Hospodářsky se nám vede - říká
se to, velmi dobře. Čechové nás chtějí,
zvláště průmysl, tím navnaditi:
Přijdete-li k Německu, musíte platiti reparace
a dělnictvo dostane ovšem menší mzdy;
přijdete-li však k Čechám, pak jste
členy vítězného státu, pak
se vám povede skvěle. (Posl. dr Schollich [německy]:
Kde jsme zvítězili?) My jsme přece prohráli,
Němci válku ztratili. Čechové se odvolávají
na to, že jsme byli poraženi a že si tedy musíme
dáti všechno líbiti. Čechové
nezvítězili, ale byli tak chytří,
že měli dvě želízka v ohni a v
pravý čas pravé želízko vytáhli.
Jednak měli u císaře Františka Josefa
přisluhovače hraběte Paara, dr Kerzla a komorníky,
kteří ho svlékali a oblékali, vesměs
Čechy. Hrabě Paar uložil pro jistotu svoji
válečnou půjčku u Živnostenské
banky a doufám, že ji v pravý čas také
vyměnil. A druhým želízkem byli Beneš
a Masaryk. Ti odjeli za hranice a vyjednávali
se Spojenci. Kdyby byli Němci válku vyhráli,
tu by byli Čechové při nás, tu by
byli Masaryk a Beneš zapomenuti a zapřeni
a nevrátili by se již. Byli by tu vesměs loyální
občané. Když válka dopadla opačně,
tu přišli sem Masaryk a Beneš a
řekli: Zde je česká půda, česká
říše, národní stát atd.
Při tom mně napadá: Nyní se lidé
rozčilují nad Maďary v českém
táboře a zvláště se rozčiluje
Beneš, že lord Rothermere se vměšuje
do politiky, novinářský magnát Anglie,
který jistě se souhlasem anglické vlády
Čechům trochu zatopil, poněvadž se nedají
mobilisovati proti Rusku. Tento lord Rothermere vmísil
se do politiky a tvrdil, že trianonská smlouva potřebuje
revise a že má býti revidována smírně
a rozhodčím soudem; že prý byly k Československu
připojeny části maďarského národa,
které sem nechtěly. O druhých státech
prozatím mnoho nemluvil. To považuje Beneš
za vyloučeno. Brání se tomu zuby, nehty.
Ovšem mnoho mu to nepomůže, neboť ani Beneš
nemá moci v ženských budoirech, tu jeho
moc končí. Vypravuje se pikantní historka,
že Rothermere poznal krásnou Maďarku, která
ho přesvědčila o spravedlivosti maďarské
věci. Rothermere je starý pán, partnerka
jeho bude asi o něco mladší a tím jest
přesvědčovací moc její větší.
Ale něco zcela podobného stalo se také při
zakládání Československa. U Wilsonova
nádraží se zřizuje pomník. Jak
pak vůbec přichází Wilson do Prahy?
Wilson v Americe! Zná někdo ze zdejších
profesorů všecky státy ve Spojených
státech amerických? Jak zná Wilson tak přesně
národnostní a národopisné poměry
tohoto malého kousku ve střední Evropě?
Nebylo by snad dobře, kdyby mohla býti postavena
na pomník také malá Češka vedle
těch čtrnácti bodů, když konec
konců ona jest jejich příčinou? Je
velmi smutné, že světové dějiny
dělají nemocní lidé. (Posl. Moudrý:
Wilhelm II!) Ten byl také nemocen. Trpěl periodickým
pominutím smyslů. To je správné. Vilém
II byl nemocen. Avšak Lloyd Georg se nyní zavázal,
že již nebude psáti do novin. Co psal do novin?
Napsal, že se při mírových smlouvách
zmýlil, psal proti svému dřívějšímu
přesvědčení; tím dokázal,
že mravně bloudí a že vůbec nechápe,
jak se sám snižuje, když sama sebe líčí
jako lháře. A za to se tomu člověku
dostává platu, jenž, jak jsem slyšel,
jde do milionů. To nynější doba snese.
Wilson umřel na paralysu, Clémenceau byl sadistou.
To jsou lidé, kteří nás tímto
mírem obdařili, kteří nám pomáhali
vytvořiti novou Evropu Masarykovu, která
v duchu Masarykově již dříve
žila. Podle toho to ovšem vypadá a já
nechci mluviti o tom, jak to dříve vypadalo u něho.
Je ovšem pozoruhodné, jak tito budovatelé světa
stavěli spolu na mírové konferenci, jak byly
zase na nohy postaveny tyto vykopané národy a jakými
podporami obklopeny.
Řekl jsem před tím, že poměry,
ve kterých žijeme, se vůbec nezměnily,
že jsme po deset let stejně utiskováni, i když
Němci sedí ve vládě, a že také
hospodářsky se nám nedostalo žádného
zlepšení. A to jest správné. Naše
hospodářství žilo dosud vždy jen
z konjunktury, jednou to byl vpád do Poruří,
pak to byla inflace, pak nám byla příznivá
příležitost ta neb ona, takže se náš
průmysl mohl držeti nad vodou. Avšak s reparacemi
už jsme to prohráli, neboť od nejbližší
doby musíme platiti osvobozovací taxu, která
nám přinese k našim miliardám dluhů
ještě nové státní dluhy miliardové,
které musí býti opatřeny a zúrokovány.
A kromě toho musíme pro své osvobození
udržovati tak nákladný vojenský aparát
- nedávno jsem prohlížel reflektory, děla
na obranu proti letadlům, všecko s vojáky Němci
(Posl. dr Schollich [německy]: Letadla!), letadel
jsem neviděl, ta vidím vždy na cestě
ze Kbel, tento nákladný vojenský aparát,
který máme, který musí býti
dále vybudován. My víme, že německé
vládní strany odhlasovaly také na deset nebo
jedenáct let, nevím to zcela přesně,
ročně opakující se sumu 350 milionů
na vojenské zbrojení. Kdybychom měli těchto
350 milionů ročně, mohli bychom jich použíti
k účelům kulturním, nebo ve vyrovnávacím
fondu pro správní korporace, pro města a
obce, pak by bylo mnohé nouzi odpomoženo. Tak je to
však již zajištěno a oni se ještě
chlubí svým zákonodárstvím.
Co jsme vytrpěli jazykově od té doby, kdy
němečtí ministři zde na lavici usedli,
je zcela totéž, co jsme musili snášeti
předtím za všenárodní koalice.
Zde ve sněmovně nevidíme již jediného
německého slova, nanejvýše, že
se dává v restauraci na stůl německé
národní strany německý překlad
jídelního lístku. Považujeme-li to za
ochotu, pak jsme to měli již dříve,
než byli ministry Mayr-Harting a Spina. Jinak
se však podívejte na nápisy! Má někdo
z Čechů zájem na tom, aby se bral zřetel
k té třetině Němců, která
tu jest? Na prosto ne! Ani jim nenapadne! Zde právě
jsme v českém státě, do něhož
my jsme se dostali. Tu se musíme podrobiti, většina
rozhoduje a konec! Což by to nebylo možno, kdyby měli
Čechové dobrou vůli - jsou přece se
svým hlavním městem vtěsnáni
mezi Berlín a Vídeň - což by nebylo
možno přihlížeti v dopravnictví,
u telefonů, u železnic a na výstavách
atd. k tomu, že český národ je zde jako
klín vsunut do německého území
a že se musí jednou dohodnouti právě
se svými německými sousedy, kteří
ho obklopují se tří stran, že s nimi
musí žíti v míru a přátelství,
nechce-li se vydati v nebezpečí, že bude při
nejbližší světové katastrofě
zničen a rozmačkán? Tato myšlenka patrně
Čechům ani nenapadá. Oni se domnívají,
že rokem 1918 byly dějiny světa uzavřeny,
že nyní všecko přestane se vyvíjeti,
že všecko zkamení a se upevní - řekněme
- až do r. 3000 po Kristu. To tak nebude, to tak nezůstane
a bylo by od Čechů moudré - chceme-li jednou
mluviti jako aktivisté - aby dbali těchto skutečností,
aby se jimi zabývali, aby se konečně zprostili
té francouzské ohlávky a jednou mluvili německy,
co přece lépe dovedou než francouzsky a anglicky.
Ale vliv Němců, který se tak silnými
slovy roztrubuje do světa, takový vliv právě
neexistuje.
Kulturně - bylo o tom mluveno již do omrzení
- jsme jako pariové. Co se nám dobrodušně
ponechá, to smíme podržeti, co se nám
chce vzíti, to se nám vezme. Při této
příležitosti chci promluviti o věci,
která je velmi moderní, o radiu. Radio je podřízeno
radiožurnálu, abych mluvil českým přízvukem,
radiožurnálu, a je ovšem úplně
podáno a podrobeno vládě. My máme
snad třetinu anebo ještě více německých
posluchačů. Z počátku měli
vůbec největší chuť radio zakázati,
dělaly se nekonečné obtíže, poněvadž
byla obava, že elektrické vlny nebudou respektovati
státní hranice československé a že
snad Německo - Maďarsko to dělá, před
Německem byl však strach větší
- použije svých radiových stanic k tomu, aby
posílalo do světa přednášky o
sudetských Němcích atd. a že Němci
z Čech, Moravy a Slezané se svými aparáty
uslyší něco, co nemůže česká
vláda kontrolovati a co nemůže censurovati.
Neboť censura zasahuje i do této sněmovny a
já říkám s plným přesvědčením,
jsem člověkem svědomitým: Celá
sněmovna byla pohaněna praxí, jaká
se tu provádí a již dříve prováděla
za předsedy Tomáška, který vyškrtával
ze stenografického protokolu celé stránky
řeči - myslím, že jednoho nynějšího
poslance komunistického - a na to kolega Baeran hodil
zapáchající bomby, neboť parlament nemá
pro nás jiného účelu, než aby
byl posledním útočištěm volného
slova; parlament nemá pro nás naprosto žádného
jiného významu, poněvadž se rozhoduje
bez nás a proti nám, ať jsme zde anebo ne.
Tedy: Tehdy byly obavy před radiem, nebylo však možno
úplně je potlačiti, a přizpůsobili
se tedy moderním poměrům, vytvořili
vysílací stanice, odevzdali je radiožurnálu
a udělali všecko české. Kdo tomu nerozumí,
tomu do toho nic není; vysílač mluví,
celý svět může poslouchati. Stát
je český, mluví se tedy česky. Němci
platí, do toho jim však nic není, za to jsou
v Československu. Po dlouhém a dlouhém jednání
došlo konečně k tomu, že se několik
minut denně věnuje německému vysílání.
To byla již ohromná ochota, ochota podobná
té, že Němci smějí míti
v Praze kino, kde se smějí ukazovati německé
texty, což bylo zase ochotou za to, že Češi
r. 1920 ukradli stavovské divadlo a do dnes ho ještě
nevydali, ačkoliv žijeme v právním státu.
(Různé výkřiky.) Žijeme
v právním státě západoevropském.
Pořád ještě se tam hraje česky,
ačkoliv divadlo nebylo ukradeno pomocí státního
aktu, nýbrž prostě obsazeno chátrou.
Avšak žádná vláda nemá odvahy;
nynější ministr by to měl vlastně
v ruce, aby do všech kulturních afér zasáhl.
(Německé výkřiky: Ten si dá
pozor!) Ovšem dá si pozor, poněvadž
- mluveno v jeho žargonu - prošel by jeho rukama celý
růženec korupčních afér. A pak
z celého soudnictví patrně mnoho nekouká,
to jsme viděli i v případu Dubického,
který přijal peníze, avšak pro stranu,
je tudíž čestným člověkem;
vyjednával o zbytkových statcích, avšak
prosím nikoliv ve svůj prospěch, to nemohlo
býti dokázáno, nýbrž ve prospěch
strany agrární. Avšak i všecky druhé
strany mají na hlavě máslo, z afér
lihových, z licencí biografických atd., i
ty, které jsou dnes v oposici, všecky mají
na hlavě máslo ještě z doby všenárodní
koalice a proto jest jejich oposice často také velmi
mírná. A vrána vráně oči
nevyklube.
Tedy toto radio vysílá několik minut německy.
Jeho oznámení jsou česká i když
se vysílá německy. Svazy posluchačů
radia podávaly žádosti radiožurnálu
a prosily, aby byla povolena pro německé vysílání
větší doba, podle počtu německých
posluchačů, kteří tvoří
aspoň třetinu veškerých účastníků
radia a kteří platí náležitě
velkou sumu přes 8 milionů Kč. Nejprve se
radiožurnál vůbec ani nehnul, potom oklikami
dal vyhýbavou odpověď a pravil: Pokud jde o
ohlášení přednášky, upozorňujeme,
že všecky koncerty určené pro cizinu se
ohlašují ve čtyřech řečech,
patrně je v tom také němčina. Při
krátce vyměřené době vysílací
není možno rozšířiti takovou praxi
na veškerý program. Kdo pak žádá,
aby se ohlašovalo anglicky a francouzsky! Bursovní
zprávy a část zpráv tiskové
kanceláře ohlašuje se také ovšem
německy. Za nynějších poměrů
však je nemožno prodloužiti vysílací
dobu pro německé vysílání povahy
literární a umělecké. Bylo žádáno
dále, aby také odjinud mohlo se mluviti, aby na
příklad také z Liberce byly přenášeny
přednášky na vysílač pražský
a aby také mohlo býti sáhnuto k německým
silám, které nemají právě své
sídlo v Praze. Také to je nemožno, poněvadž
telefonními rozhovory jsou prý tato vedení
vesměs přetížena. Nyní vidíme,
že není dobré vůle, že nechtějí
vůbec nejraději žádných německých
vysílání a když už k němu
dojde, tu čeká již nejméně několik
minut před uplynutím vysílací lhůty
Čech, aby hned zavolal: "Halo, radiožurnál
Praha končí své vysílání...."
Vysílání je u konce. Kdyby měli němečtí
ministři a německé vládní strany
vliv sebemenší, museli by jej přece nějakým
způsobem vykonávati. Zvláště
mne pobouřilo, že když bylo vysíláno
z Vídně do Prahy anebo obráceně a
já jsem svým aparátem v různých
dobách obě vlny odladil, musel jsem pozorovati,
že v Praze prostě převrátili Wien na
Vídeň a že teprve z vysílání
vídeňského jsem se dověděl,
že je to vysílání z Vídně
do Prahy. Tedy to je už vrchol všeho. Když již
se použije německých sil a přenáší
se elektrickými vlnami na pražský vysílač
a když zase ze zdvořilosti přenáší
se pražské vysílání do Vídně,
a nezachovávají se mezinárodní ujednání
vůči třem a čtyřem milionů
Němců, pak to musí každého státního
občana pobouřiti a také každý
Čech, který má trochu smyslu pro spravedlnost,
musí říci, že to není správné.
Ovšem není to jinak možné při postupu,
jaký vidíme na železnicích, kde nečteme
nic jiného než "kuřáci" a
"nekuřáci", když jedeme na stanicích
z Chebu do Liberce, stanicemi vesměs německými,
anebo nápisy "školáci" nebo kdož
ví, co ještě. Nebylo by možno, aby byl
jednou zřízen německý vysílač,
německá stanice v některém německém
městě? Celá správa musela by přijíti
do německých rukou a program by mohl býti
censurován ovšem úřadem, musel by však
býti sestavován společností německou.
Co může rozuměti Čech z německé
kultury? My si také neosobujeme určovati výši
kultury české. Nebylo by tu správné,
aby německé vládní strany konečně
požadovaly, aby byl takový vysílač zřízen,
řekněme v Liberci, i když stojí 4 až
5 milionů? Pro jiné účely je jinak
peněz dosti. Zde v Praze nemáme z německého
vysílání tak jako tak mnoho, neboť celý
program vzdělávací byl svěřen
člověku, který není příslušníkem
národa, který se předně chrání
k vůli své národnosti, třetí
to národnosti v Čechách, aby si neznepřátelil
Čechy a kromě toho nejsa příslušníkem
národa našeho, nemá porozumění
ani pro to, čeho Němci potřebují a
čeho vyžaduje německá kultura. Odmítáme,
abychom byli z Prahy dále opatřováni takovým
pokrmem, naopak žádáme vlastní vysílač
na státní útraty s vlivem německým.
Na konec bych chtěl přednésti ještě
několik přání, která se týkají
ministerstva pošt. U telefonu máme poměry,
jaké byly před válkou ve starém Rakousku.
Právě tak jako u železnic nevidíme zde
jiných změn než ve směru jazykovém,
totiž takových, že nápisy, tiskopisy atd.
jsou sepsány jazykem státním a že se
změnil personál, když němečtí
úředníci zmizeli tajemným způsobem
a na jejich místa nastoupili Čechové. Co
se však týče technického zdokonalení,
stojíme, jak jsem řekl, na témže stupni
jako před válkou. Československá republika
svého času vypsala nucené půjčky,
mezi nimi tak zvanou půjčku dopravní. Platili
jsme ji všickni, poněvadž jsme ji platiti museli,
ježto jinak by nám byly telefony prostě zavřeny.
Nemáme na to právo, aby v našem průmyslovém
území v severních Čechách bylo
konečně provedeno technické zlepšení
telefonů? Posílají se tam na př. dámy,
které sice německy mluví, avšak neslyší.
Denně dochází výměnou personálu
k mnohým chybným spojům. Z počátku
jsme se proto horšili, nyní se však o tom již
nemluví. Tehdy se na ty dámy hubovalo, stěžovali
jsme si také u dozorčích úřadů,
nyní však si říkáme, že
u těchto dam není zlé vůle, že
ony nepřicházejí rády do německých
krajin, že jsou tam však prostě dosazovány.
Nemůže se jim tedy dávati vina, nutno však
žádati, aby byly telefony v severoněmeckých
průmyslových městech zautomatisovány,
aby byly dodány moderní pomůcky, aby byli
lidé s aparátem spokojeni. Pokud jde o poměry
u železnic, pozval bych p. ministra Najmana, aby jednou
k nám přišel, zejména na trať Liberec-Jablonec-Tanwald
a přesvědčil se, jak vypadají poměry
v takových městech se 30 až 40 tisíci
obyvatel, s ruchem průmyslovým, který dodává
na světový trh. Pakli již z důvodů
prestižních nepovažuje za velmi nutno provésti
potřebná zlepšení, pak asi velmi málo
si váží státu. (Posl. dr Koberg [německy]:
Měli to udělati již z důvodů
strategických!) Strategicky je hranice zajištěna.
Pravil jsem již, že tato komedie, kterou tu dnes provádíme,
tak dlouho debatujíce o zákonu o jednom paragrafu
s trpělivostí předsednictva a většiny
- řekl bych za úmyslné trpělivosti
- vnuká nám myšlenku, zda by nebylo na čase,
dáti si jednou otázku, zda by neměl býti
změněn celý volební řád
a všecko, co s tím souvisí. Jednou chci zase
mluviti aktivně. Neboť co by nám konečně
na tom záleželo, bude-li míti český
stát dobrou nebo špatnou vládu těch
pár roků, které ještě bude žíti?
To by nám jistě mohlo býti lhostejným.
Poněvadž však zde již jednou žijeme
a stavíme se na půdu reálních skutečností,
tu přece také chceme projednati otázku, zda
by, jak jsem se již zmínil, nebylo na čase,
učiniti jednou konec tomuto přeludu tak zvaného
proporcionelního práva volebního, volebního
práva poměrného. Žádný
člověk s tím není spokojen. Se starým
volebním právem ve starém Rakousku, kde se
volilo podle okresů, kde právě musel býti
zvolen jenom jeden kandidát a když jich tu bylo více,
konala se volba užší, až se dosáhlo
absolutní většiny pro jednoho kandidáta,
byla většina voličů spokojenější
než s volebním právem dnešním.
Ba, my můžeme říci, že tímto
poměrným právem volebním byly strany
petrifikovány. Když některá strana sedí
ve volebním okrese ještě tak silně,
že sežene potřebné volební číslo,
pak vůbec nelze ji se světa sprovoditi.
V politickém životě není ani možný
žádný pohyb, není možno, aby jako
na př. ve Francii, měnily se většiny
a menšiny s dneška na nejbližší čtyry
týdny, aby vláda, která není národu
vhod, byla svržena a aby na její místo nastoupila
jiná. To všechno není možno u tohoto poměrného
práva volebního, poněvadž všecko
je vázáno stranickopoliticky, ježto disciplina
strany musí býti zachována za všech
okolností a poněvadž pak když jednou je
po volbách, možno zcela klidně vzíti
tužku a vypočítati si, kolik hlasů je
třeba k většině, s kterými náčelníky
strany se má vyjednávati; a když pak je obchod
hotov, možno se klidně zaříditi na tolik
a tolik let, neboť volby jsou daleko a když se jednou
přiblíží, možno potom snad taktiku
trochu změniti. Kdyby jednou došlo ke změně
tohoto volebního řádu, jak si ji Češi
a Němci stejně přejí, pak by bylo
možno, aby Němci konečně přišli
s požadavkem po skutečné samosprávě
se zřetelem na význam účasti německého
obyvatelstva. Tvrdí-li dnes německé vládní
strany, že tato vládní reforma obsahuje zajištění
němectví, pak tím míní, že
jsme v Čechách menšinou z jedné třetiny,
která je v každé otázce úplně
přehlasována a že tomu tak je i na Moravě
a ve Slezsku. (Posl. dr Koberg [německy]: Z jedné
čtvrtiny!) Tedy z jedné čtvrtiny, to
je ještě horší. Kdyby však šlo
Čechům o spravedlnost, pak by museli nahlédnouti,
že Čechy mají 104 okresy české
a 38 německých, že tedy nutno v německých
okresích voliti a vládnouti německy, ve 104
okresích českých voliti a vésti správy
česky a stejně musí tak tomu býti
na Moravě a ve Slezsku. A nelze u německých
okresů udělati vlastní zemský sněm?
Pak by Čechové aspoň dokázali, že
jim jde vážně o konsolidaci svého státu,
že nechtějí upadnouti do chyb starého
Maďarska, které všecko prostě knutou a
násilím udržovalo, až lidé se unavili
a tím změkli a takové poměry snášeli.
Tak i zde, Čechové se nezměnili, když
už se tu nemluví tak paličsky, nýbrž
změnili jsme se my Němci, my jsme se naučili
klidně snášeti důtky, poněvadž
největší část příslušníků
našeho národa od mládí není zvyklá
mysleti dále než na krátkou dobu. Ti však,
kteří vidí dále, tvoří
sice menšinu, jsou však vůdci příštího
hnutí mas. To ať Čechové nikdy nezapomenou!
Nesmí si snad mysliti, že když se Němci
dnes ochotně podřizují, že tím
všecko přijímají, že my Němci
chceme v tomto ponížení věčně
setrvati. Nevěřte tomu, velectění
bratří v zemi. Přijde-li jednou čas,
kdy se změní světová konstelace, pak
jste vypěstovali v srdcích naší mládeže
tak velkou a vysokou míru nenávisti a ztrpčení,
že vám nebude možno, abyste ji zde udrželi.
Nyní něco o historických zemích. V
Československé republice se dělá rozdíl
mezi jinými zeměmi, totiž Slovenskem a Podkarpatskou
Rusí a zeměmi historickými. S označením
"historický" se vůbec provádí
velká neplecha. Čím je menší
národ, tím je více "historický".
Maďaři rozumí pod historií 1000letou
říši maďarskou, která šla
až asi ke Karpatům; to se na mapě velmi pěkně
vyjímá, a lord Rothermere pracuje přece tímto
prostředkem tak zvané prostorové politiky.
Čechové patrně si představují
něco podobného. Historické země, to
je pro ně něco, co vůbec nelze rozděliti,
a pan Spina, ministr, věří tomu také;
naproti mínění Bismarkovu, který považoval
za nejsprávnější, aby hranice jazykové
byly stejnými jako hranice státní, ministr
Spina to považuje za nemyslitelno. - Nuže, od
Rakouska byly odděleny části a připojeny
k Čechám. Od Německé říše
bylo odděleno Hlučínsko a přiřknuto
Československu, proč by nemohla býti hranice
jazyková také hranicí státní,
když jen nalevo a napravo žijí vedle sebe lidé,
kteří si rozumějí a chtějí
žíti spolu? Bylo by to mnohem lepší, než
když jsou uzavřeni pohromadě a věčně
se hašteří. Avšak o historických
zemích se mluví jako o něčem nedělitelném
a neodlučitelném, a zejména Kramářovci
jako na svátost na to doslova přísahali,
na nedělitelné království České,
jenom že již nemají krále. Maďarsku
se to zazlívalo. Pomník millenia v Bratislavě
byl vyhozen do vzduchu a když dnes Maďaři mluví
o tom, že mají nárok na svoji historickou říši,
pak se Beneš tváří velmi vážně
a zle a obviňuje je, že ohrožují mír
v Evropě. Když však o tom mluvíme my Němci,
že jsme přišli do tohoto státu bez své
vůle a proti naší vůli, nuže, tu
se nám ukazuje na historii a říká
se: To jsou přece Čechy, naše Čechy.
Vy jste tu spolu, musíte zde zůstati, poněvadž
již jednou jste zde, nejraději bychom vás měli
venku, ale dělení není možno. Nuže,
podívejme se jenom důkladně na historii.
Jaká je vlastně historie Čech? Čechové
od Hanky až k Palackému, k Masarykovi a k Hanuši
Kuffnerovi považovali Čechy za zem českou.
Není však nutno říci to, co chcete slyšeti,
je třeba říci pravdu. Kde máme začíti
s historií? Máme začíti v době
před Kristem nebo kolem Kristova narození nebo okolo
roku 800, či máme začíti s dobou,
kdy puritánští poutníci cestovali z
Anglie do Spojených států amerických
a počali tam mýtiti lesy a tvořiti půdu
pro dnešní severoamerickou republiku? Pozorujeme-li
historii, musíme svým soukmenovcům za hranicemi
vždy zase připamatovati, že doba, kdy počaly
historické události, byla dobou před narozením
Kristovým. V té době však byly Čechy
úplně v rukách germánských.
Je lhostejno, kdo tu žil dříve, zda Bojové
nebo jiní, ale je jisto, že v době, kdy vznikají
prameny dějinné, byli tu usazeni Germánové,
Němci, a není doložena historicky žádná
doba, kdy tu Němců nebylo. Nelze dokázati,
že tu byli vždy Němci, nelze však dokázati
ani opaku. Můžeme však jistě dokázati,
že tehdy o Češích nebylo ani řeči,
když v Čechách již sídleli Němci,
jako zemědělci, válečníci a
vládnoucí lid. Až do VIII. století neslyšíme
o Češích nic, jenom o Markomanech a o těch,
kteří přišli po nich. Teprve v té
době slyšíme o Slovanech, kteří
ovšem přišli sem z východu, a to ve společnosti
Avarů, příbuzných to dnešních
Maďarů. My víme, že velkomoravská
říše byla jimi zničena, my víme,
že byli osvobozeni od Franka Sama, víme, že tu
byl první předchůdce nynějšího
arcibiskupa Kordače Sas Dětmar jako biskup
pražský, víme, že kolem roku 1000 měli
Čechové blízko k tomu, že je Poláci
pohltí a že mají co děkovati jenom německému
císaři Jindřichu II, že byli vysvobozeni
z panství polského, takže vůbec dnes
žijí vlastním životem jako zvláštní
národ. My víme, že potom půldruhého
století museli němečtí císařové
opět a opět urovnávati vnitřní
spory mezi Přemyslovci, že Čechy od té
doby, kdy dostali se do sféry německé říše,
byly její integrující součástí,
i když si udržely jistou samostatnou existenci. V té
době, kdy Čechy byly v největším
rozkvětu, byl vliv německý největší.
Svoji práci zde konali jsme nikoli násilím,
nikoli mečem, nýbrž s pluhem v ruce. Největší
panovníci, které svými nazýváte,
Otakar I., Otakar II., byli přáteli Němců
a podporovali německou kulturu. Skvělá doba
za Lucemburků byla skvělou dobou německého
kulturního života v této zemi a když potom
přišla vaše doba hrdinská, hrdinská
doba českých Husitů netrvala dlouho, od roku
1415 do 1429 - tu stala se z kvetoucí země české
poušť, takže Husité sami neměli co
jísti a museli podnikati do sousedních zemí
loupežné výpravy, aby vůbec žili.
Bylo třeba sta let, než zase z největší
části německou pílí byla z
pustiny učiněna země trochu kultivovaná.
Kdyby si to tedy Čechové uvážili, museli
by říci: Chtějí-li udržeti svůj
stát - buďme zase aktivisty pak by měli největší
zájem na tom, aby zajistili a udrželi si německou
kulturu a německý kulturní vliv a aby žili
s Němci v přátelství a ve vzájemné
úctě. Nikoliv však, aby si hráli jako
nyní na pány, vládce a samovládce
a považovali druhé za potlačené a otroky,
které smějí utlačovati, poněvadž
dnes tu není nikoho silnějšího, kdo
by jim v tom bránil. Nechci rozváděti historii
dále, vrátím se jenom k jednomu, to jest
k pohádce o potlačování Čechů
po bitvě na Bílé Hoře. Bitva na Bílé
Hoře a všechno, co ji předcházelo a
následovalo, bylo věcí náboženskou,
bojem stavů proti absolutní vládě
Habsburků a bojem protestantů proti katolické
moci. Pod tímto útlakem po roku 1620 trpěli
Němci stejně jako Češi. Byla to protireformace,
a co dalo podnět k defenestraci v Praze? Dvě německá
místa, Hroby a Broumov. Tam byly zavřeny kostely,
v Broumově od opata a ve Hrobech od arcibiskupa pražského.
To bylo prvním podnětem ke svržení místodržících
a k počátku 30leté války.
Protireformace tížila nás a Čechy stejně.
Trpěli jsme stejně a snášeli jsme stejné
útrapy. Před několika dny po prvé
byla v mém rodišti v Cinvaldě, a to v saské
části jeho, konána slavnost, a to slavnost
dvoustoletého trvání obce: vystěhovalecké.
Cinvald na české straně patřil Lobkovicům.
Byl tehdy osídlen německými protestantskými
horníky a poněvadž nebylo možno horníky
nahraditi jakýmikoli jinými dělníky
- hornictví nebylo ještě tak technicky vyspělé,
aby mohli býti prostě posláni do šacht
dělníci necvičení - byli proto v Cinvaldě
němečtí horníci trpěni. Na
krk jim byli posazeni jesuité, byly tam udržovány
dvě misie, vystavěn kostel a horníci byli
opětovně s pohrůžkami vyzýváni,
aby přijali katolické náboženství.
Oni to odmítli a trvalo více než 100 let, než
to potom přece bylo provedeno, takže poslední
protestanté museli opustiti české země.
Jenom štědrosti saských bratří
a tamějších knížat jest co děkovati,
že vůbec našli domov. Ta skutečnost, že
ještě 100 let po bitvě na Bílé
Hoře museli protestantští lidé němečtí
houfně stěhovati se z českého Cinvaldu
do sousedního Saska a zanechati zde veškerý
majetek, musí vám přece býti důkazem,
že při utlačování Habsburky a
katolickou církví nešlo o utlačování
Čechů Němci, nýbrž že to
bylo věcí náboženskou, která
hlavně i na Němce doléhala. Neboť v
Cinvaldě nebylo Čechů, tak jako i dnes. Je
tam jenom český poštmistr a český
četník a tu a tam přijde sem český
duchovní; dnes je však i o ně nouze, dnes je
již více duchovních německých.
(Předsednictví převzal místopředseda
Zierhut.) I když se Masaryk ve svých důkazech
vždy dovolává toho, že Čechové
byli 300 let utlačováni že tehdy byla spáchána
loupež na české půdě a že
to nutno zase napraviti, že musí býti provedena
odplata, a když z toho dovozuje právo postupovati
tak proti Němcům buď ve formě mírné,
humánní, anebo ve formě trochu brutálnější,
pak jsou Čechové ve svém myšlení
na zcestí. Není to odplata, nýbrž je
to zcela sprosté surové bezpráví,
které na nás pášete. Co je nám
do tehdejších dob? Jsme snad potomky těch,
kteří dostali ony statky, které byly odňaty
německým a českým šlechticům,
ježto to byli protestanté a povstalci, nebo jsme potomky
nějakých jesuitů, kteří tehdy
stejným způsobem pronásledovali Čechy
a Němce? To nejsme, my jsme měli los stejný.
Když poklesla česká řeč a význam
její se stále zmenšoval, bylo to dějinnou
skutečností, která nesouvisela s potlačováním
Čechů Němci. Je tedy nespravedlivo a těžkou
chybou, když zakladatelé tohoto státu se dovolávají
oněch časů, časů barbarských,
které stojí velmi blízko středověku,
aby našli ospravedlnění pro své vládní
činy, pro svůj postup, pro své korupční
aféry a vše co s tím souvisí, pro tyto
páchnoucí historie, jež nechceme uváděti.