Posl. inž. Jung (německy): Dámy
a pánové! Již v jedné z posledních
schůzí sněmovních, když se projednávaly
věci válečných poškozenců,
ohradili jsme se proti tomu, že příslušní
odborní ministři nedbají parlamentu do té
míry, že nejsou ani přítomni poradám.
Tehdy se věc týkala pana ministra soc. péče,
který se tu dnes ku podivu objevil, kdežto musíme
dnes konstatovati, že pan ministr vnitra není přítomen
jednání o věci, která ho přece
jistě zajímá již proto, poněvadž
souvisí s ní jeho přestěhování
do Brna.
K věci, kterou se dnes zabýváme, vyjádřil
jsem se již 15. února a 28. června minulého
roku. Zvláště ve druhé své řeči
dovodil jsem podrobně, že a proč musíme
odmítnouti správní reformu. (Předsednictví
převzal místopředseda Horák.) Pro
naše zamítavé stanovisko byly rozhodujícími
důvody národní a liberální.
Na tomto stanovisku nemůže se ovšem nic změniti
ani tehdy, když se účinnost zákona posune
o několik měsíců, jinak však
nenastanou žádné změny. (Posl. Krebs
[německy]: Oni to odsunou ještě jednou!) Patrně.
My jsme přesvědčeni, že správní
reforma je zákonem naprosto špatným, slátaninou
nejhoršího druhu, právě tak špatným
jako zákon o obecních financích (Výkřiky
posl. dr Schollicha.) a že by bylo nejlépe, aby
ten zákon vůbec nikdy nenabyl účinnosti,
neboť nehledě na velké nedostatky ve směru
národnostním, na něž ještě
dnes poukáži a za něž činíme
plně odpovědnými německé vládní
strany, zvyšuje se tímto zákonem již nyní
tak veliká moc byrokracie přímo do nekonečna.
Každá politická okresní správa
nebo každé státní policejní komisařství
(Posl. Krebs [německy]: Každý okresní
paša!) zajisté - osobuje si již nyní
právo vydávati na vlastní pěst všelijaké
zákazy. (Výkřiky.) Často tu
jde o věci, které podle výslovného
prohlášení ministra vnitra nejsou vůbec
zakázány, jako na př. nošení
odznaku skobového kříže. Teprve nedávno
dovolilo státní policejní komisařství
v Krňově naší straně průvod
při okresní slavnosti jenom s tou podmínkou,
že nebude používáno žádných
praporů ani praporečků s odznakem skobového
kříže - úřady jmenují
jej obyčejně "skobový kříž",
z jakého myšlenkového postupu to vyplývá,
je mi neznámo. Politická zemská správa
byla v tomto případě chytřejší
a na mé zakročení prapory dovolila. Nenašla
nic závadného ani ve složení barev,
nýbrž zaujala zcela správné a rozumné
stanovisko, že naše strana nemá žádné
souvislosti s tak zvanou prusko-monarchistickou reakcí,
která se při tom obyčejně líčí
jako strašidlo. V této souvislosti chci se také
energicky ohraditi proti stálému zákazu zpěvu
jistých písní. Také v Krňově
byly nám zakázány písně "Die
Wacht am Rhein", "Heil Dir im Siegeskranz", "Deutschland,
Deutschland über alles", poslední sloka písně
"Wenn alle untreu werden" a konečně naše
píseň hakenkreuzléřská. Zákaz
písně "Heil Dir in Siegeskranz" působí
směšně, poněvadž beztoho nikoho
nenapadne, aby tuto píseň zpíval. Jinak je
tomu ovšem s písněmi druhými. Nechápu,
co vlastně Československu udělala prastará
píseň "Die Wacht am Rhein", která
přece pochází z roku 1840. To nemá
přece s Rýnem doopravdy co činiti. Domnívám
se aspoň, že ani územní nároky
pana Hanuše Kuffnera - nebo Eduarda Beneše -
jež jdou tak daleko, nesáhají až k Rýnu.
Co nejostřeji však ohražuji se proti zákazu
písně hakenkreuzléřské, která
přece není mířena proti žádnému
státu, ani proti žádnému národu.
Tento zákaz je nejhloupější šikanou,
jakou si můžeme mysleti. (Posl. dr Schollich [německy]:
Zpívejte ji jednou podle nápěvu "Hrom
a peklo!") Musíme to jednou zkusiti. Do téže
skupiny patří zákaz poslední sloky
písně "Wenn alle untreu werden". Nehledě
k tomu, že i tu jde o píseň velmi starou, nevyjadřuje
ona nic jiného, než přiznání
k příslušnosti všech Němců,
a to je snad přece ještě dovoleno. Dále
vyjadřuje odmítnutí podlízavosti.
V tom asi budeme museti viděti důvod zákazu,
neboť výchova k podlízavosti je poslední
závěr jakési vládní moudrosti.
Když si takové věci již nyní dovolí
úřady nejnižšího řádu,
pak si můžeme teprve představiti, jak to bude
vypadati, dostane-li se jim do rukou moc ještě větší.
To je pro nás důvodem, abychom předlohu odmítli
co nejrozhodněji. My činíme - a to zdůrazňuji
ještě jednou - německé vládní
strany plně odpovědnými za toto dílo.
(Posl. Krebs [německy]: Snad to jednou samy pocítí.
Ukázalo se to již jednou, u zákona na ochranu
republiky!) K tomu dojde asi velmi brzy, jisté strany
již také pocítily zákon na ochranu republiky,
který schválily! Postihne to jistě také
takové strany, které nyní hájí
násilnosti vládní koalice; pak nastane velký
nářek. (Posl. dr Schollich [německy]:
Ony však z vlády nechtějí ven!) Bude
je právě nutno vyhoditi.
Především však obracíme se proti
národnímu znásilňování,
které se páše v tomto díle s pomocí
německých žoldnéřů na
sudetském němectví. Konstatujeme ještě
jednou, že tento zákon žádným způsobem
nevyhovuje slavnostnímu slibu, danému ve vládním
prohlášení 15. října 1926, podle
něhož my Němci máme nyní býti
rovni mezi rovnými. Tím méně možno
jej považovati za splnění těch cílů,
jež jsou obsaženy v onom státoprávním
prohlášení, které tehdejší
německý místopředseda poslanecké
sněmovny a nynější ministr dr Spina
- před několika okamžiky zdobil ještě
ministerskou lavici - učinil s tohoto místa jménem
německých vládních stran a jménem
strany naší. (Výkřiky.) Je možno,
že zatím ta symbiosa zeslabila jeho paměť.
(Veselost na levici.) Avšak my nezapomínáme.
Také panu min. dru Spinovi připomínáme,
že ve státoprávním prohlášení
z 18. prosince 1925 se mezi jiným praví: "Proto
žádáme, aby také vybudování
státu a způsob jeho vlády řídil
se podle potřeb a požadavků všech národů,
které ho obývají". V těch čtyřech
slovanských státních územích,
která jsou představována "zeměmi",
marně hledáme splnění tohoto požadavku
po přestavbě státu.
Žalujeme na německé vládní strany,
které se význačnou měrou při
tomto díle účastnily, že nedostály
svým povinnostem a že všechno zůstaly
sudetskému němectvu dlužny. (Posl. Simm
[německy]: Nedovedly prosaditi ani školskou autonomii!)
Tak jest, ještě se k tomu vrátím.
Ve své řeči z 28. června m. r. sestavil
jsem, a po mně můj soudruh ve straně Teschner
v senátě, požadavky, které vyplývají
ze snah po národnostní samosprávě,
a to v tom směru, že nutno vybudovati stát
nikoliv na zemích, nýbrž na národech,
které stát obývají, a že nutno
tedy uznati za národ téměř 3 a 1/2
milionu sudetských Němců. To jsme sledovali
a hájili rovněž v návrzích, že
důsledkem toho musí býti samospráva
veškerého našeho školství a uznání
našeho uzavřeného území, jakožto
místa pro život našeho národa. Německo-sudetské
území sudetským Němcům, tak
zní naše heslo! Tyto naše názory, jak
jsem se zmínil, jsou již také uplatňovány
v pozměňovacích návrzích, jež
jsme svého času podali k vládní předloze.
Ostatně tímto svým názorem, který
jsme hájili již ve starém Rakousku, sáhli
jsme ke stanovisku, které zastupoval Palacký na
kroměřížském sněmu říšském.
Dne 22. ledna 1849 uváděl tam toto: "Bez spravedlivého
ohraničení jest rovnoprávnost národů
tolik vychvalovaná jenom ilusí" - z těchto
slov měl by si vzíti příklad také
pan Švehla. (Posl. Krebs [německy]: Po 50
letech!) Tak jest. Také k tomu se ještě
vrátím. - "Pak je v Čechách Němec
ničím. Nepřirozené manželství
nepřineslo nikdy dobrých výsledků.
Proto byly připuštěny rozvody. Právě
tak jest kletbou lidstva nepřirozené spojení
zemí".
Tolik slova Palackého. Podle těchto svých
názorů učinil druhého dne tento návrh:
"Navrhuji tyto skupiny zemí: 1. německorakouskou,
2. českou, 3. polskou,.... K první skupině
počítám Rakousko nad Emží a Rakousko
pod Emží, Štýrsko, Korutany, Solnohradsko,
německé Tyroly, Vorarlberg, pak německé
Čechy, německou Moravu a Slezsko." Nelekejte
se. Palacký řekl výslovně německé
Čechy, použil tedy slova, jež jest dnes, jak
známo, tak zapovězeno, jako slovo "Čechei",
ačkoliv toto slovo vyhovuje našemu způsobu
řeči. (Posl. Krebs [německy]: Minulý
týden byl posl. Knirsch pro výrok "Čechei"
volán k pořádku!) Dokonce nám
chtějí předpisovati, jak máme německy
mluviti. (Posl. Krebs [německy]: Pánově
přece také nerozeznávají mezi Německem
a německou říší! Mysli tím
-pokaždé něco jiného!) Tak jest.
V těchto vývodech Palackého, jak jsem se
již zmínil, přichází dokonce
zapovězený výraz "Deutschböhmen"
a tak možno jistě brzy očekávati, že
za dnešního systému budou jeho spisy právě
tak censurovány jako naše řeči. (Posl.
Krebs [německy]: Konfiskovaný Palacký!) To
se mu může státi za Mayra-Hartinga.
Čechové nazývají Palackého
největším dějepiscem a přiznali
mu český titul "otce národa", avšak
nenapadá je, aby se drželi jeho názorů
a pomohli jim proniknouti. Ani nynější hlava
státu nečiní důsledků z těch
názorů, které bájila v rakouské
říšské radě před 32 lety
jako vysokoškolský učitel a poslanec. Tehdy
napsal poslanec říšské rady prof. dr
Masaryk ve vídeňském týdeníku
"Die Zeit" svazek VII, č. 82 své názory
na českoněmecké vyrovnání ve
smyslu Palackého a Havlíčka. Ve svých
vývodech obracel se proti nacionalismu vůbec - je
zde jistě míněn šovinism - a přiznával
se k zásadám svobody a sociální spravedlnosti.
Vyjádřil se výslovně pro politickou
samosprávu. Přečtu aspoň z části
tyto vývody, poněvadž jsou velmi cenné.
Tehdy v roce 1896 Masaryk - opakoval to potom výslovně
r. 1919, když se ho tázal na ty věci žurnalista
Hans Vorst, zda se stále ještě zná k
těmto zásadám - psal toto: "Prohlašuji
nejprve, že nestojím vůbec na žádném
národnostním stanovisku a tudíž ani
v otázce našeho poměru k Němcům.
Stojím na našem českém programu humanitním".
Dále obrací se proti tomu, aby někomu byla
brána jeho řeč a píše o tom:
"Bráti někomu jeho řeč, je dle
mého mínění bezduchým materialismem
a politickým mechanismem. Přicházím
vždy více k poznání, že pokud jde
o povahu, Germáni jsou nejblíže Slovanům".
Také taková věta, která je velmi málo
vítána. Dále: "Mír mezi námi
a Němci, mír trvalý není možný
na programu politického nacionalismu. Dnešní
nacionalismus je pověrou a fanatismem. Kdo v řeči
vidí modlu, ten bude hleděti, aby ve jménu
této své modly udusil ty, kteří mají
modlu jinou". My říkáme jistě
správněji místo "nacionalismus":
"šovinismus". Dále: "Mír mezi
námi a Němci, nebo lépe řečeno
positivní a společná kulturní a politická
spolupráce jest však možna, jestliže uznáme
za tak zvanou formální zásadu svobodu a za
tak zvanou materielní zásadu sociální
spravedlnost. Kdo vážně chce svobodu a sociální
spravedlnost, ten musí in concreto pracovati pro politickou
samosprávu". (Posl. Simm [německy]: Kde
však je to "in concreto?") Hned k tomu
přijdu. Potud ovšem silně zkrácené
vývody Masarykovy z r. 1896. Mezi tehdejším
poslancem říšské rady a dnešním
presidentem - ať se to obrací a kroutí, jak
chce - je veliký rozdíl, ten neodstraní ani
příležitostné, ostatně velmi
pružné projevy. Masaryk dnešní
drží při Francii v dobách dobrých
i zlých, považuje lužický národní
zlomek za nevysvobozený slovanský národ a
nás sudetské Němce pokládá
vždy ještě za kolonisty. (Posl. Krebs [německy]:
Asi tak jako francouzské kolonie!) Tak jest. Na tom
nezmění nic ani ta okolnost, že jsme zatím
směli postoupiti na "organickou součást
státu". (Souhlas na levici.) Neboť z tohoto
projevu se nutné důsledky nedělají.
Patří k tomu již skromnost senátorů
Luksche a druhů, aby se dětinsky těšili
z takových projevů. Jenom poddajné povahy,
jakými jsou patrně parlamentní zástupci
německých vládních stran, spokojí
se s úlohou služebníků, jež se
nám milostivě přiznává. Patří
k ironii historie, že právě my národní
socialisté zastáváme názory Palackého,
ostatně nikoli teprve ode dneška. Již ode dávna
stavěli jsme se proti historickým zemím,
právě tak ovšem i proti župám,
jež jsme považovali za škodlivé našemu
národu i přes to, že dvě z nich byly
ryze německé, poněvadž ony by byly roztrhly
národ ve zlomky. Co však nelze nikdy uznati a co možno
hájiti jenom směšnými důvody
zdánlivými, to je připojení Slezska
k Moravě, neboť zůstanou-li země dále,
pak to musí platiti i pro Slezsko. Naprosto nelze pochopiti,
proč sice mají dále existovati Čechy,
Morava, Slovensko a Podkarpatská Rus a proč právě
Slezsko má z mapy zmizeti. To jest: lze to ovšem pochopiti,
když si připomeneme, že spojení Slezska
s Moravou nemá žádné příčiny
hospodářské a správně-technické,
nýbrž že se opírá o důvody
čistě národnostně české.
Slezsko, jak jsem dovodil již v roce minulém, muselo
býti zbaveno své samostatnosti proto - a jenom proto
- poněvadž se svými více než 40%
Němci představovalo poměrně nejsilnější
německou posici. Na této skutečnosti nemůže
nic změniti vykrucování a výklady
pp. kol. Hodiny, dr Luschky a t. d. Zřejměji
než tímto vydáním Slezska v šanc
nemůže býti vyjádřena bezmocnost
a bezvlivnost německých vládních stran,
které se ještě začátkem minulého
roku vyslovily pro samostatnost Slezska.
Před časem žádali jsme v eventuálním
návrhu při projednávání vládní
osnovy v poslanecké sněmovně a v senátě,
aby samostatnost Slezska byla nadále zachována a
aby hlavní město Opava bylo zemským hlavním
městem. Je nám jasno, že opakování
těchto návrhů dnes bylo by bezúčelné
a proto od toho upouštíme. Konstatujeme však
ještě jednou velikou vinu německých
vládních stran na této změně
poměrů k horšímu a konstatujeme také,
že nedodržely slovo. (Souhlas na levici.) S účinností
správní reformy bude Opava zbavena svého
postavení jako hlavní město země a
snížena na obyčejné město okresní.
To nemůže zakrýti ani ta okolnost, že
má ještě kousek zdánlivé samosprávy
po velmi důkladném okleštění
samosprávy původní, jež bylo provedeno
již před lety. Pokud vím, není úmyslem
ani obnoviti dřívější poměry
tohoto města. Obyvatelstvu Slezska a Opavy jsou jasné
důsledky této změny, zvláště
povahy hospodářské. Částečná
náhrada jakési ceny mohla by podle mého mínění
býti jenom v tom, že se Opava stane městem
vysokoškolským. To ovšem nikdy neznamená,
že bychom se vzdali požadavku po obnově samostatnosti
Slezska! K požadavku samosprávy našeho školství,
k požadavku - který je již zralý, ježto
přece 1. července t. r. bude tomu rok, kdy měla
podle prohlášení ministra školství
dra Hodži vlastně již vstoupiti v účinnost
školská samospráva - tedy k požadavku
samosprávy našeho školství, na němž
prý vládní německé strany stále
ještě trvají, náleží také
přeložení našich německých
vysokých škol do uzavřeného německého
území. My máme dvě německé
vysoké školy v Praze. Táži se: Co tu mají
k pohledávání? I když nehledíme
k Brnu, které vždy ještě má značnou
německou menšinu, ale Praha? Pro Čechy je Praha
ovšem střediskem, kulturním, hospodářským
a státním. Avšak pro nás je toto město,
v němž nejsou trpěny ani německé
nápisy, tato Praha, která se navenek sice vyvíjí
jako velkoměsto, avšak pokud jde o orientaci obyvatelstva,
rovná se šovinistickému maloměstu asi
jako je Čáslav a Poděbrady a t. d., není
ničím jiným než zosobněním
nesnesitelného systému, který nám
vtiskuje znamení podřízenosti, tedy jakýmsi
druhem zvolnické tvrze. Musíme však také
poukázati na to, že jsme na tom se svými vysokými
školami vůbec velmi špatně. (Posl.
Simm [německy]: Kde jsou naše vysoké školy
odborně? Kde je německá vysoká škola
obchodní?)
Zcela správně. Kde je vysoká škola obchodní,
kde zůstávají německé vysoké
školy hornická a zvěrolékařská?
Tří vysokých škol - abych jmenoval jenom
ty nejnutnější - nemáme vůbec,
a obě německé vysoké školy pražské,
pokud jde o jejich budovy a výpravu, ani zdaleka nemohou
se rovnati vysokým školám provinčním
v říši Německé. (Posl. Krebs
[německy]: Při tom tu žije více Němců
než v Dánsku Dánů!) Tak jest. K
tomu přistupují bídné poměry
- bídné, pokud jde o ubytování a možnost
uplatniti se - v nichž musejí žíti v Praze
naši politování hodní studenti. Nejzhoubnější
však jest symbiosa, která vyzařuje na těchto
učelištích německého ducha od
učitelů. (Posl. Krebs [německy]: Ti aspirují
všichni na ministerská křesla.) Dva vysokoškolští
učitelé jsou již ministry; jeden z nich veřejně
přiznává symbiosu a druhý není
sice tak upřímný, ale myslí si totéž.
V jiném okolí by si Spina a Mayr-Harting,
i když by se nezměnili - k tomu u nich není
rasových předpokladů - přece ukládali
větší zdrženlivost. V provincii byla by
jim rozhodně páteř narovnána, kdyby
se chtěla příliš křiviti.
Naše kulturní požadavky nevyčerpávají
se znovuotevřením jedné nebo druhé
zavřené třídy obecných škol,
jak míní Hodina a druzi. Tak skromnými
jsou jen rození poddaní. My naopak požadujeme
své plné právo na život jako národ,
právo, jež se projevuje v našem nároku
na německou práci, na německou hroudu, na
německou školu a rovnoprávnost naší
řeči.
Splnění našich vysokoškolských
přání, která projevujeme jako "organická
součást státu" mohlo by trochu odškodniti
Opavu za ztrátu, která jí hrozí v
několika měsících z účinnosti
zmíněného zákona. My máme německá
města, která se podle své situace jakožto
hospodářská a obchodní střediska
výtečně hodí pro vysoké školy
povahy více technické. Opava by byla přímo
ideálním sídlem německé university.
Je-li samo o sobě protismyslným nechávati
vysoké školy přímo ve velkoměstě
s jeho shonem a hlukem, s jeho bytovou nouzí a s drahými
poměry životními, pak je přímo
proti přírodě ponechávati naše
německé vysoké školy v cizím
hlavním městě Praze. Romantické vzpomínky
nemohou zmírniti této tvrdé skutečnosti.
Pokládal jsem za svoji povinnost, abych to při této
příležitosti přednesl.
V ostatním chci se, hledě k tomu, že po mně
ujme se slova ještě kol. Kurťak, vyjádřiti
co možná krátce a tedy jenom prohlásiti,
že my dnes právě tak jako loni budeme hlasovati
proti správní reformě, lépe řečeno
proti znásilňovací reformě. Náš
názor na tento zákon jest ten, že by měla
býti jeho účinnost odsunuta nejen o několik
měsíců, nýbrž že by měl
na vždycky zmizeti v propadlišti. My bojujeme vytrvale
o životní nutnosti našeho národa a splnění
jich vidíme v jeho úplné a neobmezené
samosprávě. (Potlesk poslanců něm.
strany nár. socialistické.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
Kurťak. Dávám mu slovo.
Posl. Kurťak (malorusky): Slavná sněmovno!
Při projednávání návrhu zákona
na změnu zákona č. 125 z r. 1927 považuji
za svou povinnost jménem autonomního zemědělského
svazu prohlásiti:
Při projednávání návrhu zákona
o reformě správy v této sněmovně
přednesl jsem zde protest jménem ruského
autonomního zemědělského svazu a přečetl
jsem manifest své strany, zdůrazňuje, že
vnitřní správa na Podkarpatské Rusi
jest výlučně věcí autonomie
Podkarpatské Rusi, že tedy ani vláda ani parlament
republiky nemají práva zavésti na autonomní
Podkarpatské Rusi jakoukoliv státní správu,
že naopak pouze Podkarpatská Rus sama jest oprávněna
ustanoviti formu a orgány své autonomní správy.
Prohlásil jsem, že autonomie nebyla Podkarpatské
Rusi udělena mezinárodními smlouvami proto,
aby karpatoruský národ během 9 let nemohl
užívati svých životních práv
a aby česká vláda a české strany
dělaly stále pokusy se svobodným podkarpatoruským
národem a jeho vlastí, aby dělaly pokusy
proto, aby čím dálo tím více
odkládaly provedení autonomie, aby při pomoci
absolutní vlády v autonomním kraji umístily
50.000 Čechů, kteří zahrnuli do svých
rukou úřady, služby, podniky, úrodné
pozemky, slovem zajistili pro sebe Podkarpatskou Rus jako kolonii.
Devítiletý český režim na Podkarpatské
Rusi s českými úředníky, s
českým úředním jazykem, s bezohledným
otevíráním stále četnějších
českých škol zničil důvěru
ruského národa k vládě. Dodáme-li,
že vláda podporuje svou protiautonomistickou politiku
pomocí českých politických stran,
které byly importovány na Podkarpatskou Rus, aby
zeslabily domácí strany a působily proti
autonomnímu hnutí, pak se politika vlády
představí každému obyvateli Podkarpatské
Rusi ve své úplné nahotě.
Pro pokračování v této politice českého
centralismu a odnárodňování byla vymyšlena
idea: odkládati provedení autonomie Podkarpatské
Rusi ještě na desítky let a stabilisovati dosavadní
absolutismus zákonem číslo 1 25/1927 Sb.
z. a n. o organisaci státní a nikoliv autonomní
správy. Při projednávání tohoto
zákona jsem prohlásil, že Podkarpatská
Rus nemůže uznati, že by tento zákon měl
míti pro ni platnost, neboť on zřejmě
porušuje autonomní práva Podkarpatské
Rusi, porušuje saint-germainskou mírovou smlouvu a
ústavní listinu Československé republiky,
které tuto autonomii zajišťují.
Když vláda předkládala návrh
zákona na organisaci státní správy,
Centrální ruská národní rada,
která dne 8. května 1919 prohlásila, že
se Podkarpatská Rus dobrovolně připojuje
k Československé republice pod podmínkou,
že jí bude poskytnuta nejširší zemská
autonomie ve spravedlivých národopisných
hranicích, obrátila se v měsíci únoru
1927 na vládu republiky a na všechny strany poslanecké
sněmovny i senátu s memorandem, v němž
protestovala proti návrhu zákona o reformě
správy, neboť tento zákon zřejmě
porušuje autonomní práva Podkarpatské
Rusi, zajištěná jí mírovou smlouvou
a ústavní listinou Československé
republiky. Centrální ruská národní
rada zároveň žádala, aby se vláda
ihned postarala o to, aby byla určena rusko-slovenská
definitivní hranice a místo reformy státní
správy aby se postarala o to, aby bez prodlení byla
uskutečněna zemská autonomie Podkarpatské
Rusi. Konstatuji, že vláda na memorandum Centrální
ruské rady nedala odpovědi, naopak ve vládních
časopisech a v úřadech nastalo pronásledování
Centrální ruské národní rady,
a její ruská vlastenecká činnost byla
označována za protistátní.
Když parlament neznačnou většinou hlasů
přijal tento zákon, Centrální ruská
národní rada se obrátila na pana presidenta
naší republiky, aby nesankcionoval tento protiústavní
zákon. Její prosbě nebylo vyhověno,
protesty, výstrahy karpatoruského národa
zůstaly bez odpovědi.
Se zřetelem na to, že se vláda neostýchá
provésti tento zákon i na autonomní Podkarpatské
Rusi, podal jsem dne 16. května t. r. interpelaci tisk
1569/XIV vládě Československé republiky,
v níž jsem se tázal vlády: chce-li ihned
provésti plebiscit ve všech sporných částech
východního Slovenska, osídlených Rusíny,
aby tak byla určena národopisná ruská
hranice a chce-li předložiti sněmovně
ještě do 1. července 1928 návrh zákona
o definitivním určení zemské hranice
Podkarpatské Rusi se Slovenskem podle §u 3, odst.
9 ústavní listiny, zdůrazňuje, že
reforma správy na Podkarpatské Rusi nemůže
býti provedena bez předběžného
určení definitivní rusko-slovenské
hranice.
Na tuto interpelaci nedostal jsem dosud odpovědi. Naopak
vidíme, že se vláda vůbec nezabývá
touto otázkou největší důležitosti.
Místo toho vláda předložila parlamentu
návrh zákona, podle něhož zákon
o reformě správy bude proveden v historických
zemích dne 1. prosince 1928, a na Podkarpatské Rusi
a na Slovensku již nyní dne 1. července.
Velice zajímavo jest pohlédnouti blíže
na důvody, jimiž vláda odůvodňuje
odklad reformy správy v historických zemích,
a odůvodňuje provedení zákona na Podkarpatské
Rusi a na Slovensku.
Zákon č. 125 z r. 1927 nabyl působnosti od
1. ledna 1928 a dnem 1. července 1928 měl býti
proveden. Vláda měla skoro celý rok na přípravu
k provedení zákona, v prvé řadě,
aby provedla volby do zemských a okresních zastupitelstev,
bez nichž nová organisace státní správy
ani nemůže začíti své působnosti.
Tyto volby nebyly provedeny a ani v nejbližším
čase se neprovedou, naopak vláda chce provésti
nový pokus: totiž v Čechách, na Moravě
a ve Slezsku odkládá provedení správního
zákona do 1. prosince 1928 s tím odůvodněním,
že "neodpovídalo by ani přání
veřejnosti, ani intencím zákona, kdyby zákon
měl nabýti účinnosti dříve
než budou provedeny volby do zemských a okresních
zastupitelstev", dále zdůrazňuje vláda,
že "provedení voleb do listopadu t. r. nebylo
by vhodným a žádoucím se zřetelem
na letošní jubilejní rok".
Provedení správního zákona na Podkarpatské
Rusi již dne 1. července t. r. podle mínění
vlády a vládních stran nenaráží
na překážky, pro odklad "není důvodu",
neboť "občanstvo na Podkarpatské Rusi
se dosud neúčastnilo vnitřní správy
země a odkladem vykonání voleb práva
obyvatelstva autonomního území nebudou nikterak
zkrácena". Jinými slovy: v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku zůstane vše při
starém do 1. prosince, neboť demokratická zásada
nedovoluje, aby zřízení správních
úřadů předstihlo zemská a okresní
zastupitelstva, ale i jubilejní rok republiky nepřipouští,
aby reforma správy a volby zkalily prvé desítiletí
trvání Československé republiky.
Když se vláda při tom dovolává
"přání veřejnosti a intencí
zákona", na Podkarpatské Rusi vůbec
nedbá těchto zásad, a dává
se vésti důvody, jichž vážný
člověk nemůže uznati. Není-li
to směšné říci na zákonodárném
foru, že "provedení zákona o správě
v autonomní Podkarpatské Rusi bez dřívějšího
provedení voleb do zemského a okresních zastupitelstev
nikterak nezkracuje práv obyvatelstva Podkarpatské
Rusi, neboť obyvatelé tohoto autonomního území
se dosud neúčastnili vnitřní správy?"
Jest divné slyšeti z úst vlády toto
přiznání, že Podkarpatská Rus,
jež dostala nejširší zemskou autonomii,
spravuje se po 9 let přímo absolutisticky, že
její obyvatelstvo neúčastní se dosud
vnitřní správy své autonomní
vlasti. Jest překvapující. že vláda
vyvozuje z 9letého nezákonitého "interregnum",
z tohoto protiústavního "ex lex", že
provedení reformy státní správy bez
zemského a okresních zastupitelstev práva
Podkarpatské Rusi nebudou ničím zkrácena.
Prostě řečeno: Podkarpatská Rus byla
po 9 let spravována z Prahy absolutisticky, bez autonomie,
tedy není neštěstí, bude-li i dále
takto spravována. Zde již nemluví vláda
o intencích zákona, ani neuvádí důvodu
o jubilejním roku, neboť ví, že intence
zákonů, mírové smlouvy a ústavní
listiny přímo žádají, aby na
Podkarpatské Rusi byla uskutečněna tato široká
územní samospráva, bez níž by
se nebyla vůbec připojila k Československé
republice.
Jak se může Podkarpatská Rus účastniti
jubilejních slavností prvního desetiletí
republiky, když dosud ani neužívá svých
práv. když i dosud jest považována jen
za kolonii, v níž se absolutistický pražský
režim neskončí, nýbrž v němž
se bude pokračovati a to podle zákona č.
125/1927 Sb. z. a n. novely na změnu tohoto zákona?