Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Pri tom perzekúcia, ako hovorím, na východnom Slovensku nezná medzí, za každú blbosť, tak musím povedať, dostávajú naší súdruhovia obžalovacie spisy a zatvárajú ich a všetko je "úžasné a hrozné ohrožovanie republiky". Docela jestliže niekto uvedie na schôdzi, koľko dostali agrárnici, koľko Hodža, prípadne Tománek, Juriga a snáď i Slávik tuná... (Posl. dr Slávik: Z čoho?) Z pozemkovej reformy. (Posl. dr Slávik: Ja som nedostal nič, ja by som sa vám poďakoval!) No dobre, ale tí ostatní.

Keď tedy niekto uvedie na schôdzi, koľko dostali agrárnici z pozemkovej reformy, to je trestné, to sa už vôbec nesmie uverejniť. Prečítam vám tuná taký obžalovací spis na jednoho súdruha, ktorý píše o hodne všeobecných veciach, ale i to je vraj štvanie a ohrožovanie republiky a pod. Obžalovaný súdruh z Gelnice píše prez toto:"Pred 10 rokmi sa hovorilo. že tu bude sa mať každý dobre, bol tu istý pán z vlády, ktorý povedal, že budeme tak zabezpečení, že budeme môcť žiť ako ľudia, ale teraz po 10 rokoch vidíme, že sa zo Slovenska presťahovaly závody, že zastavily prácu a že ľud nemá prácu a možnosť výživy atď". - Celé toto písanie je zkomolenina, o ktorej neviem, ktorým pánom bola písaná, ale podstata toho je, čo som riekol a nič viac. A teraz dotyčný súdruh je obvinený, že verejným surovým a štvavým spôsobom hanobil republiku, tak že by to mohlo ohroziť jej vážnosť a obecný mier v nej. Jestli takéto niečo môže ohroziť republiku, tak musíte, pánovia, stáť na veľmi vratkých základoch a na veľmi slabých nohách.

Mohol by som tu uviesť celú snôšku takých prípadov, ale uvádzam len hlas ubohého robotníka, ktorý práve v tomto 10. roku, keď vy vypúšťate tak zv. jubilejné mince, aby som ukázal, ako ten sa na celú vec pozerá. Onen súdruh píše:"Oznamujem vám tu niekoľko riadkami, v akom smutnom položení žijeme tuná. Nedá sa to ani vypovedať, mesiac za mesiacom prejde, človek ani haliera nemôže zarobiť. Sme na polo otrhaní, bosí, pomoci žiadnej, ani práce, ani chleba. Teraz dňa 9. marca objavil sa u nás v obci pozemkový komisár, aby snáď tú parcelačku previedol. Behal i s kolíkami, všetko možné sľuboval, ale vyšlo na javo, že za tým všetkým väzí švindel, že sa pripravujú voľby a nič iného. My tu žijeme s dneška na zajtra a nevieme, čo si máme počať. Vysťahovať sa nemôžeme, poneváč pasy nám nedajú, tak nám tuná ani žiť, ani mrieť. Toľko, len niekoľko slov."

Takýchto dopisov dostávam každú chvíľu, a to je práve v 10. roku, v jubilejnom roku, keď chudobný národ slovenský musí utekať za kúskom chleba do Ameriky, poneváč tuná naprosto žiadnu výživu nemá. Väčšina chudobného ľudu je takto zničená touto hospodárskou biedou, ktorá je na Slovensku. Je pravda, že sú zbohatlíci, páni zbytkári, keťasi a gauneri, ktorí budú oslavovať 10. rok, ktorým prijdú vhod 10korunové mince, budú si ich snáď dávať za rámček, ale nebude to chudobný národ, ten národ, o ktorom kričíte, že ste ho osvobodili. Prijde doba, že nastane desiaty rok jubilejný i pre tento národ. [Poslednívěta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 46 těto těsnopisecké zprávy.] - (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dávám panu posl. Mikulíčkovi.

Posl. Mikulíček: Pánové, nehodlám mluviti o drobných mincích, poněvadž drobné mince u koaličníků - jak bývalé všenárodní, tak i nynější měšťácké koalice - nemají naprosto žádného významu. Vládní koaličníci byli a jsou zvyklí jen na mince větších rozměrů nebo aspoň číslic. Sloužil by za drobné mince československému státu ministr Mayr-Harting? Bylo by jednání tak obtížné s luďáky. kdyby Hlinka počítal s drobnými mincemi? Byla by taková tlačenice pánů Franků a Bechyňů k ministerským žlabům, kdyby šlo o drobné mince? Namáhal by se p. kol. Dérer s Tukou, kdyby šlo o drobné mince? Ne a stokrát ne. V naší vnitřní politice se drobné mince nepočítají a když, tak jich musí býti hodně těžká váha. (Výkřiky.)

Chystá se ražení jubilejních mincí. Chystá se také velkolepé oslavování 10. výročí existence Československé republiky. O samostatnosti státu mluviti nelze, neboť tento stát je pouhým vasalem dohodových kapitalistických států a hospodářsky úplně odvislý od milosti velkých.... (Posl. dr Slávik: Hovorte k poriadku!) Policajti jsou za kulisami, není potřeba, abyste policajta dělal vy!... bankovních koncernů v Londýně a New Yorku, které občas půjčí Československé republice na lichvářské úroky potřebné miliardy, aby státní krach a bankrot byl od tohoto státu poněkud oddálen. A mluviti o samostatnosti a osvobození československého národa je vyložený podvod na oklamání vnitřní i zahraniční veřejnosti, neboť národ československý skládá se 80% z pracujícího lidu a tento pracující lid nejen že není osvobozen, nýbrž je zotročen tak, jak toho nejsou pamětníci. Tedy oklamaný a podvedený pracující lid nemá naprosto žádné příčiny oslavovati t. zv. samostatnost.

Oslavovati existenci tohoto státu mohou jistě s veselou myslí jen všichni kapitalističtí dravci, všichni maďarští, němečtí, židovští i čeští majitelé továren, dolů, hutí a bankovního kapitálu, neboť těmto nejen že nebyl ani haléř zkonfiskován z válečných zisků, nýbrž je jim v tomto státě dovolena taková dravost, ať už formou lichvářských úroků nebo dividend, že i v tom starém reakcionářském Rakousku by byli trestáni podle lichevních zákonů. Avšak pracující lid, hlavně námezdní dělnictvo, má tisíce důvodů proklínat činnost vládnoucích kruhů, ať už je to nynější koalice měšťácká nebo bývalá koalice všenárodní včetně soc. demokratických a čsl. socialistických patriotů.

Vždyť při klidném vývoji, soc. patrioty nejen doporučovaném, nýbrž i zuřivě obhajovaném, dospělo zotročení dělnictva tak daleko, že sama Ústřední soc. pojišťovna vykazuje, že plných 40% námezdně zaměstnaných pracuje za mzdu od 8 do 14 Kč denně. Nevím, odváží-li se kterýkoliv agrárník, klerikál nebo sociální patriot dokazovat, že v době, kdy je za 4 Kč 1 kg vařivé mouky a za 16 Kč 1 kg masa, v době, kdy nelze dostati ani docela mizerný byt pod 80 až 100 Kč měsíčně, je to lidský život za 8 nebo za 14 Kč, když má takový dělník na starosti 5nebo 6člennou rodinu? To je krvavé ovoce sociálními patrioty doporučovaného a hájeného klidného vývoje. Stálo by za zkoušku, aby soc. patriotičtí bonzové s ohromnými příjmy alespoň na několik měsíců s těmito svými obětmi své postavení zaměnili; potom by jistě z theorie o klidném vývoji byli důkladně vyléčeni.

Když r. 1920 revoluční část dělnictva ve straně soc. demokratické, která tvořila dvoutřetinovou většinu, správně rozpoznala, že přisluhování soc. demokratů tehdy ustrašené buržoasii musí logicky dospěti k úplnému ožebračení celé pracující třídy, když tato většina obsadila organisační prostředky, k čemuž podle organisačního řádu a i podle občanského zákona byla oprávněna - měla většinu, v komanditce - vyškemrali si soc. demokraté ozbrojenou pomoc od správy tohoto kapitalistického státu a surovým a sprostým způsobem nechali důvěrníky většiny soc. demokratického dělnictva z majetku tohoto dělnictva v pravém slova smyslu vymlátit policejním pendrekem a četnickou kolbou. Dělnictvo odpovědělo na toto násilí generální stávkou, která byla krvavě potlačena. Pracující lid na venkově zůstal k těmto událostem lhostejným.

Dnes však domkáři a malorolníci vidí, že porážka jedné části pracující třídy je porážkou všeho pracujícího lidu.

Hospodářská situace pracujících venkovanů rovněž dospěla za 10 let vývoje v tomto z revoluce vzniklém státě k úplnému ožebračení pracujících venkovanů, kteří v mnohých krajích, na př. na Verchovině a v Zakarpatské Ukrajině umírají v pravém slova smyslu hladem.

Vůdcové české revoluce slibovali chudým venkovanům půdu, ovšem jenom potud, pokud potřebovali pomoc venkovanů k vítěznému skončení revoluce nacionální. Jakmile však pevně seděli ve vládním sedle, na sliby zapoměli. Utvořili pozemkový úřad, který byl obléhán protekčními dětmi, a nastalo handlování horší než na koňském trhu. Kdyby pozemková reforma byla jen poněkud spravedlivě řešena, mohla přece trochu zmírniti bídu venkovského chudého lidu. Pravím: "jen poněkud zmírniti", neboť v kapitalistickém zřízení, kde pod záštitou měšťáckých zákonů třída hospodářsky silná beztrestně okrádá třídu hospodářsky slabou, v tomto státě nelze bídu trvale odstraniti.

Ale poněvadž pozemková reforma byla řešena jenom k ukojení hrubých, hrabivých individuí bez ohledu na zájmy statisíců domkářů a malorolníků, zvrhlo se její provádění ve rvačku o tučné a poměrně laciné zbytkové statky.

Znáte aféru agrárního poslance Dubického, který sháněl na cestovní fond - jsem zvědav, kolik Dubický sehnal na cestovní fond na manifestační sjezd agrární strany do Prahy. Znám případy, zejména z Podkarpatské Rusi - byl jsem tam na 14denní exkursi - že stačilo takovému obchodníku židákovi zaplatiti si 14 Kč za legitimaci agrární strany a bezplatně jel do Prahy a z Prahy. Uvažte, že cesta stojí 300 Kč a že takových návštěvníků bylo alespoň 50%. A pak pozorujte, odkud se ten cíp odhrne, odkud zase vyhlédne 10, 20 takových Dubických, kteří musili sháněti na ten cestovní fond.

Z aféry soc. demokratického poslance A. Chalupy jsme se také dozvěděli, jak soc. demokratičtí patrioté hospodařili, aby pracující lid dostal půdu.

Tyto aféry ukázaly celému světu, jak ideálně čistých prostředků bylo používáno v zákulisí, hůře než před prováděním katolické protireformace v dobách pobělohorských. Provádění pozemkové reformy pod patronancí agrární strany, ale za spoluúčasti všech stran minulé všenárodní i nynější mezinárodní vládní koalice není o nic menším zločinem páchaným na domkářích a malorolnících, nežli byla loupež půdy našim předkům, prováděná katolickou protireformací v dobách pobělohorských.

Přes 200.000 drobných uchazečů o půdu bylo odmítnuto vůbec. Téměř tolik zemědělských dělníků bylo připraveno o zaměstnání a uvrženo do zoufalé bídy, neboť i ti šťastnější, kteří dostali mizerné odbytné, musili je vydati na nákup živobytí, takže dnes zde stojí opuštěni bez práce i bez peněz. A s těmi, kteří byli přiděleni k dalšímu zaměstnání na zbytkových statcích, zachází se hůře nežli s galejními otroky. Nejen že jsou překládáni ze zaměstnání deputátního na práci denní, která jest jim podle libovůle udělována, nýbrž v tisících případech byli za několik měsíců po převzetí zbytkového statku vyhozeni z práce, vůbec bez odbytného, bez ohledu na to, že na statku 30 až 40 let pracovali. A svého zákonem zaručeného práva nemohou se dovolati nikde.

Rozhodčí komise Státního pozemkového úřadu stížnosti i 5 let staré nevyřizuje vůbec, se zřejmým úmyslem znemožniti poškozeným dovolání se práv u správního soudu, který by takové vyložené okrádání musil odsouditi.

Kdo má interes z vládních koaličníků, mohu mu posloužiti mnoha případy, poněvadž nyní nechci svou řeč prodlužovati vyjmenováním určitých fakt.

Machři s pozemkovou reformou naději domkářů a malorolníků, že se jim dostane k uhájení života potřebné půdy, hanebně zklamali a statisíce zemědělských dělníků uvrhli do zoufalé bídy. A při těchto potvrzených faktech měl agrární ministr Hodža ještě odvahu tvrditi v České agrární společnosti 9. května t. r., že agrární demokracie zvítězila nad ekonomickými naukami Karla Marxe, že zvítězila i nad bolševictvím. (Smích u komunistických poslanců.) Je k tomu potřeba notné porce drzosti tvrditi, v učené "prý" společnosti, že zaopatřením zbytkovými statky 1587 protekčních dětí vedlo k osamostatnění drobného zemědělského lidu.

Krásná samostatnost, když se přes 200.000 drobných uchazečů o půdu vůbec odmítne, zato však zbytkářům a starým šlechtickým majitelům ohromných latifundií, kterých i se zbytkáři není ani celé 3000, přidělí se dvakrát tolik orné půdy mimo lesů, nežli bylo přiděleno 304.000 domkářů a malorolníků. Pánové, to není statistika bolševická. To je úřední statistika Státního pozemkového úřadu. Jaké je to nádherné vítězství nad pozemkovou reformou, kterou provedli bolševici ve Svazu sovětských republik, mohl si min. Hodža přečísti v agrárním "Venkově", který ve článku k 10. výročí vítězství bolševické revoluce musil přiznati, co má věděti každé politické dítě, že totiž revoluce ruská přidělila půdu rolníkům bez náhrady a že v SSSR už neexistují ani světští, ani biskupští latifundisté, (Výkřiky na pravici.) a že se tam také nerozdávaly celé tucty zbytkových statků rodinám různých vlivných politiků jako v tomto státě. Místo dostatečného přídělu půdy odměněni byli naši drobní venkované neobyčejně vysokým přídělem daní přímých i nepřímých, poněvadž ohromná většina obyvatel vesnic musí chléb, maso a jiné předměty denní spotřeby přikupovati a proto nepřímé spotřební daně platiti.

Daňová reforma snížila majitelům 25 mil. měřic lesů přímou daň o celých 43.50 Kč na 100 Kč čistého katastrálního výnosu, ale zato zvýšila daň z orné půdy o celých 50%, a to ze 22.7% na 34%. Při tom pánové z černozelené vládní koalice nechtějí provésti spravedlivé přebonitování půdy, ač je zjištěno, že půda rozdělená protekčním dětem je zařazena do takové bonitní třídy, že se z ní platí sotva polovice daní, než z půdy, která pouze brázdou jest oddělena, ale patří drobným venkovanům.

Je to přímo skandál i pro vaši demokracii, když při vysokém zdanění drobných venkovanů daň z podnikání zemědělského, lesního a rybničního, z podnikání, které podle výpočtů dr Brdlíka a dr Hotowetze přináší 21 miliard Kč čistého ročního zisku, vynese sotva tolik, co váš berní šroub vymačká na kolkovném a poplatcích za úřední výkony, daleko méně nežli daň domovní, 16krát méně nežli daň z obratu, 12krát méně nežli je výnos tabákové režie a 5krát méně nežli daň z lihových nápojů. A pak agrární hlásné trouby živé i tisknuté hlásají světu, že oni udržují tento stát. Kdyby všechny vrstvy obyvatel tohoto státu chovaly se ke státní pokladně jako agrárníci, nezachránila by tu vaši opěvovanou republiku před smrtí úbytěmi ani Masarykova liga proti tuberkulose.

Kromě zvýšení daně pozemkové pracujícím venkovanům zvýšila tato vládní koalice také domovní daň i z toho nejprimitivnějšího příbytku. Tak z bytu o jedné místnosti, kde musí venkovan vařiti, práti, mnohdy pracovati, i s četnou rodinou spáti, je zvýšena domovní daň o 67%, z bytu o 2 místnostech o 200%, z bytu o 3 místnostech o 270%, avšak z vil a zámků bohaté buržoasie, které mají 22 obytných místností, zvýšena byla domovní daň jenom o 45%. A při tom třídu, která pro výrobu společenských potřeb nepřináší naprosto nic užitečného, třídu kněží a biskupů všech církví, třídu, která má tučné prebendy a jejíž biskupové přímo hanebně vykořisťují pracující lid na ohromných lesních i polních latifundiích, tuto třídu vládní koalice od placení domovní daně z pohodlných far a rozsáhlých paláců biskupů vůbec osvobodila. Pracující venkované dnes vidí, jak jsou zrazeni tím, že svěřili hájení svých životních zájmů této strakaté koalici, vidí, že dopadli hůře, než kdyby zničení ševci čekali spásu od zlínského Bati.

Doporučuji p. Hodžovi a jeho koaličním kolegům, aby se přesvědčili, jak daňovou otázku pro pracující venkovany rozřešili bolševici v SSSR. V 10. výročí vítězství komunistické revoluce bylo přes 7 mil. rolníků, z nichž mnozí vlastní 50 až 75 měřic orné půdy, od placení daní úplně osvobozeno. Fakt tento z části potvrdil ve své důvodové zprávě k berní reformě také hlavní zpravodaj p. dr Hnídek. Je tedy ohromný rozdíl mezi SSSR. a husitskou republikou Československou. Tam pracující venkovan dostal půdu bez náhrady a je dokonce osvobozen od placení daní, kdežto v této republice nejlepší půda byla rozdána protekčním dětem anebo ponechána biskupským majitelům, a od daní se zprošťují jenom leniví faráři, rabíni, popi a biskupové. Při násilném prosazování zvýšení cel oháněli se členové koalice tím, že hájí zájmy pracujících venkovanů. Aby zelení, černí i červenobílí akcionáři továren na umělá hnojiva mohli hrabat vyšší lichvářské dividendy, uvalili poměrně ohromné clo i na umělá hnojiva. A dnes cena hnojiva, na př. čilského ledku, činí v drobném prodeji 220 až 250 Kč za 1 q. Tedy artikl, který se kope v zemi, je dražší nežli obilí, při kterém je nutno půl roku pracovati. Takový prospěch přináší venkovanům činnost agrárních, klerikálních a živnostenských koaličníků! Je potom zcela přirozeným důsledkem této politiky i vůči pracujícím venkovanům krajně nepřátelské, že tito hanebně podvedeni pozemkovou reformou a až do morku vyssávaní daňovým šroubem a celní politikou, probouzejí se ze své lhostejnosti vůči politickým činům koaličních handlířů, kteří jim sice na schůzích a v časopisech nalhávají, že hájí jejich zájmy, ale reakční zákony až dosud odhlasované, ať už daňová reforma, okleštění samosprávy, cla, zvláště na hnojivo, nebo okradení synů domkářů a malorolníků o volební právo, jakož i chystané zákony o polním pychu a zemědělské stráži, jsou proti drobným venkovanům a jenom na ochranu nadvlády bohatých a k udržení jejich brutálního vykořisťování všech pracujících.

Pracující lid na venkově jasně rozpoznává, že jeho osud jest úzkou páskou spjat s osudem námezdného proletariátu, který se většinou rekrutuje z chudých chýší venkova. Vidí, že jenom ruku v ruce s proletariátem musí si vydobýti právo na slušný lidský život. Přestává věřiti vládním demagogům. A tento fakt přivádí držitele politické moci do bezmocného vzteku.

Všichni, kteří pod pláštíkem "boje za vlast a národ" udělali z této jejich vlasti dojnou krávu, ale jenom pro sebe, trnou hrůzou při pomyšlení, že by se pracující lid měst a venkova spojil a všechny pijavice pracujícího lidu od tučných žlabů zahnal. A proto v malomocném zuření vybíjí svoji zlost na komunistech, na předvoji dělnické třídy, na té nekompromisní a vší korupce prosté části proletariátu, která se nedá másti frásemi o osvobozeném národu a rovných právech, ať už těmito frásemi operují ministři nebo president. Proto konfiskují časopisy komunistické strany, žalářují její funkcionáře a zakazují veřejné projevy. Počítají s tím, že zničením komunistické strany podaří se jim také udusiti z bídy vyplývající výbuchy nespokojenosti utiskovaného lidu na venkově.

Obhájci kapitalistického vykořisťování pracující třídy jsou se svým rozumem v koncích. Ví, že kapitalistický řád, aby prodloužil svůj život, může tak učiniti jenom za cenu úplného zotročení pracujícího lidu, a to nejen námezdného proletariátu, nýbrž také pracujících venkovanů. Průmyslový proletariát jako nejvyspělejší část utiskovaných se organisuje, šikuje se k obraně a snaží se přesvědčiti venkovský poloproletariát, že jedině společným bojem uhájí pracující třída právo na lidský život.

Buržoasní vláda drze šlape veškerá práva, zaručená ústavní listinou občanům tohoto státu, a soustavně konfiskuje každé volnější slovo a zakazuje shromáždění a projevy pracujícího lidu. Tak proti znění ústavy zakázala Spartakiádu dělnickým sportovcům a tělocvikářům a nebude se rozpakovati zakázati i Rudý den, stanovený na 6. července v Praze.

Je viděti, že vládnoucí kruhy ve své nenávisti vůči pracující třídě jsou přímo slepé, že se ničemu nenaučily a ničeho nezapomněly. Umění vládnouti je moudrost, tak hlásali vynikající státníci, naše vládnoucí buržoasie však se domnívá, že pro ni postačí úplně, když tuto vládní moudrost projeví konfiskací, policejním pendrekem, četnickým bajonetem a kriminálem. Jenomže panstvo se hanebně přepočítá. Jestliže v bojarském Rumunsku dobyli si utiskovaní venkované právo na svůj sjezd v Alba Julii přes nejsurovější teror tamější násilnické a zločinné vlády, dobude proletariát a veškerý pracující lid v Československu přes všechny zákazy práva na svoje manifestace a na svůj Rudý den. A proto přijdou na Rudý den do Prahy nejen všichni proletáři, kteří trpí nesnesitelně drahotou a nízkou, přímo hanebnou mzdou, nýbrž přijdou i všichni domkáři a malorolníci, kteří volají po revisi švindlu s pozemkovou reformou a kteří jsou nelidsky vyssáváni nespravedlivým daňovým systémem, přijdou všichni váleční invalidé, které jste nemohli dosud přesvědčiti o tom, že zájem i té vaší kapitalistické vlasti vyžaduje, aby chudý československý invalida umíral hlady, zatím co katům českých vojáků a legionářů, bývalým rakousko-maďarským generálům, sypete 55.000 Kč roční pense. (Výkřiky posl. Roudnického.)

Přijdou na Rudý den i vdovy, které ten váš zločinný kapitalistický řád oloupil zločinně o živitele a které odbýváte.1.50 Kč denně, zatím co šlechtické vdově po zločincích generálských vyplácíte 12.940 Kč ročně.

Přijdou všichni vykořisťovaní, aby vám připomenuli, že váš korupční, prohnilý právní řád je zralý k tomu, aby byl smeten a nahrazen spravedlivým řádem socialistickým. (Výborně!)

Vše pro zdar Rudého dne 6. července! Nechť žije, zkvétá a vítězí III. komunistická Internacionála, jediná osvoboditelka všech vykořisťovaných! Ať žije vláda dělníků a rolníků! (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.

Dávám slovo k doslovu panu zpravodaji.

Zpravodaj posl. dr Černý: Slavná sněmovno! Panu kol. Kršiakovi, pokud se tento ve svých vývodech zabýval vládní osnovou, chtěl bych podotknouti, že názor jeho, pokud bral v pochybnost stabilitu čsl. koruny, není správný a že důkaz, o který se v tomto smyslu pokusil, v žádném směru se mu nezdařil.

Je dnes notoricky známo, že stabilita naší čsl. koruny je konstatována mezinárodně. Stabilita naší koruny jest ustálenou a trvalou již od r. 1923 a patří nesporně mezi nejpevnější evropské valuty vůbec. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Pan kol. Kršiak mluvil o stažení a odstranění našich železných dvouhaléřů, prohlašuji, že názor jeho, jako by dvouhaléře stahovány byly proto, že nelze za ně vzhledem ke stoupající drahotě ničeho koupiti, jest rovněž nesprávný. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) V Československé republice bylo raženo dvouhaléřů celkem za 439.000 Kč a od počátku po těchto penězích, vzhledem k jejich nedokonalosti a nevzhlednosti nebylo veliké poptávky. A poptávka po nich, pokud byla, pominula, když bylo odstraněno vybírání mostného na pražských mostech, kde byl poplatek dva haléře.

Slavná sněmovno! To je ostatně zjev, se kterým setkávali jsme se již za Rakouska při haléřích rak.-uherských, tedy mincích hodnotnějších, které rovněž nebyly nikdy vyhledávány a každý se jich rád zbavoval. Podobný zjev máme i ve státech s mincí daleko hodnotnější, nežli je naše koruna, na příklad ve Francii. Ze všech důvodů můžeme proto s opravdovou radostí konstatovati vývoj naší měny a její stabilitu (Posl. Mikulíček: Za rok se o tom přesvědčíme!) Můžeme býti přesvědčeni, že zdárný vývoj tento je v důsledku zdravého národohospodářského vývoje našeho státu.

Pan kol. Mikulíček se vládní osnovou nezabýval. V důsledku toho opětuji svůj návrh, který jsem si dovolil již učiniti, aby slavná sněmovna přijala vládní návrh ve znění, jak jej přijal výbor rozpočtový. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Přistoupíme k hlasování. Osnova zákona má 12 paragrafů, nadpis zákona, nadpisy oddílů a úvodní formuli.

Ježto není pozměňovacích návrhů, dám o celé osnově hlasovati najednou podle zprávy výborové.

Námitek proti tomu není? (Nebyly.)

Námitek není.

Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, to jest s jejími 12 paragrafy, nadpisem zákona, nadpisy jednotlivých oddílů a úvodní formulí zákona ve znění doporučeném panem zpravodajem, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím posl. sněmovna přijala tuto osnovu zákona ve čtení prvém, podle zprávy výborové.

Druhé čtení navrhnu na pořad příští schůze.

Tím vyřízen je 3. odstavec pořadu.

Přistoupíme k projednávání dalšího odstavce, jímž jest:

4. Zpráva výboru imunitního o žádosti hlav. stát. zastupitelství v Košicích v trest. věci posl. Sedorjaka (tisk 1354).

Zpravodajem jest p. posl. Tůma.

Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Tůma: Slavná sněmovno! Posl. Sedorjak dne 23. září 1926 v Nižnom Mirošově na veř. schůzi komunistické strany pronesl výroky, jimiž stal se podezřelým z přečinů podle §u 14, čís. 1 a §u 18, čís. 1 a 3 zákona na ochranu republiky.

Imunitní výbor jednal o žádosti hlav. stát. zastupitelství v Košicích za vydání posl. Sedorjaka k trest. stíhání a nabyl přesvědčení, že výroky pronesené jsou nevhodnou a nemístnou kritikou. Jsou frázemi, kterých komunističtí poslanci k objasnění programu a cílů své strany často slovem i tiskem užívají a že nelze poslance do té míry omezovati, aby názory své strany svým voličům nemohl přednášeti.

Navrhuje tudíž imunitní výbor poslanecké sněmovně, aby posl. Sedorjak k trest. stíhání pro uvedené trest. činy vydán nebyl.