V širokých masách chudého lidu existuje
bezesporně veliká živelní touha po radikální
změně stávajících poměrů
a po lepším, spravedlivějším řádu
společenském. V této vážné
chvíli staví naše strana před veškeré
dělnictvo, před všechen pracující
lid měst i venkova znovu otázku vybudování
jednotné bojovné fronty k prosazení a uskutečnění
požadavků celé pracující třídě
společných. Jednotná dělnická
fronta, má-li splnit svoje poslání a býti
skutečnou záštitou a účelnou
zbraní dělnické třídy v boji
proti buržoasii, nemůže býti tvořena
na základě dohody vůdců nebo úmluvami
mezi zástupci vedení jednotlivých stran a
odborových organisací, jednotná fronta musí
růsti přímo zespodu, v továrnách,
na šachtách, v dílnách, na velkostatcích,
na železnicích i na vesnici. V této jednotné
frontě, má-li z ní býti vykována
opravdu pevná, spolehlivá a účinná
zbraň pro všechny zápasy a boje, musí
býti zachováno právo na volnou kritiku všech
nesprávných činů a zjevů, které
dělnictvo poškozují. Průmyslové
i zemědělské dělnictvo musí
utvořiti pevné souručenství též
s drobným pracujícím rolnictvem, jehož
zájmy se kryjí s požadavky proletariátu.
Agrární a klerikální strany, které
dosud drží velkou část pracujícího
rolnictva v zajetí, mají s ním právě
tolik společného, jako vlk s ovcí. Jsou to
strany vyloženě panské - kapitalistické.
Je svrchovaný čas, aby se pracující
lid nejen semkl v jednotné frontě, nýbrž
aby rázným činem zarazil vzmáhající
se panskou zpupnost. Tímto činem bude v prvé
řadě mohutná manifestace za požadavky
všeho pracujícího lidu, mohutný protest
proti reakci hospodářské, politické
a kulturní, mohutná demonstrace proti zhoršení
a za zlepšení sociálního pojištění,
proti drahotě, za zvýšení mezd, za odbourání
daní, za zastavení daňových exekucí,
za ochranu nájemníků, za požadavky železničářů
a ostatních státních zaměstnanců
- kterou strana naše svolává na den 6. července
do Prahy a do všech míst republiky obdobně
jako projevy 1. května. (Potlesk komunistických
poslanců.)
Na měsíc červenec spadá uzákonění
velkého útoku na dělnictvo - zhoršení
sociálního pojištění. Buržoasie
připravuje dělnictvu černý den a proto
dělnictvo musí zorganisovati mohutný Rudý
den. (Potlesk komunistických poslanců.) Je
provokací nejhoršího druhu, když vládní
orgány tvrdí, že komunistická strana
chystá a organisuje na den 6. července puč.
Pánové ví velmi dobře, že nejde
o žádný puč, že také nejde
o žádné rušení hasičského
sjezdu, sjezdu lidí, z nichž 90% je našich příslušníků,
(Potlesk komunistických poslanců.) nýbrž
že jde o obrovskou manifestaci všeho dělnictva
proti buržoasii a zaměstnavatelské reakci.
(Potlesk komunistických poslanců.) V posledních
měsících byli jsme v Praze svědky
různých buržoasních parád a manifestací.
Jestli byly pražské ulice volné pro velkostatkářské
kobyly, musí býti uvolněny i pracujícímu
lidu. (Tak jest!) Jestliže dovedli oposiční
sedláci v bílém Rumunsku zorganisovati přese
všechny zákazy mohutnou demonstraci proti reakční
vládě, dovedou to tím spíše pracující
lidé měst a venkova v Československu, kteří
mají za sebou značnou organisační
zkušenost. (Potlesk komunistických poslanců.)
A ještě jeden příklad:
Hle, jak odpovídá na persekuci a bílý
teror proletariát Německa. I tam chtěla buržoasie
sáhnout na mohutnou proletářskou organisaci,
na Svaz rudých frontovních bojovníků
a dostala okamžitou odpověď: 20. května
ve volbách přes 3 miliony komunistických
hlasů a 27. května na ulicích Berlína
demonstrace milionů proletářů.
Manifestace a demonstrace, které uspořádá
6. července všechen pracující lid nejen
v Praze, ale ve všech místech republiky, bude demonstrací
za všechny denní požadavky, bude projevem neochvějné
vůle dělníků a drobných rolníků
nedati se zarazit ve svém spravedlivém zápase
žádným terorem, bude manifestací za
vyšší mzdy, za lepší sociální
pojištění, za ochranu nájemníků,
proti drahotě a daňovému útisku a
za legalitu třídních proletářských
organisací a na obranu Sovětského Svazu.
(Potlesk komunistických poslanců.)
Souběžně s přípravou a organisací
této manifestace, musí dělníci v továrnách
a v závodech i na šachtách ještě
energičtěji než dosud připravovat a
organisovat svolání celostátního sjezdu
závodních výborů a rad. Závodní
výbory a rady jsou v dnešní situaci pro dělnictvo
nejvýhodnější základnou jednoty,
na níž je třeba všechno dělnictvo
bez rozdílu sdružiti. Dělnické třídě
je tento měšťácký parlament cizí
a nespravedlivý. V tomto parlamentě nemůže
se nikdy dělnická třída uplatnit.
V tomto parlamentě nebude nikdy hlas dělníků
opravdu slyšen. Proto ať žije a brzy se sejde dělnický
sněm, celoříšský sjezd závodních
výborů a rad v Praze. Tam je místo, kde dělníci
svobodně a sami rozhodnou o prostředcích,
jakými vésti boj proti všem kapitalistickým
diktátorsko-fašistickým tendencím a
za vládu dělníků a pracujících
rolníků. (Potlesk komunistických poslanců.)
Pryč s buržoasní diktaturou! Ať žije
a sílí jednotná bojovná fronta všech
pracujících lidí měst a venkova!
6. července vše pro mohutnou manifestaci sjednocené
dělnické třídy na povalení
reakce! (Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl.
Schäfer. Uděluji mu slovo.
Posl. Schäfer (německy): Slavná
sněmovno! Politické poměry v Československé
republice vyvíjejí se pod zelenočernou koalicí
tak, že to vybízí k vážným
úvahám. Nelze již mluviti o skutečném
parlamentním životě, o věcném
a svědomitém zkoumání nejdůležitějších
otázek ve sněmovně. Všechny věci
vyřizují se s myšlenkou, aby tím byla
postižena dělnická třída, a uvádějí
se v život, jen aby buržoasie a agrárníci
byli politicky a hospodářsky posíleni. Projevilo
se to v celní politice a v zákonech, které
následují potom, vidíme téhož
ducha, správní reforma odnímá zbytky
samosprávy, jež jsme ještě měli,
a jak se v této chvíli daří v Československu
sociální politice, lze nejlépe posouditi
z toho, uvážíme-li, že v čele tohoto
ministerstva stojí páter Šrámek.
Pod jeho správou vázne sociálně-politické
zákonodárství a sociální péče
úplně. Ale stát se nespokojuje jen s tím,
že všechno omezuje a všechno zastavuje, čeho
jest - třeba v oboru sociální péče
a co by se mělo vykonati, nýbrž za platnosti
nového zákona o obecních financích
rdousí se nyní úplně sociální
péče obcí a okresů. Před několika
dny konal se v Kadani sjezd zástupců německé
Zemské komise pro ochranu mládeže a péči
o dítě. Kdo zná činnost Zemské
komise jen poněkud, ví, že vykonala mnohé
na ochranu mladistvých a dětí. Ovšem
to, co vykonala, mohla provésti jen z darů obcí
a okresů. Nyní však, za vlády zelenočerného
občanského bloku, béře to smutný
konec. Jistě v žádným státě
mimo Československo není možno takto nakládati
se sociální péčí a kulturními
otázkami. Právě máme v Brně
výstavu soudobé kultury Československa. Na
sjezdu zástupců zemské komise pro ochranu
mládeže a péči o dítě
bylo právem prohlášeno, že by se na tuto
kulturní výstavu musily poslati roční
rozpočty obcí a okresů, v nichž jest
škrtnut každý výdaj na sociální
účely. (Souhlas na levici.) Okresy nesmějí
již poskytovati peníze pro děti nezaměstnaných,
nesmějí již podporovati ústavy slepců,
nesmějí již přikazovati peníze
Zemské komisi pro ochranu mládeže a péči
o dítě. Nesmějí již vydávati
nic na sirotčince. Všechny tyto částky
jsou v rozpočtech prostě škrtnuty. (Posl.
Heeger [německy]: Zato však na stavení oltářů
o Božím těle!) To jest za nynější
zelenočerné koalice mnohem důležitější
věcí než podpora chudých dětí,
než podpora, kterou poskytovaly obce a okresy ve skrovné
míře nejchudším ve státě.
Tyto poměry a především skutečnost,
že celý parlamentní život trpí
pod diktátem a samovládou "osmičky",
která dokonce předpisuje i výborům,
jak mají rozhodovati, skutečnost, že nám
hrozí úplné zhroucení celé
sociální péče, skutečnost,
že politika občanského bloku a velkoagrárníků
těžce doléhá na dělnickou třídu,
žene ji k vášnivému roztrpčení,
nutí nás, abychom v této prvé schůzi
po dlouhé přestávce učinili toto prohlášení:
Suché konstatování, že dnes, dne 12.
června, máme prvou schůzi posl. sněmovny
od 23. března, nejlépe charakterisuje politické
poměry v této zemi a jak většinové
strany této sněmovny zneužívají
instituce parlamentarismu. Neboť nebyly to snad doby politického
klidu, v nichž by si zástupci lidu mohli dopřáti
odpočinku, nýbrž naopak, právě
ve sněmovní přestávce došlo k
nejdůležitějším politickým
událostem. Tyto události znamenají pro vládní
většinu řetěz těžkých
porážek. Fanfáry o žulové pevnosti
koalice a o úplném provedení jejího
programu zmlkly a dnes máme před sebou úplně
bezradnou, úplně rozvrácenou koalici, naprosto
neschopnou nějakého činu. V popředí
všeobecného zájmu a ovšem také
v středu našich úvah jest právě
tak jako dříve boj o sociální pojištění,
v jehož středu vedle celé řady zhoršení
zákona jest otázka parity, která jest spojena
s celou řadou zhoršení zákona vůbec
a samosprávy dělnických nemocenských
pojišťoven. Většině, která
nebyla zvolena na program zhoršení sociálního
pojištění, upíráme podle demokratických
zásad právo, aby vložila na zákon svou
ničivou ruku a ohlašujeme všem akcím k
tomu směřujícím pokračování,
zostření a zvýšení našeho
boje.
Ale podlehne-li koalice v otázce sociálního
pojištění - a dosavadní výsledek
znamená již pro ni porážku - jaké
má vůbec oprávnění k životu?
V kterém oboru může ještě vykonati
něco positivního? Jejím největším
výkonem, takřka jejím monumentálním
dílem, byla správní reforma, ovšem monumentálním
dílem nejomezenějšího policejního
ducha a mocenské domýšlivosti, pro české
měšťáctví zradou na svých
starých demokratických tradicích, hozením
na pospas kdysi tak houževnatě hájené
samosprávy, pro německé vládní
strany pak úplnou kapitulací před šovinistickou
ideologií pana dr Kramáře. Ale jak
je to s prováděním tohoto monumentálního
díla? Není to groteskní, že monumentální
dílo se ocitá v největších potížích
pro otázky osobní, sporem stran o obsazení
předních míst? A jak je to s rozepsáním
voleb? Necítíte, nehledě ke všem věcným
a správně-technickým otázkám,
hanbu, která tkví v odsunování voleb?
Volby se konají na základě zhoršeného
volebního práva, jsou obklopeny všemi zárukami
neškodnosti pro vládní systém, má
vláda, která se neodvažuje podstoupiti ani
takových voleb, vůbec ještě právo
na existenci? Strany občanského bloku, které
se ztroskotaly v sociální politice, které
se ztroskotaly v politice vnitřní, snaží
se dosíci úspěchů snad v oboru přímého
hájení kapitalistických zájmů,
v hospodářské politice. Jak se nafoukli politikové
občanského bloku, když velká vlna konjunktury
v celém světě zasáhla také
kousíčkem Československo. Také zde
stojí dnes před zříceninami a střepy.
Ve lnářském průmyslu východních
Čech podniky stojí, tisíce dělníků
musí zaháleti, počítáme-li
příslušníky rodin, 50.000 lidí
jest odsouzeno k hladu. Co vykonala vláda? Jaká
pomocná opatření zahájila? Pan náměstek
předsedy vlády - po mnoha oklikách ráčil
předpustiti deputaci z nouzového území,
vyslechl ji s ledovým srdcem a propustil ji opět
bez positivní zprávy. Co záleží
vládě občanského bloku na osudu i
50.000 proletářů! Takhle kdyby to byli generálové
nebo správní radové nebo majetníci
nebo držitelé zbytkových statků! Na
všech stranách vznikají velké mzdové
spory, stávka ve sklářském průmyslu
se nebezpečně přiostřila a vláda
k tomu prostě přihlíží se založenýma
rukama. Cukerní průmysl se octl v těžké
tísni a od vlády jsme dosud ještě neslyšeli,
co zamýšlí podniknouti. Chce sanovati cukerní
barony na útraty spotřebitelů, či
chce zůstati nečinná, jsou-li tisíce
dělníků vyhazováni na dlažbu?
Chce poskytnouti cukernímu kartelu slevu daní, kterou
po léta tvrdošíjně odpírá
spotřebitelům? Vláda neodpovídá,
poněvadž je bezradná a bezmocná. Vždyť
i anglická celní politika - cukr a knoflíky
- úplné uváznutí všech vyjednávání
o obchodní smlouvy, přímá celní
válka s Polskem, zastřená celní válka
se spojenou Jugoslavií, vrhá velmi podivné
světlo na prozíravost vlády v otázkách
hospodářských. Tak vypadá hospodářská
politika zelenočerné koalice; a pokud jde o finanční
politiku, jest to snad ještě horší. Pan
dr Engliš nadarmo hodil na pospas svou sociálně-politicky
zabarvenou minulost, nadarmo dal své teoretické
znalosti do služeb kapitalistické lačnosti
po zisku. Padá jako první oběť, ale
celá finanční politika občanského
bloku zhroutila se ve finanční zkáze samosprávných
svazků, již zavinilo krátkozraké záští
proti činnosti dělníků v samosprávě
a bezmezná touha kapitalistů obohatiti se daňovou
reformou. Němečtí křesťanští
sociálové domáhají se dnes novely
zákona o obecních financích. Ale my nedovolíme
zastříti jasný stav věcí, že
se všemi stranami občanského bloku způsobili
katastrofu, z níž je dnes pojímá hrůza.
Budete-li dnes novelovati zákon o obecních financích,
nezískáte si tím žádné
zásluhy o samosprávu, nýbrž doznáte
jen zhroucení své nesmyslné politiky.
Zkáza, porážka, zmatek na všech stranách.
Zahraničně-politicky bez programu a politické
koncepce, v obchodní politice isolována, vnitropoliticky
rozvrácena, hospodářsko-politicky, finančně-politicky
ohrožena nedozírnými krisemi, v sociální
politice neschopna něco vykonati a sotva ještě
dosti silná něco zničiti, v kulturní
politice naprosto neplodná, to jest ta vláda silné
ruky, vláda pořádku a konsolidace. To jest
ona vláda, která před necelými dvěma
lety slíbila řešení nejtěžšího
československého problému, otázky
národně-politické a která jest dnes
právě ještě schopná zakázati
projev nebo zabaviti časopis, ale nerozřeší
žádnou otázku, která se jí naskytne,
a kterou většinou sama lehkomyslně a zpupně
vyvolala.
Co zbývá vládě? Chce se vléci
od jednoho shnilého kompromisu ke druhému, až
se zalkne v bahně, či chce, i když německý
příklad působí sebe trapnější
obavy, zemříti aspoň poněkud ve cti?
Odstoupiti, rozpustiti sněmovnu, dáti lidu možnost,
aby sám našel východisko, které svou
politikou zatarasila, to by byl jediný prostředek,
který by mohl vládu zachrániti ještě
aspoň před opovržením, když si
již bohatě zasloužila nenávist, rozhořčení
a kletby zbídačelých lidových mas.
Ostatně občanský blok zná situaci
právě tak jako my. Záleží na
stranách bloku, jaké důsledky chtějí
z toho vyvoditi. Ať se strany bloku rozhodnou, jak chtějí,
dělnická třída jde svou cestou, cestou
mužného odporu, organisace lidových mas, soustředěním
všech sil proletariátu, pokračováním
boje až do svržení reakčního systému,
až do vítězství dělníků!
(Potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl.
Koudelka. Uděluji mu slovo.
Posl. Koudelka: Slavná sněmovno! Dámy
a pánové! Jménem klubu poslanců čsl.
soc. demokratické strany dělnické jsem povinen
protestovati proti plánovitému odstavování
a znehodnocování našeho parlamentarismu. Po
rozchodu vlády, t. zv. všenárodní koalice,
byly plenární schůze posl. sněmovny
i senátu omezeny na počet minimální.
Proti dřívějším zvyklostem zamítá
majorita šmahem všechny návrhy na rozpravy o
naléhavých interpelacích, sama se žádnými
nepřicházejíc, aby tak bylo zabráněno
rozpravám o časových naléhavostech,
jež v jiných státech tvoří hlavní
část parlamentárního rokování.
Členové vlády dostavují se jen zřídka
do sněmovny. Při projednávání
věcí jejich resortů se týkajících
podle koaličního příkazu ujímají
se v plenárních schůzích sněmovny
slova jen v případech zcela mimořádných,
bojkotujíce jinak plenární schůze
zákonodárných sborů. Obě sněmovny
jsou vždy po několikadenním zasedání
posílány na dlouhé prázdniny a když
se sejdou, omezuje se jejich činnost jedině na projednávání
osnov vládních, iniciativa poslanců zejména
oposičních je pomíjena a znehodnocována.
Místo ní převládá princip číselné
majority. Proti této praksi vlády a vládních
stran protestujeme co nejrozhodněji, jak nám to
naše práva i povinnosti přikazují.
Když jsme se po dlouhé době sněmovních
prázdnin v tomto domě opět sešli, nalezli
jsme ve vládních lavicích členy vlády
starého protidělnického, protisocialistického
a protidemokratického režimu. U nás dosud trvá
vládní režim podobný těm, jimž
v západní Evropě pod tlakem velikých
událostí hospodářských a sociálních
na celé čáře odzvánějí.
Jako je vláda tato lehkomyslná ve věcech
politické cti zájmů republiky, jak zde bylo
mým klubovním kol. dr Dérerem na příkladu
ľuďáckého vůdce Tuky demonstrováno,
tak je tato vláda lehkomyslná, bezcitná na
poli politiky hospodářské a obchodní.
Veřejnost naše, zvláště hospodářská,
je znepokojena zdravotní dovolenou našeho ministra
financí dr Engliše. Čteme teď v
tisku vládních stran elegické projevy týkající
se případu Englišova. Chce se nám
namluviti, že jde opravdu o dovolenou, vynucenou ohledem
na zdraví našeho ministra financí. Kdo zná
poměry v této vládě, kdo zná
ony hlubiny hospodářské, obchodní
a finanční politiky, do nichž republiku zavedl
tento vládní režim, nevěří
a nebude věřiti ujišťování
vládních stran o domnělé příčině
odchodu ministra financí. To není zdravotní
dovolená, to je politická dovolená, to je
odchod z vlády jednoho jistě z nejschopnějších
ministrů financí, kolik jich naše republika
měla, odchod muže, s nímž můžeme
nesouhlasiti, co se tkne jeho zásad, jeho metod, ale o
němž musíme přiznati, že byl obezřetným
strážcem našeho státního pokladu,
a jenž byl mužem, jemuž šlo nade vše
o pořádek finanční a o naši konsolidaci
hospodářskou. A tento muž, který prokázal
nynějšímu vládnímu režimu
služby neocenitelné, který obětoval
v jeho prospěch nejen své zdraví, nýbrž
i dobré své jméno vědce, nyní
odchází, aby se nevrátil. Odchází,
poněvadž nepokládá za slučitelno
se svou ctí politika finančního této
republiky, správce našeho státního pokladu,
se svým jménem odborníka, učence,
co páše tento vládní režim a co
se na něm vyžaduje ve jménu egoistických,
třídních, bezohledných zájmů
podnikatelských.
Wilson, kdesi mluvě o finanční politice,
řekl tato významná slova: "Finance nejsou
jen arithmetikou, finance jsou velikou činností
politickou; bez zdravých financí není zdravé
vlády, bez zdravé vlády není zdravých
financí." A toto poslední platí o vládním
režimu naší republiky. Engliš vida,
že není zdravé vlády a že tedy
nemůže býti a nebude u nás zdravých
financí, odchází, aby byl před dějinami
i před přítomností bez viny na všem
tom, co tento vládní režim podniká na
poli finančním, na poli hospodářském
a v politice obchodní. Je možno říci,
že československý ministr financí dr
Engliš padl hrdinně v obraně státní
pokladny, podlehnuv útoku vládních stran.
Taková je pravda, tak je třeba přijímati
tento fakt, který vyplývá z pravé
povahy, dravčí kapitalistické bezohlednosti,
jež zachvátila jisté složky vládní
většiny.
Hospodářská lehkomyslnost, třídní
zisku lačnost a bezohlednost na všechny strany, jež
charakterisují jisté vlivné kruhy nynějšího
vládního režimu, projevují se zejména
v otázce takové sociální důležitosti
a takového významu, jako je solidní finanční
báse našeho zákona o sociálním
pojištění. Proti dosavadní oficielní
politice finanční, která sledovala snížení
úrokové míry, aby se výrobě
lépe dýchalo, aby drahota poklesla a abychom se
vrátili na standard předválečný,
machři vládní většiny novelisují
zákon o sociálním pojištění,
basírujíce hlavně na zvýšení
úrokové míry ze 4% zákona na 41/2%
proti odbornému posudku, proti varovným hlasům
lidí, kteří jsou autoritami v našem
finančním a hospodářském světě.
Tu je také jedna z příčin odchodu
ministra financí tohoto státu. Jak může
odpovědný ministr financí srovnati se svým
svědomím, býti členem vlády,
jejíž vůdce, úřadující
místopředseda vlády, ministr soc. péče,
mající úřední povinnost bdíti
nad nerušeným a bezpečným chodem sociálního
pojištění, odpovídá na varovné
hlasy odborníků docela klidně, že bude-li
míti stát v budoucnosti volnou nějakou tu
miliardu, hodí ji do té díry, která
vznikne v sociálním pojištění
lehkomyslnou novelisací, na níž tento vládní
režim stále ještě umíněně
trvá? Vláda nechce opustiti svého úmyslu,
zhoršiti pracujícím lidem zákon, slibující
jakés takés zajištění v případě
těžkého risika jejich povolání
a v případě jejich stáří.
Tato vláda je se všech stran soukromých zaměstnanců
vybízena, aby konečně předložila
této sněmovně k ústavnímu projednání
osnovu zákona o pensijním pojištění
soukromých zaměstnanců a novinářů;
po 3 měsících prázdnin jsme sem přišli
a osnovy tohoto zákona není zde dosud. (Posl.
Johanis: Na to není spěch!) To pan ministr soc.
péče nespěchá. V tom se charakterisuje
tento vládní režim nejlépe, že
ubírá ze sporých práv výrobním
vrstvám, za mzdu a služné pracujícím,
že ubírá jim z jejich skrovného materielního
zajištění a na druhé straně stamilionové
presenty na účet veřejný obětuje
k prospěchu zvýšení zisků vrstev
podnikatelských.
Komu se zdá naše kritika přísnou po
stránce hospodářské politiky této
vlády, nechť nám laskavě s tohoto místa
vysvětlí morální hospodářskou
oprávněnost diktátu, s nímž přichází
agrárně kapitalistický cukrovarský
kartel na vládu. My jsme se dočetli na prázdninách
z novin, že kartel cukrovarníků předložil
hospodářským ministerstvům, především
ministerstvu obchodu memorandum, opírající
se o anglické zvýšení cel na dovoz surového
cukru a že se strany vlády jest jednáno s cukrovarským
kartelem o splnění požadavků v memorandu
obsažených. (Výkřiky posl. Srby.)
Týden vedou se již tato jednání.
Veřejnost ví jen tolik, že naši kapitáni
cukrovarského průmyslu, vůdcové agrárně
buržoasních řepařů požadují
podíl na cukerní dani státní ve výši
29 Kč za 1 q, tedy 190 milionů Kč ročně,
a že těchto 190 milionů Kč ročně
ze státní pokladny má býti převedeno
do zvláštního fondu, utvořeného
a spravovaného zástupci cukrovarského kartelu
a řepařů, ze kterého mají býti
dávány subvence jednak cukrovarníkům
a jednak agrárním řepařům.
(Výkřiky posl. Johanise.)
My jsme se dověděli dále, že tatáž
organisace cukrovarských výrobců žádá
na státu snížení železničních
dopravních tarifů, což by činilo do
roka nejméně dalších 200 milionů
Kč, a to snížení tarifu na dovoz řepy,
na dovoz cukru, řízků, melasy a jiné
ještě úlevy. To jsme se dověděli
z tisku. Vláda o tom mlčí jako zařezaná.
Vláda odpírá v té věci vůbec
prohlášení s poukazem, že k tomu, aby
bylo z tohoto známého memoranda cukrovarníků
cokoliv publikováno, bylo by třeba výslovného
souhlasu cukrovarského kartelu, poněvadž prý
vůči němu je vázána povinností
mlčení. (Výkřiky posl. Srby.)
Velectění! Tak mně bylo odpověděno
z ministerstva obchodu p. ministrem obchodu. Nedivil bych se tomu,
kdyby to byla soukromá záležitost těch,
kdo spravují ministerstvo obchodu nebo stát, kdyby
to, co žádají cukrovarníci, sami ze
svých kapes jim pánové také zaplatili.
Nemohu však než co nejpřísněji
odsouditi nešvar, který se zakořenil v naší
politice za této vlády, že se o důležitých
životních přímo zájmech v životě
veřejnosti jedná za zády parlamentu, za zády
této veřejnosti a že se tak veřejnosti
upírá právo kontroly nad vším
tím, s čím přicházejí
jednotlivé složky producentské na státní
pokladnu. V nedělním ústředním
listu strany agrární, vedoucí strany politické,
se nám pánové posmívali, poukazujíce
v jistém smyslu na naši velkonákupní
společnost, o níž vyzdvihovali, že zásobuje
na 2 mil. lidí, obyvatelů této republiky,
tedy jednu celou sedminu. To jsou konsumenti, organisovaní
na podkladě družstevním, jehož vrcholnou
organisací jest tato naše velkonákupní
společnost. Velectění pánové,
já se táži, je-li tomu tak, zásobuje-li
tato naše velkonákupna opravdu 2 miliony našich
obyvatelů, sedminu všech obyvatelů našeho
státu, není-li požadavkem primerní slušnosti,
aby, kdož spravují tento stát, kdož chtějí
na bedra konsumentů tohoto státu navalit nová
břemena, vyžádali si také mínění
těchto zamýšlených obětí
své politiky, mínění hospodářské
korporace tak významné, jako jest naše velkonákupna?
S konsumenty v našem státě za této vlády
se vůbec nemluví, těm se prostě sahá
do kapsy. - Interpelovali jsme ohledně cukerní politiky
vládní, jak to přijde, že stát
jest sám členem cukrovarnického kartelu a
že tedy vláda nese odpovědnost za politiku
cukrovarnického kartelu, neslyšeli jsme však
zde ani jednoho zástupce vlády, který by
v této věci parlamentu řekl stanovisko vlády,
když jde o záležitost tak důležitou,
jako jest domněle ohrožená budoucnost našeho
tak elitního vývozního průmyslu, jakým
jest průmysl cukrovarský, když jde o navalení
velkých břemen na státní pokladnu
a na naše konsumenty. Nic takového. Pánové
z cukrovarnického kartelu pokládají svoji
věc za tak jistou, že mluví s vládou
zcela striktně: buďto nám povolíš
toto výpalné, dáš nám co žádáme,
anebo zvýšíme opět cenu cukru. (Výkřiky
posl. Srby.)
Velectění, nevím, dá-li se tato politika
do nekonečna u nás provádět. Nám,
sociálním demokratům, zastupujícím
i četné zaměstnance cukrovarského
průmyslu a odvětví, jež s ním
souvisejí, záleží jistě na rozvoji
našeho národního hospodářství
a také na rozvoji a udržení cukrovarského
průmyslu a rentability našeho řepařství.
(Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)
Avšak právě proto, že nám na
tom záleží, odmítáme tuto sebevražednou
politiku, která nepomůže výrobě,
naopak ještě více v budoucnosti ve svých
důsledcích ji poškodí, která
zavádí u nás nezdravý a nemožný
subvenční systém výroby neschopné
soutěže za hranicemi a která udržuje nebo
chce udržovati naši výrobu jedině umělým,
nesnesitelným zatížením domácího
konsumu.