Pátek 22. června 1928

Posl. Landová-Štychová (pokračuje): Prohlédli jsme si ve 29 obcích řadu verchovinských chýší. Jak to vypadá v těch verchovinských chyších? To je také jedna z otázek bytové péče v Československu. Jsou uvnitř celé jako vyuzené, stěny, stropy i trámoví zčernalé od dýmu z pece, která zabírá celou třetinu světnice a je většinou bez komínů. Topí-li se, valí se dým do světnice stropními otvory pod došky a odtud všemi skulinami ven, takže se zvenčí zdá,jako by celá chyše doutnala. Jinak je chyše rozdělena na předsíň, chlév a světnici. Strop nízký, okénka malá, zařízení chudičké. Police na nádobí, lavice, stůl, palanda a visutá kolébka nad ní. V obou jen trochu slámy a hadrů. Pod palandou a lavicemi všelicos. Brambory, slepice, někdy také telátko, vepřík.

Pořád se mluví o zaostalosti podkarpatského lidu. Seznala jsem, jako zkušená hospodyně, která dovede dobře rozeznati starou špínu a nepořádek od špíny, která se přechodně při práci udělá, že při té ohromné bídě jest tu znáti snahu hospodyň o udržení čistoty a pořádku. Ve většině chyší je čistě zameteno a věci na vykázaných místech. Pokud jsou zvířata ve světnici, tedy jen novorozená nebo zimomřivá, aby v chlévě neustydla, neboť není dostatek steliva, do kterého by se zahrabala. Tak mi to aspoň gazdiny vysvětlily, když jsem jim vytýkala, že zvířata nemají býti v obytných místnostech. Také nejsou zvířata ve chlévech v dostatečném bezpečí před vlky v zimě. To je důvod, proč najdete ve světnici i starší zvířata, a ten důvod musí pochopiti každý, kdo zná velikou cenu domácích zvířat pro chudého Verchovince.

Horší je to, že ve většině chyší už není zásob brambor a i naložené zelí dochází. Toto zelí je strašlivé jídlo. Měla jsem tu odvahu, že jsem ho chtěla ochutnati, ale nebylo to naprosto možné. Vaří se ve slané vodě bez zápražky, bez tuku, odporně páchne a je v mnohé chyši v dnešních dobách jedinou potravou rodiny. Brambory jsou dnes už pochoutkou i bez tuku a soli (ukazuje brambory) - toto jsou největší brambory, které jsem tam našla - a hospodyně, které vaří tyto brambory pro dobytek, musí je schovávati před dětmi, aby je nesnědly, poněvadž jde o to, zachrániti aspoň ten dobytek před smrtí hladem, neboť smrt dobytčete je tam větším neštěstím pro rodinu než smrt dítěte. I to je pochopitelné tomu, kdo poznal celou hrůzu bídy Verchovinců. Zde nepláčí příliš nad mrtvým. Zde. živí mrtvým závidí.

Ptali jsme se po chlebu. Málokde měli chléb, a byl-li, tož bídný, černý (ukazuje chléb). Pánové, takový chléb tam mají, hořký a divně chutnající. Na náš dotaz, jak je možno takový chléb jísti, odpovídají všichni a všude stejně žalobně, teskně: "Aj, keby bol!" Nemají ho dostatek.

Někde ještě pekli kukuřičné nebo bramborové placky, ale jen pro nemocné anebo pro odstavené děti. Je to stejně jídlo nestravitelné, plné slámy a nestravitelných příměsků (ukazuje). Maso nejedli starší už od války, mládež masitých pokrmů vůbec nezná a také nezná cukru.

Chodíme od chyše k chyši a všude nalézáme nejkrutější následky hladu - nemoci, známky degenerace a pozvolného umírání. Na pecích nebo na palandách bez slamníků, bez pokrývek a podušek, jen v hadrech, odumírají stařenky a děti, apatické už k celému okolí. Milosrdný spánek podobný spíše mdlobě zbavuje je alespoň muk stálého hladu. Udělali jsme si několik snímků z těch chat, ale musili bychom míti těch snímků celé album, kdybychom měli všechno fotografovati, co jsme viděli. Ve 29 obcích jsme byli a já vám na svou čest zde pravím, že ve 25 z nich jsem neviděla hrajících si dětí. To dovede pochopiti jen dobrá máma, lékař a pedagog, co to znamená, když se dítě přestane zajímati o hru a věci kolem sebe.

Ptáme se všude, na co děti stůňou a na co umírají, proč tak leží na těch pecích bez života, naprosto beze všeho zájmu. Matky krčí rameny. Neví. Snad stůňou, snad umrou. Na co umírají? Umírají na kašel, na záškrt, osypky. Někde uvedli také jako příčinu smrti pouze horečku. To je pochopitelné. Dítě je podvyživené, oděné jen plátěnou košilkou, v zimě v létě bosé, tedy nejlépe připravené k nachlazení. Opakuji, pánové, téměř všude našli jsme děti schoulené jako ustydlá kuřátka na peci nebo na lavici a spící. Dopoledne i odpoledne. Děti devítileté vypadají tam jako u nás čtyřleté.

Zvláštní kapitola dala by se psáti o bídě žen, zejména rodiček. Ve většině obcí nejsou porodní asistentky a při velikých vzdálenostech a neschůdných cestách je povolání porodní asistentky k loži rodičky ilusorní. Rodí tedy bez pomoci, mnohdy i za přítomnosti dětí, poněvadž nemá, kam děti vyhnati. Pak přijdou sousedky a některá moudřejší z nich učiní nejnutnější opatření. Jestliže se u nás tak často poukazuje na statečné matky - myslím, že pan posl. Dubický zrovna je ten, který měl v té věci své názory - které už druhý den po porodu pracují, pak takových hrdinek má Podkarpatsko, kolik je tu chudých matek. Ale jaké jsou další následky toho, o tom by měli promluviti lékaři ženských chorob, kteří by tam měli jeti a zdravotní poměry žen zjistiti. Lékaři si vůbec naříkají na Podkarpatské Rusi na nízkou kulturu obyvatelstva, zejména na Verchovině, tvrdíce, že sotva 20% umírajících žádalo lékařské pomoci, ze naopak lid se lékařské pomoci brání a opatření proti epidemickým chorobám zamítá. Ptali jsme se lidu na tyto věci a všude jsme slyšeli zase téměř tytéž odpovědi. Lékařská pomoc přináší jim tolik vydání, že by celou rodinu stihla úplná hospodářská katastrofa, kdyby měla postupovati podle lékaře. Uvedu jen jeden případ, abyste uvěřili, že to, co tvrdím, není přehnaná fráze. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Na př. v obci Pilipovec gazda Dulas Mikula musil prodati krávu, aby mohl zaplatiti ženě doktora a porodní asistentku při velmi těžkém porodě. Stálo ho to s léky na 800 Kč. Stalo se to před 2 lety a rodina se dosud z této rány nevzpamatovala. Gazda nám prohlásil se slzami v očích: "Jak mám ženu rád a nerad bych ji ztratil, kdyby se dnes podobný případ stal, já už nemám prostředků, abych zavolal lékaře a mohl ji zachrániti." (Výkřiky komunistických poslanců.)

S tím neporozuměním pro hygienu a profylaxi by to nebylo u lidu podkarpatského tak zlé. Vždyť ženy jevily zájem a vyptávaly se, když jim nebylo něco dost jasného z mého výkladu o péči o děti a nemocné. Našla jsem totiž děti, které měly oční chorobu, snad trachom a tedy říkala jsem ženám: Musíte ty děti dáti do nemocnice, zavolati lékaře, nechte se samy prohlédnouti, leč ony odpověděly: "Nemáme na to peněz, není to možné, my se chceme uchrániti, ale co máme dělati?" - Tedy jevily zájem o zamezení a šíření nákazy v rodině, daly si dokonce napsati, jak by měly postupovati, aby se alespoň nemoc nešířila. Vždyť ony by si rády chtěly děti zachovati, vždyť by rády nemocným pomohly, ale schází jim tu základ všeho - hospodářské podmínky a vyšší úroveň životní vůbec.

Jde tu právě o nedostatek dobré vůle a porozumění na druhé straně, u vás, u vlády samé. Červený Kříž se svými pomocnými akcemi na Podkarpatsku musil ztroskotati přes nejlepší vůli několika svých dobrých lidí, neboť má-li národ hlad, je-li polonahý a jestliže za těchto okolností milosrdní lidé od zelených stolů pošlou mu kartáčky a pasty na zuby, kapesníky, kakao a podobné užitečné věci, pak jaký div, že děti pastu na zuby snědly, poněvadž byla sladká, že kakaem matka omalovala stěny chyše, poněvadž neměla cukru a mléka, aby mohla z toho uvařiti kakao, a z kapesníků našila (dětské košilky, poněvadž do košile se také dá smrkati.

Že podkarpatský lid má snahu po vzdělání svých dětí, to jsme viděli, když na př. jsme přišli do chyše a vyzvali jsme děti, zdali se umějí podepsati, umějí-li počítati. Mám zde obrázky, s jakou hrdostí rodiče dívali se na své děti, když nám ukazovaly svůj prospěch, když psaly a když rodiče potom také podávali zprávy o tom, jak děti ve škole prospívají. Tato snaha po vzdělání podkarpatského lidu je viděti i z těch zápasů o školství podkarpatského lidu, na př. ze zápasu o světskou školu v Husně anebo ještě lépe z případu státní školy v Kostriňských Roztokách, u Kostriny na užocké trati. Tam je státní škola bez komínu a bez záchodu, třída se vytápí v zimě bubínkovým sporáčkem, jehož komín vede do předsíňky a dým valí se známými cestami ven. Obyvatelé už před 3 lety začali stavěti novou školu s komínem a vším příslušenstvím, každý z těch ubohých gazdů věnoval na ni po 70 Kč, sebrali dohromady takto asi 26.000 Kč, ale to bylo před 3 lety - vláda se vůbec o tuto snahu tamních lidí nezajímá a podporu na dokončení školy vůbec neuděluje. Rozestavěná škola trčí tu jako žalobce československých vlád a zejména těch ministrů školství, kteří v ministerstvu školství za ta léta se uplatnili.

Stojí též za zmínku, že ta stará historická školní budova bez komínu jest vlastně majetkem gazdy Kovaly Jurka, kterému obec platí nájemného 500 Kč ročně, ale gazda musí platiti z těchto 500 Kč ročně 400 Kč činžovní daně. Prostě proto, ze pan notář udal vyšší obnos z nájemného a sice asi 1400 Kč. To je něco tak nepochopitelného, co ukazuje na úplný bezprávný stav podkarpatského lidu.

Naše komise po důkladném šetření zjistila ještě řadu různých dalších případů, které jsou takřka již hromadnými zjevy a vzbuzují oprávněný dojem, že pro podkarpatský lid není právní ochrany, ba ani právní jistoty vůbec!

V Bukovci na př. Dalekori Michal z č. 4, otec 8 dětí, z nichž nejmladší je 3 měsíce, mající 10 měřic pole, krávu a telátko, koupil v Mukačevu koně a přesto, že měl dobytčí pas a všechny jiné své dokumenty naprosto v pořádku, finanční stráž mu dobytčí pas odebrala a těžko se mu podařilo uprositi pány, aby mu koníka nechali aspoň na polní práce. Po dva roky už žije ve stálé úzkosti, že jednoho dne si páni vzpomenou a koníka mu vezmou. U tohoto sedláka našli jsme všeho všudy 5 kg brambor a 10 kg kukuřičné mouky jako zásoby až do sklizně. Žádných peněz nemá, musí se dlužiti, nechce-li s rodinou zajíti hlady. Zadluží se a jest ztracen. Nelze jinak. Telátkem zaplatí daně, za mléko vymění sůl a naftu. Žaluje nám: aspoň té divoké zvěře kdyby nebylo! Má najatá políčka od Schönborna, ale nesmí je proti dravé zvěři oplotit.

Tak to tedy vypadá po pravdě na Verchovině, která platí za nejtemnější kout Podkarpatska. A já tu, pánové, protestuji jako svědek, který měl příležitost z vlastní zkušenosti vše to posouditi, protestuji proti pomluvám o zatemnělosti podkarpatského lidu, neboť jsem tu postřehla tolik znaků schopnosti, nadání i touhy po vyšší životní úrovni, od krásných originelních výšivek až k písním a houslovým improvisacím mládeže podkarpatské. Snad je to pohádkově krásným horským krajem, že lid projevuje více schopností uměleckých než prakticky hospodářských, a není-li tu nikoho ve vládních kruzích, kdo by měl pro to porozumění a hlubší zájem, kdo by se opřel surovému afrikánskému režimu na Podkarpatsku, pak se nelze diviti, že podkarpatský lid hyne na nejnižší životní úrovni, jaké není snad v celé kulturní Evropě rovné.

Protestuji také proti pomluvám, že hrozivé známky degenerace nejmladších pokolení jsou zaviněny alkoholismem. Není tomu tak. Jsem zásadní abstinentkou a zajímala jsem se tudíž i o tuto otázku zde. A zjistili jsme, že lid na Verchovině pije velmi málo alkoholních nápojů, protože nemá zač, a i když se někdy trochu napije, je hned opilý a omámený, protože je vyhladovělý a účinek sebe menší dávky alkoholu je u něho hned znát. Nejmladší pokolení degenerují následkem neustálého hladovění a nedostatkem tepla v sychravých dnech drsného podzimu, zimy i jara, nikoli však alkoholem.

Podkarpatský lid potřebuje dnes rychlé, velmi rychlé pomoci. Leží tam sta dětí v bezvědomém spánku z hladu, nejmenší z nich odumírají. Je třeba poslati ihned pomocné expedice s potravinami, je třeba lékařů a posilujících léků, je třeba ovšem, aby lékařská pomoc a léky byly poskytovány zaručeně a pod přísnou kontrolou zdarma. Aby nebylo této pomoci zneužito ke stranickým agitačním účelům a k agrárnímu teroru, který se tam uplatňuje, je třeba organisovati rozdílení potravin a léčiv pomocí místních výborů z těch chudých lidí, pro které se to má dělati.

Touto okamžitou pomocnou akcí ovšem otázka Podkarpatska rozřešena nebude. Proklamuji zde jménem komunistické strany tyto dílčí požadavky podkarpatského lidu, a to:

Budiž zastaven kolonisační postup vládních živlů československých. Lesy, pastviny a zemědělská půda ať státní nebo panská budiž rozdělena bez náhrady podkarpatským domorodým malorolníkům a obcím. Veškeré dlužné daně buďtež jim odepsány, veškerá exekuční řízení buďtež zastavena a malorolníci i dělníci buďtež zproštěni veškerých daní nejméně na 10 let. Veškeré škody způsobené divokou zvěří, jakož i veškeré škody živelní buďtež postiženým urychlenou cestou nahrazeny.

Podkarpatskému obyvatelstvu budiž přiznáno právo použíti zbraně proti zvěři, ohrožující jejich bezpečnost a majetek.

Tlumočíc tyto naléhavé dílčí požadavky tak, jak byly naší komisi podkarpatským lidem předneseny, prohlašuji, že ani tato opatření nemohou znamenati úplné spravedlivé rozřešení podkarpatského problému, neboť podkarpatský lid potřebuje ke svému obrození a normálnímu vývoji naprostou svéprávnost, aby mohl užíti svých schopností podle svých potřeb a nikoliv podle fantasie lidí, kteří znají Podkarpatsko jen z Užhorodu a jiných měst a Verchovinu jen z Užocké trati, z oken aut nebo také z vypravování členů berních komisí nebo četnických hlídek.

Proto tlumočím zde volání podkarpatského proletariátu po právu sebeurčení a odstranění nepřátelsky si počínající byrokracie a četnických i policejních orgánů. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Se stanoviska komunistické strany pak plně potvrzuji: Ano, je to kapitalistický systém hospodářský a imperialistický režim politický, který činí z bohatého krásného Podkarpatska africkou kolonii. Podkarpatský proletariát si musí uvědomiti, že své osvobození může zabezpečiti jedině odstraněním kapitalistického systému a vybudováním jedině spravedlivého řádu socialistického podle vzoru sovětského Ruska.

Podkarpatský proletariát nechť vezme na vědomí, že české revoluční dělnictvo, které za světové války riskovalo existence a životy za svou politickou svobodu, které ovšem nedosáhlo, je dnes po 10letém trvání republiky dostatečně poučeno o falešných vlasteneckých. heslech české buržoasie, agrární i průmyslové, i o pravé podstatě jejího nadutého státotvornictví, že dnes bez obav a předsudků s plným porozuměním staví se za právo sebeurčení podkarpatského a slovenského proletariátu. Náš letošní rudý den v Československu bude současně i jeho slavnou manifestací pod heslem: Vraťte Podkarpatsko podkarpatskému proletariátu, ukrajinským dělníkům a malorolníkům. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. inž. Nečas. Uděluji mu slovo.

Posl. inž. Nečas: Slavná sněmovno! Budiž mi dovoleno, abych dnes za klub soc. demokratický k předloženému vládnímu návrhu prohlásil...(Výkřiky komunistických poslanců).

Místopředseda Zierhut (zvoní): Prosím o klid.

Posl. inž. Nečas (pokračuje):... že považujeme návrh ten za dobrý a účelný a dále, že považujeme za samozřejmost hlasovati pro tento návrh.

Jsme-li nyní v oposici proti vládní většině, nejsme ovšem a nikdy nebudeme jako strana státotvorná v oposici ke státu. Tím je dáno naše kladné stanovisko k předloze.

Dovolte, abych jako podkarpatský poslanec několika slovy reagoval i na řeč kol. Landové-Štychové. Jest pravda, že na Podkarpatské Rusi je bída nevýslovná, v ohledu hmotném i kulturním. Mnoho z toho, co kol. Landová-Štychová zde pravila, bych mohl potvrditi a mnohým ještě doplniti. Ovšem nesmíme za tu velkou bídu a ten nynější stav činiti odpovědnou naši republiku, poněvadž hlavní příčinou té bídy je stav, ve kterém Podkarpatská Rus byla před 10 lety k Československé republice připojena. Mohl bych zde citovati brožuru, kterou můžete v Praze všude dostati, brožuru ušlechtilého maďarského úředníka Egana, který asi před 25 lety líčil poměry na Verchovině a Podkarpatské Rusi, který také svou lásku k lidu verchovinskému zaplatil svým životem. Krátký obsah Eganova líčení je, že lid P. Rusi odumírá, a jestliže poměry budou pokračovati tak dále, že brzy nebude na Podkarpatské Rusi jediného člověka, protože se buďto lidé odstěhují nebo na Verchovině zemrou.

V tomto stavu před 10 lety přejala Československá republika Podkarpatskou Rus a my se budeme musiti snažiti, abychom lid Podkarpatské Rusi povznesli na úroveň lidu českého a slovenského, což ovšem není možno učiniti za jeden rok, nýbrž k tomu bude potřebí celé jedné generace a možná že i více. (Výkřiky komunistických poslanců.) Já vím, že se tam dějí chyby veliké a my také měli jsme příležitost několikrát ukázati - a víte, že to často činím sám - s této tribuny na tyto chyby a snažíme se věcným způsobem o jejich nápravu. (Výkřiky komunistických poslanců.) Ale musím už jednou odmítnouti názor, jako by jen naše republika byla příčinou toho velikého neštěstí a bídy tamějšího lidu.

Chápu-li se však dnes slova, činím tak též proto, abych upozornil na jednu záležitost Podkarpatska, kde je velké nebezpečí v prodlení - na monstre proces bilecký v Podkarpatské Rusi. Je to největší proces toho druhu od počátku trvání republiky vůbec. Prosím slavnou sněmovnu, bez rozdílu politických stran, prosím také celou naši veřejnost, aby podporovaly návrhy, jež dále přednesu a jež mohou býti oporou těm činitelům, kteří v této naléhavé věci chtějí pomáhati.

S povděkem kvituji, ze i se strany nynějších vládních činitelů dějí se podle informací kroky k vyhovění návrhů. Bylo by si přáti, aby jen byla celá věc s urychlením vyřízena, aby nebylo pozdě.

Jde zde v podstatě o zachránění několika set verchovinských rodin, velmi ubohých, které následkem mimořádných poměrů poválečných i mimořádných poměrů podkarpatských měly by býti zruinovány a připraveny o poslední, při čemž několik osob stalo by se na jejich účet nekalým způsobem velkými boháči, milionáři.

Záležitost, o kterou jde, týká se t. zv. komposesorátu bileckého na Podkarpatské Rusi. Podali jsme právě návrh, jímž se vládě ukládá, aby podle čl. 1 zákona č. 337 ze dne 15. dubna 1920, o úpravě mimořádných poměrů způsobených válkou, vyhlásila příročí pro náhradu škod vymáhaných v procesu komposesorátu bileckého na Podkarpatské Rusi.

974 malozemědělců v jiršavském kraji na Podkarpatské Rusi, kteří náležejí k nejchudobnějším v republice, bylo zažalováno komposesorátem bileckým o náhradu za škody spáchané v lese komposesorátu v r. 1918 a 1919. Požadované náhrady dostoupily nyní takové výše, že u značné části obžalovaných zemědělců došlo by k úplnému jejich existenčnímu zničení a ožebračení.

K odvezení části dříví z lesa komposesorátu bileckého došlo v době těsně po převratu v r. 1918 a 1919, kdy obyvatelstvo nuceno bylo krajní nouzí a okolnostmi, jež zavinila válka a jiné vyšší síly, k zaopatření nejnutnějšího topiva a dřeva na opravu ohrožených staveb z lesů obklopujících vesnice. Podkarpatská Rus trpěla válkou nepoměrně více, než všechny ostatní kraje republiky, neboť byla nejen bojištěm v určitých částech země, nýbrž byla také v celé své téměř rozloze etapním územím válečným, jež velmi utrpělo. V době převratu a těsně popřevratové, kdy v ostatních krajích republiky nastaly již poměry normální, prodělávala Podkarpatská Rus právě doby nejtěžší, plné zmatků a nejistot. Byla to éra vlády Kúna Bély a hraběte Károlyiho. Legální tehdy vláda Károlyiho vydala též výnos o tom, že "lesy patří lidu". Do těchto neklidných dob, do času úplného vyčerpání lidu podkarpatského utrpením válečným a hlavně velkými ztrátami a škodami, jež s sebou nese etapa válečná, jakož i do doby, kdy legální vláda v zemi vydala výnos o tom, že lesy patří lidu, spadají skutečné i domnělé přestupky lesního pychu, jichž se podle udání dopustilo 974 malozemědělců jiršavského a bileckého kraje v Podkarpatské Rusi.

Ježto podobné zaopatřování dřeva bylo v lesích Podk. Rusi v r. 1918 a 1919 zjevem všeobecným, vyvolaným nahoře vylíčenými mimořádnými poválečnými poměry, došlo ke známé trestní amnestii pro přestupky lesního pychu, jež se též vztahuje na lesy komposesorátu bileckého a škody v něm způsobené. Obyvatelstvo domnívalo se, že touto trestní amnestií je vše vyřízeno, udělenou trestní amnestií považovali nezkušení rolníci celý případ pro sebe za odbytý a to tím spíše, že i původně podané žaloby o náhradu škody v r. 1919 byly vzaty zpět. (Posl. Sedorjak: Vy jste jim slibovali, že ten proces zastavíte!)

Pane kol. Sedorjaku, i vůdcové vaši mají na tomto procesu vinu. Nechci se této věci dnes dotýkati.

Příčina toho, proč se se žalobami na náhradu škody v nynější mnohonásobně přehnané výši vystoupilo teprve za řadu let po způsobené škodě, je rázu zcela mimořádného a souvisícího také s poválečnými poměry. Podíly komposesorátu t. zv. klíče, jež byly v době způsobení škod v lese v rukou sedláků a jiných jednotlivců, začaly být pojednou kupovány několika poválečnými spekulanty. Věci zmocnil se bývalý pokladník komposesorátu Kroo Josef a jeho společníci, kteří počítali s neurovnaností poválečných poměrů, s primitivností a nezkušeností lidu a kteří už předem znalí jsouce způsobu, jakým škoda byla úředně odhadována, i názoru obyvatelstva o způsobené škodě, kalkulovali při koupi klíčů komposesorátu s pozdějším vyšroubováním a zmnohonásobením požadovaných náhrad za skutečné i domnělé škody v lese způsobené. Získáváním podílů komposesorátu Kroo Josefem dálo se způsobem nesvědomitým a podvodným. Selští majitelé klíčů byli na příklad strašeni tím, že komposesorát má velké nedoplatky daňové a že tyto nedoplatky budou vymáhány na majitelích pozemků, a to na vlastnictví soukromém. Takovým podvodným předstíráním podařilo se Kroo Josefovi a jeho společníkům skoupiti asi 60% klíčů a soustřediti je později v jedněch rukou a zbaviti se také selských podílníků, kteří by byli nedali souhlasu k vymáhání náhrad převyšujících až 30krát částku, jakou byla škoda odhadnuta. (Slyšte!) Při tom získávali kupci klíčů komposesorátu podíly od oklamaných sedláků hluboko pod cenou, jak o tom ve svém návrhu uvádím konkretní doklady.

Za pakatel kupovány byly podíly lidmi, kteří později podali žaloby a vymáhají nyní milionové náhrady za lesní škody od chudáků, jimž je každá koruna kapitálem a jejichž těžké poškození a zruinování může míti dalekosáhlé důsledky pro celý kraj i zemi.

Pro věc samu je velmi důležito, že není nikde spolehlivě dokázáno, že jde v udaných případech skutečně o dřevo komposesorátu. Přímých důkazů o tom, kdo, kdy a odkud dřevo odnesl, žalující strana vůbec nemá, jako jich neměla ona komise, která škody odhadovala. Komposesorát prováděl soupisy dříví, nacházejícího se u postižených samovolně bez účasti jejich. Veškeré dřevo u obyvatelstva nalezené bylo sepsáno, zaneseno do seznamu jako dřevo komposesorátu a oceněno již v r. 1919 způsobem nevěcným a nesprávným. Komise, která škody odhadovala, byla nespolehlivá, jak o tom svědčí dále uvedené výkazy.

Sám pokladník a hospodář komposesorátu z r. 1918 a 1919 Josef Kroo z Berehova, který později získal většinu podílů a stal se iniciátorem celého monstreprocesu, prodával různým lidem dřevo z lesa Doubravy o své vůli a bez povolení valné hromady komposesorátu, jak to mohou dosvědčiti tehdejší kupci, na př. Gorzo Julius z Bílé. Kroo Josef sice prodávání dřeva u soudu popřel, byl však, svědky soudně usvědčen. To je důležité proto, že i toto dřevo je zahrnuto v odhadech všeobecné škody, způsobené domněle 974 zažalovanými malozemědělci z Bílek, Osyj, Ilnice, Dubrovky a Roztok.

Tak se stalo, že Kroo Josef sám při dělání škody spolupůsobil, bez svolení komposesorátu o vlastní újmě část dřeva zpeněžil a pak za léta za toto dřevo, které sám dříve prodal, podruhé vyžaduje od verchovinských nebožáků sumy až 30násobné proti skutečné ceně dřeva a postižení jsou k náhradě skutečně odsuzováni a exekvováni. (Výkřiky čsl. soc. demokratických poslanců.) Při převratu v r. 1918 dal vlastně Kroo Josef první sám podnět k braní dřeva z lesa komposesorátu tím, že počal kácet les a prodávat dřevo. Obyvatelé okolních obcí Bílek, Osyj, Ilnice, Dubrovky a Roztok viděli, že pokladník a hospodář komposesorátu Kroo Josef začíná s občany Fulöpem a Kapostayem les kácet a dřevo prodávat, sebrali se pak také a jeli si též pro svou potřebu dřevo do lesa nasekat, což se jim stalo později osudným. Když pak Podk. Rus byla připojena k Československé republice a naše úřady zahájily v zemi činnost, došlo k vyslání komisí, které odhadly škody způsobené v lese komposesorátu. Soupis a odhad škod byl prováděn prapodivným způsobem. Komise šla dům od domu i po polích. Každé nalezené dřevo bez ohledu na to, šlo-li o dřevo bukové, dubové nebo březové, bylo zapsáno, také se nebral ohled na to. jakým způsobem majitel domu dřeva nabyl. Nalezené dřevo na polích bylo zapsáno jako dřevo odcizené majitelem pozemku, aniž se vyšetřovalo, kdo dřevo na poli složil. Pravděpodobné je, že dřevo na poli složili lidé přespolní, když je nemohli donést do svého domova. Komise nebyly nad to ještě ve stavu střídmém a jednotliví členové její byli opilí, jak to mohou dosvědčit asistující členové komise a členové obecního zastupitelstva v Bílkách Skoblej Jurko Jurků a Starosta Vasil, též Lucanič Jurka z Dubrovky může potvrditi, že komise byly opíjeny za obecní peníze. Důkaz o tom, že komise neprováděly odhady ve stavu střídmém, podán byl svědky i v soudním již provedeném líčení proti Gorzo Juliusovi v Bílkách (č. j. Ck 119/26 okresního soudu v Jiršavě). Na odhadech těchto komisí je pak založena celá žaloba. Komise samy nebyly si jistě ani vědomy tíhy odpovědnosti, která z odhadu vzejde, jinak nebylo by mohlo dojíti k celé řadě nesprávností, údajů nevěrohodných a nespolehlivých. Lesníci soupis škod a odhad provádějící Imre Gaal, tehdejší přednosta okresní lesní správy, a vrchn. lesní rada Dämpf dostali za odhad 18.000 Kč. S velkou námahou podařilo se přes velkou dobu od způsobení škody uplynulou a přes primitivnost a svízelnost podkarpatského prostředí (postižení neuschovali většinou úředních papírů neznajíce jejich důležitosti, jsou sami z největší části čtení a psaní neznalí atd.) zjistit řadu případů, z nichž je možno s určitostí soudit na povrchnost a nesprávnost komisionelních odhadů, na nichž je žaloba založena, jakož i dále na skutečnost, že pro domněle odebrané dřevo byl jeden a tentýž malozemědělec pro jeden delikt zažalován ve stejné době i dvakrát na různé sumy odškodného.

Nebudu unavovati slavnou sněmovnu konkrétními případy, které ve svém návrhu uvádím, jen chci podotknouti, že do seznamu těch, kteří škodu v lese komposesorátu způsobili, byli zaneseni i lidé, kteří byli v době spáchání škod v zajetí v Rusku, dále lidé, kteří byli na lůžku nemocí upoutáni, takže nemohli se samozřejmě zúčastniti lesního pychu - uvádím opět jména, lidé, kteří dokázali svědky, již byli účastni prodejů anebo byli prodavači, že obžalovaní a odsouzení získali dřevo jinde. Řada postižených zemědělců byla zažalována i dvakrát pro domněle spáchaný tentýž pře stupek. A uvádím opět, u kterých soudů a kde se tak stalo.

Velice důležité je při procesu dále, že náhrada škody ve výši nyní exekvované převyšuje mnohonásobně skutečnou cenu odebraného dřeva z lesa i cenu komisionelně odhadnutou za nahoře vylíčených poměrů. Důkazem toho je řada okolností. Celý les komposesorátu prodán byl ve dražbě vypsané komposesorátem firmě Schwarz a Blum za 2 a půl milionu Kč, v r. 1925 byl pak les vykácen. Skutečně způsobená škoda v lese komposesorátu v r. 1918 a 1919 žalovanými zemědělci (a nejen jimi, nýbrž též všemi jinými, kdo v té době z lesa dřevo odbírali, na příklad hlavním žalobcem samým Kroo Josefem, pozdějším největším majitelem klíčů) nečinila však více než 10% skutečné ceny celého lesního objektu. To může přísežně dosvědčit lesní Maršík v Osyi a j. Suma, kterou komposesorát mohl tedy požadovat za všechny škody bez výjimky způsobené v jeho lese v letech 1918 a 1919, byla by mohla činiti maximálně 250 tisíc plus 25 tisíc, t. j. 275.000 Kč. Majitelé klíčů komposesorátu, skoupivší podíly hluboko pod cenou za spekulativním účelem od oklamaných rolníků, podali však žalobu u soudní stolice v Berehově na náhradu škody v r. 1926 (č. j. Ck 82/25) ve výši 6,252.744 Kč. (Výkřiky posl. Tomáška.) To je výše trojnásobně převyšující cenu celého lesního objektu a 23krát skutečnou cenu všeho dřeva komposesorátu odebraného v jeho lese v r. 1918 a 1919. Tak jsou dnes verchovinští nebožáci odsuzováni k náhradě škod až 30teronásobně převyšujících komisionelní odhad dřeva z r. 1918 a 1919, při čemž dlužno uvážiti, že i ty komisionelní odhady děly se způsobem postiženým velmi křivdícím a nespolehlivým. Jako příklady buďtež uvedeni:

Havrilik Ivan z Bílek oznámen hlavnoslúžnovskému úřadu v Jiršavě pro spáchání lesní škody pod č. j. 3228 z r. 1919 na částku 1220 K nekolkovaných - r. 1926 zažalován však již k náhradě škody ve výši 20.781 Kč.

Semak Ivan oznámen původně hlavnoslúžnovskému úřadu v r. 1919 na částku 4486 K - r. 1927 zažalován však již na sumu 33.818 Kč 05 hal.

Fircak Petr z Bílek původně r. 1919 oznámen na částku 8808 K - r. 1926 však zažalován již na 20.699 Kč 80 hal.

Šestak Andryj z Bílek oznámen r. 1919 na 1309.90 K, r. 1926 však již zažalován na 29.539 Kč 50 hal. atd.

Tak tomu je u všech obžalovaných malozemědělců iršavských.

Pozoruhodným faktem je, že žalující strana, t. j. nynějších několik majitelů klíčů komposesorátu, získavších podíly vylíčeným již způsobem a hluboko pod cenou, dovedla všude vyurgovat mimořádně urychlené vybavování svých záležitostí, takže žaloby, jejich vyřizování a zvláště exekuce pokračují proti postiženým malozemědělcům, náležejícím k nejchudobnějším v republice vůbec, tempem proti normálnímu podkarpatskému neobyčejně rychlým. Kdežto v jiných případech čeká se na exekuci někdy i měsíce, vybavují se záležitosti komposesorátu způsobem neobyčejně rychlým, v iršavském kraji jezdí automobil zástupce kompossorátu a provádí tu hromadně exekuce. (Výkřiky posl. Tomáška.) Proti povinným stranám konají se stále mobilární dražby, zabavené svršky se udiveným a celou věc stále nechápajícím rolníkům prodávají ve dražbě, žalující strana po neúplném vyrovnání své pohledávky při skončení dražby jedné ihned na dražbě samé přistupuje k zabavování nových mobilií a narůstají postiženým útraty a současně propadají ubožáci neodvratné hospodářské zkáze. Vedle mobilárních exekucí začínají nařizovat soudy, zejména okresní soud v Jiršavě, i dražby na usedlosti samé. Nejsmutnější na věci je, že postižení, stejně jako celý kraj, jsou pevně a právem přesvědčeni, že se jim děje křivda a v tom domnění ponechávají věci přirozený průchod, nebrání se proti ničemu, nedovedou se brániti a protistrana, pracující uvedenými již nekalými prostředky, má volnost ve svých krocích. Postižení nemohou pochopit, že má jim pro trochu dřeva odebraného pro vlastní potřebu z lesa v době převratové zabírat při dražbě svršky, dobytek, pozemky i usedlosti, a to tím více, že v celé řadě případů tvrdí a dokazují, že jsou úplně nevinní, že dřevo z lesa komposesorátu nepocházelo, že v lese ani nebyli atd.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP