Předseda (zvoní): K této věci
jsou přihlášeni řečníci,
zahajuji proto rozpravu.
Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta
řečnická stanovena byla 40 minutami.
Jsou proti tomuto mému návrhu námitky? (Nebyly.)
Námitek není, navržená lhůta
je přijata.
Ke slovu jsou přihlášeni řečníci
na straně "proti" pp. posl. inž.
Jung, dr Dérer, Bolen, Zoufalý
a Koudelka.
Dávám slovo prvému řečníku,
p. posl. inž Jungovi.
Posl. inž. Jung (německy): Dámy
a pánové! Plné tři měsíce
byl parlament vyřazen. Pausy jsou v pražském
parlamentarismu patrně věcí nejhlavnější.
Jako první řečník naší
strany především protestuji proti tomuto vyřazování
parlamentu, jež se již stalo typickým. Je jistě
pochopitelno, že používám příležitosti,
abych přednesl tu všecky stížnosti, jež
se nahromadily v době, kdy parlament nezasedal.
Především poukazuji tu na protest, který
přednesl již v sociálně politickém
výboru můj klubovní kol. Krebs, proti
odkládání novelisace zákona o pensijním
pojištění soukromých zaměstnanců,
dále proti tomu, že se nepředkládá
zákon o podpoře přestárlých,
a konečně proti odkládání novelisace
zákona o válečných poškozencích.
Připojuji se k tomuto protestu a zdůrazňuji
jej.
A nyní slovo o sociálním pojištění.
Již po měsíce jest boj o sociální
pojištění střediskem politické
situace. Původní vládní osnova o změně
zákona o sociálním pojištění
z 9. října 1924 byla odmítnuta jednomyslně
všemi socialistickými stranami. Ba i z řad
stran vládních bylo slyšeti hlasy, které
varovaly před určitými ustanoveními
předlohy. Za hlavní důvod všeobecného
odmítnutí bylo označováno navrhované
zavedení parity ve správě nemocenských
pokladen v §§ 37 až 43 novely a zamýšlené
zrušení svazů pokladen v § 19. Podvýbor
soc.-politického výboru zabýval se předlohou
po měsíce a zdálo se, jakoby vládní
strany byly ochotny přijmouti v této důležité
a pro statisíce dělníků rozhodující
osnově stanovisko dělnických stran anebo
jim přece aspoň vyjíti vstříc.
V dnešní schůzi soc.-politického výboru
byla vládní předloha nahrazena novou osnovou.
Ovšem do nynější chvíle máme
před sebou jenom §§ 1 až 15, takže
není možno učiniti si konečný
úsudek o stanovisku vládních stran k otázkám,
o nichž jednají teprve pozdější
paragrafy, totiž o paritě a nemocenských svazech.
Jménem svého klubu musím s veškerou
rozhodností prohlásiti: "My němečtí
národní socialisté budeme velmi rozhodně
potírati každou předlohu, která přináší
zrušení nemocenských svazů a chce zavésti
paritu do správy nemocenských pokladen. (Souhlas
na levici.) Jsme ochotni přidati se k usnesení
druhých socialistických stran, aby byl proti takové
předloze veden nejostřejší boj. Budeme
bojovati v sevřené frontě nejostřejšími
prostředky až do parlamentní obstrukce Kdyby
i tento prostředek selhal, pak jsme pro to, aby všecky
dělnické strany vzdaly se mandátů."
To je prohlášení, jež jsem zde měl
učiniti jménem svého klubu.
A nyní mně dovolte, abych se vyslovil také
o různých jiných otázkách.
Především obracím se proti provádění
zákona na ochranu domácího trhu práce.
Pan kol. Schubert ze svazu zemědělců
vychvaloval kdysi tuto vládní předlohu do
nebes. Směrnice zatím vydané ministerstvem
sociální péče patrně ho poučily,
pak-li vůbec dá se poučiti, o něčem
jiném. Ukazují, že náš názor
byl naprosto správný, že i zde nejde o nic
jiného než o potlačování Němců.
Neboť druhé osoby mezi cizozemci sotva přicházejí
v úvahu. Omezení pobytu v cizině v jednotlivém
případě na tři týdny, v opětovném
případě až na 6 týdnů
znamená, že postižení stávají
se tím pro zaměstnavatele méněcennými.
Uvádím zde jen tyto krátké vývody
a poukazuji v tom směru na interpelaci, kterou jsme podali.
A nyní několik stížností, jež
se týkají pana ministra spravedlnosti. Těší
mne, že je mohu přednésti v jeho přítomnosti.
Jde tu především o neslýchaný
případ korupce, který ovšem spíše
spadá do oboru působnosti ministerstva vnitra a
týká se v první řadě tehdejšího
ministra vnitra Malypetra. Žaloba pro urážku
na cti proti jistému dr Emilu Marguliesovi, projednávaná
14. března t. r. před tiskovým senátem
v Praze, ukázala přímo do nebe volající
případ korupce veřejného života.
Jde o věc, která se odehrála v době
posledních voleb do parlamentu. Tenkráte byl jistému
Marku Ungarovi tehdejším ministrem vnitra Malypetrem
- jde o našeho nynějšího velmi váženého
pana předsedu - přislíbena pro zemědělskou
stranu morální a materielní podpora ve volebním
boji. Dostal 100.000 Kč hotově a kromě toho...
(Posl. Krebs [německy]: Odkud? Z disposičního
fondu?) Tak jest. Z proslulého fondu pro plazy. Kromě
toho bylo mu za tisk kandidátních listin sleveno
28.000 Kč. Naproti tomu je stát ještě
dnes dlužen mé straně částku
11.000 Kč, na niž má ona právo, kterážto
část pochází rovněž z
posledních parlamentních voleb a to proto, že
jsme v brněnském obvodu volebním pro senát
nekandidovali ve všech okresech. Místo aby nám
byla tato částka vyplacena, jest nám špinavě
odpírána. Musili jsme jíti proto až
k správnímu soudu, a ačkoliv tento rozhodl
v náš prospěch, přece nám do
dnešního dne přes mnohonásobné
upomínání tato částka vyplacena
nebyla. (Posl. Krebs [německy]: Ministr vnitra Černý
sám slíbil, že věc urovná! To
je hanba, skandál!) Já sám jsem několikráte
telefonoval s ministerstvem vnitra a byl jsem den ze dne utěšován.
Je nám tedy stát do dnešního dne dlužen
11.000 Kč, kdežto jiným stranám, jež
jsou mu povolnými a dají se potřebovati pro
jakékoliv účely, přímo dává
statisíce. (Výkřiky posl. Krebse.) O
této věci jedná se v našich interpelacích
podaných jak v senátě, tak i ve sněmovně
poslanecké; viděl jsem se však nucena přednésti
ji také ve veřejné schůzi ve sněmovně.
Další kapitolou, která týká se
zvláště ministra spravedlnosti, je přímo
do nebe volající praxe censurní. Chci zde
uvésti jenom dva velmi význačné případy.
V druhém sešitě našeho měsíčníku
"Volk und Gemeinde" bylo v mém článku
"Národní socialismus, jeho postup ve střední
Evropě" zabaveno toto místo: "Již
dávno na sjezdech strany a na lidových schůzích
a také na půdě pražského parlamentu
hlásili jsme se k národnímu avšak také
k sociálnímu státu všech Němců
ve střední Evropě. Toto veřejné
přiznání tvořilo také jádro
politického rozhodnutí v poslední schůzi
našeho vedení. Kdy dosáhneme tohoto cíle,
je nejisto. Váhavci ať zůstanou stranou, materialisté
prohlašují, že prý z toho nic nemají.
My se snažíme a zápasíme, stavíme
a zaséváme símě. Jednou uzraje žeň,
svobodný německý stát se svobodnými
sebevědomými lidmi. Nechť jiní truchlí
po minulosti, druzí nechť připínají
se na špínu a písek v pusté, prázdné
a bezuzdné přítomnosti bez duše. Nám
patří budoucnost! Nevíme, zda pronikneme
se svou myšlenkou dříve nebo později,
zda s otřesy anebo bez nich, avšak to víme,
že ona jednou pronikne, že jednou hakenkrajcléřské
prapory stanou se korouhvemi německé říše."
Toto místo bylo tedy zabaveno. V našem listě
"Der Tag", č. 85 z 1. května t. r., bylo
zabaveno místo: "Ať se zpronevěří
všichni ostatní, my zůstaneme věrni
a musíme zůstati věrni sami sobě,
chceme-li jednou uskutečniti velký cíl svého
hnutí, ten velký cíl, který již
vyznívá také z právě uvedeného
prohlášení, který však ještě
více osvětlí se v onom státoprávním
prohlášení, jež kdysi učinil na
historickém místě v ustavujícím
národním shromáždění Rakouska
náš přítel Knirsch. Dne 21. října
bude tomu deset let. To jest a zůstane směrnicí,
neboť spojuje obě myšlenky našeho světového
názoru, národní a sociální,
v jednu státní myšlenku budoucnosti. Německo
bude národně sociální, nebo nebude
vůbec." Pan censor viděl se nucena zabrániti,
aby se o těchto slovech dověděli čtenáři,
patrně pod tlakem státního hesla "Pravda
vítězí"! Ovšem pravda, jak si ji
představují pánové. (Výkřiky
na levici.) V tomto místě jde o pouhý
poukaz na státoprávní prohlášení,
jež jménem naší strany učinil 21.
října 1918 kol. Knirsch, jež mělo
toto znění: "My národní socialisté
předem odmítáme myšlenku spojiti Rakousko
ve státní svaz se slovanskými státy
vzniklými ze starého Rakouska. (Předsednictví
převzal místopředseda Horák.) V
zájmu národním, sociálním a
kulturním žádáme, aby Rakousko bylo
státoprávně připojeno jako stát
spolkový k německé říši.
Úprava vnějších a obchodních
styků k nově vznikajícím státům
sousedním může se státi jen s hlediska
zájmů veškerého Němectva, musí
tedy býti věcí všech spolkových
států spojených v říši
německé. (Další dvě věty
byly usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 12. června 1928 podle §u 9, lit. m)
jedn. řádu vyloučeny z těsnopisecké
zprávy.)
Toto prohlášení bylo bez závady po celá
léta uveřejňováno až do doby,
kdy nastoupila nynější vláda, tedy do
doby, kdy jsme se stali rovni rovným a když se stal
Němec ministrem spravedlnosti. Je to vlastně samozřejmé,
nebo aspoň mělo by to býti samozřejmým,
poněvadž jde o historickou skutečnost, o událost,
která je nerozlučitelně spojena s dějinami
převratu. "Pravda vítězí",
zní heslo státu. Potom však musí míti
jeho vládci také odvahu slyšeti dějinnou
pravdu. Za německého klerikálního
ministra spravedlnosti je však zabavován dokonce pouhý
poukaz na historickou skutečnost. (Posl. Krebs [německy]:
Tak naše noviny ještě nikdy nevypadaly, jako
v této době! Je to hanba pro Československou
republiku, jak noviny nyní vypadají! - Různé
výkřiky. - Souhlas na levici.) Od té
doby, co se stal ministrem spravedlnosti Mayr-Harting,
nelze kotrmelce censury vůbec již snésti. (Posl.
Simm [německy]: Také mnoho jiných věcí
se zhoršilo!) Tak jest! Ukazuje se tu dolézání
německých vládních stran v plném
světle. (Posl. Simm [německy]: Ještě
nikdy nebylo tolik Němců v žalářích!)
Je to zřejmým příkladem pro smýšlení,
neohebnost páteře a vliv německých
ministrů. Druhý příklad podal nedávno
německý ministr veřejných prací,
když se tázal poníženě ministerské
rady o dovolení, smí-li se státi protektorem
německé slavnosti, a nechal si zakázati od
ministerské rady účast na této slavnosti.
Oba příklady ukazují velmi dobře nízký
podvod ve tvrzení, že nyní jsme rovni mezi
rovnými, a současně ukazují slabost
a poddajnost tohoto německého vládního
kursu. (Posl. Simm [německy]: Na každou sokolskou
slavnost vyrukuje celá vláda!) Ti pánové
se právě neptají, kdežto němečtí
ministři, chtějí-li udělati krok,
žádají poníženě o dovolení.
Mluvím-li o ministerstvu spravedlnosti - je mi líto,
že pan ministr mezi tím utekl - chci v této
souvislosti poukázati na úsudek českého
universitního profesora o rozvratu v justici. Jde o článek
universitního profesora dr Hory uveřejněný
v časopise "Právník". Profesor
Hora kritisuje v něm kurs ve správě justiční
velmi ostře. Především uvádí,
jak jsou dnes soudcové doslova nuceni k tomu, aby jednali
proti svému přesvědčení, a
uvádí doslova: "Uvažme, když soudcové,
kteří byli vychováni v úctě
k zákonům a stále ještě tuto
úctu mají v krvi, dají se strhnouti k porušení
zákonů, jak to bude vypadati s dorostem, který
již při vstupu do soudcovské služby bude
pomalu, avšak s jistým účinkem přejímati
tuto neúctu k zákonům jako jed." Nemám,
co bych přidal k této kritice s české
strany.
Ke zřejmému porušování zákonů,
jež justiční správa přímo
žádá anebo aspoň podporuje, druží
se malicherné šikany administrativních úřadů.
Jako příznačný příklad
toho uvádím zákaz známé přednášky
se světelnými obrazy kol. Wenzla policejním
ředitelstvím v Mor. Ostravě. Tato přednáška
mohla býti bezzávadně konána na mnohých
místech, ovšem když zprvu vždy způsobila
značný rozruch; jenom zmíněný
úřad zakázal ji v Novém Bohumíně
se směšným odůvodněním,
že strana není oprávněna takovou přednášku
pořádati. Poněvadž toto odůvodnění...
(Posl. Krebs [německy]: Jen kdyby to odůvodněni
nebylo tak hloupě!) Ano, nahlédli, že jsou
hlupáci a dali k tomu druhé odůvodnění.
Poněvadž toto odůvodnění bylo
zřejmě otřelé, bylo přibráno
ještě ohrožení pořádku a
pokoje. Toto ohrožení způsobuje, jak vím
z vlastní zkušenosti, v Novém Bohumíně
obyčejně jenom několik českých
železničářů, kteří
tam byli přeloženi zřejmě jen za tímto
účelem. Pokoušeli se několikráte
také mne rušiti. Poněvadž však jim
jednou takový pokus rušení přišel
trochu draho, mám od těch pánů pokoj,
což ovšem administrativním úřadům
nebrání, aby se jich příležitostně
nedovolávaly jako pomocníků. Naše místní
organisace podala rekurs k zemské politické správě
v Opavě. (Posl. Krebs [německy]: Existuje ještě
vůbec?) Prozatím ano. Nevíme však,
jak dlouho, to nevědí ani pánové z
vládních stran. Tato zemská správa
politická samozřejmě zamítla odvolání
proti zákazu. Z tohoto příkladu můžeme
viděti, jakým svobodám těší
se němečtí občané ve znamení
hesla "rovni mezi rovnými". Čech může
nerušeně křičeti, může dělati
vše možné, Němec nesmí uspořádati
ani přednášku. Avšak všelijaké
kousky nedovolují si jenom nižší správní
úřady.
Nejvyšší úřady předcházejí
špatným příkladem. To vysvítá
z postupu ministerstva veř. prací a ministerstva
soc. péče proti pražskému soukromému
ústavu pro hluchoněmé na Smíchově.
Přečtu o tom dopis vrch. ředitelství
tohoto ústavu, zaslaný našemu klubu. Osvětluje
velmi jasně tento skandál, jinak nelze tohoto postupu
nazvati.
Dopis zní: "Pražský soukromý ústav
pro hluchoněmé na Smíchově, založený
r. 1786, vystavěl bez pomoci úřadů
státních a zemských, pouze z příspěvků,
nadací a odkazů dobrodinců účelnou
budovu, obklopenou velikou zahradou. V ní bylo ubytováno
160 chudých hluchoněmých dětí,
jimž se dostávalo vychování a vzdělání
bez ohledu na náboženství, národnost
nebo politickou příslušnost rodičů.
Tato budova byla - jako jediná ze všech dobročinných
ústavů - r. 1919 částečně,
r. 1921 úplně zabrána vládou pro statistický
úřad. Náhradou byl vrchnímu ředitelství
nabídnut Schönbornský zámek v Dolní
Lukavici u Plzně s ujištěním, že
zábor bude v krátké době zrušen.
Ředitelství protestovalo a poukazovalo na to, že
zámek v Dolní Lukavici se naprosto nehodí
za ústav pro hluchoněmé. Pro výchovu
hluchoněmých je totiž přímo nepostradatelným
velkoměsto se svými musey, sbírkami, krámy,
výlohami, s dílnami, historickými pamětihodnostmi,
jakož i hlavně pro snadnou přístupnost
klinik pro nemoci ušní a dětské. Na
tyto odůvodněné a oprávněné
námitky nebyl vzat zřetel, takže vrch. ředitelství,
hledíc k dobru svěřených chovanců,
bylo nuceno přijmouti ve St. Dejvicích provisorní
budovu nabízenou jako náhradu. To se stalo v důvěře
ve slib daný vládou, že zábor bude ve
dvou letech zrušen. Bohužel, není možno
poskytnouti byt a vychování ve St. Dejvicích
více než 20 dětem. Již 16. srpna 1923
uznalo ministerstvo sociální péče
výnosem č. 7709/23 uvedené námitky
ředitelství v plné míře a požádalo
ministerstvo veřejných prací, aby byl zábor
zrušen a budova co nejdříve odevzdána
svému původnímu určení.
Statistický úřad vyrozuměl 28. srpna
1923, čj. 5709/pres. 23, ministerstvo veř. prací,
že budova podle plánů postavená jako
ústav vychovávací, naprosto neodpovídá
jeho nynějšímu účelu, tím
méně, když statistický úřad
potřebuje zvláštní místnosti,
strojovnu, velké skladiště, místnost
pro počítací stroje, a navrhoval v souhlasu
se státní statistickou radou, aby co možná
nejdříve byla postavena nová budova.
Tato odůvodněná žádost byla častěji
opakována. Veškeré ministerské výnosy,
stejně jako prosby a intervence u pana presidenta, u různých
ministerstev a u zemského správního výboru
zůstaly bez úspěchu a vrchní ředitelství
vzdalo se již naděje, že zase dostane zabraný
dům zpět, a domnívalo se již, že
právo na soukromé vlastnictví v Československé
republice neplatí. Teprve do rozpočtu na letošní
rok byl zařazen obnos 50.000 Kč na přípravné
práce k novostavbě pro statistický úřad
a ředitelství očekávalo vrácení
budovy. (Výkřiky na levici.) Avšak nová
rána zničila veškeré naděje.
Statistický úřad, který ve svých
podáních neustále poukazoval na to, že
příští sčítání
lidu nelze provésti v zabavené budově, sdělil
vrchnímu ředitelství, že podle sdělení
ministerstva veř. prací z 13. ledna 1928, čj.
56.827 z r. 1927, nelze do r. 1930 počítati s výstavbou
nové budovy."
To je vylíčení věci. Tak tedy se jedná
s dobročinným ústavem. Není ovšem
divu, že s jinými ústavy jedná se ještě
hůře. (Posl. Krebs [německy]: Německý
ústav pro hluchoněmě v Litoměřicích
se 102 dětmi dostává 2000 Kč ročně
subvence!) To je příznačný případ,
snad bude jednou podpora snížena na 200 Kč.
O způsobu, jak se provádí pozemková
reforma, kterou president Masaryk chválil jako největší
sociální čin, učinil již jednou
kol. Krebs ve sněmovně velmi význačný
projev. Nechci se zabývati přímo s čachrováním
se zbytkovými statky, chci se však zabývati
s jeho účinky. V Sádku, obci ve Slezsku,
byli dva dělníci připraveni o svá
místa, která jim pozemkový úřad
výslovně zajistil na jednom ze dvou zbytkových
statků vzniklých záborem bellegardského
velkostatku, a to tím, že nový držitel
převzal statek teprve v pozdější době
a přivedl s sebou své vlastní dělníky.
Poněvadž prošla lhůta k námitkám,
byli postižení se svými nároky odmítnuti.
Jde o manžele jménem Biefelovi. Muž je válečným
invalidou, manželé mají dvě děti.
Veškeré námahy obou u státního
pozemkového úřadu, jakož i u politické
okresní správy v Bruntále zůstaly
bez úspěchu. Případ má potud
pikantní příchuť, že jmenovaní
jsou členy křesťansko-sociální
strany, tedy strany vládní, kdežto vlastním
držitelem zbytkového statku, který je vyhodil
na dlažbu, jest česko-klerikální družstvo,
v jehož čele stojí posl. páter Rýpar.
Tedy čeští klerikálové vyhodili
na dlažbu příslušníka jim blízké
německé křesťansko-sociální
strany, a křesťanští sociálové
němečtí neměli odvahy ujmouti se vlastního
příslušníka, aby neohrozili spojenectví
s českými klerikály.
Nutno říci také něco o vojenské
správě. Především chtěl
bych požádati o vysvětlení, jaké
úmysly jsou s konáním manévrů
v krajinách sousedících s Německou
říší. Před nedávnem konal
generální štáb cestu v krajině
hanušovické a v důsledku toho mají se
prováděti na podzim větší manévry
v krajině Mor. Staré Město, Kolštýn
a Wiesenberg. Při tom má skupina wiesenberská
útočiti proti St. Moravskému Městu
na skupinu, která se tam nalézá v obraně.
Zřejmě jde tu tedy o cvičení, při
nichž je německá říše předpokládána
jako nepřítel. Není to první případ
a je velmi podivuhodné, že při všech manévrech
se vždy počítá s německou říší
jako nepřítelem, kdežto... (Posl. dr Schollich
[německy]: Projevy Špačkovy!) K tomu se
ještě vrátím.
Naproti tomu nikdy se nekonají cvičení proti
Polsku nebo Rumunsku, které přece také hraničí
s Československem. Z toho vidíme, že slova,
jichž kdysi užil posl. Špaček jako
zpravodaj ke dvěma branným předlohám
ve sněmovně, že jedinými nepřáteli,
kteří přicházejí v úvahu,
jsou Německo a Maďarsko, jsou odrazem názorů
vojenské správy. Je nyní otázka, jak
se takové názory rýmují se stálým
ujišťováním ministra zahraničí,
že nemyslí na nic jiného, než aby byl
zajištěn mír a aby styky a vztahy k Německé
říši byly přátelské.
Chci tu pojednati také krátce o neuvěřitelném
případu poškození člověka,
který koná svoji vojenskou službu. Oznámil
jsem to panu ministrovi národní obrany v podrobném
podání. Jde o jistého inženýra
Otto Olbricha, který má své bydliště
od r. 1914 ve Vídni a vzhledem k svému živobytí
ucházel se o rakouské státní občanství.
Příslušné vojenské úřady
ho při nastoupení služby výslovně
ujistily, že bude 17. března t. r. propuštěn,
jeho propuštění bylo již uvedeno dokonce
v rozkaze. Nato přijal místo a musel se zavázati
k pokutě 10.000 Kč pro případ, že
místa nenastoupí. Těsně před
17. březnem bylo mu sděleno, že nebude propuštěn
r. 1928, nýbrž teprve r. 1929. (Německé
výkřiky na levici: Slyšte! Slyšte!) Ten
člověk nejen že ztratil své místo,
nýbrž byl připraven i o 10.000 Kč, jediný
svůj majetek a dnes jest následkem postupu vojenské
správy a jejich orgánů žebrákem.
(Výkřiky na levici.) Hospodaří-li
takovým způsobem vojsko, pak je pochopitelné,
že si nezíská naprosto žádné
náklonnosti těch, kteří jsou nuceni
přicházeti s ním do styku. (Posl. Krebs
[německy]: Znám četné případy,
kdy u vojska onemocněli lidé, kteří
se dostali do bídy a bídně hladovějí!
Vojenská správa se o takové lidi vůbec
nestará!) O takových případech
promluvím také ještě podrobně
při jiné příležitosti.
Nutno říci také slovo k vydíracím
metodám při verbování pro Červený
Kříž. Kol. Krebs nedávno v interpelaci
pojednal o takové záležitosti, zasahující
do oboru pražského poštovního ředitelství.
Věc má se takto: Dne 16. prosince 1927 byla v úředním
listu č. 42 obsažena výzva k získávání
členů, v níž se přednostům
úřadů ukládalo, aby všecko pro
získání členů učinili.
Příslušná slova zní: "Je
přímo příkazem povinnosti přistoupiti
k Československému Červenému Kříži."
Můžeme si potom živě představiti,
jaký tlak byl na zaměstnance vykonáván.
Když již mluvím o řadě správních
odvětví, nemohu opomenouti také ministerstva
železnic. Především bych chtěl
poukázati na to, že při různých
příležitostech, mezi jiným i při
projednávání státního rozpočtu
ve výboru a ve sněmovně, byl nejenom od nás
právem kritisován jazykový šovinismus
státní správy železniční,
nýbrž, že i dokonce panu posl. Windirschovi,
který přece je doslova plný oddanosti, byly
tyto metody přílišné, a on žádal
ministra železnic, aby přece považoval řeč
za prostředek dorozumívací, což mimochodem
řečeno by mělo býti při dopravním
prostředku samozřejmým. Zde ovšem se
mluví k hluchým uším. Železniční
provoz byl učiněn jenom proto podnikem hospodářským,
aby bylo možno vyhnouti se beztoho již nedostatečným
předpisům jazykového zákona. To byl
jediný účel jednání a kdo to
ještě dnes nevidí, ten patří
k onomu druhu bezstarostných Středoevropanů,
kteří mohou býti ode všech ostatních
vždy lákáni na vějičku. Že
to často vede přímo ke směšnostem,
to nehraje na českém globu nejmenší
role. Tak na příklad na hraničním
nádraží v Břeclavě a v Bohumíně
jsou všechny nápisy v řeči české
a francouzské. V Břeclavě není viděti
ani jednoho německého slova. V Bohumíně
byly ovšem u pokladen opatřeny také německé
nápisy, aby Němci, jichž je 99% ze všech
cestujících, aspoň viděli, kde se
svých peněz zbaví. Ale ani v čistě
německém území to nejde jinak. (Předsednictví
se ujal předseda Malypetr.) Všechny nápisy
ve vozech na tratích v Chebsku a v západ. Slezsku
na př... (Posl. Geyer [německy]: Také
ve vozech motorových!) Ano, ani motorové vozy
v Jáchymově, v Ostrově atd. nemají
jediného německého slova. Sem také
patří čistě české jízdní
řády, které vydala státní železniční
správa ředitelstvím společnosti německých
říšských drah. Podali jsme o tom interpelaci,
a ta byla ministrem železnic zodpověděna. Musíme
však k tomu říci, že nás tato odpověď
naprosto neuspokojila. (Posl. Knirsch [německy]: Úvod
je přímo drzostí!) Jako obyčejně
při všech odpovědích, jichž se
nám dostalo. Tvrdí se tu vždy, že prý
se Čechům ve starém Rakousku také
nevycházelo vstříc v oboru jazykovém.
Tvrdím z vlastní zkušenosti, že přes
německou služební řeč, která
byla tehdy stanovena, bylo tomu naopak. Již před lety
jsem podal ve sněmovně pro toto tvrzení důkazy.
Týkaly se zkoušek železničních
zaměstnanců v dílnách krnovských
r. 1899 a tyto zkoušky konaly se v řeči české.
Dnes mám v ruce výkaz o tom, jak státní
železniční správa ve starém Rakousku
vycházela vstříc českým obcím,
pokud šlo o označení stanic a o nápisy,
zcela jinak, než se děje dnes. Ostatně: Povznesení
dopravy! Známé heslo, které stále
a stále slyšíme od funkcionářů
ministerstva železnic. V tom směru zbývá
ovšem mnoho nedostatků. Můžeme jenom popatřiti
na přeplněné vlaky v neděli a ve svátek
a pochopíme, že každý, kdo k tomu má
příležitost, dá přednost jinému
dopravnímu prostředku. Zažil jsem to sám
o svatodušním pondělí ve Frývaldově,
s jakou bezmeznou lehkomyslností koná se služba
za nynějšího systému a jak málo
ohledů bere se na cestující. V hrozné
tlačenici muselo se mnoho lidí mačkati mezi
sedadly, na chodbách a ba i na místech, o nichž
se mlčí. (Výkřiky posl. Krebse.)
Já sám za této cesty seděl jsem
prosím za prominutí, řeknu-li to upřímně
na poklopu záchodu. Bylo to jediné volné
místo k sezení a kdybych ho nebyl měl, nebyl
bych mohl jeti s sebou. (Posl. Krebs [německy]: Komercialisace
železnic!) Tak jest. Začíná se s
ní právě na nepravém místě.
(Různé výkřiky na levici.) O
bludných cestách obchodní politiky, o níž
nedávno český list zcela správně
tvrdil, že se v přítomné době
nachází ve stadiu impotence a stagnace, bude při
jiné příležitosti nutno promluviti podrobně.
Nechci opominouti příležitosti, abych se nezabýval
také poměry v zemi Hlučínské.
Výjimečný stav, který tam dosud byl,
jistě nyní skončí. Jiná je
ovšem otázka, zda to znamená také konec
s oním stavem zavedeného systému. Obyvatelstvo
tohoto území má býti kroceno všemi
prostředky přímo orientálního
pašovství. Ačkoliv parlamentní volby
r. 1925 ukázaly, a od té doby všechny volby
do obcí znovu potvrdily, že převážná
většina obyvatelstva jest smýšlení
německého, není v celém území
ani jediná německá škola. Německá
křesťansko-sociální strana má
tam přímo monopolní postavení. Ačkoliv
je stranou vládní, nedovedla dosud způsobiti
obrat v těchto věcech. Jeden z jejích členů,
pan Slany, shromáždil sice všecky hlasy v parlamentě
a v tisku o Hlučínsku, sbírku, která
je velmi poučná, avšak o skutečné
činnosti této vládní strany pro zemi
Hlučínskou, která se jí svěřila,
není stopy.
A nyní něco o bolestech všech samosprávných
těles. Zákon o finančním hospodářství
samosprávných těles ukazuje již ve všech
obcích a okresech katastrofální účinky,
jež jsme předvídali. Příčina
jejich je v tom, že stát odňal obcím
příjmy, jež jim dosud přiznával,
a obmezení výše přirážkové,
ale také v nesmírných nedoplatcích
z přídělů přirážek
k přímým daním státním.
Časopisy "Verbandsnachrichten der deutschen Selbstverwaltungskörper"
přinesly jednou o tom podrobný výkaz, který
mluví za svazky, a kromě toho v každém
čísle přinášejí další
takové zprávy. Z nich je viděti, že
jednu z příčin finanční nouze
obcí a okresů nutno hledati také v poměrech
u berních správ. Dnes na příklad žádné
samosprávné těleso nemá možnosti
zjistiti, třeba jen poněkud přesně,
základnu pro vypsání přirážek.
V tomto směru je nezbytně nutna změna a tou
by se mělo zabývati velmi vážně
ministerstvo financí i v době dovolené pana
ministra financí, místo aby stále jenom poukazovalo
na domnělé nehospodářství samosprávných
těles Výkaz o požadavcích z dotačního
fondu a o přídělech z něho dokazuje
velmi jasně neudržitelnost nynějšího
zákona. K tomu jenom několik příkladů:
Teplice: Požadavek z dotačního fondu 5,177.825,
na to poskytnuto zálohou 250.000 Kč. (Posl. Krebs
[německy]: Ani ne plat jednoho úředníka!)
Tak jest! Výlohy 2,372.705, záloha 120.000 Kč,
Trnovany 3,438.740, na to poskytnuto 120.000 Kč, Děčín
1,653.190, a na to poskytnuto 100.000 Kč, Podmokly 5,102.846,
na to poskytnuto 200.000 Kč atd. Z těchto směšných
příspěvků vidíme, s jakými
podvodnými údaji se svého času při
projednávání této vládní
předlohy pracovalo. (Posl. Geyer [německy]: Nejdůležitější
věcí jsou však nové vzorné předpisy,
které tytéž příjmy podrobují
novému zdanění! - Posl. Heeger [německy]:
Jenom s tím rozdílem, že bohatým dává
a chudým bere!) To je vůbec známkou toho
systému. Že ten zákon je neudržitelný,
přiznávají dnes již vlastní jeho
otcové. Je naléhavě nutno jej změniti,
a to ještě před sestavením rozpočtů
obecních a okresních pro r. 1929. Touto otázkou
zabýval se již velký počet obecních
zastupitelstev. Usnesení, které bylo přijato
ve schůzi svazu starostů obecních a městských
pro politický okres bruntálský, shrnuje nutné
změny takto: 1. zvýšení hranice pro
obecní přirážky na 300 až 400%;
2. přímý příděl podílu
z daně obratové ve dřívějším
rozsahu; 3. přímý příděl
podílu z osobní daně z příjmu;
4. přímý příděl podílu
ze státní daně nápojové; 5.
přesunutí pětiny ošetřovacích
výloh ve smyslu §u 21 zákona č. 77 na
země; 6. umožnění levného úvěru
za snížený úrok pro investiční
účely při sociálních ústavech
a 7. osvobození obecních podniků od daně
výdělkové a přiznání
jejich všeobecné prospěšnosti. Poznamenávám
k tomu, že jsme tyto požadavky zpracovali také
v interpelaci mého klubu.
A nyní něco o správní reformě.
Hádání o tom, kdy nastane její účinnost,
není ještě skončeno, avšak ukazují
se již její účinky. Okresy se zrušují,
školní okresy se spojují, celá řada
okresů obrací se již proti zamýšlenému
zrušení a žádá, aby v nich byly
zřízeny administrativní úřady
první instance. To není jenom u německých,
nýbrž i v českých okresech. Český
list a také "Svaz československých měst"
vyslovily se proti větším správním
jednotkám a postavily se proti tomu, aby se menším
městům, které byly dosud sídlem okresního
zastupitelstva, toto odebralo. Odůvodnění
tohoto stanoviska, které i my sdílíme, je
v tom, že zrušení malých správních
okresů neznamená žádné úspory,
ježto větší správní obvody
vyžadují silnější obsazení
úřadů a větší výlohy
cestovní. Nejzřejmější závada
těchto velkých obvodů však je v jejich
nepřehlednosti a v poškozování obyvatelstva
dalekými cestami do sídla správných
úřadů.