To jest několik příkladů z obsahem
bohatého díla "Katechismus der Sudetendeutschen".
Jest to kniha, která vyšla v Čechách,
vydaná profesorem Gierachem společně s několika
jinými, jež líčí kulturní
výkon našeho národa v těchto zemích.
Nazývá se "Katechismus der Sudetendeutschen".
To se censorovi nehodí. Pryč s tím, neexistuje
žádný "Katechismus der Sudentendeutschen",
ačkoliv tuto knihu lze všude dostati. (Posl. dr
Gáti [německy]: O tom byste musil vlastně
promluviti jednou s Mayr-Hartingem!) To jest právě
nejkrásnější, že máme německého
ministra spravedlnosti! Od té doby cítíme,
že se nám daří lépe, každého
dne je nám lépe - Coué! každého
dne hůře, rozsudky jsou stále ukrutnější.
Naši lidé nesměji ani, přejdou-li přes
hranice, říci: "V Německé říši
jest překrásně!" Vrátí-li
se, jsou za to zavřeni na půl roku do vězení.
Dále jest zabaveno: "Od versaillského založení
státu, pro německý lid, zvláště
však u nás, všude osudného a nešťastného,
musili Němci, z nichž se stala nouzová sudetsko-německá
pospolitost, prodělávati nejtěžší
existenční boj proti českému národu,
toužícímu po expansi, a proti novým
držitelům moci v "historických zemích
české koruny", k nimž náleží
ještě části Maďarska a Haliče,
kousek Rakouska a také - jistě na vzdory - kousíček
německé říše. Němci jsou
zde oloupeni o veškeré mocenské prostředky,
veškerý mocenský a správní aparát
jest takřka výhradně v rukou Čechů,
kteří horečným spěchem pracují
ke svému cíli od založení státu:
vybudovati národní stát jedině s jejich
panstvím, z jeho obličeje mají zmizeti ostatní
národy. Úkol, který si vytýčili,
není zajisté nepatrný, neboť v národnostním
státě bydlí vedle celkem 6 1/2
milionu Čechů, kteří přes neobmezené
panství činí jen 44% veškerého
obyvatelstva ve státě, tedy ve skutečnosti
menšinu proti 56 % menšinových národů,
ještě 3 1/2
milionu Němců, dále Slováci, Maďaři,
Poláci, Rumuni, Rusíni a Židi. Přes
to jejich práce, poháněná nejbezohlednější
energií, vykazuje tak velké pokroky, že se
ztráty jiných národů stávají
stále většími a nenapravitelnějšími.
Nezasvěcení pochopí tyto zdánlivě
nevysvětlitelné výsledky, vidí-li
nejrafinovaněji vymyšlené volební zákony
a mnoho jiných zvláštností těchto
zemí, ležících v srdci Evropy, tohoto
rozervaného Balkánu, sahajícího nyní
až k Sasku."
"Jazykové zákony a nařízení
rdousící německý jazyk, vytlačují
tento jazyk, jemuž ještě dnes relativně
ze všech zde vyskytujících se jazyků
rozumí většina státního obyvatelstva,
ve prospěch české státní řeči
ve všech oborech veřejného, ba dokonce i soukromého
života; jsou vyhlazovány nejen veřejné
německé názvy, uliční tabulky,
místní názvy, vynucují se dokonce
české a dvojjazyčné nápisy
- i proti právu a zákonu - jídelní
lístky atd. atd. Nejvyšší správní
soud, jak se zdá, chce učiniti aspoň z části
nápravu. Nejhorší byla a jsou přímá
tažení proti německé kulturní
a hospodářské državě. Čtyři
až pět tisíc zrušených německých
škol a školních tříd, vysoká
škola, střední školy a obecné školy
osvětlují křiklavě ničící
dílo, které jest zde pácháno na německé
kultuře. Pod jménem "pozemkové reformy"
zabírají a vyvlastňují se celé
německé pozemkové državy a odevzdávají
se do rukou národních nepřátel, kdežto
němečtí uchazeči o vyvlastněnou
půdu nedostávají nic, při čemž
příslušné tajné výnosy
všemocného pozemkového úřadu
- ovšem také bez Němců - vykonávají
svůj úkol pro toto soustavné pronikání
a dobývání německého jazykového
území. Neuznání znehodnocenných
válečných půjček a dávka
z majetku, kteréžto obě akce částečně
zničily vysoké miliardové hodnoty německého
národního majetku, částečně
je převedly do českých rukou, jsou dalšími
náhrobky na cestě ničení německého
kulturního a hospodářského života."
"V těchto úzce vytýčených
hranicích není ovšem možno více,
než aby čtenář jen vytušil z několika
příkladů tragedii, která se odehrává
v srdci Evropy."
To všechno bylo zabaveno a ovšem i konec. [Další
věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 22. března 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu
vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz
str. 75 této těsnopisecké zprávy.]
To jest vědecký článek. Nyní
vám chci ještě říci, co vše
lze zabavovati o vnitřní politice. Víte,
že různí muži ve vládě a
také muži mimo vládu chtěli se zmocniti
moci, že si zahrávali s myšlenkou oktroje, státního
převratu. Jsou zahrnuti ve článku s nadpisem
"Bahenní květy". Předně
Gajda; proti němu dalo by se říci mnoho,
proti tomu nedalo by se nic namítati. Pak Beneš;
o tom smí se již říci méně,
ten je dnes ještě nedotknutelný; a konečně
dr Kramář a ještě několik
jiných bývalých ministrů - snad je
myšlen Stříbrný nebo někdo
jiný. A tu se praví: "To vše se děje
před očima veřejnosti, a dojde-li pak k přelíčení,
čteme prostě, je-li napaden Beneš, lakonickou
zprávičku: "Dr Beneš odjel do ciziny,
nejprve do Ženevy, pak bude jednati také v Londýně
a v Paříži." To zůstalo, pravděpodobně,
poněvadž v tom byl také Gajda. Logický
závěr, který z toho má býti
vyvozen, že to je bahno, poněvadž jest to nadepsáno
"Bahenní květy", byl zabaven. Zabavené
místo zní: [Citát byl usnesením
předsednictva posl. sněmovny ze dne 22. března
1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučen
z těsnopisecké zprávy. Viz str. 75 této
těsnopisecké zprávy.]
Ale kdy k němu dojde? Přijde, až bude pozdě.
V to doufáme a v to důvěřujeme, tak
jako jsme si myslili, že přijdou-li Němci do
vlády, nastane pořádek a že snad tyto
korupční aféry atd. budou jednou vysvětleny,
že budou vytaženy všechny ty sensace, které
se během let utajovaly pod povrchem. Kdybych byl Mayr-Hartingem
jako ministrem spravedlnosti, ohnul bych si Čechy, kteří
podváděli, kradli nebo jinak něco udělali,
co jest proti trestnímu zákonu. Místo toho
však vidíme, že na př. Dubický
u soudu vyhrál, vidíme, že Stránský
vyhrává proti Stříbrnému,
vidíme, že je-li Němec obžalován
z velezrady, jest odsouzen na šest let, a vidíme,
že zapravdu se dává tomu, kdo patří
k většině Před několika dny se
bavili dva kolegové, vlastně bývalý
kolega s jedním kolegou, který jím ještě
jest. Tu řekl jeden: "Ty nesmíš mnoho
mluvit, nemáš imunitu." Druhý mu řekl:
"Ty také nemáš imunitu, neboť tvoje
imunita sahá jen tak daleko, dokud nic nemluvíš,
neboť patříš k oposici." A tak je
tomu skutečně. (Souhlas a potlesk poslanců
něm. strany národní.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Elstner. Dávám mu slovo.
Posl. Elstner (německy): Klub komunistických
poslanců při poradách o státním
rozpočtu ve výborech a v plenu vždy použil
příležitosti, aby odhalil třídní
ráz státního rozpočtu, aby ukázal
jej jako souhrn kapitalistického úsilí o
konsolidaci na útraty dělníků za pomoci
zástupců vládnoucí třídy.
Jak správnou jest tato kritika, prokazuje se mimo to ještě
závěrečným účtem, jejž
máme nyní před sebou, závěrečným
účtem, jenž jako takový jest přímo
rozvahou třídního rázu celého
rozpočtu. Stačí, přihlédneme-li
jen k oběma zvláštním známkám,
jednak k opatřování peněz, jednak
k jejich užití, a každému jednotlivému
dělníku bude jasno, že jde o vysloveně
třídní dílo buržoasie, majetných
tříd, panujících v tomto státě.
Pokud jde o opatřování peněz, jest
i z tohoto závěrečného účtu
zřejmo, že převážná většina
musí býti opatřena od chudého a méně
majetného obyvatelstva a na druhé straně
že se těchto peněz v převážné
většině užívá pro vládnoucí
v tomto státě. Při tom máme na mysli
zvláště ohromné výdaje ministerstva
národní obrany, že se miliardy cpou do tlamy
molocha militarismu, aby se tak vytvořily předpoklady
stavu, kde znovu půjde o to, přivoditi vraždění,
učiniti válečná opatření
atd. Připomeňme si při této příležitosti
i ministerstvo vnitra a s tímto ministerstvem spojená
pronásledování, politická týrání
a persekuce dělnictva. Ale zcela zvláště
poukazuji na ministerstvo spravedlnosti, na soudnictví
a zařízení s ním spojená, která
vesměs jsou prostředkem v rukou panující
třídy ku potlačení třídy
dělnické.
Něco zvláštního mne nutí, abych
se ujal slova, a to nehorázná censurní a
konfiskační praxe, která se vytvořila
právě v nynější a minulé
době, kdy správu ministerstva spravedlnosti vede
ministr spravedlnosti pan Mayr-Harting. Vezmeme-li do ruky
jen liberecký časopis "Vorwärts"
ze dne 18. t. m., číslo věnované vzpomínce
na březnové padlé, neuvidíme v tomto
čísle nic jiného než jednu bílou
skvrnu vedle druhé. Liberecký státní
zástupce se pokusil svou červenou tužkou sprovoditi
se světa dějiny revoluce z minulého století
a revoluce ruské. Jsem nucen zaujmouti stanovisko proti
této nehorázné provokaci veškerého
dělnictva a náležitě zde zaznamenati
hanbu censurní praxe. Nejen v časopisech dělníků,
nejen v tisku komunistické strany se věnují
vzpomínky velké revoluci z r. 1848, jakož i
pařížské komuně atd., skorem
ve všech časopisech nacházíme rovněž
některé poznámky o faktech, které
se jednou v dějinách udály, totiž o
revolucích v minulém století. Jen libereckému
censorovi zůstává vyhrazeno opravovati dějiny
podle svého mínění, škrtati revoluce
z dějin, poněvadž tím, že bychom
si na ně vzpomínali, mohl by býti otřesen
pevně vybudovaný český stát.
Musí opravdu býti zle s panujícími
zvláště v československém státě,
trpí-li, aby jejich censoři, jejich státní
zástupci ve své omezenosti, ba přímo
ve své ohromné hlouposti docházeli k tomu,
že z dějin škrtají revoluce a že
pamětní dny sprovozují se světa. (Výkřiky
na levici.) Jsem tudíž nucen zabývati se
jednotlivými zabavenými místy a předčítati
je zde, abych zřetelně ukázal nesmyslnost
zabavovací praxe. Jak jsem se již zmínil, březnové
pamětní číslo libereckého časopisu
"Vorwärts" ze dne 18. t. m. s nadpisem "Březnové
bouře" velice opatrně vybírajíc
ze spisů našeho největšího revolucionáře,
věnovalo vzpomínku velké revoluci z roku
1848, pařížské komuně atd. Především
škrtl státní zástupce dopis nebo lépe
řečeno kritiku o rázu pařížské
komuny, pocházející od Bedřicha Engelse.
Uvádím (čte):
"Viděli jste někdy revoluci, pánové?
Revoluce jest zajisté nejvyšší autoritou,
která existuje, činem, jímž jedna část
obyvatelstva vnucuje svou vůli druhé části
puškami, bodáky a děly, což vše jsou
velice autoritativní prostředky. A strana, která
zvítězila, musí své panování
udržeti strachem, jejž její zbraně vzbuzují
v reakcionářích. A kdyby pařížská
komuna nebyla užila autority ozbrojeného lidu proti
buržoasii, byla by se udržela déle než jeden
den? Nemůžeme ji naopak haniti, že užila
této autority příliš málo? Tedy:
Buď - anebo. Buďto protivníci autority sami nevědí,
co praví, a v tomto případě působí
jen zmatek, nebo oni to vědí a v tomto případě
zrazují věc proletariátu. V obou případech
slouží jen reakci."
Ale to nestačí. Dvě věty našeho
velkého vůdce, soudruha Lenina, k ruské revoluci
v r. 1917 rovněž upadly v nemilost pana státního
zástupce. Uvádím (čte):
"Konec carského panování. Naše
revoluce jest měšťácká, proto musejí
dělníci podporovati buržoasii - praví
ničemní politikové z tábora likvidátorů.
Naše revoluce jest měšťácká,
pravíme my, marxisté, proto musejí dělníci
otevříti oči lidu nad podvodem měšťáckých
politiků, mu sejí jej naučiti, aby se nespoléhal
na slova, aby se spoléhal jen na vlastní síly,
na vlastní organisaci, na vlastní semknutí,
na vlastní ozbrojení."
Ale ani na tom ještě ne dosti. Pokoušejí
se sprovoditi se světa i Karla Marxe, jenž jako Lenin
vniknul do srdcí proletariátu a v nich zdomácněl.
Červenou tužkou libereckého státního
zástupce má býti prostě škrtnut
z dějin proletářského třídního
boje. Byl zabaven dopis Karla Marxe Kugelmannovi. Tento dopis
má nadpis: "Povstání pařížské
v roce 1871" a zní (čte):
"Pročteš-li poslední kapitolu mého
ťOsmnáctého brumaireaŤ, nalezneš,
že jako nejbližší pokus francouzské
revoluce předpokládán nikoliv přenášeti
jako dosud byrokraticko-vojenský aparát z jedné
ruky do druhé, nýbrž jej zlomiti; a to jest
předpokladem každé skutečné lidové
revoluce na pevnině. To jest také pokus našich
bohatýrských pařížských
straníků. Jaká pružnost, jaká
historická iniciativa, jaká obětavost jest
v těchto Pařížanech! Po šestiměsíčním
hladovění a zničeni vnitřní
zradou ještě více než cizím nepřítelem
povstávají pod pruskými bodáky, jako
kdyby nikdy nebylo války mezi Francií a Německem
a jakoby nepřítel ještě nestál
před branami Paříže! Dějiny neznají
podobného příkladu takové velikosti!...
Toto zbabělé pařížské
povstání... jest nejslavnějším
činem naší strany od červnového
povstání. Boj dělnické třídy
s třídou kapitalistickou a jejím státem
vstoupil prostřednictvím Pařížanů
do nového období. Nechť se věc bezprostředně
ukončila jakkoliv, přece jest získáno
nové východisko, velice důležité
pro dějiny světa."
Ještě více. Článek Rosy Luxemburgové,
uveřejněný dne 18. března 1912 ještě
ve Vilémově Německu, jenž bez závady
vyšel tiskem ve zpátečnické německé
říši, nachází zde v československém
státě státního zástupce, (Výkřiky
na levici.) censora, jenž jej škrtá, aby
tak odňal dělníkům všelikou vzpomínku
nebo vylíčení dějinného významu
pařížské komuny. Uvádím
tento článek: "Březnové bouře",
od Rosy Luxemburgové. Vyšlo v časopise "Gleichheit"
dne 18. března 1912 (čte):
"Když někdy proletáři ve zmatku
denní politiky ztratí měřítko
velkých a malých věcí, když někdy
umdlí v prachu pusté cesty života a měli
by na chvíli zoufati nad svou silou, jest jistý
prostředek, jenž překoná tuto náladu,
a to jest pohled na kus jejich dějinné cesty, jejž
urazili, na kteréžto cestě jako veliké
mezníky stojí nejdůležitější
revoluční pochody ve zbrani proletariátu.
Dělnická třída má také
všechnu příčinu nestále věnovati
vážnou pozornost svým dějinným
vzpomínkám. Ony jsou přece pro nás
velkou učebnicí, jež nám dává
pokyny pro další postup, z nichž se učíme
vyhýbati se sta rým chybám a bořiti
nové iluse. Neboť jen neustálou vlastní
kritikou, pomyšlením na sebe sama mohou proletářské
masy dovésti svůj velký třídní
boj a své velké cíle k vítězství.
"Měšťácké revoluce",
psal Marx před 65 lety, "jako revoluce 18. století
letí rychle od úspěchu k úspěchu,
jejich dramatické dojmy překonávají
samy sebe, lidé a věci se zdají, že
jsou obroubeny ohnivými brilianty, nadšení
jest duchem každého dne, ale mají krátké
trvání, brzy dosáhnou svého vrcholu
a dlouhá kocovina zachvátí společnost,
než se naučí střízlivě
si osvojiti výsledky své doby bouřlivých
snah. Naopak proletářské revoluce, jako revoluce
19. století, neustále kritisují samy sebe,
neustále přerušují svůj vlastní
běh, vracejí se zpět k tomu, co se zdálo
již vykonáno, aby s tím začaly znovu,
vysmívají se krutě a důkladně
polovičatostem, slabostem a ubohostem svých prvních
pokusů, zdánlivě povalují svého
protivníka, aby načerpal ze země nových
sil a vztyčil se proti nim ještě ohromnější,
stále se strachem ustupují před neurčitou
nehorázností svých vlastních účelů,
až se vytvoří situace, jež znemožňuje
každý návrat a kdy samy poměry volají:
Hic Rhodus, hic salta! Zde je růže, zde tanči!
18. březen budí v nás vzpomínku na
dvě historické události, jež mezinárodní
dělnické třídě jako dvě
žhoucí pochodně osvětlují cestu
poslední polovice století: jsou to revoluce z roku
1848 a pařížská komuna z roku 1871.
Německá revoluce, která dne 18. března
vybojovala vítěznou bitvu na berlínských
ulicích, jest jediným velikým poučením
o úpadku měšťáckého liberalismu.
Dne 18. března dělnictvo s hrdinstvím zvítězilo
na barikádách nad starým feudálním
mocnářstvím, prolomilo cestu svobodomyslnému,
demokratickému vývoji v Německu, německé
jednotě, Německé republice, všeobecnému
rovnému volebnímu právu v Prusku. Co se z
toho všeho uskutečnilo?"
Další část tohoto článku
rovněž censor škrtl. Uvádím (čte):
"Nikoliv ve vzdušných snech o politicky rozhodujícím
místě v dnešním státě,
díky nějakému náhlému obratu
okolností, může dělnická třída
vybojovati svá práva, nýbrž pouze ve
stálé revoluční oposici proti státu.
A když pařížská komuna světlou
stopou svého krátkého trvání,
jakož i svého hrdinského zániku zůstala
navždy příkladem, jak revoluční
lidová masa nesmí se báti uchvátiti
moc, i když hodina dějin ještě neurčila
jí ani moci ani trvání ani vítězství,
jest zároveň vyčnívajícím
pomníkem nesmiřitelného nepřátelství
na život a na smrt mezi měšťáckou
společností a proletariátem, poněvadž
maje v trvalé upomínce svůj hluboký
rozpor k veškeré buržoasii jen v odhodlaném
boji proti veškeré buržoasii může
splniti své dějinné poslání."
Ale ještě zajímavější jest,
že censor zabavil dokonce i měšťáckého
revolucionáře St. Justa, jehož článek
"Odvažte se!" stal se rovněž obětí
červené tužky libereckého censora. Tak
dalece pokročil již zmatek, že státní
zástupce dokonce při slovech měšťáckého
revolucionáře sahá po červené
tužce. Tento článek má nadpis "Odvažte
se!" a zní (čte):
"Porušuje-li vláda práva lidu, pak jest
povstání nejsvětějším
právem a nejnezbytnější povinností
lidu a každé části lidu. Kdo chce učiniti
svět revolučním, kdo chce lidstvu přinésti
blaho, smí spáti teprve v hrobě. Jen ti se
obávají těžkosti postavení, kdož
se bojí hrobu. Chcete republiku. Nechcete-li zároveň
to, co republiku dělá, pak pohřbí
lid pod svými vlastními troskami. Co republiku tvoří,
to jest úplné zničení všeho toho,
co se jí protiví. Lidé si stěžují
na revoluční opatření, ale my jsme
umírnění v porovnání se všemi
jinými vládami. Šetřte aristokracie
a připravíte si 50 let bojů. Odvažte
se! Toto slov o obsahuje celou politiku naší revoluce.
Zlomte stranu revolucionářů, utužte
svobodu, pomstěte revolucionáře, kteří
se stali obětmi pletich, nestrpte, aby byli ve státě
lidé nešťastní, chudí. Ti, kdož
revoluci dělají, jsou jako první plavec po
moři, jenž se dá vésti svou odvahou.
Revoluce jako naše není procesem, nýbrž
bleskem na všechny darebáky."
Konečně musím promluviti ještě
o jednom zabavení, a to v básni našeho soudruha
Schillera Seffa. V básni "Pokání"
zabavil censor posledních pět veršů,
které zní (čte):
"To Kristus je mým švakrem věru.
A dcerky boží jsou-li tam,
tu odpustí mi Bůh už sám.
Nač za velebným chodit pánem,
když Pán Bůh je přec mojím tchánem."
Již r. 1872 musil soudruh Schiller Seff odpykati osmidenní
trest vězení za tuto báseň a zvláště
za posledních pět veršů. A my přece
v československém státě slyšíme
tak často a bezpočtukráte, že se odrakoušťujeme
podle všech pravidel umění. Domnívám
se však, že se věci mají ve skutečnosti
tak, že kdyby Schiller Seff žil ještě dnes,
musil by za tuto báseň pykati před vládci
v tomto státě ještě jednou, za báseň,
která jest druhu Heinova, a že bychom se mohli snad
jednoho dne ještě dožíti, že by státní
zástupce nebo nějaký censor se pokusil, neznaje,
kdo jest Heine, zabaviti dokonce i Heineho. (Tak jest!) Domníváme
se, že vývoj věcí v tomto státě
spěje tam, že jednou nastane chvíle, která
jest snad již velice blízko, že vlastní
státní zástupci a censorové budou
konfiskovati vlastní revoluci. (Souhlas na levici.)
Musíme žádati pana ministra spravedlnosti,
aby zde konečně jednou, když se přece
vše děje pod jeho protektorátem a v žádné
době nebylo v tomto státě tak ohromně
mnoho zabavováno a censurováno jako právě
nyní, kdy pan ministr Mayr-Harting ovládá
odbor spravedlnosti, aby těmto zabavením učinil
přítrž.
Končím, vzpomínaje slov císaře
Františka, jenž jednou pravil: "Naše censura
jest skutečně blbá." (Veselost na
levici.) Těmito slovy, jež jsou zrcadlem censurní
a zabavovací praxe zvláště libereckého
státního zástupce, jakož i censury všeobecně,
končím, jsa přesvědčen, že
si dělnictvo ve vhodné chvíli předloží
svůj vlastní závěrečný
účet o všech těchto věcech a
učiní jim přítrž, udělá
konec této společnosti vykořisťovatelů
a vládě kapitalistů a zřídí
vládu dělníků a sedláků.
(Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. Dědič.
Dávám mu slovo.
Posl. Dědič: V Ženevě zasedá
právě komise pro přípravu odzbrojovací
konference, jejíž jednání je s velikým
zájmem sledováno širokými vrstvami pracujícího
lidu všech evropských národů. Otázka
odzbrojení jest jedním z nejpalčivějších
problémů mezinárodní politiky, neboť
je problémem, kolem něhož se otáčí
velmi mnoho důležitých otázek mezinárodní
politiky. Je to problém, na jehož řešení
závisí osud tisíců a milionů
životů pracujícího lidu, a proto je
pochopitelné, že široké davy pracujícího
lidu sledují již dávno jeho vývoj. Buržoasní
státy jednají o této otázce již
po dlouhou řadu let, avšak celé jejich jednání
o otázce odzbrojení jest pouhou nestoudnou komedií.
Jedině Sovětský svaz, stát dělníků
a rolníků, pohlíží na tuto otázku
jako na věc velice ožehavou a vynakládá
vše na její uskutečnění. V druhé
polovině února podala vláda sovětů
sekretariátu Společnosti národů podrobně
vypracovaný návrh konvence, čímž
jasně dokázala, že návrh, podaný
v listopadu soudr. Litvínovem, byl míněn
krajně vážně. Sovětský
návrh stanoví v podstatě všeobecné,
úplné a okamžité odzbrojení ve
4leté lhůtě, avšak tak, že již
po uplynutí jednoho roku byla by omezena možnost ozbrojených
konfliktů. Pro první rok stanoví sovětský
návrh tato opatření: 50% demobilisace armád,
zničení zásob všech zbraní, vyřazení
nejdůležitějších druhů válečných
lodí a letadel, likvidace vojenských institucí.
V dalších třech letech má dojíti
k úplnému rozpuštění armády,
zničení všech válečných
lodí a letadel nebo jejich proměna k účelům
mírovým, zničení zbraní a likvidování
vojenských částí, zničení
všech prostředků k výrobě válečného
materiálu, škrtnutí vojenského rozpočtu,
ministerstva vojenství atd. Podle úmluvy má
býti v jednotlivých zemích podržena
jenom část ochranných oddílů,
to je milice, celní stráž atd. Stejně
má tomu býti i s jistým počtem válečných
lodí, jež mají sloužiti k ochraně
námořní dopravy před útoky
pirátů atd.
Otázka odzbrojení stává se zejména
v poslední době naléhavým požadavkem
nejširších vrstev pracujícího lidu.
Je pochopitelné, že i proletariát v Československu
má veliký zájem na konečném
řešení otázky odzbrojení, jež
by znamenalo podstatné zmírnění nebezpečí
nového světového vraždění.
Žádáme proto velmi naléhavě,
aby zástupcům Československa v přípravné
komisi pro odzbrojení byl dán ihned pokyn, aby se
v zájmu nejširších vrstev československého
pracujícího lidu postavili za ruský návrh
na odzbrojení. Československý pracující
lid nemá zajisté naprosto žádného
zájmu na udržení statisícových,
po zuby ozbrojených armád, jež jsou stalým
ohrožováním životů statisíců
pracujícího lidu. Proto používám
této příležitosti, abych tlumočil
požadavky československého dělnictva,
aby se zástupci Československa v přípravné
komisi pro odzbrojení postavili plně a cele za návrh
sovětů a aby ze všech sil naléhali na
brzké jeho projednání.
U příležitosti debaty o státním
závěrečném účtu za r.
1926 budou zajisté pánové z vládních
stran, ačkoliv dosud nemluvili, velebiti politiku vlády
a zvláště její politiku finanční.
Hospodářské oživení, které
nastalo loňským rokem a dosud trvá, budou
připisovati na vrub moudrosti vládní politiky
a budou tím chtíti dokazovati její oprávněnost.
V hospodářském životě kapitalistických
států byli jsme vždy svědky stále
se měnících situací, t. j. období
vzestupu střídá se s obdobím úpadku.
V posledním desetiletí prožívali jsme
jen hospodářskou krisi s nepatrnými krátkými
záchvěvy hospodářského zlepšení.
Avšak toto období vyznačuje se nepřetržitým
náporem se strany buržoasie a její vlády
na životní úroveň pracujícího
lidu. Bylo třeba provésti pracující
lid v pravém slova smyslu sedmi hladovými lety,
aby nakonec se dostavila uměle vytvořená,
vypěstovaná konjunktura, v níž pracující
lid dostane za úmornou dřinu nedostatečný
kousek, pravím, jen kousek chleba. Tato konjunktura vzala
původ hlavně v okolnosti, že protilidovou politikou
všech vlád byla stlačována mzda dělníků
v tomto státě na poslední místo v
indexu ostatních průmyslových států.
Za námi, pokud se týče výše mezd,
je již jen horthyovské Maďarsko, a to, myslím,
dostatečně ilustruje naši "také"
demokracii.
Za cenu toho, že životní úroveň
pracujícího lidu stlačena byla pod minimum,
že náš dělník byl vtlačen
v úlohu čínského kuli a stal se konkurentem
a stlačovatelem mezd na světovém trhu práce,
za tuto cenu stal se náš průmysl schopným
konkurence na zahraničním trhu. Tak hluboko kapitalistická
zvůle, jejímž představitelem je nynější
vláda a do jejíž služeb zapřáhla
celý státně byrokraticko-policejní
aparát, pokořila pracujícího člověka
tohoto státu.
Bilance zahraničního obchodu Československé
republiky za leden 1928 vykazuje proti oběma předchozím
rokům nejvyšší lednové obraty.
Index dovozu podle ceny jest o 19 bodů nad normálem,
index vývozu surovin jest o 12 bodů nad normálem,
index vývozu hotových výrobků dokonce
o 58 bodů.
Pokud jde o oživení podnikání pro potřeby
vnitřní, dlužno míti na paměti,
že tu působí tytéž síly,
jako působily ke konkurenčním schopnostem
na trhu světovém. Protilidový, vyhladovovací
režim buržoasní vlády vyvrcholuje r. 1926/27
zavedením pevných agrárních cel, kongruou,
zvyšováním platů vysoké byrokracii,
zákonem o stabilisačních bilancích,
daňovou reformou atd. Tyto vládní zásahy
způsobily, že na rozhraní r. 1926 a 1927 na
peněžním trhu objevilo se takové množství
neumistitelných kapitálů, že z toho
hrozila katastrofa celému kapitalistickému finančnictví.
Tento zjev zřejmě ukazoval, že finanční
prostředky přešly do rukou lidí, kteří
jich nepotřebovali a kteří je následkem
toho ukládali do finančních ústavů,
zatím co lid v tomtéž období v pravém
slova smyslu hladověl opět z téhož důvodu,
že neměl potřebných peněžitých
prostředků pro nákup.
Tento stav na peněžním trhu, jakož i vyhlídky
na spekulační zisky při nízkých
mzdách dělníků, při neustálém
přesunování daňových břemen
na pracující masy, vše možné daňové
úlevy kapitalistům všech odstínů,
způsobil na konec i vnitřní podnikání
a hospodářské oživení.
Bylo by naprosto klamné domnívati se, že konečně
dostavivší se konjunktura potvrzuje správnost
politiky vlády, třebas k ní došlo přes
utrpení a ponížení, přes nezměrnou
bídu a zoufalství pracujícího lidu.
Jako by to bylo nezbytnou obětí, kterou bylo nutno
hospodářskému obnovení přinésti.
Také Ferdinand Menger v "Českém Slově"
z úterý 20. března ve stati "Ke konsolidaci
státu" píše něco podobného.
Svědčí o tom pasus (čte):
"Rigorosní politice finanční podařilo
se dáti správný základ pro naše
průmyslové podnikání a tak bylo zachyceno
mnoho odbytišť pro výsledky práce československých
rukou. Tuto nutnou expansi sledovala vláda, usilovaly o
ni kruhy průmyslové a obchodní se zájmem
a zdravým pochopením skutečného stavu
věcí, zajímaly se a přímo impuls
dávaly samy elementy výrobní a pracovní,
t. j. vrstvy dělnické a, pokud spravedlivě
možno usuzovati, vykonáno bylo vše, čeho
mladá republika pro podnikání a uplatnění
se v cizině byla schopna."