Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Podle názoru pánů z pravicových stran však není prý žádného nebezpečí, když se na Kutnohorsku, Hořovicku nebo Táborsku usnese obecní zastupitelstvo zrušiti ochranu nájemníků, protože prý, když budou podány námitky u zemské politické správy a zemská politická správa ať v Praze, Brně nebo jinde bude jimi zatlučena a referenti nestačí vyřizovat spisy, bude tím ochrana nájemníků těch obcí zachována. To jsou těšínská jablíčka, na které nemůže zákonodárce spoléhati. Zákonodárce má uvážiti, že když je něco vadného nebo neprospěšného, je v zájmu veřejné morálky nutno, aby se takové zákony nedělaly. My jsme všechny ty důvody uváděli také ve výboru, ale majoritní strany jsou jako hluché. Vůbec sociálně-politický výbor bude proslaven v této věci. Uvedeme ve sněmovně, až budeme podávati zprávu, jestliže se dostane ten nešťastný zmetek, tisk 1225, do sněmovny, jak právě v soc.-politickém výboru mnozí příslušníci stran pravicových jsou k podnětům a návrhům úplně lhostejní, indolentní. Kdybyste k nim mluvili od rána do večera, oni si ani v nejmenším ničeho nevšimnou, nezkoumají a ani neznají často důsledky osnovy navrhovaného zákona a hlasují pro všecko to, co vláda navrhuje. Ostatně tato okolnost byla uvedena i při jiných příležitostech, že totiž nynější většina akceptuje a přijímá zákony, jichž mnozí členové vůbec neznají. Já to uvádím při tom nešťastném ustanovení o rušení ochrany nájemníků obcemi, abych upozornil, že toto ustanovení je tak křiklavé, že i někteří jednotlivci stran pravicových to uznávají; zejména to platí o lidovcích. Tam se projevují dva směry. Jeden je pro to, aby se toto ustanovení vypustilo z této osnovy, druzí kloní se k agrárníkům a chtějí, aby v osnově to zůstalo. Ale to je důkazem, že my, sociální demokrati, kteří jsme tuto otázku ve výboru vedli, máme pravdu.

Teď k stavebnímu ruchu. Chci nyní pouze ukázati, jaký bude poměr dělníkovy mzdy. Ostatně kol. Chalupa to uvedl s jiného hlediska. Stavěti v Praze za poměrů, které jsou i v mnohých jiných městech, i když připouštím, že na venkově se poměrně levněji nestaví, je těžko, poněvadž podle toho, co v osnově je uvedeno, zejména stavebníkům, zejména družstvům, obcím, nebo jiným korporacím, které by stavěly nebo stavějí, nechce se vyjíti v ničem vstříc. To platí zejména o záruce a platí to pak hlavně o dopravě stavebních hmot. Sama důvodová zpráva mluví o dovozu a otázce stavebních hmot takto: "Dovoz materiálu z venkova zdražuje se hlavně dopravou po dráze. Žádalo proto společenstvo stavitelů v obvodu obchodní a živnostenské komory pražské ministerstvo železnic o slevu dopravních tarifů pro dovoz cihel z venkova. Žádosti nebylo vyhověno, takže situace z nedostatku cihel se ještě horší."

Tak suše komentuje důvodová zpráva zpravodajova osnovu zákona o stavebním ruchu. Tuto zprávu je nutno doplniti některými zajímavými okolnostmi. V Praze r. 1928 se staví a bude hodně stavěti. Činí tak obec, činí tak družstva a činí tak i jednotlivci a korporace buď humánní nebo soc.-politické atd. Vláda navrhuje, aby ve věci podpory a záruky zůstal obnos, jaký byl v zákoně, který platí do 31. března 1928. Bylo zde již řečeno kol. Chalupou a Pikem, že tento obnos je přímo směšný. Prosím, na tomto poli vláda šetří. Já bych to spojil s generály jen potud, že při zvýšení pensí generálských nejde o veliký obnos, ale pánové z pravicových stran jsou si jistě vědomi, že hanba, která republice byla způsobena touto osnovou, mohla býti zažehnána, kdyby vláda byla ukázala trochu dobré vůle při osnově zákona o stavebním ruchu. Ale vláda resp. pravicové strany říkají, že nebudou dále rozpočet zatěžovati. Nynější režim mohl by stavebnímu ruchu vyjíti jinak vstříc. Poměry jsou v Praze takové, že 1000 kusů cihel, které se loňského roku dostaly na staveništi za 350 až 380 Kč, letošního roku nikdo z okolních cihelen pražských nedostane pod 420 Kč. Příliš mnoho stavebního materiálu a zejména cihel je nutno dovézti pro stavby ve Velké Praze jakož i v jiných velkých městech ze vzdálených míst. To ovšem znamená zdražiti stavební hmoty; jako je tomu u dřeva, vápna, cementu, tak je tomu zejména u nejtěžšího a v největším počtu potřebného materiálu, u cihel. Dnes cihly na venkově se mohou dostati za 300 Kč, což znamená, že budou v Praze podle vzdálenosti státi 420 až 500 Kč. Když jenom cihly budeme míti hnedle o 80 až 100 Kč dražší při 1000 kusech, je pochopitelno, že toto zdražení bude míti vliv na hodnotu bytu, který se vystaví ať jednotlivcem, obcí nebo jiným, už proto, že žádná úleva mimo daňové úlevy veřejným činitelem, jako je stát, se nedostává. Proto všechny kalkulace, ať je dělají jednotlivci nebo kdokoli jiný, musí končiti závěrem, že pokoj s kuchyní ve Velké Praze při nejnižších cenách stavebních hmot stojí minimálně 3500 Kč až 4000 Kč; to však není žádný přepych, je tu stavěno docela primitivně. Když hodnotíme cenu bytu podle toho, jak stavební hmoty podražily, musíme srovnávati, jak to bude vypadati s poměrem příjmů k vydáním na byt.

Vezměme dělníka dobře kvalifikovaného ve Velké Praze nebo v Brně, který má 50 Kč denně mzdy. Řekněme, že je to typograf, montér, kovodělník nebo jinak kvalifikovaný dělník. Má-li průměrně ročně 300 pracovních dnů, vydělá 15.000 Kč. Kdyby si pronajal pokoj s kuchyní a dal jen za byt 4.000 Kč, zbude mu na všechno ostatní vydání 11.000 Kč. A k tomu musíme počítati jízdné do práce a z práce. Zpravidla, když pracuje v Karlíně nebo Libni, bydlí v Nuslích, Košířích. Já jízdné nepočítám, počítám jen s tím, že by vydělal 15.000 Kč a 4.000 Kč dal staviteli za byt. Největší část dělníků v Praze, zejména ze staveb a kovodělných závodů má nejvýše 40 Kč mzdy denně. Když má 300 pracovních dnů, vydělá 12.000 Kč ročně. Když za byt dá 4.000 Kč, zbude mu ovšem jen 8.000 Kč. Máme však mnoho dělníků, kteří vydělají méně, zejména u malozávodů, nebo těch, kteří nepracují celý týden a vydělají jen 30 Kč denně. Když má dělník 30 Kč denně, i když by ho nic nepotrefilo, vydělá ročně 9.000 Kč, a měl-li by dáti za byt 4.000 Kč - počítám proto s lacinějším bytem - zbude mu jen 6.000 nebo 5.000 Kč na ostatní živobytí. Teď mohli bychom si vzíti dělníka z některých továren textilních nebo jiných závodů, jichž mzda činí 20 Kč denně. Pracují-li 300 dní do roka, vydělali by 6.000 Kč a kdyby dali na venkově ne 4.000 Kč za byt, nýbrž kdyby pořídili byt za 2.000 až 3.000 Kč, vidíme, že na minimální živobytí by jim stačila jen malá částka. Těmito ciframi chci dokázati, že podle výdělku a příjmu - to uvádím o dělníkovi, ale platí to i o nižším úředníkovi a zejména o zřízenci - poměry činžovní jsou nesrovnatelně tak křiklavé, že musíme uvážiti, že tyto poměry při tom, co musí jedinec vydělati a vydati na byt a zejména na živobytí - mají značný vliv na ostatní životní poměry, zejména v rodinách nemajetného obyvatelstva. To uváděli jsme i při jiných příležitostech a budeme uváděti, až budeme mluviti při státní účetní závěrce o zdravotních poměrech ve Velké Praze. V nemocenských pojišťovnách vidíme, že právě nedostatek bytů, šetření na bytech, velké vydání na byty, šetření na zdravotnictví a ošacení má strašné důsledky zdravotní. To se potvrzuje u tuberkulosy, reumatismu i u jiných sociálních chorob, které jsou důsledkem této kalamity bytové. Mohli bychom zvláštní kapitolu věnovati zde otázce nedostatku bytů ve velkých městech, v Praze, Brně i jiných městech, když uvážíme, kolik lidí je nuceno bydleti ve vzdálenosti 3 až 4 hodin jízdy od místa svého zaměstnání. Vy, kteří nepřijíždíte vlakem ráno do Prahy anebo z Prahy neodjíždíte, měli byste se podívati na Příbram, Kolín, Hořovice, Benešov, Kralupy, jak tam denně ne desítky, ale sta dělníků jezdí do práce. Takový dělník, který z Jílového denně jezdí do Prahy a z Prahy, poněvadž nemůže tu bydleti, přijíždí domů o ¹/₂7. nebo v 7 a musí ráno vstávati ve 4, aby stihl vlak o ¹/₂5., aby byl v práci o ¹/₂8. Musíme si uvědomiti, že tento stav z mnohých důvodů, rodinných, hospodářských i sociálních, zdravotních i morálních je těžko udržitelný. Musíme si býti vědomi, že Praha, jako hlavní město, musí býti favorisována, aby se zde mohlo stavěti laciněji. Žel, že nynější majorita to nechce uznati. My jsme návrhy podali, ale byly ignorovány. Co uvádím o Praze, platilo by i o jiných městech. Uvádím čerstvě získaná data a zkušenosti z Prahy, abych ukázal, že nelze Prahu nebo Brno a taková velká města stavěti na roveň obcím s jedním stem, 500 nebo 1500 obyvateli. A právě u dělnických a zřízeneckých vrstev máme největší zájem, aby zákony bytové po této stránce, zejména zákon o stavebním ruchu, příště doznaly změny.

Podle resoluce, která byla ve výboru soc.-politickém schválena, má se konečně svolati anketa, o níž tu již bylo mluveno, a má se o věci mnoho hovořiti. Přál bych si, aby tyto ankety přivodily stabilitu ve stavebnictví a stabilitu v otázce cenové. Já však, pánové a dámy, upozorňuji, že o tomto problému bylo mluveno již několikráte, když se zákony stavební a bytové projednávaly, že však zejména nynější režim do řešení této otázky nemá valné chuti.

Znovu se odvolávám na tendenci, která pronikla z řeči pana dr Viškovského. Nebudu s ním polemisovati, poněvadž kolegové z oposičních stran již si s ním mnohé vyřídili. Chci jen charakterisovati nynější režim a právě řeč pana dr Viškovského a jeho názory sdělené v soc.-politickém výboru jsou charakteristikou nynějšího systému agrárně-klerikálního, charakteristikou po té stránce, že ve věci sociální politiky, v ochraně nájemníků a ve věcech stavebních nemáme jíti kupředu, nýbrž, mluvil-li dr Viškovský za majoritu - a nikdo se z majority nepostavil proti němu - má dojíti k ještě horším poměrům, než dosud byly ve věcech ochrany nájemníků a stavebního ruchu. Majorita se po tom může připraviti na to, že se stanoviska ochrany malých lidí nezůstaneme jen při projevech novinářských a schůzových, které se strany nájemníků a nebydlících obyvatelů se konají, nýbrž že si uvědomíme, že agrárně-klerikální režim, který řídí stát, není schopen ve věcech soc.-politických jíti krok kupředu, nýbrž raději vždy pět kroků dozadu. A s tohoto stanoviska nutno také venku lid poučovati, aby tyto zákony jak o ochraně nájemníků a o stavebním ruchu, tak i jiné zákony, které znamenají zhoršení oproti dřívějšku, byly pobídkou k tomu, aby nynější režim v zájmu státu padl a dlouho republiku již neřídil. (Výborně! Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Schuster.

Posl. Schuster (německy): Slavná sněmovno! Z projednávaných návrhů zákonů jest to zákon o podpoře stavebního ruchu, jenž zajisté nejvíce utrpěl změnou vlády a požehnáním ministerstva pátera Šrámka. Na počátku r. 1922 prohlašovala vláda zde v tomto státě stavební diktát. Ministři prohlásili na schůzích, že průmyslové podniky budou nuceny vystavěti pro své dělníky přiměřené, zdravé a světlé byty a pohlížíme-li na cestu, kterou se ubíraly zákony o podpoře stavebního ruchu od ohlášeného stavebního diktátu až do dnešního dne, až do dnešního návrhu, musíme bohužel přiznati, že z velkých tehdejších slibů nezbylo nic více než torso zákona, kus státního diletantismu ve formě zákona. Když v roce 1921 byl zde usnesen první stavební zákon, byli oběma zpravodaji vládního návrhu zemřelý ministr financí dr Rašína bývalý ministr spravedlnosti dr Dolanský. Dr Rašín ve svých tehdejších vývodech vychvaloval návrhy o podpoře stavebního ruchu mimo pozemkovou reformu jako největší sociální zákon, jejž republika vytvořila. Ale čas nás zcela zřetelně poučil, jak mnoho jsme z těchto požehnání tohoto sociálního zákonodárství musili zakusiti na svém vlastním těle, a jak se tato požehnání již v letech 1922, 1923 a 1924 stále zhoršovala. R. 1925 zmizel stavební zákon úplně, a teprve loňského roku oslavil znovu své vzkříšení jako zákon o státní záruce, ovšem ve velice hubené formě. Minulé zákony o podpoře stavebního ruchu se skutečným státním stavebním příspěvkem dosáhly přece aspoň toho, že povstalo 56.000 bytů, jejichž stavební náklad jest vypočten na 3¹/₂ miliardy a výdaje státu jako stavební příspěvky na tyto byty činí dnes ročně asi 240 milionů Kč. Srovnáme-li s tím ohromná vydání na vojenské účely, musíme říci, že toto vydání jest velice skrovné. Ustanovení nynějšího zákona nebo vlastně dosud platného zákona obsahují četné věci, které musejí býti podrobeny kritice. V první hlavě zákona byly v novém zákoně o stavebním ruchu z loňského roku a v tomto zákoně lhůty zkráceny. To dlužno jistě uvítati, ale i nynější lhůty považujeme za příliš dlouhé a způsob, jakým se pozemky zvláště na venkově vyvlastňují, nemůže povznésti chuť ke stavbě. Úřady mají rozkaz dbáti, aby se při vyvlastnění užívalo tak zvaného nesporného řízení, t. j. aby se usilovalo o to, aby se nabyvatel pozemku dohodl smírnou cestou o kupní ceně s jeho prodavatelem. To vedlo k tomu, že i venku na vesnicích ceny pozemků ke stavebním účelům vzrostly mimořádně vysoko. Obce nemají zpravidla stavebních pozemků v místě nebo aspoň pozemků, na nichž by bylo lze stavěti aspoň poněkud za příznivých podmínek. Velkostatek neposkytne nic, z vyvlastněné půdy nelze zpravidla také nic dostati a pak když se vyvlastňují pozemky od soukromníků v místě, musejí se tyto pozemky ovšem vyvlastňovati za vysoké ceny, což vedlo k pusté spekulaci s pozemky. Také v průmyslových místech zdražily se stavební pozemky v posledních letech zcela mimořádně, a čteme-li, že dnes ve vnitřní Praze čtvereční sáh stavebního pozemku stojí 60.000 až 70.000 Kč, jest to částka, při které levná stavba jest úplně nemožná.

Druhá hlava návrhu obsahuje rozhodčí mzdové soudy. Tyto soudy byly ode dávna pro nás aspoň mimořádně spornou otázkou ve stavebním zákonodárství. Předem bych uvedl, že samozřejmě jako u všech věcí, tak i u staveb se prohlašuje s občanské strany, že stavby jsou proto tak drahé, poněvadž především mzdy stavebních dělníků jsou tak vysoké. Zrovna jako se stále pokoušejí vysvětlovati, že uhlí jest proto drahé, poněvadž horníci jsou nenasytní ve svých mzdových nárocích. Nuže, jak to vyhlíží se mzdovými poměry stavebních dělníků? Tu bych rád zjistil, že v úhrnných stavebních výdajích dnešní mzdy jsou průměrně o 4% nižší než před válkou. Stavební dělníci svými mzdami drahých staveb nezavinili. Dále bych zde zjistil, že ze stavebních dělníků jen 40% dosahuje existenčního minima, že jen 60% může během roku pracovati více než 200 dní a že jen poměrně nepatrný zbytek stavebních dělníků má možnost dosíci poněkud slušné mzdy. Rozhodčí mzdové soudy byly v zákoně o stavebním ruchu myšleny jako soc.-politická zařízení, měly ve sporech o mzdových otázkách zabraňovati stávkám a výlukám. Praktická činnost rozhodčích soudů prokázala však opak a když i u rozhodčích soudů v Praze, Brně atd. bylo zakázáno, aby si tam strany, především jsou zde míněni podnikatelé, přiváděly advokáty k zastupování své věci, musili jsme se, bohužel, velmi často dožíti zkušenosti, že předsedové těchto soudů cítili povinnost podporovati tam zástupce zaměstnavatelů právnickými radami. Rozhodčí soudy nesplnily svého účelu a ani ho nemohou z jistých důvodů splniti. Máme dnes takové rozhodčí soudy jen v Praze, Brně, Bratislavě a Užhorodě. Od té doby, co trvá stavební zákonodárství, neustále žádáme, aby rozhodčí soudy byly zřízeny v sídle obchodní komory a aby se spory mezi dělníky a podnikateli stavebních živností vyřizovaly uvnitř obvodu obchodní komory. R. 1922 bylo nám ovšem slíbeno, že se vyhoví tomuto přání, ale zůstalo vše při starém a od nynější vlády sotva lze očekávati, že v tomto směru změní poměry podle našich návrhů. Žádáme některých změn, pokud jde o složení rozhodčích soudů, a to především, aby při jejich složení, především při jmenování přísedících rozhodčího soudu, pokud přicházejí v úvahu organisace stavebních dělníků, bylo přihlíženo k těmto organisacím. Žádáme, aby při rozhodčím a sporném řízení, při sporech mezi organisacemi a podnikateli byli povoláváni především ti rozhodčí soudcové, z jejichž organisace spory povstávají. Žádáme dále, aby nálezům rozhodčích soudů byla propůjčena jistá exekutivní moc. Věci se mají tak, že sice podle §u 24 všechny nálezy rozhodčího soudu jsou pravoplatné, ale jsou jimi jen potud, pokud se podnikatelé cítí jimi vázáni. Jak často dožili jsme se případu, že pražský nebo brněnský mzdový rozhodčí soud vydal rozhodčí nález, jenž mzdové poměry dělníků poněkud zlepšil, že se však podnikatelé těchto rozhodčích nálezů nepřidržovali, a když se znovu dělníci dovolávali pražského rozhodčího soudu, prohlásil, že jest nepříslušný, že nemá možnosti postarati se, aby vydaný rozhodčí nález byl skutečně proveden. Cenové komise zmizely z nynějšího zákona právě tak jako z loňského. Ale jest přece nutno říci zde několik slov o cenách stavebních hmot. Na mzdy dělníků se bouří a nadává, že jsou příliš vysoké a že zdražují stavbu. Dlužno však zjistiti, že od r. 1924 ceny všech stavebních hmot stouply průměrně úhrnem o 10%. Poohlédneme-li se po průmyslu stavebních hmot - uvádím příklad - nalezneme, že královédvorská cementárna může vypláceti 22%ní dividendu, že svou správní radu platí knížecky, odpisuje miliony a tvoří všechny možné reservní fondy. Vidíme, že se i v železářském průmyslu, jenž vyrábí stavební materiál, vydělávají velmi ohromné částky, že se vyplácejí vysoké dividendy. To jsou příčiny, které stavby v podstatě zdražují. Proti dovozu cizozemských stavebních hmot chráníte se ochrannými cly a marný byl náš pokus o zrušení ochranného cla na rakouský a německý cement, za který se žádá neméně než 10 Kč za 100 kg.

Ve třetí hlavě jest řeč o losové výpůjčce a o tom se ovšem mluví velmi málo. Jest však přece nutno říci o tom několik slov. Obchod s losy šel s počátku neobyčejně špatně, prý šel nadmíru špatně. Náhle nastal obrat, převrat. Losy zmizely, losy jsou pryč, nikdo nemůže již koupiti los ve volném prodeji. Za to však prodavači obcházejí a prodávají losy na splátky po 700, 800 až 900 Kč, jak se právě dá obchod uzavříti. S losy se takto obchoduje, ale jak se zdá, pražské vládní kruhy nevědí nic o těchto událostech venku. (Výkřiky na levici.)

Další věcí jest ve čtvrté hlavě otázka stavebního fondu pro státní zaměstnance. Jest zde řeč o 580 milionech. Bylo by ovšem zajímavé, poučné a zasloužilo by zvěděti od vlády, kolik z těchto 580 milionů bylo již užito ke stavebním účelům, na jaké stavební účely a kolik z těchto 580 milionů se již užilo k počešťovacím účelům a kolik se ještě má užíti. Takové jsou temné body tohoto zákonodárství, jejichž veřejné projednávání by nebylo vítáno. Máme ovšem práv o žádati, aby i zde byla podána zpráva a vysvětlení.

V páté hlavě zabývají se četné paragrafy předpoklady, za nichž chudí stavebníci mohou dosíci státní záruky. Dlužno říci, že musí již někdo býti dítětem dobrých rodičů, aby dosáhl byť i tak pochybné státní pomoci, jaká jest zde ve stavebním zákoně ustanovena. Chci zcela otevřeně říci, že to jest jeden z nejsmutnějších zjevů našich německých občanských aktivistických stran, že daly svůj souhlas k tomuto zákonu a k tomuto znění, když přece z praxe dřívějšího zákonodárství podrobně vědí, a samy o tom mluvily zde ve sněmovně a ve výborech, že z 3¹/₂ miliard. z nichž bylo vystavěno 56.000 bytů, připadlo na německé území jen 11%. Všechno ostatní bylo spotřebováno v ostatních územích státu. Prohlašuji vám, že z tohoto hubeného zákona a z těchto hubených ustanovení dostane se ještě mnohem menší zlomek do rukou německých uchazečů, neboť přece tato částka 120 milionů Kč, stran které si proto přejeme. aby byla odstraněna, jest naprosto nepostačitelná, a tak jest vyloučeno, aby německé území mohlo dostati byť i jen haléř. Musíme se ovšem obrátiti i proti tomu, aby stát za to, že poskytuje záruku a konečně má něco vykonati, když se otázka záruky stane palčivou, zajišťoval si právo, požadovati zpět své platy od majetníka domu, jenž se stal jeho dlužníkem. To neznamená nic jiného, než že nemůže-li někdo dostáti svým závazkům, stát, jenž mu sice s počátku pomůže, může ho dodatečně svými požadavky připraviti o majetek. Proto žádáme, aby toto oprávnění státu k požadování bylo v §u 40 návrhu škrtnuto.

Také v oboru osvobození od daní a poplatků dlužno zjistiti, že zde nastalo podstatné zhoršení. Musíme snížení osvobození od daní a poplatků na 25 a 15 let označiti jako zpátečnickou politiku. Tak se nepodporuje stavební činnost, staví-li se jí do cesty všechny možné překážky.

Ještě slovo o stavebních úlevách. Byť i stavební úlevy byly tak mimořádně vítané, účelné a snad i nutné, přes to nám to nepřekáží prohlásiti, že nutně potřebujeme řádné nové úpravy stavebního řádu a že by musilo býti jedním z nejnaléhavějších úkolů vlády pečovati, abychom dostali nový, řádný a moderní stavební řád.

Byla také nadhozena otázka, jakých bytů potřebujeme. Především malých, jest krátkou odpovědí na to. Prý jsou i v Praze a jinde prázdné byty v nových domech. A proč? Žádá-li se v Praze a jinde za pokoj a kuchyň 4500 Kč, za dvoupokojové byty 7000 Kč, za třípokojové byty 10.000 Kč, pak jest ovšem velice pochopitelno, že s časem musí takové byty býti prázdné, poněvadž mezi dělníky, zaměstnanci a úředníky není nikoho, kdo by mohl sehnati peníze na takové činže. Musíme se tázati, mohou býti takové byty stavěny, mohou býti pro ně opatřeni nájemníci? Ano nebo nikoliv? Jest jisté, že otázku stavby takových bytů bez dalšího zodpovíme kladně. Jen o 50.000 vojáků méně. Jeden voják stojí československý stát ročně asi 5000 Kč. To činí u 50.000 vojáků ročně 250 milionů. S touto částkou ročně na zúročení a umoření mohlo by se vystavěti asi 100.000 bytů, a to bytů s čistou obytnou plochou 35 čtverečních metrů při stavebním rozpočtu 40.000 Kč. Kdyby se k tomuto hrubému stavebnímu příspěvku vybíralo 2%ní nájemné, mohlo by se těchto 100.000 bytů ve 20 letech úplně zaplatiti a mohly by ještě plných 30 let býti úplně hodnotným vlastnictvím obcí. Jaké stavební politiky si přejeme? Musíme dáti mezi všemi přednost komunální stavební politice. Jest nejlepší zárukou zdravé a řádné stavební činnosti, a rozdělí-li se oněch 100.000 bytů, jichž žádáme a jež mají býti zřízeny, na obce, které dnes nejhůře trpí bytovou nouzí, možno klidně říci, že tím dostanou obce silný vliv na vytváření bytového trhu, že podobné způsoby konečně jednou způsobí, že ochrana nájemníků sama sebou stane se zbytečnou. Vidíme, že dnes Vídeň, město, které musí trpěti zcela mimořádně těžkými hmotnými poměry, mohlo vystavěti 30.000 bytů a ještě 5000 bytů staví, že Vídeň hradí útraty této stavby bytů úplně i s daní ze stavby bytů a že tato daň ze stavby bytů, ač se na ni tak mnoho hubovalo a nadávalo, nezdražila činži ve Vídni více, než se stalo u nás přes ochranu nájemníků. Dlužno užívati vídeňských způsobů a když v chudém Rakousku město Vídeň samo mohlo vybudovati 35.000 dělnických bytů, nesmí přece velké a pyšné demokratické republice, vyššímu Švýcarsku, zde připadati obtížným vystavěti 100.000 takových malých bytů; to by přece mělo pro ni býti hračkou. (Posl. Hackenberg [německy]: Kdyby to byla děla!) Ano. Obrátil bych se s tohoto místa rád ještě krátce proti stavebnímu diletantství, které se, bohužel, také provozuje. Vidíme nyní často, že se tvoří sdružení, která se zabývají stavební otázkou podle svého druhu úplně nedostatečným a často podvodným způsobem. Jest spolek, jenž prohlašuje: "Za 10 Kč týdně obytný dům!" Jest ovšem úplně vyloučeno, aby si někdo s týdenní úsporou 10 Kč vystavěl obytný dům. Proti takovým způsobům dlužno se postaviti. Jsou však také přátelé lidu, kteří prohlašují, že kdyby každý obyvatel dal 1000 Kč, byla by bytová otázka rozřešena. Pravda. 1000 Kč od každého obyvatele republiky poskytlo by asi 14 miliard a tím bylo by lze bytovou otázku rozřešiti. Ale, bohužel, věci se mají tak, že snad ti, kdož chtějí dáti těch 1000 Kč, jich nemají, a že ti, kdož by je dáti mohli, těch 1000 Kč nedají.

Také podle tohoto vzoru nelze bytovou otázku rozřešiti stejně jako tak zvaným stavebním úvěrem a informačními spolky, které vydávají akcie a všechny možné úpisy, činí velké sliby, ale ke konci jsou lidé připravováni o peníze, jako na př. v Plzni podobný ústav ukončil nyní svou činnost soudním řízením. Bylo by nutno, aby stát věnoval více pozornosti těmto věcem a obyvatelstvo varoval.

Ke konci svých vývodů prohlašuji: Stále a stále znovu opakujeme žádost, aby stát upravil bytovou otázku státní pomocí, neustále žádáme zdravých a světlých bytů, neboť pak budeme míti lidi veselé a zdravé, pak i my dospějeme v tomto státě k existenci hodné člověka a dělnická třída bude moci dosíci kulturního rozvoje. (Potlesk poslanců něm. soc. demokratických.)

Předseda (zvoní): Dále je ke slovu přihlášena pí posl. Pechmanová. Dávám jí slovo.

Posl. Pechmanová: Slavná sněmovno! Předložené vládní návrhy o ochraně nájemníků, k podpoře stavebního ruchu a o exekučním vyklizení, mají všechny tři jednu společnou vlastnost, kterou je tendence zhoršovací. Je velmi těžko obhájiti některé ze zásad, na nichž tyto návrhy spočívají. Je to velmi těžko nejenom pro tu zřejmou jejich vlastnost zhoršovací, nýbrž zejména proto, že doba, ve které tyto návrhy jsou předloženy, je dobou, v níž by nejméně bylo lze očekávati, že právě takové návrhy a tendence budou předmětem veřejné diskuse a vážného jednání zákonodárných sborů.

Je pravda, že nikoho předložený návrh překvapiti nemohl, protože již předešlý rok vypracované a sněmovnami přijaté návrhy měly zřejmou vlastnost provisoria a jejich trvání bylo předurčeno na dobu jediného roku. Bylo tudíž nutno očekávati, že po uplynutí této provisorní lhůty jednoho roku budou tyto návrhy obnoveny, v té či oné formě sněmovnami přijaty a v důsledku toho také že budou usměrňovateli v našem životě veřejném a hospodářském.

Jsme si, myslím že všichni, hluboce vědomi toho, že vedle významu hospodářského a sociálního mají tyto návrhy také hluboký, ba daleko větší význam politický. Jako nelze určité zásady politické zejména v jejich účinech odloučiti od otázek a zásad hospodářských a sociálních, tak nelze ani v teorii posuzovati určitý zákon resp. jeho předlohu jen s hlediska politického nebo jen a jedině s hlediska hospodářského a sociálního. A jestliže v poslední době byly v popředí politických zájmů a zájmů veřejnosti opatření a zásahy, které nesly stopy a důsledky rozmnožení politické moci určitých vrstev v Československé republice, pak jsou dovršovány tyto úkazy zákony a předlohami tohoto charakteru, které právě projednáváme. Znamená to tedy, že veliký dosah hospodářský a sociální je korunován vlastností politického zásahu a že tento politický zásah může býti charakterisován jako výraz politické moci a důsledek rozvrstvení politických poměrů u nás. Jinak, slavná sněmovno, bylo by velmi těžko dohadovati se příčin, pro které předkládané zákony vyznačují se přímo snahou ještě zhoršiti stav, který je jednomyslně označován jako stav jistě nijak nežádoucí, ba kritický, zejména pak pokud se týče otázky bytové, jako stav, jehož trvání, kdo rozumně myslí, nemůže si přáti. Bylo by těžko za těchto poměrů domýšleti se, proč právě tyto zákony se vyznačují zřejmou snahou tyto neudržitelné a katastrofální poměry namnoze ještě zhoršiti, kdyby tu nebylo té tendence politické a toho úmyslu ukázati, že nade všemi otázkami hospodářskými, sociálními i jinými v otázce bytové, v neposlední řadě také otázkami zdravotními, stojí otázka politické moci, rozřešená u nás danými poměry a řešená od případu k případu touto vládní majoritou.

Vážená sněmovno! Vedlo by jistě příliš daleko a nemělo by valného účelu, abychom rozebírali tyto politické popudy, a bude jistě daleko účelnější, když se věnujeme úkazům, které zřejmě potvrzují, na co jsem již poukázala, že otázky hospodářské a sociální, pokud tvoří pozadí pro zákon o ochraně nájemníků, o podpoře stavebního ruchu a o exekučním vyklizení místností, znamenají u nás kladné zodpovědění otázky, již klade vládní většina v tomto státě. Jestliže se podíváme na součástku každé předlohy zákona, t. j. na důvodovou zprávu, a uvědomíme-li si, že důvodová zpráva, zpracovaná odborným ministerstvem, má za úkol podpořiti to, co vyjadřuje text zákona, zastavíme se s otázkou před touto předlohou, kde smysl zprávy důvodové a smysl předlohy zřejmě se rozcházejí. Slavná sněmovno! Nelze nekonstatovati, že důvodové zprávy, zejména ke dvěma zákonům předloženým, o ochraně nájemníků a podpoře stavebního ruchu, konstatují, že nelze si u nás přáti prodloužení provisoria v otázkách bytových, nájemnických a v otázce stavebního ruchu. Důvodové zprávy obě současně tvrdí, že, pokud mohli zasahovati i odborníci, ať již ve formě určitých anket, ať již ve formě sboru pro řešení otázek hospodářských, shodují se na stanovisku, že těmto zákonům neslouží doba provisorní, že brzdí a ničí účin zákona, a poněvadž se jedná o určité provisorium, že pro dobu tohoto provisoria nelze vyřešiti zákon tak, jak by si bylo přáti. Důvodové zprávy dokonce snášejí důvody pro to, proč si toho nelze přáti, a přimlouvají se současně za dlouhodobé, definitivní, trvalé řešení krise; a přece předloženy jsou zákony, jež řeší tyto důležité, ožehavé otázky na dobu jediného roku. Ale, vážená sněmovno, je tu ještě něco horšího, je tu způsob, kterým se toto provisorium řeší, způsob, jímž se řeší ochrana nájemníků ne s hlediska, aby alespoň tímto provisoriem vytvořen byl předpoklad pro zdárné, definitivní řešení této bolestivé otázky, nýbrž forma zákona, jednotlivá ustanovení jeho paragrafů vytváří nám stav do značné míry odchylný, po stránce právní, po stránce určité vžité praxe a v celé řadě jiných a jiných věcí, vytváří nám stav, který nemůže znamenati žádoucí přípravu pro úspěšné a všem vrstvám obyvatelstva přijatelné řešení těchto těžkých otázek. Jestliže však zákon o ochraně nájemníků uchyluje se v podstatných součástkách k ustanovením, která nám zavádějí chaos do poměru nájemnického, jestliže nám vytváří nové předpoklady nájemnického poměru, předpoklady celkové i v jednotlivostech daleko nepříznivější, než byl stav dosavadní, jestliže předložená osnova dává možnost, aby majitel domu vrátil se k využití bývalého svého práva započítati náklady spojené s opravami, dokonce náklady s udržováním a správou objektu na účet nájemníka, pak, vážená sněmovno, musíme uznati, že zásadně nejen po stránce hospodářské, nejen po stránce sociální, budou do značné míry poměry zhoršeny, ale pak musíme uznati, že tyto podmínky jako zásada pro trvalé řešení, pro úpravu definitivní otázek nájemnických, otázek bydlení a otázek stavebního ruchu znamenají nejhorší zásadu, která mohla býti jakýmkoli způsobem vytvořena. A jestliže se toto děje v době, kdy, jak jsem pravila, se otevřeně ve všech vrstvách občanstva i v odborných kruzích konstatuje neudržitelnost poměrů, jestliže tedy v této době k takovému řešení se přikročuje, musíme uznati, že opravdu nad důvody sociálními a hospodářskými dominují tu a vedou důvody politické, a obávám se věru, že tyto politické důvody sledují cíl, který je na pováženou, zpřítomníme-li si obtíže hospodářské i sociální, které ztajeny jsou v této době, stejně ještě plné kvasu a stejně ještě plné nevyřešených otázek.