již dříve a nezabrání
se jim ani pro budoucnost. Dopustí-li se jedinec špatného
činu, pyká zaň sám a nikoliv také
ti ostatní. Ale podívejme se, kdo to vlastně
nad demokratickou samosprávou dělal soudce.
Mám zde opis účtu jedné selské
obce z českého západu z doby předválečné,
v němž se nalézají položky, které
obecní konšelé, starousedlí sedláci
doslovně propili. Pili za obecní peníze při
volbě honebního výboru, pili za obecní
peníze při odhadu škod způsobených
suchem, pili za obecní peníze o Božím
Těle, pili za obecní peníze při licitaci
obecních pastvin i při jiných příležitostech,
jak o tom svědčí tento účet
(ukazuje), v němž pod položkou 20 je vydaní
"Na útratu při volbě honebního
výboru 6 zl.", pod položkou 23 "Při
odhadu škody způsobené suchem propito 11 zl."
(Hlasy: Tak to zalévali!) Poněvadž bylo
sucho, muselo se to pokropiti. Pod položkou 28 "Na kříž
propito o Božím Těle 23 zl. 70 kr." a
pod položkou 30 "Při licitaci obecních
pastvin propito 11 zl."
Zde ten dokument mám k nahlédnutí (ukazuje)
a mohu říci, o kterou obec jde. A tito lidé,
kteří takto s penězi poplatníků
hospodařili, odvažují se osočovati demokratickou
samosprávu a obviňovati ji z nehospodárnosti.
Nepřátelé demokratické samosprávy
líčili věci tak, jakoby obecní správy
opravdu jen přemýšlely, jak by do obecních
rozpočtů propašovaly nové výdaje,
aby poplatníci byli zatíženi, jakoby obecním
správám bylo dělalo zvláštní
potěšení, mohly-li se pochlubiti vysokými
obecními přirážkami.
Každá svědomitá obecní správa
však má a musí míti snahu, aby přirážky
byly co nejmenší, neboť nemůže jí
býti lhostejno, zda nízkými přirážkami
podnikání usnadňuje, zabezpečujíc
si tak zdroje příjmů, či zda vysokou
přirážkou podniky ze svého katastru
vyhání, zbavujíc se tak možných
pramenů příjmových. A soudí-li
se, že dělníci a gážisté,
kteří neplatí vysokých daní
a obecních přirážek, nemají žádného
zájmu na výši procenta přirážkového,
pak je to strašlivý omyl. Dělník i gážista
mají a musejí míti veliký zájem
na výši přirážek samosprávných,
neboť i oni musejí míti interes na tom, aby
veřejná správa byla co nejlevnější.
Je-li drahá, musejí se s ní děliti
o značnou část svých hubených
mezd a platů, neboť jest jisto, že tento náklad,
tvořící ve výrobě položku
režijní, převalí se na ně v cenách
potřeb, jež jako spotřebitelé konsumují
a platí.
Ministr financí dr. Engliš k obhájení
reakčních zákonů, za něž
se celou váhou svého jména postavil, tvrdil,
že nejsou myslitelny metody, aby parlament a stát
přejímal odpovědnost za daně a břemena,
jichž upotřebení a distribuce se provádí
někým, kdo této odpovědnosti nemá.
Pravím, že i demokratické obce jsou si odpovědny
za své úkoly a chtějí je plniti podle
své možnosti a nikoli na cizí účet.
Nesmí se však zapomenouti, že vláda i
parlament uložily obcím přečetné
povinnosti, aniž by obce byly brány v potaz. Sejměte
s obci ona břemena, která konají za stát
a jež jste jim bez jejich souhlasu uložili, a obce si
stačí samy. Stačí nahlédnouti
do Sbírky zákonů a nařízení,
aby se vidělo, kolik je to zákonů, při
nichž se ukládá obcím spolupůsobnost
a kolik jejich provádění stojí obce
peněz.
Obce vedou celou vojenskou evidenci a platí k tomu cíli
nákladný aparát úřednický
a doručovací, platí dosud valnou část
nákladů na zdravotnictví, nesou břemeno
přechodného ubytování vojska, vyšetřují
přestupky rázu živ nostenského, obecní
policie koná z poloviny službu za stát, obce
obstarávají agendu při vyměřování
dávek z převodu nemovitostí mezi živými
a oceňují hodnotu pro berní správu.
Vykonávají značnou část nebo
celou službu doručovací, vedou stálé
voličské seznamy, nesou věcný náklad
na střední školy, pozůstatek to bývalého
Rakouska, které v českých obcích zřizovalo
střední školy jenom tehdy, když se obce
zavázaly postaviti budovu a nésti vnitřní
náklad na její udržování. Tato
pozůstalost zbyla českým obcím v Československé
republice. Německé obce nemají této
povinnosti, nemají toho břemene, ale české
obce nesou ten trest bývalého Rakouska dosud. (Výborně!)
Obce nesou náklady na státní školy
průmyslové, na stanice hnanecké, zákonem
nově byla jim uložena povinnost hraditi náklad
na státní volby, a ten není malý,
výdaje na knihovny a řadu jiných povinností,
znamenající těžká břemena,
jichž by nebylo, kdyby obce o nich měly rozhodovati
samy. Stát a jeho správa chovají se k obcím
velmi macešsky a v četných případech
i záskočně a nepřátelsky. Nově
jim byla uložena značná povinnost zákonem
o evidenci katastru. Zákonem o kabelisaci ustanoveno, že
jsou obce povinny svými ulicemi a pozemky nechati vésti
poštovní kabely, aniž by za to směly požadovati
jakékoliv náhrady. Do té doby než zákon
byl přijat, poskytovala poštovní správa
obcím v náhradu za to, že jí rozkopávala
ulice, chodníky a vedla jejími pozemky poštovní
kabely, tu výhodu, že jim účtovala telefonické
rozmluvy s 50%ní slevou. Jakmile byl přijat zákon,
do něhož poštovní správa propašovala
toto ustanovení, že obce jsou povinny svými
pozemky bezplatně toto vedení dáti vésti
a trpěti je, okamžitě oznámila obcím,
že stará výhoda o slevě na poplatcích
telefonních neplatí a zvýšila poplatky
o plných 100% bez ohledu na to, že se to stalo po
schválení rozpočtu na r. 1928 a bez ohledu
na to, že obce na to nemají v rozpočtech žádného
krytí.